ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.786.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 786/2020-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného Z. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 To 307/2019-358, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 136/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 To 307/2019-358, byl k odvolání Z. V. [dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“, ale také spoluobviněného M. S.] podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 8. 2019, č. j. 14 T 136/2018-330, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný (ale i spoluobviněný) byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 To 307/2019-358, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku argumentoval tím, že se „neztotožňuje s rozsudkem soudu I. stupně ani rozsudkem odvolacího soudu“ a v důsledku toho považuje také výrok o druhu a výši trestu za nesprávný a nepřiměřený. Podle mínění obviněného nebylo v dosavadním trestním řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil uvedeného zločinu, když poranění poškozeného neodpovídají mechanismu, který předestřel poškozený a sama znalkyně uvedla, že nelze ani vyloučit, že si poškozený daná poranění způsobil sám. Podle mínění dovolatele také výpovědi svědků M. a T. vylučují závěr soudů o jeho vině, neboť z těchto výpovědí jednoznačně vyplývá, že v dané době se nacházel na zcela jiném místě, a to v restauraci u K. Výpověďmi těchto svědků a svědkyně P. je podle jeho názoru vyloučeno, aby byl poškozený napaden obviněným (dále i spoluobviněným), když z těchto výpovědí lze dovodit, že mohl být napaden jinými osobami vzhledem ke svým finančním a osobním problémům, užívání návykových a omamných látek, stejně jako jeho (myšleno poškozeného) trestní minulosti. Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy nebyla jeho vina jednoznačně prokázána, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také rozsudek jemu předcházející, a soudu prvního stupně po zrušení přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že k dovolání se nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, přičemž tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud musí předně uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se musely v rámci obhajoby obviněného zabývat a s nimi vypořádat již soudy nižších stupňů. Již z odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se obviněný neztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, kterému vytýkal, že jeho odsouzení vybudoval na výpovědi nevěrohodného poškozeného a rozporných závěrech vyplývajících ze znaleckého posudku. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nebral při hodnocení důkazů v úvahu výpověď svědkyně P. atd. [ z výše uvedeného stručného shrnutí je nepochybné, že jde o obsahově shodné námitky s námitkami zmíněnými v dovolání obviněným ]. Pokud jde o obviněným uplatněné námitky v předchozích fázích trestního řízení, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně se podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku k důkazům, které provedl, a rovněž rozvedl své úvahy k jejich hodnocení. Odvolací soud pak na správné úvahy soudu prvního stupně odkázal, ev. sám dále rozvedl, přičemž mj. poukázal na to, že výpověď poškozeného není jediným důkazem, kterým byla vina obviněného prokázána (viz bod 6 rozsudku odvolacího soudu), jak se snaží nastínit obhajoba. V souvislosti s výše uvedeným a již zmíněnou argumentací obviněného v dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
9. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů a k argumentaci obviněného, kterou uplatnil v dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný (prostřednictvím obhájce) poukazuje na skutečnosti, selektivně vytržené z kontextu, které by mohly svědčit v jeho prospěch, ale již taktně nezmiňuje objektivní skutečnosti, které v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. byly soudy nižších stupňů ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, hodnoceny a vyznívají v jeho neprospěch. Obviněný např. poukazuje na skutečnost, že mu uvedené jednání nebylo prokázáno, znalecký posudek nevyloučil možnost, že si zranění poškozený způsobil sám, mechanismus zranění neodpovídá podle znalkyně způsobu napadení poškozeného. Byť se jedná o skutkové námitky, na které dopadá výklad již výše zmíněný (viz bod 8) musí Nejvyšší soud obviněného ve shodě se závěry nižších soudů upozornit na to, že na místě, kde byl poškozený napaden, byly zajištěny věci, které patřily poškozenému a potvrzují, že došlo k jeho napadení (utržená kapuce od bundy, těžko by k utržení došlo pouhým pádem poškozeného na zem). Došlo-li k utržení kapuce od bundy, pak stěží může obstát z kontextu znaleckého posudku vytržené tvrzení obviněného, že si zranění mohl poškozený způsobit sám. Oproti tomuto tvrzení obviněného však ze znaleckého posudku (jako celku, nikoli pouze části vytržené obhajobou) vyplývá, že znalkyně vyloučila mechanismus zranění, jak ho popsal poškozený v souvislosti s intenzitou, kterou uváděl poškozený , nebylo však vyloučeno, že zranění bylo poškozenému způsobeno, obviněným(i), avšak nižší intenzitou. Pro správnost závěrů, že ke zranění poškozeného došlo jinou osobou (že si zranění nezpůsobil sám např. pádem) svědčí např. již shora zmíněné poškození bundy. Poukazuje-li obviněný na to, že zranění mohla poškozenému způsobit jiná osoba, nikoli však on, pak je nutno se pozastavit nad jeho tvrzením, že alibi mu mají prokazovat svědci M. a T. Obviněný patrně přehlédl, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zmínění svědci neuvedli přesnou dobu (někdy v listopadu), kdy mělo dojít ke konfliktu v restauraci u K. se svědkem M. Uvedli pouze dobu mezi 22. – 23. hodinou s tím, že po incidentu obviněný byl odvezen v bílé dodávce [starší Ford tranzit (poškozený uvedl, že obvinění přijeli vozidlem Ford Tranzit)]. Rovněž je nutno dovolatele upozornit na to, že od vozidla Ford Tranzit vydal klíče spoluobviněný, a v něm byly nalezeny věci, které byly poškozenému odcizeny z vozidla, se kterým na místo svého napadení přijel. Další skutečností, kterou obhajoba přehlíží, je objektivní zjištění, že poškozený nahlásil napadení 17. 11. 2017 v 00.15 hod. a současně uvedl pachatele napadení. Následně v 01.55 hod. byl obviněný (se spoluobviněným) zadržen. Co je však podstatné a dokresluje v rámci hodnocení důkazů skutkový děj, který prokazuje tvrzení poškozeného, je jednak zjištění, že byl obviněným napaden a cílem napadení bylo získání cizí věci - peněz poškozeného, ale především pak zjištění, že L. Č. ve vozidle poškozeného zapomněla tašku s osobními věcmi a doklady [což mj. také uvedl poškozený, že mu z vozidla po jeho napadení zmizel batoh jeho kamarádky], a že tento batoh, stejně jako klíče, které se obviněnému ztratily, byly vydány spoluobviněným dne 17. 11. 2017. Je pak s podivem, že o tomto objektivním důkazu již ve svém dovolání obviněný nehovoří, když tímto důkazem je jednoznačně prokázána pravdivost tvrzení poškozeného mj. v tom, že obviněný přijel se spoluobviněným vozidlem Ford Tranzit, že požadovali po poškozeném vydání peněz, a když jim tyto nevydal, byl fyzicky napaden, následně mu byly odcizeny klíče a batoh, který patřil L. Č., které po zadržení vydal spoluobviněný.
10. V souvislosti s výše uvedeným musí Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů označit dovolací argumentaci obviněného za účelovou snahu o zpochybnění některých důkazů ve snaze docílit jiného skutkového zjištění, které by odpovídalo představám dovolatele. Nejvyšší soud v souvislosti se skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů a snahou obviněného o revizi tohoto skutkového zjištění podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno ještě zdůraznit, že obviněný sice vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém dovolání však prakticky neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona (viz shora).
11. Pokud obviněný v rámci dovolání mj. také uvedl, že „s ohledem na výše uvedené (ve vztahu k prokázání viny) považuje také výrok o druhu a výši trestu za nesprávný a nepřípustný“, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedená argumentace byla vázána pouze k otázce viny a za situace, kdy námitky obviněného, které byly shledány skutkovými a dovolání obviněného odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebyl dán důvod k dalšímu přezkumu trestu. Pouze nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Lze pouze dodat, že obviněnému byl uložen trest za trestný čin loupeže v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Ani z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nebylo možno dovolateli přisvědčit (pokud by tento důvod dovolání uplatnil), neboť obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let, navíc se jednalo o uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého [je tedy nezpochybnitelné, že uvedený trest byl ukládán jako možný druh trestu a současně byl uložen v rámci zákonné výměry stanovené pro trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným].
12. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu