ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.996.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 996/2020-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání obviněného V. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 To 227/2019-724, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 To 227/2019-724, byl podle §259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené Real estate financial hospital s. r. o. ohledně obviněné L. B. doplněn výrok o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněná L. B. povinna společně a nerozdílně s obviněným A.– S. B. a V. V., jímž tato povinnost byla uložena napadeným rozsudkem [Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 7. 2019, č. j. 19 T 9/2017-665], zaplatit poškozené Real estate financial hospital s. r. o., IČO 28626389, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Českobratrská 1403/2, částku ve výši 100 000 Kč jako náhradu způsobené škody, a týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. V. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 7. 2019, č. j. 19 T 9/2017-665, kterým byl uznán vinným pod body 1, 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pod body 2, 3, 5) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené poškozeným.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 To 227/2019-724, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu podle obviněného spočívá v tom, že již ve svém odvolání upozorňoval odvolací soud, že neexistuje kromě výpovědi spoluobviněného B. žádný jiný důkaz, který by obviněného usvědčoval, že se dopustil jednání popsaného pod body 1), 2), 3), 5) a 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně, že nevěděl o tom, že by obviněný B. byl omezen ve svéprávnosti a tohoto ani dříve neznal. Oporu v provedeném dokazování podle obviněného nemá ani zjištění soudu, že by operace s penězi prováděl on. Odvolací soud podle mínění dovolatele nevěnoval zvýšenou pozornost jeho námitkám v odvolání uplatněným, neodstranil vady řízení a neprovedl výslechy jím navržených svědků. Odvolacímu i nalézacímu soudu vytkl, že tyto své závěry o jeho vině vybudovaly pouze na výpovědích spoluobviněných, kteří měli na výsledku trestního řízení osobní zájem. Soudům rovněž vytkl, že mu uložily nepřiměřeně přísný trest, když odvolací soud sice konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když uvedl, že obviněný byl v minulosti dvakrát soudně trestán, ale ve skutečnosti obě jeho předchozí odsouzení byla již zahlazena. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Vyjádření k dovolání obviněného nebylo Nejvyšším státním zastupitelstvím ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu doručeno.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [ vzhledem k tomu, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení, byla čtena jeho výpověď z přípravného řízení, kdy uváděl, že nevěděl, že spoluobviněný B. je v invalidním důchodu; na jméno B. žádné smlouvy neuzavíral, pouze je jmenovanému zařizoval; obviněného B. sice odvezl do XY, ale ten si tam jel vyřizovat nějaký úvěr; spoluobviněnou B. odvezl na pobočku pošty do XY, ale to bylo vše; o omezení svéprávnosti B. nevěděl. V odvolání – identickém podanému dovolání poukazoval na shora uvedené skutečnosti a nalézacímu soudu vytkl , že jej uznal vinným pouze na základě výpovědi spoluobviněného B.; není správný závěr soudu prvního stupně, že by obviněný B. nebyl schopen bez činnosti obviněného vyřídit si úvěr, což prokazuje odsouzení obviněného B. popsané pod bodem 4) rozsudku; peníze z účtu vybíral proto, že B. ztratil občanku a sám ze svého účtu peníze vybrat nemohl; ve vztahu k trestu namítl, že mu měl být uložen mírnější trest, neboť správně nemělo být přihlíženo k žádnému z jeho odsouzení ], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ odůvodnění rozsudku - viz body 8-13, rozsudek odvolacího soudu – viz body 9-11 ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zcela zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
10. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě jištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněného z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud dále za vhodné upozornit obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněného není vybudováno pouze na výpovědi spoluobviněného B., ale stojí také na výpovědi obviněné B., a jak správně uvedl mj. také odvolací soud, neexistují skutečnosti, které by svědčily o nevěrohodnosti zmíněných svědků, když navíc v rámci logického hodnocení důkazů nelze přehlédnout skutečnosti, které např. obviněná B. uváděla v souvislosti s jejím odvozem obviněným na poštu do XY, odvozem obviněného B. do XY. Správnost závěrů nižších soudů o vině obviněného byla tedy prokázána nejen shora uvedenými výpověďmi spoluobviněných, ale také dalšími důkazy – správně poukazuje odvolací soud např. na složitý systém převádění peněz, kdy konečným příjemcem byl obviněný V., jehož obhajobě, že po takto složitých převodech peníze se měly dostat opět do dispozice obviněného B., důvodně neuvěřily. Ostatně soud prvního stupně [shodně i soud odvolací, který provedl výslech obviněného u veřejného zasedání] v odůvodnění svého rozsudku (str. 7 - 10) podrobně rozvedl své úvahy o rozsahu protiprávního zaviněného jednání obviněného v posuzovaném případu, přičemž náležitou pozornost věnoval všem znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a s takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud [viz body 9-11], který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněného, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu pregnantně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný (viz bod 9), a znovu provedl výklad závěru, jakým konkrétním způsobem obviněný svým prokázaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
12. V reakci na shora uvedený postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, jak již bylo výše konstatováno, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. K otázce navrhovaných důkazů se vyjádřil jak soud prvního stupně (bod 12 rozsudku), tak odvolací soud (bod 9 rozsudku), když shodně dospěly k závěru, že další dokazování s ohledem na jednoznačně zjištěný skutkový stav považují za nadbytečné.
13. Pokud obviněný dále argumentuje tím, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a nalézacímu soudu vytýká, že přihlížel k jednomu odsouzení při ukládání trestu, přičemž tuto skutečnost mu odvolací soud vytkl s tím, že nebylo možno k žádnému odsouzení přihlížet, ale sám obviněnému s ohledem na toto zjištění trest nezmírnil, a v této skutečnosti (nezmínění trestu) spočívá dle obviněného podstata nepřiměřenosti jemu uloženého trestu ve vazbě na zjištění, že neexistovaly žádné přitěžující okolnosti na straně obviněného, pak k uvedené námitce musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na následující. Rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., mj. uvádí, že „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [což není případ obviněného]. Lze pouze dodat, že obviněnému byl uložen trest za trestný čin podle §211 odst. 4 tr. zákoníku v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, přičemž však soud mohl obviněnému uložit podle trestní sazby za nejpřísněji trestný čin trest odnětí svobody v sazbě od jednoho roku do pěti let nepodmíněně s tím, že obviněného je nutno upozornit, že šlo o uložení trestu za dva trestné činy. Ani z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by tedy nebylo možno dovolateli přisvědčit (pokud by tento důvod dovolání uplatnil), neboť se jednalo o uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého [je tedy nezpochybnitelné, že uvedený trest byl ukládán jako možný druh trestu a současně byl uložen v rámci zákonné výměry stanovené pro trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným]. Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit obviněného, a to v souvislosti s jeho argumentací o nemožnosti přihlížet při ukládání trestu k žádnému odsouzení, na rozhodnutí č. 10/1974 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že fikce neodsouzení nebrání, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel v minulosti již spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnosti jeho nápravy atd. Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že obviněnému je nutno uložit trest odnětí svobody avšak tento podmíněně odložily, pak je nutno konstatovat, že plně vycházely i ze smyslu tohoto rozhodnutí.
14. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též bod 14] .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu