ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.335.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 335/2020- 866
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2020 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019 č. j. 10 To 277/2019-813 v trestní věci vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 27 T 49/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 27 T 49/2017.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 č. j. 27 T 49/2017-790 byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 29. 10. 2015 jako mistr výroby ve společnosti T. p. se sídlem v XY, zabývající se výrobou zařízení dětských hřišť, neprovedl řádným způsobem kontrolu herního prvku Strážní věž, vyrobeného na základě zakázky č. 15414821.04 pro obec XY, nezjistil tak, že při montáži došlo k překroucení vrutů do dřeva, jimiž byla zábrana připevněna, takže vruty neplnily svůj účel připevnit zábranu k sloupkům tak, aby nebylo možné ji pouhým tlakem uvolnit, v důsledku tohoto pochybení poté, co byl herní prvek umístěn na hřiště v obci XY, okres Kladno, došlo k tomu, že dne 27. 12. 2015 v době kolem 15:45 hodin se nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY, která se na hřišti pohybovala ve společnosti dalších dětí, o zábranu opřela, zábrana se v důsledku špatné montáže uvolnila a nezletilá dopadla z výšky 2,34 m na záda, přičemž utrpěla tříštivou zlomeninu těla prvního bederního obratle s odlomením zadní hrany obratlového těla, zlomeninu oblouku prvního bederního obratle procházející pravou částí oblouku a jeho trnovým výběžkem a další zlomeniny obratlů, které si vyžádaly opakované vysoce odborné chirurgické zákroky a omezily poškozenou v běžném způsobu života po dobu minimálně do června 2016 s tím, že nelze vyloučit trvalé následky na zdraví poškozené.
Za to mu byl uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) ) tr. ř. V jeho odůvodnění konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů na podkladě skutkového zjištění učinily nesprávný právní závěr, přičemž i skutková zjištění obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný zejména namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, tedy poraněním poškozené, a to s poukazem na absenci dopadových ploch pod herním prvkem. Odvolací soud ve vztahu k této okolnosti odkázal na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Otázka, jaká zranění by poškozené byla způsobena v případě, kdyby na místě dopadu byla dopadová plocha, ovšem nepřísluší uvedené znalkyni hodnotit, což i sama připustila s odkazem na znalce z odvětví biomechaniky. Nutno také podotknout, že se znalkyně nezabývala např. předpokládanou vrstvou a hrubostí kačírku, který měl být použit. Obviněný nemohl při kontrole herního prvku předpokládat, že bude užíván dětmi bez dopadových ploch. Soudy tak nedostatečně hodnotily všechny okolnosti skutku, především pak význam a důležitost těchto dopadových ploch. V daném případě bylo nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti obviněného, považované soudy za důležitou, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku poranění poškozené. Jelikož na poranění poškozené mělo vliv i to, že dopadla na místo, kde nebyla dopadová plocha (ač být měla), měly soudy pečlivě zkoumat konkrétní okolnosti skutku a odděleně hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik zranění poškozené. Pokud by totiž rozhodující příčinou bylo, že dopadla na místo, kde nebyla dopadová plocha, nebylo by možné dovodit trestní odpovědnost obviněného tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (srov. rozhodnutí R 32/2016 Sb. tr. r.). Obviněný opakovaně navrhoval důkaz znaleckým posudkem z odvětví biomechaniky, kdy tento návrh byl ale soudem zamítnut, neboť si vystačil pouze s tvrzením znalkyně z oboru lékařství, tedy z úplně jiného oboru, což je pro přijetí skutkového závěru nepřijatelné. Pokud by byla pod herním prvkem dopadová plocha, nejen, že by to mohlo mít doposud nezjištěný vliv na způsobený následek, ale poškozená by spadla z výšky o cca 0,5 m nižší.
Obviněnému je rovněž kladeno za vinu, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání tím, že neprovedl řádným způsobem kontrolu herního prvku. Rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu neobsahuje žádné konkrétní odůvodnění. Pouze uvádí, že obviněný porušil důležitou povinnost řádně zkontrolovat vyrobený herní prvek, tedy povinnost, která vyplývá ze zaměstnání, aniž by uvedl, jak má tato povinnost ze zaměstnání obviněnému vyplývat, resp. co ji stanovuje a jaký je obsah takové povinnosti. Odvolací soud uvádí, že povinnost řádné kontroly vyrobených prvků, které mají sloužit potřebám nezletilých dětí, je možno dovodit jak z jejich účelu, z funkčního zařazení obviněného i z výrobního lístku předmětného herního prvku, který podepisoval, kde je v popisu kontrolní činnosti mj. uvedena kontrola dotažení spojů. Obviněný byl jako zaměstnanec vázán pokyny svého zaměstnavatele, kdy ten nestanovil žádnou konkrétní povinnost ke způsobu provádění kontroly herních prvků a povinnost kontrolovat herní prvky tak měla charakter zavedené praxe, nikoliv pokynu či pracovního zařazení. Obviněný tak prováděl kontrolu jako laik podle svého vnitřního přesvědčení. Mohlo se tak na něj toliko vztahovat ustanovení §106 odst. 4 zákoníku práce jakožto na zaměstnance. Z kvalifikace obviněného, ani z jiných okolností, nelze učinit závěr, že věděl nebo měl vědět, jak řádně provést kontrolu herního prvku. Postupoval v souladu se zavedenou praxí, která, jak se ukázalo, nebyla dostatečná. Soudy neučinily žádný závěr v tom smyslu, zdali bylo v možnostech obviněného zjistit předmětnou závadu. Nezjistil to, protože ho nikdo neškolil na přesný postup, kterým by ji mohl odhalit. Soud prvního stupně se s otázkou porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání vůbec nevypořádal. Soud druhého stupně se o to pokusil, kdy ale závěr, který přijal, není přesvědčivý, neboť z něj nelze dovodit konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit a tím i naplnit jeden ze znaků skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění obviněný kontrolu provedl, avšak nikoli řádně. Jestliže tak soudy přijaly závěr, že kontrola nebyla provedena řádně, v čemž má spočívat porušení povinnosti obviněného vyplývající z jeho zaměstnání, měly rovněž poukázat na konkrétní skutkovou okolnost, ze které by bylo možné dovodit, jak měla být kontrola herního prvku řádně provedena, což neučinily.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, č. j. 10 To 277/2019-813, tak i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 č. j. 27 T 49/2017-790, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 4. 3. 2020 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že námitku tzv. extrémního rozporu nelze považovat za relevantně uplatněnou, když obviněný ani nespecifikoval, v čem uváděný extrémní rozpor spočívá. Deklarovanému dovolacímu důvodu poté neodpovídá ani námitka ohledně neprovedení znaleckého dokazování z oboru biomechaniky. Námitky týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, považuje státní zástupce za nedůvodné. V obecné rovině platí, že příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal vůbec nebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, i když ke způsobení následku kromě něho vedlo i jednání dalších osob, objektivních okolností apod. Vzhledem k tomu je pak evidentní, že základní příčinou pádu a s ním souvisejícího zranění poškozené bylo vedle jednání osoby, která nekvalitní montáž zábrany provedla, jednání obviněného, který tuto skutečnost kontrolou nezjistil. Pokud by montáž byla provedena správně nebo pokud by její vadné provedení bylo kontrolou zjištěno a vada odstraněna, pak by k pádu a zranění poškozené nemohlo dojít bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházely dopadové plochy.
Za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitky, podle kterých trestný čin nebyl spáchán za okolnosti uvedené v §147 odst. 2 tr. zákoníku, tj. proto, že obviněný porušil důležitou povinnost svého zaměstnání. Lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1401/2016. Podle závěrů tohoto rozhodnutí za důležitou povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona se považuje nejen povinnost uložená přímo zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo konkrétním příkazem vydaným na základě zákona. Tato argumentace nasvědčuje tomu, že i v případě povinnosti plynoucí ze zaměstnání nebo povolání musí jít o povinnost stanovenou zákonem nebo alespoň uloženou na základě zákona. Neexistuje přitom zákon nebo podzákonná norma upravující tak specifickou činnost jako je kontrola vyrobených hracích prvků pro dětská hřiště. Podle názoru státního zástupce se musí jednat o konkrétně vymezenou povinnost, která má vztah k ochraně zdraví lidí a která, pokud nevyplývá přímo z obecně závazného právního předpisu, musí být stanovena interním předpisem pachatelova zaměstnavatele, pracovní smlouvou, pracovní náplní apod.
Soudy se ale vůbec nezabývaly otázkou, zda byl obviněnému jeho zaměstnavatelem určen postup při kontrole a konkrétně způsob, jakým má být provedena kontrola dotažení spojů. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v rámci společnosti T. p. existoval nějaký interní akt, kterým by byl postup při kontrole stanoven. Odvolacím soudem zmiňovaný výrobní lístek lze stěží považovat za nějaký interní předpis stanovující povinnosti zaměstnanců. Ze skutkových zjištění ani není zřejmé, zda existovala nějaká v písemné podobě zpracovaná pracovní náplň obviněného, která by stanovila jeho povinnost provádět kontrolu hotových výrobků, nebo zda provádění kontroly výrobním mistrem vyplývalo pouze z odvolacím soudem zmiňované praxe zavedené společnosti T. p. Jestliže bylo stanovení postupu při kontrole hotových výrobků ponecháno na samotných zaměstnancích, kteří v rámci zavedené praxe tento postup od sebe navzájem přebírali, pak podle názoru státního zástupce nelze obviněnému přičítat porušení nějaké konkrétní důležité povinnosti k ochraně života a zdraví vyplývající ze zaměstnání. Obviněnému lze přičítat toliko porušení obecné povinnosti plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce. Porušení takovéto povinnosti však lze postihnout pouze v rámci základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. Zde je třeba ale poznamenat, že v takovém případě měl obviněný ve svém podání uplatnit nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale výslovně i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jestliže tak neučinil, Nejvyšší soud toto pochybení přehlédl, jelikož v opačném případě by se jednalo o nepřiměřený formalismus z jeho strany.
Pokud tedy obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Obhajobu obviněného prověřoval především nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz body 23 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím (viz bod 8 odůvodnění jeho rozhodnutí). Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ovšem blíže nespecifikuje, v čem by takový extrémní rozpor měl spočívat, i přesto že jej konkrétně namítá. V projednávané věci však Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se zároveň stala podkladem napadeného usnesení krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti.
Nejvyšší soud v této souvislosti obiter dictum uvádí, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Pokud se pak týká námitek obviněného podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jeho námitku ohledně absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem je nutno považovat za nedůvodnou. V obecné rovině v trestním právu platí, že příčinou je každý jev či okolnost, bez kterého by jiný jev (následek) buď vůbec nenastal, nebo by nastal jiným způsobem. Osoba pak může být trestně odpovědná pouze tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje veškeré znaky skutkové podstaty některého z taxativně vyjmenovaných trestných činů v trestním zákoníku, způsobila škodlivý následek relevantní právě z hlediska oné skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost (nexus causailis) mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem se žádným způsobem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež má určitý vliv na způsobení následku, avšak jednání pachatele zůstává onou skutečností, bez které by ke způsobení následku vůbec nedošlo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Když při vzniku následku v podobě těžké újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného; osoby, která prováděla montáž herního prvku; absence dopadových ploch), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek vůbec nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Na základě výše uvedeného je pak zřejmé, že prvotní příčinou pádu a s ním souvisejícího zranění poškozené bylo kromě jednání osoby, která nekvalitní montáž zábrany, o níž se poškozená opřela a spadla z výšky 2,34 m, provedla, bylo jednání obviněného, který nedostatečným způsobem provedl kontrolu herního prvku a tím nezjistil jeho nekvalitní provedení. Pokud by montáž byla provedena řádně či pokud by obviněný její nesprávné provedení kontrolou odhalil, což bezesporu bylo v jeho možnostech a vada by byla odstraněna, nemohlo by dojít k uvolnění zábrany a následnému pádu poškozené a k její těžké újmě na zdraví bez ohledu na to, v jakém stavu se v onu chvíli nacházely dopadové plochy. Je tak zřejmé, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávním relevantním následkem byla dostatečně prokázána.
Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že opakovaně navrhoval provedení znaleckého zkoumání z oboru biomechaniky, kdy soudy nižších stupňů tomuto nevyhověly, de facto namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě neprovedení důkazních prostředků, které navrhoval, je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týká tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, je nutno konstatovat, že z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně jasně vyplývá, že se výše uvedenou problematikou zabýval, a tudíž tato námitka nemůže obstát. Z jakých důvodů nepokládal návrh obviněného za relevantní, zmínil v závěru bodu 8. odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. Podle názoru Nejvyššího soudu by provedení znaleckého posudku z oboru biomechaniky nemělo na posouzení případu podstatný vliv, jelikož ten se zabývá studiem mechanických vlastností biologických objektů, přičemž znalkyně z oboru zdravotnictví sama uvedla, že i v případě existence dopadových ploch mohlo dojít ke vzniku zranění poškozené. I kdyby byly dopadové plochy dokončeny tak, jak bylo v plánu, nešlo by o podstatné změny, které by měly vliv na vznik zranění, která poškozená utrpěla. Skutkový stav tak byl pomocí provedeného dokazování přesvědčivě objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů jednotlivých instancí. Závěrem je proto nutno konstatovat, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, jak se snaží prosadit obviněný.
Za relevantní a zároveň za důvodnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naopak třeba označit námitku, podle níž obviněný nespáchal trestný čin za okolnosti uvedené v §147 odst. 2 tr. zákoníku, tj. proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání.
Trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. R 11/1964). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. R 31/1966, shodně R 39/1963, R 5/1962).
Trestní zákoník pak žádným způsobem blíže nerozvádí pojem důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání pachatele, jeho povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou zákonem, a přenechává tento výklad na soudech.
Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu se za důležitou povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona považuje nejen povinnost uložená přímo zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo konkrétním příkazem vydaným na základě zákona, kdy mezi takové zákony jsou zařazeny předpisy týkající se bezpečnosti práce, což je především zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci v pracovních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1401/2016). Takovéto závěry by ovšem nasvědčovaly tomu, že i v případě povinnosti plynoucí ze zaměstnání nebo povolání musí jít o povinnost stanovenou zákonem nebo alespoň uloženou na základě zákona. Mohlo by se tak jevit, že v takovém případě by porušení důležitých povinností vyplývajících ze zaměstnání nebo povolání bylo v §147 odst. 2 tr. zákoníku uvedeno v podstatě nadbytečně, jelikož by se veškeré povinnosti daly subsumovat pod znak skutkové podstaty spočívající v tom, že to pachateli ukládá zákon. Tento závěr je ovšem nutno zavrhnout, jelikož z jazykového a logického výkladu je zřejmé, že zákonodárce zamýšlel, aby pojem povinnost vyplývající z povolání, zaměstnání nebo funkce a pojem povinnost uloženou mu zákonem byly vykládány rozdílně, resp. aby pod jednotlivé pojmy byly zahrnuty rozdílné skutečnosti a tyto povinnosti vyplývaly z jiných pramenů.
Pokud soud prvního stupně v popisu skutku ve výrokové části rozsudku uvádí pouze obecnou formulaci, že „obviněný neprovedl řádným způsobem kontrolu“, tak z ní nevyplývá, jakou konkrétní činnost v rámci kontroly obviněný provedl nedostatečně nebo provést zcela opomenul. Z příslušných částí odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že porušení důležité povinnosti plynoucí ze zaměstnání obviněného bylo soudem spatřováno v tom, že řádně neprovedl mechanickou kontrolu zábrany, neboť „pokud by skutečně jednotlivé zábrany mechanicky kontroloval, zatahal za ně, zacloumal jimi, musel by závadu odhalit“. Jinak nalézací soud pouze obecně konstatoval, že „obviněný porušil důležitou povinnost řádně zkontrolovat vyrobený herní prvek, tedy povinnost, která mu vyplývá ze zaměstnání“.
Prakticky totožnou argumentaci poté převzal i odvolací soud, kdy prohlásil, že „povinnost řádné kontroly vyrobených prvků, které mají sloužit potřebám nezletilých dětí, je možno dovodit z jejich účelu, z funkčního zařazení obviněného i z výrobního lístku k předmětnému hernímu prvku, který podepisoval obviněný, kde je mimo jiné v popisu kontrolní činnosti uvedena kontrola dotažení spojů“. Dále uvedl, že „taková kontrola byla obvyklou činností mistra výroby, a taková praxe v T. s. skutečně fungovala“.
Obecně je nutno podotknout, že neexistuje zákon nebo podzákonná norma upravující činnost tak specifickou jako je kontrola vyrobených hracích prvků pro dětská hřiště. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by ani v rámci společnosti T. p. existoval nějaký interní akt, kterým by byl postup při kontrole stanoven, či zda pracovní smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a obviněným obsahovala přesný popis postupu při kontrole hotových herních prvků nebo zda existoval nějaký jiný dokument, ve kterém by byla sepsána pracovní náplň obviněného apod. Soudy obou stupňů si tak vystačily pouze s vlastním názorem ohledně toho, jak měla závěrečná kontrola herních prvků v této konkrétní společnosti vypadat, jaká byla pracovní náplň obviněného, který zastával funkci mistra výroby apod., a který založily pouze na výpovědi svědků sdělujících, jaká byla ve společnosti zavedena praxe. Pokud ale nebylo prokázáno, že by ze strany zaměstnavatele obviněného byl vypracován nějaký interní předpis týkající se výkonu a způsobu kontroly hotových výrobků, neobsahovala jej ani pracovní smlouva či nějaký jiný dokument popisující pracovní naplň obviněného, a jestliže bylo stanovení postupu při kontrole hotových výrobků ponecháno pouze na samotných zaměstnancích, kteří v rámci zavedené praxe tento postup od sebe navzájem přebírali, a nikoli z dostatečně konkrétního příkazu zaměstnavatele, pak nelze obviněnému přičítat porušení důležité povinnosti k ochraně života a zdraví vyplývající z jeho zaměstnání. Odvolacím soudem zmiňovaný výrobní lístek pak nelze rozhodně považovat za nějaký závazný interní předpis stanovující zaměstnancům konkrétní povinnosti. Obviněný tak zjevně nanejvýš porušil obecnou povinnost plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce, spočívající mj. v povinnosti dbát o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Za to jej ovšem lze postihnout pouze v rámci základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se nejedná o důležitou a dostatečně konkrétní povinnost vyplývající ze zaměstnání nebo povolání.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal obviněným podané dovolání částečně důvodným a zrušil nejen napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019, ale i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 27 T 49/2017, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Při novém projednání věci okresní soud doplní dokazování o případný důkaz prokazující existenci závazné normy ukládající zaměstnancům, resp. obviněnému konkrétní postup při kontrole vyrobených a smontovaných herních prvků. Podle výsledku takového dokazování vyhodnotí a posoudí, zda bylo prokázáno, že obviněný porušil konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, nebo zda svým jednáním porušil jen obecnou povinnost plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce a tudíž se dopustil výhradně přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě pak ve svém novém rozhodnutí příslušným způsobem upraví právní větu a současně bude i modifikovat nově ukládaný trest, neboť okolnost, že obviněný svým jednáním naplnil znaky pouze základní skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, místo jeho kvalifikované skutkové podstaty, musí být ve výměře trestu bez dalšího zohledněna.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu