ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.474.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 474/2020-731
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 7 To 323/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 130/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 2 T 130/2017, byli spoluobvinění M. M., L. M. a K. P. uznáni vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že: „dne 7. 9. 2016 v době kolem 11:45 hodin v Praze 10, ul. XY, před domem č. XY, nejprve obžalovaný M. M. nezjištěným způsobem překonal centrální zámek motorového vozidla Mercedes Benz Sprinter, bílé barvy, rz XY, vnikl do vozidla, to prohledal a odcizil z něj notebook zn. HP v hodnotě 1.000,- Kč, navigaci zn. Navigon s paměťovou kartou zn. Navigon Europa v hodnotě 400,- Kč, ocelový lankový zámek v hodnotě 400,- Kč, taštičku na zip v hodnotě 30,- Kč a deodorant Fa MEN v hodnotě 20,- Kč, ke škodě P. B., nar. XY, kterému tak způsobil škodu ve výši nejméně 1850,- Kč na hodnotě odcizených věcí, ve vozidle byl přistižen poškozeným P. B., který se jej po prvotní vzájemné slovní rozepři pokusil zadržet, přitlačil jej ke zdi, následně se na místo dostavili obžalovaní L. M. a obžalovaná K. P., kteří předtím opodál hlídali, a snažili se obžalovanému M. M. pomoci dostat se ze zadržení, kdy poškozeného P. B. napadli tak, že nejprve poškozeného nezjištěným způsobem úderem do zad srazili na zem a následně obžalovaný L. M. a posléze i obžalovaný M. M. mu do obličeje nastříkal slzotvornou tekutinu a následně se všichni obžalovaní snažili z místa utéci, poškozenému se však podařilo zadržet obžalovanou K. P. za batoh, načež obžalovaní M. M. a L. M. se na místo vrátili, aby obžalované P. pomohli, přičemž opět stříkali slzotvorným sprejem poškozenému P. B. do obličeje, až ten obžalovanou P. pustil, a poté všichni obžalovaní z místa utekli a následně si odcizené věci rozdělili, přičemž poškozený P. B. při napadení utrpěl pohmoždění bederní páteře a podvrtnutí pravé nohy v tzv. Lisfrankově kloubu, kdy náklady na léčbu utrpěných zranění hradila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a činily 1.117,- Kč, přičemž utrpěná zranění omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu cca jednoho měsíce, a to bolestmi zad a bolestmi poraněné nohy, kdy nebyl schopen na nohu došlápnout a byl schopen chodit pouze o berlích a po dobu tří týdnů nemohl vykonávat svou práci řidiče.“
3. Obviněný M. M. byl za uvedené přečiny a dále za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [v bodech II./1, 3, 4 podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ], přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným pod body I., II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 9 T 52/2017, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2017, odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 9 T 52/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušovaný výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Rovněž spoluobviněným L. M. a K. P. byly uloženy (souhrnné) tresty.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně, uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.117,- Kč jako náhradu škody. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. V. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. M. a L. M., bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 7 To 323/2019. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl ve vztahu k obviněnému L. M. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §261 tr. ř. za použití §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu též ve vztahu k obviněné K. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že spoluobvinění L. M. a K. P. byli uznáni vinnými pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kteréžto trestné činy spáchali tím, že „dne 7. 9. 2016 v době kolem 11:45 hodin v Praze 10, ul. XY, před domem č. XY, nejprve společně s nimi obžalovaný M. M., narozený XY, nezjištěným způsobem překonal centrální zámek motorového vozidla Mercedes Benz Sprinter bílé barvy, rz XY, vnikl do vozidla, to prohledal a odcizil z něj notebook zn. HP v hodnotě 1.000,- Kč, navigaci zn. Navigon s paměťovou kartou zn. Navigon Europa v hodnotě 400,- Kč, ocelový lankový zámek v hodnotě 400,- Kč, taštičku na zip v hodnotě 30,- Kč a deodorant Fa MEN v hodnotě 20,- Kč, vše ke škodě poškozeného P. B., nar. XY, kterému tak způsobil škodu ve výši nejméně 1.850,- Kč na hodnotě odcizených věcí, zatímco obžalovaní L. M. a K. P. opodál po dohodě s ním hlídali okolí, načež obžalovaný L. M. byl v daném vozidle přistižen poškozeným P. B., který se ho po prvotní vzájemné slovní rozepři pokusil zadržet a přitlačil ho ke zdi, vzápětí se na místo dostavili obžalovaní L. M. a K. P. a snažili se obžalovanému M. M. pomoci dostat se ze zadržení a odnést odcizené věci, kdy poškozeného P. B. napadli tak, že nejprve ho nezjištěným způsobem úderem do zad srazili na zem a následně obžalovaný L. M. a posléze i obžalovaný M. M. mu do obličeje nastříkali slzotvornou tekutinu, načež se všichni obžalovaní snažili z místa utéci, poškozenému se však podařilo zadržet obžalovanou K. P. za batoh, takže obžalovaní M. M. a L. M. se na místo vrátili, aby obžalované K. P. pomohli, přičemž opět stříkali slzotvorným sprejem poškozenému P. B. do obličeje, až ten obžalovanou K. P. pustil, a poté všichni obžalovaní z místa utekli a následně si jednotlivé odcizené věci rozdělili, přičemž poškozený P. B. při napadení utrpěl pohmoždění bederní páteře a podvrtnutí pravé nohy v tzv. Lisfrankově kloubu, kdy náklady na léčbu utrpěných zranění hradila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a činily 1.117,- Kč, přičemž utrpěná zranění omezovala poškozeného P. B. v obvyklém způsobu života po dobu přibližně jednoho měsíce, a to bolestmi zad a bolestmi poraněné nohy, kdy nemohl na nohu došlápnout a byl schopen chodit pouze o berlích a po dobu tří týdnů nemohl vykonávat svou práci řidiče.“ Současně jim byly uloženy tresty a podle §228 odst. 1 tr. ř. též povinnost uhradit společně a nerozdílně s obviněným M. M. poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 1.117,- Kč. Poškozená J. V. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody uplatněným ve vztahu k obviněným L. M. a K. P. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného M. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
8. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, který je mu kladen za vinu, jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Měl též za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že by byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Dodal, že trestní řízení také obsahovalo závažné procesní vady.
9. Následně rozvedl, že nechtěl poškozenému ublížit na zdraví a ani s tím nebyl srozuměn. Snažil se utéci, byl však poměrně razantním způsobem zadržen poškozeným, de facto napaden, a dostal se s ním do potyčky. V potyčce však byl agresivnější poškozený a on (obviněný) se pouze snažil dosáhnout toho, „že se mu podaří utéct“, nikoli způsobit poškozenému újmu na zdraví. Pokud by se jej poškozený nesnažil zadržet, se spoluobviněnými by utekli a k žádné újmě na zdraví by nedošlo. Jestliže by chtěli skutečně poškozenému způsobit ublížení na zdraví, mohli by zvolit mnohem razantnější způsob útoku. Poškozenému nedal žádnou ránu pěstí a pepřový sprej použil až tehdy, když se ocitl v bezvýchodné situaci. Pokud by sprej nepoužil, tak by byl buď poškozeným zbit, nebo zadržen policií, popř. jeho přítelkyně. Způsob útoku, který nebyl nijak brutální, svědčí o tom, že neměli v úmyslu poškozenému způsobit újmu na zdraví. Nesouhlasil s tím, že útok byl veden takovou intenzitou, že jim muselo být zřejmé, že mohou poškozeného vážně zranit. Dodal, že podstatný je jeho vnitřní vztah ke způsobenému následku, nikoliv legitimnost zadržení nebo skutečně způsobený následek. V návaznosti na to namítl, že nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví, a proto není dána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace není možné uzavřít, že spáchal přečin ublížení na zdraví.
10. Podle obviněného odvolací soud zvolil nesprávnou právní kvalifikaci i ohledně přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho jednání nelze kvalifikovat jako napadení jiného na místě veřejnosti přístupném, neboť se nejednalo o napadení, nýbrž o snahu vymanit se ze zadržení. Nebýt toho, že jej poškozený přistihl a násilím se jej pokusil zadržet, on (obviněný) by žádného násilí neužil a z místa by utekl. Jestliže pouze reagoval na zadržení poškozeným, nemůže se jednat o napadení. Zranění poškozeného jsou pouhým nechtěným a nezamýšleným důsledkem jeho snahy zadržet obviněné a jejich snahy vyhnout se zadržení, nikoliv následkem plánovaného útoku v úmyslu způsobit mu újmu na zdraví nebo jej napadnout.
11. Obviněný rovněž soudům vytkl, že užily nesprávnou právní kvalifikaci, jestliže jej uznaly vinným též přečinem krádeže. Podle jeho přesvědčení nebylo spolehlivě prokázáno jeho jednání, byla porušena zásada in dubio pro reo a v důsledku toho došlo i k chybnému právnímu posouzení.
12. Dále namítl, že procesními pochybeními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť policejní orgán, státní zástupce, soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v rozporu se zákonem. Policejní orgán vydal usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nezákonné (absentuje zde popis zákonných znaků – objektu, objektivní a subjektivní stránky – skutkové podstaty přečinu krádeže, přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví, včetně popisu toho, jakým způsobem všichni obvinění naplnili znaky spolupachatelství k těmto přečinům) a v jeho důsledku bylo přípravné řízení provedeno v rozporu se zákonem, a ostatní orgány činné v trestním řízení nezjednaly nápravu. Odvolací soud měl postupovat v souladu s §258 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. ř. a zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Soud prvního stupně měl podle §314c tr. ř. přezkoumat obžalobu z hledisek pro předběžné projednání obžaloby (§181 odst. 1, 186 tr. ř.) a následně podle §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 7 To 323/2019, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby zrušil též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 2 T 130/2017, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nové projednání a rozhodnutí věci.
14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého odvolání, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že všem obviněným, tedy i obviněnému M. M. muselo být jasné, že poškozeného mohou vážně zranit, neboť společným jednáním úderem do zad srazili poškozeného na zem, následně mu do obličeje nastříkali slzotvornou tekutinu, učinili útok vůči tělu důraznějším s tím, že toto jednání opakovali poté, když chtěli obviněné K. P. pomoci z místa utéct. Poškozenému tak bylo způsobeno zranění, které jej v obvyklém způsobu života omezovalo po dobu jednoho měsíce. Jednání se dopustili na místě veřejnosti přístupném, čímž naplnili zákonné znaky skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Použitá právní kvalifikace je tak zcela přiléhavá.
15. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 7 To 323/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. V posuzované věci však část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž má za to, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho jednání, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž na tomto základě dovozuje chybné právní posouzení skutku.
24. V uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [potažmo písm. l )] tr. ř. zde ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Tytéž závěry platí i ve vztahu k jeho námitce o vadném zahájení jeho trestního stíhání a navazujícím nesprávném postupu soudů obou stupňů.
26. Nad tento rámec Nejvyšší soud stručně uvádí následující skutečnosti.
27. V první řadě konstatuje, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Pro tento případ je nutno upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), z něhož mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
28. Dále je třeba připomenout, že podle §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3, §159b odst. 1, 3 a 4 nebo §159c odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
29. V návaznosti na to je zapotřebí konstatovat, že k výhradám obviněného vůči usnesení o zahájení trestního stíhání v dané věci nelze přisvědčit. V tomto usnesení jsou nezaměnitelně určeny osoby, vůči nimiž bylo trestní stíhání zahájeno, popis skutku, který jim byl kladen za vinu, vymezený tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestných činů, jež v něm byly spatřovány, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Popis stíhaného skutku přitom obsahuje skutkové okolnosti naplňující znaky skutkových podstat těchto trestných činů, a to včetně úmyslného zavinění obviněných, i toho, jaký byl jejich podíl na páchání trestné činnosti. Popis je rozfázován na část vztahující se k vniknutí vozidla, které bylo vykradeno, a na část vztahující se k útoku na poškozeného snažícího se zadržet zloděje a následně útěk spoluobviněných z místa činu. Dané skutečnosti byly popsány v podrobnostech odpovídajících tomu, že se jednalo o počáteční fázi trestního řízení. Ne všechny skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku totiž musí být v této fázi nutně známy, proto není možné reálně požadovat, aby byl popis skutku zcela přesný a vyčerpávající. Možno ovšem uzavřít, že daný popis odpovídá dikci zákona. Nelze mu vytknout, že by tímto popisem nebyly naplněny zákonné požadavky, a nelze tudíž přisvědčit ani tvrzení dovolatele o porušení pravidel spravedlivého procesu.
30. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
31. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
32. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
33. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
34. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
35. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však presentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
36. Podstata další dovolací argumentace obviněného (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci tohoto podání) spočívá v tom, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť absentoval úmysl ublížit na zdraví, protože se chtěl pouze vymanit ze zadržení a utéci, a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nejednalo o napadení, nýbrž stále o snahu vymanit se ze zadržení a utéci.
37. Ve stručnosti třeba připomenout, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
38. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). [ in.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1541s.].
39. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 1 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
40. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Při eventuálním úmyslu pachatel zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-223).
41. Jsou-li tato obecná východiska vztažena na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, pak je patrno, že argumentaci obviněného není možné přisvědčit. Dovolatel tvrdí, že jeho úmyslem nebylo zranit poškozeného, nýbrž vymanit se ze zadržení a utéci. Toto jeho tvrzení, jež vysvětluje motiv společného jednání jeho a spoluobviněných, však nemůže mít žádný vliv na posouzení subjektivní stránky posuzovaného skutku mimo jiné ve vztahu ke způsobenému následku v podobě ublížení na zdraví poškozeného P. B. Podstatným je totiž spolehlivě zjištěný fakt, že všichni obvinění společně zaútočili na jmenovaného poškozeného, přičemž povaha tohoto útoku i jeho intenzita byla taková, že nelze pochybovat o jejich úmyslném zavinění zahrnujícím i způsobení následku v podobě ublížení na zdraví poškozenému. Ačkoliv nyní tvrdí, že pokud by chtěl poškozeného zranit, užil by intenzivnější formu, je zřejmé, že tuto intenzivnější formu již (v rozporu s jeho tvrzením) společně se spoluobviněnými použil, což plyne i ze zjištěného zranění poškozeného popsaného podrobně ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jež lze podle znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství hodnotit již jako středně těžké. Úmysl ublížit na zdraví poškozenému tedy byl naplněn.
42. Dovolatel rovněž (jak již výše uvedeno) namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nejednalo o napadení, nýbrž o snahu vymanit se ze zadržení.
43. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
44. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Spadá pod ni rovněž n apadením jiného , kterým je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3321s.).
45. Ve světle uvedeného nelze ani v této námitce obviněnému přisvědčit. Ani sám obviněný netvrdil, že by snad fyzicky neútočil proti poškozenému, toliko svůj útok zdůvodňoval tím, že se nejednalo o napadení. Jak však již popsáno výše, jeho zdůvodnění snahou vymanit se ze zadržení a utéci je toliko motivem jeho útoku, nic to ovšem nemění na objektivně zjištěném faktu, že společně se spoluobviněnými jiného, tedy poškozeného P. B., úmyslně fyzicky napadl (a úmyslně mu způsobil ublížení na zdraví), čímž nesporně naplnil pojmový znak „výtržnost“. Této výtržnosti se dopustil na místě veřejnosti přístupném. Je přitom možno dodat, že j ednání poškozeného bylo nutnou obranou ve smyslu §29 tr. zákoníku a současně oprávněným zadržením ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř., proti nimž není žádná obrana přípustná. Jednání obviněného tedy bylo protiprávním napadením jiného. Obviněný se proto mýlí, domnívá–li se, že jej může vyvinit jeho tvrzení, že pouze reagoval na zadržení poškozeným a že z jeho strany nešlo o napadení, nýbrž pouze o snahu vymanit se ze zadržení.
46. Lze tedy shrnout, že námitky uplatněné dovolatelem byly pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem nepodřaditelné, dílem zjevně neopodstatněné.
47. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného dílem míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., a dílem byly zjevně neopodstatněné, nemohly věcně naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
48. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu