ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1587.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1587/2019-859
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného L. U. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 12 To 4/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 12 To 4/2019, a to ve výroku pod bodem I, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu novu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 45 T 5/2018-726, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let (tj. pod spodní hranicí zákonné trestní sazby) s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu podvodu v podstatě tím, že dne 9. 10. 2015 v Praze v Nemocnici Na Bulovce uzavřel s obchodní společností Spirit Medical, s. r. o., kupní smlouvu na zakoupení dvou lékařských přístrojů za částky 3 205 326 Kč a 2 994 647 Kč s tím, že kupní cena bude uhrazena údajným sponzorem, ačkoli věděl, že tento sponzor je smyšlenou osobou a že sám nedisponuje finančními prostředky na nákup těchto přístrojů, a následně dne 25. 11. 2015 jménem zmiňovaného neexistujícího dárce podepsal darovací smlouvu, jíž tyto přístroje údajně daroval Nemocnici Na Bulovce, ačkoli jejich kupní cena nebyla nikdy uhrazena, a výše uvedené obchodní společnosti tím způsobil škodu v celkové výši nejméně 6 000 000 Kč, neboť tyto přístroje byly nemocnici dodány, instalovány a dány do užívání.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním státní zástupce, a to ve výroku o trestu v neprospěch obviněného, a poškozená obchodní společnost Spirit Medical, s. r. o., ohledně chybějícího výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem dne 19. 3. 2019, č. j. 12 To 4/2019-759, tak, že zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dalším výrokem doplnil z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti rozsudek soudu prvního stupně tak, že poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání do výroku o nově uloženém trestu, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasil se závěrem soudu druhého stupně, že nebyly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl především, že §58 odst. 1 tr. zákoníku nepodmiňuje aplikaci tohoto ustanovení plným a upřímným doznáním obviněného. Dále rozvedl svůj názor o splnění všech zákonných podmínek pro použití uvedeného ustanovení a odkázal na část argumentace soudu prvního stupně obsažené v jeho rozsudku i na své osobní a rodinné poměry a zdravotní stav.
Zdůraznil, že v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení tvrdil a dokládal mimořádnost věci, a to jak ve vztahu k okolnostem případu, tak i s poukazem na své poměry. Ačkoli soud prvního stupně své rozhodnutí v tomto směru nezdůvodnil, bezpochyby vzal v úvahu životní situaci obviněného, který žije ve společné domácnosti s vážně nemocnou manželkou a šestiletou dcerou. Lékařskou zprávou vydanou Neurologickou klinikou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady dne 7. 11. 2018 doložil obviněný (již v průběhu řízení před soudem prvního stupně) zdravotní stav své manželky J. U., která je vážně postižena roztroušenou sklerózou mozkomíšní a vyžaduje trvalou péči druhé osoby, kterou plně vykonává obviněný. Jmenovaná potřebuje pomoc při osobní hygieně, při přípravě jídla, při transportu k lékaři apod. Sama není rovněž schopna se postarat o šestiletou dceru. Obviněný vše zajišťuje obsluhou obou a svým výdělkem. Kromě toho obviněný poukázal na to, že v současné době jej postihlo závažné onemocnění, a to oboustranná plicní embolie.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu i rozhodnutí obsahově navazující a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného rozvedl, že námitky obviněného se týkají přiměřenosti uloženého trestu a neodpovídají tak žádnému z dovolacích důvodů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu s tím, že v řízení o dovolání se nelze na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. s úspěchem domáhat uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Podstata dovolacích námitek obviněného spočívala v tom, že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž použití běžné zákonné trestní sazby je pro něj nepřiměřeně přísné. Tuto námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, stejně tak ji nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019). Trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku od pěti do deseti let.
Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Ten se touto otázkou znovu podrobněji zabýval ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, kde mimo jiné uvedl, že je samotnou podstatou diskrece, že - nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
Na druhé straně Ústavní soud v tomto nálezu připomněl, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (zmínil zde stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) s tím, že by nebylo možné přijmout takový výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele. To by se mohlo stát v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů). Potenciální přezkum diskrece trestních soudů při ukládání trestu tudíž Ústavní soud nevyloučil. Zamítl však ústavní stížnost stěžovatele, který se v zásadě pouze domáhal přiznání jiné váhy určitým skutkovým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu, touto argumentací však směřoval právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Ústavní soud zasahovat nemůže. Stejně tak do ní nemůže zasahovat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Nelze tedy přehlédnout ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí, jak ji opakovaně ve své judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje. Z toho plyne povinnost Nejvyššího soudu zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z tohoto hlediska a respektovat tak právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, „dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018).
V nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, Ústavní soud připomněl, že zákon jednoznačně stanoví povinnost obecných soudů ukládat přiměřené trestní sankce (§38 odst. 1 tr. zákoníku) a dodržovat princip subsidiarity přísnější trestní sankce (§38 odst. 2 tr. zákoníku) a že i doktrína dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504). Zdůraznil, že nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu nulla poena sine lege (viz nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Uvedl dále, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, kde rovněž zdůraznil požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (i z hlediska ukládaného trestu), který má hned tři roviny. Je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, aby na ně dostal od soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, §29). Je přitom nutné vzít v úvahu, zda argument, na který soud v odůvodnění rozhodnutí neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (rozsudek ze dne 21. 7. 2009 ve věci Luka proti Rumunsku, stížnost č. 34197/02, §56).
V posledně citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval také souvislostí dané problematiky s Úmluvou o právech dítěte, podle jejíhož čl. 3 odst. 1 musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními, nebo zákonodárnými orgány. Zdůraznil, že při aplikaci kritérií pro ukládání trestu, které obsahuje trestní zákoník, a hodnocení rodinných poměrů pachatele (§39 odst. 1 tr. zákoníku) je proto nutné zohlednit právě i nejlepší zájem dítěte.
Případný negativní dopad odnětí svobody obviněného na dítě je přesně skutečnost, kterou musí (i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva) vzít soudy v úvahu. Trestním soudům to ostatně na podústavní úrovni ukládá §39 odst. 1 tr. zákoníku v rámci povinnosti zhodnotit rodinné poměry pachatele.
Z právě uvedeného rozhodně neplyne, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. V naprosté většině případů bude váha tohoto zájmu větší, což může vést k závěru trestních soudů o nutnosti odejmout pachateli osobní svobodu. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte však nesmí z úvah soudu ukládajícího trest za spáchaný trestný čin zcela zmizet.
Nejvyšší soud zde podrobněji zmínil uvedené zásady a judikaturu Ústavního soudu proto, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že k nim vůbec nepřihlížely.
I když nalézací soud problematiku aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku nastolil, ani on snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby řádně neodůvodnil. K osobním a rodinným poměrům obviněného (alespoň podle odůvodnění rozsudku) nepřihlédl, nezabýval se ani účinky a důsledky, které lze od ukládaného trestu očekávat pro budoucí život obviněného (§39 odst. 1 tr. zákoníku). Vzal v úvahu, že k předchozím záznamům v rejstříku trestů obviněného z let 1989 až 1999 již nelze přihlížet. Vycházel z toho, že i když obviněný spáchal závažný zločin a delší dobu pokračoval v podvodném utvrzování o úhradě přístrojů a vymýšlel si další a další důvody, proč tak učinit nelze, jeho úmysl směřoval i ke zlepšení vybavení nemocnice zdravotnickou technikou, přičemž motivem byla snaha imponovat svému okolí. Nalézací soud přihlédl i k dohodě o bezplatné výpůjčce přístrojů uzavřené mezi dodavatelem a nemocnicí a uzavřel, že „i s přihlédnutím k osobě obviněného“ by ukládání trestu v rámci nesnížené sazby (od pěti do deseti let odnětí svobody) bylo i vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně přísné.
Odvolací soud trest k odvolání státního zástupce uvedeným způsobem zpřísnil, přičemž konstatoval, že nejsou dány výjimečné okolnosti uvedené v §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že z pohledu konstrukce skutkové podstaty trestného činu podvodu je nerozhodné, zda chtěl obviněný obohatit sebe, nebo „jiného“. Obviněný jednal za účelem zvýšení své prestiže, tedy nikoli zcela nezištně. Následné vztahy a jednání mezi dodavatelem zdravotnické techniky a nemocnicí jsou irelevantní. Aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné předpokládá plné a upřímné doznání pachatele, k čemuž nedošlo. Z hlediska okolností případu tak podmínky uvedeného ustanovení splněny nebyly, uzavřel odvolací soud. A dodal pouze, že tyto podmínky nebyly splněny ani z důvodu poměrů pachatele, které „nikterak výrazně nevybočují z běžných poměrů pachatelů trestných činů“. K úvahám o trestu pak už jen zmínil, že obviněnému svědčí fikce dosavadního řádného života a že zdravotnická technika byla vrácena dodavateli, pročež byl trest odnětí svobody vyměřen na spodní hranici zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát už proto, že výrok o trestu (jeho zpřísnění) není náležitě odůvodněn, odvolací soud nepřihlédl k některým podstatným skutečnostem důležitým pro druh a výměru uloženého trestu, zejména z hlediska případné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže nalézací soud explicitně nereagoval na výše zmíněnou obhajobu obviněného týkající se jeho osobních a rodinných poměrů, neopravňovalo to odvolací soud tuto problematiku prakticky zcela pominout, tím spíše když se rozhodl vyhovět odvolání státního zástupce a uložit obviněnému pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.
Již z názvu citovaného ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, nikoli o pravidelný postup soudu. Lze tak dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze opírat jen o běžně se vyskytující okolnosti, jako například lítost pachatele nad spácháním trestného činu, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (viz rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr.).
Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativní podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: a) existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Z výše uvedeného plyne, že okolnosti případu nebo poměry pachatele, o které lze opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody, mohou být dány samostatně, nebo mohou být podstatná obě tato hlediska zároveň. Okolnostmi případu se z hlediska možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (blíže viz §39 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jestliže ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. Zde se tedy pachatel posuzuje jako „objekt“ trestu. V tomto směru se uplatní osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele.
Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze podle dlouhodobě ustálené judikatury považovat i existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele (není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku) apod.
Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba aplikovat přísně individuálně, ovšem s respektováním zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Již z názvu ustanovení, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
Z výše uvedeného vyplývá, že zvláště v případech „hraničních“, v nichž obviněný uplatňuje závažné skutečnosti, které by mohly vést k úvaze o snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby, je nutno se v odůvodnění soudních rozhodnutí s těmito skutečnostmi a s příslušnými důkazy z naznačených hledisek vypořádat.
Zejména se soudy v daném případě nezabývaly osobními a rodinnými poměry obviněného. Na vážný zdravotní stav své manželky J. U. (namítaný i v dovolání – viz výše) obviněný poukazoval již ve svém návrhu ze dne 19. 11. 2018 (č. l. 688) a doložil k tomu lékařskou zprávu ze dne 7. 11. 2018 (č. l. 690). Spolu s tvrzením obviněného, že s manželkou zajišťují péči o šestiletou dceru, jde z hlediska uvedených kritérií o poměrně závažnou skutečnost. Ve spise je založen i rodný list nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, přičemž obviněný tvrdí, že vzhledem k nemoci manželky se nyní o nezletilou stará výhradně on. Dne 17. 1. 2018 při znaleckém vyšetření obviněný uvedl, že s nimi žije také manželčina šestnáctiletá (tj. nyní osmnáctiletá) dcera, v tomto směru se však mohla situace změnit. Ze spisu rovněž vyplývá, že obviněný má šest dětí, nic bližšího k nim však zjišťováno nebylo. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněný uvedl, že v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by jeho manželka musela jít do ústavu a dcera do dětského domova. Nicméně dříve v průběhu řízení zmínil, že na péči o jeho manželku se podílí i její matka.
K těmto skutečnostem přistupuje v současné době vážná nemoc obviněného, která vyplývá například z lékařské zprávy ze dne 23. 5. 2019 (č. l. 815) a dále z lékařské zprávy Thomayerovy nemocnice ze dne 23. 10. 2019 o akutním zhoršení zdravotního stavu obviněného a jeho hospitalizaci (č. l. 834). Ani tuto okolnost nelze při posuzování poměrů obviněného přehlížet.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že samotné okolnosti posuzovaného případu by pro závěr o možnosti aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nepostačovaly. Je však možné k nim přihlédnout v souvislosti s poměry obviněného, neboť soudy si správně povšimly určité netypičnosti tohoto případu spočívající v motivu jednání obviněného, jeho osobnosti a dalších okolnostech. Všechny rozhodné skutečnosti bude třeba vyhodnotit komplexně.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu obstát. Nejvyšší soud jej proto v uvedeném rozsahu zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V zájmu přehlednosti Nejvyšší soud dodává, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v části, kterou byl k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o trestu, a o trestu obviněného bylo nově rozhodnuto. Výrok o vině je tudíž i nadále pravomocný, stejně jako výrok o odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení.
Vrchní soud v Praze znovu projedná odvolání státního zástupce v rozsahu zrušení napadeného rozhodnutí, tj. v části týkající se výroku o trestu. Podle potřeby doplní dokazování jako podklad pro uložení trestu, zejména aktuálními podrobnými lékařskými zprávami o zdravotním stavu manželky obviněného J. U. a také o zdravotním stavu obviněného a dále zprávou orgánu péče o dítě (OSPOD) k výchovným a rodinným poměrům nezletilé AAAAA, nar. XY, případně dalších dětí obviněného. Poté znovu o odvolání v uvedeném rozsahu rozhodne, přičemž vezme v úvahu konkrétní zjištěné skutečnosti ve světle výše zmíněných obecných východisek.
Obviněný v této věci dosud nenastoupil trest odnětí svobody, tudíž nebylo nutno rozhodovat podle §265 l odst. 4 tr. ř. v otázce vazby.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 19. 3. 2019 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena až dne 23. 12. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu