Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.05.2020, sp. zn. 4 Tdo 466/2020 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.466.2020.1

sp. zn. 4 Tdo 466/2020-803 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněné D. Š. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 49 T 14/2018, byla obviněná D. Š. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství se spoluobviněným J. F. podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění dopustili tím, že: obžalovaná D. Š. K. po dohodě s obžalovaným J. F. v úmyslu získat majetkový prospěch, o který by se rozdělili, nezjištěnou osobou v přesně nezjištěný den, nejpozději dne 31. 3. 2016 padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, ač oba věděli, že jde o padělek, předala jako pravou advokátovi T. V. z advokátní kanceláře XY, se kterým obžalovaná vyjednala, aby jménem obžalovaného, který tomuto advokátu k vymáhání uvedené směnky vystavil plnou moc, vyhotovil výzvu ze dne 31. 3. 2016 k proplacení směnečného závazku a ten zaslal na adresu bydliště N. R. (dříve S.) a následně uplatnil padělanou směnku jako pravou k proplacení cestou směnečné žaloby podané dne 19. 5. 2016 u Krajského soudu v Praze, Praha 5, Náměstí Kinských č. 5, přičemž návrh na vydání směnečného platebního rozkazu daný soud akceptoval a dne 28. 6. 2017 pod sp. zn. 47 Cm 126/2016 vydal rozsudek, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2017, jímž uložil N. R. povinnost uhradit z dané směnky J. F. částku ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, čímž N. R., nar. XY, hrozí celková škoda ve výši nejméně 1 841 186 Kč. 2. Za uvedený zločin uložil Městský soud v Praze obviněné podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech, které byly obviněné uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Spoluobviněnému J. F. uložil tento soud podle §234 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to padělané směnky vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, a jednoho magnetu v hliníkovém pouzdře. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 2 T 85/2016, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 1 T 95/2016 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 2 T 168/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. F. poškozené N. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. R., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 49 T 14/2018, podaly obviněná a poškozená N. R. odvolání. Obviněná podala odvolání do všech výroků a poškozená směřovala odvolání do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmě. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, tak, že z podnětu podaného odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle zjištěného skutkového stavu dopustila tím, že obžalovaná D. Š. K. po dohodě s obžalovaným J. F. v úmyslu získat majetkový prospěch, o který by se rozdělili, nezjištěnou osobou v přesně nezjištěný den, nejpozději dne 31. 3. 2016 padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, ač oba věděli, že jde o padělek, předala jako pravou advokátovi T. V. z advokátní kanceláře XY, se kterým obžalovaná vyjednala, aby jménem obžalovaného, který tomuto advokátu k vymáhání uvedené směnky vystavil plnou moc, vyhotovil výzvu ze dne 31. 3. 2016 k proplacení směnečného závazku a ten zaslal na adresu bydliště N. R. (dříve S.) a následně uplatnil padělanou směnku jako pravou k proplacení cestou směnečné žaloby podané dne 19. 5. 2016 u Krajského soudu v Praze, Praha 5, Náměstí Kinských č. 5, přičemž návrh na vydání směnečného platebního rozkazu daný soud akceptoval a dne 28. 6. 2017 pod sp. zn. 47 Cm 126/2016 vydal rozsudek, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2017, jímž uložil N. R. povinnost uhradit z dané směnky J. F. částku ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, čímž N. R., nar. XY, hrozí celková škoda ve výši nejméně 1 841 186 Kč. 6. Za shora uvedený zločin a za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 12 To 167/2018, a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, uložil Vrchní soud v Praze obviněné podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně soud zrušil výroky o trestech, které byly obviněné uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 7. Dále byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. F. poškozené N. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. R., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Podané odvolání poškozené N. R. Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl. 9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními a v nedostatečném odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy rozsudku soudu druhého stupně, když tyto vady dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 Listiny. 10. Následně namítá, že skutek zjištěný soudy byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o trestný čin (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 838/2014), přičemž zdůrazňuje, že v mezích zvoleného dovolacího důvodu je případ zjištěného extrémní nesouladu skutkových a právních závěrů a situace nevyhodnocení stěžejních důkazů, přičemž poukazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť skutek nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces. 11. Ve vztahu k námitce extrémního rozporu obviněná namítá, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, když skutek nebyl zjištěn a posouzen způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 164/2014), neboť z provedeného dokazování nevyplývají skutkové zjištění, které vzal soud druhého stupně za prokázané (měla předat směnku V. k vymáhání do advokátní kanceláře). Obviněná zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího řízení popírá, že by do advokátní kanceláře šla sama bez spoluobviněného F. se spornou směnkou. Trvá na tom, že spoluobviněný byl při předání sporné směnky. Poukazuje rovněž na skutečnost, že jediným aktivním iniciátorem vymáhání směnečního penízu byl pouze spoluobviněný F., který směnku vymáhal prostřednictvím V., ona sama se o civilní řízení vůbec nezajímala a žádnou částku z vymožené sporné směnky si nenárokovala. Soudy obou stupňů ohledně její přítomnosti při předání sporné směnky vycházejí z výpovědi V., aniž by ovšem vzali v úvahu okolnosti, které mohou ovlivnit výpověď tohoto svědka v její neprospěch. Poukazuje na skutečnost, že se se svědkem nerozešli v dobrém, neboť nebyla spojena s jeho právními službami. Navíc svědek po ní prostřednictvím exekuce vymáhá plnění za neuhrazené právní služby. Je tedy logické, že tento svědek bude chtít pomoci současnému klientovi F. Její vina je tedy založena na výpovědi svědka, jejíž pravdivost nebyla ověřena. Soudy měly vyhodnotit důvěryhodnost svědka V. (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Namítá rovněž, že hodnocení důkazů neodpovídá §2 odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky libovůle. Současně akcentuje, že její přítomnost u tohoto svědka nebyla nutná k vymáhání sporné směnky v civilním řízení ze strany obviněného F. Zdůrazňuje, že její jednání neprokazuje, že by věděla, že směnka byla podělaná, neboť znala majetkové poměry poškozené a proto neměla podezření, že směnka je padělaná. Proto zdůrazňuje, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zvoleného trestného činu. 12. Dovolatelka dále uvádí, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení náhrady nemajetkové škody ve výroku, kterým jí byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč. Poukazuje v tomto směru na hmotněprávní předpisy upravující náhradu nemajetkové újmy, které se uplatní i v adhezním řízení a namítá, že soud druhého stupně neodkazuje na žádné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nedostačující. Obviněná namítá, že nebylo prokázáno, že by duševní útrapy u poškozené vznikly v příčinné souvislosti s jejím jednáním (obviněné) a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, rozsudek ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 16002/99, rozsudek ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 347/2014). Podle názoru obviněné musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nepostačuje pouze subjektivně pociťovat duševní útrapy z důvodu procesního postavení poškozeného v trestním řízení. Dovolatelka uvádí, že příčinná souvislost mezi vznikem duševních útrap u poškozené a jejím jednáním absentuje jednak v provedeném dokazování a jednak v odůvodnění rozhodnutí soudů. Podle ní tedy došlo k porušení ustanovení §2956 občanského zákoníku, neboť nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro vznik nemajetkové újmy, a současně §2894 odst. 2 občanského zákoníku. V důsledku neprokázání příčinné souvislosti došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť zde existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3136/09). Obviněná má za to, že poškozená nepředložila žádný důkaz, který by svědčil o vzniku nemajetkové újmy ve formě duševních útrap u její osoby podle §2956 občanského zákoníku, přičemž ani orgány činné v trestním řízení na základě principu oficiality toto neprokázaly postupem podle §89 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy, že by u poškozené došlo k negativním důsledkům v psychice. Navíc poukazuje na skutečnost, že popírá, že by nějak participovala na vymáhání nároku z předmětné směnky. Vznik psychické újmy u poškozené byl podle názoru obviněné dovozen pouze na základě ústního vyjádření poškozené a soud druhého stupně nezohlednil ani skutečnost, že poškozená již před vymáháním směnky ze strany spoluobviněného v civilním řízení trpěla psychickými problémy, čímž došlo k porušení §2918 občanského zákoníku, když nebylo bráno v úvahu spoluzavinění poškozené, která brala silné léky ke kompenzaci své duševní nemoci. Podle jejího názoru měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně duševního stavu poškozené, který rovněž navrhovala jako důkaz, nicméně návrh byl ze strany soudů pro nadbytečnost zamítnut. 13. V neposlední řadě obviněná tvrdí, že došlo k porušení hmotněprávních ustanovení při určení výše nemajetkové újmy. Přiznanou výši nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč považuje v rozporu se zásadou proporcionality (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03), neboť soud nespecifikuje žádným způsobem přiměřenost ani odkazem na hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku ani odkazem na přiléhavou judikaturu. Podle mínění obviněné není přiznaná výše nemajetkové újmy poškozené přiměřená, neboť nebyly zohledněny její majetkové poměry a věk (obviněné) a z něj vyplývající možnost uhradit vzniklou nemajetkovou újmu do budoucna tak, aby mohla vést snesitelný a důstojný život a poškozené nevzniklo bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí s postupem soudu druhého stupně, který zcela ignoroval zhodnocení jejich osobních a majetkových poměrů a neučinil nic pro jejich zjištění, přičemž takovým postupem porušil §2953 občanského zákoníku a §2953 odst. 1 občanského zákoníku. Stran výše přiznané nemajetkové újmy dodává, že nemá odpovídat libovůli a nepodloženým představám poškozené a jejího zmocněnce nebo soudu druhého stupně (nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Rovněž připomíná absenci odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy soudem druhého stupně. Uvedený soud také neposoudil spoluzavinění poškozené na vzniku její tvrzené nemajetkové újmy, neboť zmocněnec poškozené neučinil kroky k popření pravosti podpisu směnky před pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze v srpnu 2017. V důsledku kusého zdůvodnění ve formě formálního konstatování výše přiznané náhrady nemajetkové újmy došlo k porušení §2951 odst. 2, §2953 odst. 1, §2957 a §2918 občanského zákoníku, jakož i zásady proporcionality. 14. V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, že se podle §226 tr. ř. zprošťuje obžaloby, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět soudu druhého nebo prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ postupu podle §265m odst. 2 tr. ř. a zrušení napadeného rozsudku druhého stupně ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, navrhuje podle §265 tr. ř. poškozenou odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem. 15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 210/2020, nejprve shrnula argumentaci dovolatelky a uplatněný dovolací důvod. Státní zástupkyně následně uvádí, že neshledává jakýkoliv extrémně rozporný způsob vyhodnocení opatřeného důkazního podkladu ve vztahu k výroku o dovolatelčině vině. Má za to, že nelze s úspěchem vytýkat soudu druhého stupně, že se přiklonil ke svědecké výpovědi advokáta T. V., který nepovažoval za neobvyklý požadavek obviněné na zastoupení jejího kamaráda. Jmenovaný svědek podle státní zástupkyně přesvědčivě vyložil, s kým v uvedené směnečné záležitosti osobně jednal a od koho obdržel vyplněné a podepsané listiny k právnímu zastoupení svého nového klienta, rovněž popsal okolnosti, za kterých se poprvé setkal se spoluobviněným F., vylíčil zhoršené vztahy s obviněnou plynoucí z nedořešení jejích finančních záležitostí z právního zastoupení. Na takovém způsobu podání svědecké výpovědi skutečně nelze shledávat jakoukoliv stopu neobjektivity vypovídající o nějakém zájmu svědka na konkrétním výsledku předmětného řízení a tím ani o snaze svědčit záměrně v dovolatelčin neprospěch. Ve vztahu k finanční situaci obviněných státní zástupkyně odkazuje na vyjádření nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného J. F. ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 339/2020 ohledně motivace k trestné činnosti, které lze vztáhnout i k dovolatelce. Poukazuje na výpověď poškozené, z níž vyplynulo, že se k identifikačním údajům mohla dostat výlučně dovolatelka, zejména v rámci svých numerologických postupů, neboť spoluobviněného F. poškozená neznala, přičemž i z výpovědi svědka T. V. se podává, že ve věci jeho zastupování při vymáhání směnečného penízu probíhala komunikace z počátku ze strany dovolatelky. 16. Souhlasí s přisouzeným způsobem naplnění společného trestného záměru právě ve smyslu již výše uvedené společné motivace jednání obviněné se spoluobviněným F., které spočívalo v použití padělané směnky jako pravé. Neztotožňuje se tak se skutkovými námitkami vztahujícími se k míře její angažovanosti při uplatnění práva na vyplacení směnečného penízu cestou právní služby, neboť právní pomoc spoluobviněnému F. nejen ústně zprostředkovala, ale pro její uskutečnění zajistila veškeré listinné dokumenty. Podle mínění státní zástupkyně se námitka obviněné ohledně její účasti na směnečném řízení zcela míjí s výše uvedeným skutkovým stavem věci. Zdůrazňuje, že dovolatelka jednala na podkladě své znalosti o tom, že za tímto účelem použitý platební prostředek je padělaný, přičemž v tomto směru odkazuje na skutková zjištění soudů nižších stupňů. Důvodnost uplatněné námitky, že v dovolatelčině případě nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka přisouzeného zločinu podle §234 odst. 3, al. 2 tr. zákoníku za použití ust. §238 tr. zákoníku, nelze dle názoru státní zástupkyně akceptovat. 17. Stran námitky ohledně adhezního řízení, jakož i výše přiznané nemajetkové újmy, uvádí, že obviněná správně namítla, že nestačí subjektivně pociťovat duševní útrapy pouze z důvodu procesního postavení poškozeného, když je na místě prokázat, že duševní útrapy vznikly v příčinné souvislosti s jednáním škůdce. Zdůrazňuje ovšem, že dovolatelka žádnou věcnou argumentací nevyložila, tedy, že by popis duševních pocitů poškozené nebyl dostatečně uvěřitelný a objektivizovatelný. Popis prožívaného traumatu z nastalé překvapivé situace považuje státní zástupkyně za niterní pocit vlastního ohrožení a současně zahrnuje i hledisko jeho zničujícího zrcadlení ve sféře nejužších rodinných vztahů, obecně ustálenou představou širších sociálních vazeb, které jsou naprosto nemyslitelné bez vzájemné důvěry, zasažené v daném případě velmi překvapivým a především podlým způsobem od osoby vystupující do té doby v kamarádském postavení. Nepochybně náhlá úhrada téměř dvou milionů korun představovala zásah do osobnostních práv poškozené, což dovolatelka nikterak věcně nezpochybnila. Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněná neodůvodnila, v jakém směru by byla absence pochyb prvostupňového soudu lichá, pokud tento konstatoval, že vymáhání takovéto částky, kdy někdo padělal směnku a kdy si zpočátku nemohla být poškozená jistá, zda bude možné autorství jejího podpisu znalecky zpochybnit, poškozené způsobovalo trýznivé útrapy. 18. Rovněž poukazuje na skutečnost, že pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit uvedená práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, s odkazem na analogické použití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002). Zastává tak názor, že soudy nepochybily při posuzování otázky příčinné souvislosti mezi přisouzeným jednáním obviněných a způsobenými duševními útrapami na straně poškozené, neboť prožité životní situace mohou přivodit duševní útrapy obecně komukoliv, kdo by byl jejímu působení vystaven a to aniž by bylo zapotřebí v případě nezjištěných následků na zdraví poškozené znalecky zkoumat. Nutnost zkoumání odlišného vnímání různých vypjatých životních situací v porovnání s jejich prožíváním ze strany duševně zdravého člověka by tedy mohlo najít své opodstatnění pouze tehdy, pokud by se prožité duševní útrapy poškozené odrazily v diagnostikované újmě na jejím zdraví, na které by se způsobem přičitatelným za podmínek §2918 občanského zákoníku kauzálně podílela její dosavadní psychická zátěž. Možnost spoluzavinění poškozené na utrpěných duševních útrapách z hlediska jejího nedůsledného přístupu k obraně platební schopnosti považuje státní zástupkyně za zcela bez vlivu na výši nemajetkové újmy, když tato nedostatečná obrana vedla k nutnosti zastoupení advokátem, což ovšem patří zcela do jiné kategorii odškodnění. 19. Ve vztahu k nesprávnému posouzení ustanovení občanského zákoníku upravující kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy a proporcionality, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 450/2015. Státní zástupkyně považuje způsob a výši zadostiučinění za zcela správně stanoven ve smyslu §2957 občanského zákoníku, kdy za okolnosti zvláštní kvality lze v daném případě považovat úmyslné způsobení újmy, ke které došlo při zneužití důvěry ničeho netušící poškozené a zcela vykonstruovaného právního titulu, což vylučuje možnost snížení přisouzené náhrady utrpěných duševních útrap za použití poukazovaného moderačního ustanovení §2953 odst. 1 občanského zákoníku vztahujícího se za podmínek §2894 odst. 2 občanského zákoníku i na poskytnutí zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, neboť z jeho věty druhé vyplývá, že náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Ve vztahu k proporcionalitě poté cituje článek M. Ryšky – Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti. 20. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. IV. Důvodnost dovolání 22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Ta naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v extrémním nesouladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, v nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění příčinné souvislosti mezi jejím tvrzeným jednáním a vznikem nemajetkové újmy a v neposlední řadě v porušení hmotněprávních ustanovení při určení výše nemajetkové újmy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze totiž považovat námitky týkající se nemajetkové újmy a to jak předpokladů jejího přiznání, tak i kritérií pro určení její výše. 27. Z pohledu zbývající dovolací argumentace obviněné lze uzavřít, že primárně obviněná brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas, konkrétně zejména se způsobem hodnocení výpovědi svědka T. V. a vyhodnocení objektivní a subjektivní stránky trestného činu kladeného jí za vinu z pohledu zjištěných skutkových zjištění. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tudíž mají procesní charakter a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. 28. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněné, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněná především namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů. Obecně ve vztahu k tvrzené namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněné na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je nezbytné se touto námitkou zabývat. Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). 29. Z pohledu shora naznačených závěrů je na místě konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se ještě sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, toliko na podporu závěru, že u obviněné skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně vyslechl obviněnou, spoluobviněného, poškozenou N. R. (S.), svědka T. V. a další svědky, jakož provedl i listinné důkazy, které s případem souvisely (např. výzva k zaplacení ze dne 31. 3. 2016, směnečná žaloba, dopis právního zástupce poškozené, jednotlivá rozhodnutí soudu, žaloba na obnovu řízení, vyjádření k této žalobě, odvolání ve směnečném řízení, sdělení bank obviněných, listiny vztahující se k osobě obviněného J. F., výpis z rejstříku zahájených exekucí k osobě obviněné a poškozené, výpisy z katastru nemovitostí, aj.), přičemž následně, jak již bylo naznačeno, logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 10., 23., 30. – 31., 35., 43., 54., 56., 58., 61., 67., 83. – 86., 90., 92., 94., 96., 101., 107., 113., 115., 117. – 125. rozsudku soudu prvního stupně). 30. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 5. – 6., 12. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., byť stručněji. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná. 31. Přes shora naznačený závěr je možno uvést, že obviněná ve vztahu k tvrzenému extrémnímu rozporu, zejména namítá, že soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně, vycházel při posuzování její viny pouze z výpovědi svědka T. V., aniž by vzal v úvahu jeho případný negativní postoj k její osobě. Z pohledu této námitky, byť tato směřuje výlučně do hodnocení provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud především za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti tohoto svědka velmi podrobně zabýval (viz bod 54 rozsudku) a to i z pohledu aktuálních vztahů mezi obviněnou a tímto svědkem. Navíc je třeba uvést, jak již Nejvyšší soud uvedl v bodě 29. tohoto usnesení, že soudy nižší instance založily výrok o vině obviněné nikoliv toliko na výpovědi svědka T. V., nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, včetně výpovědi spoluobviněného F., když i logicky odůvodnily na základě jakých důkazů a skutečností neuvěřil výpovědi obviněné (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). 32. Pokud obviněná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/19 je třeba uvést, že za situace tvrzení proti tvrzení, čehož se ve své podstatě obviněná dovolává, obecně platí, že na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny, je třeba klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z pohledu argumentace obviněné je ovšem nezbytné opětovně konstatovat, že se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť věrohodnost výpovědi svědka T. V. je podporována dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené a jejího syna, jakož i listinnými důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů (např. závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně zabýval i tvrzením obviněné o finanční tísni poškozené (tato prokazatelně nebyla v exekuci, neměla žádné nesplacené pohledávky a hypotéku vždy zcela řádně a včas hradila). Lze tedy konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněné, když lze připustit, že samozřejmě nepochybně podstatnou roli sehrála výpověď svědka T. V., který ozřejmil počáteční jednání ohledně předmětné směnky (předání včetně kopií dokladů poškozené, které umožnily padělání směnky), když ovšem jak již bylo naznačeno, tato výpověď nestojí osamoceně, nýbrž s ostatními provedenými důkazy tvoří řetězec, na základě něhož lze konstatovat vinu obviněné a její spolupachatelství na trestném jednání. 33. Stran námitky nenaplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 (za použití §238 tr. zákoníku), je nutné uvést následující skutečnosti. Především je nezbytné zdůraznit, že byť by se navenek mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem, tak fakticky její námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněná zpochybňuje skutková zjištění, na základě kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru o naplnění zvolené skutkové podstaty a jako takové nejsou tyto námitky podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Přesto je možno stručně uvést, že shora uvedený zločin podle §234 odst. 3 v alinea 2 tr. zákoníku spáchá pachatel tak, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný , tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného. Pro naplnění znaku použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný tedy stačí jakékoli pachatelovo jednání, které využívá padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného, např. u platební karty, elektronických peněz nebo záruční šekové karty při placení za poskytnuté služby nebo výběru hotovosti z bankomatu, u příkazu k zúčtování k provedení úhrady nebo k inkasní formě placení, u cestovního šeku k vyplacení peněžní částky v něm určené apod. Ve vztahu k subjektivní stránce se jedná o úmyslný trestný čin, kdy je vyžadován specifický úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný . Tento úmysl musí být prokázán. 34. Nejvyšší soud k tomu ještě připomíná, že směnka je cenný papír, který je mj. také používán jako bezhotovostní platební prostředek. V teorii je zpravidla definována jako dlužnický cenný papír, vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou s tím, že jde o závazek přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní. Směnka je úvěrový cenný papír obsahující zákonem přesně stanovené údaje, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Může sloužit jako prostředek k získání eskontního nebo obchodního úvěru, prostředek placení a ručení, prostředek k získání hotovosti před dobou splatnosti apod. Majitel může směnku prodat i před okamžikem její splatnosti, aby tak získal peněžní prostředky. Směnka tedy v podstatě nahrazuje hotové peníze a svému majiteli umožňuje přeměnit ji v peníze, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla vystavena k zajištění již existujícího závazku nebo z jiného důvodu. 35. Přestože jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto rozhodnutí, nejsou námitky obviněné podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněná předala předmětnou padělanou směnku vlastní s datem vydání 22. 11. 2012, s uvedením místa předání v XY, kde výstavcem měla být poškozená N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu ve výši 1700 000 Kč, na řad spoluobviněného J. F., nar. XY, včetně kopií dokladů poškozené, advokátu T. V., který měl tuto směnu následně vymáhat po N. S., jménem spoluobviněného F., což se také stalo. Obviněná tuto směnku předala tomuto advokátovi jako pravou a jednala v prvotní fázi „směnečného řízení“ se svědkem T. V. sama, vyvíjela iniciativu k vymáhání směnky a o směnku se výrazně zajímala, přičemž iniciativa o vymáhání směnky opadla až po zhoršení vztahu mezi obviněnou a svědkem (T. V.). Byla to právě obviněná, kdo osobně rovněž tomuto advokátovi donesl podepsanou plnou moc ohledně vymáhání plnění z předmětné směnky. Tedy obviněná nepochybně použila společně se spoluobviněným F. padělanou směnku, které představovala platební prostředek, jako pravou a tedy objektivní stránka daného trestného činu byla naplněna. 36. Ohledně posouzení formy zavinění, když obviněná zpochybňuje rovněž naplnění subjektivní stránky, je třeba uvést, že toto je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Nicméně s ohledem na použitou argumentaci obviněné ale je nutno konstatovat, že námitky dovolatelky fakticky směřují do hodnocení důkazů, a proto nenaplňují zvolený dovolací důvod ale ani žádný jiný. 37. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Současně je třeba konstatovat, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné a spoluobviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Jak již bylo shora uvedeno, pro naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. 38. V posuzované věci soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněná věděla, že směnka je padělaná a vydávajíc ji za pravou ji předala advokátu T. V. k vymožení pohledávky za spoluobviněného J. F. (viz body 123 a 125 rozsudku soudu prvního stupně). Je tady zjevné, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém, neboť věděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně platebního prostředku, a tím i řádného fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku, a chtěla takové porušení způsobit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lze tedy uzavřít, že soudy se otázkou subjektivní stránky v dané věci dostatečným způsobem zabývaly a své úvahy přesvědčivým způsobem odůvodnily na podkladě provedených důkazů. 39. Nejvyšší soud pro stručnost dodává, že uváží-li se způsob, jakým se soudy nižších stupňů s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, nelze v postupu soudů nižších stupňů shledávat nějaké vady. Rozhodnutí těchto soudů jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněné podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Rovněž soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. 40. Ve vztahu k argumentaci obviněné k výroku o náhradě nemajetkové újmy, je třeba uvést, že tuto námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněná namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, který upravuje otázku náhrady nemajetkové újmy, konkrétně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Zde je na místě konstatovat, že soud prvního stupně zavázal obviněnou společně a nerozdílně se spoluobviněným F. podle §228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti nahradit způsobenou nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy, jakož i celého nároku na náhradu škody odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že soud prvního stupně výslovně uvedl, podle jakých hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku rozhodl o nároku na náhradu nemajetkové újmy. Soud druhého stupně se k námitkám obviněné vztahující se k problematice adhezního řízení podaných v odvolání společně s odvoláním poškozené vyjádřil stručně (viz bod 12 rozsudku soudu druhého stupně), aniž by odkázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku, když ovšem výslovně odkázal na argumentaci rozsudku soudu prvního stupně (body161-167 rozsudku), čímž dal nepochybně najevo, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. 41. Obecně je třeba uvést, že hmotně právní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. plyne povinnost soudu ( „uloží mu“ ) zavázat obviněného k náhradě škody (stejně tak k náhradě nemajetkové újmy v penězích či vydání bezdůvodného obohacení), jsou-li splněny zákonné podmínky v citovaném ustanovení vymezené. Z hlediska způsobu rozhodování o škodě nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení je důležité, aby byla dána příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody či nemajetkové újmy nebo bezdůvodným obohacením. Podle §228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. 42. Podle §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. Není-li pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí. 43. Vzhledem ke shora uvedeným východiskům je zřejmé, že v projednávaném případě je rozhodné, že poškozená se řádně a včas připojila se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy, když po zahájení hlavního líčení dne 12. 11. 2018 před zahájením dokazování se zmocněnec poškozené připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 85 284 Kč (soudní poplatek uložený v civilním řízení u Krajského soudu v Praze ) a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 340 000 Kč, kterou vyčíslila poškozená prostřednictvím zmocněnce tak, že odpovídá 20% jistiny, resp. směnečné sumy z částky 1 700 000 Kč, tzn. částky, na kterou byla předmětná směnka vystavena (č. l. 300). V závěrečné řeči zmocněnec poškozené dne 6. 3. 2019 po skončeném dokazování nemajetkovou újmu specifikoval jako újmu, která přispěla k psychickým komplikacím poškozené (č. l. 445-446), přičemž již v rámci výpovědi u hlavního líčení dne 6. 2. 2019 sama poškozená uvedla, že se cítí ohrožená, má strach, pociťuje jako zničující, že někdo může udělat takový podvod, obviněná byla její kamarádka, které nic neudělala (č. l. 390). S ohledem na shora uvedené závěry tak lze uzavřít, že poškozená svůj nárok na náhradu škody a nemajetkovou újmu uplatnila včas, včetně upřesnění, v čem spatřuje způsobení nemajetkové újmy v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. 44. Obviněná pak v rámci podaného mimořádně opravného prostředku konkrétně namítá nedostatky ve formální citaci hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k nemajetkové újmě spočívající v duševních útrapách, které měly poškozené vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, když také uvádí, že absentuje zdůvodnění příčinné souvislosti duševních útrap v souvislosti s jejím jednáním. Taková tvrzení však Nejvyšší soud považuje za lichá. 45. Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn, tzn. že výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení podle §228 a násl. tr. ř. může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř. Jinak vyjádřeno, soud nikdy nerozhoduje o těchto nárocích z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), takže v tomto směru byl vázán návrhem poškozené. Je tomu tak proto, že nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení způsobené trestným činem má soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Nejvyšší soud připomíná, že i výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení je soud povinen náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. [blíže srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08 (N 218/55 SbNU 47)]. 46. Soud prvního stupně se problematice náhrady škody a nemajetkové újmy věnuje rozsáhle v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 157. – 167.) Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na §2956 občanského zákoníku, jakož i související ustanovení §81 občanského zákoníku (ochrana přirozených práv) a §2951 odst. 2 a §2957 občanského zákoníku. Soud prvního stupně zdůvodnil své rozhodnutí o částečném přiznání nemajetkové újmy zásahem do osobnostních práv poškozené, když paděláním směnky, ale zejména jejím uplatněním v civilním řízení došlo ke způsobení trýznivých duševních pocitů poškozené, když přitom poukázal na to, že trestní soud ze své praxe zná případy, kdy uplatnění zločinných nároků u poškozených mělo podstatné dopady na kvalitu života poškozených, které až mohou mít povahu újmy na zdraví. Současně ovšem zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by důsledky jednání obviněných byly natolik pro poškozenou trýznivé, aby bylo možno považovat za podložený celý požadovaný nárok ve výši 340 000 Kč. Soud prvního stupně rovněž ozřejmil, že nemá pochybnosti o tom, že u poškozené došlo k nemajetkové újmě v důsledku jednání obviněných, přičemž současně zdůraznil, že negativní následky pro poškozenou byly zhoršeny i tím, že včas nenamítla nepravost podpisu směnky u Krajského soudu v Praze. Zároveň také správně zdůraznil, že nárok na nemajetkovou újmu v penězích poškozené osobě nevzniká bez dalšího, ale pouze v situacích, kdy rozsah a okolnosti vzniku nemajetkové újmy nepostačuje kompenzovat jinou formou s ohledem na citovaná ustanovení občanského zákoníku, takže současně vzal v úvahu skutečnost, že možnost uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze vykládat tak, že každý poškozený v trestním řízení má nárok na takovou náhradu v penězích . Připomněl, že samotné vynesení odsuzujícího rozsudku a uložení trestu nepochybně představuje formu kompenzace nemajetkové újmy, když společnost tímto způsobem jednání pachatele odsuzuje a poškozenému se dostává morální satisfakce, takže přiznání nemajetkové újmy v penězích je na místě pouze v případě, kdy takové zadostiučinění nelze považovat za dostatečné . Následně soud prvního stupně shledal, že u poškozené nemajetková újma dosáhla takového stupně závažnosti, že je na místě, aby kromě samotného odsouzení a potrestání škůdců byla těmto uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v soudem korigované výši v penězích. S ohledem na zdůvodnění soudu prvního stupně lze konstatovat, že soud své myšlenkové pochody a závěry podložil relevantními ustanoveními občanského zákoníku a ustálenou judikaturní praxí, jakož i konkrétními okolnostmi případu, a to i ve prospěch obviněných. 47. Přesto na podporu správnosti závěrů soudu prvního stupně Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit další skutečnosti. V usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, Nejvyšší soud uvedl, že v rámci adhezního řízení je nutné vycházet z občanskoprávní úpravy a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, musí posuzovat, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění, ale zda má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného na nemajetkovou újmu rozhodováno, se musí jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Určení povahy hmotněprávního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je přitom nezbytné podle tohoto rozhodnutí i proto, aby v případě, že o něm rozhodne způsobem upraveným v §229 tr. ř., měl soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci §229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe. 48. Obecně se za nemajetkovou újmu považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění (satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy (např. §2894 odst. 2, §2951 odst. 2 občanského zákoníku apod.). S ohledem na výslovné zdůraznění v §43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu (§2951 odst. 2 občanského zákoníku). Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z občanskoprávní judikatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si zároveň uvědomit, že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové povahy (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008). 49. Jak již bylo naznačeno, finanční zadostiučinění na nemajetkovou újmu lze poškozené osobě přiznat, pokud není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu, a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Rovněž se požaduje, aby šlo o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby a v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Nepostačí proto jen subjektivní pocity poškozeného ani vyvážení zmírňování krátkodobých újem. O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby . Poté, co soud shledá, že se v konkrétním projednávaném případě jedná o nemajetkovou újmu a poškozený má ve smyslu §2951 odst. 2 občanského zákoníku právo na její odškodnění v penězích, je povinen tuto otázku posuzovat z hledisek uvedených v §2951 odst. 2 občanského zákoníku, které nestanoví žádné meze, avšak zakotvuje dvě kritéria, a to závažnost vzniklé majetkové újmy a okolnosti, za kterých k porušení práva, tedy neoprávněného zásahu do práv poškozeného došlo. Zejména toto druhé hledisko je stanoveno velmi obecně, čímž je dán prostor pro soudcovské uvážení ve smyslu §2953 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s §2894 odst. 2 občanského zákoníku, a proto soudy musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného stavu a v tomto rámci se opírat o konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se k zjištěné míře zásahu do práv postižené osoby . 50. Je proto povinností soudu určit výši náhrady nemajetkové újmy v penězích nejen s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale současně musí i uvážit okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Ke zjištění uvedených okolností lze dojít jak zjištěními (především) na straně samotného škůdce, tak je současně nezbytné se s nimi vypořádat i na straně poškozené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013). 51. Soud prvního stupně důvodně aplikoval zejména ust. §2951 odst. 2, §2953, §2894, §2956 a §2957 občanského zákoníku a vyšel ze zásadně správných kritérií pro stanovení výše náhrady. Vzal v úvahu vysokou závažnost a okolnosti jednání obviněných a jejich negativní následky na psychice poškozené, i když nebyly v daném případě nějak mimořádně ojedinělé. Celkově by mohl být případ z tohoto hlediska hodnocen jako typově „neutrální“. 52. Podle §2956 občanského zákoníku „vznikne -li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Podle §2951 odst. 2 občanského zákoníku dále platí, že „ Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.“ A v neposlední řadě je nutno připomenout, že podle §2957 občanského zákoníku „ způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.“ 53. Občanský zákoník při koncipování nemajetkové újmy, která jedinci vznikla zásahem do jeho zdraví, pracuje se třemi termíny – bolestí, ztížením společenského uplatnění a duševními útrapami, kdy tento posledně uvedený pojem zahrnuje mezi tzv. další nemajetkovou újmu. Sluší se na tomto místě připomenout, že bolest představuje subjektivní prožitek poškozeného, který vyplývá z utrpěné újmy. Jde o stav, který je provázen nepříjemnými pocity, pramenícími z narušení fyzické či duševní integrity jedince. Proto je třeba rozlišovat mezi bolestí fyzickou a psychickou, které se mohou projevovat širokou paletou prožívání – vnitřním fyzickým utrpením, pláčem, závratěmi, nevolností, necitlivostí, depresemi, strachem. Psychická bolest je duševní reakcí na poruchu zdraví člověka, často je spojena s bolestí fyzickou. Může mít podobu smutku, deprese, strachu z dalších následků. Psychická bolest však může mít čistě psychický základ, který je nezávislý na fyzickém zranění. Psychickou bolest můžeme zahrnout pod označení duševní útrapy (§2956 věta za středníkem); v některých případech se odčiňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (blíže srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1707). Duševní útrapy můžeme vymezit jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Duševní útrapy mohou být provázeny určitými fyzickými příznaky, např. pláčem, koktáním, ztuhnutím nebo naopak třesem, skřípáním zubů apod. Jejich zachycení a prověření je důležité zejména proto, že vždy existuje určitá míra skepse ohledně pravosti vznášených nároků. Je třeba vycházet z životních zkušeností, zda určité jednání škůdce bylo takové povahy, že vedlo k tvrzeným duševním útrapám (str. 1701 tamtéž). Nárok na odškodnění duševních útrap (jako součásti nemajetkové újmy) je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení §2958 občanského zákoníku, které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského zákoníku tedy vyplývá, že zatímco obecné ustanovení §2956 občanského zákoníku dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, tedy nemají povahu újmy na zdraví, ustanovení §2958 a §2959 občanského zákoníku se týkají právě takových případů. Pokud tedy duševní útrapy mají svůj původ v poškození zdraví nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle §2958 občanského zákoníku, resp. podle §2959 občanského zákoníku, a to podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť. [srov. přiměřeně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 s. 1701]. V dané věci se jedná o odškodnění duševních útrap podle §2956 občanského zákoníku, tedy duševních útrap, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví poškozené. 54. Z pohledu shora naznačených závěrů je nutno připomenout, že v projednávaném případě se jednalo o úmyslné trestné jednání, které mělo dopad na psychiku poškozené. Nejvyšší soud jakož i soudy nižší instance si je vědom skutečnosti, že poškozená trpěla určitými psychickými problémy již dříve přes spácháním inkriminovaného trestního jednání obviněných. To potvrdila i sama poškozená v rámci své výpovědi, když hovořila i o své hospitalizaci v roce 2012 na psychiatrické klinice v Praze. Současně připustila, že po rozvodu byla nějakou dobu citlivá a situaci hůře zvládala (hlavní líčení 6. 2. 2019 na č. l. 392). V obviněné poškozená spatřovala kamarádku, které se svěřovala a hovořila o svých problémech. Jejich vztah tedy fungoval v rovině přátelství a o to více bylo trestné jednání obviněné pro poškozenou překvapující, ale zejména zraňující. Zde je třeba zdůraznit, že obviněná si psychických problémů poškozené byla vědoma (z toho důvodu ji i poškozená vyhledala) a i přes vědomí této skutečnost zneužila důvěřivosti a naivity poškozené k spáchání trestné činnosti. Pro poškozenou, která měla již dříve určitým způsobem narušenou psychickou rovnováhu, bylo takové protiprávní jednání ze strany obviněné, jako i pro ni neznámého J. F., velmi zraňující a nepochybně představovalo velký zásah do její psychiky. Jak sama poškozená uvedla, obávala se o svoji budoucnost i životy své rodiny. Zároveň si nebyla jistá, zda se jí podaří na základě znaleckého zkoumání prokázat nepravost podpisu na předmětné směnce a musela tak žít v důvodné nejistotě, že bude muset směnečnou sumu 1 700 000 Kč uhradit společně s příslušenstvím přiznaným na základě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Lze připustit, že využití mimořádných opravných prostředků ve směnečném řízení bylo způsobeno nepochybně i určitým jednáním poškozené, která na celou situaci zprvu nereagovala zcela adekvátně. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit spoluzavinění poškozené a toto nemůže zbavit odpovědnosti obviněnou a spoluobviněného F. za způsobené psychické problémy poškozené související s jejich trestnou činností. V tomto směru je třeba zdůraznit, že řada osob, práce neznalých, pokud by se dostala do podobné situace, by reagovala obdobně, když poškozená si byla vědoma, že žádnou směnku nepodepsala, tak logicky nemohla očekávat, že bude proti ní vedeno směnečné řízení a tomuto přizpůsobit své jednání. Navíc většina osob bez právnického vzdělání se domnívá, že když žádnou směnku nepodepsala, tak nemohou být zavázání k povinnosti ji uhradit, protože jim není zcela zřejmé, jak příslušné občanskoprávní řízení probíhá a jaké mohou být důsledky jejich případné nečinnosti. Navíc je nepochybné, že i určité psychické problémy poškozené mohly ovlivnit její schopnost na celou situaci adekvátně reagovat, když v této souvislosti je nutno zdůraznit, že obviněná si byla vědoma určité psychické nepohody poškozené. Proto je příčinná souvislost mezi způsobenými duševními útrapami a jednáním obviněných, zejména obviněné D. Š. K. jako kamarádky poškozené, nepochybná. Obecně je nezbytné zdůraznit, že i člověk do té doby bez psychických problémů, by pociťoval nejen trestní řízení, ale zejména pak směnečné řízení za vysoce psychicky náročné. Poškozené stále hrozí, že bude muset uhradit na základě padělané směnky částku téměř dvou miliónů a jako pro každou jinou fyzickou osobu představuje nastalá situace pro ni obrovskou nejistotu, strach o svoji budoucnost i budoucnost svých nejbližších, když nepochybně tento stav má i vliv na její postavení v rámci rodiny především z pohledu přesvědčení zbytku rodiny o schopnosti poškozené se řádně starat o své záležitosti. Rovněž je nutné podotknout, že poškozená je v invalidním důchodu a nelze ji považovat s ohledem na její zdravotní stav za jedince odolného vůči stresu a náročným soudním řízením. Uložení pouze trestů obviněným by v projednávaném případě s ohledem na shora učiněné závěry Nejvyššího soudu nebylo pro poškozenou dostačující satisfakcí, když se nelze pominout i úmyslné jednání obviněných (nejednalo se o nedbalostní jednání). 55. Námitky obviněné podřazené pod body 19. – 28. podaného dovolání lze tedy posoudit sice jako uplatněné právně relevantním způsobem, ale zjevně neopodstatněné, když soud prvního stupně podpořil své právní závěry s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku, rozvedl své úvahy a současně nárok na úhradu nemajetkové újmy přiznal pouze v přiměřené výši podle §228 odst. 1 tr. ř. a se zbytkem nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Ad absurdum se pak jeví obhajoba obviněné, že v úvahu připadá spoluzavinění poškozené, když sama brala silné léky na kompenzaci duševní nemoci (viz bod 66.). Případné zdravotní problémy poškozené nelze této poškozené klást k tíži a dovozovat z toho její spoluzavinění. Za daného stavu navrhované znalecké zkoumání duševního stavu poškozené nebylo v projednávaném případě na místě, neboť předmětem nemajetkové újmy nebyla újma na zdraví poškozené, nýbrž duševní útrapy, které nemají charakter újmy na zdraví. Za takové situace je důležité nárok poškozené posuzovat jako nárok každého jiného jedince, který by se nacházel v totožné situaci jako poškozená a posoudit, jak by protiprávní jednání spáchané na ní, ohrozilo a následně ovlivnilo psychickou stránku jiných osobností, kdy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu je nutné zdůraznit, že obavy o budoucnost a život svůj i svých blízkých by pociťoval každý, kterému by hrozila úhrada směnečné sumy ve výši přesahující i s příslušenstvím ze soudního jednání částku 1 700 000 Kč. 56. Ve vztahu k příčinné souvislosti lze ještě doplnit, že podle ustálené judikatury platí, že soudní praxe netrvá na prokázání příčinné souvislosti s „absolutní“ či „stoprocentní“ jistotou, nýbrž postačuje její prokázání v míře blížící se praktické jistotě, čímž je ponechán prostor soudu k volnému hodnocení důkazů a racionální úvaze, aniž by byly na poškozené kladeny nesplnitelné požadavky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 14503, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017). Tento závěr lze uplatnit i v dané věci pro posouzení nároků na uplatnění odškodnění nemajetkové újmy způsobené do osobnostních práv. 57. Ve vztahu k argumentaci obviněné pod body 29. – 34. podaného dovolání vztahující se k porušení hmotněprávních ustanovení při určení nemajetkové újmy, konkrétní její výše, Nejvyšší soud uvádí následující. Platí, že v rámci rozhodování o náhradě nemajetkové újmy musí trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 ). Nelze přehlédnout ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle občanského zákoníku. 58. Lze poukázat též na respektované názory občanskoprávní nauky obsažené v odborné literatuře, které akcentují, že moderační právo, jímž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, platí i pro rozhodování v adhezním řízení v trestních věcech. Dále je v nauce zdůrazňováno, že soud moderační právo použije, jsou-li pro snížení splněny podmínky, bez ohledu na to, zda tento postup byl některým z účastníků navržen. Při aplikaci §2953 odst. 1 občanského zákoníku se náhrada může snížit ve všech složkách, tedy i v jednorázovém odškodnění (srov. k tomu Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, díl I. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1150, 1173). Požadavek na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody v adhezním řízení, včetně odůvodnění aplikace §2953 odst. 1 občanského zákoníku, obsahuje též relevantní trestněprocesní literatura (viz např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář, díl II. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 1782). 59. Vzhledem k právní úpravě, jež při rozhodování o výši nemajetkové náhrady neposkytuje (a ani v současné době nedává) obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení, je nutno přihlížet k judikaturou ustáleným kritériím pro její určení. Jedná se o kritéria, která lze shledat jak na straně poškozeného, tak na straně škůdce (osoby odpovědné). 60. Okolnosti je třeba zkoumat jednak na straně poškozeného a jednak na straně osoby odpovědné (původce zásahu) a jsou to a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění. Je zcela zřetelné, že postoj osoby odpovědné může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy poškozenou; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků [k podrobněji zejména Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1117-1120 (komentář k §2959 P. Vojtek) a k doktríně odškodnění duševních útrap blíže Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (k §2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1717-1723 (komentář k §2959 P. Bezouška)]. 61. Kritérium zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy, zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou tedy sice v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Taková moderace je přitom dovoditelná z ustanovení §2953 odst. 1 občanského zákoníku, prostřednictvím §2894 odst. 2 občanského zákoníku. Majetkové poměry, stejně jako realizace práva na obhajobu, nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ). Musí proto představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy. Na druhou stranu nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). 62. N. R. je v rámci trestního řízení považována za osobu poškozenou, tedy osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Jako poškozená má podle trestního řádu právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozená osoba, které má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy a bezdůvodného obohacení, jež mu byla trestným činem způsobena, je také oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000). Byť primární úprava nápravy újmy poškozených (obětí trestných činů) je obsažena v soukromoprávním předpisu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ustanoveních §2894 a násl., náprava újmy obětí trestné činnosti přitom není dle judikatury Ústavního soudu pouze "obyčejným" soukromoprávním zájmem, neboť souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [srov. např. nález ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515), šířeji k této povinnosti státu viz nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)]. Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma (srov. ustanovení §2 odst. 5 zákona o obětech), jejíž vznik v oblastech chráněných Listinou zakládá porušení základních práv a svobod obětí, které bude zpravidla představovat důvod pro zásah Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017, nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017, nálezu ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 2006/18). 63. Zde je na místě rovněž uvést, že jestliže adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňován, výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán takový nárok poškozeného vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí v něm být respektovány i názory občanskoprávní nauky obsažené v odborné literatuře, které akcentují tzv. moderační právo. Využitím moderačního práva má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, když v nauce je zdůrazňováno, že soud moderační právo použije, jsou-li pro snížení splněny podmínky, bez ohledu na to, zda tento postup byl některým z účastníků navržen. Tento závěr platí, zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, kdy je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život. Je tomu tak proto, že stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. V posuzované věci bylo trestněprávní jednání vůči poškozené spácháno v úmyslné formě. 64. Námitka obviněné se ve své podstatě týká pouze doplňkového kritéria - dopadu do majetkové sféry obviněné. Jak již bylo naznačeno dříve (viz bod 61. tohoto rozhodnutí) judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, že majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Jinými slovy, případné zvažování majetkových poměrů obviněné coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu (nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle §2953 občanského zákoníku, která se uplatní spíše tam, kde lze výši nemajetkové újmy nějak kvantifikovat. 65. Současně je třeba zdůraznit, že při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem to, aby její výše odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. Nejvyšší soud konstatuje, že při stanovení výše částky relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy, způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních (nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 ). Takové porovnání provedl i soud prvního stupně. 66. Zde je na místě uvést, že soud prvního stupně vzhledem k vyjádření poškozené a jejího zmocněnce ohledně jejich duševních útrap, postupoval zcela správně, pokud poškozené nepřiznal nárok na nemajetkovou újmu v plné požadované výši, když ovšem vzhledem k odůvodnění v bodech 42. – 58., 60. – 69. tohoto usnesení je patrné, že nárok na úhradu nemajetkové újmy podle §2894 odst. 2, §2951 odst. 2, §2956 a §2957 občanského zákoníku poškozené vznikl. Soud pak při stanovení výše přiznané nemajetkové újmy přihlédnul nejen k osobnosti poškozené, ale rovněž osobám obviněných. Uvedený soud prvního stupně v odůvodnění výše přiznané náhrady nemajetkové újmy rovněž odkázal na rozhodnutí v jiné trestní věci, se kterou porovnal okolnosti případů a stanovil tak výši nemajetkové újmy na částku 100 000 Kč. Soud druhého stupně pak ještě doplnil názor soudu prvního stupně o tvrzení, že 100 000 Kč odpovídá trojnásobku měsíčního průměrného platu v České republice a že taková výše nemajetkové újmy není neodpovídající způsobeným duševním útrapám poškozené. 67. Nejvyšší soud se nemůže ani ztotožnit s názorem obviněné, že soudy nevzaly v úvahu její věk a že stanovená výše nemajetkové újmy může být pro ni likvidační. Jak soud druhého stupně uvedl, částka 100 000 Kč odpovídá „pouze“ trojnásobku měsíčního průměrného platu v České republice. Takovou částku nelze v žádném případě považovat za likvidační, když ani věk obviněné nevylučuje, aby tuto částku uhradila, když také nelze pominout, že tuto předmětnou částku jsou zavázáni rukou společnou a nerozdílnou uhradit oba obvinění. Současně soudy zohlednily skutečnost, že obviněné nebyl uložen peněžitý trest. Proto i tuto námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou. 68. Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněnou lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněné provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány. 69. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. 70. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2020 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu