ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.300.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 300/2020- 32591
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných T. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a M. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, byl obviněný T. H. uznán vinným pokračujícím zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod body I. 1) – 13)], a obviněný M. C. byl uznán vinným deseti trestnými činy úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaných ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. 3-6, 8-13)] a pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. 7), II.]. Současně byl tímto rozsudkem spoluobviněný M. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona [jednání pod bodem I-1)], čtyřmi trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [I 2,4,5,9)] a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona (bod III). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění dopustili obvinění tím, že:
I. obžalovaní T. H., M. B. a M. C.,
zejména s nyní již odsouzenými M., T. P. a L. M. a dále spolu s dalšími již odsouzenými uvedenými pod body 1) – 13)
v období od prosince roku 2007 do konce roku 2008 ve XY, v XY i jinde J. M., obžalovaný L. M., a T. P. po vzájemné předchozí dohodě o způsobu páchání trestné činnosti spočívající v podvodném vylákávání úvěrů od bankovních institucí v úmyslu se obohatit, organizovali níže popsanou trestnou činnost dalších osob, když J. M. nejprve využil svých předchozích kontaktů na pobočce České spořitelny, a.s. v XY, na podzim roku 2007 zde u tehdejší ředitelky O. K. prostřednictvím pana V. předjednal možnost pro T. P., aby vystupoval jako externí spolupracovník banky a doporučoval bance klienty žádající o hypoteční úvěry. L. M. posléze vytipoval na různých místech České republiky vhodné nemovitosti ke koupi, přičemž po předjednání prodeje těchto nemovitostí s jejich majiteli buď on nebo J. M. zajistili odhadce na nemovitosti, kterými byl zejména M. C., tomuto odhadci předložili materiály ke konkrétním níže uvedeným nemovitostem, zejména pak údaje k porovnávacím nemovitostem, a tyto následně vedli k nadhodnocení oceňovaných nemovitostí, když odhad v každém níže uvedeném konkrétním případě výrazně převyšoval jak kupní cenu prodávané nemovitosti, kterou požadovali jednotliví prodávající, tak skutečnou v místě a čase obvyklou cenu této nemovitosti, obžalovaní J. M. a T. P. pak přes další osoby zasvěcené do trestné činnosti R. K., P. H., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, L. S., M. B., či M. K., zajistili osoby tzv. „bílých koní“, které za slíbenou finanční či jinou odměnu svolily s tím, že budou vystupovat jako kupující jednotlivých nemovitostí a že budou čerpat hypoteční úvěr na tyto nemovitosti, J. M. pak ve své kanceláři ve XY, zajistil pro tyto osoby vyhotovení nepravdivých listinných dokladů potřebných pro schválení žádosti o hypoteční úvěr, a to zejména potvrzení o výši příjmů, výplatních pásek, pracovních smluv, daňových přiznání, smluv o uzavření budoucích kupních smluv, notářských zápisů apod., přičemž za tímto účelem si též neoprávněně opatřil razítka orgánů veřejné správy s vyobrazením státního znaku a razítka, jejichž otisk je povinnou součástí listin, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, konkrétně si takto neoprávněně opatřil kulaté razítko se státním znakem JUDr. Heleny Divišové, notářky v Hradci Králové, kulaté razítko se státním znakem Městského úřadu Chrast, kulaté razítko se státním znakem Městské části Praha 7, kulaté razítko se státním znakem Mgr. Dany Novákové, notářky v Pardubicích, kulaté razítko se státním znakem JUDr. Milana Šmidrkala, notáře v Brně, kdy tato razítka posléze použil na padělané smlouvy o smlouvách budoucích, kupní smlouvy či notářské zápisy předkládané bankám v níže uvedených případech popsaných pod body 2-7, 9, 10, 12, v některých případech J. M. pověřil tímto vyhotovením nepravdivých dokumentů P. H., který pro tyto účely vyhotovoval zejména zfalšované výpisy z účtů Komerční banky, a.s., výše uvedené nepravdivé dokumenty pak obžalovaný T. P. či v některých případech L. M. předávali či posílali do České spořitelny, a.s., pobočka XY, a to spolu se žádostí konkrétní osoby (bílého koně) o hypoteční úvěr, ve které na základě těchto dokladů a nepravdivého, výrazně navýšeného odhadu obvyklé ceny kupované nemovitosti požadovali úvěr na koupi nemovitosti ve výši výrazně přesahující její skutečnou kupní cenu, kdy v České spořitelně, a.s., pobočka XY, tyto žádosti o hypoteční úvěry hodnotil úvěrový pracovník obžalovaný T. H., který ač se v potvrzeních o příjmech jednotlivých žadatelů o úvěr se opakovali totožní zaměstnavatelé, příjmy žadatelů byly vhledem k jejich věku či pracovnímu zařazení neobvykle vysoké apod., doporučoval tyto žádosti ke schválení, potřebné doklady obdržel pouze od T. P. či L. M. a poté po schválení těchto žádostí v České spořitelně, a.s., pobočka v XY, za přítomnosti T. P. nebo L. M., kteří sem přiváděli jednotlivé žadatele, s těmito sepisoval smlouvy o hypotečním úvěru a prakticky jednal pouze s T. P. či L. M., jednotliví žadatelé pak dle instrukcí T. H. a T. P. či L. M. podepsali úvěrové smlouvy, jakož i další předem připravené potřebné písemnosti včetně příkazů k úhradě úvěrových prostředků, kdy tímto způsobem si J. M., L. M. a T. P. nechali zasílat část takto vylákaných úvěrových prostředků přesahující kupní cenu nemovitosti na účet společnosti C. H., IČ: XY, jejímž jednatelem byl L. S., který pro tento účel shora uvedený účet dal k dispozici, měl k němu dispoziční právo a finanční prostředky z hypotečních úvěrů zaslané bankou na tento účet obratem v hotovosti vybíral a předával T. P., který pak tyto finanční prostředky dílem rozdělil jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, dílem použil k úhradě nákladů spojených s vyřizováním hypotečních úvěrů a dílem použil k částečné úhradě splátek předchozích podvodně vylákaných hypotečních úvěrů, kdy tímto způsobem byly takto vylákané hypoteční úvěry spláceny pouze do začátku roku 2009, kdy došlo k odhalení trestné činnosti a od té doby spláceny nejsou; obžalovaní. J. M. a T. P. se pak výše popsaného jednání dopustili následujícími útoky spolu s obžalovanými:
1) obž. T. H. a obž. M. B.
s již pravomocně odsouzeným L. S.,
kdy M. B. dne 14.12.2007v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319005129, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.700.000,- Kč na koupi rodinného domu v XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30.212,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbili L. S. a T. P. s tím, že o splácení úvěru se nebude muset starat, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ze dne 26. 3. 2007, které M. B. podepsal a které bylo opatřeno prezentačním razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové, v němž byl deklarován čistý měsíční příjem M. B. ve společnosti t., IČ XY, ve výši 78.867,- Kč, ačkoliv v této společnosti v roce 2006 M. B. nepracoval a tohoto příjmu nedosahoval, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t. za zdaňovací období 2006 – přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát (2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30.9.2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly zkreslené, když kromě těchto dokladů byly obžalovanými T. P. a L. M. k žádosti o hypoteční úvěr předloženy též návrh na uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2007 mezi budoucí prodávající M. M. a budoucím kupujícím M. B. a návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, jejichž vyhotovení zajistil L. M. a ve kterých úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 6.500.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. B. dohodl s prodávající M. M., činila pouze 2.850.000,- Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u A. V. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 675/178/07 ze dne 12. 12. 2007, v němž A. V. stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.700.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 18. 12. 2007 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.700.000,- Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 19. 12. 2007 vybral a předal je T. P., M. B. následně dne 2.1.2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající M. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 2.850.000,- Kč M. M., kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.850.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. B. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29.9.2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.616.611,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.200.000,- Kč, škoda ve výši 1.416.611,- Kč,
2) obž. H., obž. B.
s již pravomocně odsouzenými L. S., P. K., P. H.,
kdy P. K. dne 4.3.2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319228189, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Svitavy, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 20.773,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. K. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu T. P. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S.-P. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. K. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. K. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 3.9.2007 do 14. 2. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H., ačkoliv byl sám majitelem shora uvedeného účtu, výpis z účtu počítačově upravil tak, že z něj vyplývalo, že jeho majitelem je P. K. a dále v tomto výpisu vytvořil vklady na účet, které měly deklarovat příjem P. K., a to ve výši 46.248,- Kč dne 6.9.2007, 45.921,- Kč dne 6.10.2007, 48.163,- Kč dne 6.11.2007, 48.829,- Kč dne 6.12.2007, 48.836,- Kč dne 6.1.2008 a 48.813,- Kč dne 6.2.2008, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. a budoucím kupujícím P. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 3.950.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.550.000,- Kč, přičemž P. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že P. K. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch P. K. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580085960 ze dne 3.3.2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u odhadce J. B. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 734/2/2008 ze dne 27. 2. 2008, v němž J. B. stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 3.600.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 3. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účet určený obviněnými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 13.3.2008, 14.3.2008 a 26.3.2008 vybral, kdy dne 17. 3. 2008 zajistil uhrazení skutečné kupní ceny prodávajícím, neboť na účet R. Ř. č. XY složil v hotovosti částku 1.550.000 Kč, a zbylé finanční prostředky z úvěru předal T. P., P. K. dne 12. 3. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. R., S. Ř. a J. T. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.950.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a P. K. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.468.215,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.918.215,- Kč,
3) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými L. S., P. K., M. K., M. K. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno,
kdy M. K. dne 5.6.2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319452199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.400.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.851,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, když M. K. tak činil na žádost L. B., aby sehnal tzv. „bílého koně“ pro sjednání úvěru, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností S. se sídlem XY, a B. se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, a dále notářský zápis sp. zn. Nz 236/2008, N 241/2008 ze dne 12. 3. 2008 údajně sepsaný JUDr. Helenou Divišovou, notářkou v Hradci Králové, o dohodě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů M. K. a H. T. D. T. H., opatřený ověřovací doložkou, ačkoli M. K. tento notářský zápis nikdy neuzavřel, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 11. 6. 2008 mezi budoucí prodávající B. G. V. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.600.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávající B. G. V., činila pouze 2.500.000,- Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/050/2008 ze dne 21.4.2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 11. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.400.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2.500.000,- Kč, na účet B. G. V. č. XY, což byla skutečná kupní cena, kterou jmenovaná za prodej nemovitosti obdržela, a dále částku 1.900.000,- Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 17. 6. 2008 a 20. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 18. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající B. G. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. finanční částku ve výši 1.900.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. K. a M. K. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.361.521,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.861.521,- Kč,
4) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B.
s již pravomocně odsouzenými L. S., M. K., R. K.,
kdy M. K. dne 20.6.2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. a R. K. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319512139, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22.477,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. K. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností R. R., se sídlem XY, a A., se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. K. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. M. a J. M. a budoucím kupujícím M. K., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.700.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. K. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.100.000,- Kč, přičemž M. K., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/074/2008 ze dne 17. 6. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. K. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 26. 6. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účet určený obžalovanými, tj. na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., M. B., který měl dispoziční právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 26. 6. 2008 vybral a předal je T. P., M. K. následně dne 27. 6. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími M. M. a J. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 1.100.000,- Kč prodávajícím, kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 2.400.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S., M. B., R. K. a M. K. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. K. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.470.130,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.370.130,- Kč,
5) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B.
s již pravomocně odsouzeným L. S. a P. R.,
kdy P. R. dne 27. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319729119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.400.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Ústí nad Labem, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28.505,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 150.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil M. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. R., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem T. P. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t., se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. R. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím N. V. K. a budoucím kupujícím P. R., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.900.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. R. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2.390.000,- Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/094/2008 ze dne 5. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. R. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.400.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku ve výši 2.390.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet realitní kanceláře REMAX Star, která pak zajistila po odečtení své provize úhradu kupní ceny prodávajícímu, a částku ve výši 2.010.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 3.9.2008 vybral a předal je T. P., P. R. ještě předtím dne 27. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím N. V. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 2.010.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a P. R. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, P. R. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.348.372,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 2.532.000,- Kč, škoda ve výši 1.816.372,- Kč,
6) obž. T. H., obž. M. C.
s již odsouzenými V. B., P. H., L. S.,
kdy V. B. dne 28. 8. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319737119, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY a XY, okres Litoměřice, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 28.813,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 300.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. B., aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti B. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. B. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2008 mezi budoucím prodávajícím F. V. (dříve N.) a budoucím kupujícím V. B., jejíž vyhotovení zajistil J. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY a XY činí 4.700.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. B. dohodl L. M. s prodávajícím, činila pouze 2.950.000,- Kč, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/093/2008 ze dne 6. 8. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY a XY na částku 4.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 1. 9. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.500.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku celkem ve výši 2.950.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účty prodávajícího F. V., a částku ve výši 1.550.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 3. 9. 2008 a 8. 9. 2008 vybral a předal je T. P., V. B. ještě předtím dne 29. 8. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím F. V. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY a XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.550.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a V. B. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, V. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.341.099,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.264.000,- Kč, škoda ve výši 1.077.099,- Kč,
7) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými L. S. a M. V.,
kdy M. V. dne 29. 9. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343562179, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 4.800.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Český Krumlov, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 31.003,- Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 300.000,- Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. V. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společností A.-P., se sídlem XY, a S.-P., se sídlem XY, ačkoliv v těchto společnostech M. V. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2008 mezi budoucím prodávajícím D. K. a budoucím kupujícím M. V., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků činí 4.800.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. V. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2.760.000,- Kč, přičemž M. V., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0110/2008 ze dne 19. 9. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY, včetně přilehlých pozemků na částku 4.800.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. V. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 6. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.800.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2.760.000,- Kč, která odpovídala skutečné kupní ceně, ve prospěch účtů prodávajícího D. K., avšak částku 2.040.000,- Kč na účet společnosti C. H, č. XY, který pro tento účel, tedy pro převod finančních prostředků z podvodně vylákaných úvěrů, zřídil jednatel této společnosti L. S., L. S. dále po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 6. 10. 2008 a 9. 10. 2008 vybral a předal je T. P., M. V. dne 3. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícím D. K. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. vylákané úvěrové prostředky ve výši 2.040.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. V. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. V. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 30. 8. 2011, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.669.729,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3.600.000,- Kč, škoda ve výši 1.069.729,- Kč,
8) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzeným P. H., L. T., O. M. a L. S.,
kdy L. T. dne 20. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343609109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.000.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Chrudim, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 19.565,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. aby úvěr obdržel, předal za tímto účelem P. H. svůj občanský průkaz a byl si vědom toho, že T. P. a L. M. byly spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 20.10.2008 mezi budoucí prodávající Z. M. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistili T. P. a manžel prodávající O. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedli, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.000.000,- Kč, ačkoliv O. M., který vedl jednání za svoji manželku, neměl vůbec v úmyslu nemovitost na L. T. převést, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103866 ze dne 16. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0118/2008 ze dne 13. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.000.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 1.200.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 21. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.000.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 85.197,- Kč na účet O. M. č. XY, vedený Českomoravskou hypoteční bankou, a.s., a částku ve výši 2.914.803,- Kč n a ú čet Z. M. č. XY, vedený Českou spořitelnou, a.s., Z. M. použila tyto finanční prostředky zčásti na splacení svých předchozích úvěrů a část těchto finančních prostředků ve výši 1.000.000,- Kč dne 22. 4. 2009 vybrala v hotovosti a předala O. M., který pak z této finanční částky předal 900.000,- Kč T. P., přičemž T. P. tyto peníze rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M. a P. H. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, na přání O. M. pak T. P. ani nepředložil k podpisu kupní smlouvu prodávající Z. M., když Z. M. podepsala kupní smlouvu na nemovitost XY čp. XY až dne 5. 3. 2009 na základě urgencí České spořitelny, a.s., L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 7. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 2.978.106,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.778.106,- Kč,
9) obž. T. H., obž. M. C., obž. M. B.
s již pravomocně odsouzeným L. S., L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, a M. P.,
kdy M. P., nar. XY, které nebylo pro neznámý pobyt usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno, dne 30. 10. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřela s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343617109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenované ve výši 3.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Rakovník, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázala k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 22.607,- Kč, ačkoliv věděla, že úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednala pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou jí za tuto činnost slíbil L. B., který ji k této trestné činnosti přiměl, přičemž M. P. si byla vědoma toho, že aby úvěr obdržela, byly T. P. a L. M. spolu s její předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti M. P. nikdy nepracovala, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2008 mezi budoucími prodávajícími M. S. a N. S. a budoucí kupující M. P., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 3.500.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupující M. P. dohodl s prodávajícími, činila pouze 1.800.000,- Kč, přičemž M. P., ač neměla zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsala, L. S., který věděl o tom, že M. P. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch M. P. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102272 ze dne 24. 10. 2008 na nemovitost XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0124/2008 ze dne 17. 10. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.500.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. P. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 31. 10. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.500.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 1.800.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávající N. S. a částku 1.700.000,- Kč na účet společnosti t. č. XY, M. B., který měl právo k tomuto účtu a který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 4. 11. 2008 vybral a předal je T. P., M. P. ještě předtím dne 30. 10. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřela jako kupující s prodávajícími M. S. a N. S. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. zbytek úvěrových prostředků ve výši 1.700.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., M. B., L. B., L. S. a M. P. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, M. P. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácela, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.490.055,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.690.055,- Kč,
10) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými J. Š., L. S., a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno,
kdy J. Š. dne 11. 11. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343655199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.900.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Havlíčkův Brod, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25.358,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 200.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž J. Š. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti A. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti J. Š. nikdy nepracoval, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2008 mezi budoucími prodávajícími J. Č. a D. Č. a budoucím kupujícím J. Š., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost ve XY čp. XY činí 3.900.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího J. Š. dohodl s prodávajícími, činila pouze 2.200.000,- Kč, přičemž J. Š., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že J. Š. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch J. Š. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103870 ze dne 9. 11. 2008 na nemovitost ve XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0125/2008 ze dne 29.10.2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti ve XY čp. XY na částku 3.900.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru J. Š. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 13. 11. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.900.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2.200.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet prodávajícího J. Č. a částku 1.700.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 13. 11. 2008 vybral a předal je T. P., J. Š. poté dne 19. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícími J. Č. a D. Č. kupní smlouvu na nemovitost ve XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.700.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. B., L. S. a J. Š. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, J. Š. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.894.858,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.644.858,- Kč,
11) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými P. H., L. S., P. H. a L. T.,
kdy L. T. dne 2.12.2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343713109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.300.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Beroun, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.959,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž L. T. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. T. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu L. T. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1.8.2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem L. T. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6.8.2008 ve výši 76.928,- Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 77.476,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2008 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím L. T., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp. XY činí 4.300.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího L. T. dohodl s prodávající, činila pouze 2.550.000,- Kč, přičemž L. T., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že L. T. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch L. T. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 102271 ze dne 1. 12. 2008 na nemovitost v XY čp.XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad. obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0140/2008 ze dne 27. 11. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4.300.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru L. T. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 4. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.300.000,- Kč na účty určené obviněnými, tj. částku 2.550.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a částku 1.750.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 4.12.2008, 5.12.2008 a 18.12.2008 vybral a předal je T. P., L. T. dne 3. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající E. Ch. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 1.750.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., P. H., L. S. a L. T. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, L. T. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 30. 8. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.274.113,- Kč, další splátky uhrazeny nebyly, a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.124.113,- Kč,
12) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými L. S., P. H., V. S. a dále s L. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno,
kdy V. S., vyloučený k samostatnému projednání, dne 10.12.2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343735199, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4.300.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Svitavy, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 27.664,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 100.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil L. B., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž V. S. za tímto účelem předal kopii svého občanského průkazu L. M. a byl si vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti V. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu V. S. u Komerční banky, a.s. č. XY za období od 1.8.2008 do 3. 11. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy jmenovanému na účet, přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem V. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6.8.2008 ve výši 68.021,- Kč a ze dne 3. 11. 2008 ve výši 67.254,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 10. 12. 2008 mezi budoucím prodávajícím K. R. a budoucím kupujícím V. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost v XY čp.XY činí 4.600.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího V. S. dohodl s prodávajícím, činila pouze 2.000.000,- Kč, přičemž V. S., ač neměl zájem o nemovitost, tuto smlouvu podepsal, L. S., který věděl o tom, že V. S. je pouze tzv. nastrčenou osobou a nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch V. S. u pojišťovací zprostředkovatelky spol. Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 103869 ze dne 7. 12. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru a předání bance předal T. P., L. M. dále za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0146/2008 ze dne 4.12.2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti v XY čp. XY na částku 4.300.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru V. S. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 12. 12. 2008 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4.300.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku 2.000.000,- Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účet K. R. č. XY, a částku 2.300.000,- Kč na účet společnosti C. H. č. XY, L. S., který věděl, že finanční prostředky pocházejí z podvodně vylákaného úvěru, po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti ve dnech 12.12.2008 a 15.12.2008 vybral a předal je T. P., V. S. ještě předtím dne 10. 12. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávajícím K. R. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. úvěrové prostředky ve výši 2.300.000,- Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a V. S. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, V. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29.9.2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4.300.000,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 2.300.000,- Kč,
13) obž. T. H., obž. M. C.
s již pravomocně odsouzenými R. K., P. S. a P. H.,
kdy P. S. dne 31. 12. 2008 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti L. M. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0343801109, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 3.900.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 25.098,- Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši 150.000,- Kč, kterou mu za tuto činnost slíbil R. K., který ho k této trestné činnosti přiměl, přičemž P. S. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. a L. M. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu u společnosti S. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti P. S. nikdy nepracoval, a dále padělaný výpis z účtu P. S. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 29. 9. 2008 do 16. 12. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet P. S., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem P. S. od zaměstnavatele společnosti S., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 6. 10. 2008 ve výši 88.298,- Kč, ze dne 3. 11. 2008 ve výši 83.929,- Kč a ze dne 6. 12. 2008 ve výši 89.740, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, obžalovanými T. P. a L. M. byla ke smlouvě o úvěru dále předložena též smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2009 mezi budoucí prodávající E. Ch. a budoucím kupujícím P. S., jejíž vyhotovení zajistil L. M. a v níž úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 4.100.000,- Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího P. S. dohodl s prodávající E. Ch., činila pouze 2.150.000,- Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/0153/2008 ze dne 15. 12. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 3.900.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru P. S., jakož i kupní smlouvy s E. Ch. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 8. 1. 2009 poukázala úvěrové prostředky ve výši 3.900.000,- Kč na účty určené obžalovanými, tj. částku ve výši 2.150.000,- Kč, na účet L. K. č. XY, kdy tuto částku prodávající E. Ch. po stržení provize realitní kanceláře za prodej domu skutečně obdržela, a dále částku 1.750.000,- Kč na účet J. M. (syna obžalovaného L. M.) č. XY, přičemž L. M. po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými tyto finanční prostředky z tohoto účtu postupně v průběhu ledna 2009 v hotovosti vybral a rozdělil ji jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., T. P., R. K. a P. S. a částečně ji použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, P. S. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, nespláceli jej ani ostatní obžalovaní, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 3.900.000,- Kč a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obžalovaných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 1.750.000,- Kč,
II. obž. M. C.
s již odsouzenými L. S., M. V., L. M. a P. H.
dne 14. 8. 2008 v XY M. V. podala na pobočku České spořitelny, a.s. v XY, prostřednictvím zprostředkovatelů J. M. a J. S. žádost o poskytnutí hypotečního úvěru č. 2412447 ve výši 6.200.000,- Kč za účelem koupě rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Třebíč, ačkoliv věděla, že případný úvěr splácet nebude, neboť neměla fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a o úvěr žádala pouze kvůli slíbené finanční odměně, kterou jí za tuto činnost slíbil její švagr L. M., který ji k této trestné činnosti přiměl a který společně s J. M. tuto trestnou činnost organizoval, když jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp. XY, vylákat z České spořitelny, a.s. úvěr ve výši 6.200.000,- Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, přičemž M. V. si za účelem sjednání úvěru dne 7. 7. 2008 v Komerční bance, a.s., pobočka Praha 10, Kubánské náměstí 15, založila účet č. XY, kdy za stejným účelem předala L. M. kopii svého občanského průkazu a taktéž předala zprostředkovateli úvěru J. M. k předložení bance nepravdivé doklady o jejích výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu 116.320,- Kč měsíčně u společnosti S.-P. se sídlem XY včetně padělaných výplatních pásek, ačkoliv v této společnosti M. V. nikdy nepracovala a deklarovaného příjmu nedosahovala, padělaný výpis z účtu M. V. č. XY u Komerční banky, a.s. za období od 21. 4. 2008 do 4. 7. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti S. na účet M. V., přičemž tento výpis z účtu po předchozí dohodě s J. M. padělal P. H., který byl s trestnou činností J. M. seznámen a věděl, že padělaný výpis z účtu bude předložen bance k žádosti o úvěr, kdy P. H. výpis z účtu počítačově vytvořil a uvedl v něm smyšlené vklady, které měly představovat příjem M. V. od zaměstnavatele společnosti S.-P., kdy konkrétně se jednalo o vklad ze dne 25. 4. 2008 ve výši 116.791,- Kč, ze dne 21. 5. 2008 ve výši 116.395 a ze dne 20. 6. 2008 ve výši 116.170,- Kč, takto padělaný výpis z účtu poté předal J. M., který zajistil jeho předání do banky, M. V. dále předala J. M. padělanou smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na nemovitost XY čp. XY mezi budoucí prodávající – společností C. C. a budoucí kupující M. V., v níž byla deklarována kupní cena 6.900.000,- Kč, ačkoliv o koupi nemovitosti s prodávajícím nikdy nejednala, přičemž dle této smlouvy měla být část úvěru ve výši 2.100.000,- Kč poukázána na účet č. XY společnosti C. H., kterou za tímto účelem, jakož i za účelem zasílání finančních prostředků z obdobných podvodně vylákaných úvěrů, založil L. S., který byl rovněž obeznámen s trestnou činností a který obžalovaným přislíbil vybrání finančních prostředků pocházejících z úvěru z výše uvedeného účtu a jejich rozdělení jako odměnu mezi jednotlivé obžalované, když za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 765/055/2008 ze dne 26. 4. 2008, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 6.900.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 3.400.000,- Kč, tento odhad poté obžalovaný L. M. předložil České spořitelně, a.s., která ovšem poskytnutí úvěru neschválila, a shora uvedeným jednáním se obžalovaní s ohledem na jejich úmysl úvěr nesplácet pokusili způsobit České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČ: 45244782, škodu ve výši nejméně 2.800.000,- Kč, která se rovná výši požadovaného úvěru po odečtení skutečné hodnoty nemovitosti XY čp. XY, jež měla sloužit jako zástava za tento úvěr,
III. obžalovaný M. B. sám
M. B. dne 31. 12. 2008 v XY na pobočce Komerční banky, a.s. v ul. Čelakovského čp. 642, jako jednatel společnosti t. se sídlem XY, IČ: XY, uzavřel za tuto společnost s Komerční bankou, a.s. smlouvu o úvěru č. 0510008202111, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru uvedené společnosti ve výši 3.932.224,73 Kč za účelem splacení zůstatku revolvingového úvěru č. 0510007202044, přičemž se ve smlouvě zavázal tento úvěr splatit ve třech splátkách, a to dne 25. 1. 2009 částku 330.000,- Kč, dne 25. 2. 2009 částku 330.000,- Kč a dne 13. 3. 2009 částku 3.272.224,73 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť věděl, že společnost t. nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, jak deklaroval v žádosti o úvěr ze dne 29. 12. 2008 a v jejích přílohách, tzn., že společnost nepodniká v oblasti obchodu s cukrem a nebude mít prostředky na splacení úvěru, M. B. si byl vědom toho, že aby společnost t. úvěr obdržela, byly Komerční bance, a.s. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr předloženy nepravdivé doklady týkající se společnosti t. a to konkrétně nepravdivé přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti t. za zdaňovací období roku 2007, opatřené razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2008, včetně rozvahy ke dni 31. 12. 2007, výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2007, rozvahy ke dni 30. 6. 2008 a výkazu zisku a ztráty ke dni 30. 6. 2008, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly nepravdivé, dále kniha pohledávek společnosti t. ke dni 18. 7. 2008 včetně v ní uvedených neexistujících faktur za dodávky cukru v hodnotě 10.771.620,- Kč, když ve skutečnosti odběratelům na fakturách uvedeným společnost t. nikdy cukr nedodala, kdy na základě těchto nepravdivých dokladů byl úvěr schválen, přičemž po podepsání smlouvy o úvěru M. B. byly dne 31. 12. 2008 Komerční bankou, a.s. úvěrové prostředky ve výši 3.932.224,73 vyplaceny na účet revolvingového úvěru společnosti t. č. XY, čímž došlo k uhrazení tohoto revolvingového úvěru, avšak nyní poskytnutý úvěr nebyl řádně hrazen, když M. B. uhradil v lednu 2009 pouze první splátku ve výši 330.000,- Kč z finančních prostředků poskytnutých mu za tímto účelem T. P., další splátky však již hrazeny nebyly a Komerční bance, a.s. tak vznikla škoda na jistině úvěru ve výši 3.602.224,73 Kč.
2. Za shora uvedený zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu uložil Krajský soud v Hradci Králové obviněnému T. H. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, když denní sazba činila 250 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán stanovil soud prvního stupně obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců.
3. Obviněnému M. C. uložil soud prvního stupně podle §211 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest výměře 200 celých denních sazeb, když denní sazba činila 250 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán stanovil soud prvního stupně obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře tři měsíce. Současně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění znalecké a odhadní činnosti, jejímž předmětem je stanovování cen nemovitostí, a to na dobu čtyř let.
4. Spoluobviněnému M. B. uložil soud prvního stupně podle §250b odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona byl tomuto spoluobviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let.
5. Zároveň podle §228 odst. 1 tr. ř. byla spoluobviněnému M. B. uložena povinnost nahradit škodu Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, ve výši 3 602 224,73 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 odkázána se zbytkem svého návrhu na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněných T. H. a M. C., které v případě obviněného M. C. směřovalo do výroku o vině, konkrétně aplikace trestní normy a u obou obviněných do výroků o uložených trestech. Odvolání podali rovněž oba obvinění do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání obviněných rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, ohledně těchto obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že obviněné T. H. a M. C. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil podané obžaloby pro skutky, v nichž byl obžalobou spatřován pod body I. 1. – 13. pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku u T. H. a u obviněného M. C. pod body I. 3) - 6), 8) - 13) deset trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 spáchaných ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a (pod body I. 7. a II) pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Odvolání státního zástupce vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obou obviněných směřující do výroku o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
8. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, konkrétně jakými skutky byli obvinění uznáni vinnými rozsudkem soudu prvního stupně a jaké trestné činy byly v těchto skutcích spatřovány, když uvádí, že tento rozsudek byl napaden odvoláním státního zástupce a obviněných, když výslovně uvedl, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání v neprospěch obou obviněných směřující do výroku o trestu a v případě obviněného M. C. do výroku o vině ve prospěch obviněného, když namítal nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. Následně konstatuje, jak o podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně. Poukazuje na závěry soudu druhého stupně, přičemž především zmiňuje, že stěžejním důvodem pro vydání zprošťujícího rozsudku ohledně obou obviněných byla skutečnost, že podle soudu v popisu skutku absentovalo vyjádření subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu u obviněného T. H. a vyjádření subjektivní stránky účastenství na tomto trestném činu u obviněného M. C. Poukazuje rovněž na skutečnost, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že není možné doplnit tzv. skutkovou větu tak, aby obsahovala skutkové okolnosti vystihující subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu u obviněného T. H. a úvěrových podvodů spáchaných ve formě pomoci u obviněného M. C., když státní zástupce podal odvolání v neprospěch obou obviněných směřující toliko do výroku o trestu. Zdůrazňuje, že vrchní soud současně akcentoval, že trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, takže úmysl musí být specifikován popisem skutkových okolností tak, aby tyto nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu. Ve vztahu k absenci formy zavinění u skutků přisuzovaných oběma obviněným se tento soud dále odvolal na §259 odst. 4 tr. ř., ve kterém je vyjádřen zákaz reformation in peius. Podle soudu druhého stupně, jestliže tedy státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněných do výroku o uložených trestech a ve svém odvolání přitom neuvedl jakoukoliv vadu, která by mohla mít ve výroku o vině původ, nemohl podle tohoto soudu ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. do výroku o vině zasáhnout. Současně soud druhého stupně zdůraznil, že pokud byl výrok o vině zpochybněn ze strany státního zástupce ve vztahu obviněného M. C., tak se jednalo o odvolání podané ve prospěch tohoto obviněného. Z důvodu absence formulace skutkových okolností definující subjektivní stránku a nemožnosti napravení tohoto pochybení, se soud druhého stupně uchýlil ke zprošťujícímu výroku ohledně obou obviněných s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu. S těmito závěry se však nejvyšší státní zástupce neztotožňuje.
9. Následně nejvyšší státní zástupce připouští, že popis jednání ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně týkající se obviněného T. H. a M. C. není zcela pregnantní, přesto lze z něho úmysl obviněných do značné míry logicky dovodit. Nejvyšší státní zástupce poté vymezuje podstatu trestného činu úvěrového podvodu, jakož i znaky úmyslného jednání, přičemž zdůrazňuje, že úmysl se nevztahuje na úmysl obohatit se, způsobit škodu či jiný následek nebo nějaký konkrétní způsob jednání, když následek v podobě značné škody nebo škody velkého rozsahu může pachatel způsobit i z nedbalosti. Úmysl musí zahrnovat vědomí pachatele, že prezentované údaje uvedené při sjednávání úvěrové smlouvy jsou nepravdivé. Vyslovuje přesvědčení, že jednání obou obviněných v jednotlivých dílčích skutcích je v podstatě zahrnuto do popisu celkového jednání hlavních pachatelů. Zdůrazňuje, že u hlavních pachatelů je podvodný úmysl vyjádřen dostatečně, přičemž je vztahován i k jednání obviněných T. H. a M. C., kteří na tomto jednání vědomě participovali. Popis konkrétních skutečností nelze vytrhávat ze souvislosti s celkovým popisem skutkového stavu. Zdůrazňuje, že obviněný T. H. podle skutkových zjištění jako pracovník poskytovatele úvěru předmětné žádosti s doklady obsahujícími nepravdivé údaje přebíral, aktivně se podílel na jejich kladném vyřízení, s tím, že musel vědět, že v žádostech různých osob se opakovaly údaje o stejných zaměstnavatelích, příjmy žadatele evidentně neodpovídaly jejich věku a pracovnímu zařazení. Navíc ve všech případech nejednal se samotnými žadateli o úvěr, nýbrž s obviněnými T. P. a L. M. Ohledně obviněného M. C. poukazuje na skutečnost, že jím zpracované odhady nemovitostí výrazně převyšovaly cenu konkrétních nemovitostí, přičemž k odhadům byl angažován opakovaně dalšími spoluobviněnými a jím stanovené odhady vždy odpovídaly cenám objektivně nereálným, které byly zřejmě účelově stanovené obviněnými. Již z tohoto je zřejmé, že tak plnil zakázky objednavatelů bez objektivního znaleckého odhadu. Navíc si byl vědom, že odhady budou jedním z podkladů pro rozhodnutí o žádosti o úvěru. Podle nejvyššího státního zástupce lze dovodit závěr o formě zavinění u obou obviněných i bez zcela výslovného vyjádření úmyslu v popisu skutku, neboť samotné jednání obviněných tento úmysl předpokládá, resp. je ho možné dovodit z četnosti jejich jednání a opakujícího se modu operandi. Navíc úmysl obviněných je podložen důkazně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
10. I v případě, že by bylo možno dospět k závěru, že subjektivní stránka trestného činu v popisu skutku soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem vyjádřena nebyla, mohl podle nejvyššího státního zástupce soud druhého stupně zjednat nápravu příslušnou úpravou popisu skutku ve výroku o vině, aniž by porušil zásadu zákazu reformation in peius. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně by neučinil žádné skutkové závěry, které by byly odlišné od rozhodnutí soudu prvního stupně, když by toliko precizoval skutkovou větu výroku rozsudku tak, aby výstižně vvjadřovala veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu a účastenství na něm.
11. Nejvyšší státní zástupce tedy konstatuje, že v tomto konkrétním případě i při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných do výroků o vině nic nebránilo odvolacímu soudu doplnit skutečnosti tvořící zákonné znaky trestného činu do skutkové věty. Současně připomíná, že zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání soudu druhého stupně z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněných doplnit ve výroku rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění, aby v něm byly obsaženy skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty, jež sice soud prvního stupně vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Uvádí, že pokud by se doplnění popisu skutku neprojevilo zpřísněním právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažností následku apod., pak by se tímto nezhoršilo postavení obviněného, když toto tvrzení podkládá judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, sp. zn. 8 Tdo 860/2007, sp. zn. 8 Tdo 183/2010, sp. zn. 3 Tdo 556/2011, sp. zn. 6 Tdo 1287/2017, sp. zn. 7 Tdo 216/2016 či sp. zn. 4 Tdo 1002/2018).
12. Dále se vyjadřuje k nálezům Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2337/16. Stran prvního rozhodnutí namítá, že soud do nového odsuzujícího rozhodnutí pojal i skutkové okolnosti, které však soud prvního stupně vůbec nezjistil. Případný není odkaz ani na druhé rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v něm státní zástupce podal odvolání pouze do výroku o trestu, když soud druhého stupně zpřísnil právní kvalifikaci bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. ř., které umožňuje přezkoumat i výroky nenapadené podaným odvoláním. Nešlo tedy o situaci, kdy státní zástupce formálně napadl jen výrok o trestu, avšak jím tvrzené vady by měly svoji příčinu ve vadném výroku o vině. Konstatuje, že v projednávané věci by úprava popisu skutku nevedla ke změně právní kvalifikace v neprospěch obviněných a sama o sobě by nemohla zhoršit postavení obviněných. Akcentuje, že případné uložení přísnějších trestů by se tak stalo v důsledku odvolání státního zástupce směřující v neprospěch obviněných právě proti výrokům o trestu. Za případný nepovažuje ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05, neboť se nejednalo o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku podvodu, eventuálně organizátorství tohoto trestného činu, ale obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti, nicméně v nyní projednávané věci by se skutkové okolnosti ve prospěch obviněných nijak nezměnily.
13. Současně nejvyšší státní zástupce namítá, že rozsudek soudu druhého stupně trpí i další vadou, která spočívá v tom, že tento soud nezprostil obviněné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek žalovaný (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018), neboť soud druhého stupně zprostil obviněné pro skutek uvedený v upravené verzi krajským soudem oproti podané obžalobě, v níž byl úmysl obou obviněných vyjádřen dostatečně. Současně zdůrazňuje, že v obžalobě byl úmysl dostatečně vyjádřen. V závěru podaného dovolání uvádí, že z popisu skutku v podané obžalobě vyplývá, z jakých skutkových okolností byl dovozován úmysl obou obviněných. Včlenění skutkových okolností vyjadřujících úmysl do popisu skutku by nebylo v rozporu se zásadou zákazu reformation in peius a ani by se nejednalo o případné překvapivé rozhodnutí, neboť i k těmto skutečnostem mohli obvinění zaměřit tvrzení své obhajoby. V opačném případě by soudem druhého stupně došlo k rozšíření užití zásady zákazu reformation in peius mimo její zákonné hranice.
14. V závěru podaného dovolání s ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
15. Na dovolání nejvyššího státního zástupce reagoval vyjádřením ze dne 2. 4. 2020 prostřednictvím svého obhájce, obviněný T. H. Podané dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za věcně nedůvodné a vyjadřuje přesvědčení, že zvolený dovolací důvod nebyl naplněn, neboť tento je vázán na nesprávné hmotněprávní posouzení. Zprošťující rozsudek považuje za věcně správný a vydaný na základě správného procesního postupu. Obviněný souhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, zejména s body 33. a 36. Neztotožňuje se s názorem nejvyššího státního zástupce, že jejich úmysl lze do značné míry logicky dovodit z rozsudku soudu prvního stupně, neboť popis skutku musí obsahovat určitý a jasný popis skutku, včetně určitého a jasného vyjádření subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, resp. účastenství na něm. Poukazuje na základní zásady trestního řízení a ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Popis skutku zahrnující všechny znaky skutkové podstaty musí být proto jasný, srozumitelný a nelze jej dovozovat výkladem, což souvisí i s principem právní jistoty. Kvituje přiléhavá rozhodnutí Ústavního soudu, která zdůrazňují nutnost důsledně respektovat příslušné zásady a principy trestního řízení. Pregnantní odůvodnění subjektivní stránky tak nemohl udělat ani soud druhého stupně. Za nepřípadné považuje dovolatelem poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože nejsou automaticky použitelná na projednávaný případ a současně by nepřípustně zhoršila jeho postavení za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku v jeho neprospěch do výroku o vině. Navrhovaná úprava popisu skutku by nebyla žádným drobným formálním doplněním, nýbrž by toto znamenalo zásadní změnu popisu skutku co do formy subjektivní stránky. Obviněný připomíná, že v rozsudku soudu prvního stupně není specifikovaný jeho údajný úmysl obžalovaného (od případné nedbalosti), zmínka o úmyslu přímém/nepřímém/eventuálním, přičemž toto není ani zdůvodněno, v čem spočívá údajné společné jednání, když o žádném podvodném systému (jednání) ani nevěděl. Dodává, že se obžalovaného trestného činu nedopustil a naplnění skutkové podstaty trestného činu nevyplynulo ani z dokazování. Konstatování dovolatele spočívající v neexistenci zákonné přednášky reformation in peius považuje za nemající oporu v rozsudku soudu druhého stupně ani z jeho odůvodnění a je účelově zavádějící. Naopak z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že soud druhého stupně zásadně zpochybnil závěry soudu prvního stupně o jeho vině, když odkazuje na body 33. a 35. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Závěry soudu prvního stupně považuje za nesprávné a věcně nepodložené. Podle názoru obviněného nelze učinit závěr o jeho vině (neexistují žádné důkazy, které by jednotlivě a souhrnně umožnily učinit důvodný závěr o úmyslném trestném činu a členu organizované skupiny, ze žádných důkazů nevyplynul reálný prospěch obviněného). Závěr o vině nelze usuzovat z pouhých domněnek, tušení, spekulací apod. Přinejmenším zůstávají velmi výrazné pochybnosti o jeho vině s ohledem na zásady trestního řízení vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř. Rozsudek soudu druhého stupně je tak věcně správný. V ostatní argumentaci odkazuje na tvrzení své dřívější obhajoby. Současně připomíná, že dovolací důvod uplatněný v dovolání se musí týkat výlučně hmotněprávního posouzení, což však v daném případě nebylo splněno, když dovolatel zpochybňuje procesněprávní postup odvolacího soudu, což trestní řád v rámci dovolání neumožňuje napadat.
16. S ohledem na shora uvedené obviněný T. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako neodůvodněné, eventuálně aby podané dovolání odmítl, jelikož bylo fakticky podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Zde se ovšem sluší poznamenat, že námitku extrémního nesouhlasu může uplatnit toliko obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018), když státní zástupce tuto námitku může uplatnit toliko ve prospěch obviněného.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, když jednak vyjadřuje přesvědčení, že úmysl obviněných z popisu skutku, byť nikoliv zcela pregnantně, vyplývá, jednak namítá nesprávnou aplikaci zásady reformation in peius z pohledu možnosti doplnění skutkových zjištění stran subjektivní stránky.
23. Vzhledem k uplatněné argumentaci musel Nejvyšší soud především vyřešit otázku, zda dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají zvolenému dovolacímu důvodu. Jak již bylo naznačeno, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání totiž je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. Nejvyšší státní zástupce, jak již bylo naznačeno, uplatňuje nesprávnou aplikaci zásady reformation in peuis, konkrétně ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Zásada zákazu reformationis in peius, zakotvená u nás negativní formou v §259 odst. 4 (a contrario) tr. ř., je jednou ze základních zásad řádně vedeného a řádně zakončeného trestního řízení, která odsouzeným osobám zaručuje, že se jejich postavení nemůže zhoršit tím, že využijí zákonem poskytnutý procesní opravný prostředek, není-li současně takový prostředek využit státním zástupcem, popř. poškozeným k návrhu v jeho neprospěch. Předmětná zásada patří k celé řadě ustanovení trestního práva procesního, která poskytují záruky ochrany práv a výhod obviněného, obžalovaného či odsouzeného (tzv. favor defensionis). Jedná se primárně o procesní zásadu, nikoliv hmotněprávní, byť samozřejmě její uplatnění může mít hmotněprávní důsledky. Jinak vyjádřeno, i když jde o institut procesního práva, který je v poměru mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem zakotven v ustanoveních §259 odst. 4 tr. ř., §264 odst. 2 tr. ř., tak z něho vyplývají určité limity pro aplikaci hmotného práva. Jestliže je tedy skutek kvalifikován jako nějaký trestný čin a tato kvalifikace je porušením zákazu reformation in peius, pak jde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 216/2016). Je tomu tak proto, že nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.
25. Podle ustálené judikatury za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo možné v daném případě rozhodnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Nad rámec naznačeného je nutno poukázat rovněž na skutečnost, že zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí odvolacího soudu o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1152/2008).
26. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, jak v kontextu zásady zákazu reformationis in peius pohlížet na odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, směřuje-li proti výroku o trestu, a zda je porušením uvedené zásady, dojde-li v řízení rozhodnutím soudu druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výroku o trestu z předchozího odsuzujícího rozsudku k upřesnění popisu skutku ve výroku o vině nového rozsudku tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným v původním rozsudku.
27. Všeobecně platí, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných jen proti výroku o trestu, nebrání odstranění vad ve výroku o vině, v němž má výrok o trestu svůj podklad, a jejichž podstata spočívá v nepřesnosti či neúplnosti popisu skutku mající za následek absenci jasného a srozumitelného vymezení všech zákonných znaků trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými a za jaké jim byly uloženy tresty. Podle Nejvyššího soudu nic nebrání kupř. tomu, aby odvolací soud doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestných činů kladených obviněným za vinu a jimiž byli obvinění uznáni vinnými již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, z kontextu již učiněných a vyjádřených zjištění vyplývají, ale výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 857/2008 aj.). Zde je ovšem nutno zdůraznit, že naznačený závěr platí za situace, že se nejedná o skutečnosti nové, které soud prvního stupně neměl za prokázané a na které obvinění nemohli reagovat. Obecně lze tedy uzavřít, že pokud je ve věci rozhodováno též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, byť jen proti výroku o trestu, tak případné upřesnění skutkových zjištění nekoliduje se zásadou zákazu reformationis in peius.
28. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno uzavřít, že namítané porušení zásady reformation in peius je podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, přestože primárně se jedná o institut trestního práva procesního. Lze ovšem mít za to, že naznačený závěr není absolutní povahy, když vzhledem ke skutečnosti, že tato námitka byla uplatněna v rámci dovolacího řízení, které je mimořádným opravným prostředkem a je vázáno na přesně stanovené dovolací důvody, je nepochybně nutno přihlížet k tomu, zda porušení této zásady namítá obviněný či nejvyšší státní zástupce, ev. evropský státní zástupce a zda nejvyšší státní zástupce či evropský státní zástupce podal dovolání ve prospěch obviněného či v jeho neprospěch. Posouzení těchto otázek je důležité z toho pohledu, zda je možno námitku reformation in peius podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde je totiž na místě vhodné uvést, jak již bylo naznačeno, že podřazení námitky porušení zásady reformation in peius pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovozováno z toho, že nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na opravný prostředek je integrální součástí práva na spravedlivý proces (viz čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), takže porušením této zásady k porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, II. 544/05). Lze tedy uzavřít, že z judikatury Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu vyplývá, porušení zásady reformation in peius jako námitky podřaditelné pod zvolený dovolací důvod je vázáno na porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu tohoto závěru bylo nutno vyřešit otázku, zda nejvyšší státní zástupce, jako jeden ze subjektů, který může podat dovolání (§265d tr. ř.), je z hlediska požadavků na spravedlivý proces oprávněn podat dovolání v neprospěch obviněného spočívající na námitce porušení zásady reformation in peius.
29. Zde je na místě vzhledem ke shora naznačeným úvahám vhodné ještě odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017, III. ÚS 2337/16, ve kterém bylo vysloveno, že porušení zásady zákazu reformationis in peius je spojeno s porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že požadavek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy chrání základní práva obviněného, jakožto „slabší“ procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva a nejvyšší státní zástupce, jako veřejný žalobce v trestní věci nemůže ke svému prospěchu uplatňovat pravidla stanovená na ochranu „slabší“ procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva. Tento závěr nakonec vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle kterého „ právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného“ (dále přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Z pohledu shora naznačených závěrů je tedy třeba uzavřít, že nejvyšší státní zástupce nemůže uplatnit porušení zásady reformation in peius prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud podává dovolání v neprospěch obviněného. Jinak vyjádřeno, pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná právně relevantní námitka, musí Nejvyšší soud bez věcného přezkumu postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
30. Bez ohledu na tento závěr se ovšem Nejvyšší soud námitkou nejvyššího státního zástupce věcně zabýval. Je tomu tak proto, že jak již bylo naznačeno v bodě 22 tohoto rozhodnutí, nejvyšší státní zástupce rovněž namítá, že subjektivní stránku, konkrétně úmysl obviněných, lze z popisu skutku dovodit, byť připouští, že popis skutku není zcela pregmantní. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když nejvyšší státní zástupce vyjadřuje přesvědčení, že skutek, tak jak byl formulován v rozsudku soudu prvního stupně, vyjadřuje i naplnění subjektivní stránky bez ohledu na to, že toto vyjádření není zcela vyčerpávající. Jinak řečeno, nejvyšší státní zástupce v podstatě uvádí, že skutková věta potvrzuje spáchání zvolených trestných činů i z hlediska vyjádření úmyslu obviněných spáchat trestný čin.
31. Nejvyšší soud v dané souvislosti obecně podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněných, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
32. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). V případě zvolených skutkových podstat se vyžaduje v základní skutkové podstatě úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
33. V dané věci bylo tedy nezbytné posoudit, zda skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená v popisu skutku, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v rámci řízení před soudy nižších stupňů, jsou dostatečná z hlediska vyjádření úmyslu obviněných předmětné trestné činy spáchat, tedy zda ve skutku byla jistým způsobem, byť ne zcela pregnantně, vyjádřena subjektivní stránka. Na úvod je vhodné uvést, že samotný nejvyšší státní zástupce v rámci dovolání připouští, že popis skutku není zcela pregnantní (viz str. 23 dovolání) a s tímto závěrem lze souhlasit. Stran námitky logického dovození úmyslu obou obviněných ze skutkové věty výrokové části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 1 T 11/2012, je nutné uvést následující. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí buď při sjednávání úvěrové smlouvy, nebo při čerpání úvěru. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze tedy chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2101-2110). Pokud pachatel či pachatelé vylákají úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikovaných skutkových podstat. Zde je nezbytné zdůraznit, že pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat se nevyžaduje úmysl s výjimkou právní kvalifikace podle §211 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku (o takový případ se ovšem v dané věci nejednalo). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za nepravdivý údaj, který je podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, je třeba považovat takový údaj, který představuje jeden z rozhodujících údajů pro uzavření úvěrové smlouvy, byť se nemusí jednat o údaj jediný. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. Ze znění právní věty ve vztahu k základní skutkové podstatě uvěrového podvodu je nepochybné, že byla zvolena varianta, že při sjednávání uvěrového podvodu byly uvedeny nepravdivé údaje (obviněný T. H.) a že obviněný M. C. poskytl jinému pomoc obstaráním prostředků, aby při sjednávání uvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Platí, že podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla vůbec uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). Jak již bylo naznačeno, z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, přičemž je podstatné, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010).
34. Způsobení značné škody podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (u obviněného M. C.) podmiňující vyšší trestní sazbu se rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Další vyšší hranicí je škoda velkého rozsahu v §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku představující škodu ve výši nejméně 5 000 000 Kč (u obviněného T. H.). Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) nedbalost.
35. Obecně lze připustit, že nikoliv každé uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy či zamlčení určitého údaje je pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné a má za následek naplnění všech znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017-I., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017). Jinak vyjádřeno, údaje, které pachatel při sjednávaní úvěrové smlouvy nepravdivě uvede (byť i ve formě pomoci v podobě nepravdivého znaleckého posudku na nemovitost jako v případě obviněného M. C.), musí být pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné, jinak by nebyla naplněna skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění všech objektivních znaků této skutkové podstaty. Za takový údaj je třeba považovat nepochybně údaj o výši příjmu žadatele o úvěr, jeho zaměstnavateli, ceně nemovitosti, která má být úvěrovaná, neboť se jedná o rozhodující údaje pro posouzení bonity klienta, když tyto údaje spolu s dalšími podstatnými údaji (např. výše zadlužení klienta) mají rozhodující význam pro rozhodnutí o uzavření či neuzavření úvěrové smlouvy.
36. S ohledem na konkrétní znění skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, lze souhlasit s tím, že skutková věta není zcela pregnantní, když vyjádření subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku v případě obviněného T. H. je poměrně stručné a zcela totožný závěr lze učinit i v případě druhého obviněného M. C., když ovšem lze mít za to, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přestože toto je jistým způsobem rozporuplné (viz úvahy soudu druhého stupně), je možno seznat, že se otázkou subjektivní stránky zabývá. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému T. H., konkrétně z návětí vyplývá, že „ žádosti o hypoteční úvěry hodnotil úvěrový pracovník obžalovaný T. H., který ač se v potvrzeních o příjmech jednotlivých žadatelů o úvěr se opakovali totožní zaměstnavatelé, příjmy žadatelů byly vhledem k jejich věku či pracovnímu zařazení neobvykle vysoké apod., doporučoval tyto žádosti ke schválení, potřebné doklady obdržel pouze od T. P. či L. M. a poté po schválení těchto žádostí v České spořitelně, a.s., pobočka v XY, za přítomnosti T. P. nebo L. M., kteří sem přiváděli jednotlivé žadatele, s těmito sepisoval smlouvy o hypotečním úvěru a prakticky jednal pouze s T. P. či L. M., jednotliví žadatelé pak dle instrukcí T. H. a T. P. či L. M. podepsali úvěrové smlouvy, jakož i další předem připravené potřebné písemnosti včetně příkazů k úhradě úvěrových prostředků,“ kdy ve vztahu k jednotlivým skutkům je uvedeno, že „obžalovaní L. M. a T. P. nepravdivé doklady předložili T. H., který úvěry doporučil ke schválení“. Lze připustit, že ze skutkových zjištění ve vztahu k tomuto obviněnému se výslovně nepodává, že by si měl být obviněný vědom, že doklady, které mu byly předloženy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy, obsahují nepravdivé údaje. Přesto lze uzavřít, že ze skutkových zjištění tak jak jsou vyjádřeny v popisu skutku týkajících se tohoto obviněného lze dovodit, že soud prvního stupně úmyslné zavinění nepřímo vyjádřil, a to uvedením skutkových okolností zejména v návětí, ze kterých alespoň rámcově vyplývá existence úmyslu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 912/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 971/2018). V tomto směru je také třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které obsahuje výčet porušení pracovních a interních povinností zaměstnance banky ze strany tohoto obviněného, když tento soud také odkazuje na řadu důkazů, které prokazují, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že je páchána majetková trestná činnost (viz např. výpověď svědka K., V., listinné důkazy), byť explicitně neuvádí, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Lze tedy vyvodit závěr, že prokázání úmyslného jednání obviněného T. H. lze dovodit ze skutečností uvedených zejména v návětí rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s úvahami soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz bod 23), které úmysl vytváří spojením všech jednotlivých dílčích činností obviněného. Lze skutečně připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je jistým způsobem rozporuplné, ovšem v dané věci jde o to, zda soud prvního stupně vyjádřil ve skutkových zjištěních alespoň v minimálním rozsahu subjektivní stránku, což nepochybně ve spojení s odůvodněním rozsudku učinil.
37. V případě obviněného M. C. je však situace složitější, když skutková věta týkající se tohoto obviněného je v podstatě velmi stručná, když v návětí je uvedeno „L. M. posléze vytipoval na různých místech České republiky vhodné nemovitosti ke koupi, přičemž po předjednání prodeje těchto nemovitostí s jejich majiteli buď on nebo J. M. zajistili odhadce na nemovitosti, kterými byl zejména M. C., tomuto odhadci předložili materiály ke konkrétním níže uvedeným nemovitostem, zejména pak údaje k porovnávacím nemovitostem, a tyto následně vedli k nadhodnocení oceňovaných nemovitostí, když odhad v každém níže uvedeném konkrétním případě výrazně převyšoval jak kupní cenu prodávané nemovitosti, kterou požadovali jednotliví prodávající, tak skutečnou v místě a čase obvyklou cenu této nemovitosti“, kdy v případě jednotlivých skutků ve vztahu k tomuto obviněnému je ve skutkové větě toliko uvedeno, že „přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u M. C. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti, v němž M. C., který věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, stanovil obvyklou cenu nemovitosti“. Lze tedy skutečně mít za to, že ze skutkové věty rozsudku vyplývá úmysl obviněného dopustit se pomoci na trestném činu uvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku velmi zúženě. Ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba uvést, že z tohoto se ovšem podávají jisté stručné úvahy ve vztahu k naplnění subjektivní stránky zvolených trestných činů, když tento soud výslovně uvádí, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že jím vystavené a tvrzené odhady cen jsou nereálné, neodpovídají skutečnosti a budou použity pro úvěrové řízení a že tímto jednáním poskytl pomoc při spáchání trestného činu uvěrového podvodu. Současně v tomto směru výslovně odkázal na skutečnost, že obviněný je velmi zkušený znalec, že měl s uvedenou skupinou i jiné zakázky (akce XY, která mu přinesla značný zisk), a že si byl právě jako zkušený znalec vědom toho, že je jeho povinností si ověřit všechny předpokládané údaje a ne z nich bez dalšího vyjít, když je současně odkazováno i na znalecký posudek znaleckého ústavu KOPPREA (viz bod 25.). Lze tedy uzavřít, že i v případě tohoto obviněného soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, když sice skutečně subjektivní stránku jednání tohoto obviněného vyjádřil ve skutkových zjištěních v podstatě velmi okrajově, ovšem v tomto směru je nezbytné vzít v úvahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jinak vyjádřeno, lze skutečně připustit, že skutková věta ve vztahu k tomuto obviněnému je jistým způsobem nedostatečná, když ovšem právě ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, že tento soud se otázkou subjektivní stránky zabýval a se svými úvahami obviněného seznatelným způsobem seznámil, a proto nemůže tento naznačený nedostatek vést k závěru, že by rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo obstát. Současně je nezbytné zdůraznit, že z pohledu jistých nedostatků ve skutkové větě se v případě obou obviněných nejednalo o rozhodnutí překvapivé, neboť oba obvinění se mohli s úvahami soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky seznámit prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a že se tak stalo, nakonec vyplývá z odůvodnění jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
38. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že přestože subjektivní stránka není v popisu skutku expressis verbis vyjádřena tak jak by měla, tak lze ve spojení s odůvodněním rozsudku mít za to, že již explicitně nebo implicitně znění skutkové věty dotvářeno je. Proto v tomto směru lze považovat podané dovolání státního zástupce za důvodné.
39. Bez ohledu na shora naznačený závěr, Nejvyšší soud na rozdíl od soudu druhého stupně má za to, že soud druhého stupně mohl doplnit skutkovou větu, aniž by taková změna znamenala porušení zásady reformation in peius, tak aby byla explicitně vyjádřena subjektivní stránka u obou obviněných. Jinak vyjádřeno podle Nejvyššího soudu mohl soud druhého stupně na základě zákonného oprávnění doplnit skutkovou větu o obligatorní znaky trestného činu, jímž se obvinění uznávají vinnými, jestliže doplněné skutečnosti vyplývaly z provedeného dokazování, čímž by došlo ke zhojení vady popisu skutku ve smyslu absence řádného a dostatečného vyjádření subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu a účastenství.
40. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, jak v kontextu zásady zákazu reformationis in peius pohlížet na odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, směřuje-li proti výroku o trestu, a zda je porušením uvedené zásady, dojde-li v řízení rozhodnutím soudu druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výroku o trestu předchozího odsuzujícího rozsudku k upřesnění popisu skutku ve výroku o vině nového rozsudku tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným v původním rozsudku. Z pohledu výkladu těchto naznačených otázek považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na závěry obsažené v bodech 25. – 28. tohoto rozhodnutí.
41. Nad rámec těchto závěrů je nezbytné v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, v prvé řadě zdůraznit, že soud druhého stupně je zásadně vázán v přezkumné činnosti tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu dle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, a proto z toho vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, že by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku. Přitom musí jít o takové výroky, které je tentýž odvolatel oprávněn napadnout svým odvoláním. Podle Nejvyššího soudu se soud druhého stupně může zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. Bylo by vybočením z principu vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, kdyby odvolací soud přezkoumával navazující (nenapadený) výrok rozsudku přímo bez dalšího a zjišťoval existenci případných vad tohoto výroku či předcházejícího řízení, a to bez souvislosti s napadeným výrokem. Podmínkou přezkoumání nenapadeného výroku je právě vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, neboť podle §39 odst. 1 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy (srov. i §125 odst. 1 věta třetí tr. ř.). Takováto obecná souvislost však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se zabývá dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním.
42. V těchto souvislostech je nutno v obecné rovině připomenout, že od účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byl v řízení o odvolání podstatně omezen revizní princip, podle něhož odvolací soud musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání a byl nahrazen principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
43. Na základě §254 odst. 1 věty první tr. ř. soud druhého stupně přezkoumává jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání. Oddělitelným výrokem je přitom takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a případně zrušit, tedy typicky právě výrok o trestu (shodně Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3033). Dle věty druhé uvedeného ustanovení pak odvolací soud při posuzování odvolání „přihlíží k vadám“, „které nejsou odvoláním vytýkány“, a to „pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání“. Tato úprava se tedy týká toliko rozsahu vad, které má odvolací soud v odvolacím řízení řešit. Rozsah výroků, který lze v odvolacím řízení přezkoumávat, toto ustanovení nijak nerozšiřuje. V důsledku toho tak §254 odst. 1 tr. ř. nemohl jakkoliv založit možnost přezkumu výroku o vině v nynější věci.
44. Zároveň je ovšem nezbytné zdůraznit, že ačkoliv je soud druhého stupně vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká, nelze ovšem pominout, že tato zásada je současně modifikována ustanovením §254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
45. Je-li odvolací soud za splnění předpokladů vymezených v §254 odst. 2 tr. ř. povinen přezkoumat po zjištění, že odvoláním vytýkané vady mají svůj původ v jiném výroku než v tom, proti kterému bylo odvolání podáno, i správnost takového výroku, bylo by nelogické a proti zásadám spravedlivého procesu, aby vady tohoto odvoláním nenapadeného výroku, zjistí-li je, toliko konstatoval a neučinil opatření k jejich nápravě, připouští-li zákon takovou nápravu. Limitem k odstranění vad zjištěných v odvoláním nenapadeném výroku je zjištění a posouzení, zda je odvolání podáno ve prospěch, či naopak v neprospěch obviněného. Podle §247 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. Kdo a za jakých okolností může kromě obviněného odvoláním napadnout rozsudek ve prospěch obviněného vymezuje ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. Zákaz reformationis in peius se váže výlučně na případy, kdy je odvolání podáno ve prospěch obviněného.
46. Obecně tedy, pokud odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřuje proti výroku o trestu, nelze jej považovat za odvolání podané apriori ve prospěch co do výroku o vině. Nejvyšší soud z podaného odvolání Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pak konkrétně zjistil, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněných T. H. a M. C. do výroků o uložených trestech a u obviněného M. C. z formálních důvodů do výroku o vině, když podle jeho názoru ve vztahu k výroku o vině v případě obviněného M. C. mělo být jednání tohoto obviněného kvalifikováno podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti (zákona č. 140/1961 Sb.). nikoliv podle tr. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, když nová právní úprava není z hlediska §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější. Z pohledu odůvodnění odvolání podaného státním zástupcem je třeba uvést, že nejde o situaci, kdy by státní zástupce formálně napadl jen výrok o trestu, avšak jím tvrzené vady měly svoji příčinu již ve vadném výroku o vině, nýbrž o stav, kdy co do původu vytčených vad byl zpochybněn výhradně jen výrok o trestu s výjimkou jistého formálního pochybení v případu právní kvalifikace u obviněného M. C., když ovšem i v případě tohoto výroku státní zástupce uvedl, že toto podává v neprospěch tohoto obviněného. Jinak vyjádřeno, státní zástupce neuvedl, že v případě výroku o vině se jedná o odvolání podané ve prospěch tohoto obviněného. Zde je na místě uvést, že byť státní zástupce namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku z hlediska aplikace ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, tak fakticky jeho odvolání směřovalo do výroku o vině, když při posouzení otázky, použití jakého trestného zákona je z hlediska ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, je vždy nezbytné posoudit nejprve skutková zjištění a následně naplnění všech znaků zvolené právní kvalifikace z pohledu předpokladu trestnosti podle právní úpravy platné v době spáchání trestné činnosti a v době projednávání trestné činnosti. Navíc je nepochybné, že pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že použití zákona č. 40/2009 Sb., je z hlediska ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, tak fakticky skutečně státní zástupce směřoval i v této části odvolání v neprospěch obviněného M. C.
47. Je tedy nepochybné, že soud druhého stupně na základě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněných T. H. a M. C. zaměřených výslovně proti výroku o trestu a v případě obviněného M. C. do výroku o vině, byl oprávněn, a to nejen z podnětu odvolání obviněných, které směřovalo do výroků o vině a trestu, přezkoumat rovněž výrok o vině a to ve vztahu k obviněnému M. C.
48. Přes tento závěr je třeba uvést, že zásadu refomation in peius není možno chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného uvedený zákaz bránil tomu, aby např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině byl doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o takové okolnosti, které dosud nebyly ve skutkově větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takové doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě totiž jinak nezhoršuje postavení obviněného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo se nezvyšuje rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení. V tomto kontextu není ani vyloučeno doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu (R-38/2006-II., Tpr. 9/2005, s. 242) (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3087-3088). Z pohledu shora naznačených závěrů je pak nezbytné odkázat na úvahy obsažené v bodě 37-39 tohoto rozhodnutí týkající se skutkové věty vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění tohoto rozsudku.
49. Lze tedy uzavřít, že v případě, že by soud druhého stupně doplnil skutkovou větu takovým způsobem, aby upřesnil naplnění subjektivní stránky u obou obviněných a tato změna v popisu skutku by nevedla k deformaci či podstatné změně té části skutkových zjištění soudu prvního stupně, která je rozhodující z hlediska naplnění znaků skutkových podstat konkrétních trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, a odpovídala by důkazům, na které soud prvního stupně odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí, tak by takovým postupem neporušil zákaz reformationis in peius. Je tomu tak proto, že podle platné soudní praxe nic nebrání tomu, aby i v případech, kdy soud rozhoduje z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen již rozsudkem soudu prvního stupně, samozřejmě pokud se takové doplnění neprojeví zpřísněním právní kvalifikace či zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1502/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu by i přes skutečnost doplnění skutkové věty splňovalo požadavky, které jsou formulovány v §259 odst. 4 tr. ř., jelikož postavení obviněných, hodnoceno hlediskem právních následků, které pro obviněné z napadeného rozhodnutí vyplývají, by nebylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jakkoli zhoršeno.
50. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud akcentuje, že pro obviněné by nemohlo být rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v doplnění skutkové věty překvapivé, neboť soud prvního stupně je uznal vinnými totožnými trestnými činy, které byly po právní stránce kvalifikovány jako pokračující (zvlášť závažný) zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod body I. 1) – 13)], deset trestných činů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. 7)] a pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem II.) a rozhodnutím soudu druhého stupně by nedošlo ke změně právní kvalifikace v jejich neprospěch. Navíc je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou blíže rozvedeny důkazy a skutečnosti, na základě kterých dospěl tento soud k naplnění subjektivní stránky u obou obviněných, přičemž jak je patrno z odůvodnění podaných odvolání obou obviněných, tito na toto odůvodnění reagovali. Za takové situace by nebylo možno hovořit o překvapivosti rozhodnutí, když sami obvinění v řádných opravných prostředcích zpochybnili naplnění jednotlivých zákonných znaků zločinu úvěrového podvodu, včetně subjektivní stránky (viz odvolání obviněných) právě z pohledu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Sama skutečnost, že obvinění brojili proti správnosti hmotněprávních závěrů krajského soudu, možný závěr o překvapivosti rozsudku soudu druhého stupně vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 293/2017).
51. V dané věci je ještě nezbytné uvést, že soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku postavil na výkladu zásady zákazu reformationis in peius do kontrapozice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na straně jedné (např. usnesení sp. zn. 11 Tdo 1158/2005) a Ústavního soudu na straně druhé (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 670/05, II. ÚS 544/05). Nejvyšší soud je však přesvědčen, že v konkrétní věci jde o problém odlišný od těch, jež byly řešeny v rozhodnutích Ústavního soudu, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval.
52. V poukazovaném nálezu soudem druhého stupně Ústavní soud dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, konstatoval: „Zákaz reformacionis in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy … že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly.“ (srov. Šámal, P., „K úpravě trestního procesu v letech normalizace“ in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). … Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Od roku 1989 byl v trestním řádu zákaz reformationis in peius rozšiřován (např. zákonem č. 292/1993 Sb., v jehož důvodové zprávě se uvádí: Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného. ... (Digitální knihovna Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, tisk č. 535 1992-1996). Návrat k důslednému uplatňování zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako součást procesu návratu k zásadám právního státu. … Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu změny k horšímu v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obžalovaného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 512/2009). Zde je nutno uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, došlo k rozšíření skutku a popisu závažnějšího zranění, čím soud nepochybně zhoršil procesní postavení obviněného. S ohledem na uvedené závěry je možno konstatovat, že toto rozhodnutí Ústavního soudu na projednávaný případ nedopadá.
53. Nutno dodat, že v rozporu s tímto názorem ohledně neuplatnění zákazu reformationis in peius v projednávaném případě není ani poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05, kdy odkaz na něj není zcela přiléhavý. Ve smyslu právních úvah obsažených v tomto nálezu lze za porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy pokládat okolnost, že odvolací soud, jednající výhradně z podnětu odvolání obviněného, doplní skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obviněného, přičemž se nejedná o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti. Takový postup odvolacího soudu Ústavní soud označil za porušení zásady zákazu reformationis in peius. O takovou situaci ale v posuzovaném případě nešlo. Odlišnost nyní posuzované věci a konkrétní věci projednávané před Ústavním soudem spočívala v tom, že v nyní posuzované věci soud druhého stupně rozhodoval z podnětu rovněž odvolání státního zástupce, zatímco soud druhého stupně ve věci posuzované Ústavním soudem změnil skutková zjištění v neprospěch obviněného výlučně k odvolání obviněného - stěžovatele, poněvadž odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného - stěžovatele (proti výroku o trestu) zamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 676/2010). Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že ze strany soudu prvního stupně se jednalo o jistou nedokonalost při formulaci skutkové věty, když ovšem své úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky nepochybně tento soud jistým přezkoumatelným způsobem rozvedl a doplnil v odůvodnění svého rozhodnutí.
54. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že si je vědom skutečnosti, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se podává, že uvedený soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně jistým způsobem za rozporuplné a to i z tohoto pohledu, že soud prvního stupně nedostatečně reagoval na pokyny obsažené ve zrušujícím rozhodnutí tohoto soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016 (viz body 33-35 rozsudku soudu druhého stupně). Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že Nejvyšší soud je v dané věci činný na základě dovolání nejvyššího státního zástupce, takže v daném stadiu nemůže oprávněnost těchto úvah přezkoumávat, čímž ovšem není naznačeno, že by neměly jistý reálný podklad.
55. Ve vztahu k poslední námitce nejvyššího státního zástupce, že soud druhého stupně pochybil, pokud nezprostil obviněné pro skutek uvedený v obžalobě, nýbrž pro skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud konstatuje, že této námitce nelze přisvědčit. Zde je na místě zdůraznit, že soud druhého stupně oba obviněné zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutky odpovídající podané obžalobě nikoliv pro skutky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018). Takový postup je správný a odpovídající zákonu.
56. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že postupem soudu druhého byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 20/2019, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
57. Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat věc obviněných T. H. a M. C. a rozhodnout o ní (tedy o všech podaných odvoláních). V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování o opravném prostředku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu