ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.191.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 191/2020-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 524/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 43/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 T 43/2017, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku [bod 1)] a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku [bod 2)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v přesně nezjištěné době nejméně však od roku 2006 do 1. 12. 2012 ve společně obývaném rodinném domě čp. XY v obci XY, okres Český Krumlov, psychicky ponižoval a fyzicky napadal svou bývalou manželku L. B. (dříve F.), nar. XY, a to tak, že ji každý den sprostě nadával, že je „kráva, debil, blbeček, líná hajtra, k ničemu, negramot, troska,“ choval se k ní povýšeně, nařizoval jí práci, aniž by sám v domácnosti pomáhal a to i za situace, kdy byla těhotná a po operačních zákrocích, v roce 2006 v době těhotenství ji vyhodil z domu, kdy byla nucena přespat v autě, opakovaně ji bil fackami i pěstmi, strkal do ní, měla podlitiny, hematomy, rozseknutou ruku, naraženou hlavu a záda, ale lékařské ošetření ze strachu nevyhledala, když chtěla přivolat policii, vyrval jí telefon z ruky, několikrát do roka musela i s dětmi před obžalovaným utéct, zamezoval jí ve společenských a sociálních kontaktech zejména s její s rodinou zakazováním telefonování a návštěv, bezdůvodně na ni žárlil, vyhazoval ji z domu, a tímto jednáním v ní vzbudil strach, úzkost a pocity méněcennosti a to takové intenzity, že došlo ke zhoršení psychosomatických a depresivních obtíží, které ji stále omezují v obvyklém způsobu života, a kvůli kterým byla nucena vyhledat odbornou pomoc a být medikována,
2) v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 2006 do 1. 12. 2012 ve společně obývaném rodinném domě čp. XY, psychicky ponižoval tehdy nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, tak, že na ni křičel, kontroloval ji v nákupu jídla, oblečení, vyčítal jí, že se to pořizuje za jeho peníze, zakazoval jí návštěvy jejích kamarádů a přítele, poškozená se proto v domácnosti necítila dobře a raději utíkala ke svému příteli, i spolu s jejími polorodými sourozenci, BBBBB, nar. XY a CCCCC, nar. XY, F. je vystavil nevhodnému rodinnému prostředí, nadával jim, že jsou „debilové, negramoti, blbečkové, líní,“ a tato jednání obžalovaného měla negativní dopad na psychický stav všech dětí vyrůstajících v rodině, které byly přítomny každodenním slovním i častým fyzickým útokům na svou matku, přičemž u nezletilé BBBBB a CCCCC se následkem tohoto jednání rozvinuly neurotické projevy a musela jim být poskytnuta odborná psychologická pomoc, která u BBBBB probíhá včetně medikace do dnešního dne a omezuje ji tak v obvyklém způsobu života.“
2. Za tyto zločiny a za sbíhající se dva přečiny pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 32 T 132/2017 – 294, byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 32 T 132/2017 – 294, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu .
3. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškození L. B., nezl. BBBBB a nezl. CCCCC odvolání, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 524/2018. K odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a za sbíhající se dva přečiny pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 32 T 132/2017-294, uložen podle §199 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 32 T 132/2017-294, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Odvolání státního zástupce a poškozených L. B., nezl. BBBBB a nezl. CCCCC byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
5. V úvodu odůvodnění podaného dovolání uvedl, že podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů nesprávně posoudily a vyhodnotily jednotlivé důkazy, aniž se jasně a přesvědčivě vypořádaly s jeho obhajobou, a to zejména s otázkou jeho duševní poruchy a jejího vlivu na něj, zejména pokud jde o závěr, zda byl schopen chápat smysl trestního řízení. V posouzení této okolnosti převládají podle jeho tvrzení pochybnosti.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dále uvedl, že dokazování provedené soudem prvního stupně k otázce příčetnosti a aktuálního duševního stavu bylo v rámci řízení u soudu druhého stupně doplněno o výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jana Tučka, a to k dodatku znaleckého posudku. Znalec uzavřel, že obviněný v současné době trpí smíšenou poruchou osobnosti s rysy paranoidními a impulzivními s podezřením na rozvoj poruchy s bludy a dále mírnou formou kognitivní poruchy, je však schopen vnímat smysl trestního stíhání. Pod vlivem paranoidní recepce může některé skutečnosti chápat zkresleně a vztahovačně, ne ve všech souvislostech. Pobyt obviněného na svobodě může být bez řádné léčby z psychiatrického hlediska považován za rizikový, kdy může dojít k nevhodnému chování obviněného vůči osobám, které jsou zapojeny do jeho bludného systému. Znalec dále uvedl, že smíšenou poruchu osobnosti je možné v současné době považovat za duševní poruchu, byť nikoli závažnou, a z hlediska klasifikace duševních poruch ji podřadil na rozhraní duševních poruch vyplývajících z duševní nemoci. Znalec pak nedospěl k závěru, že zjišťovanou duševní poruchou obviněného lze vztahovat k období, kdy se dopouštěl trestné činnosti. Rozvoj paranoi je dlouhodobým procesem. To je zřejmé i z vyšetření, které bylo provedeno znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie Mgr. Šnorkem, kdy u obviněného byla zjištěna pouze porucha osobnosti, zatímco znalkyně MUDr. Dvořáková, která vyšetřovala obviněného o několik měsíců později, u něj již zjišťuje poruchu s bludy. Pokud by obviněný trpěl duševní poruchou již v době, kdy se měl dopouštět trestné činnosti, je pravděpodobné, že by k protiprávnímu jednání nedocházelo po tak dlouho dobu, neboť rodina by nebyla schopna jeho jednání zvládat a odešla by dříve. Přestože v době spáchání trestné činnosti obviněný netrpěl duševní poruchou, zjistil znalec, že jeho ovládací schopnosti byly nepodstatně sníženy, a to právě přítomností jeho osobnostních rysů, zejména impulzivity a paranoi.
7. Následně obviněný namítl, že i po doplnění dokazování shora uvedeným způsobem nebyla v trestním řízení, k újmě jeho práv, legitimně vyřešena otázka vyloučení existence duševní poruchy, pro kterou nemůže chápat smysl trestního stíhání.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že v případě skutkových podstat, které jsou mu kladeny za vinu, je týrání definováno jako zlé nakládání se svěřenou osobou nebo osobou blízkou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako příkoří. V tomto případě však nelze takové jednání, resp. v rámci popisu skutků vymezené následky přičítat jemu. Soudy obou stupňů mělo být náležitě zváženo, zda se spíše nejednalo o nevhodně nastavený a následně prosazovaný nevhodný výchovný a odpovědnostní model otce aplikovaný nejen na děti, ale i jako vzor chování k jejich matce.
9. Podstatné bylo podle jeho přesvědčení objektivně vyhodnotit, z jakého důvodu poškozená AAAAA podala trestní oznámení až na počátku roku 2016, tedy po uplynutí tří let od ukončení společného soužití. Zahájení trestního stíhání souvisí s obdobím počátku materiálních neshod, tedy uplatňování nároků jmenované poškozené na majetek. Trestní stíhání se tak jeví jako prostředek k tzv. vyřizování účtů mezi znesvářenými manžely a hlavním motivem poškozené je nevydařené manželství, což klade k tíži pouze obviněnému. Trestní oznámení bylo podáno v době, kdy probíhalo opatrovnické řízení, a rovněž nebylo zkoumáno, proč se výše jmenovaná poškozená začala léčit s psychickými problémy až do odchodu ze společné domácnosti s obviněným. Z provedených důkazů nevyplývá, že jeho chování zapříčinilo její zdravotní problémy. Zcela absentují důkazy, které by prokazovaly zdravotní následky poškozené, které by mohly být dány do příčinné souvislosti s obdobím existence společné domácnosti s obviněným. Dcera poškozené AAAAA uvedla, že nikdy na matce neviděla modřiny ani jakýkoliv útok na ni. Tuto dceru měl obviněný psychicky ponižovat, avšak ta nic takového nepotvrzuje. Docházelo ke kontrolování nákupů, důvodnému zakazování návštěv kamarádů a podobně, tedy k výchovnému působení na nezletilé dítě. Lze konstatovat, že děti byly vystaveny určitému negativnímu působení v rámci prostředí, ale toto bylo způsobeno v důsledku hádek mezi obviněným a poškozenou AAAAA. Pokud znalecké posudky řešily průběh působení obviněného a jeho následky u poškozených, nutno uvést, že z těchto nelze vycházet jako z jednoznačně objektivizovaných, neboť vyšetření proběhlo po značné době a vnímání a pocity poškozených jsou ovlivněny událostmi následujícími, kdy problémy shledávané u poškozených pak zcela jednoznačně mají původ zejména v období od konce roku 2015 a počátku roku 2016, tedy v průběhu a důsledcích probíhajícího rozvodového a opatrovnického řízení a v počátku řízení trestního. Právě okolnosti konfliktních situací mezi obviněným a jeho bývalou manželkou a na to navazující soudní řízení jsou zřejmě hlavními příčinami shledávaných následků u poškozených. V takovém případě je však zcela nepatřičně shledávána příčinná souvislost mezi konflikty odehrávajícími se v období vedení společné domácnosti a případnými následky diagnostikovanými u poškozených.
10. K tomu obviněný dodal, že právní řád České republiky stojí na zásadě individuální odpovědnosti osob za své jednání a že orgány státní moci jsou povinny konkretizovat a zdůvodnit svá rozhodnutí, jimiž určitým způsobem nakládají se základními lidskými právy dotčené osoby.
11. S ohledem na výše uvedené argumenty pak navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 524/2018, i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 T 43/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“ ). Zdůraznila, že námitce o neschopnosti chápat smysl trestního stíhání se věnoval již soud prvního stupně. Znalci MUDr. Dana Dvořáková a MUDr. Jan Tuček se shodli na tom, že obviněný je schopen chápat smysl trestního stíhání. Znalec MUDr. Jan Tuček k tomu v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že účast obviněného na vedeném trestním řízení není limitována, neboť je schopen plnohodnotné účasti. Obviněný námitku o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu psychické překážky uplatnil i v řízení o odvolání, kdy odvolací soud pořídil doplněk znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka a tohoto znalce ve veřejném zasedání vyslechl. Znalec zopakoval, že u obviněného se nejedná o závažnou duševní chorobu ve smyslu onemocnění, ale jde o zvýraznění osobnostních rysů. Vysvětlil rovněž důvody rychlého rozvoje duševní poruchy obviněného, který byl navázán na stresové situace, kterým byl vystaven po podání trestního oznámení a setrval na svém závěru, že obviněný je schopen plnohodnotné účasti v trestním řízení. Státní zástupkyně pak shrnula, že soudy obou stupňů srozumitelně vysvětlily, na základě jakých hodnotících úvah dospěly k závěru, že trestní stíhání obviněného je přípustné. Dostatečně se rovněž vypořádaly s návrhem obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku. Je tedy možné konstatovat, že otázka přípustnosti trestního stíhání byla odpovídajícím způsobem vyřešena a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil obviněný zjevně neopodstatněně.
13. Následně státní zástupkyně konstatovala, že obviněný dostál podmínkám dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož zpochybnil správnost právní kvalifikace přisouzeného jednání, kdy podle něj soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily intenzitu naplnění znaku týrání, neboť podle jeho názoru šlo o nesprávně nastavený a prosazovaný výchovný a odpovědnostní model otce aplikovaný nejen na děti, ale i jako vzor chování k jejich matce. Poznamenala, že v teoretické rovině je mu třeba přisvědčit, že nikoliv každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, má význam pro právní kvalifikaci trestných činů, kterými byl uznán vinným. Vždy je nutné posoudit, zda jednání pachatele v konkrétním případě dosáhlo takové intenzity, která odpovídá znaku týrání ve smyslu trestněprávním. Tím je třeba rozumět takové jednání, které se vyznačuje zlým nakládáním a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří. Zákon nevyžaduje, aby mělo povahu fyzického násilí. Pro skutečnost, že došlo k týrání, svědčí delší doba zlého nakládání, opakovanost útoků, postupný nárůst intenzity, jasné vymezení rolí a také to, že k tomuto jednání dochází beze svědků. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný po dobu šesti let týral svoji tehdejší manželku, a to hrubými nadávkami, dehonestujícím způsobem chování, výlučně ji nechal zaopatřovat hospodářství se zvířaty, a takto se k ní choval i v době, kdy byla těhotná a po operačních zákrocích, ale také s využitím přímého násilí, kterým jí způsobil různá zranění a vyvolal psychický stres. Taková intenzita týrání odpovídá pojmu týrání tak, jak na něj nahlíží ustálená judikatura. V zásadě totéž lze vztáhnout k naplnění pojmu týrání u trestného činu týrání svěřené osoby, kdy obviněný týral po dobu šesti let dvě nezletilé děti, ale také nezletilou nevlastní dceru. Všechny tři děti týral přímo svými nadávkami a nezletilou nevlastní dceru i tím, že ji kontroloval v nákupu jídla, oblečení a vyčítal jí, že si to pořizuje za jeho peníze, a zakazoval jí návštěvy kamarádů a přítele, avšak také tím, že nezletilé děti byly přítomny útokům na jejich matku.
14. Podle státní zástupkyně nelze obviněnému přisvědčit ani v tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním v době, kdy s poškozenými sdílel domácnost, a zjištěnými následky, ale že psychické zdraví poškozených mohlo být ovlivněno událostmi následujícími a konflikty mezi ním a jeho bývalou manželkou. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že zjišťované následky na duševním zdraví poškozených mají spouštěče právě v soužití s obviněným. Nebylo rovněž zjištěno, že by trestní stíhání bylo nátlakovým prostředkem k vyřizování účtů mezi obviněným a jeho bývalou manželkou, neboť provedené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že skutkový děj byl zrekonstruován na základě důkazů, kterými se podařilo objasnit, co se dělo v rodině dovolatele v době od roku 2006 do 1. 12. 2012. Vzhledem k námitkám obviněného nelze soudům obou stupňů vytknout, že uvedené skutky posoudily tak, jak je uvedeno ve výše specifikovaném rozsudku.
15. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
17. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 524/2018, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. Co se týče námitek, jež obviněný vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě konstatovat, že směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů de facto v první řadě vytýká vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění (to ostatně výslovně deklaroval v úvodu odůvodnění svého dovolání), přičemž v tomto směru předkládá vlastní hodnotící úvahy a závěry (především zpochybňuje, že by se vůči poškozeným choval soudy zjištěným způsobem, když zejména zdůrazňuje, že trestní stíhání je prostředkem k tzv. vyřizování účtů mezi znesvářenými manžely, že z provedených důkazů nevyplývá, že jeho chování zapříčinilo zdravotní problémy poškozených, resp. že zcela absentují důkazy, které by prokazovaly zdravotní následky poškozených, které by mohly být dány do příčinné souvislosti s obdobím existence společné domácnosti s ním). Právě z těchto námitek (sekundárně) vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
24. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
26. Z od ů vodn ě n í rozhodnut í soud ů ni žší ch stup ňů je zjevn é , ž e si byly v ě domy d ů kazn í situace, je patrn é , jak hodnotily proveden é d ů kazy (v dosavadn í m ří zen í bylo provedeno dokazov á n í v rozsahu pot ř ebn é m pro n á le ž it é objasn ě n í v ě ci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.) a k jak ý m z á v ě r ů m p ř itom dosp ě ly - je zjevn á logick á n á vaznost mezi proveden ý mi d ů kazy, jejich hodnocen í m (odpovídajícím ustanoven í §2 odst. 6 tr. ř .) a u č in ě n ý mi skutkov ý mi zji š t ě n í mi, pota ž mo pr á vn í mi z á v ě ry.
27. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí poškozených jako přímých usvědčujících důkazů, podpořených řadou dalších důkazů [k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména lze zmínit výpovědi svědků L. B., A. K., P. T., A. G. a H. K. a znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie] a stran následků na zdraví poškozených zejména z příslušných znaleckých posudků, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
29. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
30. Obiter dictum Nejvyšší soud zmiňuje následující skutečnosti. Především je třeba konstatovat, že již soud prvního stupně se náležitě vypořádal rovněž s otázkou právního posouzení skutku obviněného (tedy i s otázkou naplnění pojmového znaku týrání). Lze tak i na jeho úvahy v tomto směru zcela odkázat. Pouze stručně tak lze připomenout, že týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, resp. s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. 1935 s., 1942 s.. Jsou-li skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně hodnocena z těchto hledisek, pak nelze mít pochybnosti o tom, že jednáním obviněného (jež v žádném případě nebylo pouhým nevhodně nastaveným a následně prosazovaným nevhodným výchovným a odpovědnostním modelem otce aplikovaným nejen na děti, ale i jako vzor chování k jejich matce) byl vzhledem k jeho charakteru, délce trvání i okolnostem, za nichž k němu docházelo, v případě obou skutků zmíněný znak týrání naplněn.
31. Dále je na místě konstatovat, že argumentaci, již obviněný vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., lze, byť s vysokou mírou tolerance (i ta má totiž v zásadě skutkový charakter, neboť je založena na zpochybňování závěrů stran jeho duševního stavu, a to zvláště z hlediska schopnosti chápat smysl trestního řízení), pod tento důvod dovolání ryze formálně podřadit. Již na tomto místě však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se jednalo o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
32. Obviněný zmíněný dovolací důvod spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly s otázkou jeho duševní poruchy a jejího vlivu na něj, zejména pokud jde o závěr, zda byl schopen chápat smysl trestního řízení, resp. že v daném trestním řízení nebyla vyřešena otázka vyloučení existence duševní poruchy, pro kterou nemůže chápat smysl trestního stíhání. Obviněný touto námitkou odkazuje na ustanovení §11 odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.
33. K tomu je zapotřebí zdůraznit, že i této otázce se soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, který v tomto směru (k odvolání obviněného) doplnil dokazování (opatřil dodatek znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jana Tučka a tohoto znalce také v rámci veřejného zasedání vyslechl), náležitě věnovaly. Nutno přitom akcentovat, že na základě úplného dokazování znaleckými posudky, jež správně vyhodnotily, učinily správné závěry. Nezávadně dospěly k důvodně nezpochybnitelnému závěru, že obviněný přes zjišťovanou smíšenou poruchu osobnosti s rysy paranoidními a impulzivními (s podezřením na rozvoj poruchy s bludy) a přes zjišťovanou mírnou kognitivní poruchu je schopen chápat smysl trestního řízení (stíhání). Na odůvodnění jejich rozhodnutí (zvláště rozhodnutí odvolacího soudu) je přitom možno zcela odkázat.
34. V daných souvislostech je nezbytné rovněž zdůraznit, že i ve vztahu k řešení obviněným nastolené otázky platí východiska shora vymezená, tedy že (stručně shrnuto) dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Znovu je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
35. Na základě těchto skutečností je nutno shrnout, že pokud učinily soudy nižších stupňů na základě úplného důkazního řízení důvodně nezpochybnitelný skutkový závěr, že obviněný je i přes svoji duševní poruchu schopen chápat smysl trestního řízení, pak nemohl být důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. V důsledku toho nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
36. Z výše stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu