ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.32.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 32/2020-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovoláních, která podali obviněná K. K. , nar. XY, bytem XY, a obviněný D. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 5 To 71/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 51/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 51 T 51/2018, byli K. K. (dále jen „obviněná“, „dovolatelka“, příp. „obvinění“) a D. Z. (dále jen „obviněný“, „dovolatel“, příp. „obvinění“) uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněná byla odsouzena podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a dále jí byl podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, když denní sazba činí 300 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Obviněný byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, když denní sazba činí 100 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
2. Z podnětu odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. ř. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání. Obviněná prostřednictvím své obhájkyně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle mínění dovolatelky naplnění znaku uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, že „soudy nesprávně vyhodnotily i znak pohrůžky jinou těžkou újmou, neboť se nejednalo o trestní oznámení v nesouvisející věci, ale o zákonem nejen předvídaný, ale v tomto případě i nutný následek“. V další části dovolání rozvádí, z jakých důvodů nebyl podle jejího názoru naplněn znak „neoprávněnosti takového jednání“ a rozvádí svůj pohled na znění §175 tr. zákoníku, a právo každého občana podat trestní oznámení na jinou osobu. Obviněná poukazuje na to, že byla přesvědčena o závadovém jednání poškozeného vůči své sestře, tedy že z jeho strany došlo ke spáchání trestného činu a trestní oznámení se týkalo právě tohoto a ne jiného jednání poškozeného [o závadovém jednání poškozeného vůči sestře byli přesvědčeni oba dovolatelé]. Dovolatelka je přesvědčena, že prostředek, který zvolila, byl proporcionální sledovanému účelu, jakož i závažnosti situace, a to bez ohledu na to, jak následně trestní stíhání skončilo, přičemž podotkla, že obvinění byli přesvědčeni, že jednají z pozice ochrany zájmů dítěte. V další fázi svého dovolání opětovné rozvádí svůj subjektivní pohled na jednání poškozeného vůči sestře a zájmy, které svým jednáním chtěla chránit. Poukazuje také na to, že v rámci hodnocení důkazů neposuzovaly soudy (zvukový záznam) jako celek, ale byly z něj vytrženy pouze některé pasáže, ačkoli z celkové nahrávky vyplývá (podle dovolatelky), že cílem jejího rozhovoru s poškozeným nebylo dosažení jeho doznání, ale odrazení od pokračování v uvedeném jednání a ochrana obou nezletilých dětí. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal na to že „v předmětné trestní věci nebyl řádným zákonem vyžadovaným způsobem udělen souhlas poškozeného s trestním stíháním odsouzeného, který je otcem poškozeného. Pokud byl dodatečně dán souhlas poškozeným s trestním stíháním obviněného-otce poškozeného, stalo se tak v době, kdy již byl poškozený zletilý a uvedenou vadu nebylo možno takto napravit. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům vytkl, že se při svém rozhodování nezabývaly motivem jednání obviněného, a pokud by se jím řádně zabývaly, musely by dospět k závěru o důvodnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. – zásady subsidiarity trestní represe. V návaznosti na uvedené ustanovení následně rozvedl chování poškozeného a celkovou situaci v rodině. Dále se pozastavil nad tím, že trestní oznámení podané na poškozeného bylo odloženo, a to na základě výslechu sestry poškozeného, když uvedený výslech byl podle dovolatele proveden v rozporu se zákonnými požadavky výslechu nezletilých. Obviněný je přesvědčen, že měl být obžaloby zproštěn, případně věc s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, měla být postoupena k přestupkovému řízení a soudům vytýká, že nebraly v úvahu jeho pohnutu, a tu skutečnost, že nemohl vědět, jakým způsobem skončí trestní oznámení na poškozeného, přičemž konal tak, jak by rodič cítící odpovědnost za své děti konat měl. Závěrem navrhl, aby rozsudek soudu prvního i druhého stupně byly zrušeny a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného Z. a uvedla, že pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak sice souhlasí s argumentací obviněného, že měl být vyžádán souhlas poškozeného – resp. měl být poškozenému, který v té době byl nezletilý, ustanoven opatrovník a jeho souhlas či nesouhlas s trestním stíháním obviněného (otce poškozeného) měl být od něj získán. Vzhledem k situaci, že poškozený v průběhu trestního řízení dosáhl zletilosti, nabyl plné svéprávnosti, tudíž mohl svá práva následně vykonávat, a tento souhlas s trestním stíháním obviněného následně udělit, což také učinil. Skutečnost, že k udělení souhlasu poškozeným došlo až dodatečně, v době, kdy již byl poškozený zletilý, není důvodem, pro který by bylo možno akceptovat námitku obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Následně se obsáhle vyjádřila k významu a výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásadě subsidiarity trestní represe. Poukázala na to, že podle jejího mínění jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, „nese veškeré formální znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku“. V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe zdůraznila, že nelze přehlížet, za jakých okolností a od koho se měl dovědět o nevhodném chování svého syna ke své mladší sestře. Jeho snahou bylo neublížit žádnému z dětí, přitom chtěl chránit dceru před nevhodným chováním bratra a současně ochránit syna (poškozeného) před trestním stíháním, a proto potřeboval zjistit, zda skutečně k závadovému jednání dochází. V této souvislosti podle státní zástupkyně obviněný bezmezně důvěřoval erudici spoluobviněné, přitom však podle stání zástupkyně spoluobviněná není profesně nijak způsobilá k řešení otázek souvisejících s mravnostními delikty páchaných na dětech, přičemž sama jako zakladatelka A. se vnímá jako povolaná k řešení v zásadě jakýchkoli problémů. Vzhledem k tomu, že se obviněný nacházel v nelehké rodičovské roli, navrhla, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího, ale také jemu předcházející rozsudek zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Ve vyjádření k dovolání obviněné K. K. po rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolání obviněné státní zástupkyně konstatovala, že bylo prokázáno, že obviněná hrozila poškozenému tím, že na něj sama, případně s jeho otcem - spoluobviněným podá trestní oznámení, protože sexuálně zneužívá svoji nezletilou sestru, přičemž hrozbu trestním oznámením užila jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se přiznal, že k takovému jednání skutečně dochází, přičemž uvedenou pohrůžku je nutno považovat za znak těžké újmy ve smyslu znaků trestného činu vydírání. Poukázala dále na to, že zásah obviněné byl nejenom nevhodný, ale také neodborný, neboť sama si bez jakýchkoli relevantních indicií učinila závěr, který nemusel odpovídat realitě a poškozeného pod hrozbou podání trestního oznámení nutila k doznání, že sexuálně zneužívá svoji nezletilou sestru. Vzhledem k uvedenému jednání, ale také tomu, že manipulovala spoluobviněným, vyjádřila státní zástupkyně své přesvědčení, že nelze aplikovat subsidiaritu trestní represe, a proto navrhla dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyň [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř. (dále jen obhájců)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.) – v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto – což je případ obviněné] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
10. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na dovolací námitku obviněného, podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno (viz bod 8), výše uvedený dovolací důvod je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Sám obviněný poukazuje v odůvodnění svého dovolání (ke zmíněnému dovolacímu důvodu) na to, „že nebyl řádným zákonem vyžadovaným způsobem udělen souhlas poškozeného BBBBB (pseudonym), s trestním stíháním odsouzeného D. Z.“. Podle dovolatele tato zákonná podmínka přípustnosti trestního stíhání nebyla splněna a nelze ji obcházet dodatečným souhlasem, který poškozený udělil v řízení před odvolacím soudem coby již osoba zletilá, když souhlas s trestním stíháním byl vyžadován již v přípravném řízení, v době, kdy byl poškozený nezletilým (tudíž byl vyžadován souhlas zákonného zástupce).
11. K uvedené námitce považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v předmětné trestní věci měl již orgán přípravného řízení postupovat důsledně podle §163 tr. ř., které mj. stanoví, že trestní stíhání lze zahájit pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se souhlasem poškozeného. Shora uvedené ustanovení však současně také konstatuje, že již v zahájeném trestním stíhání lze pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Nelze tedy akceptovat tvrzení obhajoby, že by souhlas s trestním stíháním obviněného [otce poškozeného – v souvislosti s otázkou souhlasu nezl. poškozeného a pachatele-rodiče, lze přiměřeně odkázat na roz. č. 33/1992 Sb. rozh. tr.] nebyl poškozeným dán ve smyslu zákona za situace, kdy obviněný (obhajoba) je toho názoru, že dodatečně udělený souhlas obviněným v řízení před odvolacím soudem, v době, kdy již byl poškozený zletilý, nemůže zhojit procesní vadu založenou již v přípravném řízení, kdy souhlas poškozeného [tehdy nezletilého], resp. jeho zákonného zástupce s trestním stíháním obviněného (otce poškozeného) nebyl udělen. Jestliže zákon hovoří o tom, že v zahájeném trestním stíhání lze pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného (obhajobu) upozornit na skutečnost, že trestním stíháním se rozumí úsek od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku [viz §12 odst. 10 tr. ř.] a vzhledem ke skutečnosti, že uvedená věc nebyla pravomocná, bylo možno nedostatek souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného odstranit v řízení před odvolacím soudem, což je ve své podstatě v souladu se závěry vyslovenými již v minulosti Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí 5 Tdo 547/2002, kde mj. uvedl, že „otázka souhlasu poškozeného vůbec nebyla řešena způsobem, který by umožňoval rozhodnout, zda zde uvedená překážka existuje či nikoli. Situaci v předmětné trestní věci totiž nelze zjednodušeně interpretovat tím způsobem, že souhlas poškozeného není dán, jestliže k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, neboť v takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas byl dán, tak ani to, že souhlas nebyl dán, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena. Jiný výklad by zcela popíral právo poškozeného, které mu vzniká z ustanovení §163 a §163a tr. řádu.“ S ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud uplatněnou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
12. Pokud jde o námitky obviněných, které tito podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak k těmto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněná v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na to, že se od dcery dověděla, že se poškozený chová k sestře nad rámec sourozeneckého vztahu, přitom nezletilá AAAAA (pseudonym) měla navíc trpět velkými bolestmi hlavy, na což její matka nereflektovala. Spoluobviněný nezletilou přivezl k ní k pohovoru, a aniž by nezl. AAAAA tušila předmět rozhovoru, podařilo se jí (obviněné) z neformálního hovoru s nezl. AAAAA přejít k otázkám na bratra (poškozeného) a v tom okamžiku se nezl. AAAAA stáhla, úplně shrbila, a to ji (obviněnou) přesvědčilo o tom, že něco není v pořádku. Při kladení konkrétních otázek (zda jí poškozený sahá mezi nohy, na prsa) nezl. AAAAA kývla a strašně plakala. Při rozhovoru s poškozeným, který se choval arogantně a suverénně, pochopila, že jedině křik (z její strany) na něj může zapůsobit. Předmětem rozhovoru s poškozeným, jehož části byl přítomen i spoluobviněný, bylo zjistit náhled poškozeného na celou situaci a v případě, že by se doznal k závadovému jednání vůči nezl., o kterém byla přesvědčena, věc dále řešit bez zásahu policie. V řízení před odvolacím soudem uplatnila obsahově shodné námitky, poukázala dále na to, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu, nebyla srozuměna s tím, že ohrožuje či porušuje zájem chráněný zákonem, ale naopak byla přesvědčena (stejně jako spoluobviněný), že z její strany dochází k ochraně zájmů a jednala z pozice ochrany zájmů oběti trestného činu [myšleno nezl. AAAAA (uvedená argumentace obviněné byla mj. zmíněna v rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem 2, odvolacího soudu pod bodem 5)]. Obviněný Z. uváděl, že na nevhodné chování poškozeného vůči sestře byl upozorněn svým otcem, ale tehdy tomu nevěnoval pozornost. Pozornost tomu začal věnovat až na dovolené v Chorvatsku, kde za ním přišla jeho manželka, které se měla zmínit dcera obviněné (V. K.) o nevhodném chování poškozeného vůči své nezl. sestře. Ke spoluobviněné, kterou bral jako odbornici na sexuální zneužívání dětí, přivezl nejprve nezl. AAAAA, která při otázkách na BBBBB (poškozeného) měla začít plakat, až mysleli, že zkolabuje, při otázkách na vlastní matku, zda jí ubližuje, také měla kývnout. Na základě tohoto výslechu nezl. dcery se se spoluobviněnou domluvili, že k pohovoru přiveze také syna BBBBB (poškozeného). Pohovor s poškozeným začala sama obviněná, která mu po určité době sdělila, že to k ničemu nevede, že jakékoli závadové jednání vůči své sestře popírá a vzhledem k tomu, jak se choval a odpovídal na jeho otázky (že nic sestře – AAAAA neudělal), měl ho chytit za triko a říci mu, ať konečně mluví pravdu [viz výpověď obviněného, též bod 3 rozsudku soudu prvního stupně]. V řízení před odvolacím soudem popíral, že by nutil poškozeného, aby se doznal ke spáchání trestného činu. Informaci danou poškozenému o možném podání trestního stíhání nepovažoval za nátlak na poškozeného, ale jako prostředek ke zjištění, zda byla nezl. AAAAA skutečně poškozeným zneužívána. Na uvedenou obhajobu obviněných bylo reagováno soudy nižších stupňů, kdy např. soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku zabývá výpovědí nejen obviněných, ale také dalších svědků, rozvádí další důkazy (např. znalecké posudky), aby např. v bodě 12, 16 se vyjádřil k důkazu – psychologickému posudku nezl. AAAAA, který si nechala obhajoba (obv. Z.) vypracovat. Odvolací soud mj. v bodě 9 poukázal na to, že obvinění nutili poškozeného, aby se doznal ke spáchání sexuálního zneužívání své nezl. sestry.
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání odkazuje na obsahově shodné námitky, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Současně musí Nejvyšší soud rovněž uvést, že zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má pak mj. svůj dopad do oblasti rozsahu dovolacího řízení (prvotně posouzení podstaty podaných námitek dovolání). Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
14. I přes závěry plynoucí z uvedených rozhodnutí ve vztahu k rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí v závislosti k charakteru námitek uplatněných v dovolání, považuje Nejvyšší soud nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožňuje, uvést následující.
15. Pravou podstatou námitek obviněných není zpochybnění nesprávného hmotně právního posouzení skutku, jak by se mohlo zdát, za situace, kdy obvinění argumentují např. tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, ale je jí zásadní zpochybnění skutkového závěru soudů, že ze strany obviněných šlo o jednání, jehož podstatou bylo donutit poškozeného doznat se ke spáchání trestného činu pod hrozbou trestního stíhání, dobarveného (pro zintenzivnění) líčením poškozenému situace, která jej ev. čeká ve vězení. Ze skutkového zjištění mj. vyplývá (stručně řečeno), že oba obvinění poškozeného nutili, aby se přiznal, že sexuálně zneužil svoji nezletilou sestru, že to vědí [obviněná (obviněný byl o tom přesvědčen)] a že pokud tak neučiní, věc oznámí policii, bude vyšetřován a obviněn [přičemž popisovali, jakým negativním podmínkám bude ve vězení vystaven], když poškozený odmítal se přiznat, obviněný chytil poškozeného pod krkem za triko a kůži atd., přičemž poškozený v důsledku prožitých událostí a následným trestním stíháním trpěl výraznými neurotickými projevy.
16. K trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, je potřebné uvést, že přečinu vydírání se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo strpěl. V předmětné trestní věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obvinění společným jednáním poškozeného pohrůžkou jiné těžké újmy, a obviněný sám i násilím, nutili poškozeného, aby něco konal. Obvinění zpochybňují hodnotící úvahy a následné závěry soudů, že byla naplněna subjektivní stránka zmíněného trestného činu – úmyslné zavinění. V souvislosti s předmětným trestným činem je vhodné pouze uvést, že k jeho naplnění je vyžadováno úmyslné zavinění, které je definováno v ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [úmysl přímý], a §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [úmysl nepřímý]. Z provedeného dokazování je přinejmenším zřejmé, že věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. V této souvislosti je nutno zmínit, že obviněná sama se prezentovala jako odbornice na problematiku sexuálního zneužívání dětí, a takto ji také prezentoval a vnímal obviněný. S ohledem na tyto jí zmiňované přednosti, které považovala za dostatečné ke svému následnému výslechu nejen nezl. AAAAA, ale zejména poškozeného, je třeba se pozastavit nad tím, co sama obviněná uváděla, že na základě pohovoru – výslechu nezl. AAAAA, resp. jejího chování dospěla k závěru, že něco není v pořádku. Odhlédne-li Nejvyšší soud od uvedené skutečnosti, je pak zarážející, když osoba mající se zabývat problematikou sexuálního zneužívání dětí ignoruje práva dítěte např. tím, že je vystavuje vlastním výslechem opětovnému traumatizujícímu výslechu (viz např. §102 tr. ř.), neboť sama sice uváděla, že pokud by se poškozený doznal a podepsal co s nezl. AAAAA dělal, trestní stíhání by na poškozeného nepodali, ale ona by kontrolovala chování poškozeného, a pokud by nebylo v souladu s jejími představami – tak by ho udala [viz část skutkového zjištění]. Pokud se tedy staví do kolize odbornice, musela si z této pozice být vědoma toho, že nez. AAAAA bude opětovně vyslýchána. Uvedené neadekvátní jednání ve vztahu k zájmům nezl. AAAAA však dopadá rovněž i na obviněného, který při vědomí prvního výslechu nezl. AAAAA u spoluobviněné, kdy sám popisoval stav nezl. AAAAA, že mysleli, že zkolabuje [1. 9. 2016], ji následně [v červnu a srpnu 2017] vezl k psychologickému vyšetření, aby mohl být obhajobou zpracován posudek k osobě nezl. AAAAA, přestože v rámci prověřování trestního oznámení byla nezletilá vyslechnuta již 24. 11. 2016. Rovněž je třeba se pozastavit nad skutečností, že k nosné výpovědi nezl. AAAAA, která byla spouštěcím momentem k následnému jednání vůči poškozenému BBBBB [vedle impulsů ze strany V. K., manželky a otce obviněného] a ve které měla nezl. AAAAA, přikývnout na otázky obviněné, že jí měl poškozený sahat mezi nohy, na prsa, plakat, uvádět, že se bojí, aby bratr nebyl ve vězení atd., si obviněná záznam nepořídila, oproti tomu si pořizovala alespoň část záznamu výslechu poškozeného. Toto jsou skutečnosti, na které považoval Nejvyšší soud za potřebné upozornit s ohledem např. na výpověď matky nezl. dětí, listinné důkazy a další, které např. hovoří o připravených otázkách pro nezl. AAAAA, vedenému řízení, které se týkalo svěření nezl. AAAAA do péče obviněného atd. Mimo zorného úhlu hodnotících úvah nemohlo zůstat ani zjištění, že v rámci tzv. výslechu nezl. AAAAA, kdy snahou obviněných mělo být podle jejich verze zjištění chování poškozeného vůči své sestře, se stalo také zjišťování, zda matka, která nezl. vychovávala, jí neubližuje (viz bod 12).
17. Je tedy nepochybné, že oba obvinění na základě prvotních impulsů a následné výpovědi nezl. AAAAA u obviněné K., přistoupili ke konfrontaci poškozeného s indiciemi, kterých se jim dostalo (alespoň dle jejich tvrzení). Nejvyšší soud nemůže ve shodě se soudy nižších stupňů akceptovat tvrzení obviněné, že hovor s poškozeným byl zvolen jako proporcionální sledovanému účelu, závažnosti situace, věku poškozeného, a že po poškozeném nebylo vyžadováno přiznání, jinak bude věc oznámena policii [nucení jiného, aby něco konal pod pohrůžkou těžké újmy], neboť ze samotného rozhovoru, který byl obviněnou nahrán, je nezpochybnitelné, že po poškozeném bylo vyžadováno přiznání se k sexuálnímu zneužívání sestry, ale také tomu co uvádí popis skutku, že pod zmíněnou pohrůžkou měl dále poškozený učinit popis toho co udělal, ale i do budoucna strpět kontrolování a konání dle představ obviněné, přitom jako odbornice na sexuální zneužívání dětí (viz shora bod 16) vedla s nezletilým poškozeným rozhovor agresivně, bez možnosti jiné alternativy pro poškozeného než doznání. Pro závěr o tom, že zmíněné jednání v předmětné trestní věci bylo důvodně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [nutno podotknout, že ani státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neměla pochybnosti o naplnění znaků uvedeného přečinu] svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také v emočně vypjaté situaci poškozenému zdůrazňované plastické líčení útrap, které jej čekají ve vězení v případě, že se nedozná k sexuálnímu zneužití sestry a oni budou nuceni na něj podat trestní oznámení. Že se jednalo vůči poškozenému o emočně a agresivně vypjatý rozhovor (výslech), jehož cílem bylo za použití jiné těžké újmy (u obviněného také při užití fyzického násilí) donutit poškozeného k přiznání sexuálního zneužívání sestry, svědčí také zjištění, že v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl poškozený výraznými neurotickými projevy. Zcela důvodně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal také na to, že obvinění takto jednali vůči středoškolákovi (obviněný vůči synovi), u kterého věděli, že s ním nebyly v minulosti žádné výchovné, prospěchové ani jiné problémy, který od počátku odmítal jejich nařčení, přesto ve svém jednání pokračovali v řádu hodin a zdůrazňovali podání trestního oznámení, stejně jako plasticky popisovali negativa pro poškozeného spojená s výkonem trestu v případě, že se k sexuálnímu zneužívání své sestry nedozná, toto své jednání nepopíše a nebude konat dle představ (dovolatelky). Přehlédnout nelze ani dobu, po kterou takto obvinění jednali, když obviněný umocnil své předchozí jednání dále také fyzickým útokem na poškozeného, které směřovalo k doznání se obviněného ze spáchání sexuálního útoku vůči nezl. sestře.
18. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci obviněných považuje za potřebné odkázat také na některá judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu [předně je nutno uvést, že odkaz odvolacího soudu na rozh. č. 30/1981 Sb. rozh. tr. není zcela přiléhavý]. V souvislosti s otázkou subjektivní stránky trestného činu je potřebné zmínit rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., které mj. konstatuje, že „objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Znak jiné těžké újmy je pak vykládán mj. v rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr. tak, že „jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv“. Dále je vhodné zmínit rozhodnutí č. 55/2007 Sb. rozh. tr. [které patrně mohl mít na mysli odvolací soud, uvedl avšak R 53/2007] „za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl“. Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný [srovnej rozh. č. 25/2012 Sb. rozh. tr.], právě s ohledem na výše uvedenou skutečnost (individuální rysy osoby poškozeného, intenzita psychického stavu atd.) dospěl Nejvyšší soud k závěru o potřebě blíže zdůraznit některé skutečnosti s těmito rysy spojené, jak vyplývá z bodu 16-17 tohoto usnesení.
19. Jestliže se obvinění hájili, že nebyli srozuměni s tím, že ohrožují, či porušují zájem chráněný zákonem, ale naopak byli přesvědčeni o tom, že z jejich strany k ochraně tohoto zájmu dochází, a pak jednali z pozice ochrany zájmu oběti trestného činu, za kterou nezl. AAAAA v rozhodné době jednoznačně považovali, pak s ohledem na skutečnosti rozvedené nejen v odůvodněních rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také s ohledem na výše uváděné skutečnosti nelze obhajobu obviněných považovat za důvodnou, když nelze přisvědčit navíc ani tvrzení obviněné, že „nemínili jakkoli vyšetřovat to, k čemu a v jakém rozsahu došlo“, když ze skutkového zjištění vyplývá pravý opak.
20. Obviněný Z. ve svém dovolání dále poukazuje na to, že v jeho případě mělo být použito ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a aplikována zásada subsidiarity trestní represe. K aplikaci uvedené zásady je potřebné uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
21. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
22. Nutno ovšem konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že obviněný společně se spoluobviněnou se snažil přimět (nutili) poškozeného - svého nezletilého syna k doznání, že sexuálně zneužíval svoji nezl. sestru. Přestože obviněný měl mít, jak sám uvedl, již z předchozí doby jakousi indicii o nevhodném chování poškozeného vůči nezl. AAAAA (otec mu měl sdělit, že poškozený „nezl. AAAAA oblézá“, otec-dědeček měl je občas sledovat klíčovou dírkou), uvedené informaci „nevěnoval pozornost“, avšak na základě nekonkrétních a neověřených informací osob, které s nimi byly na dovolené, „že se jim nezdá chování poškozeného jako láska k sestře“, nejprve vezl nezl. AAAAA k podivnému „pohovoru“ k tzv. odborníkovi na sexuální zneužívání dětí – spoluobviněné [rozhovor probíhal standardně podle obviněného], aby následně poté co měli zjistit, že jí (nezl. AAAAA) bratr ubližuje, ale ubližovat jí měla i vlastní matka, přivezl k obdobnému pohovoru ke spoluobviněné poškozeného, se kterým do té doby neměl žádné výchovné ani jiné problémy, který mu zcela důvěřoval a měl k němu velmi dobrý vztah, a na základě informací od známých z dovolené a spoluobviněné, a na základě výpovědi nezl. AAAAA [která měla poškozeného usvědčovat z toho, že ji ubližoval – sahal jí mezi nohy, na prsa což je pouze tvrzení obviněných (aniž by si pořídili záznam jako v případě poškozeného)], po dobu přesahující dvě hodiny [viz poškozený] při emocionálním a agresivním jednání vůči poškozenému se tohoto snažili donutit k doznání, že sexuálně zneužíval svoji sestru. Přestože toto poškozený již zkraje odmítl, obviněný (ale i spoluobviněná) po uvedenou dobu s tvrzením, že ví, že to udělal (obviněná), nutil poškozeného, aby se přiznal (obviněný) a popsal co vše nezl. AAAAA udělal (s výhledem, když se dozná, bude obviněnou kontrolován ve svém chování), jinak věc oznámí policii, a k umocnění tohoto svého nátlaku v úmyslu dosáhnout doznání poškozeného plasticky tomuto líčili útrapy, které jej ve vězení čekají, když se nedozná. Toto jsou dle názoru Nejvyššího soudu skutečnosti, které nemohou odůvodnit aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přehlédnuto nemohlo zůstat ani sdělení znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., CSc., který uvedl, že reakce poškozeného na inkriminovanou událost mj. ze strany vlastního otce byla do značné míry traumatizující, i když ne v tom smyslu, že by se u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha. Pro uvedený závěr Nejvyššího soudu svědčí i následné zjištění, které sice není vázáno na osobu poškozeného, ale spíše charakterizuje osobu obviněného, a které také vyjádřil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 16, str. 11), že přestože obviněný jako otec, který jak sám uvádí, v první řadě hájil zájmy a práva nezl. dětí, přestože podle jeho verze se poškozený dopustil nevhodného jednání vůči nezl. AAAAA, na základě výsledků pohovoru nezl. AAAAA u spoluobviněné (1. 9. 2016), přestože nezl. AAAAA byla v rámci prověřování vyslechnuta policií (24. 11. 2016), nejen že si nechal vypracovat posudek, který měl ospravedlnit jeho jednání vůči poškozenému, když usnesením ze dne 28. 2. 2017 bylo rozhodnuto o odložení věci, ale i při vědomí toho, že při pohovoru dne 1. 9. 2016 se podle jeho slov nezl. AAAAA zhroutila, tuto v červnu a srpnu 2017 nechal vyšetřit znalkyní v Ústí nad Labem opětovně k otázkám sexuálního zneužívání. Uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že nebyly dány podmínky pro použití §12 odst. 2 tr. zákoníku oproti mínění státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která sice ve svém vyjádření použití tohoto ustanovení zmínila a současně poukázala na zájem otce žádnému z dětí neublížit, aniž by však zhodnotila i skutečnosti, na které shora [např. dřívější informaci o nevhodném chování ponechal bez povšimnutí] poukázal Nejvyšší soud.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. V souvislosti s otázkou rozsahu odůvodnění bylo již shora zmíněno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, avšak vedle uvedeného rozhodnutí je potřebné poukázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu