ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1103.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1103/2019-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. R. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To 94/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 32/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 2 T 32/2017, byl obviněný F. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ), uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1/ výroku) a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2/ a 3/ výroku), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1/ v přesně nezjištěné době ve dnech 09. - 11.05.2012 po předchozí slovní rozepři, týkající se názorového nesouladu událostí z dob druhé světové války, s poškozeným L. B., nar. XY, v rámci jím konané výstavy nazvané „Stopy II. světové války nejen v Jablonci nad Nisou“ v prostorách Gymnázia XY, XY, p.o. v XY, ulice XY, se o poškozeném vyjádřil před ředitelem školy T. H., nadřízeným poškozeného, že se jedná o neonacistu a lháře a dále v písemné stížnosti ze dne 25.06.2012, kterou zaslal na Českou školní inspekci se sídlem v Liberci, opakovaně nazval poškozeného, že je: „napodobenina učitele, neonacista, neohenleinovec a nebezpečný cholerik, který nemá co dělat ve výchovném procesu na tomto ústavu“, kdy se jedná o nepravdivé údaje, které u nadřízených poškozeného a rodičů jeho žáků mohly reálně vyvolat dojem zejména o nekompetentnosti vykonávat povolání učitele,
2/ v přesně nezjištěné době dne 14.05.2014 narušil svým vstupem přednášku pana J. P., konanou v prostorách Městské knihovny v Jablonci nad Nisou, XY, v souvislosti s představením knihy „Průvodce protektorátní Prahou“, kde se měl veřejně před nejméně 15-ti přítomnými osobami, opětovně vyjádřit k osobě poškozeného L. B., přičemž v jeho nepřítomnosti k jeho osobě konkrétně uvedl, že „B., učitel na gymnáziu, učí děti ve fašistickém duchu a snaží se děti vychovávat v duchu usmíření mezi Němci a Čechy“ a dalšími přesně nezjištěnými výroky, že je B. „neonacista a neofašista a že ředitel školy mu to schvaluje“, tedy uvedl o poškozeném nepravdivé údaje, které mohly u neinformovaných příjemců vyvolat dojem zejména o nekompetentnosti poškozeného vykonávat povolání učitele,
3/ v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2014, nejméně pak od poloviny roku, opakovaně osobně kontaktoval pracovnici Krajského úřadu Libereckého kraje, Odbor školství, mládeže, tělovýchovy a sportu, H. V., v její kanceláři na adrese uvedeného úřadu ulice XY, Liberec 2, ve věci podání stížnosti na poškozeného L. B., kde i přes skutečnost, že věděl, že uvedený odbor není příslušný k projednání stížnosti, označil opakovaně osobu L. B. před pracovnicí úřadu, že „B., jako učitel na gymnáziu, dětem/studentům říká, že holocaust nebyl, že podporuje neonacismus“ a o jeho osobě se vyjádřil jako „o nacistovi, který sympatizuje s Němci, sympatizantovi neofašismu a neonacismu a že takový člověk učí děti na gymnáziu“, tedy uvedl o poškozeném nepravdivé údaje, které mohly u příjemce vyvolat dojem zejména o nekompetentnosti vykonávat povolání učitele.“
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To 94/2019. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný odsouzen za přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku pod bodem 2/ a 3/ nedotčen, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1/ výroku soudu prvního stupně. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
5. V úvodu odůvodnění podaného dovolání namítl nezákonnou limitaci počtu otázek, které chtěl položit při hlavním líčení svědkům, omezení počtu osob, které se jako veřejnost chtěly zúčastnit u soudu prvního stupně (porušení zásady veřejnosti, jež v extenzivním výkladu chápe i tak, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení) a nesoulad protokolů o hlavním líčení se zvukovými nahrávkami.
6. Následně zdůraznil, že již v odvolání poukazoval na nedostatky v subjektivní stránce, když jeho zavinění nepokrývalo znak sdělení nepravdivého údaje a ohrožení vážnosti poškozeného. Zvláště pak, když tyto skutečnosti nevyplynuly ani z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, jejich rozhodnutí proto nepůsobí přesvědčivě. Neztotožnil se pak s názorem odvolacího soudu stran užité formy zavinění (úmysl nepřímý). Uvedl, že je přesvědčen, že zjištěný skutkový stav neumožňuje kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin pomluvy, neboť nebyly prokázány jak samotné skutky, tak skutečnosti nezbytné pro naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Naopak, měl to být poškozený, kdo opakovaně napadal Český svaz bojovníků za svobodu a svými lživými výroky zapříčinil jejich vzájemnou nevraživost. Obviněný byl totiž toho názoru, že se soudy obou stupňů měly jeho pohledem zaměřit na osobu poškozeného, který opakovaně napadal Český svaz bojovníků za svobodu a spojoval jej s totalitními politickými idejemi. Z informací, které mu byly známy, se důvodně domníval, že poškozený vnímá československé dějiny související s druhou světovou válkou extrémně a je jednoznačně zaujat. Z tohoto hlediska vytkl nalézacímu soudu, že se nezabýval tím, zda mohl poškozeného vnímat jako radikála. Konstatoval, že objektivní zjištění v této rovině však není možné, tj. objektivně není možné zjistit, zda se jedná o nepravdivý údaj či nikoliv, nebylo proto možné jeho jednání kvalifikovat jako pomluvu, a to i z toho důvodu, že skutečnostem, které uvedl o poškozeném, opravdu věří, nebyl si tak vědom, že by uváděl nepravdivý údaj.
7. Vzhledem k tomuto přesvědčení a konstrukci skutkové podstaty přečinu pomluvy, kdy zavinění musí pokrývat i vědomí o šíření nepravdivých informací, konstatoval, že nebyl předložen žádný důkaz stran jeho úmyslu šířit nepravdivé informace a tudíž nebyla naplněna ani uvedená skutková podstata. Rovněž nebylo prokázáno, že by sdělení svědkyně P. V. považoval za nepravdivé, přičemž o věrohodnosti jejího sdělení mu nevyvstaly žádné pochybnosti, a to zejména v kontextu šířených názorů poškozeným. Jako nelogické shledal, že nebyli vyslechnuti studenti, kteří předmětné informace stran názorů poškozeného jmenované svědkyni sdělili, namísto toho byli vyslýcháni náhodní studenti, kteří svědkyni neznali a které nikdy nedoučovala, to vše za situace, kdy řada svědků navržených obhajobou vyslechnuta nebyla. Podstatné skutečnosti proto zůstaly neobjasněny. Uvedl, že při svém jednání nebyl veden snahou jiného poškodit, ale zabránit šíření závadné ideologie. Okresnímu soudu poté vytkl, že při hodnocení výpovědi svědkyně P. V. obrátil vztah příčiny a následku, tj. že to byla svědkyně, kdo informoval obviněného o názorech poškozeného, nikoliv naopak.
8. Odsouzený byl přesvědčen, že by trestní stíhání nemělo suplovat občanskoprávní řízení, v němž jsou si strany rovny, zejména za situace, kdy se orgány činné v trestním řízení snaží zjevně před jeho vyjádřeními chránit poškozeného, který má řadu možností, jak řešit spor cestou občanského soudního řízení, tudíž že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nepovažoval za spravedlivé posuzovat jeho výroky v rovině trestněprávní, a oproti tomu kontroverzní výroky poškozeného posuzovat optikou jinou, zejména když názorový střet vyvolal sám poškozený.
9. Dále uvedl názor, že jeho jednání spadá pod ochranu Listiny základních práv a svobod a je právem na svobodu projevu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 367/03 je totiž třeba přijmout, že osoby, které jsou veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.), musí akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané. Zásah do práva na svobodu slova by tak měl přijít až subsidiárně, pokud není možné škodu napravit jinak. Jelikož je poškozený gymnaziálním pedagogem dějepisu a formuje tak politické myšlení a vnímání historie u mladých lidí, je podle obviněného osobou, na níž jsou kladeny vyšší nároky odborné a morální, a podléhá tak vyšší kontrole veřejnosti a musí tak být i připraven na možnou vyšší míru kritiky.
10. Poté zaměřil své argumenty proti řízení vedenému u okresního soudu, když namítl, že byla porušena zásada rovnosti zbraní, neboť uvedený soud vyslechl všechny svědky navržené obžalobou a odmítl vyslechnout většinu svědků navržených obhajobou, dále se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků a ve svém rozsudku neodůvodnil hodnocení jejich věrohodnosti. Krajskému soudu rovněž vyčetl, že nevyslechl jím navržené svědky, a to navzdory rozporům mezi skutkovým stavem tvrzeným obžalobou a realitou, a že se, stejně jako soud prvního stupně, nevypořádal se svědeckými výpověďmi, které nezapadaly do konstrukce obžaloby. Dodal, že současně je třeba upozornit na logický nesoulad závěrů tohoto soudu stran výpovědi svědka P., který nebyl v rámci trestního řízení vyslechnut vůbec. Zdůraznil pak, že skutky popsané pod body 2, 3 (rozsudku soudu prvního stupně) nespáchal.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 31 To 94/2019-563, ve výroku, kterým jej odsoudil za přečin pomluvy, a sám rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že převážná jeho část je založena na opakování výhrad z předchozích stádií řízení, s nimiž se soudy bezezbytku vypořádaly. Uplatněné námitky pak považoval buď za nepodřaditelné pod dovolací důvod, nebo za neopodstatněné.
13. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl náležitosti nezbytné k jeho naplnění, přičemž zdůraznil, že namítané zkrácení práv obviněného musí spočívat v tom, že věc byla projednána v jeho nepřítomnosti (pokud nebyly dodrženy ustanovení o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného) a on se tak nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obsahu dovolání nicméně dovodil, že výhrada v uvedeném smyslu nebyla vznesena, v rámci důvodu bylo totiž vytýkáno omezení počtu osob veřejnosti účastnících se hlavního líčení. Takovou námitku označil za nepodřaditelnou pod předmětný dovolací důvod.
14. Následně konstatoval, že některé z dovolatelových námitek nejsou podřaditelné ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména ty, jimiž zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů soudy. K těmto poznamenal, že nalézací soud realizoval dokazování odpovídající požadavkům podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., své úvahy a zjištěné závěry náležitě a logicky rozvedl, a pokud nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování učinil tak z legitimního důvodu (pro nadbytečnost). Za stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce shledal i další námitky ryze procesní povahy, a to např. údajné bezdůvodné omezování projevů obviněného u hlavního líčení nebo nesoulad protokolů o hlavním líčení či veřejném zasedání a zvukových záznamů. Z protokolů o hlavním líčení však vadu v omezování projevů neshledal. Samosoudkyně soudu u prvního stupně totiž obviněnému umožnila se vyjádřit, klást svědkům otázky, činit návrhy na doplnění dokazování a prezentovat svůj názor. Jeho dotazy, které byly zamítnuty, nesouvisely s projednávanou věcí, resp. nešlo o dotazy, ale o polemiku se soudem či svědky. Ohledně výtky nedostatečného obsahu protokolů státní zástupce odkázal na vyjádření soudu druhého stupně a doplnil, že pokud je pořizován zvukový záznam a je potřeba vyhotovit písemný protokol, pak podle §55b odst. 5 tř. ř. se do něj zaznamená pouze podstatný obsah úkonu, tj. nemusí být v něm zachyceno vše, co je na zvukovém záznamu, rozhodujícím podkladem je totiž tento záznam.
15. Za námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné považoval státní zástupce ty, které se týkaly zpochybnění zákonných znaků subjektivní stránky, nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a realizace svobody projevu zajištěnou Listinou základních práv a svobod, takové však shledal jako zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že obviněný opakovaně označil poškozeného L. B. termíny, které u laické veřejnosti vzbuzují negativní emoce a představu něčeho špatného, zlého či násilného, a to přesto, že poškozený předmětné ideje neprezentuje a neprezentoval a nezavdal ani žádný důvod, pro který by se mohl kdokoli domnívat, že tyto ideje podporuje. Následkem jednání obviněného pak byla mimo jiné kontrola prováděná Českou školní inspekcí, jeho jednání tak ohrozilo vážnost poškozeného u spoluobčanů a bylo způsobilé jej poškodit i v zaměstnání. Dovolatel byl přinejmenším srozuměn s nepravdivostí uváděných údajů i s tím, že tyto jsou způsobilé L. B. poškodit, v tomto směru se nemůže vyvinit ani přenesením odpovědnosti na svědkyni P. V., která byla shledána nalézacím soudem jako nevěrohodná. Odkaz na realizaci svobody projevu rovněž nemohl obstát, neboť se nejedná o beztrestnou možnost označovat jiného lživými údaji. Státní zástupce v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (potažmo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014), konstatoval, že středoškolský učitel není osobou veřejně činnou a nemusí tak snášet vyšší míru kritiky zmiňovanou předmětným nálezem (usnesením). K zásadě subsidiarity trestní represe poté připomněl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a podmínky jejího uplatnění, přičemž konstatoval, že trestní věc dovolatele nepovažuje za případ, na nějž by uvedenou zásadu bylo možno aplikovat, a to zejména z důvodu jeho postoje k věci a povahy jednání, kterého se dopouštěl opakovaně.
16. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To 94/2019, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Pokud se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pak je zapotřebí konstatovat, že jej nenaplňuje žádná z námitek, jež obviněný v dovolání uplatnil. Obviněný totiž nenamítá, že by mu byla postupem soudů nižších stupňů znemožněna účast při hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Ostatně, jak je zřejmé z obsahu spisu, byl přítomen u všech hlavních líčení u soudu prvního stupně a stejně tak i u veřejného zasedání konaného soudem druhého stupně. Spatřuje-li tento dovolací důvod ve skutečnosti, že byl omezen počet osob, které se jako veřejnost chtěly zúčastnit řízení u soudu prvního stupně, je třeba se zřetelem k jeho obsahovému vymezení (v rozporu se zákonem bylo ve věci konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost zajištěna nebo obviněnému alespoň umožněna) zdůraznit, že taková námitka jej nemůže ani formálně naplnit.
26. Co se týče námitek, jež obviněný vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě upozornit, že podstatná část z nich má primárně skutkový, procesní charakter. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména zdůrazňuje, že skutky popsané pod body 2/ a 3/ výroku rozsudku soudu prvního stupně nespáchal, že to byl právě poškozený, kdo zapříčinil jejich vzájemnou animozitu svými lživými a hanlivými tvrzeními, mimo jiné na adresu Českého svazu bojovníků za svobodu, a který vnímá dějiny černobíle, má v tomto směru extrémní názory a že těm skutečnostem, které o poškozeném uvedl skutečně věřil a věří a nebyl si vědom, že by uváděl nepravdivý údaj), a převážně na těchto námitkách a tvrzeních zakládá svůj závěr o nesprávném právním posouzení skutku, zvláště z pohledu subjektivní stránky předmětného přečinu, resp. její absence.
27. Dovolatel tedy v naznačeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů , nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
29. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
30. Co se týče námitky obviněného, že soudy odmítly provést jím navržené svědky, je na místě předně v obecnosti poznamenat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V návaznosti na to lze uvést, že z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že považoval obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně za zcela dostatečné k prokázání rozhodných skutečností v duchu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., takže provádění dalších svědeckých výpovědí shledal nadbytečným, a nebylo tudíž relevantního důvodu pro vyhovění důkazním návrhům obhajoby. Nejvyšší soud neshledal tento postup odvolacího soudu vadným, a proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Neobstojí přitom ani výtka obviněného, že nebyli vyslechnuti studenti, kteří informace o názorech poškozeného sdělili svědkyni V., a namísto toho byli vyslýcháni náhodní studenti, kteří svědkyni neznali a které nikdy nedoučovala. K tomu lze poznamenat, že jmenovaná svědkyně jména svědků, kteří jí měli podat informace o názorech poškozeného, nesdělila, takže naznačené svědky pochopitelně nebylo možno vyslechnout. Pokud pak soud prvního stupně vyslechl k objasnění způsobu výuky a tím i postojů poškozeného jeho bývalé žáky, pak takový postup je třeba naopak označit za zcela správný a důvodný, neboť nepochybně přispěl k náležitému objasnění věci.
31. V daných souvislostech je namístě konstatovat, že soudy nižších stupňů se dostatečně věnovaly objasnění skutkového stavu věci, a to otázky pravdivosti údajů, které obviněný šířil o poškozeném. K tomuto bylo v rámci nalézacího řízení vyslechnuto značné množství svědků, a to jednak svědci, přímo přítomní činům obviněného, dále kolegové a (jak již výše zmíněno) bývalí studenti poškozeného. Nebylo zjištěno, že by poškozený jakýmkoliv způsobem popíral holokaust, byl neonacistou, či že by jiného důvodu zavdal příčinu k tomu, aby se obviněný zjištěným způsobem o poškozeném vyjadřoval. V souladu s tvrzeními obviněného vypovídala u hlavního líčení pouze svědkyně P. V., která uvedla, že od blíže neuvedených studentů poškozeného se dozvěděla, že poškozený při výuce uvádí, že „holokaust nemusel být takový, jak se říká, že to mohlo být jinak“ a „o koncentračních táborech jim říkal, že se nejednalo o vyhlazovací či pracovní tábory, ale měly být panem Hitlerem zakládány na obnovu zničených měst“ a tyto skutečnosti převyprávěla obviněnému . Obviněný však tyto informace „z druhé ruky“ nepodrobil kritickému zhodnocení a prověření.
32. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace. Dokazování provedl v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Z odůvodnění jeho rozsudku je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po řádně provedeném přezkumu s jeho skutkovými i právními závěry důvodně ztotožnil.
33. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vyjádřených v bodu 2), 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházely z výpovědí svědků P. Ž. a H. V. jako přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími důkazy (zejména výpověďmi svědků J. N., L. L., T. H. a ostatně i samotného poškozeného), pak nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
34. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry včetně otázky ochranného opatření) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
36. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a rovněž (zejména) z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
37. Za stojící mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů je pak třeba vzhledem k jejich obsahovému vymezení označit i další námitky ryze procesní povahy, a to např. údajné bezdůvodné omezování obviněného u hlavního líčení či nesoulad protokolů o hlavním líčení a zvukových záznamů. Nadto lze pouze stručně poznamenat, že Nejvyšší soud tyto výhrady obviněného nesdílí. Obviněnému byla, jak je zřejmé z obsahu spisu a jak správně poznamenal státní zástupce, zajištěna všechna jeho práva, včetně práva vyjádřit se k věci i k provedeným důkazům, klást svědkům otázky, činit návrhy a přednést závěrečný návrh. Pokud byly některé z jeho dotazů na svědky soudem zamítnuty, stalo se tak proto, že nesouvisely s projednávanou věcí, případně nešlo o dotazy, ale o polemiku se soudem či svědky. K výhradám týkajícím se protokolů o hlavním líčení (jejich nesouladu se zvukovými nahrávkami) lze vedle faktu, že se k nim v podstatě dostatečně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, zmínit, že byl-li o průběhu úkonu před soudem pořízen zvukový záznam a je-li třeba vyhotovit písemný protokol, zásadně se zaznamená podle §55b odst. 5 tr. ř. do protokolu podstatný obsah úkonu. To logicky znamená, že v protokolu o hlavním líčení nemusí být doslovně zapsáno vše, co bylo zachyceno na zvukovém záznamu. Ten je ovšem rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno (viz rozhodnutí č. 58/2005 Sb. rozh. tr.).
38. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o vině Nejvyšší soud dále uvádí (přes jejich v zásadním rozsahu skutkový charakter) následující skutečnosti.
39. Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
40. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností , a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem , a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Musí jít o sdělení údaje nepravdivého , a proto sdělení pravdivých skutečností, byť k němu došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou. Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod.
Zákon uvádí příklady možného ohrožení vážnosti :
| –
| poškození v zaměstnání, za které se považuje možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod.,
| |
| –
| narušení rodinných vztahů, kterým se rozumí možnost vážných rozporů mezi manžely, jež mohou vést až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými apod.,
| |
| –
| jiná vážná újma, jíž je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod.
| |
K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít , stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1828 s.)
41. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální (rozhodnutí pod č. 49/1983 Sb. rozh. tr. je, pokud jde o první větu, již nepoužitelné, neboť současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1828 – 1829s.).
42. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 1 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
43. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Při eventuálním úmyslu pachatel zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-223).
44. V návaznosti na uvedená teoretická východiska je namístě předně uvést, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný rozšiřoval o poškozeném nepravdivé informace. Nelze přitom jakkoliv pochybovat o tom, že tyto nepravdivé údaje, které obviněný o poškozeném uváděl, byly vzhledem k jejich charakteru a závažnosti, jakož i způsobu, jakým je obviněný prezentoval, způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání.
45. Dále je zapotřebí konstatovat, že za situace, kdy obviněný neměl dostatečně podloženou skutečnost, že poškozený inklinuje k neonacismu, tyto názory šíří či podporuje, musel být smířen s eventualitou, že může jít o údaje nepravdivé a vzhledem k jejich povaze způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání. V daných souvislostech nemůže obstát jeho odkaz na výpověď svědkyně V. (soudem prvního stupně hodnocenou jako zcela nevěrohodnou), neboť pouze jí tvrzené údaje nijak neprověřil. V daných souvislostech nelze přehlédnout, že součástí spisového, resp. důkazního, materiálu je i sdělení náměstkyně okresního státního zástupce v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 1. 2014 adresované obviněnému k jeho stížnosti na postup policejního orgánu ve věci jeho oznámení na jednání poškozeného při výstavě s názvem Stopy II. světové války nejen v Jablonci. V tomto sdělení státní zástupkyně konstatuje, že přezkoumala spisový materiál, ve kterém nebyly zahájeny úkony trestního řízení, s tím, že po vyhodnocení skutečností zadokumentovaných ve spise má za to, že postup policejního orgánu, když úkony podle §158 odst. 3 tr. ř. nezahájil, byl odůvodněný. Dodala, že chování učitele řešil ředitel gymnázia a na základě oznámení obviněného Česká školní inspekce, která na hodinách dějepisu, jež vyučoval poškozený, provedla inspekci. Ani ředitel, ani Česká školní inspekce neshledala při výuce dějepisu učitelem závady a skutečnosti, které by vedly k závěru, že učitel (poškozený) podporuje dnes existující modifikované podoby fašismu, tj. neofašisty a neonacisty. Ze strany učitele (poškozeného) se jednalo o odborný názor, který však nepřekročil hranice chráněné trestním zákoníkem v hlavě XIII., díl I. upravující trestné činy proti lidskosti. Byť spis neobsahuje doklad o doručení tohoto sdělení obviněnému (Nejvyšší soud dotazem na Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou ověřil, že daná písemnost byla doručována pouze obyčejnou zásilkou), je třeba zdůraznit, že obviněný byl minimálně seznámen s tím, že policejní orgán neshledal důvody pro zahájení úkonů trestního řízení ve vztahu k poškozenému v souvislosti s jeho jednáním při výše uvedené výstavě dne 10. 5. 2012, což již samo o sobě muselo vést obviněného k závěru, že jeho hodnocení poškozeného jako neonacisty apod. postrádá opodstatnění. Konec konců fakt, že v dané věci nakonec nebyly (jak plyne z daného sdělení státní zástupkyně) úkony trestního řízení zahájeny a že tak není podklad pro označování poškozeného uvedeným způsobem, musel být obviněnému, který se v průběhu řízení projevil jako člověk velmi důsledně hájící své postoje, jistě znám.
46. Důvody pro podřazení shora popsaného skutku z hlediska zavinění pod znaky skutkové podstaty daného přečinu byly tedy dány tím, že obviněný byl srozuměn (ve formě smíření) ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku jak se skutečností, že o poškozeném uvádí nepravdivé údaje, tak se skutečností, že tyto údaje jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů (přivodit mu závažnou újmu, a to především v jeho profesním životě).
47. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že obviněný naplnil shora popsaným pokračujícím skutkem všechny znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Nemůže přitom obstát námitka obviněného na realizaci svobody projevu, neboť v daném případě se nejednalo o uplatňování tohoto práva. Svobodu projevu totiž nelze chápat jako beztrestnou možnost označovat jinou osobu závažnými nepravdivými údaji se všemi z toho plynoucími možnými důsledky. Obviněným označená rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu pak ani nejsou pro daný případ přiléhavá. Je skutečností, že osoby veřejně činné musí snášet větší míru kritiky, poškozený jako středoškolský učitel však takovou osobou není.
49. V návaznosti na uvedené bylo nezbytné reagovat i na tvrzení obviněného, že v jeho případě došlo k porušení zásady ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zák., neboť poškozený má dostatek možností, jak vyřešit tento spor cestou občanského soudního řízení, jež bylo možno ryze formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
50. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zák.). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák., podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zák., a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. V daných souvislostech je třeba předeslat, že zejména odvolací soud se posouzením věci i z pohledu principu ultima ratio a subsidiarity trestní represe zodpovědně zabýval, o čemž svědčí skutečnost, že obviněného právě se zřetelem k tomu zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1/ výroku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se pak ztotožnil s jeho závěrem, že týmž způsobem již nelze přistoupit k rozhodnutí o skutku popsaném pod bodem 2/, 3/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, Tento čin se nejenže neliší od běžně se vyskytujících trestných činů uvedené skutkové podstaty, ale v daném kontextu šlo o jednání ještě podstatně závažnější. To bylo dáno jednak povahou nepravdivých výroků o poškozeném, jež lze označit za mimořádně negativní, jednak způsobem provedení – zvláště opakovaností. Obviněný své jednání neustále stupňoval, lze vysledovat v podstatě systematickou snahu o profesní likvidaci poškozeného. Nejvyšší soud proto shledal, že v posuzovaném případě nepostačuje uplatnění mimotrestní odpovědnosti, jehož se v dovolání obviněný domáhal.
52. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného nenaplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
53. Z výše stručně (viz §265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu