ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.895.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 895/2020- 1145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 14 To 257/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 12/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 5 T 12/2016, byli obvinění M. S., D. D. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„nejméně v době od 25. 5. 2013 do 28. 6. 2013 na přesně nezjištěném místě České republiky, případně jinde po vzájemné dohodě sestavili transakční řetězec, v jehož rámci došlo mezi společnostmi N. , IČ:XY, se sídlem XY, A. P. , IČ:XY, se sídlem XY, a D. , IČ:XY, se sídlem XY, k přeprodávání motorového vozidla JAGUAR E-TYPE, registrační značky XY, VIN:XY, barva žlutá, s cílem neoprávněně vylákat výhodu ze státního rozpočtu ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž v uvedené době, konkrétně k
k 24.06.2013 již nebyl obviněný J. J. oprávněn jednat za společnost N., IČ:XY, se sídlem XY (dále jen N.) s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, hostinská činnost a provádění staveb, jejich změn a odstraňování, jelikož funkce jednatele v této společnosti mu zanikla dne 28. 5. 2013 a od tohoto data vznikla funkce jednatele v této společnosti J. D., narozený XY, bytem XY, a k zastupování této společnosti po 28.05.2013 nedisponoval žádným oprávněním vystaveným jeho osobě ze strany společnosti N.
k 24. 5. 2013 a k 24. 6. 2013 a k 28. 6. 2013 byl obviněný M. S. jediným členem představenstva společnosti A. P., IČ:XY, se sídlem XY, (nyní společnost R., IČ:XY, se sídlem XY), (dále jen A. P.) s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona,
k 28. 6. 2013 byl obviněný D. D. jediným jednatelem a společníkem společnosti D., IČ:XY, se sídlem XY (dále jen D.) s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a hostinská činnost, společnosti registrované od 7. 4. 2011 u správce daně Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 1/5, s přiděleným DIČ:XY, a tato společnost byla čtvrtletním plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), a
společnost N., zakoupila předmětné vozidlo od rakouské společnosti VThandel GmbH, Hauptplatz 24/2, 4240 Freistadt, ID VAT:XY dne 24. 6. 2013 za částku 99 000 EUR (dle kurzu ČNB 2 560 635 Kč) bez DPH , jak je patrno z dokladu č. 002/2013 ze dne 24.06.2013, a při této transakci zastupoval společnost N., obviněný J. J., a
společnost N., zastoupená obviněným J. J., prodala dané vozidlo společnosti AUTO PROMATO, a. s., zastoupené obviněným M. S. dle smlouvy o jeho prodeji datované dnem 24. 5. 2013 za částku 3 146 000 Kč včetně DPH tj. za částku 2 600 000 Kč bez DPH ( DPH ve výši 546 000 Kč), a ohledně tohoto prodeje byl vystaven daňový doklad č. 20130249 dne 24. 6. 2013, přičemž k faktickému předání vozidla z prodávajícího na kupujícího došlo dle protokolu o předání dne 24. 6. 2013 o 14:00 hodin za účasti společnosti N., zastoupené obviněným J. J. a společnosti A. P., zastoupené obviněným M. S., kteří tento protokol stejně jako smlouvu o prodeji předmětného vozidla datovanou dnem 24. 5. 2013 shora uvedenou osobně podepsali, a
společnost A. P., zastoupená obviněným M. S., dané vozidlo prodala společnosti D., zastoupené obviněným D. D. dle smlouvy o prodeji datované dnem 28.06.2013 za částku 3.300.000 Kč včetně DPH tj. za částku 2 727 272,73 Kč bez DPH (DPH ve výši 572 727,27 Kč), a ohledně tohoto prodeje byla vystavena faktura č. 13/054-1 dne 28. 6. 2013 na částku 3 300 000 Kč s předmětem plnění „Jaguar E-TYPE po kompletní renovaci, rok výroby 1969, VIN:XY“, kdy tato faktura byla částečně uhrazena převodem na účet společnosti A. P., a částečně této společnosti byla zaplacena v hotovosti, přičemž
společnost N., pořízení a následný prodej tohoto vozidla tuzemskému plátci DPH byla povinna vykázat v daňovém tvrzení za měsíc červen 2013, jež byla povinna podat do 25. 7. 2013, což neučinila a učinila tak až dne 05.11.2013, kdy Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 4 doručila vyplněný formulář „Přiznání k dani z přidané hodnoty“ za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013, opatřený v jeho kolonce s názvem „Vlastnoruční podpis daňového subjektu/osoby oprávněné k podpisu“ podpisem obviněného J. J. a v němž byla vykázána vlastní daňová povinnost 524 018 Kč, avšak následně k Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 4 byl podán dne 09. 12. 2013 vyplněný formulář „Přiznání k dani z přidané hodnoty“ za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013 týkající se společnosti N., jenž v kolonce s názvem „Vlastnoruční podpis daňového subjektu/osoby oprávněné k podpisu“ nebyl opatřen žádným podpisem a ani nebyl opatřen ani žádným otiskem razítka společnosti N., a vykázanou vlastní daňovou povinnost ve výši 524 018 Kč neuhradila a pro správce daně byla již od zdaňovacího období měsíce ledna 2013 společností neplnící si zákonné povinnosti, když od tohoto období nepodávala žádná daňová přiznání, ač je ze zákona podávat měla,
společnost A. P., pořízení a následný prodej tohoto vozidla tuzemskému plátci DPH byla povinna vykázat v daňovém tvrzení za měsíc červen 2013, jež podala dne 01.08.2013 k Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 3 v podobě přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce červen 2013, v němž vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 607 790 Kč, kterou však neuhradila, přičemž pořízení předmětného vozidla bylo vykázáno v souhrnné částce tuzemských přijatých plnění a jeho prodej byl vykázán v souhrnné částce tuzemských uskutečněných zdanitelných plnění, a
společnost D. , v souvislosti s pořízením daného vozidla ve svém daňovém přiznání k DPH podaným dne 24. 7. 2013 k Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, Územnímu pracovišti v Českých Budějovicích za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013, si nárokovala na základě faktury č. 13/054-1 ze dne 28.06.2013 shora uvedené daň na vstupu z přijatých zdanitelných plnění mimo jiné ve výši 572 727 Kč , která jí nebyla proplacena,
jelikož byl správcem daně odhalen výše uvedený transakční řetězec vytvořený za účelem neoprávněného vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, když jako první v České republice dané vozidlo zakoupila H. Š., jež s obviněným D. D. má dvě děti, a pokud by tato dané vozidlo jako neplátce DPH prodala přímo společnosti D., pak by společnost D., z takto přijatého plnění nemohla nárokovat odpočet DPH, když by šlo o plnění od neplátce DPH, přičemž společností N., zapojené do uvedeného řetězce záměrně nebyla odvedena DPH, a přesto společnost D., si nárokovala na základě faktury č. 13/054-1 ze dne 28. 6. 2013 shora uvedené daň na vstupu z přijatých zdanitelných plnění mimo jiné ve výši 572 727 Kč a škoda České republice zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 1/5, 370 01 České Budějovice ve výši nejméně 572 727,27 Kč nevznikla, když nárokovaná daň na vstupu ve výši 572 727,27 Kč nebyla správcem daně společnosti D. proplacena.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky . Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky .
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných D. D. a J. J.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 5 T 12/2016, podal obviněný M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 14 To 257/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 14 To 257/2019, podal následně obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje v tom, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu nechtěli být členové senátu uvedeni a vyjmenováni. Ze záhlaví usnesení odvolacího soudu tak není patrné, v jakém složení senát 14 To rozhodoval, proto nelze dovodit, že byl senát 14 To náležitě obsazen v souladu s rozvrhem práce soudu. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že nenaplnil znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž tvrzení o nenaplnění znaků zločinu zdůvodnil následovně. Společnost A. P., jejímž jediným členem představenstva byl do 11. 7. 2013 obviněný, nebyla účelově založenou prázdnou schránkou, ale fungující společností provozující autobazar. Daňový nedoplatek této společnosti za červen 2013 byl tvořen vícero obchody a v daňovém přiznání ze dne 1. 8. 2013 společnost vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 607.790 Kč, kterou neuhradila. Předmětné vozidlo Jaguar společnost A. P. koupila od společnosti N. za 3.146.000 Kč včetně DPH, DPH na vstupu činila 546.000 Kč. Následně společnost A. P. vozidlo prodala společnosti D. za částku 3.300.000 Kč včetně DPH, DPH na výstupu činila 572.727,72 Kč. Vlastní daňová povinnost společnosti A. P. za prodej předmětného vozidla mohla dosáhnout maximálně 48.709 Kč. K této částce nedosahující hranice větší škody měly soudy dojít, pokud by od DPH na výstupu odečetly DPH na vstupu. Soudy však vycházely z paušalizovaného zjištění o celkovém daňovém nedoplatku společnosti A. P. ze všech obchodů a nezkoumaly výši DPH, kterou byla společnost povinna odvést pouze za prodej předmětného vozidla Jaguar. Dále obviněný namítl absenci svého zavinění, když vyjádřil názor, že doba spáchání skutku byla soudy posouzena nesprávně, neboť skutek byl spáchán po 11. 7. 2013, kdy již obviněný nebyl členem představenstva A. P. a kdy ve společnosti působil jen jako řadový zaměstnanec.
Za opomenutý důkaz, jímž mělo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, považuje obviněný neprovedení opakovaně navrženého výslechu svědka H. H. G. působícího v A. P. v době spáchání činu. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že H. H. G. byl bílým koněm a obviněný byl i po svém odvolání z funkce člena představenstva rozhodující a řídící osobou v A. P. Z výběrů hotovosti realizovaných obviněným z účtu společnosti A. P. nelze podle obviněného ničeho dovodit, dovodit nelze ani vylákání výhody na DPH. Odvolací soud nesprávně dovodil podíl obviněného na předmětném skutku záměnou H. S. za H. Š., což obviněný považuje za exces při hodnocení důkazů. Obviněný popírá propojení s ostatními spoluobviněnými a namítá, že jej spojují pouze v minulosti realizované úspěšné obchody s obviněným D. D. Tvrdí, že ne každý obchodník, který je součástí karuselového řetězce, nese odpovědnost za svou účast, neboť po něm nelze požadovat, aby bezmezně prověřoval své obchodní partnery. Odvolací soud ve svém usnesení neuvedl, jakou preventivní povinnost obviněný porušil, tedy co měl prověřit a neprověřil a zdali jednal co do zavinění více, než v rovině nedbalostní. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje také v tom, že výslech svědkyně A. P. byl od počátku nepřípustný, neboť svědkyně hodnotila důkazy a soudy její hodnocení převzaly. Obviněný namítá absenci prospěchu a absenci motivu, jeho trestní odpovědnost byla dovozena z výsledku, nikoliv z jeho jednání, kdy koupil a prodal vozidlo a v době splatnosti DPH, kdy nebyl členem představenstva A. P. nevěděl, že za prodej vozidla nebude odvedena DPH, kterou si následně bude nárokovat zpět kupující D.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 5 T 12/2016 a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Písku k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný dovolací námitku podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zaměřil na absenci jmen a příjmení soudců senátu odvolacího soudu ve výrokové části usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu však není v rozporu s ustanovením §134 tr. ř., které stanoví zákonné náležitosti usnesení. Mezi obsahové náležitosti usnesení totiž nepatří jména a příjmení členů senátu odvolacího soudu. Neuvedení jmen a příjmení soudců tvořících senát soudu, jak vyžaduje obviněný, nezakládá porušení ustanovení trestního řádu o obsahových náležitostech usnesení ani nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný v dovolacích námitkách především v obecné rovině napadá proces dokazování a rozporuje skutková zjištění, která na základě provedeného dokazování soudy učinily, a představuje svoji vlastní verzi skutkového stavu. Obviněným uplatněné námitky však nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V posuzované věci soudy vyvodily z provedených důkazů správná a logická skutková zjištění, když skutek spáchaný obviněným považovaly za daňový podvod na úseku daně z přidané hodnoty spáchaný prostřednictvím účelově vytvořeného řetězce společností N., A. P. a D. Odvolací soud v odstavci 24 odůvodnění svého usnesení zopakoval správná a logická skutková zjištění nalézacího soudu včetně vztahu obviněného D. D. a H. Š. Avšak při rozvedení skutkových závěrů obsažených v odstavcích 17 a 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odvolací soud zatížil písemné vyhotovení svého usnesení písařskou chybou spočívající v nesprávném uvedení příjmení svědkyně H. Š. V písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu je v části odstavce 24, kde odvolací soud rozvádí závěry nalézacího soudu, namísto za H. Š. uvedena H. S., přičemž je zřejmé, že se jedná o písařskou chybu, která není způsobilá ovlivnit skutkové závěry o existenci řetězce společností vytvořených za účelem vylákání odpočtu na dani z přidané hodnoty u D. a o zavinění obviněných.
Skutková verze obviněného vychází z argumentu neporušení preventivní povinnosti a z izolovaného nazírání pouze na vlastní daňovou povinnost společnosti A. P. a to bez zohlednění dalších článků řetězce společností N., A. P. a D. vytvořených za účelem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Lze konstatovat, že skutkový stav byl soudy obou stupňů zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a důkazy hodnotily v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Přisvědčit nelze ani námitce obviněného o porušení práva na spravedlivý proces spočívajícím v opomenutém důkazu. Nalézacím soudem nerealizovaný důkazní návrh obviněného slyšet svědka H. H. G. není opomenutým důkazem, neboť nalézací soud o důkazním návrhu obviněného v hlavním líčení dne 6. 11. 2017 rozhodl před skončením dokazování tak, že jej zamítl, přičemž usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu ústně vyhlásil a odůvodnil. Byť se nalézací soud v písemném vyhotovení svého rozsudku se zamítnutým důkazním návrhem obviněného nevypořádal, učinil tak odvolací soud v odstavci 22 svého usnesení, kde nepotřebnost důkazního návrhu obviněného odůvodnil dostatečně. Právo obviněného na spravedlivý proces nebylo porušeno ani výslechem svědkyně A. P., neboť její výslech k postupům správce daně a výsledkům daňového řízení nelze hodnotit jako nezákonný. Soudy učinily v posuzované věci skutkové závěry samostatně, svědecká výpověď A. P. byla jedním z podkladů, na jejichž základě soudy ke skutkovým závěrům došly.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je na místě uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Argumentace dovolatele vztažená k uvedenému dovolacímu důvodu však jeho obsahu neodpovídá, neboť neobsahuje žádnou výhradu stran příslušnosti soudu či jeho obsazení, když za právně relevantní nelze mít pouhé nastolení otázky stran absence označení senátu v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud nejprve předesílá, že samotný mechanismus jednání obviněného ve spolupachatelství s již odsouzenými osobami, jak k němu soudy dospěly a vyjádřily ho v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, dovolací soud považuje za správný a především navazující na provedené dokazování. V dovolacím řízení proto nevyvstala potřeba jakkoli korigovat správné skutkové závěry soudů obou stupňů, a Nejvyšší soud z nich tudíž mohl vycházet.
Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědkyně A. P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení výslechu svědka H. H. G.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor.
Bylo prokázáno, že společnost A. P. společně s ostatními obchodními společnostmi N. a D. utvořily uskupení typické pro tzv. karuselové obchody, díky němuž byla daňová povinnost spočívající v odvedení daně z přidané hodnoty přenesena na prvně jmenovanou společnost s ručením omezeným vystupující v pozici tzv. missing tradera, tj. nekontaktního prvotního dodavatele, subjektu daně z přidané hodnoty, který neplnil svoji zákonnou povinnost spočívající v povinném odvodu. Tzv. karuselové obchody jsou založeny právě na tom, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. K okamžiku, ke kterému se určuje rozsah spáchání předmětného trestného činu, dochází, pokud pachatel docílí svým jednáním toho, že mu daň, poplatek, či podobná povinná platba v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nebyla vyměřena vůbec, resp. mu byla vyměřena v nižší než zákonné výši, či mu je případně vrácen úmyslně nesprávně vykázaný odpočet daně. Řetězec společností byl vytvořen za účelem vykázání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty u společnosti D., která u správce daně podala dne 24. 7. 2013 včasné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce června 2013. Jednatelem společnosti D. byl obviněný D. D., s nímž má děti původní majitelka motorového vozidla Jaguar, které bylo předmětem obchodu, paní H. Š. Motorové vozidlo Jaguar se tedy od původní majitelky H. Š. několika převody také mezi řetězcem společností vytvořených za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty dostalo během krátké doby od H. Š. ke společnosti D. s jednatelem D. D. Ten uplatnil v přiznání společnosti D. k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2013 nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty, který mu správce daně nevyplatil, a proto zůstal daňový podvod ve stadiu pokusu. Součinnost ostatních obviněných (J. J. fakticky jednajícího za N. a M. S. fakticky jednajícího za A. P.) je popsána ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, na kterou lze odkázat. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi A. P., v celé řadě listinných důkazů (kupní smlouvy, zprávy finančního úřadu atd.) a dále ve svědeckých výpovědích svědků V. T. a Z. T. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky výstižně zhodnotily a že v souladu s důkazní situací přijatelně zdůvodnily dostatečnost provedeného dokazování a nadbytečnost provádění dalších důkazů (viz str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudy také správně upozornily na to, že zmíněné převody byly realizovány v krátkém časovém sledu. V odůvodnění Okresního soudu v Písku (viz str. 9-12 rozsudku) je ve vztahu k výroku o vině podrobně rozvedeno, k jakým zjištěním soud dospěl, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil. Za tohoto stavu nevidí Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby obsah důkazů znovu opakoval a komentoval je shodnými hodnotícími úvahami. Námitky obviněného M. S. zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, nejsou ničím jiným než polemikou s tím, jak soudy v rámci ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy. Tento rámec soudy nijak nepřekročily, jejich skutková zjištění nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy, takže nebylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud proto neměl důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, příp. že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Ohledně námitky týkající se záměny H. S. za H. Š. Nejvyšší soud konstatuje, že v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu je v části odstavce 24, kde odvolací soud podrobně rozebírá závěry soudu prvního stupně, namísto za H. Š. uvedena H. S., která však nebyla jako svědek před nalézacím soudem vůbec slyšena. Jak správně uvedl již státní zástupce, je zřejmé, že se jedná o písařskou chybu, která však není způsobilá ovlivnit skutkové závěry o existenci řetězce společností vytvořených za účelem vylákání odpočtu na dani z přidané hodnoty u D. a o zavinění obviněných. Tuto písařskou chybu nelze vyhodnotit jako exces při hodnocení důkazů odvolacím soudem, neboť jde o písařskou chybu v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu, který se jinak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.
Stran tvrzeného neprokázání existence předchozí vzájemné domluvy směřující k realizaci trestné činnosti je třeba uvést, že trestněprávní jednání obviněného spočívalo v tom, že tento nejméně v době od 25. 5. 2013 do 28. 6. 2013 po vzájemné dohodě prostřednictvím společností (a za ně jednajících osob spoluobviněných) specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí sestavili transakční řetězec, v jehož rámci došlo mezi společnostmi N., A. P. a D. k přeprodávání motorového vozidla JAGUAR E-TYPE, s cílem neoprávněně vylákat výhodu ze státního rozpočtu ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Z charakteru jednání obviněných (trestná činnost založená na nutné součinnosti více subjektů, ať již fyzických nebo právnických osob) je zřejmý systematický postup založený na vzájemném propojení společností v rámci karuselového řetězce. Způsob páchání trestné činnosti nebyl myslitelný bez vzájemné dohody o realizaci trestné činnosti, a to již proto, že bez této dohody nebyl myslitelný vzájemný koordinovaný postup spoluobviněných. O úmyslné formě jednání, která s touto předchozí domluvou souvisí, není možno v případě dovolatele s ohledem na způsob jeho zapojení pochybovat. Je zřejmé, že existence předchozí vzájemné domluvy (lhostejno v jaké formě) byla předpokladem pro realizaci trestné činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, charakter trestné činnosti vylučuje, aby mezi spoluobviněnými neexistovala výslovná nebo nevýslovná domluva o tom, kdo z nich bude zajišťovat které úkoly, čímž se bude podílet na dosahování zamýšlených cílů, kterých mělo být trestnou činností dosaženo.
Co se týká námitek obviněného, v nichž popírá své zavinění, Nejvyšší soud musí zdůraznit, že zdánlivě by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když posouzení, zda došlo k naplnění subjektivní stránky se vztahuje k právnímu posouzení skutku. Přesto lze uzavřít, že vzhledem ke konkrétně zvolené argumentaci nelze mít za to, že by ji obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Námitky obviněného tudíž mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný namítal, že skutek, kterým byl uznán vinným, aniž by zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, nenaplňoval subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, tak by byla jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
Ve vztahu k obviněným namítaným opomenutým důkazům (neprovedení výslechu svědka H. H. G.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z pohledu shora naznačených východisek je třeba poznamenat, že navrhovaného svědka H. H. G. soud prvního stupně nevyslechl a neprovedení tohoto důkazu nijak nezdůvodnil, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč navrhovaný důkaz nepovažoval za potřebný k prokázání skutkového stavu věci, který byl již dostatečně zjištěn v řízení před nalézacím soudem. Za situace, kdy odvolací soud logicky a přesvědčivě vysvětlil v textu svého rozhodnutí neprovedení navrhovaného důkazu, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces, a tedy ani o existenci tzv. opomenutých důkazů.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu