ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.404.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 404/2020-2242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání, které podala obviněná K. J., nar. XY v XY, okr. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 9. 2019, č. j. 68 To 196/2019-2204, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 81/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2019, č. j. 3 T 81/2018-2167 byla obviněná K. J. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
min. v období od dubna 2015 do července 2015, z pozice jednatelky společnosti K., IČO: XY, se sídlem XY, ačkoliv si musela být a byla vědoma neúnosné ekonomické situace společnosti, která již nebyla objektivně schopna dále podnikat, zejména však plnit své závazky, ke kterým se pod jejím vedením zavazovala, a to v různých smlouvách s obchodními partnery, resp. poškozenými, tohoto nedbala a společnost dál řídila tak, že prostřednictvím zaměstnanců objednávala zboží a další plnění a zavazovala se k úhradě jejich ceny, přijímala zakázky či objednávky, vystavovala k nim zálohové faktury a zavazovala se k plnění závazků z těchto kontraktů, kdy obchodní partneři, kteří vstupovali do smluvních vztahů, a kteří předpokládali, že jejich nároky budou recipročně uspokojovány podle obsahu toho kterého závazkového vztahu, nevěděli, že toto není možné, jelikož společnost již nemá kapacity, aby svým smluvním povinnostem dostála, přičemž shora popsaným způsobem byly uzavřeny konkrétní smlouvy:
1) kupní smlouva z dubna 2015, která byla uzavřena mezi prodávajícím I. H. , IČO: XY, se sídlem XY a kupujícím K., na základě které společnost K. odebrala fakturované zboží v celkové hodnotě 39.650 Kč, které se zavázala zaplatit do 27. 5. 2015, avšak k úhradě kupní ceny doposud nedošlo,
2) smlouva o dodání herních prvků na stavbu hřiště ve Zlíně - Malenovicích z května 2015 uzavřená mezi objednatelem Stanix Projekt s.r.o., IČO: 282 52 217, se sídlem nám. T. G. Masaryka 2433, 760 01 Zlín, a dodavatelem K., na základě které K. vystavila zálohovou fakturu na částku 75.978 Kč, kterou objednatel uhradil dne 19. 5. 2015, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
3) smlouva o provedení montáže z přesně neurčeného dne, pravděpodobně z května 2015, uzavřená mezi objednatelem K. a dodavatelem J. H. , IČO:
XY, se sídlem XY, na základě které J. H. provedl
objednanou montáž a opravu a cenu díla vyfakturoval dne 17. 5. 2015 částkou 28.543 Kč splatnou dne 25. 5. 2015, a dále smlouva o provedení revize objektu prováděné J. H., který její cenu fakturoval dne 17. 5. 2015 částkou 4.235 Kč splatnou dne 25. 5. 2015, avšak k úhradě ceny služeb doposud nedošlo,
4) smlouva o dodání zboží z června 2015, která byla uzavřena mezi dodavatelem HEGA, spol. s.r.o., IČO: 469 73 966, se sídlem Chmelnická 455, 760 01 Zlín a odběratelem K., na základě, které společnost K. odebrala fakturované zboží v celkové hodnotě 21.780 Kč, které se zavázala zaplatit do 3. 7. 2015, avšak k úhradě kupní ceny doposud nedošlo,
5) smlouva o dodání zboží z června 2015, která byla uzavřená mezi odběratelem K. a dodavatelem PULOPLASTICS s.r.o., IČO: 629 67 801, se sídlem Slavošov 77, 285 22, na základě které společnost K. odebrala fakturované zboží v celkové hodnotě 4.491 Kč, které se zavázala zaplatit do 26. 6. 2015, avšak k úhradě kupní ceny doposud nedošlo
6) smlouva o dodání zboží z června 2015, mezi prodávajícím TENTE s.r.o., IČO: 253 23 148, se sídlem Sudoměřice 550, 696 66 a kupujícím K., na základě které společnost K. odebrala fakturované zboží v celkové hodnotě 1.591 Kč, které se zavázala zaplatit do 26. 6. 2015, avšak k úhradě kupní ceny doposud nedošlo,
7) kupní smlouva ze dne 25. 6. 2015, která byla uzavřena dálkově mezi prodávajícím K. a kupující Obcí Neubuz, IČO: 005 68 660, se sídlem Neubuz 91, 763 15, ohledně dodání pryžových prvků v ceně 31.739 Kč, k čemuž K. vystavila zálohovou fakturu znějící na celkovou cenu zboží, na základě které obec Neubuz uhradila dne 27. 6. 2015 na účet společnosti částku 31.739 Kč, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
8) smlouva o dodání prvků na stavbu dětského hřiště z června 2016 uzavřená mezi odběratelem BULDIX s.r.o., IČO: 242 04 811, se sídlem K Lučinám 2469, 130 00 Praha a dodavatelem K., na základě které K. vystavila zálohovou fakturu na částku 25.277 Kč, kterou objednatel uhradil dne 28. 6. 2015, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
9) smlouva o dodání prolézaček a jejich dopravy z června 2015, uzavřená mezi objednatelem K. a dodavatelem J. P., IČO: XY, se sídlem XY, na základě které J. P. společnosti zboží dodal a dopravil a cenu zakázky fakturoval dne 18. 8. 2015 částkou ve výši 36.300 Kč, avšak k úhradě kupní ceny zboží a jeho dopravy doposud nedošlo,
10) smlouva o dílo ze dne 9. 7. 2015, která byla uzavřena v Polkovicích mezi objednatelem Obcí Polkovice, IČO: 003 01 752, se sídlem Polkovice 15, 751 44 Polkovice, a zhotovitelem K., jehož jménem jednala jednatelka K. J., ve které se K. zavázala provést realizaci díla „Dětské hřiště Polkovice“, a to do 30. 9. 2015, za cenu 568.808 Kč vč. DPH, načež od objednatele vyžádala zálohu ve výši 170.642 Kč, kterou jí objednatel dne 28. 7. 2015 uhradil, avšak dílo nebylo ani zahájeno a záloha zůstala nevrácena,
11) smlouva o dodání zboží z července 2017, uzavřená mezi objednatelem OK GARDEN s.r.o. , IČO: 275 71 297, se sídlem Sládkovičova 1233, 142 00 Praha a dodavatelem K., k čemuž K. vystavila zálohovou fakturu na částku 19.482 Kč, která jí byla uhrazena v červenci 2015, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
12) smlouva o dodání zboží z července 2015, která byla uzavřena mezi prodávajícím K. a kupující Technické služby Ružomberok, a.s., IČO: 363 91 301 se sídlem Pivovarská 9, Ružomberok, k čemuž K. vystavila zálohovou fakturu znějící na celkovou cenu zboží ve výši 386 EUR, na základě které Technické služby Ružomberok uhradily dne 21. 7. 2015 na účet společnosti částku v přepočtu 10.449 Kč, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
13) smlouva o dodání zboží z července 2015, která byla uzavřena mezi prodávajícím K. a kupujícími Městské služby Rýmařov, s.r.o., IČO: 603 20 613, se sídlem Palackého 1178/11, 795 01 Rýmařov ohledně dodání houpaček a pyramid v ceně min. 62.770 Kč, kteroužto částku kupující uhradil, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
14) smluv o dílo z června a července 2015 uzavřených mezi objednatelem K. a zhotovitelem MRB Sazovice, spol. s r.o., IČO: 634 88 051, se sídlem U dubu 691, 147 00 Praha, na základě kterých byla provedena výroba objednaného zboží a toto bylo následně dodáno společnosti, k čemuž zhotovitel vystavil dne 11. 8. 2015 fakturu znějící na částku 75.330 Kč splatnou dne 25. 8. 2015, avšak k zaplacení ceny doposud nedošlo,
15) smlouva o dílo ze dne 29. 7. 2015, která byla uzavřena v Hulíně a Bařicích mezi objednatelem Obec Bařice - Velké Těšany, IČO: 002 87 024, se sídlem Bařice 8, 767 01 Kroměříž, a zhotovitelem K., jehož jménem jednala jednatelka K. J., ve které se K. zavázala provést realizaci díla „Dětské hřiště Bařice – Velké Těšany“, a to do 30. 9. 2015, za cenu 500.225 Kč bez DPH, načež od objednatele vyžádala zálohu ve výši 181.582 Kč, kterou jí objednatel dne 30. 7. 2015 uhradil, avšak dílo nebylo ani zahájeno a záloha zůstala nevrácena,
16) smlouva o dodání zboží z července 2015 uzavřená mezi objednatelem SWIETELSKY stavební s.r.o. , IČO: 480 35 599, se sídlem Pražská třída 495/85, 370 04 České Budějovice, a dodavatelem K., k čemuž K. vystavila zálohovou fakturu znějící na cenu zboží ve výši 60.868 Kč, přičemž objednatel v srpnu 2015 tuto částku
uhradil, avšak k dodání zboží doposud nedošlo,
tedy při nutném vědomí o neschopnosti K. řádně a včas splnit své povinnosti ze závazkových vztahů, do kterých K. pod jejím obchodním vedením vstupovala, a to již v okamžicích jejich vzniku, poškozeným způsobila škodu v celkové výši min. 850.708 Kč.
2. Obviněná byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Poškození, kteří se s nároky na náhradu škody připojili k trestnímu řízení byli, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněné, státního zástupce a poškozené obce Polkovice rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 68 To 196/2019-2204 tak, že k odvolání státního zástupce a poškozené podle §258 odst. 1 písm. b), f), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. odsoudil obviněnou k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, přičemž jí podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněnou nahradit poškozeným škodu zaplacením J. H. částku 20 800 Kč, HEGA spol. s r. o. částku 14 415 Kč, TENTE s.r.o. částku 1 052 Kč, obci Neubuz částku 21 160 Kč, BULDIX s.r.o. částku 16 507 Kč, obci Polkovice částku 113 403 Kč, OK GARDEN s.r.o. částku 12 767 Kč, Technickým službám Ružomberok, a.s. částku 7 016 Kč, Městským službám Rýmařov, s.r.o. částku 41 849 Kč, obci Bařice – Velké Těšany částku 121 060 Kč a SCG servis s.r.o. částku 139 688 Kč. Stejné poškozené (vyjma obce Polkovice) odkázal odvolací soud podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné týž soud zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. Svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. pro nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
5. Dovolatelka namítá, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 10) výroku rozsudku ( část II. ) ani jeho objektivní stránka. Skutkový závěr uvedený v bodě 10), vyznívající tak, že jí lze přičítat jednání týkající se smlouvy s obcí Polkovice, je podle ní typickým případem extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V písemné smlouvě o dílo datované dnem 9. 7. 2015 je jednoznačně uvedeno, že se záloha na cenu díla nesjednává. Běžná praxe přijímání záloh při sjednávání nových zakázek nebyla v daném případě aplikována. Ač smlouvu o dílo za společnost K. podepsala, nebylo zjištěno, že by někdy iniciovala její změnu. Předáním smlouvy svým podřízeným jednoznačně deklarovala, jak se bude v daném případě postupovat, tedy že se záloha nepožaduje. V řízení před soudem nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že by komukoliv ze svých podřízených (zaměstnanců společnosti K.) udělila pokyn, aby v rozporu s uzavřenou smlouvou o dílo, zálohu na cenu díla po obci Polkovice vyžádal. Podřízení pracovníci i obec Polkovice jednali bez jejího vědomí a v rozporu s ujednáním ve smlouvě, že záloha se nesjednává. Z takového jednání nemůže být dovozována její trestní odpovědnost za úmyslné podvodné jednání vůči obci Polkovice. Je-li jí soudy vytýkáno, že oproti zaužívané praxi výslovně nedala pokyn k nevystavení zálohové faktury, pak dovolatelka namítá, že takový pokyn vydala, neboť vyplýval z textu jí uzavřené smlouvy, kterou předala kompetentním pracovníkům společnosti.
6. Ve vztahu k dalším dílčím útokům popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) až 16) obviněná namítla ( část III. ), že okolnosti případu hovoří jednoznačně ve prospěch závěru, že neměla podvodný úmysl. Smlouvy za společnost uzavírala v plném přesvědčení, že na ně bude řádně plněno. Neměla v úmyslu sebe nebo jiného (společnost K.) čerpáním záloh jednostranně obohatit. Uhrazené zálohy byly použity na výrobu, aby společnost mohla zůstat v chodu a plnit tak své závazky i nadále. Šlo o jediný možný způsob ekonomického vedení společnosti, kdy bez nových zákazníků a zakázek nebyla společnost dlouho ekonomicky životaschopná. Dovolatelka tvrdí, že v době uzavírání smluv s novými zákazníky jí nebyly známy skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na úpadek společnosti nebo na nemožnost dostát smluvním závazkům společnosti. V řízení nebyl přizván znalec, který by odbornou otázku značných hospodářských potíží jasně identifikoval.
7. Extrémní rozpor shledává obviněná mezi výpovědí svědkyně I. Z., auditorky společnosti, a skutkovými zjištěními soudu. Podle svědkyně před rezignací dovolatelky hospodářská situace společnosti nesměřovala k úpadku. Soudu obviněná vytýká, že svou úvahu o stavu hospodářské situace společnosti v zásadě opřel o subjektivní výpovědi svědků - zaměstnanců bez znalosti relevantních ekonomických výkazů. Znalecký posudek nebo alespoň odborné vyjádření, které by vycházelo z relevantní dokumentace, soud k dispozici neměl. Odborné vyjádření V. z přípravného řízení nedostatek odborného vyhodnocení ekonomické situace společnosti nemohlo zhojit, když znalkyně neměla k dispozici kompletní dokumentaci. I proto soud prvního stupně v rozsudku na straně 13. konstatoval, že se vyskytly pochybnosti o správnosti a úplnosti podkladů, ze kterých vycházela. K extrémnímu rozporu mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním soudu poukázala obviněná ještě na výpověď svědka D. G. Následná platební neschopnost nemůže být zaměňována s její trestnou odpovědností jako jednatelky společnosti. Za doby svého působení ve společnosti vždy jednala v zájmu společnosti a v souladu s jejím stavem tak, jak jí byl znám a jak o něm byla informována i auditorkou I. Z.
8. Obviněná taktéž napadla ( část IV. ) správnost výroku o náhradě škody. Ztotožnila se s názorem nalézacího soudu, který neuložil obviněné přiměřenou povinnost uhradit v průběhu zkušební doby škodu způsobenou trestným činem, neboť dosud nebylo ve smyslu §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), rozhodnuto o tom, že obviněná jako statutární orgán obchodní společnosti ručí za splnění jejích povinností. I kdyby mělo být rozhodnuto ve smyslu §68 ZOK, takové rozhodnutí musí být učiněno v řízení o žalobním návrhu některé z osob vystupujících v trestním řízení jako poškozený. Podle dovolatelky není úlohou adhezního řízení posouzení na samotném trestním řízení nezávislých právních otázek, které měly být předmětem samostatného civilního řízení.
9. Závěrem svého dovolání ( část V. ) obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2019, č. j. 68 To 196/2019-2204, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2019, č. j. 3 T 81/2018-2167, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ji obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
10. Součástí svého dovolání učinila obviněná i podnět vůči předsedovi senátu Nejvyššího soudu, jímž se domáhala toho, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku odvolacího soudu v části výroku o náhradě škody, jímž jí bylo uloženo zaplatit na náhradě škody poškozeným zde uvedeným částku 509.717 Kč.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po shrnutí obviněnou vznesených námitek (body 4. až 9. vyjádření) a připomenutí zásad odvolacího a dovolacího řízení (body 10. až. 16.) zaujal názor, že v části vztahující se k výroku o vině pod body 1) – 9) a 11) – 16) rozsudku Okresního soudu v Přerově je dovolání obviněné nepřípustné .
12. Podle státního zástupce lze s jistou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky uplatněné výlučně ve vztahu k výroku o vině pod bodem 10) odsuzujícího rozsudku. Jedná se nicméně o opakování námitek obviněné z předchozího průběhu trestního řízení, způsob obhajoby, s nímž se soudy nižších instancí adekvátně vypořádaly. Státní zástupce připomenul, že ke spáchání trestného činu podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž ke způsobení těžšího následku (účinku) v podobě (značné) škody postačí zavinění z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o zavinění obviněné ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu přijaly nalézací i odvolací soud, a to včetně skutku vymezeného pod bodem 10) výroku o vině. Rozhodné skutkové okolnosti, které nalézací soud ve svém rozsudku vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí podle státního zástupce o existenci zavinění obviněné přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i v případě poškozené obce Polkovice. V tomto případě obviněná z pozice jednatelky K. uzavřela smlouvu o dílo na dodávku dětského hřiště do 30. 9. 2015 dne 9. 7. 2015, tzn. na konci rozhodného období, v němž jednotlivými dílčími útoky uváděla poškozené v omyl a zamlčovala podstatné skutečnosti ohledně ekonomické situace společnosti K. a její neschopnosti dostát svým závazkům. O to víc si musela v této pozdější době uvědomovat úpadkovou situaci společnosti. Nelze pominout ani výši sjednaného plnění, kdy cena díla byla dohodnuta na 568.808 Kč, což je v porovnání s ostatními dílčími útoky vyjádřenými ve skutkové větě nepoměrně řádově vyšší plnění. Součástí skutkových zjištění soudů přitom bylo, že společnost K. zcela běžně vybírala od smluvních partnerů zálohové platby, obvykle ve výši 50%, někdy i dokonce 100%. Při poznatcích o hospodářské situaci společnosti a výši nesplacených závazků, jež musely být obviněné jako jednatelce i vzhledem k jejímu faktickému postavení ve společnosti, jak bylo z dokazování zjištěno, dobře známy, je zcela opodstatněný závěr, že z přijatých záloh společnost financovala svůj chod. Lze tedy mít za to, že přes absenci ujednání o zálohové platbě z ceny díla v písemné smlouvě o dílo obviněná musela důvodně počítat s tím, že záloha bude ze strany společnosti K. jako zhotovitele ze smlouvy o dílo, tak jako v jiných případech, včetně těch, kdy hodnota plnění byla přitom mnohem menší, prostřednictvím některého z podřízených požadována. Obviněná podle státního zástupce musela být srozuměna s možností úhrady zálohy na cenu díla, s hrozbou rozhodnutí o úpadku společnosti a tedy i s tím, že dílo nebude po uhrazení zálohy provedeno. Nemohla přitom důvodně počítat se žádnou okolností, která by hrozbě porušení zájmu na ochraně cizího majetku zabránila. Jiná situace by nastala, pokud by obviněná jako osoba k tomu kompetentní z pozice jednatele společnosti a současně znalá rozhodných skutečností o ekonomické situaci společnosti, výslovně podřízeným nařídila, aby žádné finanční prostředky po objednateli díla předem nepožadovali (přičemž by současně činila kroky k ukončení spolupráce s objednavatelem a iniciovala insolvenční řízení). K tomu však nedošlo. V tomto směru byla obviněná nečinná, lhostejná k hrozícímu následku. Skutečnou výši zhotovitelem uplatněné a poškozeným proplacené zálohy pak pokrývalo po subjektivní stránce nedbalostní zavinění.
13. Argumentaci obviněné (jež v dovolání namítla, že dala výslovný pokyn svým podřízeným, aby zálohu po objednateli díla v tomto případě nevyžadovali, přičemž za tento pokyn označila samotný obsah smlouvy o dílo, v níž nebyla platba zálohy sjednána, resp. předání smlouvy podřízeným) nepovažuje státní zástupce za důvodnou, když uvádí, že smlouva o dílo byla dvoustranným právním ujednáním mezi zhotovitelem a objednatelem díla a jako taková obsahovala jejich vzájemná práva a povinnosti, podmínky, za nichž má být dvoustranný závazek splněn. Pokyn je pak podle státního zástupce určité sdělení, jímž jeho autor po někom jiném požaduje, aby něco udělala, splnil, případně něco strpěl či opominul, a to za podmínek, které zadavatel pokynu určí. Pokyn představuje příkaz nebo instrukci, kterou vydává zadavatel využívajíc svých oprávnění směrem k osobě, která se jím řídit a snažit se jej splnit, a slouží k uskutečnění vybraného úkolu. Obviněná tedy žádný pokyn svým podřízeným, zaměstnancům společnosti K., v požadovaném směru nezadala.
14. Ze subjektivního hlediska muselo být obviněnou snadno předvídatelné, že přijatý závazek společnost nebude schopna splnit a že prostředky přijaté na podkladě nově vzniklého závazkového vztahu nebude schopna ani vrátit. Jestliže obviněná uzavřela smlouvu o dílo s vědomím všech skutkových okolností, vzhledem k nimž zcela reálně vyvstávala možnost, že společnost bude prostřednictvím některého ze svých zaměstnanců či osob za ni jednajících po objednateli díla požadovat zálohu, vše v situaci, kdy společnost nebude schopna plnit a získané prostředky vrátit, pak není nic nelogického a nepřijatelného na závěru soudů, že byla s tímto následkem také srozuměna, a že jednala v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nejsou podle státního zástupce námitky obviněné směřující do výroku o náhradě škody, neboť ta v podstatě namítla, že v adhezním řízení nelze o nárocích poškozených v předmětném případě rozhodnout, přičemž jedině v občanskoprávním řízení lze rozhodnout ve smyslu §68 tr. ř. Z obsahu podaného dovolání tak vyplývá, že obviněná brojí v zásadě proti tomu, že odvolací soud nerozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a neodkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nesprávnost spatřuje v tom, že jí odvolací soud uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit způsobenou škodu (v části, v níž nemohly být poškození uspokojeni v insolvenčním řízení dlužníka K.).
16. Tyto výhrady obviněné se netýkají hmotně právní podstaty majetkové újmy, kterou způsobila, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo. Mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě soud prvního stupně (pozn. ve věci posuzované soud odvolací) v adhezním řízení o způsobené škodě rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015). V návaznosti na výklad ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. státní zástupce dovodil, že překážkou pro přiznání nároku v trestním řízení nemůže být ta okolnost, že poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je ovšem vedeno ohledně majetku obchodní společnosti K., nikoli majetku obviněné. S ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů práva i na jejich majetkovou samostatnost, nic nebránilo soudu učinit výrok o povinnosti obviněné nahradit škodu způsobenou spáchanými trestnými činy. V rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku zmíněné obchodní společnosti jako dlužníka, byli výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. I pokud by však byl jejich nárok i v této výši v adhezním řízení přiznán, zanikla by povinnost obviněné k náhradě škody ve vztahu k týmž pohledávkám uspokojeným z insolvenční podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 799/2015).
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit. Co se týče přípustnosti dovolání obviněné, je třeba zopakovat, co ve svém vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněné zmínil již ve svém vyjádření státní zástupce.
19. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé se rozumí některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 tr. ř. Tato podmínka byla splněna, neboť krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem, jímž byl obviněné uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a současně zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému pod písmenem a) [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Pro přípustnost dovolání, resp. rozsah, v němž je přípustné, však současně platí striktní podmínka, že o dovolatelem napadeném výroku soud ve druhém stupni skutečně též rozhodl. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadnout jen v rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn (a povinen) přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, publikované pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Pro posouzení toho, zda a případně v jakém rozsahu je dovolání přípustné, je tudíž podstatné zjištění rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Ten je odvislý od toho, jak odvolatel ve svém řádném opravném prostředku (v odvolání) vymezil námitky, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně. Jinými slovy vyjádřeno, rozhodující je, jaké výroky rozsudku soudu prvního stupně odvolatel explicitně (rozsah přezkumu vymezený §254 odst. 1 tr. ř., resp. §254 odst. 3 tr. ř.), či implicitně vlastní odvolací argumentací (rozsah přezkumu vymezený v §254 odst. 3 tr. ř.) napadl. Jen ve vztahu k těm výrokům, které odvolací soud zákonně přezkoumal, resp. byl povinen přezkoumat, může dovolatel podat dovolání. Při posuzování rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu je přitom třeba vycházet z (procesní) oddělitelnosti jednotlivých výroků rozsudku, jíž se rozumí možnost jejich samostatného přezkoumání odvolacím soudem. Oddělitelnými výroky jsou přitom nejen výroky o trestu (resp. jeho jednotlivých druzích), ochranném opatření, náhradě škody či vině tehdy, když je rozhodováno o více samostatných skutcích, tj. trestných činech spáchaných v reálném souběhu, ale i dílčí skutky pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku), které jsou po procesní stránce samostatnými procesnímu skutky (§12 odst. 2 tr. ř.), o nichž lze samostatně rozhodnout. Naopak neoddělitelné jsou tzv. právní a skutková věta týkající se téhož skutku, nebo výroky o vině jednotlivými trestnými činy, jichž se obžalovaný dopustil v jednočinném souběhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1587/2017).
21. Jak již vyplynulo z výše uvedeného, odvolací soud je vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud při přezkumu posuzuje zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Přezkumné povinnosti se tedy netýkají ty vady, na které odvolatel v opravném prostředku nepoukazuje, ovšem s výjimkou povinnosti odvolacího soudu přihlédnout i k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, jestliže mají vliv na správnost odvoláním napadených výroků (§254 odst. 2 věta druhá tr. ř.). Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v §254 odst. 2, 3 tr. ř. Jde o případy, kdy vytýkané vady mají-li svůj původ v jiném než v odvolání napadeném výroku, jedná se nicméně o výrok, proti němuž odvolatel podat odvolání mohl, a je splněna podmínka, že na tento výrok v odvolání napadený výrok navazuje. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je v takovém případě podle §254 odst. 2 tr. ř. podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku. Ten je dán tehdy, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, a proto z toho vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, že by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013). Speciálním případ rozšíření přezkumné povinnosti je podání odvolání oprávněnou osobou proti výroku o vině, kdy je odvolací soud povinen přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy také výrok o trestu a další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (§254 odst. 3 tr. ř.).
22. V posuzované věci podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně odvolání (č. l. 2183 až 2184) proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2019, č. j. 3 T 81/2018-2167, jímž jej však (část II. odvolání) stran výroku o vině napadla výlučně ohledně skutku uvedeného pod bodem 10), přičemž tak učinila výtkami ohledně nesprávného posouzení objektivní i subjektivní stránky. Uvedené konstatování o rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně obviněnou má vyjma vlastní argumentace v odvolání obsažené (správně reprodukované v bodě 4. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) svůj podklad i v jí odpovídajícím návrhu petitu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se domáhala pouze změny napadeného rozsudku nalézacího spočívající v tom, že žádala zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pokud jde o skutek uvedený ve výroku pod bodem 10). Obviněná sice uvedla, že odvolání podává i proti výroku o trestu, žádnou argumentaci však v uvedeném směru neuplatnila. Při veřejném zasedání o odvolání (č. l. 2196 až 2197), které proběhlo v nepřítomnosti obviněné (svou nepřítomnost omluvila a udělila souhlas s provedením řízení v její nepřítomnosti – č. l. 2192), přednesla její obhájkyně odvolání v rozsahu jeho písemného vyhotovení včetně závěrečného návrhu (shodně bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedená zjištění svědčí o naprosté oprávněnosti závěru státního zástupce uvedeného v jeho vyjádření k dovolání, tj. že pro posouzení přípustnosti dovolání obviněné je zcela zavádějící její tvrzení, že podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání se zaměřením zejména na námitky k jednání ve výroku o vině pod bodem 10) týkajícího se smlouvy uzavřené s obcí Polkovice. Podle obsahu odvolání i jeho přednesu obhájkyní při veřejném zasedání o odvolání jednoznačně žádný jiný samostatný procesní skutek, než popsaný pod bodem 10) výroku o vině rozsudku, nebyl obviněnou napaden.
23. Co se týče řádných opravných prostředků zbývajících odvolatelů, odvolání poškozené obce Polkovice (č. l. 2176 až 2178) směřovalo toliko do výroku o náhradě škody, odvolání státní zástupkyně (č. l. 2180 a 2181) bylo podáno proti výroku o trestu a výrokům o náhradě škody. Výrok o vině nebyl státní zástupkyní vůbec napaden, argumentace, na jejímž základě se domáhala změny výroku o trestu (zde toliko v rozsahu povinnosti uložené podle §82 odst. 2 tr. zákoníku), nenamítala nic, co by vyvolalo přezkumnou povinnost odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jí nenapadenému výroku o vině. Stejné je nezbytné uvést v případě námitek vznesených vůči výroku o náhradě škody.
24. Je tudíž nutno uzavřít, že odvolacímu soudu nevznikla povinnost přezkoumat tu část výroku o vině obviněné, která má vztah k dílčím útokům pokračujícího trestného činu podvodu vymezeným v bodech 1) až 9) a 11) až 16) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci proto nepochybil, pokud svou pozornost zaměřil (bod 16. odůvodnění rozsudku) pouze na přezkoumání obviněnou napadeného bodu 10) výroku o vině.
25. Uvedená zjištění dovolacího soudu ústí do konstatování, že pokud obviněná napadla rozsudek soudu druhého stupně, resp. skrze něj i rozsudek soudu nalézacího v celém rozsahu výroku o vině, učinila tak v rozporu s těmi ustanoveními trestního řádu, která upravují podmínky, za nichž lze dovoláním napadat rozhodnutí soudu druhého stupně. V části napadající skutky popsané pod bodem 1) až 9) a 11) až 16), resp. tu část výroku rozsudku soudu druhého stupně, která se k nim vztahuje, je dovolání obviněné nepřípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může zakládat i nesprávná aplikace norem, na jejichž základě soud rozhodl o nároku poškozeného, který uplatnil v adhezním řízení. I v tomto případě však citovaný dovolací důvod může naplnit jen vadné použití norem hmotně právního charakteru.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
31. Jak již bylo zmíněno výše (bod 15.), v části napadající skutky popsané pod bodem 1) až 9) a 11) až 16) výroku rozsudku nalézacího soudu, resp. tu část výroku rozsudku soudu druhého stupně, která se k nim vztahuje, je dovolání obviněné nepřípustné. Dovolací soud se proto jejím mimořádným opravným prostředkem zabýval jen v té části, v níž vznesla námitky vůči skutku 10) a vůči výroku o náhradě škody.
K výroku o vině
32. Podstata dovolací argumentace obviněné je ryze skutkového a procesního charakteru. Tvrdí-li (část III.), že jejím jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu , jímž byla uznána vinnou, pak je třeba zdůraznit, že připuštění toliko nedbalostní formy svého zavinění [nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] dovozuje na zcela jiném skutkovém podkladě, než z něhož vyšly při právním posouzení zjištěného skutku soudy obou stupňů. Obviněná se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že vůbec nevěděla, že z jejího jednání, tj. uzavírání kontraktů, resp. (s ohledem na výše uvedené stran přípustnosti dovolání) z jednání popsaného v bodě 10) odsuzujícího rozsudku, může nastat následek trestně právně významný, když se snaží zpochybnit skutková zjištění soudů o nedobrém ekonomickém stavu jí řízené společnosti v inkriminovaném období, a potažmo o její vědomosti stran potíží, které tuto společnost prokazatelně zatěžovaly. V uvedeném směru namítá [bod 7) dovolání] existenci extrémního nesouladu skutkového zjištění soudů o tíživé hospodářské situaci společnosti v době uzavírání předmětných smluv s obsahem provedených důkazů, který má mít svůj základ [bod 29) dovolání] v extrémním rozporu takového zjištění s obsahem výpovědi svědkyně I. Z.– auditorky společnosti.
33. Tomuto tvrzení dovolatelky však nelze přisvědčit, neboť neodpovídá tomu, co se obecně rozumí termíny „extrémní rozpor“ či „extrémní nesoulad“ v jejich interpretaci Ústavním soudem. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
34. V posuzované věci se o takový extrémní nesoulad nejedná. Námitka vznesená obviněnou je totiž ve své podstatě toliko výrazem její neochoty přijmout soudy učiněné skutkové zjištění, resp. výrazem jejího nesouhlasu s tím, jak soud prvního stupně přistoupil ke zhodnocení důkazů. Dovolává-li se obviněná výpovědi označené svědkyně, pak odhlíží od faktu, že nalézací soud zcela transparentně v bodě 30. svého rozsudku vyjádřil, že při konstrukci závěru o špatném ekonomickém stavu společnosti (a jak plyne z dále rozvedeného hodnocení i stran vědomosti obviněné o něm) nemohl – z důvodů jím v dalších částech odůvodnění rozhodnutí vyložených – převzít veškeré údaje, které svědkyně sdělila. Soud totiž konkrétně uvedl, že „nemůže přisvědčit některým jejím závěrům, konkrétně tomu, že příčinou krachu společnosti byla nečinnost majoritního společníka ohledně jmenování nového jednatele, přičemž před rezignací obžalované hospodářská situace společnosti nesměřovala k úpadku (viz odůvodnění níže)“. Pokud v dalších částech své argumentace [bod 29)] obviněná zpochybňuje vypovídací hodnotu a tím i využitelnost závěrů odborného hodnocení či výpovědi V. a namítá neopodstatněnost toho, že se soud opřel o výpovědi zaměstnanců společnosti, které pokládá za „značně subjektivní a bez znalosti relevantních ekonomických výkazů“, pak jde opět toliko o předkládání jejího vlastního hodnotícího úsudku, který však z pohledu dovolacího soudu nemůže nalézti jí očekávaného účinku [požadavek na zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.]. Dovolací soud by totiž do zhodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů mohl zasáhnout jen tehdy, bylo-li by toto výsledkem libovůle, tzn. že by zcela postrádalo logickou strukturu a trpělo tak výraznými vadami, jak byly vymezeny výše (bod 23.). Toto však ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně nelze konstatovat, neboť jeho hodnocení obsažené v hodech 30. až 41., je komplexní a odpovídající požadavku §2 odst. 6 tr. ř. Opačný závěr je naopak třeba učinit ve vztahu k hodnocení předkládané obviněnou v jejím dovolání, které je selektivní, soustřeďuje se na vyjímání částí poznatků plynoucích z jednotlivých důkazů, které jsou prezentovány jako plně podporující obhajobu obviněné či svědčící o tvrzeném extrémním rozporu. Navíc je v něm opomíjeno, že v jiné části argumentace je význam příslušného důkazu pro tvorbu skutkových zjištění samotnou obviněnou zpochybňován [např. bod 30) a v něm v souvislosti s tvrzením o extrémním rozporu odkaz na výpověď svědka G., tj. jednoho ze zaměstnanců společnosti, jejichž výpovědi má dovolatelka bez vyložení vlastních důvodů takového posouzení za „značně subjektivní“].
35. Není úkolem dovolacího soudu, aby opětovně a v celistvosti opakoval obsah jednotlivých důkazů a jejich význam pro rozhodnutí, která soudy nižších stupňů učinily. Ve vztahu ke stavu společnosti řízené obviněnou dostačuje odkázat na to, že soud prvního stupně vyšel z poznatků plynoucích z většího počtu důkazů (např. bod 33.), a důvodně přihlédl zejména i těm, které prokazovaly dluhy společnosti – viz např. neuhrazené platby vůči státním institucím a zdravotním pojišťovnám (bod 38.) Na základě uvedených skutečností je třeba konstatovat, že není žádného důvodu k tomu, aby stran hodnocení prokázání existence subjektivní stránky trestného činu nebylo vycházeno z těch skutkových závěrů, o něž soudy (rozsudek soudu nalézacího v bodě 42.), svůj právní závěr o existenci eventuálního úmyslu obviněné podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku opřely.
36. Jak správně připomenul ve svém vyjádření k dovolání obviněné státní zástupce, o zavinění v této formě ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění, pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Navíc je třeba zdůraznit, že o eventuální úmysl se jedná i v případě „pouhého“ smíření se pachatele se vznikem následku ve smyslu úpravy obsažené v §15 odst. 2 tr. zákoníku.
37. Uvedená úmyslná forma zavinění obviněné se vztahuje i k jednání popsanému pod bodem 10) odsuzujícího výroku o vině, jak bude dále ještě rozvedeno. Ve vztahu k zavinění dalších dílčích útoků pokračujícího trestného činu [body 1) až 9) a 11) až 16)] se z důvodů toho, že nejsou předmětem posuzování dovolacího soudu, toto rozhodnutí nevyjadřuje.
38. Z toho, co v části II. dovolání obviněná uplatnila, lze dovodit (neboť to její mimořádný opravný prostředek výslovně nezmiňuje), že zpochybnění závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu namítá skrze tvrzenou neexistenci příčinného vztahu mezi svým jednáním a vzniklým škodlivým následkem, který se podle zjištění soudů projevil účinkem v podobě újmy nastalé na majetku obce Polkovice ve výši 170 642 Kč.
39. Pokud jde o to, jak je (přípustnou částí dovolání obviněné) napadený skutek [bod 10)] popsán v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu (viz výše bod 1.), pak s přihlédnutím k tomu, že za součást jeho popisu (jakožto toliko jednoho procesně samostatného skutku a současně dílčího útoku pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku) je nutno brát i to, co vyjadřuje slovní popis celého skutku de iure , tj. právě zmíněného pokračujícího trestného činu (pasáž předcházející konkretizaci šestnácti útoků a pasáž navazující), nevznikají pochybnosti o naplněnosti jak objektivní, tak i subjektivní stránky označeného zločinu i v případě tohoto přezkoumávaného dílčího útoku. Subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku ve formě jí upraveného úmyslného zavinění (s vazbou na §13 odst. 2 tr. zákoníku) dostatečně vyjadřuje ta část popisu skutku, v níž soud zmiňuje, že dále v bodech 1) až 16) konkretizovaným způsobem obviněná jednala přesto, že „si musela být a byla vědoma neúnosné ekonomické situace společnosti, která již nebyla objektivně schopna dále podnikat, zejména však plnit své závazky, ke kterým se pod jejím vedením zavazovala“ , resp. že smlouvy uzavírala „při nutném vědomí o neschopnosti K. řádně a včas splnit své povinnosti ze závazkových vztahů, do kterých K. pod jejím obchodním vedením vstupovala, a to již v okamžicích jejich vzniku“. Takový popis je pro vyjádření nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zcela dostačující. Objektivní stránku pak zcela dostatečně (i v kontextu údajů předcházejících a navazujících) vymezuje popis obsažený v bodě 10).
40. Pokud by dovolací soud vycházel toliko z takto vyjádřeného skutkového zjištění (a nutno připomenout, že důvodnost užité právní kvalifikace skutku se zásadně posuzuje ve vztahu k jeho popisu obsaženému ve výrokové části rozsudku), pak by ve své podstatě již nemusel ničeho dodávat. Z pohledu namítaného porušení práva obviněné na spravedlivý proces [(bod 8) dovolání] však bylo třeba reagovat na to, co stran tohoto skutku ve výše označeném směru dovolatelka uplatnila.
41. Obviněná – aniž by v dané souvislosti námitku extrémního rozporu explicitně vznesla – se snaží poukazem na znění uzavřené smlouvy svou argumentací doložit nedůvodnost skutkového závěru soudů činícího ji odpovědnou za vznik škody. Tvrzením, že nedala žádný pokyn k tomu, aby byla od objednatele plnění (obce Polkovice) vyžádána úhrada peněžní částky předem na základě vystavení zálohové faktury, fakticky brojí proti tomu, co je v popisu tohoto dílčího útoku vyjádřeno slovy „načež od objednatele vyžádala zálohu ve výši 170.642 Kč, kterou jí objednatel dne 28. 7. 2015 uhradil“.
42. Soud druhého stupně na obsahově shodnou odvolací námitku reagoval v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku tak, že uzavřel, že obviněnou odkazovaný obsah smlouvy, resp. okolnost, že „ve smlouvě uzavřené s obcí Polkovice nebyla sjednána záloha, obžalovanou nevyviňuje, když v dané společnosti byla zaužívána praxe vystavování zálohových faktur, což se stalo i v případě obce Polkovice. Například z výpovědi svědka M. B., obchodního zástupce společnosti, vyplynulo, že v případě obce Polkovice bylo po této obci požadováno uhrazení zálohy ve výši 170.642 Kč. U všech ostatních zakázek se od zákazníků požadovalo uhrazení zálohy ve výši 50%, v některých případech i ve výši 100 % z ceny zakázky. O výši zálohy a jejím dalším využití vždy rozhodovalo vedení v čele s jednatelkou, tedy obžalovanou. V této souvislosti je možno uvést, že ani z výpovědi obžalované nevyplývá, že by výslovně, oproti zaužívané praxi, dala v případě obce Polkovice pokyn k nevystavení zálohové faktury.“ Nesprávnost tohoto závěru obviněná zpochybňuje námitkami obsaženými v části II. svého dovolání (výše bod 5.).
43. Samotné skutkové zjištění, že takovým způsobem společnost fungovala, je důkazním řízením ve smyslu požadavku §2 odst. 6 tr. ř. prokázáno a je třeba zmínit, že vůči tomuto dílčímu skutkovému zjištění se nevymezuje ani samotná dovolatelka, která – jak již uvedeno výše – své výhrady vztáhla k závěru o celkové nezpůsobilosti společnosti plnit své závazky vzhledem k jejímu neuspokojivému stavu. Vyšly-li však soudy z toho, že ekonomický stav společnosti byl špatný a že její fungování (prezentované navenek v důsledku zamlčení skutečného stavu jako bezproblémové) v době inkriminované ve skutečnosti již nebylo možno pokládat za způsobilé dostát obviněnou uzavíraným závazkům (svědek D. G.: „Bylo to vytloukání klínu klínem.“ , svědkyně V. H.: „Každý druhý telefonát byla upomínka o zaplacení.“ ), pak soudy dovozený závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým škodlivým následkem a rovněž závěr o jejím zavinění ve formě eventuálního úmyslu může obstát. V uvedeném směru je třeba toliko dodat, že pro dovození závěru o vině pachatele, který jako statutární orgán za společnost jednal, trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby se společnost nacházela v insolvenci. Není tudíž třeba podrobněji reagovat na ty části námitek dovolatelky, které se stavem společnosti z tohoto hlediska zabývají.
44. Soudy na podkladě svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti vyšly z toho, že se smluvními stranami byly navazovány nové kontraktační vztahy z důvodu získání peněžních prostředků nezbytných na chod obviněnou řízené společnosti, neboť z tohoto důvodu jim uložila, aby „byly zakázky přijímány pouze se zálohou ve výši 30 až 50% ceny zakázky, aby bylo na nákup materiálu“ (svědek G.). Svědek M. B., který sjednával zakázku s obcí Polkovice, neuvedl nic o tom, že by byl v tomto případě instruován postupovat jinak, než bylo zvykem. Podle něj se vybíraly zálohy cca 50% ceny, někdy i 100% ceny, výši stanovovali buď M. Č., nebo D. G.
45. Pokud za této situace neučinila obviněná zvláštní kroky k tomu, aby od obce Polkovice žádná záloha nebyla vyžádána, pak nelze tvrdit, že by mezi jejím jednáním, tj. a) uzavřením smlouvy s tímto subjektem a b) instruováním podřízených o vybírání záloh a vznikem škody zaplacením požadované zálohy, za niž obec Polkovice neobdržela žádné plnění, nebyla dána příčinná souvislost. Nenastala totiž žádná okolnost, která by tento kausální nexus přetrhla.
46. Stejně tak není možno tvrdit, že by jednání obviněné, vzniklý následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem nepokrývalo zavinění obviněné ve formě eventuálního úmyslu. Obviněná si byla vědoma neutěšeného stavu společnosti a toho, že tato již nemůže dostát nově přejímaným závazkům, a byla tudíž minimálně smířena s ním, že objednané práce společnost neprovede a nebude mít prostředky ani na to, aby uhrazenou zálohu vrátila. O této alternativě musela vědět (pokud by se zakázka udělala, bylo by to na úkor jiné – svědek G., dluhy společnosti rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tudíž složka vědomostní u ní dána byla, složka volní má podobu nejméně smíření ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku.
47. S přihlédnutím k těmto vývodům je třeba dojít k závěru, že obviněnou uplatněným námitkám (primárně skutkového charakteru) není možno přiznat důvodnost. Skutková zjištění vyjádřená v rozsudcích soudů nižších stupňů, vyvozená při dodržení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., je třeba mít za odpovídající požadavku §2 odst. 5 tr. ř. V důsledku toho nelze ani přisvědčit tvrzení obviněné, že k jejich vydáním došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. K úpravě obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy lze uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
K výroku o náhradě škody
48. Jak již bylo uvedeno (bod 28.), k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení může dojít jen v případě vadné aplikace normy hmotně právní, za kterou je třeba v případě výroku o náhradě škody považovat tu, jež vymezuje podmínky odpovědnosti škůdce, dobu možného uplatnění nároku z této odpovědnosti (promlčecí doba), zániku odpovědnosti (prekluzivní lhůta), apod. Uvedený dovolací důvod nelze uplatnit toliko z důvodu požadavku na zvrácení názoru týkajícího se možného uplatnění takového nároku a možnosti rozhodnutí o něm v rámci adhezního řízení z důvodů ryze procesních.
49. Právě v uvedeném směru však jsou uplatněny námitky dovolatelky. K tomu lze připomenout, že soud prvního stupně odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních nikoli snad proto, že by neshledal hmotně právní důvody pro přiznání uplatněných nároků, nýbrž z důvodu vedení (a neskončení) insolvenčního řízení vedeného ohledně společnosti K. (viz bod 46. jeho rozsudku). Důvod, proč odvolací soud rozhodl způsobem odlišným, spočívá v tom, že nalézacím soudem uvedené vývody shledal nesprávnými (bod 19. jeho rozsudku).
50. Dovolací argumentace obviněné (část IV. dovolání) se věnuje problematice procesní, obviněná se hlásí k názoru vyslovenému nalézacím soudem v bodě 46. jeho rozsudku a rozebírá otázku §68 o. z. k. Otázka zpochybnění hmotně právní důvodnosti přiznání nároků poškozených není v dovolání vznesena.
51. Za této situace se dovolací soud omezuje na konstatování, že obviněnou vznesená argumentace není z formálního hlediska podřaditelná pod jí uplatněný dovolací důvod, a proto (stejně jako v případě námitek směřujících proti výroku o vině) není způsobilá vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
52. Požadavku obviněné na to, aby dovolací soud na podkladě jejího mimořádného opravného prostředku napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. nebylo možno vyhovět ze dvou důvodů. Ve vztahu k výrokům podle body 1) až 9) a 11) a 16) takové řešení nebylo možné již proto, že se jimi dovolací soud vůbec nemohl (v důsledku nepřípustnosti dovolání v této části) zabývat. Ve vztahu k výroku pod bodem 10) navržený procesní postup nebyl možný (bez ohledu na to, zda by byly skutkové námitky obviněné shledány důvodnými pro existenci extrémního nesouladu) proto, že by vyžadoval vyslovení zcela jiných skutkových závěrů, k čemuž prakticky v řízení dovolacím vůbec nemůže dojít (důkazní řízení nezbytné pro jiné hodnocení důkazů již provedených či provádění důkazů nových Nejvyšším soudem, aby mohl dospět k odlišným skutkovým závěrům, se v dovolacím řízení neprovádí – viz §265o odst. 2 tr. ř.).
53. Protože podstata dovolání obviněné (i v její přípustné části) primárně zpochybňovala skutková zjištění soudů a teprve sekundárně namítala nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, resp. stran výroku o náhradě škody byla založena na procesních (nikoli hmotně právních) výhradách, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je na místě toto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
54. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
55. Toto rozhodnutí vydal Nejvyšší soud při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
56. Co se týče podnětu obviněné o odklad výkonu rozsudku, ten nebyl shledán opodstatněný již proto, že směřoval ve značné části vůči výrokům, jež vůbec nemohly být rozhodnutím dovolacího soudu dotčeny. Protože o podnětu obviněné (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) není třeba vydat samostatné rozhodnutí, je důvod jeho nevyhovění vyložen předsedou senátu na tomto místě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu