ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.495.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 495/2020-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 61 To 503/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 33/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 19 T 33/2019, byl obviněný P. Ch. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ), uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zák. (ad 1., ad 3.), dílem v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 3.) [bod 1. a 3. rozsudku]. Dále byl uznán vinným přečinem podvodu §209 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2.], jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1. „v době od 28. 12. 2018 od 15:00 hodin do 2. 1. 2019 do 03:50 hodin v XY, v ulici XY č. XY, pomocí předtím zakoupeného páčidla vypáčil okno objektu ve vlastnictví společnosti Rezidence Na Hřebenkách a.s., a při tomto způsobil poškození hliníkového rámu okna ve výši 20 134 Kč a následně přes parapet vlezl do kanceláře v pronájmu společnosti BRK DK a.s. a v zadní místnosti kanceláře, ve které je umístěn IT server, opět pomocí páčidla vypáčil ke zdi připevněný kovový trezor šedé barvy zn. CISA o rozměrech 35x25x38 cm ve vlastnictví společnosti Rezidence Na Hřebenkách a.s. a způsobil jeho poškození ve výši 4 271 Kč, a následně z něj odcizil velký technický průkaz č. XY, osvědčení o registraci vozidla č. XY, servisní knížku, 3 karty CCS č. XY, č. XY, č. XY a klíče s dálkovým ovládáním sekčních vrat, vše k vozidlu tov. zn. Škoda Superb, RZ: XY, VIN XY, následně toto vozidlo tov. zn. Škoda Superb, RZ: XY v hodnotě 270 517 Kč pomocí klíčů z trezoru odcizil a takto odcizené vozidlo nejméně do 4. 1. 2019, kdy vozidlo prodal, užíval a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti BRK DK a.s., IČ: 057 85 936, se sídlem Malé Náměstí 138, Praha 1, škodu na odcizení vozidla a dalšího příslušenství v celkové výši 270 517 Kč a poškozené společnosti Rezidence Na Hřebenkách a.s., IČ: 241 52 285, se sídlem Malé náměstí 138/4, Praha 1, vypáčením okna a vypáčením trezoru způsobil škodu na poškození celkově ve výši 24 405 Kč, a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2T 197/2014, s nabytím právní moci dne 23. 4. 2015, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 40 měsíců, který vykonal dne 14. 11. 2017,
2. dne 4. 1. 2019 v době od 15:00 hodin do 16:00 hodin v XY, v době kdy užíval vozidlo tov. zn. Škoda Superb, RZ: XY, VIN XY, v úmyslu se obohatit, se na parkovišti u XY, v ulici XY, na základě schůzky zprostředkované P. M., sešel se zájemcem o koupi tohoto vozidla, a to poškozeným J. V., nar. XY, a předstíral, že je majitelem společnosti BRK DK a.s., se sídlem Malé Náměstí 138, Praha 1, tedy i majitelem a provozovatelem vozidla, a s poškozeným téhož dne uzavřel kupní smlouvu o prodeji vozidla za částku 40 000 Kč s tím, že hotovost ve výši 25 000 Kč převzal od poškozeného ihned při sepsání kupní smlouvy oproti předání obou technických průkazů, zelené karty, klíčů a vozidla a zbývající částka ve výši 15 000 Kč měla být zaplacena do jednoho měsíce, čímž způsobil poškozenému J. V., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 25 000 Kč,
3. v době od 04:00 hodin do 04:25 hodin dne 8. 1. 2019 v XY, v ulici XY č.p. XY, v úmyslu se obohatit, po otevření neuzamčené branky vniknul na pozemek rodinného domu, kde z levé strany domu nezjištěným předmětem vypáčil jednokřídlé plastové okno garáže o rozměru 107x40 cm a způsobil jeho poškození ve výši 5 840 Kč, tímto oknem poté přelezl do garáže a sklepních prostor rodinného domu, následně z odemknutého a v garáži zaparkovaného vozidla tov. zn. Volvo C70, RZ: XY, ze spínací skříňky vozidla, odcizil klíč od vozidla a dálkové ovládání od vjezdových vrat ve výši celkově 5 284 Kč a v úmyslu se obohatit, do odemknutého a v garáži zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Volvo C70 N, RZ: XY, v hodnotě 93 200 Kč, naložil dvě krabice s poškozenými harddisky bez hodnoty, láhev 0,7 l alkoholu Metaxa 5* v hodnotě 259 Kč, láhev 0,5 l slovinské vinné pálenky v hodnotě 699 Kč, box s 8 kusy doutníků zn. Cohiba Esplendidas v hodnotě 6 077 Kč, skládací jízdní kolo zn. Tern Swoop D8, nezj. výr. č., v hodnotě 8 995 Kč, a dále se pokusil naložit horské jízdní kolo zn. Jekkyle v hodnotě 15 999 Kč, které se však do prostoru vozidla nevešlo a zůstalo opřené o vozidlo, přičemž při nakládání těchto věcí do vozidla způsobil u čelní hrany levých předních dveří protržení látky střechy v délce 6 cm, v zadní části na levé straně v oblasti sloupku protržení látky střechy v délce 10 cm, poškodil povrch koženého potahu na zádové opěrné části levého předního sedadla a v prostoru za pravým předním sedadlem způsobil prolomení podkladu podlahy v délce 10 cm, čímž vznikla škoda na poškození vozidla v celkové výši 92 389 Kč, přičemž následně byl vyrušen majiteli domu a vypáčeným oknem v garáži utekl i s klíčem od vozidla a dálkovým ovládáním, a tímto jednáním se pokusil způsobit poškozeným J. L., nar. XY, a H. H., nar. XY, oba bytem XY škodu na odcizení ve výši 32 029 Kč a způsobil škodu na poškození ve výši 5 840 Kč a dále poškozené spol. Microshop, s.r.o., IČ: 26165031, se sídlem Pod Marjánkou 1448, Praha 6 způsobil škodu na odcizení ve výši 5 284 Kč a pokusil se způsobit škodu na odcizení ve výši 93 200 Kč a způsobil škodu na poškození potahu a střechy vozidla v celkové výši 92 389 Kč, a výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2T 197/2014, s nabytím právní moci dne 23. 4. 2015, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, který vykonal dne 14. 11. 2017“.
2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018, byl odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti BRK DK, a.s., škodu ve výši 20 359 Kč, poškozené společnosti Rezidence Na Hřebenkách, a.s., škodu ve výši 24 405 Kč, poškozenému J. V. škodu ve výši 25 000 Kč, poškozeným manželům J. L. a H. H. škodu ve výši 5 840 Kč a poškozené společnosti Microshop, s.r.o. škodu ve výši 92 389 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost BRK DK, a.s., poškozená společnost Rezidence Na Hřebenkách, a.s. a poškození manželé J. L. a H. H. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 61 To 503/2019 takto: Podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a dále ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti BRK DK, a. s., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku byl obviněný P. Ch., odsouzen za trestné činy uvedené v napadeném rozsudku a za sbíhající se přečin podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018, podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost BRK DK, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Uvedl, že napadá výrok o vině (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně) a současně s ním souvisejícím výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a to v té části, která se týká jednání spočívajícího ve vypáčení okna s jeho poškozením ve výši 5 840,- Kč při vloupání do domu poškozených J. L. a H. H. V daných souvislostech zdůraznil, že okno, kterým vlezl do garáže domu uvedených poškozených, nevypáčil, nýbrž pootevřené jej bez poškození otevřel, a to prostřednictvím pojistky daného okna. Nesouhlasí proto s žalovaným skutkem v tom, že měl nezjištěným předmětem toto okno vypáčit. Tomu odpovídaly jeho podrobné a autentické výpovědi v přípravném řízení. K této otázce byli vyslechnuti svědci, poškození manželé H. H. a J. L., jejichž výpovědi nepůsobí usvědčujícím dojmem, naopak podporují jeho výpověď ve věci páčidla, když žádný předmět, kterým by se mohl vloupat garážním oknem, v jeho rukou neviděli, ani po něm nezůstal na místě činu. Dále poškození sdělili, že v minulosti došlo k neoprávněnému vniknutí do daného domu a v poslední době (před vloupáním) docházelo k častým planým poplachům. Ani další důkazy výpověď obviněného nevyloučily. U domu nalezená trasologická stopa nepatřila obviněnému, naopak prokazuje výskyt jiné osoby. Na základě takového skutkového stavu bylo před soudy obou stupňů navrhováno doplnit dokazování o zprávu místního oddělení Policie ČR k hlášeným vloupáním do předmětného domu, neboť k poškození okna mohlo dojít při jiných pokusech o vloupání do tohoto domu. Soudy obou stupňů však takový návrh na doplnění dokazování zamítly. Obhajoba má za to, že na základě zjištěného skutkového stavu existovaly důvodné pochybnosti a navrhovaný důkaz mohly soudy opatřit zcela bez obtíží. Tím, že soudy takový důležitý důkaz nevyžádaly a neprovedly jej, došlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
6. Dále obviněný vyjádřil výhrady vůči výroku o náhradě škody způsobené na osobním automobilu zn. Volvo poškozené společnosti Microshop, s.r.o. Uvedl, že soudy obou stupňů při zjišťování škody a její výše nepostupovaly v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, jež sjednotilo výklad hmotněprávního ustanovení o určení výše škody. Podle tohoto stanoviska je v každém konkrétním případě zásadně třeba nejdříve dospět k dílčímu závěru o nemožnosti reálného zjištění skutečné výše škody, jako rozdílu mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodávala nepoškozená věc, a cenou, za kterou se obvykle prodávala odpovídající věc s poškozením, které způsobil obviněný. Až pokud uvedené není možné, pak je třeba stanovit výši škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu. V dané věci soudy uzavřely, že výše škody je rovna nákladům na opravu vozu ve výši 92 389,- Kč podle znaleckého posudku znalce Ing. Kadlece, ačkoliv byl v řízení zjištěn rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle věc prodávala nepoškozená a věc s poškozením, které způsobil obviněný, neboť znalec při výslechu před soudem uvedl, že by byla asi o 50 % menší, tzn. tímto znalec dospěl, ve smyslu uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, ke zjištění výše škody v částce 46 600,- Kč (obvyklá cena vozu před poškozením byla znalcem zjištěna ve výši 93 200,- Kč). Skutečná výše škody mohla být ještě nižší, neboť poškozený J. L. vypověděl, že pořizoval druhé stejné vozidlo, kvůli náhradním dílům, za cenu přibližně 800,- Euro (tj. asi 20 800,- Kč). Obviněný má za to, že skutečná škoda nemohla činit více, než je součet této ceny a nákladů na práci při opravě poškození (2 996,- Kč), který činí 23 796,- Kč. Dodal, že poškozené vozidlo není historický ani raritní vůz, jak bylo nižšími soudy uvedeno, a že nelze přisvědčit jejich závěrům, že výměnou originálního dílu za poškozený muselo dojít k znehodnocení předmětného vozu, jenž byl starší a opotřebovaný. Na základě uvedeného má za to, že škoda zjištěná nižšími soudy ve výši 92 389,- Kč nepředstavuje skutečnou škodu v trestněprávním smyslu.
7. Dovolatel rovněž napadl výrok o trestu s tím, že nad rámec uvedeného uplatňuje námitky týkající se jednak uložení souhrnného trestu, jednak nedostatečného zohlednění kritérií stanovených pro uložení trestu v ustanovení §39 tr. zákoníku. K otázce souhrnného trestu nejdříve konkretizoval, jaké tresty mu byly uloženy. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 7 To 216/2019, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018, mu byl pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 44 To 346/2019, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 T 31/2019, mu byl pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř a půl roku. V nyní posuzované věci jej soudy odsoudily za trestné činy spáchané ve dnech 28. 12. 2018, 4. 1. 2019 a 8. 1. 2019, tzn. tyto trestné činy byly spáchány dříve, než byly vyhlášeny výše uvedené odsuzující rozsudky soudů prvního stupně (dne 21. 2. 2019 a 27. 6. 2019). Vztah souhrnnosti podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je tedy dán ve vztahu k trestným činům obsaženým v obou pozdějších rozsudcích (Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního soudu pro Prahu 8), což má svou logiku v tom, že zákonodárce neklade k tíži obžalovanému časovou prodlevu mezi spácháním trestného činu a jeho potrestáním. Pokud soudy obou stupňů argumentovaly tím, že vztah souhrnnosti je dán toliko mezi trestnými činy v nyní posuzované věci a trestnými činy, za něž byl obviněný odsouzen v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 139/2018, a nikoliv také k trestným činům, za něž byl odsouzen v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 31/2019, přičemž mezi těmito trestnými činy je dán vztah recidivy, pak je třeba podle obviněného uvést, že se jedná o vztah nepravé recidivy a trestní zákoník pro takový případ výslovnou úpravu nemá. Soudy však tuto otázku vykládají v jeho neprospěch, ačkoliv v trestním právu hmotném platí zákaz analogie v neprospěch pachatele. Na základě výše uvedeného má dovolatel za to, že mělo být postupováno podle §43 a násl. tr. zákoníku, kdy vztah souhrnnosti trestných činů souzených v této věci je dán k trestným činům ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 139/2018 a ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 31/2019.
8. Následně obviněný uvedl, že pokud se soudy nižších stupňů neztotožnily s jeho argumentací ohledně souhrnného trestu, měly při uložení trestu podle §39 tr. zákoníku zohlednit i celkovou délku nepodmíněných trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy za spáchání dalších trestných činů. Má za to, že v daném případě je zjevně nepřiměřená celková výše trestů odnětí svobody v délce 7,5 let. S odkazem na vztah a úměry mezi výší způsobené škody a výší trestu upozornil, že celková výše způsobené škody je ve všech uvedených řízeních necelých 1,9 mil. Kč, a nedosahuje tak ani poloviny rozpětí trestní sazby od dvou do osmi let skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se znakem způsobení značné škody, tj. škody v rozsahu nejméně 500 000,- Kč a méně než 5 000 000,- Kč. Zákonným hlediskům proto jako přiměřená odpovídá celková výše trestů odnětí svobody v trvání 4,5 roku.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 61 To 503/2019, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 19 T 33/2019, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ve smyslu §265r tr. ř. souhlasil s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K prvnímu okruhu uplatněných námitek (výhrady vůči výroku o vině uvedeném pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně a s ním souvisejícímu výroku o náhradě škody ve výši 5 840,- Kč poškozeným H. H. a J. L.) uvedl, že tyto neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Poukázal na to, že není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje či která více odpovídá jeho představám. Ve věci přitom nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž zcela správně označily jako nadbytečný a neprovedly důkaz v podobě zprávy místního oddělení Policie ČR k hlášeným vloupáním do daného objektu.
11. Dále státní zástupce uvedl, že druhá skupina námitek týkající se chybného zjištění výše škody způsobené skutkem pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněná. Soudy při jejím určení postupovaly v souladu s §137 tr. zákoníku i v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005. Vozidlo daného typu poškozené inkriminovaným způsobem se v době a místě činu podle soudy reflektovaných závěrů soudního znalce, obvykle neprodávala a neprodává. Z tohoto důvodu je na místě uplatnit výpočet škody podle nákladů na opravu vozidla. Úvahy, zda se jedná či nejedná o raritní vůz, jsou bezpředmětné, stejně tak jako úvahy o zhodnocení vozidla opravou, když jejím provedením dochází ke ztrátě originality.
12. K námitkám směřujícím vůči uloženému trestu státní zástupce poznamenal, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněný neuvádí konkrétní judikaturu Ústavního soudu, v níž mají být takový právní názor a praxe „často kritizovány“ jako porušení práva na spravedlivý proces, a proto považuje státní zástupce za obtížné, takovou proklamaci vyvracet. Má za to, že obviněný má zřejmě na mysli, že zásah dovolacího soudu je v daném ohledu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Pokud byl obviněnému, jenž je mimo jiné vícenásobným speciálním recidivistou se 17 záznamy v Rejstříku trestů, uložen za několik trestných činů spáchaných vůči více poškozeným ze ziskuchtivosti a s rozmyslem souhrnný trest odnětí svobody fakticky ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby odvíjející se od znění §325 odst. 2 tr. zákoníku (6 měsíců až 6 let), pak nepřipadá v úvahu učinit předmětem přezkumu dovolacím soudem a už vůbec považovat jej za nepřiměřeně přísný. Na tom nic nemění ani další trest odnětí svobody udělený mu za jinou trestnou činnost. Státní zástupce si je vědom nedávného nálezu Ústavního soudu ohledně kumulace trestů, k jehož aplikaci dovolání implicitně směřuje. Daný nález byl vydán ve zcela odlišné věci a jeho použití v tomto řízení by nebylo přiléhavé, neboť tehdy mělo jít o kriminalitu záležející v přechovávání a distribuci drog páchanou z mladické nerozvážnosti ve věku blízkém mladistvým, přičemž se primárně jednalo o vzájemnou výpomoc drogově závislých osob, nikoliv o organizovanou činnost s účelem dosažení zisku. Nešlo tedy o obviněného, který měl bohaté zkušenosti s výkonem trestu, jako v případě dovolatele, který krátce po skončení posledního trestu opět začal páchat trestné činy. Celkový součet trestů se jeví jako poměrně přísný, ale s přihlédnutím ke shora vylíčeným okolnostem nikoliv nepřiměřený či nespravedlivý.
13. Následně státní zástupce konstatoval, že důvodnost nelze přiznat ani relevantním výhradám ke způsobu ukládání souhrnného trestu. Podrobně vyložil svoji reakci na tyto výhrady se závěrem, že nelze souhlasit s tím, že by pro situaci tzv. nepravé recidivy neměl trestní zákoník výslovnou úpravu (mj. odkázal na dikci §43 odst. 2 tr. zákoníku a zdůraznil, že souhrnný trest má pachateli zabezpečit stejné postavení, jako by šlo o trest úhrnný) a že v případě trestné činnosti řešené Obvodním soudem pro Prahu 8 prováděné až po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 nešlo o reálný souběh, a proto za trestnou činnost z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 nemohl být ukládán souhrnný trest k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a trest z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 nemohl být dotčen ani rozsudkem vyneseným v nyní posuzované věci.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dovodil, že námitky obviněného zčásti odpovídající §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
15. Obviněný k vyjádření státního zástupce zaslal nesouhlasnou repliku. Ve vztahu k výroku o vině uvedl, že argumentace státního zástupce se objevuje pravidelně a je vedena snahou dosáhnout odmítnutí dovolání, ačkoliv účelem a smyslem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů. Státní zástupce odmítá, aby byl vyhledán a proveden důkaz významný ve prospěch obviněného. Není možné v souladu se zásadou in dubio pro reo obviněného odsoudit, pokud pochybnosti o vině i přes provedené dokazování přetrvávají. Pokud soudy, jako této věci, reagují tak, že raději nebudou vyhledávat a provádět důkazy, jedná se o jeden z nejvážnějších zásahů do práv obviněného a práva na spravedlivý proces vůbec. Ryze formalistické argumenty státního zástupce nejsou ani přiléhavé důvodům uvedeným v dovolání a míří jiným směrem. Dovolatel nenamítal nesprávné skutkové zjištění či extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, což by mohl při námitce absence navrhovaného důkazu, namítat těžko, ale to, že důležitý důkaz nebyl soudy vyhledán a proveden, ač se tak mohlo stát – tzn. porušení základního práva na spravedlivý proces, které je i Nejvyšším soudem podřazováno pod uplatněný dovolací důvod.
16. K argumentaci státního zástupce týkající se otázky škody na osobním automobilu uvedl, že tato zjevně nerozlišuje škodu v trestněprávním a občanskoprávním smyslu. Určení škody v trestněprávním smyslu je klíčové z hlediska trestní odpovědnosti, tedy ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu a v té souvislosti s uložením trestu. V daném případě soudní znalec uvedl, že se domnívá, že by cena vozidla byla asi o 50 % nižší, než jaká byla cena vozidla před poškozením. V daném případě druh poškození neodpovídá totální škodě, ačkoliv vyčíslení škody je prakticky rovno ceně vozu. Ve vztahu k námitkám státního zástupce týkajících se uloženého trestu uvedl, že i zde je patrná nepřiléhavost k argumentaci zastávané v odvolání. Dovolatel nenamítal vztah souhrnnosti mezi trestnými činy z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního soudu pro Prahu 8, k čemuž se vyjadřuje státní zástupce, ale ve vztahu k souhrnnosti trestných činů souzených v této věci k trestným činům ve věcech vedených před Obvodním soudem pro Prahu 4 a Obvodním soudem pro Prahu 8. Výklad státního zástupce považuje obviněný za nepřiléhavý. Nesouhlasí se státním zástupcem ani v otázce spravedlnosti a přiměřenosti trestu. Výši trestu v konkrétní věci určuje vedle způsobené škody také existence polehčujících či přitěžujících okolností, ale hledisko výše škody, od níž je odvozena výše trestní sazby, je hlediskem zásadním.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 61 To 503/2019, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. Obviněný v podaném dovolání dílem uplatnil námitky, jež se s věcným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ostatně i jiných důvodů dovolání) rozešly. Jednalo se o námitky, jež směřovaly do roviny skutkové, resp. procesní - výhrady vůči skutkovému zjištění soudů nižších stupňů popsanému v bodě 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně vůči zjištění, že do rodinného domu poškozených J. L. a H. H. vniknul vypáčením plastového okna garáže. V tomto směru soud ů m obou stup ňů vyt kl v první řadě neúplné dokazování, nespr á vn é hodnocen í d ů kaz ů, porušení zásady in dubio pro reo a vadn á skutkov á zji š t ě n í, přičemž usiloval o prosazení vlastní verze skutkového stavu věci (tvrdil, že okno, jímž vlezl do garáže uvedeného domu, nevypáčil, nýbrž pootevřené bez poškození otevřel).
24. V tomto směru nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V posuzované věci však extrémní nesoulad není dán.
26. Je totiž zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy (nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl. Je přitom zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil, přičemž též dostatečně vyložil důvody, pro které nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby. K tomu je možno (stručně) dodat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
27. V těchto souvislostech je možno stručně poznamenat, že soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění vyjádřená v bodě 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně mají dostatečné obsahové ukotvení v provedených důkazech, a to především ve výpovědích poškozených H. H. a J. L. a listinných důkazech. Jak na to důvodně poukázal též státní zástupce, oba poškození vyloučili možnost, že by okno bylo v kritickém čase otevřeno, když logicky zmínili i tehdejší zimní období, ve kterém by je takto neponechali. Podle poškozeného J. L. by navíc pachatel ani nemohl zvenčí přes plot a zahradu toto okno vidět a všimnout si tak jeho otevření tak, jak to popisoval obviněný. V řízení se přitom neobjevila žádná okolnost zpochybňující jejich věrohodnost. Samotné poškození okna je zjevné z protokolu o ohledání místa činu i pořízené fotodokumentace.
28. Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
31. Další argumentací, již nebylo možno pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání) podřadit, byly výhrady obviněného, podle nichž mu byl uložen nepřiměřený trest. Je totiž třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. Nad tento rámec lze dodat, že obviněnému byl (v rámci souhrnného trestu) uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným. Dlužno poznamenat, že při ukládání trestu odnětí svobody není možné mechanicky vypočítávat jeho výši prostým matematickým promítnutím výše škody do trestní sazby. Výměra trestu se odvíjí od řady dalších okolností. Pokud byl obviněnému, jenž byl mnohokrát soudně trestán, je speciálním (majetkovým) recidivistou a nyní posuzovanou trestnou činnost spáchal nedlouho po výkonu posledního trestu odnětí svobody (opakovaný výkon trestu odnětí svobody tedy na něj neměl prakticky žádný pozitivní vliv), uložen za více trestných činů spáchaných vůči více poškozeným (mj. ze ziskuchtivosti a s rozmyslem) souhrnný trest odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby vymezené v ustanovení §325 odst. 2 tr. zákoníku (šest měsíců až šest let), pak takový trest nelze označit, přes existenci dalšího trestu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 T 31/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 44 To 346/2019, za nepřiměřený.
33. Naproti tomu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit dovolatelovu námitku o nesprávně určené výši škody na automobilu zn. Volvo C70 (bod 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a jeho námitku ohledně souhrnného trestu. Těmto námitkám však nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
34. Pokud se týká stanovení výše škody způsobené na uvedeném osobním automobilu, odkazuje obviněný na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, které uvádí: „Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (nyní §137 tr. zákoníku) bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně. Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením“. Na základě tohoto stanoviska se snažil dovodit, že škoda byla nesprávně stanovena, neboť podle jeho názoru měla škoda vyjadřovat 50% hodnoty daného vozidla před poškozením, tedy 46.000,- Kč, případě ještě méně, neboť stejné vozidlo na náhradní díly poškozený zakoupil za částku 800 Euro.
35. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že pokud soudy nižších stupňů v daném konkrétním případě stanovily výši škody na předmětném vozidle na základě metody účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením (konkrétně ve výši 92 389,-Kč), nepostupovaly v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku ani s citovaným stanoviskem. Jak již výše zmíněno, z hlediska možnosti použití uvedené metody je zásadně třeba v každém konkrétním případě nejdříve dospět k dílčímu závěru o nemožnosti reálného zjištění skutečné výše škody jako rozdílu mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává nepoškozená věc, a cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává odpovídající věc poškozená. Ve shodě se státním zástupcem je zde třeba připomenout výpověď znalce Ing. Stanislava Kadlece, který před soudem uvedl, že „zájemců o takové vozidlo není mnoho a kdo o to bude mít zájem, tak bude chtít to vozidlo perfektní, jakmile na něm bude nějaký problém, tak to už pro něj přestává si myslím mít tu cenu, tady je zásadní ta originalita toho vozidla, takže jaká by byla prodejní cena takto poškozeného vozidla, to je dost hypotetická odpověď, protože na tom trhu se nevyskytují“ . Z uvedeného plyne, že věc s takovým charakterem, rozsahem a stupněm poškození, jež způsobil obviněný, se v době a místě činu obvykle neprodávala a neprodává. Za tohoto stavu je zjištění výše škody jako rozdílu mezi cenou nepoškozené věci a cenou věci poškozené ve smyslu výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu prakticky nemožné a v souladu s tímto stanoviskem pak nastupuje vyčíslení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením, což soudy provedly. Hypotetická odpověď znalce, jak ji tento sám nazval, o ceně automobilu asi o 50 % menší než činila před poškozením, na správnosti postupu soudů nižších stupňů v daném směru nemůže nic změnit. Určení výše škody podle první metody, tedy podle rozdílu ceny věci před poškozením a její ceny po poškození pachatelem, a to v době a místě činu obvyklé, se v tomto případě jevilo jakožto nepřiléhavé a zcela nevýstižné proto, že se jedná o cenu raritního automobilu, tedy v tomto případě nelze hovořit a ceně v místě a čase obvyklé, neboť se nejedná o věc, která je běžně v prodeji a nelze takto stanovit její cenu. Tuto skutečnost potvrdil soudní znalec, když uvedl, že předmětné vozidlo není na trhu v České republice vůbec nabízeno a pro srovnání na německém trhu je také spíše ojedinělé. Bezpředmětné jsou přitom laické a nijak konkrétně nedoložené úvahy obviněného vztahující se k tomu, zda poškozený vůz byl či nebyl tzv. raritní. Soudy neměly důvod relativizovat tvrzení znalce, podle něhož se o takový vůz jednalo. Totéž platí z výslechu znalce pramenící zjištění k pravděpodobnému znehodnocení a nikoliv zhodnocení předmětného řídce provozovaného a garážovaného auta opravou, když jejím provedením dochází ke ztrátě jeho originality, která je u automobilů tohoto druhu významným atributem. K uvedenému je na místě ještě připomenout, že pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005).
36. Se státním zástupcem se pak lze ztotožnit i v dalším směru, tedy že teoreticky lze najít na světě kupce jakékoliv poškozené věci, kterým může být např. úzce specializovaný sběratel některých kuriozit či podobná osoba. V řadě případů, jakým je i tento, však bude takové hledání kupce velice obtížné a bude vyžadovat dlouhý čas a vynaložení úsilí i jiných prostředků. Počet potenciálních kupujících automobilu se specifickým provedením karosérie typu kabriolet již sám o sobě není široký. Je pak obecně známo, že okruh zájemců o automobily poškozené tak výrazným způsobem, jakým je právě u kabrioletu protržení látky střechy, prolomení podkladu podlahy a další, bude ještě daleko menší než těch, kteří chtějí zakoupit vozidlo nepoškozené. Jeví se proto zcela nevhodné, aby subjektu poškozenému trestným činem nebyl přiznán nárok na náhradu škody stanovený účelně vynaloženými náklady na uvedení věci v předešlý stav s odkazem na to, že ryze teoreticky může údajně najít člověka, který by projevil zájem o koupi takto zdevastovaného auta. Není možné na poškozeného přenášet problémy a komplikace, jež by s sebou nesla snaha o takový prodej a které vznikly výlučně následkem jednání obviněného coby škůdce. Skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Smyslem a účelem ustanovení, přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody, je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. Je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. V daných souvislostech je pak na místě (i se zřetelem k argumentaci obsažené stran otázky škody na osobním automobilu v replice obviněného) dodat, že je nutné dbát na vzájemnou vyváženost trestněprávní a občanskoprávní úpravy a při stanovení výše škody dospět ke stejným závěrům (neměl by tedy být rozdíl mezi výší škody stanovené pro účely trestního řízení a výší škody určené pro rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení) [viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005].
37. Lze tudíž uzavřít, že v daném případě nepřicházelo určení výše škody na základě kritéria obvyklé ceny v úvahu a bylo nutné užití tzv. nákladové metody, tedy podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením. Znalcem přitom byly tyto náklady přesvědčivě vyčísleny. Soudem prvního stupně tedy byla na tomto základě výše škody zjištěna správně.
38. Pokud se týká námitky týkající se otázky uložení souhrnného trestu, je třeba uvést následující skutečnosti.
39. Ukládání souhrnného trestu se řídí ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož „[s]oud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.“.
40. Z uvedeného plyne, že souhrnný trest nastupuje na místo úhrnného trestu, který by byl jinak pachateli ukládán, kdyby se o všech sbíhajících se trestných činech téhož pachatele rozhodovalo ve společném řízení. Proto se na ukládání souhrnného trestu užijí všechny zásady platné pro ukládání úhrnného trestu. Cílem §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako kdyby šlo o trest úhrnný. Znamená to tedy, že odsouzený musí být v případě uložení souhrnného trestu zásadně ve stejné situaci jako při uložení trestu úhrnného, tj. jako by bylo rozhodnuto o všech spáchaných trestných činech v jednom řízení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 13/1968-I. Sb. rozh. tr.).
41. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. rozhodnutí č. 41/1968 Sb. rozh. tr., podobně též rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 52/1971 Sb. rozh. tr.).
42. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je totiž možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek:
a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele,
b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém),
c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele.
43. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. R 34/1965). Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později.
44. Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 598 až 602.].
45. Se zřetelem k těmto teoretickým východiskům je třeba učinit závěr, že argumentace obviněného stran otázky uložení souhrnného trestu i ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 T 31/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 44 To 346/2019, a kterou spáchal dne 4. 3. 2019, tedy až po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 2. 2019 ve věci sp. zn. 1 T 139/2018, obstát nemůže. Jím prosazovaný výklad ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku je mylný, popírající smysl a význam zmíněného ustanovení. Jak již výše řečeno, rozhodující je okamžik prvého vyhlášení odsuzujícího rozsudku bez ohledu na to, zda byl či nebyl v dalším řízení zrušen, za předpokladu, že konečným rozhodnutím je vina oním trestným činem, stran něhož k vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku došlo, vyslovena. Jakýkoli trestný čin, který pachatel spáchá poté, co byl rozsudkem vysloven výrok o jeho vině konkrétním trestným činem, nemůže být pokládán za spáchaný v souběhu s tímto předchozím trestným činem. Týká se to nejen trestného činu spáchaného za podmínek recidivy, tj. po pravomocném odsouzení, ale i trestného činu spáchaného za podmínek mnohosti sui generis (resp. tzv. nepravé recidivy), tj. v mezidobí od vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku do nabytí jeho právní moci.
46. Z uvedeného plyne, že za správné je nezbytné pokládat řešení, které soudy nižších stupňů vyjádřily v dovoláním napadených rozhodnutích. Dodat lze to, že obviněnému byl správně uložen souhrnný trest za trestné činy uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (viz shora bod 1.) a za sbíhající se přečin podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 T 139/2018.
47. Ze všech výše uvedených skutečností je zřejmé, že část námitek dovolatele se s uplatněným dovolacím důvodem (i jinými důvody dovolání) míjela a zbývající část, formálně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, byla zjevně neopodstatněná.
V.
48. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo jako celek zjevně neopodstatněné, a proto rozhodl o jeho odmítnutí v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu