ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.324.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 324/2019-3059
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovoláních, která podali obviněný P. S. , nar. XY v XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, a obviněný M. W. , nar. XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 1/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. S. a M. W. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 7 T 5/2016, byl obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem 2) výroku rozsudku pokusem zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. W. byl uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Uvedených trestných činů, pro něž byli uznáni vinnými, se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) písm. a ) výroku rozsudku obviněný P. S. jako místopředseda představenstva obchodní společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY(dále jen „R.“), v úmyslu na její úkor obohatit sebe nebo jinou osobu, nechal vyhotovit, podepsal, a k zařazení do účetní dokumentace této obchodní společnosti dodal fiktivní listiny nedůvodně ji zavazující k peněžitým plněním. Konkrétně se jednalo o fiktivní smlouvu o dílo ze dne 7. 12. 2011, vyhotovenou záměrně ve dvou různých zněních s rozdílnými cenami díla, prvním s cenou 10 500 000 Kč bez DPH a druhým s cenou 4 800 000 Kč bez DPH. Tato smlouva měla být údajně uzavřena mezi obchodní společností R. jako objednatelem, jejímž jménem jednal obviněný P. S., a obchodní společností K. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „K.“) jako zhotovitelem, jejímž jménem měl jednat její jednatel J. J. K. Předmětem této smlouvy měly být „Stavební a pomocné práce na rekonstrukci objektu zdravotnického zařízení Ž.“. Verze s nižší cenou díla byla předložena externí účetní S. H. k zaúčtování a verze s vyšší cenou díla byla uložena v sídle společnosti za účelem zdůvodnění čerpání peněžních prostředků z hotovostní pokladny. Obviněný P. S. průběžně pokladní obchodní společnosti R. předkládal jednotlivé fiktivní faktury údajně vystavené obchodní společností K. v celkovém objemu 9 875 830 Kč a na základě nich si nechal v období od 11. 1. 2012 do 31. 10. 2012 postupně vyplatit z hotovostní pokladny celkovou částku 4 191 700 Kč určenou údajně na jejich úhradu, ač ve skutečnosti uvedené částky neproplácel obchodní společnosti K., přesto pokladní obchodní společnosti R. předkládal fiktivní příjmové pokladní doklady obchodní společnosti K. Obchodní společnost K. však nikdy s obchodní společností R. žádnou smlouvu neuzavřela, stavební práce neprovedla, nefakturovala, nepřebírala hotovostní peníze od obviněného P. S., ani nevystavila žádné příjmové pokladní doklady. Jednotlivé stavební práce na rekonstrukci objektu fakticky prováděly jiné obchodní společnosti, přičemž celková hodnota provedených stavebních prací dosahovala jen částky 2 847 534,80 Kč bez DPH a obviněný P. S. uvedeným subjektům za ně uhradil v hotovosti pouze částku 992 440,84 Kč a zbylé částky byly uhrazeny bezhotovostně z účtu obchodní společnosti R. Obviněný P. S. se tedy pokusil vylákat ke škodě obchodní společnosti R. částku 8 883 389,16 Kč a fakticky odčerpáním částky 4 191 700 Kč způsobil obchodní společnosti R. škodu ve výši 3 199 259,16 Kč (po odečtení částky vynaložené na úhradu skutečně provedených prací jiným subjektům).
3. Pod bodem 1) písm. b) výroku rozsudku obvinění P. S. a M. W. předně ( ad 1. ) po vzájemné předchozí domluvě v souvislosti se shora označenou fiktivní smlouvou o dílo ze dne 7. 12. 2011 vyhotovili, příp. nechali vyhotovit, a obviněný P. S. předložil k zaevidování do účetnictví obchodní společnosti R. listinu nazvanou „Oboustranný zápočet pohledávek a závazků“, datovanou ke dni 19. 1. 2012, podle níž došlo mezi obchodními společnostmi R. a K. k oboustrannému započtení vzájemných pohledávek a závazků v celkové výši 2 000 000 Kč spolu s příslušenstvím. I tato listina (podobně jako výše uvedená smlouva o dílo) byla fiktivní, smyšlená, vytvořená jen za účelem účetního zakrytí faktu, že dne 12. 1. 2012, tedy dříve než měla být smlouva o prodeji pohledávky uzavřena (dne 15. 1. 2012), obviněný P. S. jako ředitel obchodní společnosti R. nechal bez skutečného právního důvodu bezhotovostně převést z bankovního účtu této společnosti ve prospěch bankovního účtu obchodní společnosti P. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „P.“), jejímž jediným akcionářem a jediným členem představenstva byl obviněný M. W., částku 1 600 000 Kč. V důsledku jednání obou obviněných vznikla obchodní společnosti R. škoda ve výši 1 600 000 Kč.
4. Pod bodem 1) písm. b) výroku rozsudku dále ( ad 2. ) obvinění P. S. a M. W. po vzájemné předchozí domluvě a poté, co obviněný P. S. byl externí účetní S. H. upozorněn na zjevný nesoulad mezi objemem hotovostních peněžních prostředků jím přebíraných z pokladny obchodní společnosti R. a objemem hotovostních peněžních prostředků, které měl osobně obchodní společnosti K. předat, v úmyslu zhojit a zakrýt tento stav vzniklý opět ve spojitosti se shora uvedenou fiktivní smlouvou o dílo s obchodní společností K. dodatečně vyhotovili (případně nechali vyhotovit) listinu nazvanou „Smlouva o půjčce“ datovanou ke dni 30. 1. 2012, podle které obviněný M. W. jako fyzická osoba půjčil obchodní společnosti R. částku 2 200 000 Kč, kterou oba podepsali a jíž obviněný P. S. předal k zaevidování do účetnictví. Současně sepsal „Čestné prohlášení“ s datem 8. 2. 2012, podle kterého částku 2 200 000 Kč v 7 splátkách skutečně převzal a použil ji na úhradu faktur obchodní společnosti K. Ve skutečnosti však tato částka obviněným M. W. poskytnuta nebyla, stejně tak její jednotlivé splátky nebyly předány obchodní společnosti K., neboť tato obchodní společnost neprováděla žádné stavební či jiné práce na rekonstrukci objektu zdravotnického zařízení Ž. Obviněný M. W. přesto posléze v podvodném úmyslu nárokoval plnění z neexistující půjčky. Tímto společným jednáním uvedli jednotlivé pracovníky obchodní společnost R. v omyl tím, že předstírali neexistující půjčku, jejíž vrácení následně zčásti sami a zčásti prostřednictvím dalších subjektů nárokovali, čímž se poškozené obchodní společnosti R. pokusili způsobit škodu ve výši 2 200 000 Kč, z níž byla uhrazena jen částka ve výši 1 100 000 Kč, která také tvoří skutečně způsobenou škodu (a to i s ohledem na výsledek insolvenčního řízení).
5. Pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný P. S. samostatně jako místopředseda představenstva obchodní společnosti R. uzavřel za tuto obchodní společnost dne 12. 11. 2012 v Praze s obchodní společností ČEKONSTAV PRAHA, s. r. o., IČ: 24749737, se sídlem Praha 8 – Kobylisy, Na Dlážděnce 269/16 (dále ve zkratce jen „ČEKONSTAV“), smlouvu o dílo s předmětem díla „Novostavba - Lůžková část ve stávajícím areálu nemocnice R.“ a s cenou díla 15 000 000 Kč bez DPH, pod jejímž bodem VII. o sankčních ujednáních se v odst. 1 zavázal, že v případě, že stavební dokumentace včetně pravomocného stavebního povolení nebude zhotoviteli předána do 30. 4. 2014, uhradí mu objednatel smluvní pokutu ve výši 15 000 000 Kč. O uzavření této smlouvy neinformoval menšinového akcionáře obchodní společnosti R., ani její představenstvo a dozorčí radu, smlouvu nepředložil účetní společnosti a zejména po uzavření předmětné smlouvy nepodnikl žádné konkrétní kroky, které byly nezbytné pro dodržení závazku objednatele a vyvarování se tak povinnosti uhradit sjednanou smluvní pokutu, takže v důsledku nečinnosti obviněného P. S. došlo k tíži obchodní společnosti R. k naplnění podmínek sankčního ustanovení smlouvy o dílo. Obchodní společnost ČEKONSTAV jako zhotovitel pohledávku ve výši 15 000 000 Kč vyplývající ze smluvní pokuty úplatně postoupila dne 11. 6. 2014 obchodní společnosti Development Capital, a. s. (nyní v likvidaci), IČ: 28223021, se sídlem náměstí Svobody 93/22, Brno-město (dále jen „Development Capital“), která takto získanou pohledávku v plné výši přihlásila dne 5. 8. 2014 v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníka obchodní společnosti R. u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 18092/2014. V důsledku jednání obviněného P. S. tak poškozené obchodní společnosti R. bezprostředně hrozila škoda ve výši 15 000 000 Kč. Tato škoda nevznikla nezávisle na vůli obviněného proto, že insolvenční návrh byl zamítnut rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, č. j. KSHK 41 INS 18092/2014, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2016.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. S., M. W. a státní zástupce v neprospěch obou obviněných odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 1/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl následovně. Obviněnému P. S. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena, jakož i výkonu funkce v kontrolních orgánech obchodních korporací a jiných obdobných podnikatelských subjektů na dobu 6 let. Obviněnému M. W. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena, jakož i výkonu funkce v kontrolních orgánech obchodních korporací a jiných obdobných podnikatelských subjektů na dobu 4 let. Odvolání obviněného P. S. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného P. S.
7. Obviněný P. S. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.
8. Obviněný ve svém relativně obsáhlém dovolání nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, především výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, své stěžejní odvolací námitky i argumentaci jím užitou již v řízení před soudem prvního stupně (to vše v bodě I.), navázal rozhodnutím odvolacího soudu, s nímž dále polemizoval (bod II.), což průběžně doplňoval o rozsáhlou citaci z judikatury vyšších soudů. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněného a jeho zavinění. Soudy nižších stupňů podle obviněného nesprávně dovozovaly jeho zavinění z uzavření fiktivních smluv, dokladů a plnění. Obviněný jim vytkl, že nebraly v úvahu všechny důkazy a nepřihlédly k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v popisu skutku není uvedeno, jakým způsobem měl někoho uvést v omyl a kdo a na čí úkor se v jeho důsledku měl obohatit. Namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo . Rozsudek soudu prvního stupně tak podle něj byl zatížen vadami, které odvolací soud neodstranil. V celém dovolání pak polemizoval především se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
9. Ke skutku popsanému pod bodem 1) pak konkrétně uvedl, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu podvodu, neboť jeho jednáním nevznikla žádná škoda. Soudy nižších stupňů se podle něj v případě údajné fiktivní smlouvy dostatečně nevypořádaly s některými fakty, zejména se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., znaleckého ústavu, které bez řádného odůvodnění odmítly. Také měly vzít v úvahu, že bylo třeba zvýšit cenu stanovenou znaleckým posudkem jako cenu obvyklou o daň z přidané hodnoty.
10. Obviněný dále namítl, že občanský zákoník účinný v rozhodné době nevyžadoval pro uzavření smlouvy o půjčce písemnou formu, smlouvu bylo možno uzavřít ústně nebo konkludentně. Nebylo tedy třeba, aby obviněný M. W. uzavíral smlouvu o půjčce v písemné formě a tato smlouva měla být vykládána podle skutečného projevu vůle. Navíc nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by obviněný M. W. předmětnou půjčku neposkytl. Smlouvu o dílo jménem obchodní společnosti R. s obchodní společností ČEKONSTAV uzavřel s vědomím, že obchodní společnost, jejímž jménem jedná, své smluvní závazky splní a dodá zhotoviteli jím požadovanou dokumentaci ve lhůtě reálně stanovené pro možnost jejího pořízení, tedy nikoliv s vědomím a srozuměním s tím, že nastane skutečnost zakládající nárok zhotovitele, aby jí objednatel zaplatil smluvní sankci. Pokud by obchodní společnost R. smluvní sankci zaplatila, nevznikla by na jejím majetku škoda zahrnutá jeho úmyslným zaviněním. Proto podle svého přesvědčení se nemohl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, za který byl odsouzen.
11. Podle obviněného odvolací soud rezignoval na ochranu zákonnosti trestního řízení. Vytkl mu, že neprovedl jako důkaz výpis z obchodního rejstříku, díky němuž by zjistil, že dne 28. 12. 2011 došlo jen k zápisu změny způsobu jednání za obchodní společnost, že za představenstvo navenek jednal jménem společnosti samostatně předseda představenstva nebo místopředseda, ve skutečnosti však počínaje dnem 7. 12. 2011 byl obviněný P. S. oprávněn za obchodní společnost R. jednat samostatně. Tím se ovšem soudy nižších stupňů nezabývaly.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, zároveň navrhl, aby přerušil výkon rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného M. W.
13. Obviněný M. W. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
14. Také obviněný M. W. nejprve zevrubně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, především rozsudek soudu prvního stupně, své vlastní odvolání i s odkazem na argumentaci užitou před soudem prvního stupně (viz bod I. dovolání) a rozhodnutí o něm odvolacím soudem (pod bodem II.), s nímž dále polemizoval, obsáhle též citoval z judikatury vyšších soudů. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněného a jeho zavinění, na které nesprávně usuzovaly soudy nižších stupňů z údajně fiktivních smluv, dokladů a plnění. Dále použil obdobnou argumentaci jako spoluobviněný P. S., zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů, napadal nedostatky skutkové věty, z níž podle něj nevyplývá, jakým způsobem měl někdo někoho uvést v omyl, že by se v jeho důsledku někdo obohatil. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů podle něj zakládá jejich nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně podle něj bez dalšího přebíral tvrzení státního zástupce, aniž by k takovým tvrzením byly provedeny důkazy, s jeho námitkami se nevypořádal, opomenul jím navržené důkazy. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny. Namítl, že jeho námitkami uplatněnými již v řízení před soudem prvního stupně, které zopakoval v odvolání, se soud druhého stupně vůbec nezabýval. Obviněný setrval na své obhajobě, že dne 31. 1. 2012 na základě smlouvy o půjčce jako fyzická osoba zapůjčil obchodní společnosti R. částku 2 200 000 Kč, a proto také dne 10. 5. 2013 nechal převést částku ve výši 1 100 000 Kč z účtu obchodní společnosti R. na svůj účet u GE Money Bank. Z tohoto důvodu nemohlo dojít ke spáchání trestného činu podvodu pod bodem 1) písm. b) 2. rozsudku soudu prvního stupně.
15. Obviněný zpochybnil také fiktivnost smlouvy o dílo, k provedení díla došlo a jeho hodnota odpovídala ceně smlouvou sjednané. S těmito důkazy se soud prvního stupně nezbýval a nevypořádal se ani se závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., znalecký ústav, cenu stanovenou znaleckým posudkem jako cenu obvyklou nezvýšil o daň z přidané hodnoty a nezahrnul do ní dodávku a montáž kogeneračních jednotek do kotelny a projektové dokumentace pro tyto jednotky. Pokud jde o půjčku, v hlavním líčení nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by obviněný M. W. tuto půjčku neposkytl. Proto nelze dospět k závěru, že jednal v podvodném úmyslu.
16. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že ve vztahu k němu rozhodl tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl o uložení trestu, jak bylo zmíněno shora, avšak ohledně zbylé části podaného odvolání nerozhodl, čímž zatížil řízení procesní vadou, neboť výrok jeho rozsudku je neúplný.
17. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolací soud podle něj měl také provést důkaz výpisem z obchodního rejstříku a přihlédnout ke změně způsobu jednání za obchodní společnost, neboť počínaje 7. 12. 2011 byl obviněný P. S. oprávněn za obchodní společnost R. jednat samostatně. Z toho dovozoval, že jejich úmysl nemohl zahrnovat skutečnost, že by obviněný P. S. nemohl samostatně jednat za společnost R. Také neprovedl důkaz prokazující, že obchodní společnost K. měla oprávnění ke stavební činnosti.
18. Ze všech důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal, aby dovolací soud přerušil výkon trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných a replika
19. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k nim vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v něm uvedla, že s ohledem na provázanost trestné činnosti obou obviněných byly námitky obou obviněných prakticky identické. Zdůraznila, že oba obvinění napadli zejména skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že zpochybňovali samotnou podstatu jejich trestného jednání a hodnocení provedených důkazů.
20. Obvinění vytkli soudům nižších stupňů, že hodnotily provedené důkazy selektivně a v jejich neprospěch. Podle jejich názoru skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají provedeným důkazům a navíc jsou nepřezkoumatelná. Obvinění dále tvrdili, že nevyváděli finanční prostředky z obchodní společnosti R. a že veškeré finanční operace, které byly ve výroku rozsudku označeny za fiktivní a účelové, měly reálný základ. K tomu státní zástupkyně uvedla, že v tomto směru jejich dovolání není důvodné a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy nižších stupňů obhajobě obviněných neuvěřily a označily ji za spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů, které vyhodnotily nejen jednotlivě, ale především ve vzájemných souvislostech. Státní zástupkyně doplnila, že jediným smyslem jejich fungování v předsednictvu obchodní společnosti R. bylo vytunelování této obchodní společnosti a odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůraznila, že se odvolací soud všemi skutkovými námitkami odpovídajícím způsobem zabýval.
21. Státní zástupkyně připustila, že obvinění uplatnili i námitky právní, zejména ve vztahu k jejich jednání pod bodem 1), když namítli, že jejich jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin podvodu a že právnická osoba nikdy v omylu nejednala, neboť za ni vždy jednal obviněný P. S. Státní zástupkyně tomuto názoru přisvědčila, protože fyzická osoba, která je oprávněna v rámci své funkce nebo pověření samostatně jednat jménem právnické osoby nebo za tuto osobu a v souvislosti s tím činit majetkové dispozice s jejím majetkem, se nedopouští trestného činu podvodu na úkor této právnické osoby, pokud neoprávněně disponuje s jejím majetkem, ale nikoliv v omylu, resp. s neznalostí všech podstatných skutečností, byť by přitom porušila určité povinnosti, které z jejího postavení vyplývají, a způsobila tak škodu právnické osobě, jejímž jménem nebo za níž jedná. Souhlasila také s názorem obviněných, podle nějž má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo s neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.
22. Soudy nižších stupňů pod bodem 1) sice uzavřely, že usnesením Valné hromady společnosti ze dne 7. 12. 2011 došlo ke změně stanov obchodní společnosti a ke změně členů představenstva a členů dozorčí rady, nicméně vycházely z toho, že k podpisu smlouvy o dílo dne 7. 12. 2011 potřeboval podle dosavadních stanov obchodní společnosti obviněný P. S. spolupodpis zástupce minoritního akcionáře Města XY a člena představenstva M. V., jehož podpis na smlouvě o dílo s obchodní společností K. zjevně chyběl. Státní zástupkyně k tomu však uvedla, že zápisy týkající se volby a též odvolání statutárního orgánu obchodní společnosti v obchodním rejstříku jsou podle právních předpisů považovány za zápisy tzv. deklaratorní povahy, účinky změn nastávají již rozhodnutím příslušného orgánu společnosti o volbě orgánů. Proto právní úkony, které učinil statutární orgán od řádného zvolení do provedení zápisu v obchodním rejstříku, jsou považovány za platné. Obviněný P. S. jako místopředseda představenstva obchodní společnosti R. proto byl oprávněn činit za uvedenou obchodní společnost úkony samostatně. Pokud znal všechny rozhodné skutečnosti, nejednal v omylu, sám pak jím reprezentovanou obchodní společnost R. nemohl podvést. Proto se mohl dopustit nejvýše jiného trestného činu, a sice porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Podobně ani v případě jednání uvedeného pod bodem 1) písm. b), tedy zakoupení neexistující pohledávky, se obvinění nemohli dopustit trestného činu podvodu. V tomto případě obchodní společnost R. nemohla být uvedena obviněnými v omyl a bylo by třeba zvažovat jinou právní kvalifikaci jejich jednání, a to opět podle §220 tr. zákoníku.
23. Státní zástupkyně dále konstatovala, že v případě jednání pod bodem 1) b) 2. týkající se údajné Smlouvy o půjčce ze dne 30. 1. 2012, na jejímž základě měl obviněný M. W. obchodní společnosti R. jako fyzická osoba a zároveň v postavení předsedy představenstva půjčit částku 2 200 000 Kč, soud správně kvalifikoval tento skutek jako trestný čin podvodu, neboť podvodného jednání na úkor právnické osoby se může dopustit člen právnické osoby, její zaměstnanec nebo jiný pracovník, který sám není v dané věci oprávněný jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby, pokud uvádí v omyl osobu oprávněnou v této věci jednat jménem právnické osoby. Aby obviněný M. W. mohl půjčit obchodní společnosti R. částku 2 200 000 Kč, bylo k tomu zapotřebí souhlasu valné hromady, ten však dán nebyl. Podle §196a odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „obch. zák.“), byla společnost povinna zajistit předchozí souhlas valné hromady a současně uskutečnit transakci za podmínek obvyklých v obchodním styku v případě, že na jedné straně zamýšlené smlouvy měla stát společnost a na druhé straně některá z kvalifikovaných osob. Do okruhu těchto smluv spadala i předmětná smlouva o půjčce.
24. K námitce zavinění v případě jednání popsaného pod bodem 2), kvalifikovaném jako pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že obviněný P. S. byl povinen se seznámit se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly hospodaření obchodní společnosti R. Jestliže provedl takové úkony, kterými porušil svou zákonnou povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, pak byl odpovědný právě za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Existenci zavinění bylo možné dovodit ze samotného charakteru a způsobu počínání obviněného, který byl dostatečně popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na zavinění však bylo možné usuzovat i z ostatních rozhodných skutkových okolností - např. ze zcela nejasných ustanovení smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem - obchodní společností R. a zhotovitelem - obchodní společností ČEKONSTAV, nejasnostmi panujícími ohledně okolnosti, která ze stran smlouvu v takovém znění připravila, z provázanosti mezi obchodními společnostmi P. a Development Capital přes svědka P. M. a z nečinnosti obviněného P. S. Konstatovala, že k tzv. vytunelování obchodní společnosti R. byla zvolena cesta uzavření zjevně nevýhodné smlouvy, jejíž obsah neměl být nikdy naplněn, cílem bylo naplnění sankčního ujednání a jeho následné uplatnění. Takto vzniklou pohledávku pak uplatnila obchodní společnost Development Capital, která pohledávku obchodní společnosti ČEKONSTAV odkoupila za pouhých 150 000 Kč. Již sama cena postoupené pohledávky a provázanost obchodních společností přes P. M. svědčila o tom, že šlo o promyšlený sled jednotlivých úkonů od podpisu smlouvy až po uplatnění pohledávky, kterým byl sledovaný cíl získat z majetku obchodní společnosti R. částku 15 000 000 Kč.
25. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu uvedla, že rozhodnutí soudu není zatíženo vadou spočívající v absenci nebo neúplnosti některého výroku, jak ve svém dovolání namítl obviněný M. W. Vysvětlila, že zamítnutí odvolání obviněného je možné jen tehdy, pokud v žádné jeho části mu není vyhověno, neboť odvolání tvoří jeden nedělitelný celek, k tomu poukázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
26. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněným k případné replice. Tohoto práva využil pouze obviněný M. W. , který prostřednictvím svého obhájce uvedl, že souhlasí s právním názorem státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
30. Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný M. W. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
31. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
32. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
b) Obecně k dovoláním obviněných
33. Oba obvinění uplatnili v zásadě shodné námitky. Obviněný P. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný M. W. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obvinění ve svých dovoláních vznášeli z velké části shodné námitky proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimž vytýkali převážně nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy měly dospět údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, zejména soud prvního stupně podle obviněných vůbec nehodnotil provedené důkazy, především se nezabýval znaleckým posudkem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora.
34. Protože obvinění vznášeli do značné míry totožné námitky proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, lze se k jejich námitkám vyjádřit společně. Základem obou dovolání byla argumentace obou obviněných spočívající (zjednodušeně uvedeno) v tom, že ani jeden z obviněných nikoho nepodvedli a poškozenou obchodní společnost R. ani podvést nemohli, protože obviněný P. S. byl místopředsedou představenstva a obviněný M. W. dokonce předsedou představenstva uvedené obchodní společnosti, měli přitom právo samostatně jednat jménem této obchodní společnosti, a to ode dne 7. 12. 2011, kdy se konala valná hromada této obchodní společnosti, která rozhodla o změně stanov, a nikoli až od 29. 12. 2011, kdy změny ve společnosti byly zapsány do obchodního rejstříku. Především obvinění namítali, že smlouva o dílo uzavřená mezi obchodními společnostmi R. a K. není fiktivní, naopak je platná, neboť obviněný P. S. měl plné právo ji uzavřít. Platné a důvodné jsou i další navazující smlouvy, jak byly rozvedeny shora, a to jak dohoda o oboustranném zápočtu pohledávek a závazků mezi uvedenými obchodními společnostmi popsaná v bodě 1) b) 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak i smlouva o půjčce mezi obviněným mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. popsané pod bodem 1) b) 2 výroku téhož rozsudku. Obviněný stavěli svou obranu jednak na tom, že byli oprávněni jednat jménem obchodní společnosti R. samostatně, jednak na tom, že jako osoby oprávněné jménem této obchodní společnosti jednat a ji zavazovat nemohli ji podvést, a to i kdyby různými majetkovými dispozicemi ji neoprávněně poškodili, protože podle závěrů soudů nižších stupňů měli jednat po vzájemné dohodě, nemohli se tak vzájemně uvádět v omyl a o jednání osoby oprávněné k majetkovým dispozicím jménem obchodní společnosti R. v omylu tak nemohlo jít. Dále P. S. nesouhlasil ani s tím, že by se uzavřením smlouvy s obchodní společností ČEKONSTAV dopustil tzv. nevěrné správy, protože počítal s tím, že k naplnění sankčního ujednání obsaženého ve smlouvě nedojde.
c) Námitky obviněných neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
35. Obvinění ve svých dovoláních při uplatnění vlastních námitek proti hmotněprávnímu posouzení především vycházeli ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami vznesenými obviněnými se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněných již v řízení před soudem prvního stupně a zároveň byly i obsahem jejich podaných odvolání, jak vyplývá též z písemného vyhotovení obou dovolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 9 až 21 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
36. Dovolatelé se tak pouze formálně domáhali změny v aplikaci hmotného práva, které však žádali aplikovat na jimi prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
37. V naznačeném směru je třeba také připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
38. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obvinění ve svých dovoláních ve spojitosti s prováděním dokazování zmiňovali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
39. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce nevinny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo . K námitce obviněných týkající se porušení zásady in dubio pro reo , Nejvyšší soud podotýká, že jde o zásadu procesní a nikoli zásadu práva hmotného, a proto již z povahy věci nemůže naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
40. Přesto se dovolací soud i těmito námitkami zabýval do té míry, zda porušením uvedených procesních pravidel týkajících se dokazování se skutkové závěry soudů nižších stupňů dostaly do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů, takový nesoulad ovšem ani dovolací soud nezjistil. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) se proto Nejvyšší soud níže vyjádří i k některým námitkám chybného zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů, jak je vyslovili obvinění ve svých dovoláních.
41. Jak již bylo uvedeno, obvinění do značné míry vycházeli ze zcela jiného skutkového děje, než jaký byl před soudy nižších stupňů prokázán provedeným rozsáhlým dokazováním. Obvinění si pro svou verzi skutkového děje notně přizpůsobovali jednotlivé důkazy, které nehodnotili nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemných souvislostech. Zcela přitom pomíjeli, že základem závěrů soudů nižších stupňů pro jejich odsouzení bylo zjištění, že smlouva o dílo mezi obchodními společnostmi R. a K. je zcela fiktivní a nemá žádný reálný základ. Bylo tomu tak především proto, že žádný z reprezentantů obchodní společnosti K. nepotvrdil uzavření této obchodní smlouvy, právě naopak jednatel obchodní společnosti K. J. J. K. jakoukoliv spolupráci s obchodní společností R. zcela popřel, jím řízená obchodní společnost K., která byla v podstatě jen tzv. prázdnou schránkou, se na rekonstrukci nemocnice v Ž. nijak nepodílela, práce neposkytla, nefakturovala je, nezařizovala subdodávky prací, které by sama proplácela, neměla k tomu prostředky materiální, finanční ani personální. Z výpovědi tohoto svědka též vyplývá, že uvedená obchodní společnost byla původně zřízena pro účelové vytváření falešných (fiktivních) faktur, to ovšem (jako tzv. bílý kůň) činil svědek pro pana P. v roce 2010, nikoli i v letech následujících, kdy docházelo k rekonstrukci nemocnice v Ž. Závěr o tom, že obchodní společnost K. reálně žádné práce neprováděla, ovšem vyplývá i z výpovědi řady vyslechnutých svědků, kteří podle verze obviněných měli pro tuto obchodní společnost provádět tzv. subdodavatelské práce, jež měly uvedené obchodní společnosti fakturovat, byť s ní nikdy obchodní jednání nevedli. Předstírání obchodního ujednání s obchodní společností K. je ovšem dokládáno i dvojí verzí smlouvy s ní uzavřené, jedné určené pro čerpání úvěru, druhé pro vnitřní potřeby společnosti, zároveň došlo touto smlouvou i k oklamání dalších osob jednajících za obchodní společnost R., a sice účetní E. M., roz. P., a externí účetní S. H., resp. pokladní P. D., které pak činily majetkové dispozice popsané v rozsudku soudu prvního stupně, resp. transakce zaúčtovali. Podobně bylo jednoznačně prokázáno, že fiktivní byla i smlouva o oboustranném zápočtu mezi obchodními společnostmi R. a K., neboť žádné vzájemné závazky a pohledávky mezi sebou na základě fiktivní smlouvy o dílo nemohly mít.
42. Obviněným lze v této spojitosti dát jedině za pravdu v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vycházely ze závěru, že obviněný P. S. mohl jednat samostatně za obchodní společnost R. až od 28. 12. 2011, resp. 29. 12. 2011, kdy došlo k zápisu jeho postavení a oprávnění samostatně jednat do obchodního rejstříku, v tomto směru důvodně obvinění namítali, že takový zápis do obchodního rejstříku má jen deklaratorní účinky, oprávnění mu vzniklo již samotným rozhodnutím valné hromady konané dne 7. 12. 2011, neboť z tehdy platného a účinného obchodního zákoníku výslovně nevyplývalo, že by oprávnění členů představenstva akciové společnosti na základě rozhodnutí valné hromady vznikalo až s jejich zápisem do obchodního rejstříku (viz k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 113/2000, podle něhož konstitutivní povahu mají jen takové zápisy, u nichž to právní norma výslovně stanoví). To ovšem, jak bylo zdůrazněno shora, nebyl stěžejní důvod, proč soudy nižších stupňů považovaly uvedenou smlouvu o dílo za fiktivní, určující bylo, že šlo o předstíraný smluvní vztah ze strany obviněných, kteří jej s druhou smluvní stranou (obchodní společností K.) vůbec nesjednali. Proto ani z tohoto důvod nebyl zapotřebí výjimečný kasační zásah Nejvyššího soudu do již pravomocně skončené věci (reálně by to bylo jen kvůli drobnému pozměnění popisu skutku spočívajícím v upřesnění datace, které by na právní hodnocení nemělo žádný vliv).
43. Stejně tak obvinění vycházeli ze zcela jiné skutkové verze, jde-li o další část jednání kladeného jim za vinu, spočívající v uzavření smlouvy o půjčce mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. v bodě 1) b) 2. I v tomto případě soudy nižších stupňů jednoznačně vysvětlily, proč verzi obviněných, že k této půjčce reálně došlo, neuvěřily a proč uvedenou písemnou smlouvu považovaly za fiktivní. Kromě tvrzení obviněných a jimi připravené listiny takové verzi nic neodpovídá, naopak z logické verze podpořené výpovědí svědkyň S. H., E. M., roz. P., a P. D., jednoznačně vyplývá, že jde o dodatečné účelové vytváření dokumentace zakrývající reálný nesoulad mezi objemem hotovostních peněžních prostředků obviněným P. S. reálně převzatých z pokladny (ve spojitosti se shora uvedenou smlouvou o dílo) a objemem doložených příjmových pokladních dokladů obchodní společnosti K. (obviněný podle nich měl předat více, než z pokladny získal), což následně chtěli obvinění v roce 2013 zhojit tím, že žádali pokladní, svědkyni P. D., aby zfalšovala pokladní doklady a pokladní knihu a zapsala zpětně do roku 2012 přijetí částky 2 200 000 Kč jako půjčky od obviněného M. W., což svědkyně odmítla, tuto verzi potvrzovala i výpověď svědkyně E. M., roz. P. Zároveň se mělo jednat o prostředek k dalšímu vyvádění z jimi řízené obchodní společnosti R. (jejímu tzv. tunelování), neboť to bylo důvodem, proč obviněný M. W. na tomto základě nechal svědkyni E. M., roz. P., převést na svůj účet částku ve výši 1 100 000 Kč, resp. dále s touto fiktivně vytvořenou pohledávkou nakládal, jak je popsáno pod bodem 1) b) 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
44. Zároveň je možno v této spojitosti souhlasit v naznačeném směru s vyjádřením státní zástupkyně, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi M. W. a obchodní společností R. by bylo zapotřebí souhlasu valné hromady, který ovšem dán nebyl. Podle §196a odst. 1 obch. zák. uzavření smlouvy o půjčce mezi členem představenstva a akciovou společností (přitom je lhostejno, zda obchodní společnost je dlužníkem či věřitelem z takové smlouvy) je možné jen s předchozím souhlasem valné hromady a za podmínek obvyklých v obchodním styku. Nedostatek souhlasu valné hromady zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015), a to i za předpokladu, že osoba, která uzavřela smlouvu v postavení statutárního orgánu společnosti, byla současně ke dni uzavření smlouvy většinovým společníkem společnosti (viz například posledně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/20; to by neplatilo jen tehdy, pokud by osoby sjednávající smlouvu vyžadující souhlas valné hromady zároveň byly jedinými společníky, resp. akcionáři, dané společnosti – viz přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, a ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013). To je ovšem vyřčeno jen zcela nad rámec skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, protože v daném případě se nejednalo o pouhou absolutní neplatnost jinak reálně učiněného právního úkonu, naopak šlo podle důvodných závěrů soudů nižších stupňů o úkon zcela fiktivní, který se vůbec nestal, jen byl obviněnými za účelem vlastního obohacení deklarován. Zmíněná absence souhlasu valné hromady ke smlouvě o půjčce tak jen dokládá právě onu fiktivnost zmíněného úkonu.
45. Námitky obviněného P. S. týkající se posledního bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl popsán skutek právně kvalifikovaný jako pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byly ve své podstatě pouhým vyjádřením nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný P. S. totiž namítal především absenci zavinění ve formě přímého úmyslu ve vztahu ke škodě i k tzv. nevěrné správě. Obviněný tak ve své podstatě žádal pouze aplikace hmotněprávní úpravy na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, a proto takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
46. Zcela důvodně totiž soudy nižších stupňů uzavřely, že jediným smyslem a účelem jednání obviněného P. S. popsaným pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo vyvedení peněz z obchodní společnosti R. (její tzv. tunelování). Na přímý úmysl obviněného P. S. poškodit jím zastupovanou obchodní společnost R. za účelem dosažení prospěchu další osoby přitom usuzovaly ze samotného textu jednostranně nevýhodné smlouvy uzavřené s obchodní společností ČEKONSTAV, jakož i z dalšího navazujícího jednání obviněného P. S., resp. opomenutí konání směřujícího k realizaci uzavřené smlouvy. Obviněný P. S. jménem obchodní společnosti R. totiž uzavřel dne 12. 11. 2012 smlouvu o dílo s obchodní společností ČEKONSTAV, jejíž předmětem bylo dílo v hodnotě 15 000 000 Kč, zároveň byla sjednána smluvní pokuta ve zcela shodné výši ve prospěch zhotovitele díla pro případ, že by zhotoviteli díla nebyla předána stavební dokumentace do 30. 4. 2014. Obviněný P. S. nejenže sjednal smluvní pokutu na částku shodnou s cenou díla, která měla být vyplacena zhotoviteli díla, aniž by měl s dílem jakýkoliv náklad a učinil cokoliv ve prospěch objednatele díla, ale především sám ve prospěch provedení díla a zamezení aktivace ustanovení o smluvní pokutě po dobu téměř 1,5 roku nic neprovedl, před minoritním akcionářem i pracovníky poškozené tuto smlouvu zatajil. Mnohem spíše se tak jeví i tato smlouva jako fiktivní, vytvořená jen za účelem přihlášení pohledávky za úpadcem – obchodní společnosti R. v insolvenčním řízení (jak též naznačoval soud prvního stupně na str. 41 odůvodnění svého rozsudku), nicméně soudy nižších stupňů zřejmě z důvodu aplikace procesního principu in dubio pro reo ji za reálnou považovaly, proto vytýkaly obviněnému v tomto případě „pouze“ tzv. nevěrnou správu majetku obchodní společnosti R.
47. Lze tak shrnout, že z uvedeného je patrné, že obvinění primárně nesouhlasili se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, setrvávali i v podaných dovoláních na své dosavadní obhajobě, kterou navíc ve značné části zcela přebírali z řádného opravného prostředku - odvolání, což samo o sobě je důvodem pro odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného, pokud se jí zabýval i soud odvolací (viz výše). Reálně tedy obvinění převážnou částí svých výhrad nenaplňovali uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pod nějž oba zmíněné námitky subsumovali. Žádali totiž veskrze aplikovat hmotné právo na zcela jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, což však zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak již bylo rozvedeno shora.
d) Námitky obviněných odpovídající dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
48. Jen s určitou mírou benevolence lze některé z námitek obviněných pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, byť i v tomto případě byly námitky kontaminovány jinými skutkovými předpoklady nastíněnými obviněnými, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, jak bylo vysvětleno shora. Konkrétně jde především o námitku, že se obvinění nemohli dopustit trestného činu podvodu vůči obchodní společnosti R., pokud zároveň byli členy jejího představenstva, protože jako takoví utvářeli její vůli a nemohli klamat sami sebe, zvláště pokud jim bylo vytýkáno, že při sjednávání rozhodnutých smluv jednali po vzájemných dohodách. Obvinění tedy nesouhlasili s tím, že by jako členové představenstva a osoby oprávněné jednat jménem obchodní společnosti R. se mohli dopustit trestného činu podvodu a naplnit objektivní stránku jeho skutkové podstaty.
49. Shora v narativní části bylo uvedeno, že obviněný P. S. se podle rozsudků soudů nižších stupňů dílem samostatně pod bodem 1) a) a dílem společně s obviněným M. W. pod bodem 1) b) dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco obviněný M. W. ve spolupachatelství s P. S. pod bodem 1) b) zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
50. K tomu je nejprve možno obecně uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby jsou v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku způsobení značné škody a v §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku škody velkého rozsahu, jimiž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500 000 Kč, jde-li o škodu značnou, resp. 5 000 000 Kč, jde-li o škodu velkého rozsahu.
51. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti (obviněným bylo kladeno za vinu, že někoho uvedli v omyl), v důsledku čehož je provedena majetková dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k obohacení další osoby. Proto se běžně uvádí, že u trestného činu podvodu mohou vystupovat 4 okruhy osob – pachatel (jako osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba jednající v omylu (oklamaná), osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Zpravidla je při podvodném jednání pachatelem a obohaceným tatáž osoba, podobně oklamaným a poškozeným je tatáž osoba, nutně tomu tak být nemusí. Je-li podvodné jednání (uvádění v omyl, využití omylu či zamlčení podstatných skutečností) adresováno právnické osobě, zpravidla je tomu tak, že je adresováno konkrétní fyzické osobě, která je současně oprávněna za právnickou osobu právně jednat (dřívější terminologií činit právní úkony), tedy může učinit dispozici s majetkem právnické osoby, která tak bude podvodem poškozena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. 8 Tdo 541/2016). Ve skutečnosti by shora uvedený okruh osob bylo ovšem možno rozšířit, vystupuje-li v některé popsané pozici právnická osoba reprezentovaná osobou fyzickou – tak např. je jednání pachatele adresováno zaměstnanci či jinému zástupci právnické osoby se složitou vnitřní strukturou a rozhodovacími procesy uvnitř této právnické osoby, nemusí nutně oklamaný zaměstnanec právnické osoby být současně tím, kdo rozhodne o provedení majetkové dispozice a také ji skutečně realizuje (tak tomu může být například u bank či pojišťoven, je-li pachatelovo jednání směřováno vůči některému ze zaměstnanců, který posuzuje jen dílčí aspekt žádosti o plnění a jehož rozhodnutí podléhá aprobaci další osoby, zatímco majetkovou dispozici činí odlišné oddělení prostřednictvím jiné fyzické osoby).
52. Obvinění ve svých dovoláních, v čemž s nimi souhlasila i státní zástupkyně ve svém vyjádření, nesouhlasili s řešením užitým soudy nižších stupňů spočívajícím v tom, že i fyzická osoba reprezentující právnickou osobu a podílející se na utváření její vůle ji může podvést, tedy že se může vůči takové právnické osobě, s níž ji pojí určitý právní vztah, dopustit trestného činu podvodu.
53. V této spojitosti je možno upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, publikované pod č. T 634. ve svazku č. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, a též v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2004, str. 115. Na toto rozhodnutí sice též obvinění poukazovali, ovšem poněkud jej dezinterpretovali a na jeho základě dospěli k odlišnému stanovisku. Podle citovaného rozhodnutí se trestného činu podvodu lze dopustit též na úkor právnické osoby, a to jak fyzickou osobou, která stojí mimo strukturu právnické osoby, tak fyzikou osobou uvnitř právnické osoby, která je zařazena do její organizační struktury. Proto trestný čin podvodu může být spáchán i v rámci pracovněprávních vztahů, jestliže pachatelem je zaměstnanec a osobou jednající v omylu (či s neznalostí všech podstatných skutečností), resp. osobou poškozenou, je zaměstnavatel. O trestný čin podvodu jde jen za předpokladu, že majetkové hodnoty (např. peníze), o které se pachatel obohatil a jimiž způsobil škodu právnické osobě, vylákal od fyzické osoby, která jimi disponovala a kterou za tím účelem uvedl v omyl (resp. využil jejího omylu nebo neznalosti podstatných skutečností). Kdyby pachatel s majetkovými hodnotami, o něž se ke škodě právnické osoby obohatil, sám disponoval a nemusel si je přisvojit podvodným jednáním učiněným vůči některé fyzické osobě, nemohlo by jít o trestný čin podvodu, ale jen o jiný trestný čin proti majetku, např. o zpronevěru.
54. Nejvyšší soud nemá důvod shora uvedené závěry obsažené v citovaném usnesení nyní jakkoliv zpochybňovat či revidovat, považuje je za dobře použitelné i pro rozhodnutí v této věci. Je třeba uvést, že postavení osob označených za pachatele trestných činů v obou srovnávaných věcech bylo odlišné, že v nyní projednávané věci byli za pachatele trestného činu podvodu označeni členové představenstva akciové společnosti, tedy nejvyššího výkonného orgánu této obchodní společnosti, který je pověřen obchodním vedením této korporace a utváří její vůli v běžných obchodních vztazích, zatímco v připomínaném dřívějším rozhodnutí šlo o hlavního účetního obchodní společnosti. Přesto je Nejvyšší soud přesvědčen, že shora zmíněné zobecnění (byť s poněkud odlišným skutkovým základem) je použitelné i v nyní projednávané věci a že i člen představenstva se může na úkor jím řízené právnické osoby dopustit podvodu, pokud k obohacení sebe či jiné osoby uvádí v omyl (popř. využívá jejich omylu či jim zamlčuje podstatné skutečnosti) další fyzické osoby, které činí za právnickou osobu majetkovou dispozici a které by, nebýt tohoto omylu, takovou dispozici s majetkem právnické osoby neučinily.
55. Tak tomu ovšem bylo i v tomto případě. Nešlo přitom o klamání minoritního akcionáře, jak se též naznačovalo, ale o klamání fyzických osob – zaměstnankyň obchodní společnosti R. , které nakládaly s finančními prostředky této poškozené korporace. Obvinění podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů neměli sami přístup k finančním prostředkům, naopak si tento přístup zjednávali podvodným uváděním v omyl pokladní P. D. a účetní E. M., roz. P., které obviněným vydávaly hotovost, resp. převáděly peníze na účet po sdělení nepravdivých informací o důvodnosti takových transakcí, které měly mít titul ve fiktivní smlouvě o dílo s obchodní společností K. a ve fiktivní smlouvě o půjčce mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. Jen na základě nepravdivých tvrzení ze strany obviněných zmíněné pracovnice buď vydávaly hotovost, anebo zadávaly příkazy k bezhotovostnímu převodu peněz, jak bylo popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a vyplývá i z jeho odůvodnění. T ak svědkyně P. D. vydávala obviněnému P. S. finanční částky z hotovostní pokladny oproti prozatímním výdajovým dokladům pod smyšlenou legendou úhrady stavebních prací obchodní společnosti K., následně tyto fiktivní výdaje obviněný kryl předkládáním falešných příjmových pokladních dokladů zmíněné obchodní společnosti K., ač jí ve skutečnosti žádné peníze neproplácel (viz výše). Svědkyně E. M., roz. P., zase zadávala příkazy k bezhotovostním převodům peněz na základě nepravdivých informací od obviněného P. S., že došlo k zápočtu pohledávek a závazků mezi obchodními společnostmi R. a K. a že s ohledem na další obchodní vztahy s obchodní společností P. má posledně uvedené obchodní společnosti převést částku 1 600 000 Kč, resp. na základě nepravdivých informací od obviněného M. W. o půjčce zadala příkaz k úhradě částky 1 100 000 Kč na jím určený účet . Ve všech uvedených případech tak nešlo o přímé nakládání s finančními prostředky ze strany obviněných a o jejich zpronevěru, obvinění si přístup k těmto finančním prostředkům podle závěrů soudů nižších stupňů, s nimiž je možno souhlasit, zjednávali na základě lživých informací sdělovaných pracovnicím poškozené obchodní společnosti R. Jinými slovy si získali moc nad uvedenými finančními prostředky teprve tím, že někoho jiného (zaměstnance poškozené obchodní společnosti) oklamali. Podobně s uváděním v omyl zaměstnanců či jiných osob oprávněných za obchodní společnost R. či jejím jménem jednat počítali obvinění i v případě vylákání dalších finančních prostředků po postoupení části pohledávky obviněným M. W. dalším subjektům, jak bylo popsáno v bodě 1) b) 2. rozsudku soudu prvního stupně, v tomto směru však k dokonání činu nedošlo, protože se těmto dalším subjektům ve výroku rozsudku zmíněné částky vylákat nepodařilo.
56. Nejvyšší soud tedy souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, které dovodily, že se obvinění shora popsaným způsobem trestného činu podvodu dopouštěli. Ve zbytku je možno odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, v nichž se soudy nižších stupňů s námitkami obviněných již vypořádaly.
e) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
57. Obviněný M. W. uplatnil ve svém dovolání kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu . Obviněný namítl, že jeho odvolání odvolací soud zcela nevyčerpal, protože napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen částečně a sám znovu rozhodl o trestu, ovšem neučinil žádné výslovné rozhodnutí, jímž by se vypořádal s námitkami obviněného proti ostatním částem rozsudku soudu prvního stupně, proto považoval výrok rozsudku soudu druhého stupně za neúplný, čímž řízení zatížil procesní vadou.
58. Ani v tomto směru ovšem není možno dát obviněnému M. W. za pravdu. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením §258 odst. 2 tr. řádu a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k §256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017 .
59. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v nedávné době bez podrobnějšího odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v období dřívějším, ale dokonce i následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19) .
60. Na tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době musel reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 (a v podstatě shodně i v usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, nevysloví-li odvolací soud, že “jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jeho argumentaci lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji sám Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, ústavní stížnost obviněného proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
61. Důvodně též Nejvyšší soud v citovaném usnesení naznačil, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle §265l odst. 2 tr. řádu, pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu §265h tr. řádu), aby následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody (viz §265f odst. 2 tr. řádu), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez jakýchkoliv průtahů kýmkoliv ze zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický, rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a se zásadou rychlosti řízení.
62. Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedený výklad přesvědčen, že odvolací soud se jednoznačně s námitkami obviněného M. W. vypořádal, že mu vyhovět v ostatních bodech jeho odvolání nechtěl, protože je právě v ostatních ohledech, nešlo-li o výrok o trestu, nepovažoval za důvodné. V tomto celém duchu se nese odůvodnění odvolacího soudu, s nímž souhlasí též dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedených pasáží tohoto usnesení. Proto dovolání obviněného M. W. i v tomto směru považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
63. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných, které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Stejně tak tomu bylo i v případě námitky obviněného M. W. podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, že výrok rozsudku soudu druhého stupně je neúplný. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
64. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu