ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.778.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 778/2020- 634
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2020 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 4 To 150/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 55/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 3 T 55/2018, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným účastenstvím na pokusu zločinu podvodu podle §23 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
blíže nezjištěného dne v průběhu měsíce července 2016, z pozice místopředsedy představenstva společnosti M., sídlem XY, podepsal za zaměstnavatele "Dohodu o změně pracovní smlouvy", uzavřenou mezi společností M. jako zaměstnavatelem a R. B. jako zaměstnancem, antedatovanou dnem 3. 2. 2009, do níž byly zakomponovány nároky R. B. na vyplacení odchodného a peněžitého vyrovnání z titulu konkurenční doložky, a to s vědomím, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a zaměstnancem, který je současně členem jejího orgánu, musí být podle §61 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích odsouhlaseny nejvyšším orgánem společnosti, a takovýto souhlas by v případě uzavření nové smlouvy mezi společností M. a R. B. nebyl valnou hromadou společnosti M. dán, a činil tak s úmyslem umožnit pro případ ukončení pracovního poměru, jenž byl vzhledem ke změně vlastnických podílů společnosti M. očekáván, R. B. získání neoprávněného finančního prospěchu, na který by při existenci stávajících platně uzavřených pracovně právních smluv neměl nárok, přičemž skutečně R. B. po rozvázání pracovního poměru u společnosti M. tuto dne 6. 1. 2017 písemně vyzval, aby mu na základě výše uvedené "Dohody o změně pracovní smlouvy" datované dnem 3. 2. 2009, vyplatila odchodné a peněžité vyrovnání z titulu konkurenční doložky, a v případě, že by toto bylo společností M. akceptováno, pak na odchodném a peněžitém vyrovnání z titulu konkurenční doložky by mu vyplatila celkem 833 216 Kč, k čemuž ale nakonec nedošlo, neboť společnost M. odchodné a peněžité vyrovnání z titulu konkurenční doložky R. B. poté, co zjistila skutečnosti o antedatování uvedené dohody o změně pracovní smlouvy, odmítla vyplatit.
2. Okresní soud v Novém Jičíně za uvedený trestný čin uložil obviněnému podle §67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu uložil obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře 1 roku.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M., sídlem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 3 T 55/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Krajský soud v Ostravě rozhodl o podaném odvolání rozsudkem ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 4 To 150/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání účastenství na pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
blíže nezjištěného dne v průběhu měsíce července 2016, z pozice místopředsedy představenstva společnosti M., sídlem XY, podepsal za zaměstnavatele "Dohodu o změně pracovní smlouvy", uzavřenou mezi společností M. jako zaměstnavatelem a R. B. jako zaměstnancem, antedatovanou dnem 3. 2. 2009, do níž byly zakomponovány nároky R. B. na vyplacení odchodného a peněžitého vyrovnání z titulu konkurenční doložky, a to s vědomím, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a zaměstnancem, který je současně členem jejího orgánu, musí být podle §61 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích odsouhlaseny nejvyšším orgánem společnosti, a takovýto souhlas by v případě uzavření nové smlouvy mezi společností M. a R. B. nebyl valnou hromadou společnosti M. dán, a činil tak s úmyslem umožnit pro případ ukončení pracovního poměru, jenž byl vzhledem ke změně vlastnických podílů společnosti M. očekáván, R. B. získání neoprávněného finančního prospěchu, na který by při existenci stávajících platně uzavřených pracovně právních smluv neměl nárok, přičemž skutečně R. B. po rozvázání pracovního poměru u společnosti M. tuto dne 6. 1. 2017 písemně vyzval, aby mu na základě výše uvedené "Dohody o změně pracovní smlouvy" datované dnem 3. 2. 2009, vyplatila odchodné a peněžité vyrovnání z titulu konkurenční doložky, a v případě, že by toto bylo společností M. akceptováno, pak na odchodném a peněžitém vyrovnání z titulu konkurenční doložky by mu vyplatila celkem 833 216 Kč, k čemuž ale nakonec nedošlo, neboť společnost M. odchodné a peněžité vyrovnání z titulu konkurenční doložky R. B. poté, co zjistila skutečnosti o antedatování uvedené dohody o změně pracovní smlouvy, odmítla vyplatit.
5. Za uvedený zločin uložil obviněnému podle §67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu obviněnému uložil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře 1 roku.
6. Ohledně nároku poškozené společnosti M., sídlem XY, rozhodl soud druhého stupně tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 4 To 150/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně a blíže rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty.
8. V části III. 1) dovolání obviněný uvádí, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů bez jakýchkoli pochybností nevyplývá, že by spáchal mu přisuzovaný trestný čin. Takový postup soudů je podle obviněného porušením zásady in dubio pro reo a porušením principu presumpce neviny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Následně namítá pochybení soudů spočívající v rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve vztahu k této argumentaci uvádí, že závěr soudů nižších stupňů, že předmětná dohoda o změně pracovní smlouvy byla antedatována z toho důvodu, že by v době jejího faktického podpisu nebyla schválena valnou hromadou, není správný. Poukazuje skutečnost, že v době podpisu písemné dohody o změně pracovního poměru měl ve společnosti M., majoritní podíl akcií (65 %), a při předložení dohody ke schválení valné hromadě podle §61 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, by svými hlasy mohl zajistit její schválení. Soudy ovšem založily závěr o jeho vině na tom, že v případě předložení dohody valné hromadě ke schválení, by tato schválena nebyla. K tomuto dospěly na základě výpovědí svědků, avšak vzhledem k tomu, že vlastnil majoritní podíl akcií, jsou výpovědi svědků o tom, zda by dohoda byla nebo nebyla schválena irelevantní, neboť on sám by hlasoval pro její schválení. Dovolatel zdůrazňuje, že na posouzení, zdali by dohoda byla nebo nebyla schválena valnou hromadou, závisí posouzení subjektivní stránky daného trestného činu. Obviněný upozorňuje rovněž na to, že ústní dohodu uzavřel s B. v roce 2009, kdy nebylo potřebné její schválení valnou hromadou, a proto o jejím schválení v roce 2016 neuvažoval. Z uvedeného je podle dovolatele zjevné, že neměl v úmyslu umožnit B. uvést poškozenou společnost v omyl, tudíž nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu ve formě pomoci.
9. Současně obviněný dovozuje existenci rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, jež spočívá v tom, že soudy dospěly k závěru, že B. žádal o výplatu konkurenční doložky v celém rozsahu. Takový závěr ovšem z provedeného dokazování nevyplývá, tedy z provedeného dokazování nevyplývá, že by B. požadoval vyplacení plnění za období delší, než je období od 7. 10. 2016 do 4. 1., případně 6. 1. 2017. V důsledku tohoto nesprávného skutkového zjištění tak podle obviněného byla chybně stanovena výše škody a v návaznosti na to došlo k nesprávné právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Následně obviněný vyjadřuje názor, že by škoda mohla dosahovat toliko částky 388 536 Kč a jeho jednání by tak mělo být překvalifikováno.
10. Za další vadné chybné skutkové zjištění soudů považuje obviněný tvrzení soudů, že z výpovědi B. vyplývá, že si pamatoval přesné datum uzavření ústní dohody, z čehož byla dovozována soudem druhého stupně nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka a jeho obhajoby (obviněného). Tvrzená skutečnost ovšem z výpovědi svědka B. nevyplývá, tento neuvedl, že by si pamatoval přesné datum uzavření ústní dohody, když následně rozvádí podrobně výpověď tohoto svědka a co z ní vyplývá, byť připouští, že výpověď svědka byla trochu kostrbatá. Poukazuje i na výpověď svědka J. a J. F., které jsou z výpovědi tohoto svědka v souladu. Toto ovšem soud druhého stupně nevzal vůbec v úvahu a závěr o nevěrohodnosti svědka B. založil na skutkovém zjištění, které neodpovídá provedeným důkazům.
11. V části III. 2) dovolání uplatňuje obviněný námitky týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů a jejich nezákonného hodnocení důkazů. Rovněž vyslovuje názor, že se soud druhého stupně dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Soudy se také nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že uzavření konkurenční doložky nepodléhalo ani v červenci 2016 schválení valnou hromadou.
12. Následně v části III. 3) dovolání obviněný výslovně uvádí, že namítá nesprávné hmotněprávní posouzení. Uvádí, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako trestný čin podvodu v kvalifikované skutkové podstatě, když při určení výše škody měly soudy vycházet jen z částky odchodného (tj. 299 600 Kč), jelikož na plnění z konkurenční doložky se §61 zákona o obchodních korporacích vůbec nevztahuje, a proto nebylo nutno konkurenční doložku schvalovat valnou hromadou. Podle něj plnění z konkurenční doložky není jiným plněním ve smyslu zmiňovaného ustanovení, a jako takové nepodléhalo schválení valnou hromadou ani v červenci 2016. Dovolatel poté odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, ze kterého tento tvrzený závěr vyplývá. Závazek u konkurenční doložky totiž nepředstavuje přímou či nepřímou protihodnotu za výkon práce v pracovním poměru. Jedná se o poskytnuté protiplnění za dodržení smluvního omezení založeného na základě zvláštní smlouvy. Výši škody, jejíž způsobení mělo jednání obviněného umožňovat, je tedy třeba snížit přinejmenším o částku odpovídající nároku na plnění z konkurenční doložky, tedy o 444 680 Kč. Výše hrozící škody tak činila celkem 299.600 Kč, tj. jednalo se o větší, nikoli značnou škodu, a s ohledem na to je třeba překvalifikovat skutek, pro který byl shledán vinným.
13. V souvislosti s rozsahem plnění nároků z konkurenční doložky vyjádřil dovolatel opětovně názor, že i za předpokladu, kdyby se plnění z konkurenční doložky považovalo za jiné plnění ve smyslu §61 zákona o obchodních korporacích, tak by výše škody činila jen 388 536 Kč, neboť B. se domáhal vyplacení plnění jen za dva měsíce, nikoliv v celém rozsahu. Částka 388 536 Kč by tak odpovídala naplnění znaku větší škody, nikoli škodě značné, a s ohledem na tuto skutečnost by i tak bylo skutek třeba překvalifikovat.
14. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 4 To 150/2019 zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí věci, popřípadě, budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 NZO 144/2020, nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Současně vymezil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Státní zástupce poté uvádí, že výhrady dovolatele uplatněné v bodech III. 1) a 2) dovolání jsou skutkového charakteru. Obviněný si proto vypomáhá konstatováním fatálního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zákazem deformace důkazů, zásadou in dubio pro reo. Protože podle státního zástupce lze vzhledem ke konstantní judikatuře výjimečně připustit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry přijatými soudy, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace podle státního zástupce lze mít za to, že tuto námitku obviněný uplatnil, byť tento pojem výslovně nepoužil.
17. Podle státního zástupce ovšem závěry vyplývající z odborného vyjádření společnosti Forenzting, s. r. o., k okamžiku, kdy obviněný přestal být většinovým akcionářem ve společnosti M. (8. 8. 2016) nejsou v rozporu se závěrem, že by v případě předložení dohody o změně pracovní smlouvy tato nebyla valnou hromadou schválena. Odkazuje na výpovědi svědků S. a M., kteří uvedli, že ke změně podílů došlo už v červenci 2016, přičemž valná hromada se konala až v říjnu. Smlouva o převodu akcií měla být podepsána 11. 7. 2016, avšak k faktickému předání akcií a ztráty majority došlo 8. 8. 2016. Je nepochybné, že prosadit na valné hromadě posuzovanou dohodu mohl obviněný jen čistě teoreticky. Je tomu tak proto, že podle stanov společnosti M., bylo valnou hromadu nezbytné svolat nejméně 30 dnů před jejím konáním. Za situace, kdy obviněný sepsal dohodu s B. v červenci 2016, musel si s ohledem na očekávané změny majetkové struktury ve společnosti být vědom toho, že svolat valnou hromadu, na které by mohl vystupovat jako majoritní akcionář, již nestihne. V době sepsání dohody o změně pracovní smlouvy tato svolána nebyla a s jejím svoláním před termínem 7. 10. 2016 se zjevně nepočítalo. Státní zástupce závěrem k této námitce dovolatele ještě dodává, že pro schválení dohody na valné hromadě by bylo nutno nezbytné si opatřit i vyjádření dozorčí rady.
18. Za extrémně rozporný nepovažuje ani závěr soudů, že se B. domáhal vyplacení plnění z konkurenční doložky v celém rozsahu. Na rozdíl od obviněného je toho názoru, že z textu žádosti ze dne 4. 1. 2017 nevyplývá, že by B. žádal o výplatu jen za období od 7. 10. 2016 do 4. 1. 2017 či 6. 1. 2017. Žádost byla formulována obecně, přičemž z obsahu antedatované dohody o změně pracovní smlouvy vyplývá, že zaměstnavatel zaměstnanci zaplatí peněžité plnění ve výši průměrného výdělku zaměstnance za každý měsíc, ve kterém dodrží zákaz konkurence sjednaný na dobu 1 roku. Podle státního zástupce je tedy logický závěr, že B. požádal o vyplacení vyrovnání za celou dobu trvání povinnosti z konkurenční doložky v pravidelných měsíčních termínech.
19. Ani námitka týkající se zapamatování si data údajné původní ústní dohody B. po dobu 7 let nesplňuje podle státního zástupce parametry extrémního rozporu. Předně uvádí, že soud druhého stupně závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka B. nezaložil pouze na této otázce, nýbrž na celkovém posouzení dalších okolností, skutečností a důkazů. Pokud dovolatel zdůrazňuje, že 3. 2. 2009 byla přijata i jiná písemná změna pracovní smlouvy, a proto účastníci původní ústní dohody použili stejné datum, pak má státní zástupce za to, že takové tvrzení není pravdivé. Pokud by totiž skutečně k ústní dohodě o změně pracovní smlouvy došlo uvedeného dne, pak by zcela jistě písemná dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 2. 2009 obsahovala i ustanovení o tzv. zlatém padáku a o zákazu konkurence, případně byla písemně změněna v jiném termínu. K tomuto následně poukazuje na to, že otázka odměňování členů orgánů společnosti M. byla řešena komplexně na valné hromadě konané dne 2. 6. 2014, a to s ohledem na §777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, přičemž vyjadřuje názor, že by na této valné hromadě bylo řešeno i odchodné a zákaz konkurence, pokud by byly v té době nějaké ve vztahu k B. ujednány, k čemuž však nedošlo.
20. Podle státního zástupce stojí mimo dovolací důvody i námitky obviněného směřující do odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a do nezákonného hodnocení důkazů, neboť se jedná o výhrady procesního charakteru a tyto nemohou být předmětem dovolacího řízení.
21. Za hmotněprávní argumenty považuje námitky dovolatele uvedené v části III. 3) dovolání. Ve vztahu k námitce, že plnění z konkurenční doložky nebylo jiným plněním ve smyslu §61 zákona o obchodních korporacích, a proto nepodléhalo schválení valnou hromadou, státní zástupce poukazuje na komentář k zákonu o obchodních korporacích, podle kterého jiným plněním člena orgánu nejsou jen nenárokové složky odměny, ale i jiná plnění související s výkonem funkce (např. plnění na základě konkurenční doložky) a dovozuje, že pod toto ustanovení by mělo spadat jakékoliv plnění, které může mít charakter určité odměny. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 27 ICdo 62/2017, poukazuje na to, že od vydání rozhodnutí, na které odkazuje dovolatel, zaznamenala i judikatura posun, když podle zmiňovaného rozhodnutí je zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady porušením povinností při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle §66 odst. 3 in fine obchodního zákoníku. Státní zástupce tak trvá na tom, že pod dosah §61 odst. 1, odst. 3 zákona o obchodních korporacích musí spadat jakékoliv přiznání i skryté odměny členovi orgánu společnosti, byť by byla zastírána pod označení jakéhokoli jiného právního institutu, přičemž právě takové parametry jednání B. a obviněného jako pomocníka vykazovalo. Současně odkazuje na ustanovení §61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, podle kterého se ustanovení §61 odst. 1 tohoto zákona použije přiměřeně i na určení mzdy a jiného plnění zaměstnanci, který je současně členem statutárního orgánu, nebo osoby jemu blízké.
22. Státní zástupce následně ve vztahu k argumentaci, že dané jednání mělo být posouzeno maximálně jako pomoc k trestnému činu podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, s ohledem na rozsah nároků na plnění z konkurenční doložky, které B. uplatnil v žádosti ze dne 4. 1. 2017, uvádí, že ani s tímto názorem obviněného nelze, s odkazem na již uvedený obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, souhlasit. Následně doplňuje, že jednání B. bylo posouzeno jako pokus, neboť svým jednáním začal naplňovat svůj podvodný záměr, neboť uvedl v omyl společnost M. předložením předmětné listiny. Je současně zjevné, že záměr B. byl vylákat celou částku (tzn. 833 216 Kč), přičemž obviněný M. musel být s uvedenou sumou obeznámen. Poškozené společnosti tak zjevně hrozila škoda ve výši 833 216 Kč, neboť pokud by se přihlásila k povinnosti hradit plnění z konkurenční doložky zaplacením i jen několika měsíčních plateb, byla by ohrožena povinností uhradit všech dvanáct plateb.
23. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovuje souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání. Současně uvádí, že pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se aplikace jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně ustanovení §61 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (dále jen zákon o obchodních korporacích).
30. Primárně ovšem obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, konktrétně hodnocení odborného vyjádření společnosti Forenzting, s. r. o., hodnocení žádosti o vyplacení plnění z konkurenční doložky, jakožto i hodnocení svědecké výpovědi B. Dovolatel rovněž namítá nedostatečná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny a porušení zásady in dubio pro reo. Takto formulované dovolací námitky ovšem nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, hodnocení důkazů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
31. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem, byť to výslovně neuvádí, když vyjadřuje přesvědčení, že soudy prezentované skutkové závěry nemají odpovídající výraz v provedených důkazech. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
32. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas především se způsobem hodnocení důkazů a následně správností skutkových zjištění založených na těchto důkazech. Zde je na místě zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když se sluší poznamenat, že obviněný ani nezpochybňuje samotný rozsah dokazování. Následně důkazy hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř., když uvedený soud své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil (viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí soudu prvního stupně poté přezkoumal na základě podaného odvolání obviněného soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně se správně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když zároveň rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soud druhého stupně při přezkoumání výroku o vině shledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku toliko z toho důvodu, že soud prvního stupně nedal odpovídající výraz skutkovým zjištěním v právní kvalifikaci skutku (viz bod 30. rozsudku soudu druhého stupně) a následně tento nedostatek napravil sám v rámci odvolacího řízení. Z pohledu postupu soudu druhého stupně je třeba zdůraznit, že tento soud rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 10. – 31. rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se tudíž zcela řádně a velmi precizně vypořádal se všemi provedenými důkazy, jakož i s námitkami obviněného jednak z pohledu jeho odvolání, jednak z pohledu rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud hodnotí takové odůvodnění jako důkladně vyargumentované, svědomitě zpracované, logicky postavené a v neposlední řadě velmi detailně rozvedené. Na tomto místě je nutné podotknout, že soud druhého stupně náležitě odůvodnil svoje závěry a postup v projednávané věci. V tomto ohledu soudu druhého stupně nelze nic vytknout.
33. Nejvyšší soud tedy, uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je rovněž dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
34. Je možno proto uzavřít, že soudy nižších stupňů zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Přesto nad rámec uvedených úvah soudů nižších stupňů Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné skutečnosti.
36. Stran námitky, kterou podřadil obviněný pod extrémní nesoulad – chybný závěr soudů, že v případě předložení uzavřené dohody o změně pracovní smlouvy ke schválení valné hromadě, by dohoda nebyla tímto orgánem společnosti schválena, je třeba uvést následující. Především je třeba zdůraznit, že obviněný tuto námitku uplatnil v předchozím řízení, přičemž soudy se s touto otázkou vypořádaly (viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně, body 20., 22., 23., 24. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud však považuje za vhodné uvést, že i přestože měl obviněný podle odborného vyjádření společnosti Forenzting, s. r. o., až do 8. 8. 2016 většinový podíl ve společnosti, jeho možnost schválit dohodu o změně pracovní smlouvy u svědka B. uzavřenou v průběhu července 2016 valnou hromadou poškozené společnosti byla čistě teoretická, přičemž z provedeného dokazování, zejména faktického jednání obviněného, je nepochybné, že si tohoto musel být vědom. Zde je třeba zdůraznit, že svědci S. a M. ve svých vyjádřeních uvedli (viz č. l. 305-306, 310-311), že ke změně podílů ve společnosti došlo v červenci 2016, a následná valná hromada se konala až v říjnu 2016, když svědek M. současně uvedl, že o odvolání B. z funkce se vědělo dopředu a že to bylo známo i B. (viz č. l. 310). Smlouva o převodu akcií pak byla podepsána dne 11. 7. 2016, v důsledku čehož došlo dne 8. 8. 2016 ke ztrátě majoritního podílu obviněného v předmětné společnosti. Ze stanov poškozené společnosti je evidentní (viz č. l. 218), že svolat valnou hromadu lze pouze s podmínkou zveřejnění pozvánky na tuto valnou hromadu minimálně 30 dní před jejím termínem konání na internetových stránkách, přičemž tuto lhůtu nelze zkrátit a současně stanovy požadují zaslání pozvánek na tuto valnou hromadu akcionářům vlastnícím akcie na jméno. Vzhledem ke změnám majetkových poměrů ve společnosti a s ohledem na minimálně třicetidenní lhůtu pro svolání valné hromady je tak nepochybné, že dovolatel si byl vědom toho, že již nestihne svolat valnou hromadu, na které by vystupoval jako většinový akcionář a mohl tak prosadit schválení dohody o změně pracovní smlouvy podle §61 odst. 1, odst. 3 zákona o obchodních korporacích. O tom, že si byl této skutečnosti obviněný vědom, svědčí i jeho faktické jednání, když nejprve tvrdil, že dohoda o změně pracovní smlouvy byla skutečně podepsána dne 3. 2. 2009, ale i skutečnost, že se ani nepokusil svolat v červenci 2016, kdy došlo k faktickému podpisu dohody o změně pracovní smlouvy, valnou hromadu. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba uvést, že pokud by byl skutečně přesvědčen, že jeho postup je v pořádku, tak by neměl důvod původně uvádět, že dohoda o změně pracovní smlouvy byly skutečně podepsána dne 3. 2. 2009, když byl na tuto skutečnost výslovně dotázán poškozenou společností. Navíc nelze opomenout ani to, že podle §61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je jiné plnění poskytované ve prospěch osoby v postavení člena orgánu obchodní korporace, a současně zaměstnance podmíněno nejenom souhlasem orgánu schvalujícího smlouvu o výkonu funkce (zde valné hromady), ale i vyjádřením kontrolního orgánu, pokud byl zřízen. Jinak vyjádřeno, pokud byl zřízen kontrolní orgán, tak jako tomu bylo v posuzovaném případě, musela se před rozhodnutím valné hromady k poskytnutí navrhovaného plnění vyjádřit dozorčí rada. Absence takového vyjádření by vedla k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o schválení jiného plnění. I z tohoto pohledu je třeba mít za to, že obviněný si byl nepochybně vědom toho, že dohoda o změně pracovní smlouvy by nebyla do doby, než by došlo k převodu akcií, schválena. Dovolací soud nadto dodává, že podmínky nezbytnosti schválení předmětné dohody o změně pracovní smlouvy valnou hromadou, podle ustanovení §61 zákona o obchodních korporacích, si musel být obviněný vědom, když valná hromada v minulosti schvalovala B. mzdu, životní pojištění, stravenky (viz bod 8. zápisu z valné hromady konané dne 2. 6. 2014 na č. l. 137-138). Za takové situace je možno konstatovat, že závěr soudů o tom, že by předmětná dohoda nebyla schválena valnou hromadou, je nepochybně správný a zcela odpovídající provedenému dokazování.
37. Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatele o existenci extrémního rozporu, v případě skutkového závěru soudů, že se B. domáhal vyplacení plnění z konkurenční doložky v celém rozsahu. Dovolatel konkrétně argumentuje tím, že ze žádosti o výplatu plnění nevyplývá, že by B. žádal o výplatu vyrovnání za období delší než od 7. 10. 2016 do 4. 1., případně 6. 1. 2017. Zde je ovšem nezbytné zdůraznit, že v textu žádosti o výplatu plnění (viz č. l. 14) však rozhodně není zjevné ohraničení období, za které se žadatel domáhá vyplacení peněžitého plnění z konkurenční doložky, když v žádosti ani není uvedeno, že by žadatel nechtěl v dalším období konkurenční doložku dodržet. Lze mít proto za to, že B. se tímto podáním domáhal vyplacení peněžitého vyrovnání v termínech podle pracovní smlouvy, když podle antedatované dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 2. 2009 (viz č. l. 15) měl zaměstnavatel povinnost vyplatit zaměstnanci peněžité vyrovnání ve výši průměrného výdělku zaměstnance za každý měsíc, ve kterém dodrží zákaz konkurence sjednaný na dobu 1 roku. Podle této dohody bylo vyrovnání splatné pozadu za měsíční období (po uplynutí měsíce, kdy byl závazek zaměstnance plněn), a po provedení příslušných odvodů za daný měsíc, přičemž zaměstnavatel měl povinnost vyplatit toto plnění bezhotovostním převodem na účet zaměstnance v termínu nejpozději do 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Z uvedeného lze tak vyvodit pouze jediný závěr. B. žádostí ze dne 4. 1. 2017 požádal o vyplacení vyrovnání na základě dodržení zákazu konkurence za celou dobu trvání povinnosti plynoucí pro jeho osobu z konkurenční doložky, když toto období nijak neomezil. Tedy aby mu bývalý zaměstnavatel vyplatil vyrovnání za období od ukončení pracovního poměru (ode dne 7. 10. 2016) do podání žádosti, respektive do termínu nejbližšího možného vyplacení podle pracovní smlouvy, a současně požádal zaměstnavatele, aby vyplácel plnění i v dalších nadcházejících měsících, pravidelně po uplynutí jednoho měsíce, až do uplynutí doby vymezené v konkurenční doložce (tedy 1 roku od ukončení pracovního poměru). Poškozená společnost M. tak měla na základě žádosti vyplatit B. vyrovnání za 2 měsíce (od 7. 10. 2016 do 7. 12. 2016), a současně měla v následujících 10 měsících na základě této žádosti vyplácet další peněžité vyrovnání vždy po uplynutí dalšího měsíce, až dokud by B. nevyplatila peněžité vyrovnání za celou dobu trvání konkurenční doložky, tedy celkem za 12 měsíců.
38. Dovolatel následně dovozuje existenci extrémní nesouladu z konstatování soudu druhého stupně týkajícího se zapamatování si konkrétního data uzavření ústní dohody B., z čehož tento soud měl dovozovat nevěrohodnost tohoto svědka. Tato výhrada obviněného stojí zcela mimo parametry extrémního rozporu. Přesto je třeba zdůraznit, že uvedený soud závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka nezaložil pouze na vyjádření svědka ohledně data uzavření předmětné dohody, naopak hodnotil výpověď svědka v kontextu dalších okolností a skutkových zjištění plynoucích z ostatních provedených důkazů (např. způsob řešení ze strany svědka případného finančního vypořádání pro případ odchodu z firmy, neuzavření písemné smlouvy o odchodném a konkurenční doložce po dobu 7 let od jejího tvrzeného ústního uzavření, skutečnost, že si svědek nechal valnou hromadou schvalovat mzdu, životní pojištění, stravenky, ale nepovažoval za vhodné si nechat schválit dohodu týkající se peněžitého plnění z konkurenční doložky a odchodného, vyřešení jeho trestního stíhání pro stejný skutek). Nelze opomenout ani skutečnost, že poškozená společnost právě v souvislosti s nabytím účinnosti zákona o obchodních korporacích dnem 1. 1. 2014 na valné hromadě konané dne 2. 6. 2014 řešila odměňování členů orgánů společnosti komplexně, neboť k tomu tak byla povinna s ohledem na §777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. Na této valné hromadě byla podle §61 odst. 1, odst. 3 zákona o obchodních korporacích schvalována ve prospěch B. mzda z pracovněprávního vztahu se společností ve výši 25 000 Kč měsíčně, příspěvek na stravování ve výši 55% hodnoty stravenky, příspěvek na soukromé životní pojištění ve výši 400 Kč měsíčně. Pokud by tak skutečně došlo v roce 2009 k ústnímu ujednání o odchodném a peněžitém vyrovnání při dodržení zákazu konkurence ve vztahu k B., nepochybně by si svědek toto jiné plnění ve prospěch své osoby v budoucnu nechal minimálně na této valné hromadě schválit, když se na ní řešily další otázky týkající se jeho odměňování. I z pohledu těchto závěrů je třeba považovat hodnocení výpovědi svědka B. za logické. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že tento svědek ohledně stejného skutku uzavřel se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, která byla následně soudem prvního stupně schválena, takže i z tohoto pohledu je třeba posuzovat věrohodnost výpovědi tohoto svědka v nyní projednávané věci.
39. Ani námitka dovolatele stran výše hrozící škody nebyla uplatněna právně relevantně, neboť obviněný ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů ohledně toho, zda svědek B. požadoval vyplacení nároků z konkurenční doložky za celé dohodnuté období či nikoliv. Bez ohledu na to, že dovolací argumentace obviněného je skutkového charakteru odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na bod 30. tohoto rozhodnutí.
40. Obviněný dále soudům vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když vyjadřuje přesvědčení, že soudy nedostatečně odůvodnily svůj důkazní postup a provedly selekci důkazů, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny a porušení zásady in dubio pro reo. Zde je nezbytné zdůraznit, že námitky směřující do odůvodnění rozhodnutí soudů nemohou pro svou povahu být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Je potřebné připomenout, že dovoláním lze napadat jen výroky konkrétního rozhodnutí, přičemž pokud dovolání směřuje proti odůvodnění rozhodnutí, je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Bez ohledu na tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své úvahy obsažené v bodech 32. a 34. tohoto rozhodnutí týkající se otázek důkazního řízení před soudy nižších stupňů.
41. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud ani dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
42. Přesto je třeba obecně uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
43. K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
44. Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem byla uplatněna námitka stran nesprávného výkladu ustanovení §61 zákona o obchodních korporacích, když obviněný namítá, že plnění z konkurenční doložky nespadá do režimu tohoto ustanovení, a současně zdůrazňuje, že podle tohoto ustanovení podléhá schválení nejvyšším orgánem obchodní korporace „jiné plnění“, nikoliv dohoda, kterou je toto plnění sjednáno. Předně je třeba zdůraznit ustanovení §61 zákona o obchodních korporacích v platném znění, které v odst. 1 stanoví, že: „Jiné plnění ve prospěch osoby, která je členem orgánu obchodní korporace, než na které plyne právo z právního předpisu, ze smlouvy o výkonu funkce schválené podle §59 odst. 2 nebo z vnitřního předpisu schváleného orgánem obchodní korporace, do jehož působnosti náleží schvalování smlouvy o výkonu funkce, lze poskytnout pouze se souhlasem toho, kdo schvaluje smlouvu o výkonu funkce, a s vyjádřením kontrolního orgánu, byl-li zřízen.“ V odst. 3 tohoto ustanovení je uvedeno, že: „Ustanovení odstavce 1 se použije obdobně na určení mzdy i na jiné plnění zaměstnanci, který je současně i členem statutárního orgánu společnosti, nebo osobě jemu blízké.“ , čím je dosah prvního odstavce rozšiřován i na plnění vyplývající pro člena statutárního orgánu z jeho pracovněprávního vztahu ke společnosti.
45. Je třeba zdůraznit, že obecně se z dikce ustanovení §61 odst. 1, odst. 3 zákona o obchodních korporacích ve znění platném do 31. 12. 2020 podává, že podmíněnost souhlasu orgánu schvalující smlouvu o výkonu funkce (v tomto případě valné hromady) se vztahuje i na plnění poskytovaná členu statutárního orgánu na základě jeho pracovněprávní smlouvy. Je tomu tak proto, že ustanovení §61 zákona o obchodních korporacích má zabránit obcházení požadavku na schválení odměn členů statutárního orgánu valnou hromadou. Úprava dopadá na veškerá plnění, která jsou této osobě poskytována a mají charakter odměny, jako jsou stravenky, příspěvky na sport, rekreaci, ale i na další plnění vyplývající pro tuto osobu z pracovní smlouvy (např. plnění z konkurenční doložky). Rovněž komentář k zákonu o obchodních korporacích (srov. JUDr. Jan Lasák, LL.M., In: ASPI) výslovně uvádí, že mezi tato jiná plnění patří plnění z konkurenční doložky, neboť jiným plněním nejsou pouze nenárokové složky odměny, ale i jiná plnění související s výkonem funkce. Na tomto místě lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 27 ICdo 62/2017, podle kterého zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady je porušením povinnosti při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle §66 odst. 3 in fine obchodního zákoníku. Peněžité plnění z titulu konkurenční doložky proto může být posouzeno jako jiné plnění ve prospěch osoby, která je členem statutárního orgánu obchodní korporace a zároveň je zaměstnancem této obchodní společnosti, ve smyslu §61 zákona o obchodních korporacích. Rovněž důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích zmiňuje, že plnění, na které neplyne nárok ze zákona, vnitřního předpisu nebo smlouvy o výkonu funkce, lze poskytnout pouze se souhlasem společnosti, družstva nebo osob, které schválily smlouvu o výkonu funkce. Je tak zjevné, že pokud plnění pro člena představenstva vyplývá z pracovní smlouvy, podléhá souhlasu valné hromady. Jinak vyjádřeno, souhlasu valné hromady podle §61 odst. 1, odst. 3 zákona o obchodních korporacích podléhá jakákoliv odměna členovi orgánu společnosti, který je současně zaměstnancem společnosti, tedy i plnění z konkurenční doložky. Soudy tak nepochybily, když na plnění z konkurenční doložky aplikovaly ustanovení §61 zákona o obchodních korporacích. Z pohledu argumentace obviněného na tomto místě dovolací soud ještě dodává, že podle §310 zákoníku práce, je možné si v pracovněprávních vztazích sjednat konkurenční doložku, takže konkurenční doložka může primárně souviset s pracovním poměrem, ale také nemusí.
46. V posuzovaném případě je především nezbytné zdůraznit, že B., v jehož prospěch došlo ke změně pracovní smlouvy, byl členem statutárního orgánu (předsedou představenstva), kdy současně měl se společností M. uzavřenou pracovní smlouvu, na základě které ve společnosti pracoval na pozici hlavního účetního.
47. Z pohledu shora naznačených závěrů považoval Nejvyšší soud za nezbytné se zabývat otázkou možnosti, zda je přípustné, aby právnická osoba uzavřela s členem představenstva pracovní smlouvu včetně vyřešení otázky, jakým režimem se případně takový vzájemný vztah řídí. Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval již v R 35/2019, z něhož se podává následující: „ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ‚zákoník práce‘). Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15). Z logiky věci se podává, že ujednání o ‚podřízení‘ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák. i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, ‚podřídí-li‘ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o ‚podřízení se režimu‘ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené ‚manažerské‘ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.“ Shodně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4319/2018.
48. Uvedené závěry platí i v situaci, kdy člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou smlouvu o výkonu funkce a souběžnou pracovní smlouvu na výkon činnosti, která spadá do působnosti statutárního orgánu, v níž si sjednají režim podle zákoníku práce. Jinak vyjádřeno, v případě, že předmětem pracovní smlouvy je činnost, která spadá do působnosti statutárního orgánu, je nutné na tuto smlouvu nahlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce (byť dodatek svého druhu), upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací. Pracovní smlouva sice není neplatná jen z toho důvodu, že byla uzavřena podle zákoníku práce, ale podléhá stejným požadavkům jako smlouva o výkonu funkce, ať už se jedná o formu, obsah či o potřebu jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace.
49. Současně je třeba zdůraznit, že předmět smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran (viz §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jinak řečeno, je nezbytné zvažovat, zda činnost, kterou má člen statutárního orgánu na základě pracovní smlouvy vykonávat, spadá do působnosti statutárního orgánu či nikoliv. Podle §435 odst. 2 zákona o obchodních korporacích přísluší představenstvu obchodní vedení společnosti, přičemž podle odst. 4 tohoto ustanovení zajišťuje představenstvo i řádné vedení účetnictví, předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou, konsolidovanou, případně mezitímní účetní uzávěrku a v souladu se stanovami také návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty. Otázkou vymezení náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace se zabýval i Nejvyšší soud v R 24/2020.
50. Platí, že představenstvo může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností, jež spadají do jeho působnosti, třetí osobu. K tomuto dochází především tehdy, pokud členové představenstva nemají odpovídající odborné znalosti, typicky se jedná o pověření třetí osoby vedením účetnictví. Z judikatury vyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011), že při výběru třetí osoby musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu). Na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva, však vnější delegace této činnosti třetí osobě nic nemění. Proto, pokud je vedení účetnictví svěřeno třetí osobě, neznamená to, že by tato činnost ztrácela povahu vedení účetnictví. Uvedené platí i pro vnitřní delegaci. To znamená, že je-li jeden ze členů představenstva pověřen vedením účetnictví na základě pracovní smlouvy, neztrácí tato činnost povahu působnosti představenstva. Takovou smlouvou došlo pouze k tomu, že působnost představenstva byla svěřena určité osobě (zde B.). Lze tedy uzavřít, že vedení účetnictví je podle zákona (§435 odst. 4 zákona o obchodních korporacích) činností, která je svěřena představenstvu, přičemž na věci nic nemění skutečnost, zda vede účetnictví samo představenstvo společnosti, či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba (obdobně obchodní vedení společnosti v R 24/2020). Z uvedeného se podává, že náplň práce B. vymezenou v pracovní smlouvě, lze podřadit pod působnost představenstva společnosti a B., který byl předsedou představenstva, ji proto vykonával z titulu funkce člena představenstva, nikoliv z titulu zaměstnance společnosti.
51. Z uvedeného je zjevné, že na pracovní smlouvu B. je třeba nahlížet jako na dodatek k jeho smlouvě o výkonu funkce, a proto i na změnu této smlouvy je třeba pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce statutárního orgánu. Smlouvu o výkonu funkce musí vždy (bez ohledu na její „režim“) schválit valná hromada (§59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) a pro odměňování platí pravidla uvedená v §60 a §61 tohoto zákona (k důsledkům nedostatku schválení ujednání o odměňování valnou hromadou srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003). Valná hromada musí schválit nejenom smlouvu o výkonu funkce člena statutárního orgánu, ale podle §59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích i její změny. Ve vztahu k námitce obviněného, že pro uzavření dohody o změně pracovní smlouvy B. nebyl nutný souhlas valné hromady, neboť podle §61 zákona o obchodních korporacích je souhlas nezbytný pouze k poskytnutí jiného plnění, nikoliv dohody, kterou je toto jiné plnění sjednáno, je s odkazem na výše uvedené a s ohledem na znění §59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích zjevné, že změna pracovní smlouvy (fakticky dodatek ke smlouvě o výkonu funkce) podléhala schválení valné hromady. Je proto nepochybné, že pokud mělo být odchodné a plnění z konkurenční doložky B. vyplaceno na základě dohody o změně pracovní smlouvy (resp. dodatku ke smlouvě o výkonu funkce), pak schválení valné hromady podléhala i předmětná dohoda. Smlouva, na základě které B. ve společnosti působil na pozici vedoucího účetního, totiž nezakládala pracovněprávní vztah, neboť svědek na jejím podkladě vykonával činnost spadající do působnosti představenstva.
52. Nejvyšší soud ještě pro přesnost dodává, že pracovní smlouva B. nezaložila mezi společností M. a tímto svědkem pracovněprávní vztah, neboť touto smlouvou představenstvo společnosti pouze vnitřně delegovalo vedení účetnictví na člena představenstva, svědek tak byl i nadále ve vztahu ke společnosti v obchodněprávním vztahu, který se primárně řídil zákonem o obchodních korporacích a občanským zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací (srov. R 35/2019). Zde je třeba zdůraznit, že z dikce zákona je totiž zjevné, že ustanovení zákona o obchodních korporacích vztahující se ke smlouvě o výkonu funkce, jakožto i k odměňování členů statutárních orgánů jsou kogentní. Pravidla týkající se smlouvy o výkonu funkce výslovně zmiňují podmíněnost této smlouvy, jakožto i jejích změn, schválením nejvyššího orgánu společnosti (zde valné hromady). Rovněž §61 zákona o obchodních korporacích výslovně uvádí, že jiné plnění ve prospěch členů statutárního orgánu je podmíněno schválením valné hromady. Od těchto norem se nelze odchýlit ani smluvním ujednáním v pracovní smlouvě (byť výše bylo již vysvětleno, že v posuzovaném případě se na dohodu o změně pracovní smlouvy i na pracovní smlouvu samotnou musí nahlížet jako na dodatky ke smlouvě o výkonu funkce). Ujednání o konkurenční doložce a odchodném pro B. tak nepochybně podléhalo schválení valné hromady, čehož si byl obviněný nepochybně vědom, když i na valné hromadě konané dne 2. 6. 2014 došlo pod bodem 8. ke schválení smluv o výkonu funkce pro členy orgánů společnosti a plnění ve smyslu §61 zákona o obchodních korporacích, když ze zápisu z této valné hromady (viz č. l. 137) je evidentní, že „…valná hromada byla seznámena předsedou valné hromady R. B. se skutečností, že zákon o obchodních korporacích v souvislosti s novou právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014 vyžaduje jednak přizpůsobení ustanovení smluv o výkonu funkce nové úpravě a jednak schválení těchto smluv valnou hromadou. Rovněž ve smyslu ust. §61 zákona o obchodních korporacích podléhají schválení valnou hromadou plnění vůči zaměstnancům, kteří jsou zároveň členy orgánů společnosti nebo vůči osobám členům orgánů společnosti blízkým.“ , přičemž obviněný byl na této valné hromadě osobně přítomen (viz č. l. 140). O nezbytnosti souhlasu valné hromady se smlouvami o výkonu funkce, s jejich změnami, jakožto i s plněním poskytovaným členům statutárního orgánu podle §61 zákona o obchodních korporacích tak obviněný věděl. Stejně tak věděl, že i v případě pracovních smluv, které se týkají členů představenstva, musí být tyto smlouvy a jejich změny schváleny valnou hromadou. Skutečnost, že dovolatel o souhlas valné hromady ani nežádal, svědčí nepochybně o úmyslu obviněného obejít požadavek na schválení odměn členů statutárního orgánu valnou hromadou a zajistit obohacení další osoby (svědka B.). Dovolací soud tedy uzavírá, že o nutnosti schválení uvedené dohody o změně „pracovní smlouvy“ B. valnou hromadou nelze mít pochyb. Stejně tak nelze mít pochyby o vědomosti obviněného, že dohodu o změně pracovní smlouvy musí schválit valná hromada, a že pokud tomu tak není a on přesto dohodu o změně pracovní smlouvy podepsal a následně poškozené společnosti tvrdil, že dohoda o změna pracovní smlouvy byla podepsána již v roce 2009, že je jeho jednání protiprávní, a že tímto pomáhá svědkovi B. spáchat trestný čin podvodu.
53. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu