ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1235.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1235/2020-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2020 o dovolání obviněného L. Č., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 31 To 275/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 158/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 1 T 158/2019, byl obviněný L. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku (spáchaným společně se spoluobviněným M. H.), pod bodem 4) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 5) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 7) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 8) přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 9) přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl odsouzen podle §325 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – teleskopického obušku a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro část skutku původně uvedeného pod bodem 4).
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, z podnětu kterého Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 31 To 275/2020, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 4) a podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavil trestní stíhání pro tento skutek. Současně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu za použití totožných ustanovení jako nalézací soud uložil trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci – teleskopického obušku.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že
2)
dne 2. 9. 2019 v době mezi 18:00 hod. a 19:00 hod. před panelovým domem čp. XY ve XY, v XY, okres Liberec, vyhrožoval nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, s vyslovením přesně nezjištěných vulgárních nadávek slovy: „Počkej, až tě potkám samotnou, tak tě zabiju, těš se.", přičemž stál asi 1 metr od poškozené, přičemž měl napřaženou pravou ruku, dlaň měl otevřenou a naznačoval, že poškozenou AAAAA udeří do hlavy; k úderu nedošlo, ale v poškozené nezl. AAAAA tímto vzbudil obavu o život a zdraví,
3) společně s M. H.
v době mezi 18:00 hod. až 19:00 hod. dne 3. 9. 2019, v XY v XY, okres Liberec, vyhrožovali nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY a nezl. CCCCC (pseudonym), nar. XY slovy: „Vy zmrdi cikánský, zabijeme vás"; dále obviněný M. H. proti poškozeným nezl. BBBBB a nezl. CCCCC poštval svého psa rasy americký pitbulteriér se slovy: „Syčák!, Trhej!", kdy pes přiběhl až k nezl. CCCCC, ale nic mu neudělal, obžalovaný L. Č. na ně dále křičel, že až je potká samotné, že je podřeže a zabije, čímž v poškozených nezl. BBBBB a nezl. CCCCC vzbudili obavu o život a zdraví,
4)
dne 3. 9. 2019 v době kolem 19:00 hod. před panelovým domem čp. XY pod balkonem ve XY v XY vyhrožoval J. F., nar. XY, že ji zabije, kdy následně vešel do uvedeného panelového domu, kopl do vchodových dveří vedoucích do bytu poškozené, čímž v poškozené J. F. vzbudil obavu o její život,
5)
dne 3. 9. 2019 v době od 19:00 hod. až 19:20 hod. řídil osobní automobil zn. Opel Corsa, RZ XY po ulici XY, ve směru od XY ulice k XY ulici, v XY, okres Liberec, ačkoliv věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 10. 2014, č. j. 1 T 165/2014-56, v právní moci dne 27. 11. 2014, mu byl kromě jiného uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 18 měsíců platný do 13. 10. 2019,
6)
dne 3. 9. 2019 v době od 19:00 hod. do 19:20 hod. před panelovým domem čp. XY ve XY, v XY, okres Liberec, vyhrožoval poškozenému F. M., nar. XY, kdy mu řekl, že je mrdka, a že ho zabije, a poté neoprávněně bez svolení uživatelky bytu S. Š., nar. XY, vylezl na balkón bytu, který je umístěn v 1. nadzemním patře ve výšce 175 cm nad zemí, a se zábradlím ve výšce 275 cm nad zemí, přičemž na balkoně se snažil vyrazit balkónové dveře, což se mu však nepodařilo a z místa odešel, a tímto jednáním v poškozeném F. M. vzbudil obavu o život a zdraví s ohledem na zastrašování z minulosti,
7)
dne 3. 9. 2019 v době mezi 20:00 hod. a 21:00 hod. poblíž trafostanice, která se nachází pod panelovým domem čp. XY ve XY, v XY, okres Liberec, vystřelil tři rány z blíže neurčené střelné zbraně a následně střelnou zbraň, v úmyslu postrašit poškozené, namířil směrem na balkón v přízemí panelového domu čp. XY ve XY, v XY, kde v tu chvíli stály nezl. DDDDD (pseudonym), nar. XY a nezl. AAAAA, nar. XY, čímž v poškozených nezl. DDDDD a nezl. AAAAA vzbudil obavu o život a zdraví, kdy ihned z balonu utekly,
8)
dne 14. 9. 2019 v době kolem 12:30 hodin, ve XY čp. XY, v XY, okres Liberec, na chodbě panelového domu a následně i před panelovým domem slovně napadal poškozenou O. V., nar. XY, J. F., nar. XY, M. F., nar. XY, M. M., nar. XY, mlad. EEEEE (pseudonym), nar. XY, mlad. FFFFF (pseudonym), nar. XY, nezl. GGGGG (pseudonym), nar. XY, nezl. BBBBB, nar. XY, nezl. AAAAA, nar. XY a nezl. DDDDD, nar. XY, kdy jim nadával, že jsou mrdky, kurvy, svině, a dále jim vyhrožoval, že je zabije, podřeže, zlikviduje, že jsou cikánský huby, cikánský mrdky, a že je vyčistí, vykuchá a že začne u těch malejch černých dršek, které vykuchá a vyhladí, kdy během tohoto jednání držel v ruce vysunutý teleskopický obušek a snažil se vylézt na balkón v přízemí domu, přičemž chtěl udeřit zde stojící poškozenou J. F., která se obušku vyhnula, obžalovaný udeřil do zábradlí a tímto jednáním v poškozených vzbudil obavu o život a zdraví, pročež zavolali hlídku Policie ČR,
9)
dne 14. 9. 2019 v době od 13:22 hod. do 13:28 hod., na dvoře služebny Obvodního oddělení Policie ČR Nové Město pod Smrkem, v XY, v XY, okres Liberec, v době, kdy byl již pro své předchozí protiprávní jednání podle §26 odst. 1 písm. f) zákona číslo 273/2008 Sb., o Policii ČR, zajištěn hlídkou Obvodního oddělení policie Nové Město pod Smrkem, po neuposlechnutí výzvy k odchodu na služebnu při použití donucovacích prostředků hmaty, chvaty, údery a kopy, konkrétně při nasazování odváděcí páky na levou ruku ze strany M. D., obžalovaný L. Č. úmyslně úderem pravé ruky sevřené v pěst fyzicky napadl do oblasti úst M. D., kterému způsobil drobnou tržnou ranku na spodním rtu bez omezení na běžném způsobu života,
a těchto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2003, č. j. 2 T 261/2003 - 30, pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona kromě jiného k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 31 To 275/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že se v jeho trestní věci jedná o situaci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudy a provedenými důkazy. Ke skutku pod bodem 3) vytkl, že pes byl ve vlastnictví M. H., nikoli obviněného, a pokud vyplynulo z úředního záznamu, že pes byl vycvičen k napadení člověka na povel jeho pána, nemůže být na tomto základě dovozována vina obviněného. V případě bodu 7) nebyly podle obviněného dovozeny skutkové závěry z relevantních důkazů, vyjma svědeckých výpovědí nezletilých dětí. Pokud měl 3x vystřelit z nezjištěné zbraně na sídlišti, podivil se, že nikdo další z obyvatel, ani v bytě přítomná matka nezletilých dětí J. F., tyto výstřely neslyšel. Žádné nábojnice ani stopy po střelbě zajištěny nebyly. Ke skutku pod bodem 8) obviněný definoval „skupinu obyvatel“ ve smyslu §352 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž za stěžejní podmínku trestnosti v tomto případě považoval, aby násilí nebo vyhrožování byly motivovány právě rasou (ať již skutečnou nebo domnělou) poškozených, příslušností k určité etnické skupině, národností, politickým přesvědčením, vyznáním či jeho absencí apod. Ze všech poškozených figurujících v dané trestní věci jsou, nebo se zdají být, pouze dvě děti příslušníky romského etnika. Ty však v inkriminovanou dobu na balkoně přítomny nebyly. Ostatní nevykazují žádné znaky uvedeného etnika, a není tak důvodný závěr, že byl obviněný veden pohnutkou domnělého etnického původu poškozených. Ve skutečnosti šlo o spor rodinný či sousedský a pokud obviněný užil rasově motivované výhrůžky, nelze z toho činit závěr o existenci subjektivní stránky rasově motivovaného trestného činu, tudíž nebyla naplněna skutková podstata přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahu dovolání a podstaty uplatněného dovolacího důvodu uvedla, že v případě jednání pod bodem 3) vzbudili oba obvinění obavy poškozených o život a zdraví, přičemž sám obviněný se dopustil jednání tohoto charakteru a nebylo mu kladeno za vinu, že by byl pes jeho a že by ho on poštval na poškozené. Pokud obviněný u jednání pod bodem 7) rozporoval střelbu z blíže nezjištěné zbraně, s touto argumentací se soudy nižších stupňů již vypořádaly, krom toho poškozeným bylo známo, že obviněný nejrůznější zbraně a podobné předměty u sebe nosí a celkově jeho jednání v tomto případě bylo způsobilé vzbudit obavy o život a zdraví a bylo povahy výtržnické. V tomto rozsahu tedy obviněný prezentoval pouze vlastní verzi skutkových zjištění a závěrů, ač soudy řádně zjistily a odůvodnily skutkový stav a nezatížily své rozhodnutí výše zmíněným extrémním rozporem.
7. U jednání pod bodem 8) se podle státní zástupkyně obviněný snažil uplatnit motivaci předchozím jednáním poškozeného GGGGG, který měl po matce obviněného střílet z kuličkové pistole. Ačkoli soudy uzavřely, že tento motivační podklad není nereálný, nelze přehlédnout, že obviněný poškozeným vulgárně a rasisticky vyhrožoval, přičemž poškození jsou osobami svědky popsanými jako cikáni či osoby snědé, fakticky mají romské kořeny nebo minimálně mají s romským etnikem blízké vztahy. Za dané situace nemůže obviněný argumentovat, že jeho výhrůžky nesměřovaly vůči obyvatelům romského etnika a nalézací soud správně odkázal na motivaci obviněného domnělou rasou. Nepřípadný je poukaz obviněného na nutnou nejméně tříčlennou skupinu poškozených, neboť projednávaná skutková podstata podle §352 odst. 2 tr. zákoníku se vztahuje i na jednotlivce.
8. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání zásadně mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatné míře neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a částečně relevantně uplatněnými námitkami uvedený dovolací důvod naplněn nebyl. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů dosahujícího rozměrů tzv. extrémního rozporu a pouze opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími předestíral v případě bodů 3) a 7) výrokové části rozsudku nalézacího soudu vlastní verzi skutkového děje, resp. pouze se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného nebylo prokázáno, že právě on měl jakoukoli účast na poštvání psa na poškozené [bod 3)] a neměl být uznán vinným pro absenci potřebných usvědčujících důkazů ani skutkem pod bodem 7). Pouze v případě jednání uvedeného pod bodem 8) relevantně obviněný namítl absenci „rasové motivace“ činu a tím i absenci potřebného zákonného znaku přečinu podle §352 odst. 2 tr. zákoníku. Nutno dále zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
15. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil ve vztahu k bodům 3) a 7) s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. O takový případ se jedná v případě námitky vznesené k jednání obviněného pod bodem 8).
16. Nejvyšší soud připouští, že shora zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Ve věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry soudů nižších stupňů a na to navazujícími závěry právními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 4. - 15. rozsudku soudu prvního stupně, body 8. - 15. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
18. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného, který tvoří zejména komplex usvědčujících výpovědí poškozených i svědků nacházejících se v bezprostřední blízkosti jednání obviněného (zejména příbuzných poškozených), listinné důkazy a znalecký posudek k osobě obviněného, v souladu se svědeckými výpověďmi jej charakterizujícího jako osobu nevyzrálou, disharmonicky utvářenou, s rysy nezdrženlivosti, impulzivity a sociopatie. Tyto závěry jsou obecně platné pro kompletní rozsah výroku o vině obviněného, nicméně je třeba opakovaně zdůraznit, že své dovolání [ač uvozené podáním do celého rozsahu rozsudku odvolacího soudu vyjma části zastavující trestní stíhání v bodě 4)] fakticky směřoval obviněný pouze vůči jednání uvedenému pod body 3), 7) a 8), přičemž výlučně v bodech 3) a 7) spatřoval nesprávná skutková zjištění. Ač vytýkal soudům nižších stupňů tzv. extrémní rozpor, nepoukázal na žádné konkrétní nesrovnalosti v obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů stran hodnocení důkazů, tedy označenou vadu formálně vytkl, avšak sám ji nijak nepopsal ani své tvrzení neodůvodnil, pouze proklamoval neúčast na spáchání části skutku [bod 3)] či „nedostatek usvědčujících důkazů“ [bod 7)].
19. Ke skutku pod bodem 3) výrokové části rozsudku nalézacího soudu lze ve shodě se stanoviskem státní zástupkyně uzavřít, že jednání spoluobviněných bylo pregnantně vyjádřeno v popisu skutku, aniž by vznikala jakákoli pochybnost v tom, kdo z obviněných a jakým způsobem konkrétně se na spáchání skutku podílel. Bylo tedy odlišeno, jakými výhrůžkami se jej dopustili oba obvinění, že psa poštval na poškozené obviněný M. H. (a že šlo o jeho psa), přičemž ve verbálním vyhrožování dále pokračoval obviněný sám. Tento komplex jednání obou pak byl příčinou, že poškození měli důvodné obavy o svůj život a zdraví. Nejen, že již samotné, izolovaně vnímané, jednání obviněného bylo způsobilé naplnit použitou právní kvalifikaci, nýbrž je z popisu skutku i zjevné, že byl pojat jako spáchaný oběma obviněnými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pak ovšem každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám (pokud se nejedná o případ excesu z rámce společné dohody) a není ani podmínkou, aby každý ze spolupachatelů naplnil shodně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu apod. Proto vinu nese každý ze spoluobviněných za daných okolností kompletním jednáním, jehož se dopustili společně.
20. Akceptovat nelze ani námitku dovolatele k jednání uvedenému pod bodem 7). Skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou „nepodložené“, nýbrž vyplynuly z obsahově totožných výpovědí dvou poškozených (nezl. DDDDD a nezl. AAAAA) podpořených výpovědí nezl. GGGGG, kdy všichni jsou relativně nízkého věku. Tato skutečnost však nijak nesnižuje důvěryhodnost jejich výpovědí, jak se to snaží pojmout obviněný, neboť pokud k trestné činnosti vypovídá nezletilý svědek, neznamená to a priori, že by taková důkazní situace měla být nazírána nedostatečnou pro vyslovení viny. Doplnit lze i to, že uvedení tři svědci figurují i v dalších bodech, jimiž byl obviněný uznán vinným [2), 3), 8)], byli tak v podstatě nikoli ojediněle středem „zájmu“ obviněného a nebylo zjištěno, že by v kterémkoli případě měli tendenci vypovědět záměrně nepravdivě a obviněného tak poškodit. Naopak jejich vyjádření jsou autentická, odpovídající věku svědků a reflektující i skutečnost, že ne vždy se k nim obviněný choval nepřátelsky. Na závěru o vině tak ničeho zásadního nemůže měnit ani to, že se obviněný domáhal širšího okruhu svědků slyšících střelbu, ani skutečnost, že nebyly zajištěny věcné stopy střelbu prokazující.
21. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán pod body 3) a 7) vinným na základě důkazní nedostatečnosti. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
22. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Ve shora popsaném rozsahu dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, tedy v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř.
24. S jistou mírou tolerance bylo možno za relevantně uplatněné námitky subsumovatelné pod uplatněný dovolací důvod považovat námitky k bodu 8) výrokové části rozsudku nalézacího soudu (byť vycházejí částečně rovněž z polemiky skutkové), jimiž obviněný zpochybnil motivaci výhrůžek a zastrašujícího jednání příslušností poškozených k rase nebo etnické skupině, když důvod problematických vztahů obviněného k poškozeným tkvěl ve sporech rodinných či sousedských. V těchto souvislostech lze opět ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně i se závěry soudů nižších stupňů připustit, že se reálným jeví problém střelby nezl. poškozeného GGGGG kuličkovou pistolí po matce obviněného. Nicméně tato skutečnost rozhodně nevylučuje, aby se následně obviněný dopustil násilného jednání s pohnutkou nenávisti nebo zášti vůči skupině obyvatelů pro jejich rasu nebo příslušnost k etnické skupině. Podle §352 odst. 2 tr. zákoníku se trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dopustí, kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání . V tomto ohledu se jevilo přiléhavějším oproti právní větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně k bodu 8), která obsahuje variantu vyhrožování usmrcením skupině obyvatelů pro jejich skutečnou nebo domnělou „rasu“, spíše použití zákonného znaku „příslušnosti, event. domnělé příslušnosti, k etnické skupině“, neboť poškození jsou osobami, které se hlásily k romské komunitě nebo budily dojem příslušnosti k ní, přičemž romské etnikum nelze považovat za rasu, nýbrž za etnickou skupinu. Citované ustanovení každopádně jednoznačně postihuje diskriminační jednání vygradované do závažných výhrůžek újmou na životě, zdraví či jinou závažnou majetkovou újmou. Příčinou takového jednání pak může být i předchozí dílčí konflikt obviněného s některou osobou, jež je, nebo se jeví být, příslušníkem určitého etnika, aniž by tento prvotní konflikt nutně musel nést tzv. rasový podtext (v daném případě neadekvátní dětská hra postihující střelbou z kuličkové pistole matku obviněného). Následná reakce obviněného však může být (a v daném případě byla) právě projevem vůle verbální agresi směřovat vůči širší skupině osob, nebo i vůči jednotlivci, na základě jejich příslušnosti k etniku, když předchozí negativní zkušenost obviněného byla na toto etnikum zgeneralizována a projevila se způsobem, který byl popsán právě pod bodem 8). Nelze totiž v popisu skutku krom pokusu o fyzické napadení J. F. přehlédnout ani bohatý a expresivní slovní doprovod obviněného obsahující opakované výrazy „cikánský“ a vyjadřující nejrůznější způsoby fyzické likvidace, včetně „vyhlazení“, tedy pojmu evokujícího fyzickou likvidaci plošného až genocidního charakteru. Taková autentická vyjádření jednoznačně podporují správný závěr soudů obou nižších stupňů, že motivace obviněného k proneseným výhrůžkám usmrcení byla odvinuta od příslušnosti poškozených k romské menšině, či alespoň od jeho přesvědčení či domnění, že k této menšině patří (nikoli pouze od předchozích problémů s nezl. GGGGG). Tomu nakonec i vizáž a sociální okolí poškozených odpovídají, takže i v tomto kontextu je jednání obviněného soudy správně kvalifikováno. Nejvyššímu soudu je známo, že ne vždy musí být takové závěry dovoditelné toliko na základě použitých verbálních výhrůžek, nicméně v dané věci je třeba zdůraznit též to, že ačkoli proklamoval obviněný problém toliko s jedním nezletilým poškozeným, dopustil se svého jednání vůči dalším devíti, bez ohledu na věk či pohlaví, tedy evidentně hodlal postihnout celou skupinu, a to právě kvůli jejich příslušnosti k romskému etniku.
25. Poukaz dovolatele na definici „skupiny obyvatel“ ve smyslu ustanovení §352 odst. 2 tr. zákoníku jako skupiny „nejméně tří osob“ je nepříkladný, neboť z ustáleného skutkového děje vyplývá, že jeho jednáním byli postiženi poškození v počtu 10 osob. Navíc ustanovení §352 odst. 2 tr. zákoníku zahrnuje alternativu spáchání činu i vůči jednotlivci, tedy vyslovení viny uvedeným trestným činem by bylo na místě i v případě, že by zákonem předpokládaným způsobem motivované jednání obviněného bylo směřováno i jen vůči jednomu poškozenému.
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth