ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.800.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 800/2020-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY (XY), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 520/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 123/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. Č. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 3 T 123/2019, uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 T 13/2019, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 51 T 4/2019, byl podle §216 odst. 1 tr. zákoníku a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 T 13/2019 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 51 T 4/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 520/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že závěr soudů obou stupňů o spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku je chybný. Konkrétně uvedl, že nebyl zjištěn jeho úmysl užívat odcizené vozidlo, resp. že s jeho původem nebyl seznámen a nebyl si vědom, že by mohlo pocházet z trestné činnosti. Na podporu této argumentace dále uvedl, že z pouhé absence poškození spínací skříňky v odcizeném automobilu a zabarvených polepů, nelze tento jeho úmysl ve vztahu k použité právní kvalifikaci (§216 tr. zákoníku) dovozovat. V souvislosti s takto specifikovaným pochybením soudů nižších stupňů tak obviněný zdůraznil především nesprávnost právního posouzení jednání, pro které byl uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti, neboť k porušení zákazu řízení motorových vozidel se doznal. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 520/2019, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně podal také jím sepsaný doplněk dovolání.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání využil argumentaci již obsaženou mj. i v jeho odvolání, se kterou se již soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Státní zástupkyně dále uvedla, že uvedené spáchání přečinu podle §216 odst. 1 tr. zákoníku bylo zjištěno nejen svědeckou výpovědí svědka R., ale především dalšími důkazy vztahujícími se k vzhledu a stavu předmětného automobilu a lze se v tomto směru s rozhodnutími soudů nižších stupňů ztotožnit. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [ v řízení před soudem prvního stupně se doznal k řízení motorového vozidla přes uvedený zákaz, k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti uvedl, že s ohledem na poškození spínací skříňky si byl vědom toho, že vozidlo tzv. nebude v pořádku; v řízení o dovolání uvedl k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti, že tohoto přečinu se nedopustil, vozidlo, ve kterém jel, neodcizil, neboť má své . Předmětný automobil mu předal svědek R. ], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ odůvodnění rozsudku - viz bod 5, usnesení odvolacího soudu – viz bod 6 ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem obviněným uplatněných námitek v dovolání je pak zcela zřejmé, že jím vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku nespáchal. K uvedenému je nutno uvést, že takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
11. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. V reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to nad rámec své přezkumné činnosti uvést, že přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo kdo takovou věc přemění v úmyslu umožnit jiné osobě, aby unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu spolčí.
13. Obviněný v rámci své obhajoby uvedl, že úmyslně nespáchal výše uvedený přečin a tvrdí, že se stal obětí jednání svědka R. Na základě provedeného dokazování však není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom toho, že řídí vozidlo, které bylo odcizeno. Vina obviněného byla zcela jednoznačně prokázána a v tomto směru je možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Pokud obviněný tvrdí, že měl za to, že demontáž spínací skříňky, a tedy startování automobilu pomocí obnažených kabelů, bylo zapříčiněno zlomením klíče od vozidla, lze toto jeho tvrzení označit za zcela účelové, vedené snahou o vyvinění jeho osoby. Při posuzování úmyslu obviněného je rovněž nutno poukázat na skutečnost, že obviněný je osobou s velmi bohatou trestní minulostí (více než osmnáckrát soudně trestanou), a to i za trestné činy typově shodné s projednávanou trestnou činností, a lze tedy předpokládat, že pokud užívá vozidlo jehož startování je umožněno výhradně pomocí spínacích kabelů, vozidla, které má navíc viditelně poškozené zámky a amatérsky bílou barvou zatřené všechny reklamní polepy, je přinejmenším srozuměn [ viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ] s faktem, že předmětný automobil byl odcizen, a že se tak podílí na legalizaci výnosů z trestné činnosti. Přehlédnuta nebyla ani skutečnost, že obviněný sedící na místě řidiče, po zpozorování hlídky policie si přesedl na místo spolujezdce.
14. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 3 - 4) podrobně rozvedl své úvahy o rozsahu protiprávního zaviněného jednání obviněného v posuzovaném případu, přičemž náležitou pozornost věnoval všem znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a s takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněného, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu pregnantně v odůvodnění svého usnesení rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný (str. 2 – 3), a znovu provedl výklad závěru, jakým konkrétním způsobem obviněný svým prokázaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti [vzhledem k tomu, že pouze vůči tomuto přečinu vznesl obviněný výhrady, reaguje Nejvyšší soud pouze na tuto výtku a příslušnou právní kvalifikaci]. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, které vedly soudy k závěru o vině obviněného.
15. V reakci na shora uvedený postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, jak již bylo výše konstatováno, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. K dodatku dovolání, které bylo sepsáno obviněným, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť zákon jednoznačně stanoví, že dovolání podává obviněný prostřednictvím obhájce, což v případě „doplnění dovolání“ splněno nebylo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu