ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.740.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 740/2020-3220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 8. 2020 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných P. M. , nar. XY, bytem XY a Z. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 9 To 66/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. M. a Z. S. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 46 T 2/2019-2810, byli obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný P. M. byl za uvedený zločin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Obviněná Z. S. byla za uvedený zločin odsouzena k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili uvedeného zločinu v podstatě tím, že po vzájemné předchozí domluvě, v úmyslu neoprávněně získat ve výroku specifikované nemovitosti, nacházející se toho času ve vlastnictví poškozeného J. K., ve prospěch obviněné, vylákali dne 20. 10. 2011 pod záminkou pomoci s exekučními řízeními vedenými proti I. M., jako povinnému, jenž byl na základě darovací smlouvy ze dne 20. 4. 2010 spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu ideální poloviny a jež byly v důsledku exekučních řízení proti jeho osobě zatíženy výkonem exekuce a exekuční tituly byly zapsány v katastrálním operátu, podpisy poškozeného na kupní smlouvě uzavřené ve prospěch obviněné jakožto kupující (dále jen kupní smlouva). Následně pak obviněný a I. M. sdělili poškozenému, že na předmětných nemovitostech má I. M. veden výkon rozhodnutí, načež obviněný pod záminkou, že by poškozený v důsledku těchto exekučních řízení mohl přijít o své bydlení, navrhl poškozenému, byť si byl vědom skutečnosti, že jsou předmětné nemovitosti zatížené výkonem exekuce, aby bylo sepsáno souhlasné prohlášení o odstoupení od darovací smlouvy, s čímž poškozený ze strachu o své bydlení souhlasil. Dne 20. 10. 2011 obviněný odvezl poškozeného na pobočku České pošty, s. p., na ul. XY, v Praze 9, kde mu sdělil, aby ověřil své podpisy na listinách označených jako „Ohlášení pro záznam do katastru nemovitostí na základě souhlasného prohlášení“ a „Souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva na základě odstoupení od darovací smlouvy“, jejichž předmětem bylo uplatnění vrácení daru předmětných nemovitostí, a tyto mu předal. Dne 21. 10. 2011 tyto listiny podepsal i I. M. Současně obviněný pod záminkou, že pro vyřešení exekučních řízení je nutné, aby byly nemovitosti převedeny na třetí osobu, předložil poškozenému dne 20. 10. 2011 na téže pobočce České pošty, s. p., k podpisu kupní smlouvu, kde na straně prodávajícího vystupoval poškozený a na straně kupujícího obviněná, předmětem kupní smlouvy byl převod vlastnického práva k těmto nemovitostem, za zjevně podhodnocenou kupní cenu ve výši 1 900 000 Kč, což bylo obviněnému s ohledem na jeho pracovní činnost v oblasti trhu s realitami prima facie zřejmé. Ke kupní smlouvě obviněný poškozenému uvedl, že jde pouze o formální převod vlastnického práva, kdy po vyřešení finančních problémů I. M. obviněná formálně prodá poškozenému předmětné nemovitosti zpět, a současně obviněný pod záminkou, že katastrální úřad může ověřovat zaplacení kupní ceny, vylákal na poškozeném podpisy na šest již vyplněných příjmových pokladních dokladů znějících na celkovou částku 1 741 700 Kč. Dále předložil poškozenému k podpisu plnou moc ze dne 20. 10. 2011, kterou poškozený zplnomocnil obviněného k zastupování své osoby ve všech úkonech, přičemž poškozený nechal na základě pokynů obviněného legalizovat podpisy na uvedených listinách, jenž mu byly obviněným podsunuty. Obviněná připojila ke kupní smlouvě svůj podpis dne 16. 11. 2011, ačkoli věděla, že se jedná o podvodné jednání ve vztahu k poškozenému, neboť jednak využívávajíce strachu poškozeného o bydlení, byla s tímto sjednána kupní cena neodpovídající ani polovině kupní ceny obvyklé, a dále věděla, že finanční prostředky, které mu měly být vyplaceny dle podepsaných příjmových pokladních dokladů mu ona, ani obviněný nezaplatili, nezaplatí a nemovitosti poškozenému po vyřešení exekučních řízení I. M. nepřevede zpět do vlastnictví. Tohoto si byla vědoma nejpozději ve chvíli, kdy nechala vyhotovit listiny týkající se převodu vlastnického práva u P. P., především kupní smlouvu, která se hrubě rozcházela se stavem zapsaným v operátu katastru nemovitostí. Společně pak s obviněným realizovala další kroky, které vedly k faktickému nabytí nemovitostí její osobou na úkor poškozeného. Obviněný na základě plné moci od zmocnitele I. M. ze dne 21. 10. 2011 uhradil v hotovosti, mj. z finančních prostředků pocházejících původně z bankovních účtů společnosti H. R. E., jejímiž jednateli a společníky byli obvinění, u exekučních úřadů dlužné částky v celkové výši 317 723 Kč, kdy tímto sledoval provedení výmazu záznamů v katastrálním operátu týkající se uvedených exekučních řízení, a poté byly dne 2. 12. 2011 nezjištěným způsobem doručeny na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu písemnosti, a to „Ohlášení pro záznam do katastru nemovitostí“ k předmětným nemovitostem, na jejichž základě Katastrální úřad zapsal vlastnická práva poškozeného k těmto nemovitostem, a dne 5. 12. 2011 byl nezjištěným způsobem doručen návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, na jehož základě bylo katastrálním úřadem zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve prospěch obviněné, ačkoli poškozený neobdržel finanční hotovost ve výši 1 900 000 Kč za prodej těchto nemovitostí, ani po uhrazení závazků z uvedeného exekučního řízení nebyly mu nemovitosti převedeny zpět. Obvinění tak využili submisivity, lehké manipulovatelnosti a důvěry poškozeného v osobu obviněného, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši nejméně 7 300 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 9 To 66/2019-2953 z podnětu obviněného P. M. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Odvolání obviněné Z. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání, které obviněná Z. S. opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněný P. M. o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že soudem zjištěný skutkový stav, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a nesprávně bylo aplikováno hmotné právo. Odvolací soud se touto námitkou nedostatečně zabýval a v odůvodnění dostatečně nevypořádal, kdy většinou odkazoval na rozsudek soudu prvního stupně. Soudy vycházely toliko z výpovědi poškozeného, přičemž ostatní důkazy jsou pouze nepřímé a neprokazují naplnění skutkové podstaty trestného činu. Poškozený hovořil téměř výlučně o obviněném, a z žádných důkazů nevyplývá, že by s poškozeným někdy jednala i obviněná, tudíž ho nemohla uvést v omyl. Skutkové závěry soudů o jednání obviněné postrádají obsahovou spojitost s důkazy a jsou tak s provedenými důkazy v extrémním rozporu, přičemž z těchto skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněná věděla o jednáních s poškozeným, a že by jakkoli participovala na trestném činu. Ani jeden z nich neuvedli poškozeného v omyl, ani mu nezpůsobili žádnou škodu. Neusvědčují je listinné důkazy ani svědci, kteří ve věci vypovídali, když tito nebyli jednání přítomni, ale pouze reprodukovali to, co jim řekl poškozený. Nemohli konfrontovat poškozeného před soudem z důvodu jeho úmrtí, když učinil výpověď v přípravném řízení a jeho výslechu se neúčastnili. Tento důkaz sice byl proveden podle zákona a je použitelný, avšak to oslabuje jeho důkazní sílu. K existenci extrémního rozporu odkázali na judikaturu Ústavního soudu.
Nesouhlasí s posouzením trestného činu podle kvalifikované skutkové podstaty §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy tato by nemohla být naplněna ani v případě správnosti skutkových zjištění. Soudy vycházely z hodnoty nemovitostí ve výši 7 300 000 Kč, avšak předtím, než došlo k danému jednání, vlastnil poškozený pouze ideální polovinu předmětných nemovitostí a druhou polovinu vlastnil I. M. Mohli tak způsobit škodu pouze ve výši poloviny hodnoty nemovitostí, tedy 3 650 000 Kč, která však nedosahuje hranice škody velkého rozsahu. Kromě toho soudy ve vztahu k výši škody nereflektovaly exekuce váznoucí na domě, nájemní vztah poškozeného, vyžadovanou rekonstrukci i to, že se ideální polovina nikdy neprodá za polovinu ceny celé nemovitosti, přičemž dodali, že kupní cenu poškozenému uhradili. S poukazem na judikaturu a zásadu ultima ratio akcentovali, že poškozený nedbal na ochranu svých práv, nepostupoval obezřetně, ani nedodržoval elementární zásady opatrnosti, přestože si byl vědom všech skutečností i následků uzavření smluv, či podpisu příjmových pokladních dokladů. Smlouvy vypracoval advokát, došlo k úřednímu ověření podpisů, doručení katastrálnímu úřadu i podepsání příjmových dokladů, a tedy poškozený toliko přistoupil k nejistému obchodu, který měl být vypořádán za použití soukromoprávních instrumentů, a k ochraně jeho práv by nemělo přistupovat trestní právo. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dále namítli, že s ohledem na existenci více možných verzí skutkového děje měly soudy postupovat v souladu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o účelovosti a nepravdivosti jejich obhajoby a setrvali na svých závěrech ohledně výpovědí poškozeného a svědka P. P. Kromě toho obvinění navrhli předsedovi senátu soudu prvního stupně postup podle §265h odst. 3 tr. ř., a pro případ, že by tak neučinil, pak navrhli předsedovi senátu Nejvyššího soudu postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
V dané věci je dále namístě uvést, že obvinění prostřednictvím dalšího obhájce, Mgr. Libora Hubáčka, MBA, zaslali další podání, které bylo označeno jako doplnění dovolání. V souvislosti s tímto podáním se tak Nejvyšší soud musel nejdříve zabývat otázkou, zda bylo podáno včas a zda je k jeho obsahu možné přihlížet. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obhájci obviněných JUDr. Marku Nespalovi, byl rozsudek soudu druhého stupně doručen dne 17. 1. 2020 a oběma obviněným dne 26. 1. 2020, takže z pohledu §265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 26. 3. 2020. Z doplnění dovolání, které podal druhý obhájce obviněných Mgr. Libor Hubáček, MBA, je zřejmé, že toto bylo podáno dne 2. 6. 2020 (viz č. l. 3157 a násl.), tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že podle §265f odst. 2 tr. ř. se sice připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20). S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud nemůže přihlížet k doplnění dovolání podaném obhájcem Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 26. 3. 2020, bez ohledu na to, že tento označil podání jako doplnění dovolání. Za této situace obsah tohoto podání Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné ve svém rozhodnutí blíže rozvádět.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a uvedl, že jejich námitky proti výroku o vině spočívají převážně ve zpochybnění skutkových zjištění. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je možné připustit pouze výjimečně v případě, kdy by tato zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry soudů, avšak obvinění uplatnili jen vlastní verzi skutkového děje, přičemž extrémní nesoulad ani porušení práva na spravedlivý proces shledat nelze. Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., odůvodnění rozhodnutí splňuje podmínky podle §125 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud neměl důvod přehodnocovat závěry soudu prvního stupně. Vina obviněných nebyla prokázána pouze výpovědí poškozeného, jak oni tvrdí, ale i dalšími důkazy. K námitce obviněné, že s poškozeným sama nejednala, zdůraznil, že byla odsouzena za jednání spáchané ve spolupachatelství, a tedy postačuje i její částečné přispění k trestné činnosti, jak je popsané ve skutkové větě. Nebyla porušena ani zásada in dubio pro reo, když soudy neshledaly, že by byla věrohodnost důkazů jakkoli zpochybněna. Věrohodnost poškozeného nebyla ničím snížena, když jeho výpověď je konzistentní i s ohledem na souběžně probíhající civilní řízení a je podpořena i výpověďmi dalších svědků. Formální bezvadnost listinných důkazů nemůže být hodnocena ve prospěch obviněných, když tato byla právě součástí jejich podvodného jednání. Stran hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků N. M. a P. P. odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů.
K námitkám stran způsobilosti poškozeného být oklamán uvedl, že argumentaci obviněných nelze akceptovat. Poškozený postupoval i cestou civilní žaloby a v souladu s judikaturou není vyloučeno dovození trestní odpovědnosti obviněných ani v případě, kdy poškozený byl schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, neboť obvinění ovlivnili takové schopnosti poškozeného podáním nepravdivých nebo zamlčením podstatných informací. S ohledem na skutkové okolnosti případu nelze přiznat relevanci ani námitce obviněné, že by u ní nebylo dáno úmyslné zavinění, ani ohledně rozumových schopností poškozeného. Otázkou výše způsobené škody a naplněním kvalifikované skutkové podstaty se již dostatečně zabýval soud druhého stupně, který zcela správně vycházel z okamžiku dokonání podvodného jednání, tedy doby, kdy poškozený vlastnil celou nemovitost, přičemž rozhodnými nemohly být ani exekuce váznoucí na polovině domu ve vlastnictví I. M., neboť ani tyto v době dokonání trestného činu již neexistovaly. Rovněž tak námitky obviněných stran aplikace principu ultima ratio jsou neopodstatněné. Jejich jednání je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod danou skutkovou podstatu, přičemž obvinění naplnili všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu včetně jeho těžšího kvalifikačního momentu spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů, stejně jako další výtky směřující proti hodnocení důkazů, nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozeného J. K., která byla procesně použitelná a byla dále podpořena i výpověďmi svědků M. D., L. S. a její konzistentnost byla rovněž nepřímo podpořena i výpověďmi svědků F. K. a P. P., přičemž soud prvního stupně své hodnotící úvahy velmi zevrubně popsal v odůvodnění rozsudku (str. 17-24 odst. 23-39 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž tak dostatečným způsobem odůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků N. M. (viz str. 20 odst. 28 rozsudku soudu prvního stupně) a P. P. (viz str. 21 odst. 31 rozsudku soudu prvního stupně), na jejichž výpovědi obvinění poukazovali v rámci svého dovolání. Odvolací soud se pak s odůvodněním rozsudku soudu prvního soudu plně ztotožnil a v rámci reakce na odvolací námitky skutkové závěry soudu prvního stupně dále argumentačně rozvedl (viz str. 6-10 odst. 13-27 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud rovněž nemá pochybností o zjištěném skutkovém stavu tak, jak byl uzavřen soudem prvního stupně a potvrzen soudem druhého stupně. Ve světle výše uvedeného pak nemůže naplnit uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., ani námitka stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť tyto zásady rovněž směřují výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tyto zásady mají procesní charakter, týkají se jen otázek skutkových a jako takové nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani namítaný extrémní rozpor, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněných stran možnosti uvést poškozeného v omyl, resp. možnosti, aby poškozený omyl sám eliminoval. Obvinění především namítli, že poškozený nedbal na ochranu svých majetkových práv, nepostupoval obezřetně, ani nedodržoval alespoň elementární zásady opatrnosti, přestože si byl vědom všech skutečností i následků uzavření smluv či podpisu příjmových pokladních dokladů, a tudíž nemohl být naplněn znak uvedení v omyl. K tomuto je však nutné akcentovat, že v souladu s ustálenou judikaturou jde o podvodné jednání i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele podáním nepravdivých informací nebo zamlčením podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, anebo tak neučiní včas (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1625/2018). Rovněž je namístě doplnit, že za uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018). Jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie znalce PhDr. Jiřího Klose, poškozený měl rysy sociální naivity, submisivity a snadné manipulovatelnosti. Vzhledem k jednání obviněných, kdy tito poškozenému podali nepravdivé informace o tom, že v důsledku dluhů I. M. přijde o dům, zcela mu zamlčeli jakékoli právní následky jeho jednání a naopak mu podali nepravdivá tvrzení o tom, jak bude ve věci postupováno a využili tak jeho submisivní povahy a manipulovatelnosti, je s ohledem na výše uvedená judikaturní východiska zřejmé, že znak uvedení v omyl byl v tomto případě naplněn. Nelze také přehlédnout, že obviněný získal důvěru poškozeného i tím, že před ním vystupoval jako realitní makléř, tudíž člověk znalý problematiky okolo nemovitostí. Nejvyšší soud proto tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s jistou mírou tolerance s to naplnit rovněž námitka, že se obviněná na předmětné trestné činnosti nepodílela, poškozeného sama neuváděla a nechtěla uvést v omyl a nenaplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu. K této námitce je třeba poukázat, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem podvodu v postavení spolupachatelky podle §23 tr. zákoníku. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 a 329). K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, obviněná musela být srozuměna s postupem obviněného vůči poškozenému, kdy podepsala předmětnou kupní smlouvu, na základě které však poškozenému zcela vědomě ničeho nezaplatila na již tak velmi podhodnocené kupní ceně, o jejímž podhodnocení rovněž musela mít vědomost s ohledem na své zkušenosti s realitním trhem. Rovněž je v této souvislosti namístě poukázat i na vztah mezi obviněnými a následný postup obviněné vůči poškozenému poté, co nemovitosti neoprávněně získala. Ačkoli tedy obviněná nevstoupila do přímého kontaktu s poškozeným, byla nepostradatelným článkem předmětného trestního jednání, její jednání bylo v souladu se skutkovými zjištěními vedeno společným úmyslem s jednáním obviněného k uvedení poškozeného v omyl a neoprávněnému získání jeho nemovitostí. Nejvyšší soud tak, stejně jako soudy obou stupňů, nemá pochybnosti o roli obviněné jako spolupachatelky projednávaného skutku a tudíž i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Taktéž námitka stran nesprávně určené výše škody, a tudíž absence obligatorního znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je způsobilá uplatněný dovolací důvod naplnit. Obvinění namítli, že soudy vycházely z hodnoty nemovitostí ve výši 7 300 000 Kč, avšak před tím, než mělo dojít k tvrzenému podvodnému jednání, vlastnil poškozený ideální polovinu předmětných nemovitostí. Podle nich v takovém případě mohla být poškozenému způsobena pouze škoda ve výši jedné poloviny ceny nemovitostí, tedy ve výši 3 650 000 Kč, a tudíž by tak nedosáhla výše škody velkého rozsahu. Dále k této námitce doplnili, že soudy nereflektovaly exekuce váznoucí na polovině nemovitostí, že poškozený svoji polovinu nadále užíval coby nájemník, nemovitosti vyžadovaly rozsáhlou rekonstrukci a ideální polovina se nikdy nemohla prodat za polovinu hodnoty nemovitostí. K této dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že se totožnou námitkou zevrubně zabýval již odvolací soud (viz str. 10 odst. 28-29 rozsudku soudu druhého stupně). Jak soud druhého stupně správně akcentoval, čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (§2 odst. 4 tr. zákoníku). Je proto nutné hodnotit právní i faktický stav předmětných nemovitostí v době spáchání činu. Podle skutkových zjištění došlo k dokonání trestné činnosti, a tedy i způsobení škody, dne 5. 12. 2011 a toto datum je tak rozhodné ke stanovení výše způsobené škody. K tomuto datu přitom již nemovitosti jako celek plně náležely do výlučného vlastnictví poškozeného, a to z důvodu odstoupení od darovacích smluv mezi poškozeným a I. M. Rovněž tak již na nemovitostech v té době nevázly exekuce na povinného I. M., a ani ty tak nemohly cenu nemovitosti ovlivnit. Samotná výše škody byla při zhodnocení všech potřebných aspektů zjištěna na základě znaleckého zkoumání, jehož závěry soud prvního stupně řádně vyhodnotil (viz str. 21 odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně) a ani v tomto směru tak Nejvyšší soud neshledal pochybení. Je proto namístě uzavřít, že výše škody, a tedy znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byla zjištěna správně a Nejvyšší soud v dalším odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 10 odst. 28-29 rozsudku soudu druhého stupně). S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud rovněž tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i námitku obviněných, kterou s obecným odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazovali na aplikaci zásady ultima ratio. K této námitce je však namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných kvalifikované jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Je naopak zvyšována výší škody výrazněji přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu, sofistikovaným způsobem spáchání trestného činu a zneužitím submisivity poškozeného. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnila pouze obviněná Z. S. Jelikož však Nejvyšší soud shledal její dovolací argumentaci zjevně neopodstatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněná i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nad rámec uvedeného je namístě dále doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 18. 12. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 24. 6. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu rozhodnutí ve vztahu k obviněným, a pokud obvinění dávají v rámci svého mimořádného opravného prostředku podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k přerušení výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu