ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1059.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1059/2020-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 100/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 2 T 100/2019, byl obviněný L. G. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1) dne 29. 12. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 03:40 hodin v obci XY, okres Hodonín, po předchozí společné konzumaci alkoholu v místním baru "D. ", v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. d) a §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, registrační značky XY, po krátké době jízdy předal řízení vozidla osobě pod vlivem alkoholu a to J. V., narozenému XY, i přesto, že si byl vědom, že je J. V. pod vlivem alkoholu a společně z obce XY odjeli po silnici I. třídy č. XY do obce XY k prodejně Penny Marketu, kde na parkovišti opět převzal řízení vozidla,
2) dne 29. 12. 2018 v době kolem 03:47 hodin při jízdě na pozemní komunikaci I. třídy č. XY v obci XY, okres Hodonín, na ulici XY v km 37,855 u rodinného domu č.p. XY, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, registrační značky XY, v osobním vlastnictví, se spolujedoucím na předním sedadle J. V., narozeným XY, po předchozím vědomém požití alkoholu a pod jeho vlivem při hladině nejméně 1,86 g/kg alkoholu v krvi, v rozporu s ustanovením §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, nepřizpůsobil rychlost jízdy v obci svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a dopravně technickému stavu komunikace a při projíždění levotočivé zatáčky vysokou rychlostí cca 100 až 135 km/h, vyjel vpravo na vyvýšený betonový obrubník, kde došlo k poškození pravého předního kola, následně vyjel s vozidlem vpravo mimo komunikaci, kde narazil do zábradlí mostku přes potok, poté do rohu budovy č.p. XY, přičemž nárazem bylo vozidlo odraženo zpět na vozovku, přejelo vlevo, kde mimo komunikaci narazilo do zaparkovaného vozidla VW Golf, registrační značky XY, v důsledku čehož spolujezdec sedící vpředu J. V., připoutaný bezpečnostním pásem, utrpěl zranění v podobě poranění mozku, zhmoždění plic, trhliny jater a mnohočetných zlomenin skeletu, kterým na místě podlehl, čímž způsobil nemajetkovou újmu s dosud nevyčíslenou částkou rodinným příslušníkům zemřelého a dále způsobil hmotnou škodu České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, Ostrava, za prvotní ošetření zemřelého J. V. v dosud nevyčíslené výši, D. M., narozené XY za poškození budovy č.p. XY v nevyčíslené výši, M. S., narozenému XY za poškození zaparkovaného motorového vozidla VW Golf, RZ: XY v nevyčíslené výši, Městu XY, IČ: XY za poškození části zábradlí přes místní Hlinický potok v částce 25 280 Kč bez DPH, Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ: 65993390, Brno za poškození části zábradlí přes potok a svislé dopravní značky v částce 186 509 Kč a Kamenictví O., IČ: XY, XY v částce 35 453 Kč za poškození reklamních poutačů na budově č.p. XY.
2. Za toto jednání byl obviněný podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným R. V., G. V., J. V. a M. M. nemajetkovou újmu (přičemž se zbytkem jejich nároků byli odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních) a Ředitelství silnic a dálnic ČR a České průmyslové zdravotní pojišťovně náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškození R. V., G. V., J. V. a M. M. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodnuto tak, že všichni poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených R. V., G. V., J. V. a M. M. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se v jeho případě jedná o situaci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem spisového materiálu, skutkovými zjištěními a samotným rozhodnutím ve věci, přičemž se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Poukázal pak na to, že údaje tachometru a otáčkoměru havarovaného vozidla nejsou průkazné a nejde říci, kdy vznikly, zda při deformaci přístrojové desky nebo při otřesech vozidla. Asi tři měsíce před nehodovou vozidlo uspělo na technické prohlídce, proto obviněný nemůže nést objektivní odpovědnost za to, že se přetrhly bezpečnostní pásy na místě spolujezdce, kde seděl poškozený J. V., přičemž k přetržení pásů na místě řidiče nedošlo. V důkazním řízení pak nebyl zkoumán vliv bezpečnostních pásů na nehodový děj, ani nebyly zkoumány příčiny přetržení bezpečnostního pásu poškozeného. Obviněný vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pod bodem 2), kdy takové posouzení může záležet i v hmotněprávních otázkách jiných právních odvětví, v této věci posouzení vlivu bezpečnostních pásů na nehodový děj. Rozumí se tím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
5. Podle §265o odst. 1 tr. ř. obviněný požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem 2) a přikázal mu ve věci znovu jednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaného dovolání. Dovolací argumentaci, jež je opakováním odvolacích námitek, však podle státního zástupce nelze podřadit pod uplatněný (ani jiný) zákonný dovolací důvod. Údaje na tachometru a otáčkoměru odpovídají původní výpovědi obviněného o vysoké rychlosti, kterou do obce vjel, stejně jako svědeckým výpovědím T. J. a P. Š. Pokud jel obviněný prokazatelně silně opilý vysokou rychlostí, svědčí to o riskantním a hazardním způsobu jízdy, který měl rozhodující vliv na vznik a průběh nehodového děje. I podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství dopravní nehody v takto vysokých rychlostech nad 100 km/h vedou v případě čelního nárazu k úmrtím bez ohledu na připoutání osoby ve vozidle bezpečnostními pásy. Předchozí návrhy obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru nezůstaly soudy nižších stupňů opomenuty. Obviněným vznesené námitky podle státního zástupce nenaplňují uplatněný dovolací důvod, kdy obviněný ani netvrdí, že by stabilizovaná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Pouze se dožaduje opakovaného odvolacího přezkumu, je přesvědčen, že se protiprávního jednání nedopustil, vytýká vadné a neúplné dokazování a nesprávná skutková zjištění, což je však přezkum otázek procesních, nikoli hmotněprávních.
7. Státní zástupce proto navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 5 To 109/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, které dosahuje intenzity tzv. extrémního rozporu, a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími (srov. bod 4. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) pouze zpochybnil závěr nalézacího soudu, že otáčkoměr a tachoměr se nutně musely zastavit v okamžiku dopravní nehody, a že na nehodový děj neměl relevantního vlivu přetržený bezpečnostní pás na místě poškozeného (přičemž tato problematika ani nebyla předmětem dokazování). Tím, aniž by vůbec předestíral vlastní verzi skutkového děje, se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací.
15. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
18. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě šetření vlivu bezpečnostních pásů použitých poškozeným na nehodový děj, resp. zkoumání důvodů jejich přetržení, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněný svou námitku nekvalifikoval, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnil) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněného soudy obou stupňů náležitě procesně reagováno (viz usnesení nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 24. 2. 2020, č. l. 290, a usnesení odvolacího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2020, č. l. 348 verte) a nevyhovění návrhům na doplnění dokazování bylo oběma soudy nižších stupňů i řádně argumentováno v odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 5 - 7 rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. usnesení odvolacího soudu). Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly a tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožnil. Soudy logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. zejména s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu dokazování, svědeckým výpovědím, lékařským zprávám, resp. znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, protokolu o nehodě, ohledání místa činu, protokolům o dechové zkoušce na alkohol apod. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.
20. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nesouhlasné stanovisko obviněného se závěrem o jeho vině (nejedná se ani o popěrnou verzi skutkového děje, pouze o dílčí nesouhlas s vyhodnocením několika málo důkazů) bylo oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvráceno. Dovolání obviněného pak směřovalo výlučně do bodu 2) výrokové části odsuzujícího rozsudku, tj. do skutku popisujícího samotnou dopravní nehodu se smrtelným následkem (přičemž rozsahem a odůvodněním dovolání je Nejvyšší soud vázán – viz ustanovení §265f odst. 1 a §265i odst. 3 – 5 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5 – 7 rozsudku soudu prvního stupně, body 10. - 18. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
21. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména výpověď samotného obviněného, svědků účastných konzumace alkoholu obviněným i poškozeným, svědků sledujících alespoň částečně dopravní nehodu, veškeré související listinné důkazy o nehodě, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, odvětví toxikologie apod. Obviněný je spolehlivě usvědčován zejména zjištěními o tom, že zcela nezpochybnitelně pod silným vlivem alkoholu (1,86 g/kg alkoholu v jeho krvi) jako řidič motorového vozidla vezoucí na místě spolujezdce poškozeného J. V. v obci XY ve vysoké rychlosti cca 100 – 135 km/h havaroval způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, kdy došlo k totální devastaci vozidla zejména v jeho přední pravé části a v souvislosti s tím i k bezprostřednímu úmrtí poškozeného, jehož zranění a příčiny smrti byly rovněž vyčerpávajícím způsobem popsány. Zjištění o tomto průběhu skutkového děje je výsledkem logických a přesvědčivých úvah soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Nakonec obviněný sám s ním nijak nepolemizuje, pouze má za to, že soudy měly blíže zkoumat otázku přetržených bezpečnostních pásů poškozeného, popř. nehodový děj konstruovat až na základě znaleckého posudku. Tato problematika je pak úzce spjata s již výše uvedenou kompletností důkazního řízení. I Nejvyšší soud se pak plně ztotožňuje s tím, že důkazní řízení bylo vedeno v dostatečné šíři a intenzitě, aby bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného projednávaným skutkem přiléhavě právně kvalifikovaným. Není nejmenších pochyb, že úmrtí poškozeného nastalo v důsledku dopravní nehody způsobené obviněným pod vlivem alkoholu. Není ani pochyb o průběhu nehodového děje, který je snadno seznatelný z ohledání a dokumentace místa dopravní nehody podle vozidlem zanechaných stop, poškození okolí a nálezu vozidla samotného. Jakékoli znalecké závěry jsou v těchto souvislostech nadbytečné. Nejvyšší soud rozhodně nesdílí pochybnosti obviněného o průkaznosti údajů nalezených ve vozidle na tachometru a otáčkoměru. Tyto jsou v plné shodě s původní verzí výpovědi obviněného z přípravného řízení, se svědeckými výpověďmi o rychlosti pohybu vozidla i z vizáže vraku po nehodě. Je všeobecně známým úkazem (nevyžadujícím znaleckých zkoumání), že při dopravní nehodě s takovou razancí prvotního nárazu dochází k onomu „zaseknutí“ ručiček ukazatelů rychlosti a otáček motoru právě v okamžiku, kdy naposledy byly funkční před mohutným nárazem eliminujícím jakékoli další možnosti jejich funkčnosti, např. i na základě elektrických impulsů apod. Nepochybně tomu tak bylo i v projednávaném případě. Nejvyššímu soudu nakonec není známo, s jakými alternativami obviněný kalkuluje, jeho argumentace neústí v žádný skutkový závěr, který by snad měl být rozporný s výrokovou částí rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by totiž hodlal namítat, že vozidlo nejelo tak vysokou rychlostí, stěží by bylo možno představit si technickou teorii, na základě které byly tachometr a otáčkoměr zastaveny (oba zároveň, byť jsou napojeny na odlišné zdroje informací) na údajích vyšších, než jaké byly v době nehody. Zcela logický je výslovný závěr odvolacího soudu, že popsaná funkčnost ukazatelů rozhodně nemohla být ovlivněna pouhými otřesy vozidla (ještě před nehodou samotnou). Nakonec i přetržení bezpečnostního pásu (viz níže), rozsah poškození vozidla i okolí nehody a rozsah a intenzita zranění poškozeného s údaji zpochybňovanými obviněným plně korespondují a dokládají správnost závěrů soudů obou stupňů.
22. Ani výhradám obviněného k údajnému „nezohlednění vlivu přetržení bezpečnostních pásů“ nebylo možno přisvědčit. Je nepochybné, že k tomuto přetržení došlo právě vlivem jím způsobené dopravní nehody. Obviněný řídil v obci rychlostí nejméně dvojnásobnou, než povolují dopravní předpisy. Z vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplynulo jednoznačně, že v takových rychlostech (u nehod tzv. dálničního typu) se již při nárazu vozidla do pevné překážky stávají bezpečnostní pásy i airbagy mnohem méně efektivními, neboť i s nimi dochází k samovolnému poranění vnitřních orgánů s reálně fatálními následky. Lze zdůraznit, že znalec ani v případě konzultací se znalcem technického oboru by nebyl schopen stanovení různých možných následků při uvažovaném připoutání a nepřipoutání bezpečnostními pásy. Každopádně přímým poznatkem z místa nehody bylo, že bezpečnostní pás poškozený použil, byl zaseknutý v karabině. V těchto souvislostech lze rovněž odkázat na příslušné již uvedené pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. I státní zástupce správně poukázal na extrémní deformaci automobilu právě v oblasti místa spolujezdce. Tato je patrná zejména z fotodokumentace na CD založeného na č.l. 6 – viz zejména snímky č. 068, 083, 084, 087, 089 – 091, 136 a 137. I bez dalších odborných závěrů v podobě znaleckých posudků je tak zřejmé, že poškozený byl jednáním obviněného vystaven tak těžké dopravní nehodě s natolik razantním poškozením přední části automobilu, že byl vystaven smrtelnému nehodovému ději se způsobením fatálního následku nezávislého na tom, kdy a z jakých důvodů došlo k poškození bezpečnostních pásu na místě spolujezdce. Každopádně pokud byl bezpečnostní pás použit a došlo k jeho poškození, stalo se tak jednoznačně opět v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, stejně jako v této příčinné souvislosti nastal smrtelný následek u poškozeného. Obecně pak příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah je, vedle jednání a následku, obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, nebo nenastal způsobem, jakým nastal (srov. zejména usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Aplikováno na projednávanou věc, i pokud by existovalo vícero příčin úmrtí poškozeného (např. že tento jako spolujezdec vůbec nepoužil bezpečnostní pásy apod.), zůstává jednání obviněného zcela rozhodující příčinou, jejímž následkem při plně zachované příčinné souvislosti je dopravní nehoda způsobující poškozenému zranění neslučitelná se životem. Není tedy prostoru k úvahám o eventuální absenci trestní odpovědnosti obviněného, která jím sice explicitně vyjádřena nebyla, avšak nepochybně se po obsahové stránce jedná o argumentaci k takovým závěrům směřující, či mající ambici minimálně trestní odpovědnost obviněného výrazně snížit.
23. Nelze tak uzavřít, že by obviněný byl shledán vinným na základě důkazní nedostatečnosti a soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Skutkový děj byl zjištěn správně a na základě dostatečně široce vedeného důkazního řízení. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
25. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
26. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth