ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1036.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1036/2020-802
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovoláních obviněných P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a A. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 225/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. J. a A. U. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 18 T 225/2016, byli obvinění P. J. a A. U. uznáni vinnými přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byli odsouzeni: P. J. podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, obviněný A. U. podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. D.
2. Proti označenému rozsudku podali oba obvinění odvolání zaměřená na výroky o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění P. J. a A. U. dopustili přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tím, že:
J. D. jako zprostředkovatel společnosti Č. s. s., IČ XY, se sídlem XY, v úmyslu neoprávněně vylákat provizi předložil dne 7. 4. 2014 společnosti Č. s. s. žádost o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 936036301 ze dne 31. 3. 2014 ve výši 840 000 Kč na údajnou rekonstrukci nájemního bytu v XY na ulici XY, kterou zpracoval pro klientku D. P., nar. XY, ačkoliv žádná rekonstrukce provedena nebyla ani neměla být provedena,
obviněný P. J. dodal obviněnému J. D. podklady pro zpracování této žádosti, které opatřil podle jeho instrukcí, a to padělaný souhlas spolumajitelky domu E. M., nar. XY, s rekonstrukcí bytu a fiktivní fakturu č. 2014027 ze dne 21. 3. 2014 na částku 340 060 Kč za stavební práce provedené při rekonstrukci bytu společností E.-U., IČ: XY, se sídlem XY, s krycím listem, rekapitulační sestavou v základní ceně a položkovou sestavou v základní ceně, kdy tyto doklady za společnost E.-U. vystavil obviněný A. U. coby jednatel uvedené společnosti, a všichni obvinění věděli, že tyto práce provedeny nebudou, přičemž společnost Č. s. s., D. P. úvěr neposkytla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, podali obvinění P. J. a A. U. oba prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Salajky, LL.M., v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný P. J. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. Námitku nepřípustnosti vedení trestního stíhání založil na přesvědčení o neprokázané výši provize, kterou měl na základě svého jednání obdržet. Soudy určená částka 8 400 Kč byla podle jeho mínění uměle vykonstruovaná s cílem vytvořit nějakou škodu, tj. alespoň škodu nikoliv nepatrnou. Přitom z listiny založené ve spise (označené jako „události ke smlouvě o stavebním řízení“) vyplynulo, že z částky 840 000 Kč se strhává částka 4 200 Kč. Jak se provize rozděluje a kdo ji vyplácí, nebylo soudy navzdory žádostem ze strany obviněného zkoumáno, nebyl vyžádán předpis Č. s. s. (dále jen „Č. s. s.“), který by dané otázky objasnil. Soudy proto opomněly důkazy, důkazy účelově selektovaly, porušily zásadu presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces. Neprokázaly dovolatelův úmysl, když on žádnou provizi neobdržel. Nevypořádaly se s námitkou proporcionality trestní represe a povahou trestního řízení jakožto prostředku ultima ratio . Škodlivost jednání nebyla natolik vysoká, aby bylo nutno přistoupit k trestní represi. Odvolací soud tím, že uvedl, že trest je výchovný, dal najevo, že obviněný musel být odsouzen a musel mu být uložen, byť symbolický, výchovný trest. Shora popsanou část dovolací argumentace podpořil poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
6. V části dovolání označené jako „nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení“ konstatoval, že to, že měl být ze strany Č. s. s. přidělen spoluobviněnému J. D. jako oficiální tipař v době, kdy mělo být touto stavební spořitelnou nařízeno, že vše, co se týká jmenovaného spoluobviněného, bude bez dalšího zamítáno, nechápe. Zdůraznil, že neměl žádné zkušenosti, nebyl nikým proškolen a jako začátečník očekával, že mu Č. s. s. poskytne potřebnou součinnost. Protože situaci kolem uvedeného spoluobviněného vyřešila stavební spořitelna ke konci dubna 2014, kdy spoluobviněného písemně požádala, aby byl obezřetnější a pečlivější, že s jeho spoluprací ale nadále počítá, přičemž obviněný pro ni už žádnou činnost nevyvíjel a od svého záměru ustoupila i svědkyně D. P., je zjevné, že muselo dojít k zániku trestnosti podle §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Významné je i to, že Č. s. s. vůči spoluobviněnému neuplatnila ani žádnou pokutu, přitom postihnutí případných pochybení soukromoprávní cestou se v tomto případě nabízelo. Opomenout nelze ani skutečnost, že stavební spořitelna schválila spoluobviněnému žádosti o úvěr ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 12. 5. 2014. Pokud by tedy v mezidobí považovala jeho činnost za nezákonnou, jistě by mu žádosti o úvěr neschvalovala. O činnosti spoluobviněného musela mít přehled přinejmenším svědkyně M. M., která s ním podepisovala i smlouvu o obchodním zastoupení. Obviněný uzavřel, že soudy nepodrobily kritickému posouzení výpověď svědkyně D. H., zaměstnankyně stavební spořitelny, a tuto výpověď bezdůvodně privilegovaly.
7. Dále měl za to, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Odvolací soud se jeho námitkami nezabýval, postupoval zcela mechanicky a odvolání zamítl. Pochybení nalézacího soudu nenapravil, sám je dokonce prohloubil. Odmítl specifikovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a tvrzeným následkem, kterýžto neobjasnil (viz výše údajné provize). Vyjádřil přesvědčení, že jeho odvolání mělo být vyhověno.
8. Vznesl i námitku podjatosti, a to vůči předsedkyni senátu (a dalším členům senátu) soudu druhého stupně Mgr. Radaně Macháňové Laštůvkové, která jak v rámci veřejného zasedání, tak v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že obviněný opatřil padělaný souhlas svědkyně E. M. s rekonstrukcí. Obviněný přitom pravdivě sdělil, že tento souhlas mu předala svědkyně D. P. Podle mínění obviněného je otázka padělání souhlasu otázkou dosud nevyřešenou, přičemž odvolací soud nebyl oprávněn předjímat skutkové závěry z jiného řízení.
9. Obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 18 T 225/2016, jakož aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a podle 265 l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Obviněný A. U. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), l ) tr. ř. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce ve znění, „zda je v souladu s unijním právem odsouzení občana Evropské unie za trestný čin s úmyslem umožnit jinému získání provize jako následku trestného činu, když soud výši této provize (následku) nevyčíslí, a to ani přes opakované návrhy obviněného“. V návaznosti na to navrhl, aby bylo řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce přerušeno. V případě, že by ovšem Nejvyšší soud naznal, že je nutno vyčíslit následek trestného činu – tj. výši provize spoluobviněných P. J. a J. D. a způsob rozdělení částky 4 200 Kč – a že je třeba zajistit příslušný relevantní předpis Č. s. s. týkající se provize za sjednání meziúvěru, nebylo by podle mínění obviněného zapotřebí k výše uvedeným krokům přistoupit.
11. Vytkl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, k tzv. extrémnímu rozporu, k porušení ustanovení trestního řádu a pravidla in dubio pro reo . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek přesto, že rozsudek nalézacího soudu a řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu vykazovaly vady a nedostatky. Brojil proti názoru odvolacího soudu, že v projednávané věci se není třeba zabývat výší provize za sjednání meziúvěru. Takový závěr je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05. Pokud by totiž byla provize menší než 5 000 Kč, nejednalo by se o trestný čin. Nalézací soud se sice výší provize zabýval, dospěl ovšem k částce 8 400 Kč, která je v daném případě vyloučena. Svévolného určení výše provize (10 000 Kč) se dopustil i odvolací soud. Dovolatel o přesné určení výše provize usiloval, v rámci řízení před soudy nižších stupňů se toho domáhal, a to za účelem uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Kde jinde, než právě v bagatelním sporu (o čemž svědčí trest, který byl orgány činnými v trestním řízení označen jako symbolický), by měla být tato zásada použita.
12. Podle pravidel Č. s. s. nemohl spoluobviněný J. D. získat do 25. 4. 2014 v souvislosti s jednáním se svědkyní D. P. žádnou provizi. Do 25. 4. 2014, kdy byla žádost svědkyně zamítnuta, byl totiž jejím finančním poradcem J. L. Navíc spoluobviněný měl od 5. 12. 2013 výslovný zákaz předávat a přebírat smlouvy o meziúvěru. Protože spoluobviněný za sjednání meziúvěru nemohl získat provizi, dovolatel nemohl mít úmysl napomáhat k získání následku, který nemohl nastat. Doplnil, že zamítnutí žádosti svědkyně bylo formální, svědkyně již od svého záměru ustoupila, nic nepožadovala, a tudíž trestnost jednání pravděpodobně zanikla [§20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Za uzavření ve věci irelevantní smlouvy o stavebním spoření nemohl spoluobviněný P. J. nic získat. Platné uzavření této smlouvy nenastalo, smlouvu podepsal pouze jmenovaný spoluobviněný, nikoliv Č. s. s. oprávněná osoba. V rámci odvolacího řízení dovolatel požadoval, aby uvedenou záležitost vysvětlila svědkyně L. Š., jeho návrh byl ovšem zamítnut. Upozornil na rozpory ve výpovědích svědkyně D. H., která se očividně dopustila profesních pochybení. Namítl i spolupráci Č. s. s. s policejním vyšetřovatelem – to, že s ním věc konzultovala před podáním trestního oznámení. Závěrem brojil proti postupu předsedkyně senátu soudu druhého stupně Mgr. Radany Macháňové Laštůvkové, která mu při prvním veřejném zasedání sdělila, že nesmí citovat judikaturu soudů, a při druhém – v rámci posledního slova, kteréžto bylo uskutečněno předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené – jej vykázala z jednací síně. Tím porušila (mimo jiné) jeho právo na obhajobu.
13. Obviněný A. U. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 6 To 235/2019, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 18 T 225/2016, jakož aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a podle 265 l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k oběma dovoláním uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze podřadit žádnou z námitek obviněných. Obvinění totiž nenamítali, že jejich trestní stíhání bylo nepřípustné pro existenci některého z důvodů vymezeného v §11 či §11a tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání dovozovali v podstatě jen z vlastního (mylného) přesvědčení, že jejich jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu, resp. pomoci k trestnému činu, přičemž opačný závěr soudů je důsledkem nerespektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo a porušuje jejich právo na spravedlivý proces. Takto prezentované výhrady však stojí zcela mimo rámec naznačeného dovolacího důvodu.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poznamenal, že tomuto neodpovídá část námitek, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy, viz údajné nerespektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , nevěrohodnost výpovědi svědkyně D. H. a neúplnost dokazování, kterýžto nedostatek spatřují v tom, že soudy podrobně nezkoumaly činnost stavební spořitelny ani podmínky vyplacení provize, a podobně. Takto formulované námitky pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce měl navíc za to, že soud prvního stupně provedl komplexní a úplné dokazování, a pokud odvolací soud dokazování doplnil, stalo se tak pouze formou opětovného výslechu svědkyně D. H., která upřesnila či blíže osvětlila některé okolnosti, k nimž se vyjádřila již při výslechu u hlavního líčení. Takto doplněné dokazování však nemělo žádný vliv na fakticky správné, logické a s provedenými důkazy souladné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, které doplňující výpověď svědkyně ještě podpořila. Skutkové i právní závěry pak soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v podstatě vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněných řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se vypořádal, resp. se s nimi neztotožnil. V souvislosti s případným opomenutím důkazů státní zástupce především zdůraznil, že soud není povinen provádět důkazy vztahující se např. k okolnosti pro posouzení věci bezvýznamné či k okolnosti, která byla prokázána nebo vyvrácena důkazy jinými. S navrženým důkazem se nicméně musí vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. V posuzované trestní věci přitom soudy návrhy obviněných na doplnění dokazování neopomněly, řádně se jimi zabývaly (např. odst. 9. usnesení odvolacího soudu) a po právu je pro nadbytečnost zamítly. I státní zástupce byl přesvědčen, že obviněnými navrhované objasňování okolností souvisejících s činností stavební spořitelny a se získáním provize je pro posouzení trestní věci a rozhodnutí o ní podružné. Samotná podstata věci – oběma obviněnými opomíjená – totiž spočívá ve zcela jiné otázce (viz níže).
16. Podle názoru státního zástupce lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit v podstatě jen ty námitky, v jejichž rámci obvinění zpochybňují spáchání trestného činu (či pomoci k němu) s odkazem na chybějící provizi, jejíž získání, resp. úmysl pachatelů získat ji (případně způsobit škodu), prokázán nebyl, soudům vytýkají nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a dovozují zánik trestnosti činu s odkazem na §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tyto námitky však onačil za zjevně neopodstatněné. Vyložil, že oba obvinění byli uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku. Hlavní pachatelkou úvěrového podvodu byla D. P., jejíž trestní stíhání bylo v minulosti podmíněně zastaveno, jeho organizátorem pak již pravomocně odsouzený J. D. Dovolatelům je přitom kladeno za vinu, že jako pomocníci umožnili jinému spáchání přečinu úvěrového podvodu, a to tak, že obviněný P. J. poskytl J. D. potřebné podklady pro získání úvěru D. P., mj. padělaný souhlas spolumajitelky nemovitosti (svědkyně E. M.) s rekonstrukcí a fiktivní fakturu za provedené stavební práce, kterou mu vystavil právě obviněný A. U. Podle skutkových zjištění soudů přitom obviněný P. J. velmi dobře věděl, že oba tyto doklady, pro případné získání úvěru nezbytné, jsou fiktivní. Stejně tak obviněný A. U. věděl, že žádné stavební práce v bytě užívaném D. P. provedeny nebyly a faktura tedy „dokládá“ neexistující skutečnost (k takovému závěru dospěl nalézací soud po řádném vyhodnocení všech důkazů, mj. výpovědí obviněného P. J. z přípravného řízení a svědkyň E. M. D. P. a D. H., jakož i dotčených listin.). Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněných je přitom rozhodující, že v případě přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není – pokud jde o jeho subjektivní stránku – vůbec nutné, aby pachatel (na rozdíl např. od trestného činu podvodu či trestného činu úvěrového podvodu v některé z jeho kvalifikovaných skutkových podstat) jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že způsobí škodu v určité výši. Stejně tak není podstatné, zda pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky z poskytnutého úvěru nebo zda se na jednání on či jiná osoba obohatili. Znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku totiž není způsobení škody či vlastní obohacení se pachatele či jiné osoby. Rozhodné z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je to, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010, ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 954/2017, atd.). Již tímto okamžikem je totiž trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku dokonán. Byla-li přitom D. P. uznána vinnou pouze přečinem úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě a obvinění jí spáchání tohoto přečinu svou pomocí umožnili (tedy zajistili fiktivní doklady, které posléze obviněný P. J. dodal spoluobviněnému J. D.), postrádají jakékoliv opodstatnění v prvé řadě ty jejich dovolací námitky, které váží trestní odpovědnost na prokázání provize či vznik škody. Žádnou roli současně nehraje ani výhrada obviněných, že banka by žádost o úvěr stejně zamítla. Svědkyně D. H. sice zmínila, že žádosti již odsouzeného J. D. – pokud vykazovaly určité znaky – se měly zamítat, tato skutečnost však obviněným v době páchání trestné činnosti známa nebyla.
17. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradě obviněných založené na údajném nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Připomněl, že princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio , nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je vyloučena, pokud se tento sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na protiprávní jednání dovolatele (kupříkladu občanskoprávní předpisy, předpisy upravující přestupkovou odpovědnost ...). Sama existence takové normy z jiného právního odvětví totiž ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle ní, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace zmíněné zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutek spáchaný pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, a další.). Za takový případ však podle názoru státního zástupce trestní věc obviněných považovat nelze, neboť způsobem provedení a souvisejícími okolnostmi se nijak nevymyká jiným případům přečinu úvěrového podvodu (či účastenství ve formě pomoci na něm) spáchaného v jeho základní skutkové podstatě. Podle něj proto uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na zjištěné protiprávní jednání dovolatelů.
18. K zániku trestnosti podle §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku poznamenal, že zmíněné ustanovení specifikuje podmínky zániku trestní odpovědnosti za přípravu ke zvlášť závažnému zločinu. Obvinění byli přitom uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci na již dokonaném přečinu úvěrového podvodu.
19. Podle mínění státního zástupce nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou oba obvinění uplatnili. Rozsudek soudu prvního stupně není zatížen žádnou z vytýkaných vad, proto ani usnesení soudu druhého stupně nemůže být ve smyslu citovaného dovolacího důvodu vadné.
20. Státní zástupce dále konstatoval, že obviněným A. U. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn za situace, kdy byla porušena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jeho předpokladem je tedy procesní vada v postupu soudu spočívající v tom, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho osobní účast při jednání zajištěna nebo mu měla být umožněna. Nedostatek je založen tím, že obviněný byl zkrácen na svém právu, aby byla věc projednána v jeho přítomnosti. Obviněný však podle názoru státního zástupce žádnou takto formulovanou námitku neuplatnil (námitky, v jejichž rámci se v závěru dovolání vyjadřoval k průběhu veřejného zasedání o odvolání, pod takový dovolací důvod podřadit nelze; k tam uvedeným výhradám se státní zástupce nedokázal s ohledem na absenci potřebných materiálů - protokolu či zvukového záznamu o konání veřejného zasedání - blíže vyjádřit).
21. Doplnil, že námitka obou obviněných týkající se údajné podjatosti předsedkyně senátu odvolacího senátu, jakož i jeho jednotlivých členů, nemůže být pod jimi uplatněné dovolací důvody podřazena. Odpovídat by mohla pouze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však žádný z obviněných ve svém dovolání nenamítl. Dodal, že tento dovolací důvod přichází do úvahy pouze v situaci, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán – tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. (pro poměr k projednávané věci, osobám ...), aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. V aktuálně posuzované trestní věci však žádnou z okolností zakládajících podjatost ve smyslu §30 tr. ř. dovodit nelze, neboť výtky obviněných jsou postaveny spíše na jejich subjektivně vnímané nespokojenosti se způsobem, jakým se Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně vypořádal s jejich odvoláními. Takto formulované námitky by se proto podle názoru státního zástupce míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. i v případě, pokud by ho obvinění ve svých dovoláních řádně uplatnili.
22. Uzavřel, že uplatněné dovolací námitky dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za bezpředmětnou považoval žádost obviněného A. U. na aplikaci §9a tr. ř., tedy přerušení řízení a předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie. Pro takový postup neshledal žádné racionální důvody.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných P. J. a A. U. jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
25. Oba obvinění v dovoláních uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř., obviněný A. U. nadto odkázal na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
26. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obou obviněných byla zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
28. Obviněný A. U. pod tímto dovolacím důvodem uplatnil námitku, že byl při veřejném zasedání konaném o odvolání - v rámci posledního slova, kteréžto bylo uskutečněno předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené – vykázán předsedkyní senátu z jednací síně. Taková výtka ale není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod. Účelem tohoto dovolacího důvodu je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v nemožnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům, na nichž je postavena obžaloba. Byl-li však obviněný přítomen u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, pak citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného o porušení jeho práva na obhajobu, k němuž mělo dojít např. tím, že zde soud vyslýchal svědka v oddělené místnosti určené pro výslech utajených svědků podle §55 odst. 2 tr. ř., ani jiné námitky týkající se důkazů provedených v přítomnosti obviněného (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 931/2008).
29. Z dovolací argumentace je patrno, že dovolatel ve skutečnosti nenamítal provedení důkazu v jeho nepřítomnosti. Toliko brojil proti tomu, že předsedkyně senátu odvolacího soudu zasáhla do jeho vyjádření v rámci posledního slova a že jej předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené, vykázala z jednací síně. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle §§217 tr. ř. po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky. Podle §235 odst. 3 tr. ř. (který se vztahuje k veřejnému zasedání) po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Poslední slovo obviněného, stejně jako jeho závěrečná řeč, nejsou jeho výslechem (ani jiným důkazním prostředkem), a proto mu při tomto projevu nesmí být soudem ani žádnou z přítomných osob kladeny otázky. Předseda senátu je však oprávněn přerušit poslední slovo, pokud by zcela zřejmě vybočovalo z rámce projednávané věci nebo působilo urážlivě či rušivě. Z obsahu trestního spisu (viz písemný protokol o konání veřejného zasedání na č. listu 642 a 643 a zvukový záznam tohoto veřejného zasedání na č. listu 645) vyplynulo, že předsedkyně senátu odvolacího soudu přerušila poslední slovo obviněného A. U. proto, že uvedené již vybočovalo z rámce projednávané věci, resp. z důvodu, že bylo v podstatě opakováním obhajoby obviněného, že jeho obsahem bylo opětovné zdůvodnění důkazního návrhu v podobě zajištění předpisů Č. s. s., jež by objasnily okolnosti týkající se vyplácení provizí za sjednání úvěru, a taktéž z důvodu, že obviněný se podle mínění předsedkyně senátu urážlivě vyjadřoval ke státnímu zástupci. Pokud jde o „vykázání“ obviněného z jednací síně, z předloženého trestního spisu vyplývá, že „vykázán“ nebyl pouze obviněný, nýbrž všichni v jednací síni přítomní, přičemž ve skutečnosti nedošlo k vykázání ve smyslu §204 tr. ř., nýbrž k výzvě k opuštění jednací síně podle §15 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy č. 37/1992 Sb., což je zcela legitimní postup. Podle citovaného ustanovení před vyhlášením rozhodnutí se senát odebere do poradní síně. Není-li k dispozici poradní síň, vyzve předseda senátu přítomné, aby jednací síň se všemi svými věcmi opustili. Vytýkané kroky předsedkyně senátu týkající se přerušení posledního slova a výzvy k opuštění jednací síně tedy nebyly vadnými. Pokud jde o postup spočívající v udělení posledního slova předtím, než bylo rozhodnuto o důkazních návrzích a než bylo dokazování prohlášeno za skončené, z obsahu trestního spisu vyplývá, že senát odvolacího soudu si vyhradil právo rozhodnout o důkazních návrzích do závěrečné porady, což nelze označit za postup, který by byl v rozporu s trestním řádem.
30. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Citovaný dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Oba obvinění na uvedený dovolací důvod ve svém dovolání sice odkázali, nicméně obviněný A. U. nespecifikoval, v čem spatřuje jeho naplnění, a obviněný P. J. nepřípustnost vedení trestního stíhání založil na přesvědčení o neprokázané výši provize, kterou měl na základě svého jednání obdržet, což je námitka, která se s tímto dovolacím důvodem zcela míjí. Za této situace se Nejvyšší soud dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nemohl věcně zabývat.
31. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze s odkazem na něj podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
34. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
35. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
36. Oba obvinění brojili proti postupu soudů, které si nevyžádaly předpis Č. s. s., jenž by objasnil, jak se rozděluje provize ze sjednání úvěru a kdo ji vyplácí. Obviněný A. U. namítal, že před odvolacím soudem nebyla vyslechnuta svědkyně L. Š. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obviněných na provedení uvedených důkazů byl při veřejném zasedání odvolacího soudu usnesením pro nadbytečnost zamítnut (č. listu 643). Soud naznal, že vina obviněných byla provedeným dokazováním prokázána a že vzhledem k tomu, že k trestní odpovědnosti za stíhaný přečin není třeba vzniku škody, jsou jakékoliv námitky týkající se vzniku škody irelevantní (srov. str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu). Jelikož tedy, jak výše naznačeno, soud o důkazních návrzích rozhodl a své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v daném případě porušeno. Pokud jde o přístup nalézacího soudu k obviněnými zmiňovanému důkaznímu návrhu v podobě předpisu Č. s. s., z obsahu trestního spisu se nepodává, že by tento byl v hlavním líčení explicitně vznesen. Navíc nutno zdůraznit, že předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené a než bylo uděleno slovo k závěrečným řečem, strany k dotazu výslovně sdělily, že nemají žádné další návrhy na doplnění dokazování (č. listu 563).
37. Stejně jako dovolací soud neshledal v projednávané věci opomenutí důkazů, neshledal v ní ani žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (body 18.–23., str. 8–10 rozsudku nalézacího soudu, body 9.–10., str. 5–6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
38. Z hlediska napadeného rozhodnutí, důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu mimořádných opravných prostředků je významnou otázkou, zda jednání obviněných dosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti.
39. Nejvyšší soud považuje v tomto kontextu za potřebné uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
41. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
42. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněných P. J. a A. U. formální znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, naplnilo.
43. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu oba obvinění opatřením prostředků úmyslně umožnili jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy byly uvedeny nepravdivé údaje.
44. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Poněvadž k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy, nemusí ani úmysl pachatele k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.
45. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině spočívalo jednání obviněných P. J. a A. U., právně kvalifikované jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, v podstatě tom, že J. D. jako zprostředkovatel společnosti Č. s. s. v úmyslu neoprávněně vylákat provizi předložil dne 7. 4. 2014 společnosti Č. s. s. žádost o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 840 000 Kč na údajnou rekonstrukci nájemního bytu v XY na ulici XY, kterou zpracoval pro klientku D. P., ačkoliv žádná rekonstrukce provedena nebyla ani neměla být provedena, obviněný P. J. dodal obviněnému J. D. podklady pro zpracování této žádosti, které opatřil podle jeho instrukcí, a to padělaný souhlas spolumajitelky domu E. M. s rekonstrukcí bytu a fiktivní fakturu na částku 340 060 Kč za stavební práce provedené při rekonstrukci bytu společností E.-U., s krycím listem, rekapitulační sestavou v základní ceně a položkovou sestavou v základní ceně, kdy tyto doklady za společnost E.-U., vystavil obviněný A. U. coby jednatel uvedené společnosti, a všichni obvinění věděli, že tyto práce provedeny nebudou, přičemž společnost Č. s. s. D. P. úvěr neposkytla.
46. V posuzované věci tak obviněný J. D. jako zprostředkovatel Č. s. s. v úmyslu od této stavební spořitelny neoprávněně vylákat provizi zpracoval pro klientku D. P. žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 840 000 Kč na smyšlenou rekonstrukci nájemního bytu, kdy podklady pro zpracování žádosti mu na základě jeho pokynů dodal obviněný P. J., který pro uvedenou stavební spořitelnu vykonával činnost jako tipař a který rovněž v úmyslu od této stavební spořitelny neoprávněně vylákat provizi D. P. opatřil nepravdivé doklady, a to fiktivní souhlas s rekonstrukcí bytu a fiktivní fakturu za stavební práce vystavenou obviněným A. U., přičemž všichni obvinění věděli, že stavební práce nebyly provedeny a nejsou ani naplánovány.
47. Z obsahu trestního spisu se podává (č. listu 252 a 253, 255 a 256), že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Uherské Hradiště, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 27. 1. 2015, č. j. KRPZ-5804-10/TČ-2015-151181-LUR, bylo zahájeno trestní stíhání obviněné D. P. pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že (ve stručnosti) k žádosti o úvěr ze stavebního spoření od Č. s. s. přiložila fiktivní fakturu za stavební práce provedené firmou E.-U., kdy tyto práce nebyly nikdy provedeny, a dále předložila fiktivní souhlas jednoho spoluvlastníka nemovitosti z pěti. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 12. 2. 2015, č. j. ZT 13/2015-6, bylo trestní stíhání obviněné D. P. podmíněně zastaveno. Z uvedeného tedy vyplývá, že D. P. měla v projednávané trestní činnosti roli hlavní pachatelky. Tím, že k žádosti o úvěr přiložila fiktivní fakturu za stavební práce a že předložila fiktivní souhlas spoluvlastníka nemovitosti s rekonstrukcí, při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, čímž naplnila znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Uvedenou dokumentaci přiloženou k žádosti o úvěr D. P. zajistili obvinění P. J. a A. U. Obviněný P. J. v intencích instrukcí spoluobviněného J. D., organizátora přečinu úvěrového podvodu, zajistil padělaný souhlas s rekonstrukcí bytu, fiktivní fakturu za stavební práce provedené při této rekonstrukci a s tím související dokumentaci. Předstíral, že souhlas s rekonstrukcí bytu získal od svědkyně E. M., ve skutečnosti jej však opatřil v součinnosti s D. P. Dovolací soud podotýká, že skutkový závěr soudů, že byl souhlas padělaný, není žádnou smyšlenou úvahou ve věci činných soudů nevyplývající z výsledků provedeného dokazování. Ačkoliv v řízení nebylo zjištěno, kdo tento souhlas namísto svědkyně E. M. podepsal, bylo postaveno najisto, že svědkyně sama touto osobou nebyla. Svědkyně uvedla, že podpis na předmětné listině není její, navíc přesvědčivě vysvětlila, že byty byly postupně rekonstruovány a v nájemní smlouvě bylo ujednáno, že nájemce žádné rekonstrukce dělat nesmí (č. listu 463). Jak výše uvedeno, obviněný P. J. také pro účely kladného vyřízení žádosti o úvěr obstaral fiktivní fakturu za stavební práce provedené při této rekonstrukci a s tím související dokumentaci. Tyto listiny mu za společnost, která měla byt údajně zrekonstruovat, vystavil k jeho žádosti obviněný A. U. Ten přitom jednal zcela vědomě, byl s celou záležitostí seznámen a znal účel, pro který lživou fakturu a další dokumentaci vystavoval. Odvolací soud trefně poukázal na výpověď obviněného P. J., jenž sdělil, že obviněný A. U. fakturu nejprve nechtěl vystavit a poté se ujišťoval, že nebude nikde figurovat (č. listu 59–61). Jestliže tedy oba obvinění poskytli D. P. podklady nezbytné k realizaci jejího záměru v podobě schválení žádosti o úvěr, je zjevné, že jí opatřením prostředků úmyslně umožnili spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, že tedy ve vztahu k tomuto trestnému činu jednali jako pomocníci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. O naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu není pochyb. Dovolací soud se ztotožňuje s nalézacím soudem, že obviněný P. J. se jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jestliže vědomě a záměrně zajistil falešnou dokumentaci, jež měla sloužit jako nezbytná příloha k žádosti o úvěr, resp. na jejímž obsahu záviselo kladné vyřízení této žádosti, je zjevné, že chtěl, aby nepravdivé údaje v uvedené dokumentaci obsažené byly při sjednávání úvěrové smlouvy uvedeny, že chtěl aby opatřením této dokumentace bylo umožněno spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. V případě obviněného A. U. lze shledat minimálně úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když obviněný věděl, že vystavuje fiktivní dokumentaci, znal účel, za jakým ji vystavuje, neboť obviněný P. J. jej o všem informoval, tudíž je zřejmé, že věděl, že opatřením této dokumentace může být umožněno spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a pro případ, že k tomu dojde, byl s tím srozuměn. Byl srozuměn s tím, že vystavením fiktivní faktury může dojít k porušení zájmu na ochraně cizího majetku v oblasti úvěrování.
49. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných není výše škody podstatná. Jak bylo shora vyloženo, k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, úmysl pachatele proto ke škodě nemusí směřovat. Takový závěr skutečně není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05. Z citovaného nálezu nelze dovodit, že pokud je hypotetická škoda menší než 5 000 Kč, nejedná se o trestný čin. Zmiňovaný nález nepojednává o otázce naplnění formálních znaků trestného činu, nýbrž se zaobírá materiální stránkou trestného činu, resp. materiálním korektivem v podobě společenské škodlivosti činu, a souvisí tak s problematikou subsidiarity trestní represe. Podle tohoto nálezu: „Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.“. V posuzované věci přitom bylo uplatnění trestní represe proporcionálním zásahem do práv obviněných. Jednání obviněných nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že listiny přiložené k žádosti o úvěr byly naprosto smyšlené, že se tedy nejednalo o situaci, že by „pouze“ některé údaje v těchto listinách obsažené byly lživé, dále s ohledem na výši požadované finanční částky (840 000 Kč) a na to, že finanční prostředky neměly sloužit k tvrzenému účelu a že minimálně obviněný P. J. vše dělal toliko z důvodu, aby dosáhl vyplacení provize (viz jeho výpověď), nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky. Dovolací soud doplňuje, že souhlasí se státním zástupcem, že výhrada obviněných, že by stavební spořitelna žádost o úvěr stejně zamítla, není relevantní. Byť svědkyně D. H. připustila, že žádosti obviněného J. D., vykazovaly-li určité znaky, se měly zamítat, podstatné je, že obvinění o tom v době páchání trestné činnosti nevěděli. Se zamítnutím žádosti D. P. tedy nepočítali.
50. K hmotněprávním námitkám obviněným nutno dodat, že poukaz na případný zánik trestnosti podle §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není přiléhavý. Nelze než ve shodě se státním zástupcem připomenout, že zmíněné ustanovení specifikuje podmínky zániku trestní odpovědnosti za přípravu ke zvlášť závažnému zločinu. Podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Obvinění byli uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci na již dokonaném přečinu úvěrového podvodu, tudíž úvaha o možné aplikaci §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není namístě.
51. Dovolací soud doplňuje, že obviněným P. J. namítaná a obviněným A. U. naznačovaná podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu by teoreticky mohla být posuzována v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obvinění však na tento dovolací důvod neodkázali, navíc nutno zdůraznit, že v konkrétním případě by se jejich výtky s uvedeným dovolacím důvodem spíše míjely, neboť podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Formální předpoklad pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. by tak v daném případě – vzhledem k tomu, že z kontextu dovolací argumentace obou obviněných lze dovodit, že tvrzenou podjatost předsedkyně senátu subjektivně pociťovali již v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem – by nebyl splněn. Jak totiž vyplývá z obsahu trestního spisu, obvinění výhradu, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně Mgr. Radana Macháňová Laštůvková ve věci rozhodla jako vyloučený orgán, v řízení před soudem druhého stupně nenamítli. Navíc, i kdyby obvinění předpoklady dovolacího důvodu v uvedeném směru splnili, jejich námitkám by stejně nebylo možné přisvědčit.
52. Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
53. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374–376).
54. Dovolací soud ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu citovaného ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. v posuzovaném případě neshledal. Obviněný P. J. svoje přesvědčení o podjatosti předsedkyně senátu (a dalších členů senátu) soudu druhého stupně založil na tom, že předsedkyně senátu v rámci veřejného zasedání i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že opatřil padělaný souhlas svědkyně E. M. s rekonstrukcí, přičemž takový závěr převzala z jiného řízení. Je tedy evidentní, že na poměr k projednávané věci usuzoval toliko ze skutečnosti, že předsedkyně senátu dospěla ke skutkovému závěru, s nímž se on sám neztotožnil a proti němuž brojil, nikoliv z faktických a zřejmých okolností svědčících o neobjektivním přístupu předsedkyně senátu. Obviněný A. U. pak podjatost předsedkyně senátu spatřoval v přístupu vůči jeho osobě, který (patrně) vnímal jako nepřátelský. Dovolací soud se však postupem předsedkyně senátu v rámci přednesu posledního slova shora zabýval, přičemž v něm neshledal nic, co by svědčilo o zaujatém postoji vůči tomuto obviněnému. Procesní kroky předsedkyně senátu považoval za zcela legitimní.
55. Dovolací soud uzavírá, že dovolání obviněných P. J. a A. U. jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Žádost obviněného A. U. na užití §9a tr. ř., tj. přerušení řízení a předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru zřízenému předpisy Evropských společenství, nebyla opřena o žádné relevantní hledisko, a protože pro takový postup Nejvyšší soud neshledal žádné opodstatnění, nemohlo jí být z důvodů výše rozvedených vyhověno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu