ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.797.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 797/2019-7654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovoláních, která podali obvinění V. Š. , nar. XY, bytem XY, XY, A. V. , nar. XY, bytem Italská republika, XY, XY, a Z. V. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 To 157/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. Š., A. V. a Z. V. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 12. 2016, sp. zn. 28 T 9/2007, bylo rozhodnuto v trestní věci obviněných V. Š., A. V. a Z. V. následovně. Obviněný V. Š. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz (nesprávně uvedeno „pozměnění“) podle §8 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zákon“), a to za užití §143 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a pod body 1) a 2) výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl podle §140 odst. 2, §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti výroby, obchodu a služeb, pronájem nebytových prostor, včetně poskytování služeb spojených s pronájmem, jakož i zastupování takových subjektů, jejich statutárních orgánů a členů orgánů na základě plné moci, v trvání 5 let. Obviněná A. V. byla uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz (nesprávně uvedeno „pozměnění“) podle §8 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2 alinea 2 tr. zákona za použití §143 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1 tr. zákona, za což jí byl podle §140 odst. 2, §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Obviněný Z. V. byl uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz (nesprávně uvedeno „pozměnění“) podle §8 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2 alinea 2 tr. zákona za použití §143 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen podle §140 odst. 2, §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let s dohledem.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 To 157/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu z podnětu odvolání obviněných i státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že pod bodem 1) výroku o vině obvinění V. Š., A. V. a Z. V. byli uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1, §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za užití §238 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obvinění A. V. a Z. V. též pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný V. Š. byl pod bodem 1) a 2) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému V. Š. uložen podle §233 odst. 3, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, obviněné A. V. byl uložen podle §233 odst. 3, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a obviněnému Z. V. byl uložen podle §233 odst. 3, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Uvedených trestných činů se obvinění podle rozsudku odvolacího soudu dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) šlo o to, že ve Zlíně v přesně nezjištěné době od začátku roku 2002 do 12. 8. 2002 obviněný V. Š. jako předseda představenstva dlužníka obchodní společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále jen jako „A.“), v rámci jednání předcházejících uzavření Smlouvy o úvěru ze dne 12. 8. 2002, č. 1268/02/LCD, v České spořitelně, za blíže nezjištěných okolností, spolu s dalšími obviněnými opatřil napodobeniny listinných akcií na majitele, číselné řady 1-200 o jmenovité hodnotě 5 000 Kč, vydaných obchodní společností A. ke dni 4. 1. 1996, tehdy uložených u italské banky BIPOP-CARIRE, se sídlem v Italské republice (dříve Banca Popolare di Brescia), včetně 50 kusů akcií (č. 151-200) uložených u uvedené banky pro italského občana Giovanniho Mottiho a 108 kusů akcií (č. 43-150) pro italského občana Gustava Piantoniho, z celkové emise 200 kusů upsaných akcií. Dané listiny označené jako akcie obchodní společnosti A., vydané dne 4. 1. 1996, přitom k datu svého vydání nesplňovaly povinnou náležitost podpisů dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za tuto obchodní společnost. Uvedené falzifikáty obviněný předložil věřiteli s tvrzením, že jsou vlastněny obviněným, ačkoliv si byl vědom toho, že padělky akcií budou věřitelem použity jako jedna z forem zajištění předmětného úvěru. Za tímto účelem také obviněný dne 15. 1. 2003 s věřitelem uzavřel smlouvu o zastavení listinných akcií, č. ZA1/1268/LCD. Obviněný Z. V. a obviněná A. V. s vědomím všech těchto skutečností po předchozí vzájemné domluvě s obviněným V. Š. a po opatření napodobenin akcií poskytli k tomu pomoc spočívající ve sjednání nezbytného zajištění úvěru tím, že dne 15. 1. 2003 uzavřeli s věřitelem příslušné zástavní smlouvy uvedené ve výroku rozhodnutí a předmětné padělky akcií téhož dne věřiteli také osobně předali. Všichni obvinění tak činili s vědomím okolností týkajících se uložení pravých listin označených jako akcie ze dne 4. 1. 1996 u banky BIPOP-CARIRE se sídlem v Italské republice. Již v době sjednávání Smlouvy o úvěru ze dne 12. 8. 2002 jim bylo známo, že zástavní právo k těmto akciím, jejichž falzifikáty věřiteli následně předali, představuje jednu z forem zajištění pohledávky věřitele této smlouvy. Pod bodem 2) výroku o vině ve Zlíně v přesně nezjištěné době od počátku roku 2003 do 17. 9. 2003 obviněný V. Š. jako předseda představenstva dlužníka obchodní společnosti A. předložil falzifikát prohlášení banky v záhlaví označené jako Banca Popolare di Brescia se sídlem v Italské republice, datovaný dnem 25. 11. 2002, s textem informujícím o vyrovnání běžného účtu zřízeného u této banky pro obchodní společnost A. dne 9. 4. 1998 za účelem výstavby obchodního centra K. v XY, ač věděl, že jde o padělek a že obsah tohoto prohlášení nebyl pravdivý a současně mu bylo známo, že poskytnutí úvěru Českou spořitelnou je prohlášením o bezdlužnosti vůči zahraniční bance přímo podmíněno.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného V. Š.
4. Obviněný V. Š. podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudky soudů nižších stupňů podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Svým dovoláním brojil především proti právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný vyjádřil též přesvědčení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 997/2015.
5. Obviněný především nesouhlasil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, mezi nimiž a provedenými důkazy spatřoval extrémní rozpor. Rozporoval, že by v době svého jednání věděl, že předává do zástavy padělky platných cenných papírů. Soudy nižších stupňů neprovedly žádný nový důkaz, který by prokazoval jeho vědomost o tom, že do zástavy byly předány padělky platných cenných papírů. Vytkl také, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, že obchodní společnost A. dne 7. 11. 2002 emitovala nové akcie pouze z toho důvodu, že původní akcie z roku 1996 byly neplatné, o čemž obvinění věděli, a až následně dne 15. 1. 2003 byly uzavřeny zástavní smlouvy ohledně listinných akcií ve prospěch České spořitelny. V tomto směru poukázal na názor Nejvyššího soudu, že dosud provedené důkazy neumožňují zaujmout opačný názor, že věděl o předání padělků.
6. Hlavní námitkou obviněného bylo odvolacím soudem nesprávné užití zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, namísto zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v době spáchání skutku, jak to učinil soud prvního stupně, neboť pozdější zákon s ohledem na formální pojetí pro něj nebyl příznivější. Podle obviněného pro něj byla příznivější dřívější úprava, neboť podle ní bylo nutné zvažovat i otázku společenské nebezpečnosti jeho činu. V této spojitosti namítl, že předmětný úvěr byl zcela splacen ještě před zahájením trestního stíhání a za těchto okolností byla společenská nebezpečnost jeho jednání nulová. Poukázal také na to, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu dostatečně nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, která podle jeho názoru měla být relevantním způsobem kompenzována, a to tak, že trestní stíhání mělo být zastaveno pro jeho nepřípustnost.
7. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněné A. V.
8. Také obviněná A. V. podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadený rozsudek podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
9. Ani obviněná A. V. nesouhlasila s tím, že by trestní zákoník byl pro ni v otázce trestnosti příznivější. Zpochybnila odůvodnění řešení této otázky v rozsudku odvolacího soudu, vytkla mu, že trestní zákon účinný v době spáchání činu vycházel z materiálního pojetí, pro které by podle obviněné skutek jim kladený za vinu nebyl vůbec trestným činem.
10. Namítla především absenci společenské nebezpečnosti činu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Věřiteli (České spořitelně) totiž nevznikla žádná škoda, úvěr byl předčasně splacen, také samotný zaměstnanec banky odpovědný za sjednávání úvěrů uvedl, že bylo možné, že by banka úvěr poskytla, i kdyby se akcie do zástavy nedaly. Předložení akcií České spořitelně tak nebylo dostatečně nebezpečné, a proto nemohlo jít o trestný čin, a to ani v případě úvěrového podvodu ze strany hlavního pachatele, ani pomocníků. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/2005, z něhož obsáhle citovala. Z těchto důvodů měla být v plném rozsahu zproštěna obžaloby.
11. Dále obviněná A. V. vytkla rozsudkům soudů nižších stupňů chybné právní závěry ohledně pozitivního skutkového omylu o podmínkách trestnosti. Soudy nižších stupňů neprovedly žádný nový důkaz, který by prokazoval její vědomost o tom, že do zástavy byly předány padělky platných cenných papírů. Pokud soudy nižších stupňů k tomuto závěru dospěly, tak se podle obviněné odchýlily od závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Z důvodů procesní opatrnosti pak namítla, že závěry soudů nižších stupňů byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy.
12. V závěru svého dovolání obviněná upozornila na své postavení v době skutku, kdy byla pouze akcionářkou obchodní společnosti A., nebyla v rozhodující funkci a smlouvu o úvěru nikdy neviděla. K akciím měla laický vztah, nemá právní vzdělání, spoléhala se na pokyny obviněného V. Š. a O. K akciím předloženým věřiteli České spořitelně ani k akciím uloženým v Itálii se nemohla vyjádřit, protože je neviděla.
13. Obviněná A. V. ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud ve vztahu k ní zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
c) Dovolání obviněného Z. V.
14. Také obviněný Z. V. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Obviněný nejprve namítal vady skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ač si byl vědom, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se zásadně nelze úspěšně domáhat jejich revize, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Obviněný se však dovolával tzv. extrémního rozporu mezi nimi a provedenými důkazy s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Především zopakoval (ve shodě s ostatními obviněnými) svou obranu, že v době činu nevěděl, že předával do zástavy padělky platných cenných papírů. V tomto směru poukázal na vybrané pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 997/2015. V navazujícím řízení nebyl proveden žádný nový důkaz prokazující opak, neměly k tomuto závěru soudy nižších stupňů dospět.
16. Obviněný dále zpochybnil, že by byl naplněn znak „značného rozsahu“ u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, soudy jeho naplnění ani nijak nezdůvodnily. Podle něj nebylo možné vycházet ze jmenovité hodnoty akcií, které nemusely odpovídat jejich reálné hodnotě.
17. Stejně jako ostatní spoluobvinění ani on nesouhlasil s použitím trestního zákoníku a žádal užití právní úpravy účinné v době spáchání činu, neboť podle dřívější úpravy bylo nutné se zabývat i společenskou nebezpečností činu. Odvolacímu soudu vytkl, že pokus padělání akcií byl prostředkem k získání úvěru, který byl řádně a včas splacen ještě před zahájením trestního stíhání, nebylo ani zjištěno, že by obvinění hodlali akcie použít jiným způsobem, než jako zástavu věřiteli (České spořitelně). Pokud by byl použit trestní zákon, nebylo by možno prostředek jednání, tj. padělání akcií, posoudit přísněji, než cíl tohoto jednání, tj. vylákání úvěru, který byl následně řádně splacen.
18. Soudům nižších stupňů také vytkl, že nedostatečně zhodnotily extrémní délku trestního stíhání v trvání 13 let a dobu uplynulou od spáchání činu v trvání 16 let. Obvinění se na průtazích nepodíleli a nedopustili se další trestné činnosti. Tím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Obviněný k tomu poukázal také na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovodil, že i z těchto důvodů měl být zcela zproštěn obžaloby, případně mělo být trestní stíhání zastaveno.
19. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření k dovoláním
20. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve se samostatně vyjádřil k dovolání obviněného Z. V., poté i k dovoláním obviněných V. Š. a A. V.
21. K dovolání Z. V. upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Námitky týkající se otázky, zda obvinění v době činu předpokládali, že předávají padělky platných akcií, byly primárně otázkou skutkovou. Přesto pro uplatnění námitky extrémního rozporu by bylo možno odůvodnit i zásah do takových skutkových zjištění. V této spojitosti státní zástupce upozornil, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí konstatoval, že soudy nižších stupňů neučinily závěr, podle kterého obvinění považovaly padělky za napodobeniny platných cenných papírů, s dostatečnou jistotou. Soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, se poté znovu zabývaly otázkou, zda obvinění subjektivně považovali předmětné padělky za napodobeniny platných cenných papírů. Státní zástupce proto odmítl námitky obviněného týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť odmítl závěr, podle kterého obvinění v době trestného činu považovali předmětné padělky za napodobeniny platných akcií. Setrval také na názoru vysloveném ve stanovisku ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 1 NZO 296/2015, podle kterého je třeba rozlišovat mezi pravostí a platností cenného papíru.
22. Podle státního zástupce pod dovolací důvod bylo možné podřadit námitku, že nebyl naplněn znak spáchání trestného činu ve značném rozsahu, avšak nepovažoval ji za důvodnou. Konstatoval, že množství padělků, se kterými pachatel nakládal, a jejich nominální hodnota, byla významným a podstatným, byť ne jediným hlediskem pro posouzení existence tohoto formálního znaku a podle jeho názoru udání 200 ks padělaných akcií v nominální hodnotě 1 000 000 Kč představovalo spáchání činu ve značném rozsahu.
23. Pokud jde o další námitky, státní zástupce odmítl také námitky týkající se časové působnosti trestních zákonů a odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v bodě 21.), a zdůraznil, že při shodnosti sazby trestu odnětí svobody je rozhodujícím momentem pro srovnání příznivosti právních úprav skutečnost, že dřívější právní úprava nepřipouštěla jako trest samostatný jiný trest nežli trest odnětí svobody, proto v tomto konkrétním případě bylo tedy současnou právní úpravu považovat za příznivější pro obviněné. Doplnil, že v žádném případě nebylo možno dospět k závěru, že jednání spočívající v udání cenných papírů v nominální hodnotě 1 000 000 Kč jako zástavy za bankovní úvěr, resp. účastenství na takovém jednání, by vykazovalo nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona a že by stíhaný skutek podle dřívější právní úpravy vůbec nebyl trestným činem. Tento závěr nelze dovodit ani z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.
24. K námitce nepřiměřenosti délky trestního řízení státní zástupce doplnil, že 13 let sice nelze považovat za standardní a vyhovující, avšak šlo o věc poměrně složitou skutkově i právně, ve které bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování, a to zčásti cestou právní pomoci v Itálii. Porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo obviněnému kompenzováno aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku při rozhodování o trestu. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody výrazně pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a podmíněně odložen na zkušební dobu, přičemž odvolací soud trest dále zmírnil i oproti rozsudku soudu prvního stupně, byť i tento soud ukládal trest za použití obdobného §40 odst. 1 tr. zákona. Tuto kompenzaci považoval státní zástupce na rozdíl od obviněného za dostatečnou. Odmítl také obviněným požadované rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť nepřicházelo v úvahu. Doplnil, že z citovaného ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále ve zkratce jen „Úmluva“) ani z žádného jiného ustanovení této nebo jiné mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázaná, pro české orgány činné v trestním řízení nevyplývala povinnost zastavit trestní stíhání jen proto, že trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného tak byly zjevně nedůvodné.
25. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Z. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
26. K podaným dovoláním obviněných A. V. a V. Š. státní zástupce uvedl, že jejich námitky byly do značné míry obsahově shodné s námitkami, které uplatnil obviněný Z. V., proto odkázal na své vyjádření k jeho dovolání ze dne 31. 1. 2019. Podle státního zástupce nelze dospět k závěru, že použití padělků cenných papírů v nominální hodnotě 1 000 000 Kč jako zástavy za bankovní úvěr, resp. účastenství na takovém jednání, by vykazovalo nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona a že by stíhaný skutek podle dřívější úpravy vůbec nebyl trestným činem, jak uváděli obvinění. K právní kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu dodal, že jednání obviněných vedlo k vyplacení úvěrových prostředků ve výši 48 000 000 Kč. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil právní názor, že škoda v případě trestného činu úvěrového podvodu vzniká již vyplacením úvěru a že úhrada bankou vyplacených úvěrových prostředků, jež jsou získány tímto trestným činem, je pro právní hodnocení skutku bez významu. V předmětné věci však soudy z tohoto právního názoru nevycházely, ale naopak přihlížely k průběhu úvěrového vztahu, tj. k řádnému splacení úvěru, a skutek vždy kvalifikovaly pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu uvedené v §211 odst. 1 tr. zákoníku, popř. §250b tr. zákona dříve platného.
27. Pokud jde o námitku obviněných vůči závěrům soudů nižších stupňů, že v době činu předpokládali, že jsou předkládány padělky platných akcií, státní zástupce odkázal na to, co uvedl dříve k dovolání obviněného Z. V. Setrval tak na svém názoru, že udání padělku akcie, jejíž originál trpěl vadou spočívající v absenci některé formální náležitosti, může naplnit skutkovou podstatu dokonaného trestného činu podle §233 trestního zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku. V této spojitosti připomněl, že dovolací soud vytkl soudům nižších stupňů, že neučinily jednoznačný závěr o vědomí obviněných o platnosti či neplatnosti akcií emitovaných dne 4. 1. 1996 v době inkriminovaného činu, neudělil však žádné pokyny k provádění dalších důkazů a nevyslovil závazný právní názor o beztrestnosti jednání obviněných. Také ohledně námitky extrémní délky trestního řízení a požadavku na zastavení trestního stíhání odkázal na své předchozí vyjádření k dovolání obviněného Z. V.
28. Dále státní zástupce nesouhlasil s námitkou obviněné A. V. o vyloučení jejího trestního postihu, protože neměla postavení osoby oprávněné jednat za obchodní společnost A. jako žadatele o úvěr. V době, kdy byly padělky akcií, které obviněná vydávala za své, předloženy peněžnímu ústavu k zajištění úvěru, byly pravé akcie uloženy u italské banky, proto i bez odborných znalostí muselo být obviněné jasné, že akcie použité při sjednávání úvěrové smlouvy nemohly být pravé.
29. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obou zbývajících obviněných jsou zjevně nedůvodné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných V. Š. a A. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
30. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
31. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
32. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
33. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
34. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků (soud prvního stupně v odůvodnění na str. 25 až 35 a odvolací soud na str. 4-17). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakují-li obvinění v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck).
b) K vlastním námitkám obviněných V. Š., A. V. a Z. V.
35. Obvinění svými dovoláními napadli rozsudek odvolacího soudu, který k odvolání všech obviněných i státního zástupce zcela zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu sám obviněné uznal vinnými, jak bylo rozvedeno shora. Obvinění proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně vznášeli v podstatě shodné námitky. Předně zpochybňovali správné zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů, dodržení závazného právního názoru dovolacího soudu, adekvátní nebezpečnost jejich jednání, a to především vzhledem k absenci škody a k časovému odstupu odsuzujícího rozsudku od činu kladeného jim za vinu a délce trestního stíhání, správnost užití trestního zákoníku namísto trestního zákona, jen někteří uplatnili též námitku chybně stanoveného rozsahu činu či nezohlednění vlastního postavení v rámci právnické osoby, která o úvěr žádala. Z uvedených důvodů uplatňování zcela či zčásti stejné argumentace všemi obviněnými se lze vyjádřit ke všem dovoláním souhrnně, a to nejprve k těm námitkám, které nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, posléze i k těm, které uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídají, avšak Nejvyšší soud je shledal za zjevně neopodstatněné.
36. Podstatná část námitek obviněných vycházela z polemiky se soudy nižších stupňů o učiněných skutkových závěrech, rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Obvinění především nesouhlasili se závěrem soudů nižších stupňů, že byly do zástavy bance předány padělky neplatných akcií, resp. dokonce že by tak obvinění učinili záměrně. Tomuto závěru podle obviněných neodpovídají žádné nové důkazy, soudy nižších stupňů tak podle obviněných neměly respektovat závazný právní názor dovolacího soudu.
37. K této námitce obviněných je třeba především uvést, že obvinění ve svých dovoláních žádali dovolací soud, aby přezkoumal skutková zjištění soudů nižších stupňů, což z povahy věci vzhledem ke koncepci dovolacího řízení není jeho úkolem, jak bylo nastíněno shora a jak bude ještě dále rozvedeno. Kromě toho obvinění v tomto ohledu žádali aplikovat hmotněprávní ustanovení na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěných skutkový stav, což opět neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obvinění tak činili na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích vcelku přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněných a obsahem podaných odvolání.
38. K tomu je možno poznamenat, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
39. Pokud se dovolatelé sice formálně domáhají změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jimi prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, nenaplňují takové námitky dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) . Dovolání totiž nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.
40. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
41. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, pokud jde o utváření skutkových zjištění soudy nižších stupňů (k právu na učinění rozhodnutí v přiměřené lhůtě jako součásti práva na spravedlivý proces a důsledkům jeho porušení se Nejvyšší soud vyjádří samostatně níže). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou, Listinou základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. jako usnesení Předsednictva České národní rady, dále ve zkratce jen „Listina“), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup po kasačním zásahu dovolacího soudu nově přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad ani založit nemůže .
42. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků a neopatřily nové, jak uvádí obvinění, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněných, které směřovalo k tomu, aby udali padělané cenné papíry jako pravé, což se jim též zdařilo, též na základě těchto předaných padělků akcií, resp. také falešného potvrzení o bezdlužnosti, bylo bankou umožněno čerpání úvěru v řádu desítek milionů Kč. Pochopitelně byly soudy nižších stupňů v právní kvalifikaci (čemuž též odpovídal popis skutku) limitovány procesním principem zákazu reformationis in peius (k předchozímu kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu došlo z podnětu obviněných), proto ponechaly právní kvalifikaci závažnějšího trestného činu padělání a pozměnění peněz ve stadiu pokusu (ač jinak by bylo možno souhlasit se státním zástupcem, že i padělání neplatných akcií v úmyslu je udat jako pravé, resp. jejich udání jako pravých, by bylo možno považovat již za dokonaný trestný čin). Není ani pravdou, jak se snad nesprávně domnívali obvinění, že by dovolací soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí uložil soudům nižších stupňů, aby dospěly k určitým skutkovým závěrům, aby určitým způsobem hodnotily důkazy, popř. aby určitý jev považovaly za prokázaný na základě určitého penza důkazů. Již shora bylo řečeno, že zásadně není úkolem dovolacího soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, je přezkoumávat či doplňovat na základě vlastního dokazování, které Nejvyšší soud provádí zcela výjimečně jen pro účely vlastního rozhodnutí (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Soudy nižších stupňů přitom přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že obvinění do zástavy předali padělky (neplatných) akcií, jejichž originály byly tehdy uloženy v italské bance (Banca Popolare di Brescia). K tomu je možno odkázat především na argumentaci soudu prvního stupně na str. 28-29 odůvodnění jeho rozsudku. Takové vysvětlení akceptoval i soud odvolací (viz bod 18. na str. 13-14 odůvodnění jeho rozsudku), stejně tak jej přijímá nyní i dovolací soud, který na zmíněné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů může nyní odkázat.
43. Dále vznášeli obvinění právní námitky. Ty předně spočívaly v jejich nesouhlasu s tím, že by naplnili znaky objektivní stránky zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména že udali padělané tuzemské cenné papíry jako pravé ve značném rozsahu (a to ani ve stadiu pokusu).
44. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné nebo jako peníze vyšší hodnoty a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Podle §238 tr. zákoníku se ochrana podle §233 až §237 tr. zákoníku poskytuje též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a tuzemským a zahraničním cenným papírům. Akcie české obchodní společnosti – akciové společnosti – v roce 2002 byla tuzemským cenným papírem ve smyslu tehdy platného a účinného §155 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle jehož prvního odstavce (první věty) je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
45. Již shora bylo uvedeno, že soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněných spočívající v předání bance poskytující úvěr (České spořitelně) padělků neúplných a tedy neplatných akcií obchodní společnosti A., jejichž originály byly v té době uloženy v italské bance (Banca Popolare di Brescia), jako pouhý pokus uvedeného trestného činu padělání a pozměnění peněz, byť fakticky došlo k jejich udání, a to s ohledem na to, že byly limitovány procesním principem zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ) ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu. Ovšem je možno souhlasit se státním zástupcem, že podobně jako udání padělaných již neplatných peněz (např. vyřazených vzorů z určitého období – kupříkladu nyní bankovek vzoru 1993 o nominální hodnotě 100, 200, 500, 1000 a 5000 Kč), popř. padělků padělaných peněz, jde-li o padělky způsobilé plnit funkci peněz, a to alespoň za určitých podmínek (např. snížené viditelnosti apod.), musí platit stejný přístup i k padělkům cenných papírů, které vykazují nějaký formální nedostatek, jako byla v této věci absence druhého podpisu člena představenstva. Tedy i udání padělků cenných papírů (akcií) vyhotovených podle originálů vykazujících jisté formální nedostatky, jsou-li udávány jako pravé, je způsobilé naplnit znaky trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, resp. padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona. Obvinění si přitom byli vědomi toho, že předávali zástupci České spořitelny do zástavy padělky cenných papírů uložených v italské bance.
46. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012, byl vysloven názor, že za „udání“ ve smyslu §233 odst. 2 tr. zákoníku se považuje i odevzdání padělaných cenných papírů bance, jestliže podstatou transakce s cennými papíry v konkrétní věci bylo to, aby v právních vztazích k bankám plnily funkci pravých cenných papírů. Okolnost, že banky pouze pasivně držely takto získané cenné papíry a že s nimi nijak dále nenakládaly, nemá v této souvislosti žádný význam. Nejvyšší soud nemá důvod se od toho dříve vysloveného právního názoru v této věci odchylovat. Pokud jde o trestný čin padělání a pozměnění peněz (resp. v tomto ohledu stejný dřívější trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona), je vlastně nepodstatné, zda napodobeniny cenných papírů sloužily k zajištění reálně existujícího závazku či nikoliv (to je ale významné pro naplnění znaků úvěrového podvodu), podstatné je pouze to, zda byl padělaný cenný papír byl udán jako pravý, tedy zda v rámci prováděné transakce byl za pravý vydáván. V tomto ohledu jednání obviněných zákonné znaky uvedeného zločinu naplňuje.
47. Dále byl některými obviněnými zpochybněn značný rozsah jejich činu, tj. aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba připomenout, že jednání obviněných podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů spočívalo v tom, že udali celkem 200 ks padělaných akcií po 5 000 Kč, tj. v celkové nominální hodnotě 1 000 000 Kč, aby jimi zajistili úvěr od České spořitelny ve výši 48 000 000 Kč.
48. K otázce kritérií pro posouzení rozsahu trestného činu padělání a pozměnění peněz je možno připomenout rozhodnutí č. 4/2018 Sb. rozh. tr., které je ale jen do určité míry použitelné i pro tuto věc, neboť se netýká cenných papírů, ale peněz. Podle jeho právní věty při posuzování otázky, zda byl trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 tr. zákoníku spáchán ve značném rozsahu nebo velkém rozsahu ve smyslu §233 odst. 3 písm. b), resp. odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je třeba zohlednit nejen celkový souhrn nominálních hodnot padělaných peněz, jejich množství a měnu, ale též další okolnosti trestného činu, jako jsou četnost případů padělání peněz či jejich udání jako pravých, časové období, po které byl takový čin páchán, tj. zda šlo o čin ojedinělý, či naopak byla trestná činnost páchána dlouhodobě, soustavně, tzv. po živnostensku, dále rozsah oblasti zasažené padělky a pravděpodobnost jejich úspěšného udání jako pravých, a to i s ohledem na jejich kvalitu. Totéž přiměřeně platí pro pozměněné peníze. Souhrn nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz je zde sice významným kritériem, nelze jej pominout, nicméně není nezbytné, aby tento souhrn dosáhl – s analogickým odkazem na §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) – částky 500 000 Kč v případě značného rozsahu, resp. částky 5 000 000 Kč v případě velkého rozsahu. Uvedené částky sice není možné ignorovat, avšak jde pouze o jedno z více kritérií, takže pro spáchání činu ve značném nebo velkém rozsahu nemusejí být nutně dosaženy, je-li takový rozsah odůvodněn vzhledem k míře naplnění ostatních výše zmíněných okolností. V případech padělaných či pozměněných peněz vyšší nominální hodnoty tedy mohou pro naplnění znaku značného rozsahu dostačovat desítky případů, u peněz nižších nominálních hodnot pak nemusí stačit ani několik málo stovek případů. Při spáchání činu ve velkém rozsahu ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu musí jít o několikanásobně větší rozsah, zpravidla vyšší o jeden řád (tj. desetinásobek). Tento větší rozsah je odůvodněn nejen vyšším souhrnem nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz, resp. jejich množstvím, ale též i intenzitou naplnění dalších rozhodných kritérií určujících takový rozsah (k tomu viz obdobný přístup v rozhodnutí pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., jakož i v rozhodnutí č. 1/2018 Sb. rozh. tr.).
49. Z uvedeného plyne, že ani souhrn nominálních hodnot padělaných peněz nelze pominout, uvedená právní věta směřuje především na případy, kdy souhrn nominálních hodnot padělaných peněz nedosáhl spodní hranice stanovené pro škodu či rozsah ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě jde ovšem o problém zcela opačný, obvinění zpochybňují, že stanovený rozsah nemusí být naplněn ani tehdy, dosahuje-li souhrn nominálních hodnot peněz či cenných papírů spodní hranice zákonem určené pro daný rozsah. V tomto případě ovšem souhrn nominálních hodnot cenných papírů byl dokonce dvojnásobný oproti hranici značného rozsahu ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020), tj. souhrn činil 1 milion Kč, zatímco spodní hranice činila pouhých 500 000 Kč. Je tak sice pravdou, že šlo sice o jediný obchod, jedinou transakci, při níž byly ovšem udány všechny padělané akcie v počtu dokonce 200 kusů (tj. nikoli jeden jediný kus) naráz, navíc byl dosažen právě dvojnásobek spodní hranice značného rozsahu, nadto padělanými akciemi byl zajištěn úvěr ve výši 48 milionů Kč. Z těchto důvodů lze mít užití zákonného znaku „značný rozsah“ za důvodné, soud druhého stupně proto ani v tomto směru nepochybil. Tato námitka obviněných je tak zjevně neopodstatněná.
50. Obvinění dále namítali, že v jejich věci neměl být použit trestní zákoník, ale trestní zákon, který byl účinný v době spáchání činu. To odůvodňovali především tím, že dřívější právní úprava byla založena na materiálním pojetí trestného činu, že jejich jednání nevykazuje dostatečný stupeň společenské nebezpečnosti, aby vůbec mohli být uznáni vinnými, oproti tomu nynější trestní zákoník vychází z pojetí formálního, čímž ve své podstatě bylo umožněno jejich odsouzení.
51. K tomu je možno připomenout následující obecná východiska. Podle základního pravidla ovládajícího trestní právo hmotné není přípustné postihovat někoho pro trestný čin, pokud jeho trestnost nebyla stanovena dříve, než se čin stal – nullum crimen sine lege praevia , jak výslovně vyplývá z §1 tr. zákoníku o zákazu retroaktivity („Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“), jakož i ze základního pravidla o časové působnosti trestních zákonů obsaženého v §2 odst. 1 tr. zákoníku („Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“), resp. obsahově shodného §16 odst. 1 tr. zákona. Podle §2 odst. 4 tr. zákoníku platí, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat, naopak není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Uvedený princip o zákazu pravé retroaktivity při uplatňování prostředků trestního práva je principem úrovně ústavněprávní (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny) i mezinárodněprávní (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Pravidla o časové působnosti trestních zákonů tak v obou právních předpisech vycházejí ze stejného principu, že se zásadně mají použít trestní zákony účinné v době spáchání činu, ledaže z hlediska trestnosti činu je pozdější zákon pro pachatele příznivější. Zákonodárce tak v obou právních úpravách vycházel z modelu užití zákona účinného v době spáchání činu s výhradou možného užití zákona pozdějšího, je-li to pro pachatele v otázce trestnosti příznivější (k různým modelům řešení srov. například článek GŘIVNA, T., ŘÍHA, J. Vybrané problémy časové působnosti a přechodného ustanovení trestního zákoníku. Trestněprávní revue, č. 3/2011, s. 65 a násl.). Otázkou trestnosti se přitom podle uznávaného výkladu nauky i judikatury rozumí všechny skutečnosti, na nichž závisí výrok o vině a trestu (srov. například ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 144; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 44 a násl.).
52. Při posuzování trestnosti činu je třeba skutek podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy. Zásadně platí, že skutek se posoudí podle úpravy účinné v době jeho spáchání, podle pozdější se posoudí pouze tedy, je-li pro pachatele v otázce trestnosti příznivější. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání). Právní úpravy z jednotlivých časových období je přitom třeba užít jako celku. Soud je v době rozhodování limitován jen tím, že může uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování (viz §16 odst. 2 tr. zákona, resp. §3 odst. 1 tr. zákoníku). Ochranná opatření se ukládají vždy podle zákona účinného v době rozhodování (§16 odst. 3 tr. zákona, §3 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak při aplikaci ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení jeho zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části, je pro pachatele příznivější (srov. k tomu rozhodnutí č. 19/1962, č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona; přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
53. Bylo tedy třeba nejprve jednání obviněného podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání činu, následně pod souhrn všech v úvahu přicházejících variant pozdějších trestních zákonů, výsledky takových aplikací vzájemně porovnat a zvolit z nich tu, která vedla k výsledku nejpříznivějšímu pro obviněného (přičemž na tuto příznivost je třeba nahlížet optikou obviněného). Pokud by byly výsledky takové aplikace stejné, je třeba dát přednost úpravě účinné v době spáchání činu, jak vyplývá ze základního pravidla obsaženého v §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je tedy celkový konečný výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, publikovaný ve svazku 21 pod č. 12/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Určující proto pro srovnání nejsou samy o sobě trestní sazby trestu odnětí svobody jako univerzálního trestu, ale až přímo po aplikaci veškerých ustanovení zvolený druh trestu a jeho výměra (pochopitelně též v závislosti na posouzení viny samotné).
54. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího (se shora uvedenou výjimkou ohledně možnosti zvolit ten druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování) - srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.
55. Posuzuje-li se skutek spáchaný za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy účinné do 31. 12. 2009 (za účinnosti tr. zákona), je jeho povinností zabývat se také otázkou materiální podmínky trestnosti a hodnotit stupeň společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 2, odst. 4 a případně i §88 odst. 1 tr. zákona, jak se toho dovolávali obvinění. Pochopitelně je totiž nejvýhodnější ta právní úprava, která vede k rozhodnutí, že nebyl spáchán vůbec žádný trestný čin. Pokud ale podle obou (všech) v úvahu přicházejících právních úprav lze dospět k závěru, že se o trestný čin jedná, bude zásadně určující pro rozhodnutí o tom, která z nich je pro pachatele příznivější, porovnání výsledků rozhodnutí o trestu. Tak bude příznivější ta právní úprava, která umožní od uložení trestu zcela upustit, oproti té, která takové rozhodnutí neumožní. Pokud ale bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu podle obou (všech) zvažovaných právních úprav, bude pak rozhodující druh a výměra konkrétních v úvahu přicházejících trestů . Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i jeho konkrétní výměru. Tak nepochybně bude zpravidla bez ohledu na trestní sazbu trestu odnětí svobody pro pachatele příznivější, pokud by namísto, byť i kratšího, nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podle jiné právní úpravy zvolen trest alternativní. Obtížnější se může jevit posouzení situace při porovnávání takových alternativních trestů nespojených s odnětím svobody (obecně prospěšné práce, trest domácího vězení, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti etc.). Rozhodující zde bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho, jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených. Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele mohou v omezené míře, přichází-li v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli i horní a dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody, a to i ve spojitosti s možnostmi uvedenými v obecné části, za kterých je možno či třeba tyto hranice modifikovat či prolomit, případně za nichž je možno trest odnětí svobody podmíněně odložit. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu tak mohou mít i přímý vliv uvedené hranice zákonné trestní sazby na konkrétní výměru trestu odnětí svobody, který pak bude předmětem srovnání (nikoli tedy sazby samotné). Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný, mírnější druh trestu, který v daném případě přichází v úvahu a jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011).
56. V daném případě obvinění zpochybňovali, že jejich jednání dosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti, že by vůbec šlo o trestný čin. V tomto směru s nimi ovšem nesouhlasil ani soud prvního stupně ani soud odvolací, stejně tak s nimi nemůže souhlasit ani soud dovolací. Jednak je třeba připomenout, co již v této věci několikrát zaznělo, že obvinění se dopustili padělání a pozměnění (pozměňování) peněz, když udali jako pravé padělané cenné papíry (akcie) o počtu 200 kusů po 5 000 kč, tj. v celkové nominální hodnotě 1 000 000 Kč, tedy v hodnotě dvojnásobně překračující hranici stanovenou pro značný rozsah (resp. škodu), přičemž těmito padělanými akciemi zajistili úvěr u banky ve výši 48 000 000 Kč. Obviněný V. Š. navíc dosáhl umožnění čerpání úvěru též padělaným potvrzením o bezdlužnosti, jak bylo popsáno v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního i druhého stupně. Z těchto samotných okolností jednoznačně vyplývá, že rozhodně nejde o tak bagatelní věc, aby jen proto, že úvěr byl následně zcela splacen, popř. že byli nepřiměřeně dlouho trestně stíháni a od skutku uplynula značná doba, nešlo o trestný čin, jak se mylně obvinění domnívali. Nadto společenskou nebezpečnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zákona jednoznačně zvyšují i další okolnosti případu (vedle již zmíněného významu chráněného zájmu, okolností, za nichž byl čin spáchán, následku jejich činu), zejména proto, že obvinění jednali s úmyslem přímým, svým jednáním se dopustili více trestných činů najednou (navíc poměrně závažných), šlo ve své době o skutečně vysokou škodu, spodní již zvýšenou hranici škody v případě úvěrového podvodu (viz níže), jakož i rozsahu v případě padělání a pozměnění (pozměňování) peněz, překročili vícenásobně (u úvěrového podvodu dokonce téměř desetinásobně), jednali za účasti více osob, organizovaně, koordinovaně, s rozdělením rolí, což též zvyšovalo pravděpodobnost úspěchu jejich trestné činnosti, jejich jednání bylo cílené, záměrné, systematické, promyšlené, provedené v dílčích krocích po poměrně dlouhou dobu, zároveň utajené ve vztahu k původním italským investorům, poměrně sofistikované a nesnadno odhalitelné (byly padělány akcie a bankovní potvrzení, předstírána odlišná struktura společnosti). Uvedené parametry tak jednoznačně nasvědčují tomu, že nejde o případ bagatelní, jen nepatrně společensky nebezpečný, a proto beztrestný, jak nedůvodně uváděli obvinění, a to i při zohlednění faktu, že obchodní společnost A. nakonec celý úvěr předčasně a zcela splatila, takže Česká spořitelna neutrpěla žádnou škodu, resp. tato jí byla zcela saturována. Stejně tak samotná délka trestního stíhání není sama o sobě parametrem, pro který by měla být konstatována nepatrná nebezpečnost činu obviněných, že by jen proto (popř. i ve spojení s náhradou škody) měla být konstatována nevina obviněných (k zohlednění délky trestního stíhání viz též ještě níže).
57. Není ani možno dát obviněným zcela za pravdu v tom, že jedině aplikace dřívější právní úpravy založené na materiálním pojetí trestného činu umožňovala nevyslovit vinu obviněných, neboť nebyl naplněn materiální znak trestného činu v podobě alespoň nepatrného stupně jeho společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 a 4 tr. zákona. Přístup k činům, které formálně naplňují znaky trestného činu, vzhledem k jejich povaze a závažnosti (společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti) však jde o případy bagatelní, nesrovnatelné s jinými typově sice obdobnými, nicméně v konkrétních okolnostech závažnějšími případy, řeší i stávající trestní zákoník v §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . Jinými slovy přístup zákonodárce k řešení případů bagatelních, málo společensky nebezpečných, resp. škodlivých, je ve své podstatě značně podobný podle obou v úvahu přicházejících právních úprav, neboť v obou případech nabízí řešení již v oblasti trestního práva hmotného (a nikoli jen cestou tzv. oportunních prvků v oblasti trestního procesu, jak bylo též původně zvažováno – srov. k tomu původní neschválený návrh trestního zákoníku z roku 2004 a další vývoj legislativních prací).
58. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
59. Je tak zřejmé, že v daném případě soudy nižších stupňů vždy považovaly jednání obviněných za natolik společensky nebezpečné, resp. škodlivé, že nepřicházelo vůbec do úvahy, že by jejich vina vyslovena nebyla, a to ani při aplikaci právní úpravy účinné v době spáchání jejich činu ani při aplikaci právní úpravy účinné v době jejich rozhodování. V tomto směru s nimi souhlasí i Nejvyšší soud (opačný výklad ostatně nevyplývá ani z jeho dřívějšího rozhodnutí učiněného v této věci).
60. Správně bylo také státním zástupcem připomenuto, že trestný čin úvěrového podvodu je podle dosavadních výkladů dokonán již uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, jakož i podle §211 odst. 1 tr. zákoníku byl koncipován od počátku jako tzv. předčasně dokonaný trestný čin. Pokud jím měla být získána určitá částka dosahující hranice škod, jež jsou formulovány jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (v tomto směru se mírně liší právní úprava podle §250b tr. zákona a podle §211 tr. zákoníku, v obou případech je jednou z těchto hranic též škoda značná i velkého rozsahu), dospěla aplikační praxe (jakož i odborná literatura) k celkem nespornému závěru, že trestný čin je dokonán vyplacením příslušného smluveného obnosu poskytovatelem úvěru na základě smlouvy o úvěru, neboť právě tím dochází k naplnění všech znaků daného trestného činu. Pozdější plnění dlužníkem (žadatelem o úvěr) na základě téže úvěrové smlouvy je z hlediska trestněprávního pouhou relutární náhradou škody. Tak tomu bylo i v daném případě. Přesto soudy nižších stupňů jednání obviněných právně nekvalifikovaly podle všech v úvahu přicházejících ustanovení a nekladly jim za vinu též způsobení škody, kterou obvinění (resp. obchodní společnost A.) později nahradili. V tom se do určité míry projevil zdrženlivý postoj orgánů dosud ve věci činných, nižší společenská nebezpečnost, resp. škodlivost, činu obviněných, jak oni sami na to upozorňovali, je vedla k tomu, že neaplikovaly též okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě způsobení škody velkého rozsahu. Tuto vadu právní kvalifikace (při použití stávající právní úpravy založené na formálním pojetí) ale nebylo možno po kasačním zásahu Nejvyššího soudu provedeným usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 997/2015, jakkoliv zhojit, protože ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů (které navíc již předtím věc posoudily podle pozdějšího trestního zákoníku) došlo výlučně z podnětu obviněných. Proto se i zde musel uplatnit princip zákazu změny k horšímu, tzv. princip zákazu reformationis in peius , ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu, kterým byly všechny orgány později v tomto trestním řízení činné limitovány. Přitom soudy nižších stupňů dříve aplikovaly též právní úpravu účinnou v době jejich rozhodování, která byla již založena na formálním pojetí, současná úprava neobsahuje ustanovení ekvivalentní §88 odst. 1 tr. zákona, které umožňovalo nepoužít tzv. kvalifikační okolnost, pokud tato pro svou závažnost podstatně nezvyšovala stupeň společenské nebezpečnosti činu. Pro neužití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle stávající právní úpravy proto ani není hmnotněprávní důvod, pro její nevyužití je však dán důvod procesní spočívající v limitu vycházejícího ze zmíněného zákazu změny k horšímu (§265s odst. 2 tr. řádu).
61. Pokud jde o trestný čin padělání a pozměnění (resp. pozměňování) peněz, zůstala právní úprava ve své podstatě shodná, jak podle trestního zákona, tak podle trestního zákoníku je možno jednání obviněných posoudit jako trestný čin. V případě aplikace právní úpravy účinné v době spáchání činu by se nabízelo posouzení činu jako padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona, na které trestní zákon stanovil trest odnětí svobody v rozpětí 10 až 15 let, zatímco v případě aplikace úpravy účinné v době rozhodování bylo zvažováno užití ustanovení §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 5 až 10 let. Nicméně soud prvního stupně při aplikaci úpravy účinné v době spáchání činu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zákona neužil a čin právně kvalifikoval pouze podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zákona (nesprávně přitom neuvedl příslušné alinea, nadto nesprávně ještě tuto kvalifikaci doplnil o odstavec 1, ač ustanovení §140 tr. zákona, podobně jako §233 tr. zákoníku obsahuje jak v prvním, tak i ve druhém odstavci základní skutkové podstaty daného trestného činu, ve druhém odstavci jsou přitom dokonce dvě základní skutkové podstaty v alinea 1 a 2 – k jejich vzájemnému vztahu srov. zejména rozhodnutí č. 26/2016 a č. 22/2017 Sb. rozh. tr.), jinými slovy užil ustanovení s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 5 až 10 let. Oba soudy nižších stupňů tak čin posoudily (sice s odlišným postupem) podle ustanovení typově v zásadě stejně závažných, rozdíl spočíval toliko v tom, že §233 odst. 3 tr. zákoníku umožňuje alternativně uložit též trest propadnutí majetku. Shora bylo vysvětleno, že to samo o sobě, pokud se taková právní úprava nijak neprojeví v konkrétním výsledku ve výroku o trestu, není důvodem pro užití pozdější úpravy, jak nesprávně uváděl odvolací soud. K tomu se sluší dodat, že soudy nižších stupňů opět s ohledem na zákaz změny k horšímu ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu ponechaly právní kvalifikaci jednání, v němž bylo spatřováno padělání a pozměnění (resp. pozměňování) peněz, jako pouhého vývojového stadia daného trestného činu, tj. jako jeho pouhého pokusu, ač na místě by jinak bylo uvažovat (vzhledem k výše řečenému) o tom, že byly naplněny veškeré jeho znaky (došlo k udání padělaných cenných papírů – akcií jako pravých, a to ve značném rozsahu), jak již bylo rozvedeno shora.
62. Nicméně postup odvolacího soudu, který aplikoval pozdější právní úpravu účinnou v době jeho rozhodování, lze akceptovat potud, že při aplikaci benevolentnějších obecných ustanovení o ukládání trestu, zejména pokud jde o pravidla obsažená v §39 a v §58 tr. zákoníku, jakož i podmínek pro podmíněné odložení trestu odnětí svobody v §81 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl k jednoznačnému závěru, že aplikace této pozdější úpravy je pro pachatele (obviněné) příznivější. To promítl do výroku o trestu odnětí svobody, který ukládal hluboko pod spodní zákonnou hranicí trestu odnětí svobody uvedenou v jím užitém ustanovení §233 odst. 3 tr. zákoníku, tj. pod hranicí 5 let (a to u všech obviněných). Zohlednil přitom především další již několikrát zmíněné okolnosti daného případu, a sice úplnou náhradu škody obviněnými (resp. obchodní společností A.), jejich dosavadní trestní bezúhonnost, jakož i další okolnosti jím zmíněné v odůvodnění jeho rozsudku. Především ale zohlednil též zcela mimořádnou délku jejich trestního stíhání a značný časový odstup jeho rozhodnutí od spáchaného trestného činu, čímž znatelně kompenzoval porušení jejich práva na spravedlivý proces (na rozhodnutí v přiměřené době ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy), využil tak ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, které přímo ukládá soudům k těmto okolnostem též přihlédnout při výběru druhu trestu a jeho výměře. Jde o ustanovení, které předchozí trestní zákon neobsahoval, proto je v tomto ohledu aplikace trestního zákoníku pro obviněné příznivější a vede výsledku pro ně jednoznačně lepšímu (byť je třeba připustit, že i dřívější aplikační praxe uvedeného pravidla bez výslovného zákonného zmocnění užívala). To lze doložit i na rozhodnutích učiněných soudy nižších stupňů v této věci. Zatímco původně soudy nižších stupňů uvažovaly o víceletých nepodmíněných trestech odnětí svobody (viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2013, jímž byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání 5,5 a 6 let, následně rozsudek soudu druhého stupně ze dne 29. 10. 2014, jímž byly obviněným uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání 4, 4,5 a 5 let), v dalším řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (z menší části též vzhledem k omezení výroku o vině, které se ovšem týkalo jen méně závažných trestných činů) již byly především s ohledem na časový odstup od činu a nepřiměřenou délku trestního stíhání ukládány obviněným tresty odnětí svobody pouze jako podmíněné a hluboko pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (viz výše pod bodem I. tohoto usnesení). Skutečně zásadním důvodem pro takové zmírnění trestů odnětí svobody byla právě délka trestního stíhání a časový odstup od spáchaného trestného činu ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku. To se promítlo nejen do snížení výměru trestu odnětí svobody, ale též do způsobu výkonu trestu odnětí svobody, který byl stanoven toliko jako podmíněný (a nikoli nepodmíněný). Právě rozdíl v tom směru, že jde o podmíněný trest odnětí svobody, kterým je diametrálně odlišně zasahováno do života pachatele a působí se na něj zcela jinou intenzitou než týmž trestem nepodmíněným, je nejcitelnějším projevem zmírnění trestu, o jakém bylo možno uvažovat, je také zcela dostatečnou kompenzací za nepřiměřenou délku trestního stíhání obviněných. Ostatně právě pro zcela diametrální odlišnost obou způsobů výkonu trestu odnětí svobody, který zákonodárce zřejmě stále považuje za jediný druh trestu [viz zejména §52 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, předtím §27 písm. a) tr. zákona], má na jejich povahu jiný náhled teorie trestního práva, která podmíněný trest odnětí svobody považuje za samostatný druh trestu, jenž je alternativním trestem ve vztahu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (viz k tomu např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 416 a násl.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 322 a násl.).
63. Z uvedeného tak vyplývá, že právě příkaz zákonodárce k zohlednění nepřiměřené délky trestního stíhání a časového odstupu od spáchaného trestného činu obsažený v §39 odst. 3 tr. zákoníku, a to i vzhledem k tlaku mezinárodního společenství, především pak s ohledem na čl. 6 Úmluvy a jej rozvíjející judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, činí v daném konkrétním případě s přihlédnutím ke konkrétním jeho okolnostem úpravu pro obviněné v konečném důsledku jednoznačně příznivější. Proto lze akceptovat postup odvolacího soudu (byť jinak zčásti nesprávně zdůvodněný) spočívající v použití právní úpravy účinné v době jeho rozhodování. Odvolací soud tak mohl dospět k závěru, že obviněnému V. Š. uloží jen trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let, obviněné A. V. pak týž trest ve výměře 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a u obviněného Z. V. jen v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. U všech obviněných tak v určitém ohledu došlo ke zmírnění trestu oproti rozsudku soudu prvního stupně, výměra tohoto trestu byla zkrácena u obviněných A. V. a Z. V., přiměřeně jim byla též zkrácena zkušební doba. U všech obviněných se navíc příznivost nově užité právní úpravy projevila i v tom, že trest odnětí svobody jim byl podle předchozí právní úpravy uložen jako podmíněný s dohledem, naproti tomu podle nové právní úpravy bez tohoto dohledu. V případě dřívější právní úpravy totiž bylo možno podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřevyšující 2 roky (viz §58 odst. 1 tr. zákona), podmíněně odložit s dohledem trest odnětí svobody nepřevyšující 3 roky (viz §60a odst. 1 tr. zákona), zatímco podle nové právní úpravy lze podmíněně odložit či podmíněně odložit s dohledem trest odnětí svobody nepřevyšující 3 roky (viz §81 odst. 1 a §84 odst. 1 tr. zákoníku). Proto mohl soud druhého stupně u obviněných V. Š. a A. V. podmíněně odložit trest odnětí svobody, aniž by současně nad nimi vyslovil dohled, což by ovšem učinit nemohl, pokud by jim ukládal jinak stejně vyměřený trest odnětí svobody podle právní úpravy účinné v době spáchání jejich činu. I v tomto ohledu se tak projevuje jednoznačná výhodnost užití pozdější právní úpravy pro uvedené obviněné.
64. Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítali též nezohlednění délky trestního řízení, domáhali se rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. K tomu je možno nad rámec již řečeného stručně připomenout, že námitka nepřípustnosti trestního stíhání je upravena v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jinými slovy obvinění v tomto ohledu ani správně neoznačili dovolací důvod, pod nímž chtěli své námitky předestřít. Nadto Nejvyšší soud setrvale a jednotně rozhoduje, že nepřiměřená délka trestního stíhání rozhodně není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, není možno jen pro takovou délku trestní stíhání zastavit, jak se obvinění domáhali. Nepřiměřenou délku trestního stíhání je třeba již v samotném trestním řízení kompenzovat při rozhodování o trestu, jak bylo též vyloženo shora a jak soudy nižších stupňů učinily. Pokud by snad obvinění tímto zamýšleli napadat i nedostatečnost zmírnění vyměřeného trestu, jak to učinil odvolací soud, jednalo by se o námitky zásadně v dovolacím řízení nepřípustné, neboť nepřiměřeně dlouhá doba řízení je kritérium, k němuž je ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku nutno přihlédnout při ukládání trestu, tj. při výběru druhu trestu a jeho výměry. Rozhodně ale nejde o důvod pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku, popř. §3 odst. 2 tr. zákona, jak se obvinění též domáhali a jak to dlouhodobě odmítá již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (k tomu srov. z poslední doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, popř. ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018).
65. Nejvyšší soud však považuje za významné se (nad rámec své přezkumné povinnosti) i k této námitce vyjádřit. Připomíná, že pojem „nepřiměřená délka řízení“ není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, shodně i již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 6/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný ve svazku 42 pod č. 157/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také ve zkratce jen „ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně judikuje také Ústavní soud, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupů příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný ve svazku 45 pod č. 65/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (tak např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
66. Podle ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, jímž bylo uvedené dřívější judikaturní pravidlo výslovně kodifikováno s účinností od 1. 1. 2010, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
67. Nejvyšší soud tak mohl již shora konstatovat, že se těmito uvedenými kritérii soud prvního stupně při stanovení druhu trestu a jeho výměry zabýval, byť to nijak obsáhle nezdůvodnil, přesto k těmto kritériím též přihlížel (srov. zejména str. 33 odůvodnění jeho rozsudku), na což navázal i soud odvolací (viz zejména bod 23. a 24. odůvodnění jeho rozsudku), následně to doplnil i Nejvyšší soud tímto svým zdůvodněním. Při ukládání trestu jednotlivým obviněným tak vzaly soudy ve věci rozhodující v úvahu i délku doby, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti i od zahájení trestního stíhání, zohlednily přitom i poměrně vyšší složitost věci s větším množstvím důkazů, především pak její komplikovanost s ohledem na tom, že šlo o společné řízení proti více obviněným, pro více skutků a trestných činů, zejména pak komplikované potřebností opakovaně využít mezinárodní právní pomoci. Nejvyšší soud proto může uvést, že již soudy nižších stupňů se délkou řízení zabývaly a přiměřeně ji zohlednily při ukládání trestu, a to jednak ve zvolených druzích trestů, resp. ve způsobu jejich výkonu, tak i v jejich výměře, jak bylo rozvedeno shora. Na délce trestního řízení se v zásadě nijak nepodíleli obvinění, jak bylo již konstatováno soudy nižších stupňů, na druhou stranu nebyly ani shledány zásadní ani průtahy v řízení na straně orgánů činných v trestním řízení, neboť délka řízení především objektivně vyplynula ze složitosti věci a potřeby provést řadu úkonů, z nichž některé bylo třeba opakovat, a to navíc i za využití mezinárodní justiční spolupráce. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že sice došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nicméně toto porušení bylo zcela dostatečně zohledněno a kompenzováno při ukládání trestů, které byly výrazně mírnější v porovnání s diametrálně přísnějšími tresty, které by jinak byly obviněným uloženy, kdyby takové délky trestního stíhání nebylo.
68. Lze tedy uzavřít, že tresty byly obviněným soudy nižších stupňů uloženy podle zákonných kritérií, proto nebyly ani v tomto bodě shledány námitky dovolatelů opodstatněnými, pokud vůbec by se daly podřadit pod (daný) dovolací důvod. Nad rámec výše uvedeného může dovolací soud dodat, že uložené tresty nelze v žádném případě vzhledem k závažnosti trestné činnosti považovat za nepřiměřeně přísné.
69. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani zcela neopodstatněnou námitku obviněné A. V. týkající se vyloučení jejího trestního postihu pro její postavení v rámci obchodní společnosti A., za kterou ona nemohla jednat. Obviněná zřejmě zcela přehlédla, že jí nebylo kladeno za vinu, že by ona sama či ve spolupachatelství s dalším obviněným měla sjednat smlouvu o úvěru za obchodní společnost A. Obviněné bylo kladeno za vinu pouhé účastenství ve formě pomoci na tomto trestném činu obviněného V. Š. jednajícího za obchodní společnost A. jako žadatele o úvěr. Je třeba upozornit, že trestný čin úvěrového podvodu nevyžaduje speciální či konkrétní subjekt, proto jej může spáchat kdokoliv, i kdyby však šlo o pravý zvláštní delikt (ve smyslu třídění trestných činů podle subjektu na obecné, zvláštní a vlastnoruční), přesto by omezení být pachatelem založené na požadavku zvláštní vlastnosti, způsobilosti či postavení se nijak nedotýkalo způsobilosti být účastníkem na takovém trestném činu (viz k tomu shodně §90 odst. 3 tr. zákona, resp. shodně §114 odst. 3 tr. zákoníku). Obviněné bylo kladeno za vinu, že poskytla součinnost obviněnému V. Š. tím, že po opatření padělků akcií, za jejichž vlastníka se vydávala, uzavřela s věřitelem (Českou spořitelnou) zástavní smlouvu a předala je tomuto věřiteli do držení, tedy udala je jako pravé. Je proto nerozhodné, zda obviněná A. měla oprávnění za obchodní společnost A., která byla žadatelem o úvěr, jednat či nikoli. Ani pro udání padělaných akcií posouzené jako trestný čin padělání a pozměnění peněz (ve stadiu pokusu) není rozhodné, zda obviněná měla v takový okamžik oprávnění jednat za obchodní společnost A. či nikoli, protože je jí kladeno za vinu, že ona sama padělané akcie udala jako pravé tím, že je předala na základě jí samotnou uzavřené zástavní smlouvy s Českou spořitelnou. Ani v tomto směru tak nebyly shledány výhrady obviněné jako opodstatněné.
70. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně a v jím užité právní kvalifikaci. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, v základních ohledech s určitou korekcí obsaženou v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu je též lze akceptovat a na ně ve zbytku odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
71. Lze tak konstatovat, že ty námitky všech obviněných, které bylo možno označit za námitky, jež bylo možno subsumovat pod jimi uplatněný dovolací důvod, a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání všech obviněných ze shora podrobně rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
72. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu