ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.414.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 414/2020- 318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2020 o dovolání obviněného J. N. , nar. XY v XY, OSVČ, trvale bytem XY, adresa pro doručování do datové schránky ID: XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 9 To 322/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 53/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 58 T 53/2019, byl obviněný J. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
nejméně v době od 31. 12. 2018 do 12. 2. 2019, na různých místech, mj. i v bydlišti poškozené L. H., nar. XY, v XY, přesto, že byl poškozenou, svou bývalou družkou, opakovaně a důrazně upozorněn, že si kontakt s jeho osobou nepřeje, ji v období od 31. 12. 2018 do 22. 1. 2019 nevyžádaně a zatvrzele kontaktoval prostřednictvím aplikace Messenger, kdy jí zaslal v tomto období 992 zpráv, přičemž šlo převážně o zprávy milostného charakteru, prosby o obnovení vztahu a poskytnutí dalších šancí, prosby o odblokování jeho telefonního čísla, návrhy na osobní setkání a zprávy, kterými se snažil poškozenou citově vydírat a hanit, na což poškozená reagovala 136 zprávami, další nevyžádané zprávy jí pak prostřednictvím aplikace Messenger zasílal v období od 6. 2. 2019 do 12. 2. 2019, dále se v lednu 2019 ve frekvenci 2x – 3x do týdne pokoušel i o osobní kontakt, kdy na poškozenou čekal buď u domu, či v bezprostřední blízkosti jejího bydliště, kdy poškozené mj. zasílal i zprávy, kde se poškozená aktuálně nachází, aniž by mu ta sdělila svou polohu, a udržoval si přehled o tom, kdy a s kým se poškozená stýká, což u poškozené L. H., nar. XY, vedlo k podstatnému zhoršení kvality jejího života a psychického stavu, kdy nespala, bála se chodit ven, bála se ve svém bytě, bála se podívat na telefon, co jí obžalovaný zase píše, z obžalovaného měla strach, vzhledem k jeho reakcím a chování v předchozím partnerském vztahu.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 za tento přečin uložil obviněnému podle §354 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle §48 odst. 4 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 6 obviněnému uložil rovněž povinnost zdržet se po dobu trvání zkušební doby styku s poškozenou L. H., nar. XY, bytem XY.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. H., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 58 T 53/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 9 To 322/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 9 To 322/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Hlaváčka dovolání do výroku o zamítnutí odvolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.), a to konkrétně důvod dovolání pod písm. g), neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tedy uplatňuje dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve vztahu k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení obviněný namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle ustanovení §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že nedošlo k naplnění znaku dlouhodobosti pronásledování jiné osoby, a to s ohledem na judikaturu, podle které se vyžaduje doba trvání alespoň v délce 4 týdnů. Obviněný je toho názoru, že v posuzovaném případě tato podmínka nebyla naplněna, neboť období od 31. 12. 2018 do 22. 1. 2019 činí 23 dní, kdy v tomto období měl zasílat poškozené zprávy z aplikace Messenger. O tom, že v druhém období od 6. 2. 2019 do 12. 2. 2019 zasílal poškozené nějaké zprávy, podle dovolatele neexistují dostatečné důkazy, neboť soud odkazuje pouze na fotografie z mobilního telefonu poškozené na č. l. 193-201 spisu, aniž by zkoumal původ a pravost těchto zpráv. Založené printscreeny na čl. 193-201 nemohou sloužit jako hodnověrný důkaz, když v případě printscreenu profilu M. D. ze strany Facebook připustil soud pochybnosti o věrohodnosti tohoto důkazu. Současně odkazuje na možnou podjatost policisty M. D., kterou již namítal před soudy nižších stupňů. Podle dovolatele soud prvního stupně rezignoval na povinnost zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve vztahu k naplnění znaku vyhledávání osobní blízkosti nebo sledování poškozené, obviněný namítá, že dne 13. 1. 2019 k osobnímu setkání s poškozenou nakonec nedošlo, a současně uvádí, že k případnému kontaktu s poškozenou měl dobrý důvod, neboť byl ve špatném zdravotním stavu a žádal poškozenou o pomoc. Následně argumentuje tím, že vyhledáváním osobní blízkosti poškozené nepřesáhl běžnou míru, když z jeho strany nedošlo k žádnému extenzivnímu chování. Zdůrazňuje, že se soud nezabýval tím, zda jeho jednání bylo způsobilé vyvolat u poškozené důvodnou obavu o její život, zdraví nebo život a zdraví osob jí blízkých. Dovolatel následně zmiňuje, že prvostupňový soud zamítnul provést navrhovaný důkaz připojením spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 13/2019, přičemž obviněný naznačuje, že by tento důkaz prokázal nevěrohodnost výpovědi poškozené. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění znaku vytrvalého kontaktování poškozené prostřednictvím prostředků elektronických komunikací s argumentací, že počet vzájemně vyměněných zpráv mezi ním a poškozenou nevybočuje z běžné partnerské komunikace, tedy že si dovolatel a poškozená běžně vyměňovali 1117 zpráv během 23 dní. Dovolatel současně upozorňuje na to, že při používání sociálních sítí je zcela běžné, že uživatelé obsah jedné zprávy určené pro adresáta rozdělují do více menších zpráv a dodává, že soud podrobněji nezkoumal obsah vzájemné konverzace a ani neoznačil žádnou zprávu, která by měla charakter výhrůžky. Navíc se jednalo o vzájemnou komunikaci mezi ním a poškozenou. Současně uvádí, že navrhoval výslech M. K. a J. B., sousedů poškozené, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, zda poškozenou vyhledával v místě bydliště. Ve vztahu ke znaku omezování v obvyklém způsobu života poškozené a toho, že by jeho jednání bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví dovolatel uvádí, že soud pouze nekriticky přijal tvrzení poškozené, jaký dopad mělo jeho jednání na její psychiku, ale podle dovolatele na naplnění těchto znaků nepoukazuje žádný jiný důkaz, např. lékařská zpráva. K argumentaci prvostupňového soudu událostí v XY dovolatel uvádí, že přestože soud používá tento incident pro posouzení naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty, tak vycházel pouze z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 4. 2019 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2016 ( pozn. soudu myšleno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 na č. l. 149 ).
7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 9 To 322/2019, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 25. 3. 2020 (č. l. 312). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Shledal však, že existují pochybnosti o okamžiku a včasnosti podání dovolání.
10. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje . Podle §265e odst. 2 tr. ř. platí, jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout . Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné .
11. Pro počítání lhůt má v dané věci význam i první věta ustanovení §60 odst. 2 tr. ř., podle které lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
12. Z obsahu spisu se podává, že opis usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 9 To 322/2019, byl dodán do datové schránky obviněného dne 20. 12. 2019 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 293 p. v.). Tehdejší obhájkyni obviněného JUDr. Barbaře Martinů byl opis tohoto rozhodnutí doručen dne 8. 1. 2020 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 293 p. v.).
13. Ve vztahu k doručování rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému je zde na místě zdůraznit, že toto mu bylo doručováno prostřednictvím datové schránky do vlastních rukou, avšak s vyloučením možnosti náhradního doručení. Ustanovení §64 odst. 1 tr. ř. k doručování do vlastních rukou uvádí, že: „Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.“. Fikce doručení písemnosti však nenastoupí, pokud podle §64 odst. 6 tr. ř. odesílatel doručení podle §64 odst. 4 tr. ř. vyloučí, což musí odesílatel na zásilce vyznačit.
14. Na potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 293 p. v. je uveden způsob doručení „ Do vlastních rukou “, a současně je zde výslovně zmíněno, že: „ Náhradní doručení je vyloučeno “. Z tohoto potvrzení se podává, že datum podání datové zprávy bylo dne 20. 12. 2019 v čase 13:06:21 hod., při následné kontrole doručení se neprojevilo, že by se obviněný do datové schránky přihlásil, a tudíž zpráva nebyla obviněnému doručena. Dne 21. 4. 2020 bylo telefonicky ověřeno s Obvodním soudem pro Prahu 6, že k tomuto dni nebyla datová zpráva do datové schránky doručena, i přes opětovnou kontrolu doručení dne 21. 4. 2020. Jinak vyjádřeno z předložené dodejky není zřejmé, zda skutečně došlo k doručení, když oprávněná osoba – obviněný se do datové schránky nepřihlásila a zároveň se na dodejce neobjevilo, že došlo k doručení fikcí, což bylo i vyloučeno, vzhledem ke shora naznačenému způsobu doručení. Za takové situace nemohlo dojít k fikci doručení.
15. Z obsahu spisu je zjevné, že obviněnému byl dne 8. 1. 2020 odeslán opis usnesení o nákladech trestního řízení, a to datovou zprávou. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 294 p. v. je nepochybné, že oprávněná osoba ve smyslu §8 odst. 1 až 4 zákona č. 300/2008 Sb., v platném znění, se do datové schránky přihlásila dne 16. 1. 2020. Datová zpráva obsahující opis usnesení o nákladech trestního řízení tedy byla obviněnému doručena dne 16. 1. 2020.
16. Vzhledem k tomu, že se obviněný, respektive oprávněná osoba, přihlásil dne 16. 1. 2020 do své datové schránky, lze důvodně předpokládat, že tímto dnem došlo i k doručení usnesení soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání obviněného, když pro doručení zprávy do datové schránky není nutné její přečtení, ale samotné přihlášení do datové schránky, a proto muselo být rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému doručeno nejpozději dne 16. 1. 2020. O tom, že rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo dovolateli doručeno, svědčí i fakt, že si obviněný k podání dovolání zvolil dne 5. 3. 2020 jiného obhájce (JUDr. Tomáše Hlaváčka), než kterého měl v dosavadním průběhu trestního řízení, aby za něho podal k Nejvyššímu soudu dovolání. Nejvyšší soud má tedy za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo obviněnému doručeno, avšak není prokazatelně jasné, kdy se tomu tak stalo. Z této rekapitulace je zjevné, že existuje pochybnost o datu doručení usnesení Městského soudu v Praze obviněnému, které je však rozhodné pro běh zákonné lhůty pro podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř. Z uvedeného se podává, že v posuzovaném případě existuje pochybnost o tom, zda bylo dovolání podáno včas. Dovolací soud dospěl k závěru, že jelikož v současné době není možné žádným způsobem ověřit, kdy bylo obviněnému rozhodnutí druhého stupně doručeno, bude v předmětné věci nahlížet na dovolání obviněného tak, že je podáno včas. K tomuto závěru došel Nejvyšší soud i vzhledem ke skutečnosti, že pokud by se na datum 16. 1. 2020 nahlíželo jako na datum doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému (viz bod 16. tohoto rozhodnutí), pak by podání dovolání dne 13. 3. 2020 bylo včasné, neboť poslední den zákonné lhůty pro podání dovolání by byl 16. 3. 2020.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je ze strany dovolatele uplatňována druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
20. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje z toho, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) uvedeného ustanovení trestního řádu pak dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
23. Z pohledu konkrétně uplatněné dovolací argumentace obviněného lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantním způsobem uplatnil obviněný námitky vztahující se k naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu, konkrétně znaku dlouhodobosti, znaku vyhledávání osobní blízkosti nebo sledování poškozené, v otázce intenzity jeho jednání (kontaktování prostřednictvím prostředků elektronických komunikací), znaku omezování obvyklého způsobu života poškozené a nenaplnění znaku vyvolání vyššího stupně obav poškozené o její život nebo zdraví.
24. Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného, jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá zejména vadná skutková zjištění (námitky směřuje proti skutkovým okolnostem svého jednání – že měl dobrý důvod k setkání s poškozenou, že poškozená je nevěrohodná apod.) a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
25. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 17. – 18., str. 10-12 rozsudku). Soud prvního stupně rovněž řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje další požadavky obviněného na doplnění dokazování za nadbytečné (viz bod 14., str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz bod 11. – 12., str. 3-6 usnesení). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
26. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje také řadu námitek, kterými zpochybňuje věrohodnost důkazů (zpochybňuje důkazy ve formě fotografií mobilního telefonu, výpověď poškozené), avšak námitky kterými se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, jsou mimo meze dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů primárně spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „ …je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017).
27. Přestože námitky týkající se hodnocení důkazů nemohou založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, považuje soud za vhodné se vyjádřit alespoň k otázce posouzení věrohodnosti poškozené. Dovolatel ve vztahu k výpovědi poškozené pouze uvádí, že její výpověď ve vztahu k incidentu v XY v tomto trestním řízení se liší od její výpovědi k danému konfliktu v řízení u Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 13/2019, avšak nezmiňuje, v čem konkrétně by se její výpověď měla lišit. Žádnou další argumentaci dovolatel neuvádí. Zde je především na místě poukázat na skutečnost, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale je dotvářena řetězcem důkazů, které ji potvrzují. Její výpověď potvrzují především zajištěné zprávy z aplikace Messenger, rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 3 T 13/2019, fotografie mobilního telefonu založené ve spise na č. l. 193-201. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se nespokojil s tím, že by k věci vyslechnul jen poškozenou, nýbrž provedl řadu důkazů, takže otázce hodnocení věrohodnosti důkazů – ať již fotografií mobilního telefonu poškozené, či zejména výpovědi poškozené – věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost (viz bod 17., str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 usnesení soudu druhého stupně), zabývaly se všemi potřebnými aspekty a dovolací soud nemá, čím by mohl jejich úvahy nosně doplnit. Ostatně ani sám dovolatel neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s hledisky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř.
28. Dovolatel rovněž namítá, že soudy neprovedly jím všechny navrhované důkazy (připojení spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 13/2019, výslech M. K. a J. B.), když nic dalšího k této námitce neuvádí. Přestože obviněný námitku opomenutých důkazů explicitně neuvádí, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situaci, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty (viz bod 14., str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
29. Ohledně námitek obviněného, že nenaplnil všechny znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku je možno konstatovat, že tyto lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, byť část námitek se vztahuje ke skutkovým závěrům, neboť obviněný zpochybňuje částečně skutková zjištění soudů nižších stupňů. Ve vztahu k těmto skutkovým námitkám lze odkázat na předchozí úvahy. Právně relevantním způsobem obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatňuje argumenty vztahující se k naplnění znaku dlouhodobosti, znaku vyhledávání osobní blízkosti nebo sledování poškozené, v otázce intenzity jeho jednání (kontaktování prostřednictvím prostředků elektronických komunikací), znaku omezování obvyklého způsobu života poškozené a nenaplnění znaku vyvolání vyššího stupně obav poškozené o její život nebo zdraví.
30. Obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje [písm. b)], vytrvale jej pronásleduje prostředky elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje [písm. c)] nebo jej omezuje v jeho obvyklém způsobu života [písm. d)] a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
31. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně (v ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku) vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Obecně je třeba uvést, že při posuzování toho, jaké jednání je ještě sociálně akceptovatelné a na co již je třeba nahlížet jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, není toto snadné vždy jednoznačně stanovit a k překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Platí, že zcela jistě je však taková hranice sociálně konformního chování překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v jejím pronásledování pokračuje. Autoři z oblasti psychologie či psychiatrie nebezpečné pronásledování nepokládají za tzv. zločin z lásky, neboť nejde o láskyplný vztah, ale o pomstu, odplatu, trest za rozchod nebo patologickou formu vztahové závislosti. Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011).
32. Dlouhodobým pronásledováním se rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozené osobě vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat a která můžou mít různé formy. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel ( stalker ) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Termín dlouhodobost představuje opakující se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděné jednání. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295-3296).
33. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že znak dlouhodobosti byl naplněn. Obviněný se předmětného jednání dopouštěl od 31. 12. 2018 do 12. 2. 2019, tedy po dobu 6 týdnů, přičemž četnost a způsoby, jimiž pronásledoval poškozenou, zcela jistě znak dlouhodobosti naplňují. Jednalo se o jednání intenzivní povahy, když obviněný v období od 31. 12. 2018 do 22. 1. 2019 zaslal poškozené 992 zpráv, a následně poškozenou kontaktoval minimálně do 12. 2. 2019, kdy poškozenou zval na valentýnskou večeři. Opakovanou snahu obviněného o kontaktování poškozené rozhodně nelze označit za standardní. Poškozená byla zcela proti své vůli opakovaně vystavena zprávám obviněného, který jí zasílal v průměru 40 zpráv denně, a to i přes její neustálé protesty. Z obsahu zpráv komunikace přes aplikaci Messenger je nepochybné, že obviněný poškozenou sledoval, získával si o ní informace od jejích přátel a známých, minimálně jednou si pořídil fotografii poškozené bez jejího vědomí, o čemž poškozenou dokonce informoval zasláním zprávy, současně minimálně ve dvou případech obviněný vyhledal osobní kontakt s poškozenou (jednou při incidentu v XY, kde došlo k násilné potyčce obviněného s kamarádem poškozené a následnému dobývání se obviněným na poškozenou, která se před ním zamkla v pokoji a podruhé dne 13. 1. 2019, kdy obviněný spolknul léky a jel za poškozenou, aby ho k sobě pustila a pomohla, což obviněný během hlavního líčení potvrdil), přičemž zajištěná komunikace značí, že obviněný se pokoušel vyhledat blízkost poškozené vícekrát, když z obsahu zpráv plyne, že jel za poškozenou domů a byl zklamaný, že ona není doma. Takto jednal, přestože mu poškozená opakovaně dávala najevo, že si nepřeje, aby ji nadále kontaktoval (např. zpráva na č. l. 199), takže mu muselo být zřejmé, že poškozená jeho jednání vnímá jako obtěžující a nežádoucí. Jinak řečeno, obviněnému muselo být z chování a reakcí, jakožto i zpráv poškozené zřejmé, že zprávy obviněného a jeho trvající zájem o její osobu nevítá, že je jí jeho jednání nepříjemné, považuje ho za obtěžující, a přesto ve svém jednání pokračoval a toto dokonce určitým způsobem stupňoval. Pokud obviněný namítá, že o kontaktování poškozené v únoru 2019 nejsou žádné důkazy, pak je zde na místě poukázat na fotografie mobilního telefonu poškozené na č. l. 193-201. Lze přisvědčit obviněnému, že z těchto fotografií není zjevné datum zaslání zprávy, avšak je zjevné, že zprávy byly doručeny poškozené v měsíci únoru roku 2019. Policejní orgány na listiny zaznamenaly datum 7. 2. 2019, tedy datum, kdy se fotografie dostaly do spisu. Ze zpráv na č. l. 196 je zjevné, že obviněný zval poškozenou na valentýnskou večeři: „L. mohl bych te ve čtvrtek pozvat na veceri?“ , přičemž v další zprávě píše: „ Je valentyn vis“ , kdy tato zpráva byla odeslána v úterý v 18:33. V kalendářním roce 2019 připadal svátek Valentýn (14. 2.) na čtvrtek, jelikož obviněný zval poškozenou na valentýnskou večeři v úterý před Valentýnem, nepochybně ji kontaktoval až do 12. 2. 2019. Vzhledem k době páchání trestné činnosti a k počtu nežádoucích kontaktů ze strany obviněného je nepochybné, že v případě obviněného byl naplněn znak dlouhodobosti jeho jednání vůči poškozené.
34. Ve vztahu k namítanému nedostatku naplnění znaku vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozené je třeba říci, že tento pojem je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které jsou v zásadě vždy objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu (srov. TR NS 79/2011-T 1424.). Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3296-3297). Jak již bylo uvedeno výše, z komunikace přes aplikaci Messenger je nepochybné, že obviněný poškozenou sledoval, získával si o ní informace od jejích přátel a známých (což lze také považovat za určitý způsob sledování), minimálně v jednom případě si opatřil fotografii poškozené bez jejího vědomí, kdy poškozenou o této skutečnosti následně informoval prostřednictvím zprávy přes aplikaci Messenger. O skutečnosti, že obviněný poškozenou sledoval tedy nelze mít pochyb. Dovolatel rovněž vyhledával osobní blízkost poškozené, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný minimálně ve dvou případech vyhledal osobní kontakt s poškozenou (jednou při incidentu v XY a podruhé dne 13. 1. 2019, což obviněný během hlavního líčení i potvrdil). Zajištěná vzájemná komunikace mezi obviněným a poškozenou svědčí o tom, že obviněný se pokoušel vyhledat osobní blízkost poškozené více než v uvedených případech, neboť ve zprávách poškozené sděluje, že za ní jel domů, ale ona nebyla doma. Argumentace dovolatele, že k osobnímu kontaktu s poškozenou nakonec nedošlo je zcela lichá, neboť ke kontaktu nedošlo buď díky náhodě, tedy skutečnosti na vůli obviněného nezávislé (poškozená nebyla doma) nebo díky aktivnímu přičinění poškozené (zamkla se před obviněným v pokoji). Navíc postačí, že se obviněný o tento osobně pokusil. Přesvědčení obviněného, že ke kontaktování poškozené měl dobrý důvod, a proto nemohlo dojít k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty daného trestného činu, nemůže obstát, neboť dovolatel si byl vědom toho, že poškozená s ním o kontakty nestojí, a přesto jí vyhledával, čímž závažným způsobem zasáhl do soukromí poškozené osoby, když ji sledoval, opatřoval si o ní informace, a dokonce ji vyfotografoval bez jejího vědomí, a současně se opakovaně pokoušel o osobní kontakt s poškozenou. Pokud obviněný namítá, že v jednom případu byl ve špatném zdravotním stavu a že proto se pokusil vyhledat poškozenou, aby mu poskytla nezbytnou pomoc, tak je nutno uvést, že pokud by byl jeho zdravotní stav skutečně špatný, tak by bylo zcela logické, aby vyhledal lékařskou pomoc v místě bydliště či na pohotovosti, a ne jel k poškozené. Z uvedeného je tedy zřejmé, že chtěl poškozenou opětovně osobně kontaktovat pod záminkou svého špatného zdravotního stavu. S ohledem na uvedené proto dovolací soud považuje i tuto námitku obviněného za neopodstatněnou.
35. I z hlediska intenzity jednání obviněného došlo k naplnění všech znaků uvedeného přečinu, když v tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy. Ze strany obviněného se totiž nejednalo o ojedinělé nebo náhodné projevy nežádoucího chování. Naopak jednalo se o jednání soustavné, vytrvalé, tvrdošíjně a systematicky prováděné, vybočující z běžných norem chování, které i určitým způsobem gradovalo. Obviněný totiž volil různé formy kontaktování poškozené, ať již kontakt osobní, tak i kontakt prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, obviněný poškozenou také sledoval, což nepochybně zvyšovalo tíseň a pocit ztráty soukromí u poškozené. Ze strany obviněného tedy došlo ke kombinaci určitých nevhodných způsobů chování. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zdůraznit, že pokud obviněný poukazuje na faktický počet zpráv, které poškozené v předmětném období zaslal a dovozuje z toho, že ji vytrvale nepronásledoval, tak této argumentaci nelze přisvědčit, neboť obviněný svým jednáním nepochybně naplnil písm. c) §354 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívá v tom, že pachatel oběť vytrvale pronásleduje prostředky elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje. Pokud zákon hovoří o elektronické komunikaci, myslí se tím různé formy soustavných kontaktů. V praxi se jedná o posílání SMS zpráv, zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv, zahlcování elektronické pošty spamy, záměrné rozesílání počítačových virů, nevyžádané volání na mobilní telefon poškozené osoby, zasílání zpráv prostřednictvím sociálních sítí apod. V dané věci se jednalo o kontaktování poškozené prostřednictvím zpráv přes aplikaci Messenger či stránky Facebook.com. S ohledem na množství zpráv je nepochybné, že nelze do rozhodnutí soudu zahrnout každou jednu zprávu a její obsah, avšak po prostudování obsahu zpráv vyměněných mezi obviněným a poškozenou, které jsou založeny ve spisu na č. l. 50-81 a č. l. 193-201 je nepochybné, že se nejednalo o běžnou konverzaci mezi dvěma lidmi, kteří jsou spolu ve vztahu. K obsahu zpráv se již podrobně vyjadřoval soud prvního stupně (viz bod 9., str. 6-7 rozsudku), dovolací soud proto v podrobnostech odkazuje na jeho rozhodnutí a pouze ve zkratce souhlasně hodnotí obsah zpráv tak, že je z něj jasný nezájem poškozené o zprávy obviněného (když obviněná na zprávy neodpovídá nebo odpovídá, aby jí přestal obviněný psát), a současně je z obsahu zpráv zjevné, že poškozená milostný vztah mezi obviněným a její osobou považuje za ukončený. Je rovněž nepochybné, že dovolatel naprosto odmítal přijmout skutečnost, že jejich vztah skončil a poškozenou neustále zahlcoval nevyžádanými zprávami. Z jeho strany se tedy jednalo o formu kontaktování, která naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a proto je i tato námitka obviněného neopodstatněná.
36. Ve vztahu k námitce týkající se omezení obvyklého způsobu života poškozené lze obecně říci, že za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozené, ke kterému dojde proti její vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života , nebudou-li dokonce zasaženy obtěžujícím jednáním pachatele všechny tyto sféry. Může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod., a to i týkající se společných činností s rodinnými příslušníky poškozeného, např. s jeho dětmi, kdy poškozená nebude moci v důsledku pronásledování obviněného vykonávat své obvyklé aktivity nebo budou tyto aktivity podstatně narušeny. Rozhodující přitom bude vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozené, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrňovaného“ obvyklého způsobu života (např. pro učitele může být omezující sledování každého jeho kroku dotěrným studentem, zatímco u slavného herce lze dost dobře předpokládat vyšší „práh citlivosti“ vůči pronásledování ze strany obdivovatelů, což by v konkrétním případě znamenalo, že k trestnosti jednání pachatele u této formy nebezpečného pronásledování by se u slavného herce na rozdíl od učitele vyžadovalo zpravidla prokázání větší intenzity obtěžování, aby mohlo být kvalifikováno jako předmětný trestný čin). Srovnej k tomu TR NS 79/2011-T 1424 (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3297-3298). Z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozená jednání obviněného vnímala jako hluboké příkoří, když nakonec musela vyhledat po incidentu v XY pomoc psychoterapeuta. Je zjevné, že jednání obviněného omezilo poškozenou v jejím obvyklém způsobu života, neboť poškozená si byla vědoma toho, že ji obviněný sleduje („ Kdyz jsem k tobe prijel byla D. venku. A sel od tebe ten curak. Co tam delal do šesti do rana? Povodal si....No jak chceš. Myslel jaem ze napses at prijdu. No nic. Pa Lasko ka komcim “ - viz zpráva ze 13. 1. 2019 cca 08:00 hod.) a současně si nemohla být jistá, kam až obviněný zajde, když ji uvidí, že se schází s jinými muži, a to nejen s ohledem na násilný incident v XY, ale i s ohledem na vulgární obsah zpráv, které obviněný poškozené zasílal v případě, že došla do styku s muži („ A ty co. Chodis chlastat a sex mas s jinejma. Podivej se jak z toho chlastu uz vypadas. To ti prijde normalni. A jeste nakonec i s J. spis. Styd se .“ – viz zpráva ze 7. 1. 2019 cca 21:00 hod.). Proto je třeba tuto námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.
37. K námitce ohledně vzbuzení důvodné obavy o život nebo zdraví poškozené nebo o život a zdraví osob poškozené blízkých je třeba uvést, že tuto lze sice rovněž podřadit pod zvolený dovolací důvod, ovšem jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Při posuzování vzbuzení důvodné obavy je třeba vycházet ze skutkových zjištění. Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život a zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3298-3299). Z provedeného dokazování je nepochybné, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené obavu o její život a zdraví, když obviněný nebyl schopen přijmout skutečnost, že se s ním poškozená rozešla a dával poškozené jasně najevo, že ví, co s kým dělá (tím pádem si poškozená byla vědoma toho, že ji obviněný sleduje, a následně se domnívala, že ji obviněný odposlouchává), ve zprávách jí vulgárně nadával, přičemž vulgárně označoval i známosti poškozené. Tímto svým jednáním obviněný nepochybně v poškozené vzbuzoval strach, a současně je jasné, že se snažil zamezit seznámení poškozené s jinými muži. Jednání obviněného s postupem času gradovalo, až vystupňovalo v incident v XY (kdy v důsledku naprosté neschopnosti obviněného přijmout fakt, že se s ním poškozená rozešla, došlo k násilné potyčce mezi obviněným a kamarádem poškozené, a během kterého se obviněný dobýval na poškozenou, která se před ním zamkla v pokoji), který byl sice postoupen k projednání přestupku podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak po tomto incidentu lze považovat obavy poškozené o svůj život a zdraví jako důvodné, když si nemohla být jistá, zda obviněný nepřistoupí od zasílání zpráv k činům. Proto je třeba tuto námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.
38. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
39. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu