ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.501.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 501/2020-2966
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněného M. Ř. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a obviněného O. B. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 2 To 22/2019, v trestní věci vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/2015, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 28 T 7/2015 byli uznáni vinnými; obviněný M. Ř. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (za jednání uvedené pod bodem 1.), obviněný O. B. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný J. K. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (za jednání uvedené pod bodem 1.), obviněná obchodní společnost N. „v likvidaci“, IČ: XY, se sídlem XY, jednajícím likvidátorem Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Olomouc, Šantova, a obviněná obchodní společnost D., IČ: XY, se sídlem XY, pro účely trestního řízení jednající opatrovníkem Mgr. Ondřejem Hojgrem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (za jednání uvedené pod bodem 2.), jichž se dopustili tím, že
1. obžalovaný M. Ř., jednatel obžalované obchodní společnosti N. „v likvidaci“, IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „N.“), společně po vzájemné dohodě s obžalovaným O. B., ovládajícím nejméně v období od 22. dubna 2013 do 10. června 2013 prostřednictvím L. K. a od 31. května 2013 obžalovaného J. K. nastrčených jednatelů obžalované obchodní společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „D.“), v úmyslu vylákat od poškozené obchodní společnosti Rodener Group s. r. o., IČ: 28606973, se sídlem Ostrava, Sokolská třída 50 (dále jen „Rodener Group s. r. o.“, nebo „poškozená“) vzbudili dojem řádné obchodní spolupráce, když v období od 24. května 2013 do 31. května 2013 na základě uzavřených rámcových smluv a po uhrazení zálohové platby poškozenou prováděli dodávky objednané motorové nafty od obžalované obchodní spolčenosti D. prostřednictvím obžalované obchodní společnosti N. poškozené, na základě čehož provedla obchodní společnost Rodener Group s. r. o. dne 3. června 2013 objednávky v celkovém objemu pěti cisteren motorové nafty, tyto objednávky nechal obžalovaný M. Ř. potvrdit jménem obžalované obchodní společnosti N. a následně vystavit a odeslat poškozenému zálohové faktury č. Z220130060 na částku 1 100 000 Kč, č. Z220130061 na částku 1 040 000 Kč, č. Z220130062 na částku 1 070 000 Kč, č. Z220130063 na částku 1 070 000 Kč a č. Z220130064 na částku 1 040 000 Kč, na jejichž základě dne 3. června 2013 odeslal poškozený ze svého bankovního účtu č. XY vedeného u UniCredit bank Czech Republic a. s. postupně bankovními převody na účet obžalované obchodní společnosti N. č. XY vedený u UniCredit bank Czech Republic a. s. finanční zálohy ve výši 1 100 000 Kč, 1 040 000 Kč, 1 070 000 Kč a 1 070 000 Kč a dále odeslal poškozený ze svého bankovního účtu č. XY vedeného u Komerční banky a. s. finanční zálohu ve výši 1 040 000 Kč, a to přestože si obžalovaní byli vědomi, že obžalovaná obchodní společnost D. žádnou motorovou naftu u svého dodavatele, obchodní společnosti Jopi Trade s. r. o., IČ: 34127313, se sídlem Vlčany 155, Slovenská republika, nemá zajištěnu a tedy ani obžalovaná obchodní společnost N. nemá zajištěnu poškozeným objednanou motorovou naftu a poté, co byly odeslané zálohové platby převedeny na účet obžalované obchodní společnosti N. č. XY, z nich obžalovaný M. Ř. ve dnech 3. června a 5. června 2013 vybral v hotovosti část, a to ve výši nejméně 1 105 000 Kč a další část postupně přeposlal dne 3. června 2013 a 4. června 2013 na bankovní účet obžalované obchodní společnosti D. č. XY vedený u UniCredit bank Czech Republic a. s., odkud společně s obžalovaným O. B. za pomoci jednatele obžalované společnosti D. obžalovaného J. K., jako osoby mající k tomuto bankovnímu účtu dispoziční práva, ve dnech 3. června 2013 a 4. června 2013 v XY a XY vybrali finanční částku celkem 4 281 000 Kč a všechny takto získané finanční prostředky použili pro svoji potřebu, čímž poškozené obchodní společnosti Rodoner Group s. r. o. způsobili škodu ve výši celkem 5 320 000 Kč,
2. obžalovaná obchodní společnost N. v rámci své činnosti z pokynů svého jednatele obžalovaného M. Ř. a obžalované obchodní společnosti D. v rámci své činnosti z pokynů obžalovaného O. B., ovládajícího nejméně v období od 22. dubna 2013 do 10. června 2013 prostřednictvím nastrčených jednatelů L. K. a od 31. května 2013 obžalovaného J. K., její chod, společným jednáním v úmyslu vylákat od poškozené obchodní společnosti Rodener Group s. r. o. vzbudily dojem řádné obchodní společnosti, když v období od 24. května 2013 do 31. května 2013 na základě uzavřených rámcových smluv a po uhrazení zálohové platby poškozeným prováděly dodávky objednané motorové nafty od obžalované obchodní společnosti D. prostřednictvím obžalované obchodní společnosti N. poškozenému, na základě čehož provedla obchodní společnost Rodener Group s. r. o. dne 3. června 2013 objednávku v celkovém objemu pěti cisteren motorové nafty, tyto objednávky obžalovaná obchodní společnost N. potvrdila a následně vystavila a odeslala poškozenému zálohové faktury č. Z220130060 na částku 1 100 000 Kč, č. Z220130061 na částku 1 040 000 Kč, č. Z220130062 na částku 1 070 000 Kč, č. Z220130063 na částku 1 070 000 Kč a č. Z220130064 na částku 1 040 000 Kč, na jejichž základě dne 3. června 2013 odeslal poškozený ze svého bankovního účtu č. XY vedeného u UniCredit bank Czech Republic a. s. postupně bankovními převody na účet obžalované obchodní společnosti N. č. XY vedený u UniCredit bank Czech Republic a. s., finanční zálohy ve výši 1 100 000 Kč. 1 040 000 Kč, 1 070 000 Kč a 1 070 000 Kč a dále odeslal poškozený ze svého bankovního účtu č. XY vedeného u Komerční banky a. s. finanční zálohu ve výši 1 040 000 Kč, a to ačkoliv věděl, že obžalovaná obchodní společnost D. žádnou motorovou naftu u svého dodavatele, obchodní společnosti Jopi Trade s. r. o., IČ: 34127313, se sídlem Vlčany 155, Slovenská republika, nemá zajištěnou a tedy ani obžalovaná obchodní společnost N. nemá zajištěnu poškozeným objednanou motorovou naftu a poté, co byly odeslané zálohové platby převedeny na účet obžalované obchodní společnosti N. č. XY, z nich obžalovaný M. Ř., jako jednatel obžalované obchodní společnosti ve dnech 3. června 2013 a 5. června 2013 vybral v hotovosti část, a to ve výši nejméně 1 105 000 Kč a další část postupně přeposlal dne 3. června 2013 a 4. června 2013 na bankovní účet obžalované obchodní společnosti D. č. XY vedený u UniCredit bank Czech Republic a. s., odkud byla obžalovaným M. Ř. a O. B. za pomoci obžalovaného J. K. jednatele obžalované společnosti D., ve dnech 3. června 2013 a 4. června 2013 v XY a XY vybrána částka celkem 4 281 000 Kč, čímž byla poškozené obchodní společnosti Rodener Group s. r. o. způsobena škoda ve výši celkem 5 320 000 Kč.
Za výše uvedená jednání byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům: Obviněný M. Ř. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný O. B. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 158/2015-1840, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 158/2015-1840, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku za výše uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 158/2015-1840, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil také povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 158/2015-1840, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně soud podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, uložil obviněným obchodním společnostem N. „v likvidaci“ a D. tresty zrušení právnické osoby.
Ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. soud také uložil obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené společnosti Rodener Group s. r. o., IČ: 28606973, se sídlem Jaurisova 515/4, Michle, 140 00 Praha 4, škodu ve výši 5 320 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali odvolání obvinění M. Ř., O. B. a taktéž obviněná obchodní společnost D., dále pak proti němu podal odvolání i státní zástupce v neprospěch obviněné obchodní společnosti N. „v likvidaci“. Z podnětu odvolání obviněného O. B. pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 2 To 22/2019, výrokem pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci částečně zrušil, a to ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému. Za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému O. B. uložil při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za tento zločin a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 1 T 75/2014, dále za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015, dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 67 T 36/2016, a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 46 T 36/2016, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 9 To 225/2017, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 1 T 75/2014, Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 67 T 36/2016 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 9 To 225/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Výrokem v bodě II. svého rozsudku zároveň odvolací soud konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 28 T 7/2015, nezměněn.
Výrokem v bodě III. pak podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. Ř., obviněné společnosti D., jakož i státního zástupce podané v neprospěch obviněné společnosti N. „v likvidaci“.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadli následně dovoláními obviněný M. Ř. i obviněný O. B.
Obviněný M. Ř. v něm uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání konkrétně namítl, že skutková zjištění jsou založena na nedostatečně provedeném dokazování, a tedy že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nalézací i odvolací soud se řádně nevypořádaly s námitkami obhajoby a to zejména, že skutkový stav je z velké části stavěn toliko na svědecké výpovědi V., jež je z pohledu obviněného Ř. a z výsledku dokazování osobou zcela nedůvěryhodnou. S tím souvisí i údajný úmysl obviněného vzbudit dojem řádné obchodní spolupráce, když z dalších provedených důkazů nic takového nevyplývá. Z výpovědi B. je zřejmé, že to byl právě V., který inicioval spolupráci společností Rodener Group, s. r. o., a N. Veškerá tato spolupráce byla domluvena za účelem úhrady dluhu V. vůči B. a osobou, která měla v tomto případě vzbuzovat důvěru, je tedy V. Svědek M. ve své výpovědi jasně uvedl, že má s V. podobnou zkušenost jako obviněný Ř., kdy díky jednání V. vznikl společnosti svědka M. dluh na DPH a podle jeho slov se ze strany V. jednalo o podvod na jeho osobu. Podobně poté vypovídal i svědek P. Další svědecké výpovědi, a to ani výpovědi B., svědka N., M. nebo J. nijak neprokazují úmysl obviněného vzbudit dojem řádné obchodní spolupráce a ani toho, že by obviněný věděl, že společnost D., žádnou motorovou naftu nemá. Z těchto výpovědí tak pouze vyplývá, že docházelo k obchodům s pohonnými hmotami, avšak již se z nich nepodává, že by tyto měl řídit a organizovat obviněný Ř. K rozesílání částek, jak je uvedeno ve skutkové větě, tak došlo na základě pokynů V. a na základě doložení společnosti D., ohledně existence nafty u společnosti TOPEK – Oil.cz, a. s., a to vyskladněnými kartami. Svědek K. byl fakticky přítomen u předání finančních prostředků, kdy potvrdil předání peněz K. a to dvakrát, neboť obviněný převedl částku 4 215 000 Kč ve čtvrtek a v pátek zálohu na dodávku ve výši cca 600 000 Kč. Tyto skutečnosti svědčící o nevině obviněného Ř. měly být prověřeny včetně vypracování znaleckého posudku, což provedeno nebylo. Přetrvává zde tak nepřekonatelný nesoulad, protože nafta se musela nacházet v daňovém skladu a na kartách společnosti D. Nelze tak souhlasit se skutkovými závěry soudů obou stupňů.
V závislosti na výše uvedených závěrech svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 2 To 22/2019-2824, zrušil ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř., a to ve výrocích II. a III. (stran jeho osoby), a aby tomuto soudu ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný O. B. ve svém dovolání rovněž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání konkrétně namítl, že popsaný skutek není trestným činem. Podle skutkové věty popis jeho jednání zní tak, že by měl po vzájemné domluvě s obviněným Ř. budit dojem řádné obchodní spolupráce, provádět dodávky motorové nafty společnosti Rodener group, s. r. o., a za pomoci obviněného K. vybrat z účtu D. přes 4 000 000 Kč. Není ovšem jasné, čím měl obviněný B. budit dojem řádné obchodní spolupráce, když nikdy s nikým ze společnosti Rodener Group o ničem nejednal, s nikým se nesetkal, ani jinak nekomunikoval. Tedy na vzbuzování dojmu se obviněný B. žádným jednáním podílet nemohl. A soud dokonce žádné takové jednání nepopisuje ani v odůvodnění. Nehledě na to, že vzbuzování dojmu je neurčitý pojem, těžko si pod ním lze představit jakékoliv jednání. Stejně tak není jasné, jakým způsobem se měl obviněný B. na dodávkách nafty podílet, když naftu nepřivážel, nezajišťoval, neobjednával, ani neplatil, atd. V odůvodnění rozsudku toto není žádným způsobem specifikováno. Dokonce nelze spatřovat provádění dodávek motorové nafty v žádném jednání či chování „nastrčených“ jednatelů, když ti k tomu žádné kroky také nečinili. Podle důkazů založených ve spisovém materiálu dodávky zajišťovali V. a G. Pokud by v řízení byla zjištěna IP adresa počítače, ze kterého byla vedena elektronická komunikace s Rodener group, s. r. o., a s dodavateli nafty, pak by muselo být potvrzeno, že se jednalo o počítače užívané V. a G., a to rovněž při obchodech projednávaných v trestním řízení sp. zn. 28 T 3/2017, kde byl odsouzen M., přičemž V. s G. v těchto obchodech hráli naprosto identickou roli, tj. v obou případech na cizí jméno organizovali nekalé obchody s motorovou naftou tak, aby odpovědnost za jejich jednání padla na osoby figurující ve statutárních orgánech společností. Stejně tak není jasné, v čem měla spočívat dohoda B. s Ř., nebo jak měl či mohl B. z bankovního účtu D., cokoliv vybírat, když k němu neměl dispoziční právo, ani žádné postavení ve společnosti. Pouze doprovázel K. do banky, kde peníze vybíral K. jakožto jednatel a společník se stoprocentním obchodním podílem a k výběru byl oprávněn. Soudy nevysvětlily, co je míněno pod pojmem „nastrčený jednatel“ a kdo měl K. do této pozice „nastrčit“. K. byl stoprocentním společníkem společnosti D., a do pozice jednatele se jmenoval sám. A to notářským zápisem. Totéž se týká předchozího jednatele K. Nebylo také dostatečně vysvětleno, jak měl jednatele obviněný B. ovládat. B. neměl k dispozici žádné nástroje k manipulování s žádným z jednatelů. Nikdo z nich nebyl na B. jakkoliv závislý, nikdo z nich netvrdil, že by je obviněný B. k něčemu nutil. Pokud se jedná o tvrzený úmysl „vylákat něco v popisu nedefinovaného“, zde část popisu skutku chybí, takže úmysl obviněného B., který má být součástí trestného jednání, v něm uveden není.
Obviněný dále namítá, že o popsaném skutku bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015. V tomto rozsudku byl obviněný odsouzen za skutek spočívající v podstatě v tom, že K. vybral dne 30. 5. 2013 dvakrát 10 000,- EUR + 4 900,- EUR a dne 31. 5. 2013 částky 15 000,- EUR a 10 000,- EUR, vše z účtu společnosti D. a vybrané částky předal téhož dne B. V nyní projednávané věci jde o skutek spočívající v tom, že K. vybral ve dnech 3. 6. 2013 a 4. 6. 2013 z účtu stejné společnosti D. částku v celkové výši 4 281 000 Kč a předal vybrané částky B. Jde tak o totožné, resp. analogické jednání jako v předchozí kauze. Je evidentní, že obě tato jednání byla vedena jedinou ideou, že jde o součást jediného skutku. Jestliže má být obviněný B. v nyní projednávané věci odsuzován za podvod spočívající ve vylákání peněz od společnosti Rodener Group ve snaze si vylákané peníze přisvojit, pak součástí tohoto skutku je i předchozí výběr peněz ze dne 30. 5. 2013 i výběr ze dne 31. 5. 2013 z účtu společnosti D. Paradoxní je, že v první věci byl poškozeným subjektem shledán D., zatímco v nyní projednávané věci je společnost D. stíhána a odsouzena jako pachatel za naprosto analogické jednání. Kdyby šlo o trestný čin pokračující, pak by další stíhání za jiné jednotlivé útoky pokračujícího skutku bylo možné. O žádné dílčí útoky se však v těchto dvou trestních věcech jednat nemůže, neboť jde o součást jediného jednání – zde kvalifikovaného jako podvod. Jestliže jednání obviněného má spočívat v podvodném vylákání peněz, pak je lhostejno, zda jedním jednáním „vylákané“ peníze byly vybrány z účtu D. najednou nebo postupně v několika krocích. B. byl Městským soudem v Brně pravomocně odsouzen za část skutku, který je předmětem nyní probíhajícího trestního stíhání a který je popsán v napadeném rozsudku. Jestliže tedy B. byl pro část skutku již odsouzen, pak nemůže již být stíhán a odsouzen pro jakousi „zbývající částku“ stejného skutku.
V neposlední řadě obviněný také namítá tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který má spočívat v tom, že bylo jednoznačně prokázáno, že motorová nafta pro poškozeného byla zajištěna a naskladněna. Na č. l. 1873 a 1904 je dokladováno naskladnění motorové nafty dne 3. 6. 2013, ukladatele D., od dopravce Jopi Trade, na konkrétní vozidla (tahač, návěs, řidič). Oba doklady jsou vytištěny na hlavičkovém papíře společnosti TOPEK Oil CZ, a. s., z čehož je zřejmé, že byly vyhotoveny přímo na místě ve skladu v XY při naskladňování motorové nafty a nachází se na nich razítko dopravce Jopi Trade s něčí parafou. Jestliže tak byly pohonné hmoty naskladněny ve skladu Topek Oil a ukladatelem byl D., pak nelze dovodit jiný závěr, než že D. měl pro Rodener Group pohonné hmoty zajištěny právě ve skladu Topek Oil.
V důsledku toho v závěru tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil oba napadené rozsudky.
K podaným dovoláním se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem zrekapitulovala skutkové závěry soudů v posuzované trestní věci a s poukazem na ně následně označila za nedůvodnou námitku obviněného O. B. , že ve výroku o vině nejsou patřičně vyjádřeny jeho konkrétní podvodné aktivity. Poukázala na jeho spolupachatelské postavení ve vztahu k dalším obviněným M. Ř. a J. K. a současně konstatovala, že na jednání všech jmenovaných bylo přiléhavě nahlíženo jako na součást uceleného řetězce na sebe navazujících a vzájemně provázaných činností směřujících ve své podstatě k vylákání zálohových částek kupní ceny objednaných dodávek motorové nafty od společnosti Rodener Group, s. r. o., za situace, kdy jejich věcné protiplnění neměli od svého dodavatele ke škodě takto podvedeného odběratele zajištěno. Pokud tedy dovolatel předestřel otázku, jakým svým jednáním měl budit dojem řádné obchodní spolupráce, když s nikým ze společnosti Rodener Group, s. r. o., o ničem nejednal a ani se s nikým osobně nesetkal a nekomunikoval, přehlíží podle státní zástupkyně skutečnost, že veškeré přisouzené aktivity všech tří obviněných se ve svém celku odehrály po jejich vzájemné dohodě. U dovolatele to konkrétně byla domluva zejména s obviněným M. Ř. na úspěšném scénáři a způsobu provedení trestné činnosti k docílení očekávaného trestně relevantního následku. Všichni tři spoluobvinění si byli vědomi reálné nemožnosti uspokojit objednávky poškozené společnosti, neboť objednaná komodita nebyla ze strany dodavatelské společnosti D., resp. její subdodavatelské společnosti Jopi Trade, s. r. o., zajištěna a stejně tak ji neměla oproti poskytnutým zálohám zajištěnu ani zprostředkovatelská společnost N. Jednání všech obviněných tak bylo vedeno záměrem vylákat finanční plnění za objednanou motorovou naftu, která nebude reálně dodána. Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho trestní stíhání bylo v dané věci vedeno nepřípustně, neboť byl pro stejné jednání odsouzen již pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 156/2015, státní zástupkyně předně poukázala na to, že nebyla uplatněna s procesní oporou odpovídajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Předmětná výhrada navíc podle jejího mínění postrádá opodstatnění. V tomto směru odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž bylo podrobně vysvětleno, proč v posuzovaném případě nebylo možno učinit závěr o totožnosti přisouzených skutků v obou trestních věcech.
K zbývající části dovolacích námitek obviněného O. B. a současně k celému dovolání obviněného M. Ř. státní zástupkyně konstatovala, že se s obsahovým zaměřením uplatněného hmotněprávního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjejí, neboť jejich cílem bylo primárně zpochybnit soudy učiněná skutková zjištění. V předložené věci přitom podle ní důvod k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení dán není. Soudy při hodnocení důkazů postupovaly dostatečně pečlivě, své skutkové úvahy přiléhavě a argumentačně přesvědčivě odůvodnily, a proto nelze dovodit, že by jejich rozhodnutí trpěla vadou spočívající v dovolateli reklamovaném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na ně navazujícími skutkovými závěry.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného M. Ř. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně a dovolání obviněného O. B. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění M. Ř. a O. B. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání obviněného Ř. je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, a přípustnost dovolání obviněného B. je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který oba shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Pokud oba obvinění ve svých dovoláních nezávisle na sobě deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a napadených rozhodnutí nižších soudů předně zjistil, že jak obviněný Ř. tak i obviněný B. ve svých dovoláních, kromě jiných, uvedli i totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovali po celou dobu trestního řízení, jež proti nim bylo vedeno. Tyto deklarovali rovněž v odvoláních, která podali proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomu je třeba uvést, že obhajobu obviněných prověřoval především nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz body 29. až 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněných byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněných nepovažuje za důkazně potvrzenou, naopak ji má za vyvrácenou (viz body 27. až 36. odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud v něm rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného Ř. jako nedůvodné zamítl, a naopak proč odvolání obviněného B. částečně vyhověl. Bylo tomu ale pouze, pokud jde o výrok o trestu, který byl ohledně obviněného B. odvolacím soudem modifikován. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, tedy především pokud jde o výrok o vině, který obviněný B. opětovně napadá. Zde je třeba poznamenat, že hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudili-li obvinění, že výklad ustanovení trestního řádu jim zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Pokud jde o námitky obviněného Ř., tak ten důvody dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává pouze ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ze kterých usuzuje, že nebyla prokázána subjektivní stránka jím spáchaného trestného činu. Výhrady stejného charakteru poté uvádí i obviněný B. v jednom z bodů svého dovolání (odůvodnění jeho dovolání je očíslováno nepřesně a tudíž zmateně). Takto prezentované námitky je proto nutno označit za námitky skutkové, jimiž se obvinění domáhají pouze toho, aby byl jiným způsobem vymezen a následně i posouzen skutek, pro nějž byli odsouzeni a současně zaměňují dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení tak obvinění vyvozují z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem pak dospívají k závěru, že zde nebyly podmínky pro jejich odsouzení. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněných s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obvinění výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptují a nadále prosazují svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stádiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláními, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými krajským soudem, která se zároveň stala podkladem napadeného rozsudku vrchního soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, proč uvěřily výpovědi spoluobviněného K., z jakých důvodů měly výpovědi svědkyně B. a svědka N. za věrohodné, jaké další důkazy tyto výpovědi podporovaly (např. svědectví M. J., informace poskytnuté společností JOPI TRADE spol. s. r. o., zpráva společnosti TOPEK – Oil.cz, a. s., výpovědi V. a G.), a naopak, proč neuvěřily tvrzení obviněných Ř. a B., které stály zcela osamoceně bez podpory dalších provedených důkazů. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. Jak již bylo zmíněno výše, v rámci takovýchto námitek obviněných se jedná o pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obvinění neztotožňují s vyslovenými závěry těchto soudů.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Obviněný B. ve svém mimořádném opravném prostředku také namítá, že o skutku popsaném v nyní projednávané věci bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015. K tomu je třeba poznamenat, že touto námitkou se již zabýval jak nalézací soud (viz bod 36. odůvodnění jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz bod 34. odůvodnění jeho rozsudku).
Skutek jako pojem trestní zákoník ani trestní řád žádným způsobem nedefinují a jeho vymezení ponechávají na teorii a právní praxi. Pojem skutku je nutno odlišovat od pojmu trestný čin. Každý trestný čin musí být skutkem, ale nikoli každý skutek je vždy trestným činem. Skutek je tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů (jednočinný souběh), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Pojem skutek je také nutno odlišovat od konkrétního skutkového děje, protože skutek je abstrakcí (vydělením) trestněprávně relevantní části proběhlého skutkového děje.
Za jeden skutek se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Rámec aktů zahrnutých do jednání je tak určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem určitého trestného činu. Takový konkrétní následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona (např. ublížení na zdraví, poškození věci, apod.) spojuje jednotlivé dílčí útoky (akty) pachatele do jednoho celku – skutku a zároveň je odděluje od jiných skutků téhož pachatele. Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby jednání pachatele bylo příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty daného trestného činu.
Ze zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 158/2015 v krátkosti vyplývá, že O. B. a J. K. jím byli uznáni vinnými tím, že obviněný B. v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky z jím ovládané obchodní společnosti D., navedl J. K., jakožto jím nastrčeného jednatele této společnosti, aby z bankovního účtu obchodní společnosti D., vybral určitou finanční hotovost, ačkoliv si oba byli vědomi, že ta je majetkem této společnosti, a nikoli jejich, a vzápětí po jejím vybrání ji K. předal B. a ten takto získané finanční prostředky užil pro svoji potřebu.
V tomto případě se tedy jednalo o neoprávněný výběr finančních prostředků z účtu obchodní společnosti D., přičemž jednání spočívalo v tom, že obviněný B. a K. si neoprávněně přisvojili majetek společnosti D., kdy tento majetek, resp. finanční prostředky byli svěřeny obviněnému K., jakožto jednateli této společnosti, jenž měl dispoziční právo k účtu, na němž se nacházely. Šlo tak jednoznačně o jednání defraudační povahy. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě podstata spáchaného jednání spočívá v tom, že obvinění uvedli společnost Rodener Group, s. r. o., v omyl nepravdivým slibem dodávky motorové nafty, kterou ale nehodlali uskutečnit, poškozená společnost však v důsledku tohoto slibu zaslala na účet společnosti N., zálohové platby. V konečném důsledku se tak obvinění Ř. a B. společným jednáním obohatili o částku přesahující 5 mil. Kč ke škodě společnosti Rodener Group, jelikož tyto zálohové platby následně vybrali z účtů společností N., a D., a to sami nebo prostřednictvím spoluobviněného K. Takové počínání pak má bezpochyby charakter podvodného jednání.
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že Nejvyšší soud tuto námitku obviněného B. nemůže pokládat za opodstatněnou, jelikož ve věci, která skončila pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 11 T 158/2015, se jednalo o zcela jiný skutek, tedy o neoprávněný výběr finančních prostředků z účtů společnosti D. V nyní projednávaném případě skutek spočívá v tom, že obvinění uvedli v omyl společnost Rodener Group při dodávkách motorové nafty, čímž této společnosti vznikla škoda. Jde tak nejenom o zcela odlišné jednání, ale také každé z těchto jednání bylo příčinou zcela odlišného následku, kdy v případě věci rozhodnuté Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 158/2015 byla způsobena škoda společnosti D., která naopak v současně projednávané věci měla postavení obviněné společnosti. V nyní posuzované věci se v postavení poškozeného naopak ocitla společnost Rodener Group, s. r. o., která byla uvedena v omyl právě mimo jiné jednáním obviněného B. Jediným společným znakem celé záležitosti je tak okolnost, že v obou případech se jedná o výběry finančních prostředků z účtu společnosti D., čemuž ale předcházelo vždy zcela odlišné jednání obviněných a v úplně jiných skutkových souvislostech.
Pokud obviněný B. v dovolání také namítl, že jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, tedy že nenaplňuje znaky žádné z taxativně vyjmenovaných skutkových podstat uvedených v trestním zákoníku, tak Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
V daném ohledu je třeba nejprve poukázat na skutečnost, že obviněný B. totožnou námitku uplatnil již ve svém odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci na ni v odůvodnění svého rozhodnutí pregnantně reagoval, takže lze na toto jeho odůvodnění zcela odkázat. Nadto však Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně pak z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, jakým způsobem k podvodnému jednání docházelo a jak se na něm obviněný B. podílel. Tedy, že obviněnou společnost D., fakticky ovládal obviněný B., kdy nejdříve L. K. a poté spoluobviněný K. byli pouze tzv. „bílými koňmi“, kteří s obchodováním s pohonnými hmotami neměli žádné zkušenosti, a kteří sice formálně stáli ve vedení výše uvedené obchodní společnosti, reálně však na její chod neměli podstatný vliv a veškeré úkony prováděli na základě příkazů od obviněného B. Ten se dohodl s obviněným Ř., že prostřednictvím společností D., a N., vylákají od poškozené společnosti Rodener Group, s. r. o., zálohové platby za dodávku motorové nafty, kterou ovšem tyto společnosti, ovládané fakticky obviněnými Ř. a B., nedodaly a ani tak nemínily učinit. Zálohové platby poté, ať už sami obvinění nebo prostřednictvím nastrčených jednatelů, z bankovních účtů obchodních společností vybrali a použili pro svoji potřebu. Tím způsobili poškozené společnosti škodu ve výši 5 320 000 Kč. Je tedy zcela zřejmé, že obviněný B. svým jednáním (mj. se spoluobviněným Ř.) naplnil všechny požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy jak objekt, tak i objektivní stránku, subjekt i subjektivní stránku předmětného trestného činu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání obviněného O. B. buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě že ano, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud pak jde o dovolání obviněného M. Ř., tak to Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož jím vznesené námitky se s uplatněným důvodem dovolání zcela minuly. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. František Hrabec předseda senátu