ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.671.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 671/2020-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání obviněného J. D., nar. XY, XY, bytem XY a obviněného M. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019, č. j. 8 To 329/2019-251, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 161/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019, č. j. 8 To 329/2019-251, byl k odvolání J. D., M. P. a D. K. (ten dovolání nepodal), zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. ve výrocích o uložených trestech a výroku o náhradě škody rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3 T 161/2018, kterým byli všichni obvinění uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněný J. D. (dále jen „D.“, příp. „dovolatel“) odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný M. P. (dále jen „P.“, příp. „dovolatel“) byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou [obviněný D. K. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců a současně byl nad obviněným vysloven dohled – viz blíže rozsudek odvolacího soudu], podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému P. uloženo zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 8 000 Kč, a nově odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného D. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněného P. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, [obviněného K. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu] a poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Obviněný D. prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že naplnění podmínek zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „krajský soud i přes skutečnosti uvedené v odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku nesprávně dospěl k právnímu závěru, že ve vztahu k poškozenému byla použita pohrůžka zpřerážení rukou a nohou a zcizení movitých věcí z jeho domu, aniž by však ze záznamu u hlavního líčení vyplynulo, že by poškozenému čímkoliv vyhrožoval“ . Poukazuje dále na skutečnost, že peníze, které získal pro L. Š., použil pro svoji potřebu a následně je poškozenému vrátil. Z uvedených jím tvrzených skutečností dovozuje, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako zpronevěra nebo zatajení věci, nikoli jako trestný čin vydírání. V další části dovolání zpochybňuje jemu uložený trest, neboť podle jeho mínění nebylo postupováno v souladu s ustanovením §39 odst. 1 tr. zákoníku, když nebyla vzata v úvahu skutečnost, že až na výjimku (v roce 2014) vedl od roku 2003 dlouhodobě řádný život a trestné činnosti se nedopouštěl, a že rovněž měla být brána v úvahu skutečnost, že odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 82/2002 již mělo být zahlazeno. Uvedené okolnosti, stejně jako nepřihlédnutí soudů ke skutečnosti, že má vyživovací povinnost k pěti nezl. dětem, odůvodňují dle něj jeho přesvědčení, že mu byl uložen nepřiměřený trest, a proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Obviněný P. prostřednictvím svého obhájce rovněž odkázal na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by se on (myšleno obviněný P.) dopustil zastrašování vůči poškozenému Z. Poukázal na to, že se vůči poškozenému žádného násilí nedopustil a ani mu osobně žádným násilím nevyhrožoval, a pokud by se měl nějakého protiprávního jednání dopustit, pak snad v nejkrajnějším případě poškození cizích práv. Je však přesvědčen, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a proto měl být obžaloby zproštěn a nikoli odsouzen, když navíc „nebylo ani prokázáno, že by všichni tři společně poškozeného vydírali“. Poukazuje na to, že soudy „ve spěchu, bez hlubšího zamyšlení se nad věcí“ tuto posuzovaly, a tudíž se dopustily mnoho chyb, jak již uvedl ve svém odvolání [mj. poukázal na nedostatky spočívající v použití nesprávných výrazů]. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek zrušil, a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na věcnou stránku podaných dovolání se k těmto nebude věcně vyjadřovat a uděluje výslovný souhlas, a to i v zájmu urychlení řízení, s projednáním věci v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k argumentaci obou obviněných je nutno konstatovat, že tato je obsahově shodná s jejich obhajobou v řízení před soudy nižších stupňů [ v řízení před soudem prvního stupně oba shodně uváděli, že to byl svědek Š., který chtěl po poškozeném peníze, a proto požádal obviněného D., aby z poškozeného peníze „vytáhnul“. S poškozeným se normálně bavili, říkali mu, ať nemá strach, nevyhrožovali mu (říkali mu, ať se nebojí – bylo na něm vidět strach, uváděl obv. P.). V řízení o odvolání obv. P. argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že by všichni poškozenému vyhrožovali, nebo společně vydírali, a proto ani nemůže být naplněn znak odstavce 2 §175 tr. zákoníku a on by měl být obžaloby zproštěn. Obviněný D. uváděl, že mu nebylo prokázáno, že by spáchal čin, kterým byl uznán vinným, soudu prvního stupně vytkl mj. také nepřiměřeně přísný trest, když nebyly brány v úvahu polehčující okolnosti ].
10. S ohledem na charakter uvedených námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
11. Ve vztahu k námitkám obviněných, které se vztahují k jejich výhradám ke způsobu hodnocení důkazů soudy a otázce zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Zmiňují-li oba obvinění prostřednictvím svých obhájců, že již v předchozí fázi řízení poukazovali na řadu pochybení soudu prvního stupně, která nebyla soudem odvolacím napravena, když přitom není z dovolání zřejmé, které konkrétní námitky oproti těm, se kterými se odvolací soud vypořádal, a které shodně jako v dovolání směřovaly proti hodnocení důkazů, měli na mysli, pak nelze za obviněné domýšlet nejen rámec těchto jejich námitek, ale ani případný odkaz na námitky uplatněné v odvolání – avšak v dovolání nekonkretizované, když uvedené výhrady nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu (viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Současně je potřebné obviněné také upozornit na skutečnosti vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
13. Obvinění patrně přehlížejí, že jejich vina byla po provedeném dokazování podle závěrů nižších soudů prokázána nejen výpovědí poškozeného, kdy tento jednoznačně uvedl, že všichni obvinění, kteří stáli kolem něj asi na metrovou vzdálenost, po něm chtěli peníze a její částku v průběhu doby snižovali, a přitom mu všichni vyhrožovali mj. „zlámáním nohou, rukou“, že „si to u něj doma vyberou na majetku“ atd., pokud peníze nedostanou. Do rámce logických úvah soudů nižších stupňů, že se obvinění dopustili jednání, pro které byli následně odsouzeni, zapadají i vlastní výpovědi obviněných, kdy např. uváděli, že poškozený měl z nich strach (logicky se pak nejednalo o přátelskou návštěvu, při které by tomu tak asi nebylo, neboť proč jinak by měl z obviněných poškozený strach). Pro strach poškozeného (a tím hodnověrnost jeho výpovědi) z počínání obviněných svědčí i další části z výpovědí obviněných, kdy uváděli, že svědek Š. po nich chtěl „vymožení dluhu po poškozeném“ – viz výpověď obviněného D. Tedy již sama tato skutečnost bezpochyby nenasvědčuje v rámci logiky tomu, že obvinění vedli s poškozeným „nezávazné klábosení“, ale pokud měli vymoci po poškozeném peníze, postupovali tak, že poškozený z jejich jednání měl strach, a proto jim peníze vydal. Logiku popírající předchozí argumentaci obviněných představuje také část výpovědi spoluobviněného K., když uváděl, že se poškozenému představil cizím jménem, avšak na svoji obhajobu neopomenul zdůraznit, že poškozenému nevyhrožovali a říkali, ať se nebojí, když se ptali „co chce udělat s fakturou od Š.“ a sám poškozený jim nabídl částku 25 000 Kč. Jednání obviněných bylo tedy prokázáno nejen výpovědí poškozeného, ale vyplynulo z logického hodnocení výpovědí obviněných ve vazbě na vymáhání pohledávky pro svědka Š., stejně jako nepřesvědčivé výpovědi tohoto svědka, oproti výpovědi svědka D. a M., kterým se poškozený bezprostředně po „návštěvě vymahačů“ o této návštěvě zmínil a jimi mu bylo doporučeno věc oznámit policii. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se podrobně otázkou hodnocení provedených důkazů zabýval, lze na toto odůvodnění (viz bod 13) odkázat, stejně jako na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz body 9-10).
14. Argumentují-li obvinění tím, že jim nebylo prokázáno, že by poškozenému vyhrožovali, jak je uvedeno ve skutkovém zjištění, pak je nutno je upozornit na skutečnost, že tímto tvrzením nezpochybňují hmotně právní ustanovení, které by odůvodňovalo použití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jimi uplatněného dovolacího důvodu), ale namítají nesprávné hodnocení důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav, který ve své podstatě neodpovídá jejich představám, neboť podle jejich verze skutkového děje „nedošlo k žádnému nátlaku na poškozeného, nevyhrožovali mu zpřerážením rukou a nohou a odcizením movitých věcí, pokud nezaplatí“. Podle verze obviněných se tito poškozeného zeptali, co chce udělat s fakturou od Š. a poškozený sám jim nabídl 25 000 Kč. V rámci logického hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. se lze pozastavit nad skutečností, že obvinění „měli z poškozeného vytáhnout peníze pro Š.“, avšak peníze získané od poškozeného si rozdělili mezi sebou, což jistě dokresluje profil obviněných ve vztahu k hodnověrnosti jejich výpovědí.
15. V návaznosti na shora uvedené (viz bod 13) považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněné upozornit, že byli uznáni vinnými, „že pod pohrůžkou násilí nutili, aby poškozený něco konal a takový čin spáchali nejméně se dvěma osobami společným jednáním“ . Při správnosti skutkových zjištění (která obvinění v dovolání napadají), při prokázání, že obvinění poškozenému, vyhrožovali zpřerážením rukou a nohou a zcizením movitých věcí, pokud nezaplatí“ (zákonný znak pohrůžky násilí, aby poškozený něco konal), naplnili obvinění i znak nejméně se dvěma osobami. [ Pokud okresní soud použil termín zcizení, neuvědomil si rozdíl mezi tímto pojmem (občanskoprávní termín upraven např. §2079 obč. zákoníku) a pojmem odcizit (např. v souvislosti s §205 tr. zákoníku). Z logiky věci – postupu chování obviněných bylo snad i obhajobě zřejmé, že nesprávně použitého termínu „zcizení“ bylo použito ve vazbě na získání majetku násilnou cestou, pokud peníze nevydá poškozený dobrovolně. Uvedená nepřesnost nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. ]. V této souvislosti je vhodné obviněné upozornit, že z výpovědi poškozeného vyplynulo, že jej všichni obvinění obstoupili, přitom měli pronášet již shora uvedené výhružky. Za takto zjištěné situace jsou pak naplněny znaky §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [tolik k argumentaci obviněného P., že samotná přítomnost tří osob neopodstatňuje použití soudy zvolenou právní kvalifikaci (viz rozh. č. 11/2006 Sb. rozh. tr.)].
16. K námitce obviněného D., že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když nebylo respektováno ustanovení §39 tr. zákoníku atd., považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit tohoto dovolatele na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. V návaznosti na shora uvedené lze již pouze uvést, že obviněnému bylo za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným, možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, jde o druh trestu, který bylo možno obviněnému za spáchaný trestný čin uložit, současně jde o trest uložený v rámci trestní sazby. V souvislostí s otázkou fikce, na kterou obviněný rovněž upozornil ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 82/2002, Nejvyšší soud pouze poznamenává, že „tato fikce“ nebrání, aby soud při hodnocení pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k páchání trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnosti jeho nápravy atd. (viz rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Vyživovací povinnost obviněného k nezl. dětem, které se dovolává, mu bezpochyby byla známa v době jeho jednání a nebránila mu v páchání trestné činnosti.
17. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného P. na „přerušení výkonu trestu odnětí svobody“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu