ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.956.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 956/2020-1373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 31 T 4/2018, byl obviněný R. M. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) společně se spoluobviněnými R. W. a J. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 6. 2. 2016 v době kolem 22 hodin v XY, v přízemí bytového domu č. XY, v bytové jednotce č. XY obývané K. L., narozeným XY, podle předchozí vzájemné dohody R. M. s R. W. a J. K., že pokud z K. L. vymohou částku 2.300,- Kč, kterou R. M., dle jeho názoru, K. L. dlužil jako kompenzaci za jeho neoprávněný pobyt na protialkoholní záchytné stanici v důsledku oznámení na Policii České republiky, které na něj učinil K. L. dne 30. 12. 2015 – část vymožené hotovosti jim nechá, ve stavu prosté opilosti, K. L. nejprve vyzvali, aby okamžitě vydal uvedenou finanční částku, což jmenovaný odmítl s tím, že aktuálně nemá peníze, a musí počkat na výplatu důchodu, načež mu zakázali konzumovat alkoholické nápoje a zopakovali svůj požadavek k okamžitému zaplacení údajného dluhu, kdy v úmyslu získat předmětnou částku i za cenu fyzického ataku, R. M. započal napadání K. L. tak, že ho udeřil pravým loktem do oblasti hlavy, v důsledku čehož K. L. upadl na podlahu pokoje, následně se do napadání K. L. zapojili i R. W. a J. K. a za současných výzev, ať jim K. L. požadovanou částku ihned vydá, v útoku na něj pokračovali údery pěstí, otevřenou rukou a kopy do oblasti hlavy a trupu vedenými až velkou intenzitou síly, čemuž se K. L. bránil zakrýváním si obličeje rukama, přičemž svým jednáním K. L. způsobili zranění v podobě zhmoždění levostranné očnice s krevní podlitinou, krvácivé zranění levého ušního boltce, zhmoždění levé strany trupu, zlomeniny 8. a 9. levostranného žebra v podpažní čáře s dislokací a zhmoždění v místě rozhraní hrudního a bederního úseku páteře, která si vyžádala jeho hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice XY v době od 6. 2. do 9. 2. 2016 a průměrnou dobu léčení provázenou podstatným omezením v běžném způsobu jeho života bolestivostí zraněných lokalit a omezením pohyblivosti trupu v trvání 4-5 týdnů, kdy díky sebeobraně K. L. a shodě šťastných okolností mu nezpůsobili závažnější poranění, a to zejména zlomeniny kosti klenby a spodiny lební, nitrolební poranění v podobě krvácení pod i nad tvrdou plenou mozkovou či zhmoždění mozku, zlomeniny skeletu hrudníku v podobě zlomeniny žeber či hrudní kosti s průnikem kostních úlomků do dutiny hrudní a poraněním hrudních orgánů, přičemž s ohledem na způsob útoku, jeho intenzitu, tělesné lokality, kam jejich útok směřoval, na tělesnou konstituci a věk K. L., si byli vědomi a srozuměni s možností vzniku takto závažných poranění.“
2. Za toto jednání a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 81 T 60/2016, a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 2 T 201/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 6 To 72/2017, byl obviněný R. M. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň bylo rozhodnuto o trestech uložených spoluobviněným R. W. a J. K. a o solidární povinnosti všech tří obviněných k náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 8.557 Kč.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obvinění R. M., J. K. a R. W. byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Byť si je vědom, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, namítl, že tyto přece jen učinily nesprávný závěr o jeho vině, který zcela zjevně odporuje provedenému dokazování. Poškozený K. L. v průběhu řízení zemřel, takže nebylo možno před soudem odstranit částečné rozpory v jeho výpovědích. Soudy pak vybraly pouze ty pasáže jeho výpovědi, které korespondují s pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný opakovaně zdůraznil, že svou výpověď nijak neměnil, přiznal prvotní úder loktem poškozenému do hlavy, který měl však motiv zlostný, neboť poškozený evidentně zaplatit požadovanou částku nechtěl. Tento jediný úder loktem tedy nebyl motivován záměrem získat od poškozeného peníze. Nadále pak obviněný v jakémkoli napadání nepokračoval, tohoto se dopustili spoluobvinění, kteří i vyžadovali po poškozeném peníze. On naopak zasáhl a vyzval k ukončení napadání, což poškozený v jedné ze svých výpovědí potvrdil, stejně jako svědci M. C. a A. C., kteří tuto informaci měli zprostředkovanou od poškozeného. Je tedy vyloučeno byť i pouhé srozumění obviněného s možností následku v podobě závažné poruchy na zdraví, když sám poškozeného bránil, a bylo tak nesprávně aplikováno ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak obviněný rozporoval, že by společně se spoluobviněnými měl úmysl zmocnit se cizí věci ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl sice spoluobviněným, že jde za poškozeným, který mu nějaké peníze dluží, a pokud peníze dostane, spoluobviněným z nich něco dá nebo půjčí, avšak z toho nelze dovozovat úmysl užít násilí. Pokud je použili spoluobvinění, nelze tím vinit obviněného R. M. V těchto souvislostech citoval některé pasáže výpovědi poškozeného. Výpovědi spoluobviněných vyhodnotil jako účelové, neboť tvrzením o nenapadení poškozeného bránili sami sebe. Ve věci obecně jsou rozporná tvrzení snad všech zúčastněných osob, zatímco výpovědi obviněného jsou neměnné. Soudy tedy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty projednávané trestné činnosti, tj. fyzický útok za účelem zmocnění se cizí věci ani srozumění s možnými zraněními, která poškozenému mohla být způsobena.
5. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, jakož i na něj navazující rozhodnutí, a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §265m tr. ř., popř. vrátil věc podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaného dovolání. Dovolací argumentace však podle něj uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť spočívá ve zpochybnění správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění. Na tomto základě se obviněný snaží prosadit svou verzi skutkového děje a až v návaznosti na to, tedy sekundárně, brojí proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky. Mimořádný opravný prostředek tak založil fakticky na zpochybnění správnosti hodnocení důkazů a teprve v návaznosti na to namítl nesprávné právní posouzení. Dovolání tak uplatnil na procesním a nikoli hmotněprávním základě. Přihlédnout by bylo možné k námitkám dovolatele, pouze pokud by na základě nich bylo možno dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů napadených rozhodnutí, tyto však státní zástupce neshledal. Skutková zjištění o vině dovolatele byla spolehlivě dovozena úvahami soudu nalézacího na str. 19 – 24 jeho rozsudku a soudu odvolacího na str. 5 – 10 jeho usnesení. Důkazní dostatečnost neumožňuje aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitky dovolání nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný.
7. Státní zástupce proto navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedené dovolací důvody, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, které dosahuje intenzity tzv. extrémního rozporu (ač výslovně takové označení nepoužil), a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného tedy sice došlo k fyzickému napadení poškozeného z jeho strany, avšak pouze jedním úderem ve zlostném motivu, v dalším napadání nepokračoval, naopak bránil poškozeného před trvajícím atakem spoluobviněných. Nemohl tak být ani srozuměn s užitím násilí v úmyslu zmocnit se peněz po poškozeném vyžadovaných, ani s event. těžším následkem v podobě hrozící těžké újmy na zdraví. Tím nebyly naplněny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
16. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedené dovolací důvody, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
19. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněného byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 19 – 23 rozsudku soudu prvního stupně, body 15. - 19. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
20. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď poškozeného (v mezidobí zemřelého) z přípravného řízení, plně korespondující s částečně doznávající výpovědí obviněného R. M., která jej přímo usvědčuje, v kombinaci s výpověďmi spoluobviněných R. W. a J. K., se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i ostatními svědeckými výpověďmi (zejména K. M., M. M., T. Č., T. S., částečně též N. P.), lékařskými zprávami, záznamy o ohlášení projednávané události apod. Obviněný je spolehlivě usvědčován zejména právě výpověďmi spoluobviněných a poškozeného K. L., kteří ve vzájemné shodě popsali nejen obviněným doznané prvotní napadení poškozeného jedním úderem loktem do hlavy, nýbrž i pokračování ve fyzickém ataku. Nejvyšší soud nepřehlédl, že spoluobvinění popřeli svou účast na napadání poškozeného a vypověděli o výlučném útoku ze strany obviněného R. M., nicméně v souladu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů je třeba takovou jejich obhajobu považovat za ryze účelovou ve snaze vyvinit se ze spáchání předmětného skutku. Nejinak je tomu u obviněného, který zcela shodně, pouze v obráceném gardu vůči spoluobviněnému R. W., se od násilí víceméně distancuje a hájí se tvrzením o ochraně poškozeného před neustávajícím napadáním zbylými dvěma obviněnými (obviněný R. W. po celé trestní řízení, včetně řízení před dovolacím soudem, uplatňoval tvrzení, že fyzického napadání se dopouštěl pouze R. M., a on jej musel usměrňovat, poškozeného chránit a za to byl obviněným M. sám napaden). Za daných okolností zcela správně soudy vycházely ze skutkové verze poškozeného, aniž by tento postup mohl být shledán deficitním pro nemožnost odstranit irelevantní rozpory v jeho výpovědi z důvodu úmrtí v průběhu trestního řízení. Je možno přisvědčit obviněnému, že v jedné ze dvou výpovědí z přípravného řízení poškozený připustil, že se jej obviněný zastal výzvou k upuštění od dalšího napadání, nicméně jednoznačně setrval na tom, že i po sražení k zemi úderem obviněného jej na zemi napadali všichni tři obvinění, a to evidentně kvůli bezprostřednímu vymožení údajně dlužné částky, tedy za účelem okamžitého přinucení poškozeného k platbě. Celkově tedy nešlo o excesivní jednání spoluobviněných R. W. a J. K., jak se snažil obviněný kvalifikovat, nýbrž o společný postup všech tří. Obsahově zcela totožnou obhajobou obviněného uplatněnou před nalézacím soudem i v odvolacím řízení se soudy nižších stupňů podrobně zabývaly – viz str. 20 rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu, v podstatném toliko oprávněně odkazující na odůvodnění nalézacího soudu.
21. Skutkové závěry soudů nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil, že obvinění společným jednáním napadli poškozeného (nikoli tedy v případě obviněného R. M. toliko jedním úderem) v úmyslu ihned od něj získat částku údajného dluhu 2.300 Kč (nikoli tedy bez tohoto úmyslu, jak tvrdí obviněný), vyplynuly zejména z opakované výpovědi poškozeného, o jehož věrohodnosti není důvodu mít pochyb, a to navzdory popěrným stanoviskům všech obviněných. Pakliže je tato usvědčující výpověď v plné korespondenci se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství stran lokalizace a povahy zranění utrpěných poškozeným, jakož i s výpovědí svědků, kteří se na místo činu dostavili bezprostředně po jeho spáchání, nelze považovat obhajobu obviněného za nikoli vyvrácenou. Lze doplnit, že ani popěrné výpovědi jeho a obviněných R. W. a J. K. (kdy oba se ve svých výpovědích u hlavního líčení od trestné činnosti distancovali a tvrdili pachatelství toliko R. M.) nejsou souladné a verzi dovolatele spoluobvinění nepotvrdili. I telefonické ohlášení události na tísňovou linku svědkyní M. M. a prvotní poznatky svědka K. M. na místě činu svědčí o tom, že napadení se mělo dopustit vícero osob, přičemž přítomnost všech tří obviněných v místnosti poškozeného nebyla nikdy rozporována. Za daných okolností tedy závěru o vině obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.
22. Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám Nejvyšší soud doplňuje následující. Hodnocení důkazů obviněným je zjevně účelové se snahou vyvinit jej ze spáchání skutku, a to zpochybněním skutkových okolností (nikoli právních úvah) zakládajících zákonné znaky trestné činnosti podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku napadení jiného „v úmyslu zmocnit se cizí věci“ a způsobit tak i „těžkou újmu na zdraví“ (přičemž k tomuto následku nedošlo). V tomto ohledu není akceptovatelné tvrzení, že „soudy vybraly z výpovědi poškozeného pouze pasáže, které korespondují s uvedenou právní kvalifikací“. Takové pojetí presumuje tendenční přístup nalézacího soudu ve smyslu snahy obviněného uznat vinným v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení. Důkazy posuzovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby selektivně využily jen některé z důkazů v neprospěch obviněného. Ač by se obviněný zastal poškozeného a vyzval spoluobviněné k ukončení fyzického útoku, nelze přehlédnout, že obviněný byl po celou dobu přítomen na místě činu a ničeho takové zjištění nemění na skutečnosti, že celý incident byl od počátku motivován okamžitým vymožením údajného dluhu poškozeného, že obviněný napadení z uvedeného důvodu započal úderem loktem a i dále se na napadání podílel společně se spoluobviněnými. Zcela správně pak byla soudy nižších stupňů dovozena motivace činu a z ní pramenící nejen úmysl násilím získat od poškozeného platbu dluhu ihned, nýbrž i srozumění s možnými závažnějšími zdravotními následky u poškozeného, než jaké fakticky v důsledku jednání obviněných nastaly. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti.
23. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení tomuto rozsudku předcházejícím, založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth