ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.458.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 458/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 451/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 140/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 12 T 140/2019, byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 1. 7. 2019 v době od 22:30 hod. do 22:35 hod. v Brně, na ulici XY, u budovy železniční stanice XY, za účelem získání majetkového prospěchu, nejdřív ústně vulgárními výrazy a poté fyzicky opakovaným strkáním do těla oběma rukama a dvěma údery do obličeje napadl poškozeného F. S. nar. XY, ještě předtím, než jej udeřil, se mu snažil sahat do kapsy kalhot a poté jej z místa vulgárními výrazy zahnal. Poškozený z obavy o svoji bezpečnost z místa utekl pryč, na místě zanechal svoji odloženou tašku, kterou M. V. začal prohledávat a následně z ní odcizil načaté balení tabáku a cigaretové papírky zn. Vážka, svým jednáním způsobil poškozenému drobné poranění horního rtu z vnitřní levé strany úst a škodu ve výši do 80,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. V. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 12 T 140/2019, podal obviněný M. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 451/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 451/2019, podal následně obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že od počátku řízení bylo zřejmé, že ve věci jsou zásadní pochybnosti, které však nevymizely ani s vydáním rozsudku. Rozsah skutku byl postupně zužován, přičemž si soud zkrátka odmítl připustit, že sice došlo z mé strany k fyzickému napadení poškozeného, nikoliv však za účelem majetkového prospěchu. Dále obviněný znovu zopakoval svou výpověď a zdůraznil, že předmětem řízení nakonec zůstaly pouze cigaretové papírky a tabák, nicméně i v tomto směru byla věc ze strany soudů nesprávně vyhodnocena. K tomuto totiž již od počátku uváděl, že tyto mu dal poškozený na začátku jejich komunikace, tedy ještě předtím, než došlo k napadení ze strany obviněného. Z uvedeného dovodil, že nemohlo tedy jít o loupež. Soudy se však v tomto případě ztotožnily s tvrzením poškozeného, že mu žádný tabák a papírky nedal a že mu předmětné věci měl vytáhnout z jeho tašky poté, co jej napadl, pak tašku prohledal. Podle dovolatele není zřejmé, proč soudy bez dalšího věří poškozenému v tom, že tabák a papírky jsem tímto způsobem vzal. Zvláště za situace, kdy byly prováděny pachové expertízy právě na dané tašce, avšak s negativním výsledkem. Soud prvního stupně se k uvedenému staví pouze tak, že to, že pachové stopy nebyly na tašce identifikovány, ještě bez dalšího neznamená, že jsem s taškou nepřišel do styku. Soud odvolací se nevyjadřuje nijak.
Obviněný dále konstatoval, že se choval zcela nepřípustně, za hranou zákona (když mohlo jít např. o trestný čin výtržnictví), avšak nešlo o trestný čin loupeže, neboť napadení nebylo vedeno za účelem majetkového prospěchu. V této souvislosti uvedl, že nebylo nijak prokázáno a z ničeho nevyplývá, že by poškozeného napadl za účelem získání majetkového prospěchu. Zcela absentují znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména subjektivní stránka. I pokud bych cokoliv z tašky následně vzal, jak je mi dáváno za vinu, nešlo by o trestný čin loupeže, ale o trestný čin výtržnictví (fáze napadení poškozeného) a následně, při využití situace útěku poškozeného a zanechání tašky, o trestný čin krádeže.
Namítl, že soudy jeho jednání nesprávně kvalifikovali a došlo k chybnému právnímu posouzení celé věci. Pokud pak na celou věc bude nahlíženo v kontextu toho, že poškozený měnil svá tvrzení a že i na straně orgánů činných v trestním řízení docházelo postupně ke změně popisu skutku, kdy postupně „vypadávaly“ věci, které měl odcizit, ale nakonec bylo zjištěno, že neodcizil, nelze rozhodně jednoznačně prokázat, že skutek, ke kterému došlo, je trestným činem loupeže.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Dále uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z výpovědi poškozeného F. S. jednoznačně vyplynul průběh jednání ze strany obviněného s tím, že tento po něm stále chtěl tabák, což však poškozený odmítl, když se vracel ke své tašce, tak jej obviněný opakovaně udeřil, a právě z obavy před jeho fyzickým útokem se poškozený vzdálil, když došel zpátky, byla již taška shozena na zem. Zjistil následně odcizení věcí, kdy pouze ohledně objektivu si neuvědomil, že jej zanechal u své kamarádky, což po takovém zjištění napravil tím, že jeho odcizení popřel a nahlásil to ihned po svém zjištění Policii ČR. Výpověď poškozeného F. S. je zcela v souladu s výpovědí svědkyně I. Š., která se v rámci výkonu svého zaměstnání nacházela na nádraží v XY, kdy slyšela rachot a následně viděla mladíka s oteklou pusou, který křičel, že ho někdo zbil a okradl. Stejně tak viděla, že poškozený se šel podívat, kde má svou tašku, která ležela pod okny, a viděla obviněného zaběhnout do přistaveného vlaku. V této souvislosti je dále třeba rovněž poukázat na to, že obviněný nejprve žádal věci po poškozeném, který zcela logicky neměl důvod neznámé osobě tyto vydávat, a proto obviněný začal poškozeného napadat opakovaně fyzicky, kdy zcela logickou reakcí poškozeného bylo, že před ním utekl a následně po útěku prohledal jeho věci a odcizil balení tabáku a cigaretové papírky, které u něho byly nalezeny. Právní kvalifikace jednání obviněného jeho zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku je tak zcela přiléhavá.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozeného F. S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný M. V. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu.
Lze konstatovat, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Obviněný sice ve svém dovolání argumentuje obecně hmotněprávními námitkami, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, zejména subjektivní stránka souzeného zločinu, zakládá je však na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď poškozeného, jakož i výpověď jeho samotného. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna skutková podstata mu přisouzeného trestného činu, a to po subjektivní stránce. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně na str. 3-5 odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací na str. 2 až 3 odůvodnění rozhodnutí rozvedly důkazy a důvody, na jejichž podkladě dospěly ke skutkovým zjištěním, s nimiž obviněný nesouhlasí.
Obviněným zpochybňovanou výpověď poškozeného F. S., jakožto stěžejní důkaz zakládající jeho vinu ze souzeného zločinu, soudy podrobně hodnotily a patřičně osvědčily, z jakých důvodů tuto výpověď považovaly za věrohodnou a určující pro skutková zjištění. Navíc tato svědecká výpověď nebyla jediným důkazem dokládajícím vinu obviněného, jelikož byl z předmětného jednání, usvědčován i výpovědí svědkyně E. Š. a dále listinnými důkazy (fotodokumentací, protokolem o ohledání místa činu, atd.). Zcela totožné výhrady byly obviněným uplatněny již v odvolacím řízení a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal. Extrémní nesoulad nelze zakládat na pouhém nesouhlasu obviněného se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a s jeho nespokojeností se skutkovými závěry soudů. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že oba soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu