ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.994.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 994/2020-674
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 33/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 3 T 4/2020, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 9. 8. 2019 v době kolem 00:05 hodin v XY, v prostoru před tamním restauračním zařízením situovaným v domě č.p. XY v době jeho provozu po požití alkoholických nápojů v množství odpovídajícím nejméně 1,94 promile alkoholu v jeho krvi a po slovním i fyzickém střetu uskutečněném ještě uvnitř zmíněné restaurace, při němž obžalovaný udeřil poškozeného V. K., narozeného XY, otevřenou dlaní do oblasti hlavy, došlo pak venku před budovou k přesněji nezjištěnému povalení poškozeného na zem a v době, kdy již nehybně ležel na zádech s hlavou položenou na komunikaci tvořené dlažebními kostkami, ho obžalovaný v pokleku nad ním ještě nejméně třikrát úmyslně, s nápřahem a střední silou, tedy s úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví například rozlámáním obličejových nebo lebečních kostí, udeřil rukou sevřenou v pěst do hlavy, čímž mu způsobil povrchní tržně zhmožděnou ranku v pravé temenní krajině, povrchní tržně zhmožděnou ranku na bradě vlevo, krevní výron zevního očního koutku vlevo, krevní výron levého ušního boltce, krevní výrony na levé polovině obličeje pod úhlem dolní čelisti a na přilehlé části krku, tečkovité krevní výronky nad levou prsní bradavkou, krevní výron na vnitřní ploše levého lokte, tečkovité krevní výronky nad hrudní páteří, dále vnitřní zranění, tj. globální mozkové nedokrvení při těžkém otoku, úrazové podomozečnicové krvácení na boční ploše levé polokoule, zejména v oblasti čelního spánkového a temenního laloku, na horní ploše červu mozečku a spodní plochy obou mozečkových polokoulí, v oblasti mozkomíšního mostu a prodloužené míchy, krev v postranních komorách a ve čtvrté komoře mozkové, pohmoždění podvěsku mozkového, druhotné uzavření pravé basilární arterie při těžkém otoku mozku s uskřinutím tepny ve velkém týlním otvoru, otok měkkých pokrývek lebních v obou temeno-spánkových a týlních krajinách, krevní výron měkkých pokrývek lebních v pravé čelno-temeno-spánkové krajině, krevní výrok měkkých pokrývek lebních v levé spánkové krajině, krevní výrony v obou spánkových svalech, ložiskový otok plic, vdechnutí žaludečního obsahu do průdušnice, průdušek a plic, přičemž v důsledku úrazového otoku mozku došlo dne 9. 8. 2019 ve 14:03 hodin k úmrtí poškozeného.
2. Za uvedený trestný čin uložil Krajský soud v Praze obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, škodu ve výši 114 053 Kč. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích a to:
- poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym), trvale bytem XY, částku ve výši 587 700 Kč,
- poškozenému nezletilému BBBBB (pseudonym), trvale bytem XY, částku ve výši 587 700 Kč,
- poškozené K. K., narozené XY, trvale bytem XY, částku ve výši 607 700 Kč,
- poškozené M. H., narozené XY, trvale bytem XY, částku ve výši 170 000 Kč.
4. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal soud poškozené nezletilé AAAAA a BBBBB, K. K. a M. H. se zbytkem jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 3 T 4/2020, podali odvolání obviněný a poškození nezletilí AAAAA, BBBBB, K. K. a M. H. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Poškození směřovali svá odvolání do výroků o náhradě nemajetkové újmy.
6. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 33/2020, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Vrchní soud v Praze podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, škodu ve výši 64 987 Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání poškozených nezletilých AAAAA, BBBBB, K. K. a M. H. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je podle §256 tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 33/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje dovolatel z toho, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na nesprávném hmotně právním posouzení, když soudům vytýká opomenutí znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Vojáčka, který byl jím předložen v rámci podaného odvolání a nesprávný závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, zejména, že měl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu, jakož i nesprávné hodnocení důkazů-nekritické hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň K. a Č.
8. Dovolatel namítá, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví poškozeného. Ve vztahu k subjektivní stránce zdůrazňuje, že on i poškozený se nacházeli ve stavu těžké opilosti; u obou tak musela být přítomna porucha koordinace pohybu a lokomoce; fyzický střet venku inicioval poškozený, a proto mohl mít reálné obavy o své zdraví (obviněný), což nepochybně mohlo mít vliv na jeho úsudek ohledně možnosti „své obrany“. Namítá, že na hlavu poškozeného neútočil žádným předmětem, ani kopy, nemlátil jeho hlavou o zem. Zdůrazňuje, že údery do hlavy byly vedeny nanejvýš střední intenzitou. Věnuje se posouzení otázky, zda údery rukou do hlavy ležící osoby jsou vždy způsobilé přivodit následek těžké újmy na zdraví, neboť takovou okolnost je třeba vždy prokazovat a podle jeho názoru v dané věci prokázána nebyla. Následně rozebírá provedené důkazy a poukazuje na pitevní protokol a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a vyjádření znalce u hlavního líčení. Odkazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který předložil v rámci odvolacího řízení a který nebyl odvolacím soudem připuštěn. Zdůrazňuje zejména skutečnost, že násilí podle znalce bylo středně velké intenzity a na vliv alkoholu v krvi poškozeného. Má za to, že soudy chybně hodnotily provedené důkazy, když použité násilí nebylo schopno reálně způsobit rozlámání obličejových kostí/lebních kostí a způsobit tak těžkou újmu na zdraví. Údery také mohly být nižší intenzity. Podle dovolatele tedy jako laik nemohl být srozuměn s tím, že by dvěma údery na hranicí malé až střední intenzity mohl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, když mohl být nanejvýš srozuměn s tím, že by mu mohl způsobit jinou újmu na zdraví (např. podlitiny). Podle názoru obviněného k vzniku zranění poškozeného došlo jiným mechanismem, přičemž vyslovit závěr, že zranění vedoucí ke smrti poškozeného vznikla v důsledku jeho předchozího pádu na zem, a proto když on pád poškozeného nezapříčinil, nemohl poškozenému způsobit vážná zranění a smrtelný následek. V tomto směru velmi podrobně rozvádí obsah pitevního protokolu a vyjádření znalců, kteří takový způsob vzniku zranění nevyloučili. Proto zpochybňuje závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě eventuálního úmyslu. V souvislosti se závěrem soudů o nedbalostním zavinění smrti poškozeného dodává, že smrt poškozeného byla neodvratná v důsledku pádu na zem, a to že jej následně na zemi nejméně třikrát úmyslně udeřil pěstí, na tomto již nic nemohlo změnit.
9. Současně vytýká soudům nižších stupňů zcela nekritické hodnocení věrohodnosti svědkyň K. a Č., neboť soudy se nijak nezabývaly tím, jak byly tyto svědkyně schopny objektivně vnímat předmětnou událost, když byly podnapilé, navíc svědci incident vzájemně probírali po činu, jejich výpovědi si vzájemně rozporují, ohledně toho, kdo vyběhl ven jako první, tedy která ze svědkyň a kam měl poškozeného udeřit a zda hlava poškozeného bouchala o zem či nikoliv. Soudy také nevzaly v úvahu, že jedna z příčin smrti poškozeného byla trombóza, což nemá oporu v pitevním protokolu.
10. Současně namítá opomenuté důkazy, konkrétně znalecký posudek MUDr. T. Vojáčka, který odvolací soud neprovedl a zmiňuje judikaturu Ústavního soudu týkající se této otázky. Zdůrazňuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl, proč zmiňovaný důkaz neprovedl, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný dovozuje z toho, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ruší napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 33/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 3 T 4/2020, jakožto i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný dále učinil podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a současně takový podnět adresoval předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 806/2020 nejprve zrekapitulovala, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění, přičemž připomíná, že se jedná o shodné námitky, jenž dovolatel uplatnil v dřívějších fázích trestního řízení a na které již reagovaly soudy nižších stupňů.
14. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně uvádí, že se jedná o námitky, jimiž se obviněný snaží hodnotit důkazy jinak než soudy nižších stupňů tak, aby zapadaly do jeho již vyvrácené obhajoby. Jelikož se soudy těmto námitkám v předchozím řízení náležitě věnovaly, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dle něhož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně má za to, že uplatněné námitky proti rozsahu dokazování, skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů navíc nelze pokládat za námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakožto ani žádný jiný.
15. V souvislosti s námitkou samovolného pádu poškozeného na zem, vztahující se k absenci zavinění vážných následků na zdraví, odkazuje na odstavec 66. rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavec 24. až 28. rozhodnutí soudu druhého stupně. Současně akcentuje závěr znaleckého posudku, že závažná poranění hlavy poškozeného nevznikla jedním pádem, ale že s přihlédnutím ke zjištěným zraněním by muselo jít o pády opakované a dodává, že vzhledem k tomu, že obviněný a poškozený vycházeli před restauraci společně, je nemožné, aby v krátkém časovém úseku od opuštění restaurace, do doby, než svědci spatřili obviněného, jak klečí nad poškozeným a bije ho pěstí do hlavy, poškozený několikrát upadl a vstal. Bylo proto nade vši pochybnost prokázáno, že pádem poškozeného smrtelné poranění hlavy nevzniklo, neboť tomu neodpovídá charakter zranění hlavy zjištěný při pitvě poškozeného.
16. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky zvoleného trestného činu, odkazuje na náležité odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (odstavec 69. rozhodnutí soudu prvního stupně, odstavec 29. – 34. rozhodnutí odvolacího soudu) a zdůrazňuje určité okolnosti případu, konkrétně, že obviněný opakovaně útočil pěstí na hlavu poškozeného, přičemž poškozený se v důsledku svého stavu útokům absolutně nebránil. Skutečnost, že se poškozený žádným způsobem nebránil a ani nijak na útok nereagoval, hrálo roli v charakteru a rozsahu jeho zranění. Zdůrazňuje, že o stavu poškozeného obviněný věděl, neboť to, že leží bezvládně na zemi a nebrání se, musel vizuálně pozorovat.
17. V souvislosti s útoky na hlavu poškozeného zmiňuje poznatky z forenzní biomechaniky, ze kterých vyplývá, že síla a četnost úderů na hlavu není jediným kritériem určujícím závažnost následků na zdraví poškozených, neboť konečná podoba, tj. druh a rozsah poranění, je závislá na celé řadě dalších faktorů (pohybu poškozeného v daném okamžiku, tedy např. kam úder dopadne, na míře fixace hlavy v okamžiku úderu, na elasticitě kostí a celkové kvalitě a odolnosti organizmu každého člověka). Připouští, že lze přisvědčit tomu, že obviněný nechtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale vyslovuje názor, že postoj obviněného k eventuálnímu vzniku tohoto následku byl přinejmenším lhostejný ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Má za to, že na posuzovaný případ nelze aplikovat závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1563/2017, neboť v případě obviněného se jednalo o opakované údery pěstí do hlavy poškozeného, vedené střední intenzitou, kdy obviněný útoku nezanechal sám, ale až v důsledku vyrušení svědkyněmi K. a Č. Má za to, že je pravděpodobné, že by v útoku pokračoval, pokud by nebyl vyrušen. Vyslovuje závěr, že v jednání dovolatele lze spatřovat nejméně nepřímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ve vztahu ke smrtelnému následku šlo v daném případě o nedbalostní zavinění, které rovněž nelze s ohledem na zjištěný důkazní stav nijak zpochybnit.
18. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů, analyzuje obsah tohoto neprovedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. T. Vojáčka a vyslovuje názor, že odvolací soud se otázkou, kterou měl předložený posudek pomoci objasnit, dostatečně zabýval, a proto tento důkaz ke svému rozhodnutí nepotřeboval, neboť důkaz by neměl žádný vliv na hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. Byť tedy soud druhého stupně formálně pochybil, když důvod zamítnutí návrhu na doplnění dokazování nezaprotokoloval ani jej neuvedl v písemném vyhotovení rozsudku, nemá tato vada za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
24. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
27. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání a zároveň zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů.
28. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že z jeho strany se jednalo o zaviněné jednání, respektive že nejednal v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, natož tak smrt, byť s jistou dávkou tolerance. Primárně obviněný totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že posuzované jednání spáchal obviněný ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného bylo jeho jednání nedbalostní ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zároveň vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání nebylo trestným činem, neboť poškozený si smrtelné zranění způsobil sám pádem na zem, který nezapříčinil, a proto když poškozeného následně bil pěstí do hlavy, nemohl na tomto již nic změnit, tedy jeho jednání nemohlo stav poškozeného zhoršit. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť, jak již bylo naznačeno, směřují do způsobu hodnocení provedených důkazů, potažmo do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Přezkumnou pravomoc dovolacího soudu nemohou založit ani námitky dovolatele týkající se věrohodnosti svědkyň K. a Č., jakožto ani námitka týkající se opomenutých důkazů.
29. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnily. Prvostupňový soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 60. – 69. rozsudku), který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpovědi svědkyň K. K., I. Č., M. R., svědků V. M., R. M., znalecké posudky a lékařské zprávy), když se zabýval i otázkou možného odlišného mechanismu vzniku zranění poškozeného (viz bod 66. rozsudku). Soud druhého stupně (viz bod 24. – 34. rozsudku) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když své úvahy rozvedl i z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání. Jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost, ani to, že by některé významné okolnosti nebo důkazy či skutečnosti z nich vyplývající ignoroval a nevzal je při svém rozhodnutí v potaz. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné rovněž konstatovat, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se tento soud řádně a náležitým způsobem vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
30. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na některé dovolací námitky reagovat, byť tyto, jak již bylo naznačeno, nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný v prvé řadě namítá, že ke smrtelnému zranění poškozeného došlo v důsledku jeho pádu na zem, na kterém se nijak nepodílel, a proto jeho následné jednání po tomto pádu nebylo způsobilé poškozenému přivodit další zranění. Zde je na místě uvést, že byť obviněný tuto argumentaci používá v souvislosti s naplněním subjektivní stránky, fakticky by bylo možno o relevanci této argumentace uvažovat v souvislosti s námitkou absence příčinné souvislosti, tedy nenaplnění objektivní stránky trestného činu. K uvedenému závěru je třeba zdůraznit, že dovolacímu soudu nepřísluší za dovolatele domýšlet, jakého významu má jím formulovaná námitka či výhrada být, tedy zda v souvislosti s poukazem na odlišnou příčinu vzniku zranění poškozeného nenamítá absenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem v podobě těžkého ublížení na zdraví, tedy nenaplnění objektivní stránky trestného činu (což však obviněný nenamítá). Dovolací soud proto v uvedeném směru přezkum zvažované části napadeného rozsudku blíže neprováděl, byť je vhodné stručně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem u poškozeného náležitě věnovaly, přičemž se zabývaly i možnou příčinnou vzniku smrtelného zranění poškozeného v důsledku jeho pádu na zem (viz bod 66. – 67. rozsudku soudu prvního stupně, bod 24. – 28. rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle závěrů znaleckého posudku a vyjádření znalce MUDr. Šňupárka u hlavního líčení poranění hlavy poškozeného nevznikla jedním pádem na zem, neboť v případě nekontrolovatelného pádu poškozeného na zem, by vzniklo větší poranění hlavy, než k jakým došlo u poškozeného. Znalec uvedl, že předmětná zranění hlavy poškozeného byla zapříčiněna působením opakovaného tupého násilí vedeného z obou stran, a to střední intenzity. Zde je nezbytné zdůraznit, že vyjádření znalce nestojí osamoceně, plně koresponduje s výpověďmi svědkyň K. a Č., které vypověděly, že viděly, jak obviněný opakovaně bil poškozeného do oblasti hlavy. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že bezprostřední příčina smrti – úrazový otok mozku, vznikla v důsledku opakovaných tupých otřesů hlavy, které lze vysvětlit opakovanými údery pěstí do hlavy poškozeného, z čehož lze vyvodit jediný závěr, a to, že o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného nelze mít pochyb, když zranění hlavy, která vedla ke smrti poškozeného, utrpěl poškozený v důsledku jednání obviněného. Pokud obviněný tvrdí, že poškozený si mohl předmětná zranění hlavy způsobit sám opakovaným pádem na zem, tak se jedná o tvrzení obviněného, které není ničím podloženo, takže se ze strany obviněného jedná o jeho skutkovou verzi události, kterou ovšem obviněný předestírá za situace, kdy sám tvrdí, že si nevzpomíná, co se venku mezi ním a poškozeným stalo. Navíc jak již bylo naznačeno, závěrům znalce odpovídají i výpovědi svědkyň K. a Č., když z jejích výpovědí je zřejmé, že viděly, jak poškozený leží na zemi a obviněný razantně utočí na jeho hlavu: zde je také na místě odkázat na časové údaje, když mezi tím, co poškozený a obviněný odešli ven a ony viděli incident, uplynuly 2-3 minuty, takže i z tohoto pohledu je tvrzení obviněného vyvráceno.
31. K námitce obviněného týkající se posouzení věrohodnosti svědků je třeba zdůraznit, že tato deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů. Obecně je vhodné uvést, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněnému nýbrž soudu. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že soud druhého stupně se věrohodností svědkyň K. a Č. zabýval (viz bod 27. rozsudku), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Pokud se týká námitek obviněného stran hodnocení výpovědi svědkyň, tak se ze strany obviněného jedná pouze o interpretaci jejich výpovědí, přičemž pro posouzení věrohodnosti těchto svědkyň ve vztahu k popisu děje není stěžejní, ze kterého místa jednání obviněného přesně pozorovaly, či která z nich byla u poškozeného jako první. Podstatné je, že výpovědi těchto svědkyň se shodují v tom stěžejním, tedy že obě viděly obviněného v pokleku nad poškozeným, kterého dovolatel nejméně třikrát udeřil pěstí do oblasti hlavy, přičemž poškozený se jeho jednání nijak nebránil. Skutečnost, že si svědkyně Č. nevybavuje, kam přesně údery pěstí mířily, zda na hlavu nebo na krk, není důležitá, stejně tak skutečnost, že nezpozorovala, že by hlava poškozeného po úderech obviněného narážela sekundárně na chodník, a nemůže vyloučit věrohodnost její výpovědi, neboť nelze pominout, že celá situace byla pro svědkyně nepochybně překvapivá, ale i stresující vzhledem k tomu, že poškozený zůstal ležet na zemi, byl v bezvědomí a následně zemřel. Pro posouzení jejich věrohodnosti je rozhodující, že se obě shodly na tom, že obviněný vedl své útoky na oblast hlavy poškozeného, a současně, že popisovaný způsob útoku obviněného na poškozeného koresponduje s mechanismem zranění podle znaleckého posudku. Skutečnost, že obě svědkyně byly podnapilé, nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti. Předně je třeba uvést, že svědkyně ani nezpochybňují, že požily uvedeného večera alkohol, když jistým způsobem se jedná i o skutečnost, kterou bylo možno předpokládat vzhledem k tomu, kdy a kde mělo dojít k incidentu, když k incidentu došlo v pozdních nočních hodinách a všichni zúčastnění byli uvedeného večera v restauraci, kde lze důvodně předpokládat, že dochází k požívání alkoholu. Navíc je opětovně nezbytné zdůraznit, že obviněný akcentuje podnapilost svědkyň za situace, kdy on sám byl podnapilý, přičemž nelze ani pominout, že údaje svědkyň o snaze obviněného vyvolat s poškozeným konflikt nakonec podporují i výpovědi dalších svědků, což nepochybně podporuje jejich věrohodnost.
32. Námitky stran hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a vyjádření znalce u hlavního líčení jsou opětovně námitky procesní povahy, když obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě tohoto znaleckého posudku, ale nejen něho, ale i dalších provedených důkazů. Takové námitky nejsou způsobilé založit zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je možno jen stručně uvést, že na rozdíl od obviněného, soudy nižších stupňů nehodnotily vyjádření znalce izolovaně, ale právě v souhrnu s ostatními provedenými důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud obviněný namítá, že podle znalce se na smrti poškozeného podílelo zneprůchodnění vertebální tepny, což neodpovídá závěrům pitvy, tak je třeba odkázat na pitevní protokol (viz č. 169), ze kterého vyplývá, že v tepně byla zjištěna krevní sraženina a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého se podává, že na smrti poškozeného se podílela i trombóza vertebrální tepny (viz č. l. 174), přičemž je třeba zdůraznit, že pitevní protokol byl součástí znaleckého posudku, takže závěry pitvy byly znalci vzaty v úvahu. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že pitevní protokol konstatuje, co bylo zjištěno v rámci soudní pitvy, když ovšem závěry ohledně příčiny smrti a podílu jednotlivých faktorů je třeba zjistit znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť se jedná o vysoce odbornou otázku. Nad rámec tohoto závěru se sluší poznamenat, že obhajoby ani tento závěr znaleckého posudku v rámci hlavního líčení nezpochybňovala.
33. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů obviněný především namítá, že soud druhého stupně pochybil, pokud zamítl jeho návrh na provedení znaleckého posudku MUDr. Tomáše Vojáčka, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakožto i výslech tohoto znalce. Obecně považuje Nejvyšší soud předně za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se proto považuje i procesní situace, spočívající v tom, že bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byly důkazní návrhy obhajoby na provedení znaleckého posudku ohledně mechanismu vzniku zranění a následného výslechu znalce zamítnuty (viz bod 57. rozsudku soudu prvního stupně, zvukový záznam z veřejného zasedání konaného před soudem druhého stupně v čase 00:46). Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že soud druhého stupně se dopustil jistého pochybení, když v odůvodnění jeho rozsudku absentuje pasáž týkající se zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, stejně tak v písemném vyhotovení protokolu o veřejném zasedání, v jehož rámci bylo rozhodováno o podaném odvolání. Je však nezbytné zdůraznit, že soud druhého stupně fakticky návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenul. Ze zvukového záznamu z veřejného zasedání v čase 00:46 totiž vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání soud návrh obviněného na provedení jím opatřeného znaleckého posudku a výslech znalce zamítnul, což odůvodnil tím, že nepotřebuje doplnit dokazování, neboť dokazovaná skutečnost není natolik důležitá, aby mohla změnit závěr o vině či trestu. Je tak nepochybné, že Vrchní soud v Praze se návrhem obviněného zabýval, rozhodl o něm, přičemž následně ve stručnosti zdůvodnil, proč k jeho provedení nepřistoupil. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy. Závěrem dovolací soud dodává, že skutečnosti, jež měl tento důkaz objasnit, byly dostatečně prokázány jinými provedenými důkazy, především přímými svědeckými výpověďmi svědkyň K. a Č., jejichž výpovědi odpovídaly závěry znaleckého posudku, který byl vypracován v rámci přípravného řízení a k jehož závěrům byli znalci slyšení u hlavního líčení. Jinak vyjádřeno, vina obviněného nebyla založena toliko na závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nýbrž na komplexním hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemném kontextu.
34. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil částečně právně relevantně námitku stran zavinění, když posouzení formy zavinění podle §15 nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení, lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
35. Z pohledu zvolené argumentace považuje dovolací soud za nezbytné uvést následující. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
36. Zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, kdy se však nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b)]. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). V souvislosti se spácháním zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku je třeba říci, že tento následek musí být způsoben pouze z nedbalosti [§17 písm. a)], neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku.
37. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Především lze konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 68–69 rozsudku soudu prvního stupně, bod 29–34 rozsudku soudu druhého stupně). Soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, dospěly k závěru, že obviněný jednal ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného bylo jeho jednání nedbalostní ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Zde je nezbytné zdůraznit, že při absenci doznání pachatele, platí, že na formu zavinění pachatele, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek.
38. Byť obviněný popírá, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním (třemi údery střední intenzity) může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, tak nelze skutečně opomenout, že obviněný bil opakovaně poškozeného pěstí do hlavy, a to za situace, kdy se poškozený těmto útokům nijak nebránil, neboť již na počátku útoku ležel bezvládně na zemi. Skutečnost, že poškozený ležel na zemi a v důsledku opilosti ztratil schopnost reagovat na útoky obviněného je v posuzovaném případě rozhodná, když také nelze pominout, že obviněný si byl této skutečnosti vědom. Jinak vyjádřeno, obviněný útočil na poškozeného za situace, kdy tento se nijak nebránil a ani toho nebyl reálně schopen. V důsledku jednání obviněného hlava poškozeného opakovaně narážela na dlažební kostky, tedy na velmi tvrdou podložku a došlo tak k sekundárním úderům do hlavy poškozeného, které nebyl schopen poškozený nijak vzhledem k pozici, ve které se nacházel a svojí podnapilosti nějak zmírnit. Tohoto stavu poškozeného si obviněný musel být vědom, neboť tuto skutečnost měl možnost vizuálně pozorovat, když navíc mu podnapilost poškozeného byla známa, když spolu strávili poměrně dlouhou dobu v restauraci. O minimálně nepřímém úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví svědčí i to, že obviněný vedl své útoky opakovaně, výhradně na hlavu poškozeného, je část lidského těla, která je velmi zranitelná, neboť se zde nachází životně důležitý orgán – mozek, jehož poškození má zpravidla fatální následky. Lze skutečně připustit, že ne každý útok na hlavu člověka je způsobilý způsobit vážné poranění mozku či jinou vážnou újmu na zdraví jako např. rozlámání obličejových kostí či lebečních kostí, a tedy těžkou újmu na zdraví poškozeného, když je ovšem třeba také přihlédnout ke způsobu vedení útoku. Zde je nezbytné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že obviněný poškozeného udeřil do hlavy pěstí opakovaně, působením střední intenzity (nikoliv údery malé až střední intenzity jak uvádí dovolatel-viz vyjádření znalce a výpovědi svědkyň) a za situace, kdy poškozený nebyl reálně schopen obrany, když o razanci útoku svědčí i skutečnost, že hlava poškozeného „klinkala“ o dlažební kostky, což musel při svém jednání pozorovat i obviněný a přesto svého jednání zanechal až poté, co na něho začala křičet svědkyně K. Z těchto skutečností lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, a proto lze uzavřít, že v daném případě lze srozumění obviněného s těžkou újmou na zdraví poškozeného dovodit ze způsobu vedení útoku (opakované údery pěstí), intenzity útoku (střední), z míst zásahu na těle (oblast hlavy) a z okolností na straně poškozeného (bezbranně ležel na zemi, přičemž jeho hlava spočívala na tvrdém podkladu – dlažební kostky). Obviněný tak na základě uvedených skutečností musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, když jednal shora popsaným způsobem. V jednání obviněného lze proto shledat nejméně nepřímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když ve vztahu ke smrtelnému následku šlo zjevně o nedbalostní zavinění.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
41. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný nyní vykonává. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu