ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.872.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 872/2020-810
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 4 To 371/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 17/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 3 T 17/2015, byl obviněný D. B. uznán vinným pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), které se dopustil ve stručnosti tím, že po předchozí dohodě se spoluobviněným M. Ch. potvrzoval existenci jeho závazku ve výši 1 600 000 Kč vůči své osobě, který měl být založen smlouvou o půjčce v době od 4. 12. 2012 do 9. 1. 2013, z titulu předstíraného dluhu došlo dne 10. 1. 2013 k převodu částky 1 600 000 Kč získané prodejem pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY, k. ú. XY, ve výlučném vlastnictví obviněného M. Ch. z advokátní úschovy vedené JUDr. Filipem Štípkem na bankovní účet obviněného D. B. č. ú.: XY, který však tyto peněžní prostředky převedl na svůj nově založený bankovní účet č. ú.: XY, k němuž zřídil dispoziční oprávnění obviněnému M. Ch. a ten celou částku odčerpal s využitím platební karty a dalších bankovních transakcí. Takto oba obvinění jednali s cílem umožnit obviněnému M. Ch. zbavit jeho věřitele možnosti uspokojit své pohledávky z výtěžku prodeje majetku, a to nejméně pohledávku obchodní společnosti Credium, a. s., až do výše 477 865,96 Kč, kterou obviněný M. Ch. nebyl schopen uhradit z jiného svého majetku. Obviněný M. Ch. byl odsouzen za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, odvolání nepodal a ohledně něho tedy nabyl rozsudek právní moci dne 19. 7. 2019. Obviněnému D. B. soud prvního stupně uložil podle §222 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému D. B. rovněž uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním poškozené obchodní společnosti Credium, a. s., způsobil. Současně bylo rozhodnuto v adhezním řízení tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně obchodní společnosti Credium, a. s., na náhradu škody částku 477 865,96 Kč, a podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal obchodní společnost JIP východočeská, a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný D. B. odvoláním a směřoval je proti všem výrokům, které se jej dotýkaly. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl usnesením ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 4 To 371/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
3. Obviněný D. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Obviněný D. B. má za to, že při objasňování skutkového děje ve vztahu k jednání, pro něž byl odsouzen, došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Soudy dovodily z provedených důkazů závěry, které z nich nemohou vyplývat. Z pouhého sousedství obou obviněných dospěly k přesvědčení, že obviněný D. B. musel vědět o závazcích spoluobviněného M. Ch., dokonce k poškozené obchodní společnosti Credium, a. s. Takto soudy řešily zjevnou důkazní nouzi a k oběma obviněným přistoupily jako k „dvojjediné“ osobě, spojené jakýmsi společným vědomím a vnímáním, a to bez jakýchkoli podkladů v provedených důkazech. Z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu obviněný namítl, že se jeho osobou soudy vůbec nezabývaly, ačkoli od počátku řízení zpochybňoval jak objektivní tak i subjektivní stránku přečinu. Stejně tak podle obviněného znakům skutkové podstaty přečinu podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku nekoresponduje popis skutku ve výroku o vině. Zejména obviněný popřel, že by potvrzoval existenci závazku obviněného M. Ch. ve výši 1,6 milionu Kč vůči své osobě, navíc takové jednání ještě není trestným činem. Ustanovení §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku požaduje „předstírání nebo uznání neexistujícího závazku“, avšak takové okolnosti nejsou ve výroku o vině obsaženy.
5. Své další výhrady směřoval obviněný D. B. proti odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Podle jeho přesvědčení v odůvodnění chybí relevantní reakce soudu na jím uplatněné výhrady, v podstatě není vůbec zřejmé, proč bylo odvolání zamítnuto. Krajský soud pouze nekonkrétně konstatoval, že s veškerými námitkami se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně a odkázal na odpovídající pasáže rozsudku napadeného odvoláním. Podle obviněného došlo k jeho odsouzení bez provedení usvědčujících důkazů, soudy obou stupňů je nahradily jen úvahami o tom, co jako soused M. Ch. musel vědět o jeho dluzích. Stejně obviněný argumentoval proti adheznímu výroku, který krajský soud v podstatě jen označil za správný, aniž by se vypořádal s odvolací argumentací. Její součástí je zejména tvrzení obviněného ohledně rozdílu mezi dluhem spoluobviněného vůči poškozené Credium, a. s., a škodou způsobenou trestným činem, resp. přečinem.
6. Závěrem obviněný D. B. navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 4 To 371/2019, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného D. B. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten především poznamenal, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho prostřednictvím se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze uplatněného dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, která více odpovídá představám obviněného.
8. Přesně tímto způsobem však obviněný ve svém dovolání prosazuje nedostatek důkazů svědčících v jeho vinu a současně předkládá vlastní vyhodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch tak, aby nebyl odpovědný za pomoc ke stíhanému přečinu. V této souvislosti státní zástupce poukázal na body 25. až 35. rozsudku soudu prvního stupně, a na body 6. až 9. usnesení soudu druhého stupně. Namítaný nesoulad provedených důkazů se skutkovým stavem v posuzované věci podle státního zástupce nenastal, soudy správně vycházely z obsahu důkazních prostředků a odpovídajícím způsobem vyhodnotily zjištěné okolnosti týkající se znalostí obviněného D. B. o špatné finanční situaci obviněného M. Ch. Samotné uzavření smlouvy mezi spoluobviněnými mělo stvrdit fiktivní závazek vůči obviněnému D. B., oba ve shodě navázali dalším jednáním spočívajícím v převodu finančních prostředků z prodeje pozemku obviněného M. Ch. na bankovní účet obviněného D. B. a zřízení dispozičního práva k účtu pro spoluobviněného. Všechny tyto významné skutečnosti jsou dostatečně popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině. Závěr o fiktivnosti závazku, resp. o předstírání neexistujícího závazku je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyložen. Ohledně zavinění obviněného soud prvního stupně správně uzavřel, že jednal v úmyslu přímém, jak je patrno z bodu 35. rozsudku, stejně postupoval i ve vztahu k odůvodnění výroku o náhradě škody, jak vyplývá z bodů 39. až 41. téhož rozsudku.
9. K dovolací námitce, podle níž krajský soud nevyvrátil tvrzení obviněného předložená již v jeho odvolání, státní zástupce poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, z něhož mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ , a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“ . V posuzované trestní věci proto nelze vyčítat soudu druhého stupně, že v reakci na odvolací námitky obviněného, poukázal na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož správnou a logickou argumentací se ztotožnil.
10. Podle státního zástupce soudy ve věci rozhodující učinily správná skutková zjištění, z nichž dovodily závěr o vině obviněného, který se v přímém úmyslu podílel jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku hlavního pachatele obviněného M. Ch. Žádnou vadu neshledal státní zástupce ani ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Nespokojenost obviněného se způsobem vyhodnocení důkazů v odsuzujícím rozsudku a se zamítnutím jeho odvolání není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná, popřípadě že nejsou v souladu s provedenými důkazy, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva obviněného.
11. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného D. B. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. V této souvislosti je nutno připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen formálně deklarován, je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
13. Obviněný D. B. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože správně měl uplatnit důvod uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť napadl primárně usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo ve veřejném zasedání zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že v předcházejícím řízení byl naplněn důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nicméně tato vada neměla žádný vliv na projednání dovolání obviněného Nejvyšším soudem. Obviněný tedy opřel své dovolání o důvod, který může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tedy dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak naplnění tohoto důvodu nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, jehož se měly dopustit při hodnocení provedených důkazů, pokud učiněná skutková zjištění mají podklad v obsahu důkazních prostředků. Rovněž není přípustné, aby se obviněný sice domáhal použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, tedy odlišný od zjištění soudů obou stupňů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, proto je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
14. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný v něm v zásadě nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Neuvedl ani podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky pomoci k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů zjistily nesprávný skutkový stav po nesprávném, resp. neúplném hodnocení důkazů, a domáhal se v podstatě zproštění obžaloby, neboť se necítil vinen žalovaným jednáním. Uplatněné dovolací námitky se netýkají právního posouzení skutku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obviněný v dovolání v zásadě jen zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, mimo jiné i v závěrečné řeči v hlavním líčení a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů se však důsledně vypořádaly s veškerou obranou obviněného, reagovaly na zásadní tvrzení, jimiž se snažil vyvrátit důvodnost podané obžaloby a zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyložil důvody, které jej vedly k vyslovení viny obviněného. Nejvyšší soud připomíná vlastní rozhodovací praxi, podle níž zpravidla dovolání odmítne, pokud se obviněný v zásadě domáhá toho, aby dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět, neboť takovýto požadavek dovolatele je v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad, výslovně uvedených v §256b odst. 1, 2 tr. řádu. Institut dovolání tedy není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů, neupravuje trestní právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního, především pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Zcela mimo rámec nejen obviněným uplatněného důvodu ale všech dovolacích důvodů jsou stěžejní dovolací výhrady o nedostatku usvědčujících důkazů, o důkazní nouzi, kterou soudy překlenuly úvahami v jeho neprospěch, vinu dovodily ze skutečností známých pouze obviněnému M. Ch., popřípadě ze skutečnosti, že oba obvinění byli sousedy. V této souvislosti lze připomenout, že sám obviněný v rámci své obhajoby tvrdil, že peníze měl spoluobviněnému zapůjčit právě z důvodu jeho špatné finanční situace. Rovněž připustil, že věděl o jeho problémech se společností JIP východočeská, a. s., že k němu obviněný M. Ch. přišel zbitý, řekl, že jej donutili podepsat uznání dluhu ve vztahu k této obchodní společnosti v konkrétní výši. Stejně tak obviněný věděl, že spoluobviněný v rozhodné době prodává dům i pozemek, dokonce jej zaměstnal, ale jeho sliby o rozvoji podnikání se ukázaly nepravdivé. Pominout nelze ani tvrzené rozpory mezi oběma obviněnými ohledně výše údajně postupně půjčených finančních částek. Nakonec si lze jen opravdu stěží představit, že by za těchto okolností obviněný D. B. ihned po vrácení dlužných peněz znovu půjčil spoluobviněnému celou přijatou částku, a to dokonce jen zřízením dispozičního práva k bankovnímu účtu, aniž by mezi spoluobviněnými došlo k uzavření nové smlouvy o půjčce, jak bylo zjištěno. Existence obviněnými tvrzeného závazku byla provedeným dokazováním vyvrácena a Okresní soud v Ústí nad Labem správně a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil především v bodech 27. až 30. svého rozsudku, proč neuvěřil uplatněné obhajobě. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného přiléhavě konstatoval, že v případech, v nichž se soud druhého stupně ztotožní se správnými a logickými úvahami soudu prvního stupně, jak je přesvědčivě vyložil v rozsudku napadeném odvoláním, není třeba znovu opakovat již vyslovené argumenty a převzetí vyslovených názorů lze vyjádřit odkazem na napadené rozhodnutí.
16. K další části výhrad obviněného Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. řádu není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat přednesenými výtkami směřujícími proti odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Jak ale vyplývá ze stručné reprodukce obsahu dovolání obviněného, jeho nespokojenost s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů má svůj původ v samotném rozhodnutí o vině, trestu a též o povinnosti nahradit způsobenou škodu. Veškeré námitky obviněného fakticky směřují výlučně proti vyhodnocení důkazů soudy obou stupňů, nikoli proti vadnému použití ustanovení hmotného práva, jak již bylo uvedeno v předcházející části tohoto usnesení. S obviněným nelze souhlasit ani v tvrzení o nedostatečném popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku. Přestože si je možné představit pečlivěji zvolené slovní vyjádření skutkových okolností významných pro právní posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, Nejvyšší soud neshledal podstatné vady v samotném popisu skutku, které by ovlivnily jeho právní posouzení. Konkrétně obviněným zdůrazněná formulace „potvrzení existence závazku“ je v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně rozvinuta dále, tedy, že šlo o závazek M. Ch. vůči obviněnému D. B. z dříve poskytnuté půjčky. Přitom soudy učinily jasný závěr o fiktivní povaze takové půjčky, podle jejich zjištění nebyla mezi spoluobviněnými nikdy smluvena. Uvedená situace, v níž oba obvinění v rozporu se skutečností tvrdí, že mají mezi sebou závazkový vztah, z něhož vzniká (neoprávněný) nárok věřitele, obviněného D. B., na finanční plnění, které by jinak mohlo sloužit k uspokojení skutečných věřitelů dlužníka, obviněného M. Ch. Logickou úvahu tudíž u spoluobviněných jde o „předstírání neexistujícího závazku“, tj. jeden z alternativních znaků objektivní stránky přečinu podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Správnost skutkového stavu, k němuž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu), bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) v trestní věci obviněného D. B., nemůže Nejvyšší soud v zásadě zpochybňovat, v posuzované trestní věci k tomu ani neshledal žádný důvod.
17. Obviněný D. B. byl odsouzen za poskytnutí pomoci hlavnímu pachateli ˗ M. Ch. ˗ ke zmaření uspokojení jeho věřitelů tím, že po vzájemné dohodě oba předstírali existenci závazku spoluobviněného M. Ch. vůči obviněnému D. B. Údajné dlužné finanční prostředky byly dne 10. 1. 2013 poukázány z advokátní úschovy na bankovní účet obviněného D. B., který je následně přeposlal na svůj, k tomu zřízený bankovní účet, k němuž poskytl dispoziční oprávnění pro spoluobviněného M. Ch., tento celou částku 1 600 000 Kč odčerpal a užil k jiným účelům než k úhradě pohledávek svých věřitelů, a to přinejmenším poškozené Credium, a. s. Obviněný D. B. si přitom byl vědom všech rozhodných skutečností, pro které spoluobviněný M. Ch. jednal popsaným způsobem včetně toho, že je zadlužen a věřitelé se domáhají uspokojení svých oprávněných nároků. V tomto směru není rozhodné, zda přesně znal konkrétní věřitele spoluobviněného a přesnou výši vůči němu uplatňovaných pohledávek. K trestní odpovědnosti pomocníka totiž postačuje alespoň jeho hrubá představa o základních skutkových okolnostech týkajících se trestného činu hlavního pachatele, k němuž směřovala pomoc (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněné pod T 914 ve svazku 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006).
18. Důvodnost nelze přiznat ani opakovanému napadání správnosti adhezního výroku (srov. body 2. a 12. usnesení odvolacího soudu), kterým bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných D. B. a M. Ch. jako solidárních dlužníků (společně a nerozdílně) nahradit poškozené Credium, a. s., škodu ve výši 477 865,95 Kč. Soud prvního stupně v bodě 22. rozsudku vysvětlil určení této částky, která nepochybně představuje v trestním řízení škodu způsobenou protiprávním jednáním obou spoluobviněných. Jde o pohledávku poškozené obchodní společnosti, vyplývající z úvěrových smluv č. 76096304 a č. 76086259 uzavřených s M. Ch., jejíž neuhrazená část činila v souhrnu 477 865,96 Kč. Přestože k uspokojení této pohledávky mohl být použit výtěžek z prodeje majetku obviněného M. Ch. (celkem 1 600 000 Kč), díky pomoci obviněného D. B. spočívající v předstírání závazku mezi spoluobviněnými právě ve výši odpovídající celkovému výtěžku z prodeje, se tak nestalo. Poškozená obchodní společnost Credium, a. s., neměla možnost uspokojit svůj nárok z jiného dlužníkova majetku. Dohoda mezi spoluobviněnými, vedla k tomu, že majetek použitelný k uspokojení nároku věřitele, byl na základě fiktivní právní skutečnosti převeden na jiný subjekt, tedy mimo dosah poškozeného věřitele.
19. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce může shrnout, že soudy obou stupňů se posuzovanou trestní věcí řádně zabývaly, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodně nelze v jejich rozhodnutích spatřovat pochybení jen proto, že tyto jejich závěry neodpovídají přání a představě obviněného D. B.
20. Žádné opodstatnění tak nebylo možné přiznat ani snaze obviněného o prosazení tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. s jejich následným právním posouzením. Jak již bylo v tomto usnesení uvedeno, soudy nižších stupňů se věcí důsledně zabývaly, zejména soud prvního stupně provedl obsáhlé a vskutku vyčerpávající dokazování, jehož výsledky přesvědčivě zdůvodnil tak, aby mohl učinit nezpochybnitelné skutkové závěry. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani Nejvyšší soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně dovozena právní kvalifikace, a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V. Závěrečné shrnutí
21. Přestože obviněný D. B. ve svém dovolání formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho konkrétní námitky neodpovídají tomuto ale ani jinému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký