ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.748.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 748/2020-721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného J. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2019, č. j. 5 To 79/2019-643, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2019, č. j. 5 To 79/2019-643, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2019, č. j. 1 T 8/2019-573, kterým byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. (blíže rozsudek soudu prvního stupně).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2019, č. j. 5 To 79/2019-643, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného uplatněný dovolací důvod byl naplněn tím, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Toto nesprávné právní posouzení podle obviněného spočívalo v tom, že soudy nižších stupňů jeho vinu vybudovaly na výpovědi poškozené, která je však „omezena na svéprávnosti z důvodu podstatně sníženého intelektu“. V této souvislosti poukázal na to, že soudy výpovědi poškozené uvěřily, přestože pěstounka poškozené i vedoucí chráněného bydlení uvedly, že poškozená má sklony ke lhaní, aniž by dostatečně přesvědčivě se vypořádaly (myšleno soudy) s jeho obhajobou, že zranění mohl poškozené způsobit jiný pachatel, případně si zranění mohla způsobit sama. Další námitka spočívala v tom, že pokud by i byl pachatelem jednání, pro které byl odsouzen, pak mu nebyl prokázán úmysl poškozenou usmrtit, neboť za situace, kdy první řez v čelové části hlavy byl veden větší silou, nic mu nebránilo, v případě, že chtěl skutečně poškozenou usmrtit, vést tyto řezy stejnou intenzitou i na krku poškozené, přesto však bylo prokázáno, že byly vedeny menší silou. Nedostatečně byla podle obviněného vzata v úvahu i skutečnost, kterou potvrzuje i sama poškozená, že učinil kroky k nápravě svého jednání a okamžitě zavolal záchrannou službu. Výše uvedené skutečnosti měly být podle mínění obviněného zohledněny a skutek měl být z trestného činu vraždy překvalifikován (např. těžké ublížení na zdraví). Dovolatel je rovněž přesvědčen, že z důvodu faktické konzumpce nemohlo být jeho jednání kvalifikováno současně jako pokus trestného činu vraždy a výtržnictví pouze s odkazem na naplnění formálního znaku obou trestných činů „napadení jiného“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a budou-li pro to podmínky, zprostil obviněného obžaloby, případně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že obviněný v dovolání uplatňuje svoji již dříve uplatněnou obhajobu, se kterou se soudy nižších stupňů odpovídajícím způsobem vypořádaly. Podle státní zástupkyně nejen z výpovědi poškozené, ale také výpovědí dalších svědků a znaleckého posudku vyplynulo, že se děj odehrál v intencích skutkového zjištění soudu prvního stupně, a vzhledem k charakteru námitek uplatněných v dovolání navrhla, dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že námitky obviněným uplatněné jsou opakováním jeho obhajoby v předchozí fázi trestního řízení. V řízení před soudem prvního stupně rovněž uváděl, že poškozenou nenapadl; poškozená měla být napadena nějakým neznámým klukem; poškozené přivolal záchrannou službu; (v přípravném řízení oproti tomu tvrdil, že poškozenou vůbec nezná a viděl jí ležet poraněnou a od krve – tuto výpověď změnil na základě kamerového záznamu, a následnou změnu své výpovědi (že byla poškozená napadena neznámým klukem) vysvětlil, že tak učinil na základě domluvy s poškozenou, která to iniciovala). Soud prvního stupně na uvedenou argumentaci obviněného reagoval na základě provedených důkazů např. v bodě 19 svého rozsudku [ke změně výpovědi obviněného], v bodě 20 [k hodnověrnosti výpovědi poškozené na základě výpovědí svědků M. a R.] či v bodech 21-22 [kde soud prvního stupně logickými úvahami vyvrací nelogičnost obhajoby obviněného]. V řízení před odvolacím soudem pak obviněný mj. poukazoval na to, že zranění poškozené způsobil neznámý kluk, případně si zranění mohla způsobit sama, což podle něj nevyloučil ani znalecký posudek, že pokud by byl pachatelem a chtěl poškozenou usmrtit, nic mu nebránilo v tom, aby stejnou silou vedl všechny řezy vůči poškozené. S těmito námitkami se odvolací soud vypořádal např. v bodě 17 [k otázce možného sebepoškození se poškozenou], v bodě 22 [k charakteru zjištěného poranění poškozené]. Ze shora uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že obviněný v dovolání uplatnil obsahově shodné námitky jako v předchozích fázích trestního řízení. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky obviněného byly směřovány proti pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy a přečinu výtržnictví, a to v souvislosti s otázkou faktické konzumpce (viz níže), přestože byl uznán vinným i dalšími trestnými činy.
9. S ohledem na charakter uvedených námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
10. Vedle shora uvedeného je však současně nutno také zdůraznit, že veškerá argumentace obviněného, byť podřazená pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně směřuje proti skutkovému zjištění, tudíž nemá svůj základ v podmínkách vymezených pro uplatnění zmíněného dovolacího důvodu, až na námitku faktické konzumpce. Podstatou dovolání obviněného má být zjištění, že přepadena a zraněna byla poškozená jiným pachatelem, případně si zranění způsobila sama, a pokud soudy verzi poškozené uvěřily, pak nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., když řádně nehodnotily důkazy a uvěřily nevěrohodné poškozené [přestože nižší soudy poukázaly na celou řadu důkazů, které verzi poškozené potvrzují – výpovědi svědků M., R., znalecký posudek (poškozená z počátku uváděla neznámého útočníka, až v okamžiku pocitu bezpečí uvedla jako pachatele obviněného), odvolací soud např. v bodě 16 velmi podrobně rozvádí hodnotící úvahy k věrohodnosti výpovědi obviněného a poškozené (viz též soud prvního stupně body 22-25)] a na základě takto nesprávného hodnocení důkazů dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění. Nejvyšší soud musí rovněž uvést, že odvolací soud v bodě 20 svého usnesení se vypořádal i s návrhem obhajoby na doplnění dokazování. Z výše uvedeného konstatování je tedy zřejmé, že námitky v dovolání uplatněné jsou procesního a skutkového charakteru, nikoli hmotně právní povahy – jak vyžaduje ustanovení §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Takového charakteru není ani námitka obviněného ohledně síly jím vedených řezů střepy od láhve na krku poškozené. K této otázce se zcela jednoznačně vyjádřil znalec, když mj. konstatoval, že „lokalizace ran a jejich charakter je typický pro vznik aktivním jednáním druhé osoby“ (viz znalecký posudek, či bod 13 rozsudku). K obdobné argumentaci obviněného se vyjádřil rovněž odvolací soud v bodě 22 svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud shledává správným i závěr nižších soudů, že na jednání obviněného (přivolání záchranky) nelze aplikovat úvahy o zániku trestní odpovědnosti, neboť soudy za jednoznačně prokázané vzaly zjištění, že k přivolání záchranky poškozený přistoupil až poté, co mu poškozená slíbila, že ho neuvede jako pachatele. Za situace popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze s odkazem na argumentaci obviněného zmíněnou v dovolání, přiznat námitkám jím uplatněným právní relevanci, odůvodňující užití jiné právní kvalifikace.
11. Ani tvrzení obviněného, že jeho jednání z důvodu faktické konzumpce [ tuto námitku Nejvyšší soud z její podstaty (jedná se o institut hmotného práva) akceptoval jako právně relevantní, byť současně se nabízela otázka, zda ji takto lze posoudit za situace, kdy obviněný zpochybňuje spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy ] nemůže být současně vedle pokusu vraždy kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nelze přisvědčit, neboť již soud prvního stupně v odůvodnění právní kvalifikace zmíněného přečinu výtržnictví (viz bod 28) poukázal pouze na tu část z celého kontextu jednání obviněného, která měla vazbu na jeho výtržnické jednání [obviněný věděl, že se nachází na místě veřejnosti přístupném a přesto za těchto okolností po poškozené požadoval sexuální služby…]. Zde je tedy nutno uvést, že soudy nižších stupňů otázku přečinu výtržnictví vázaly nikoli k otázce „napadení jiného“ v souvislosti s napadením poškozené, které spočívalo v následném pořezání střepem na čele a krku, ale k „napadení jiného“ poškozené v souvislosti s jeho požadavkem, aby „mu ho vykouřila“, což poškozená odmítla. V souvislosti vztahu provázanosti skutkového zjištění s odůvodněním rozhodnutí upozorňuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 (blíže bod 19-21), ze kterého vztah provázanosti vyplývá [ pouze tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit v souvislosti s odkazem obviněného na použití pojmu „napadení jiného“, které mělo podle mínění obviněného založit faktickou konzumpci ]. K otázce faktické konzumpce lze dále uvést, že ta vylučuje jednočinný souběh trestných činů tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejší, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činu nebo jejich trestních sankcí (srov. rozh. č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z výše uvedeného i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů o případ faktické konzumpce se jednat nemohlo. Ve vztahu k §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze uvedenou právní kvalifikaci zpochybnit mj. již z toho důvodu, že obviněný byl dne 26. 9. 2016 odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě pod č. j. 13 T 34/2016-184 (nabyl právní moci téhož dne) mj. pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Znak opětovnosti byl tedy jednoznačně naplněn.
12. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že pouze námitku faktické konzumpce lze označit za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, přičemž ostatní námitky směřovaly proti skutkovému zjištění, tudíž přicházelo v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., musel dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. - jako zjevně neopodstatněné bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu