ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1216.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1216/2020-1072
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněných P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a F. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 23/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a F. P. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 47 T 23/2015, byli obvinění P. K. a F. P. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině), zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1., 2. výroku o vině). Za to byl obviněný P. K. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný F. P. byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. K. H. a K. H. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodováno o nároku poškozených na náhradu škody.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni jmenovaní obvinění odvolání směřující proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každého obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon obviněným P. K. a F. P. podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Dále rozhodl o podmíněném odložení výkonu trestu odnětí svobody ohledně ostatních obviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek v ostatních výrocích nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili výše označených trestných činů tím, že
1. D. K. H., P. K., K. H. a F. P. společně dne 11. 1. 2013 v době kolem 21:00 hod. v XY, v ul. XY, ve vestibulu u šatny u vchodu na toaletu v kině S. D. K. H. a P. K. mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i hlavy napadli poškozeného K. F., nar. XY, který v důsledku jejich útoku spadl na zem, a zde ho napadali nadále pěstmi a kopáním, přestože se poškozený již nemohl bránit, v útoku na jeho hlavu a celé tělo pokračovali až do okamžiku, kdy v důsledku tohoto jejich fyzického útoku poškozený upadl do bezvědomí, poté, co se poškozený probral z bezvědomí a snažil se vstát, tak K. H. a F. P. zaútočili na poškozeného mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i hlavy, srazili ho na zem, poškozený v důsledku jejich fyzického útoku opětovně upadl do bezvědomí, čímž způsobili K. F. pohmoždění hlavy provázené citlivostí celé hlavy, malým krevním výronem do podkoží střední části čela, tržnou ránou levé strany horního rtu, lehký otřes mozku s průvodním výpadkem paměti na přesné okolnosti úrazu a přechodnou počáteční spavostí, pohmoždění horní krční páteře s průvodním zatuhnutím přípáteřních svalů a omezenou hybností hlavy na pravou stranu, pohmoždění levého ramene, lokte a hrudníku provázené místní bolestivostí, v důsledku čehož musel být od 11. 1. 2013 do 16. 1. 2013 hospitalizován na chirurgickém oddělení K. z., Nemocnice Ch., a následně byl v pracovní neschopnosti do 22. 2. 2013 s adekvátní dobou léčení do 2 týdnů od způsobených poranění,
2. D. K. H., P. K., K. H. a F. P. společně dne 11. 1. 2013 v době kolem 21:00 hod. v XY, v ul. XY, po fyzickém útoku na K. F., nar. XY, když mu do vestibulu ke vchodu na toaletu kina S. přiběhl na pomoc jeho otec K. F., nar. XY, tak ho K. H. a F. P. srazili na zem a všichni obvinění ho napadli mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i hlavy až do okamžiku, kdy K. F. v důsledku tohoto útoku upadl do bezvědomí, čímž mu způsobili pohmoždění hlavy a levé poloviny obličeje provázené pohmatovou citlivostí a bolestivostí, tržnou ránu sliznice horního rtu, pohmoždění přední strany krku s otokem přední strany krku, otokem hrtanu, krevním výronem do hlasivek, obrnou pravé hlasivky s poruchou tvorby hlasu, bolestivým polykáním, lehký otřes mozku s průvodním přechodným výpadkem paměti na okolnosti úrazu a spavostí, v důsledku čehož musel být poškozený od 11. 1. 2013 do 16. 1. 2013 hospitalizován na chirurgickém oddělení K. z., Nemocnice Ch., a následně do konce dubna 2013 léčen, přičemž násilí působící na krk bylo způsobilé ke vzniku závažného poranění hrtanu vedoucího ke krvácení zevně do dýchacích cest a dušení s bezprostředním ohrožením života poškozeného nebo k reflexní zástavě srdce z podráždění bloudivého nervu, která by vedla k smrti.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, podali obvinění P. K. a F. P. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný P. K. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že soud se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině, zejména ve vztahu k jednání obviněných, použité právní kvalifikaci a prokázání naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví. Podle jeho názoru se soudy ve vztahu k tomuto skutku důkladně nezabývaly ani otázkou naplnění znaků spolupachatelství. Citoval komentářovou literaturu, podle níž musí být k naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku prokázáno, že úmysl pachatele ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. S odkazem na komentářovou literaturu připomněl, že při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. S ohledem na uvedené podle obviněného neobstojí závěr soudu prvního stupně, že všichni obvinění pod bodem 2. výroku o vině rozsudku naplnili všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, když poškozenému K. F. úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví. Rozsudek je podle jeho názoru nepřezkoumatelný, protože chybí jakákoliv argumentace.
6. V další části dovolání se obviněný zaměřil na vlastní hodnocení důkazů. Z výpovědi poškozeného K. F. st. učiněné v přípravném řízení podle obviněného vyplývá, že do doby, než poškozený ztratil vědomí, poškozený jednoznačně vyloučil, že by se v jeho bezprostřední blízkosti obviněný P. K. nacházel, a vždy jeho účast popsal tak, že byl až za ostatními. Ani z výpovědí ostatních svědků, tj. J. F., L. W., F. K., N. S., dříve K., nevyplývá, že by se obviněný P. K. napadení poškozeného účastnil. Dále rozebíral výpověď svědkyně B. Z., zejména rozpory mezi její výpovědí a výpověďmi ostatních svědků. Poukázal dále na to, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou ve směru rozporu mezi tvrzeními vyplývajícími ze svědeckých výpovědí a objektivními zjištěními plynoucími z ohledání místa činu, s ním související fotodokumentace, fotodokumentace obviněného P. K. a navazujícího odborného vyjádření a znaleckých posudků. Tato skutečnost má být zjevná např. u výčtu zranění, které měl poškozenému K. F. ml. způsobit. Soud v přímém rozporu s tvrzeními všech poškozených a svědků kladl obviněnému za vinu, že měl mimo jiné poškozenému způsobit tržnou ránu levé strany horního rtu, ačkoliv z výpovědí jednoznačně vyplynulo, že minimálně toto zranění měl poškozený utrpět v předchozí potyčce s D. K. H. Dále se podle obviněného soud nevypořádal s tím, že popis zranění při ošetření poškozeného v nemocnici spolu se závěry konstatovanými ve znaleckém posudku je v rozporu s výpovědí svědkyně B. Z., F. K. i N. S., dříve K., kteří mluvili o ranách pěstí a kopech. Takové informace podávané svědky pak nejsou nepodstatným detailem, který lze opomenout či vysvětlit plynutím času. Poukázal i na protokol o ohledání místa činu, z něhož je patrné, že na samotném místě incidentu nebyly nalezeny žádné stopy krve, s výjimkou pár kapek krve, které byly zaznamenány venku. Ani ze zjištění zasahujícího lékaře a pořízených záznamů není patrné, že by se na místě nacházela jakákoliv krev ošetřovaných, přičemž tato zjištění stojí proti výpovědím výše uvedených svědků. Rovněž poškozený i svědci potvrdili, že v době, kdy mělo dojít k jeho údajnému napadení ze strany obviněného P. K., již byl poškozený zraněn z předchozí potyčky a krvácel, proto by v případě kontaktu mezi obviněným P. K. a poškozeným tak, jak jej popsali někteří ze svědků, musel mít obviněný stopy krve na svém oblečení, byť minimální. Z pořízených fotografií je evidentní, že na sobě žádné stopy krve neměl, přestože měl světlé oblečení. Dovolatel uzavřel, že jednání obviněných nelze vymezit tak, jak to učinily soudy, naopak jednotlivé děje a tvrzené útoky je třeba oddělit, poněvadž nemohou být pokryty jednotným jednáním ve smyslu spolupachatelství, zejména úmyslem.
7. Obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265 l tr. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 47 T 23/2015, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněný F. P. v dovolání primárně odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a namítal, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jeho práva na obhajobu, dále že ve věci existuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože byl v předcházejícím řízení dán jiný důvod dovolání.
9. Vytkl, že soudem prvního stupně bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, a to konkrétně tak, že došlo k porušení §219 odst. 3 tr. ř., jelikož mezi hlavním líčením konaným dne 16. 11. 2017 a dalším hlavním líčením konaným dne 24. 9. 2018 uplynulo více než deset měsíců, přesto soud na tuto situaci v rozporu s §219 odst. 3 tr. ř. nereagoval a nedotázal se obviněných, zda souhlasí s tím, aby byly čteny protokoly o průběhu předchozích hlavních líčení, hlavní líčení neprovedl znovu, ani nekonstatoval dosavadní průběh řízení a dále pokračoval v dokazování. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv zákon výslovně nestanoví pregnantně kvantifikovaný časový limit, pod nějž by mohl být zákonný pojem uplynutí delší doby subsumován, je třeba při jeho posuzování vycházet z konkrétních okolností případu. Podle obviněného je třeba dobu deseti měsíců v posuzovaném případě považovat za dobu delší ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř., a to s ohledem na skutečnost, jak dlouhá doba uplynula od spáchání činu a že byli v předchozím hlavním líčení vyslýchaní klíčoví svědci. Nerespektováním citovaného ustanovení podle obviněného došlo k tomu, že soud prvního stupně neprovedl důkazy zákonným způsobem, a nemohl tak zjistit skutkový stav, na jehož základě by mohl ve věci rozhodnout, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Další námitky obviněného směřovaly proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž poukazoval na existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Konkrétně uvedl, že byl označen za spolupachatele obou skutků, aniž by takový závěr vyplýval z provedených důkazů. Zopakoval, že ani poškozený K. F. ml. nevypověděl, že by jej obviněný F. P. udeřil, dále že výpověď svědkyně B. Z. byla obecná a zveličující, navíc paušalizující v tom směru, že veškeré kopy a údery měli podle její výpovědi způsobovat poškozeným všichni čtyři obvinění, ačkoliv to nevyplývá ani z výpovědí poškozených. Stejné závěry učinil o výpovědích svědků F. K. a N. S., dříve K. Zdůraznil, že ani z výpovědi svědkyně L. W., která byla přítomna po celou dobu incidentu a nemá vztah k žádnému z obviněných ani poškozených, nevyplynulo, že by obviněný poškozeného K. F. ml. udeřil. Ohledně napadení poškozeného K. F. st. pak tato svědkyně uvedla, že obviněný F. P. nabádal obviněného K. H., aby toho nechal. Kladl důraz na skutečnost, že to byl právě on, kdo volal Policii České republiky, aby byl celý incident, při kterém byl zraněn obviněný D. K. H., šetřen. Rovněž poukázal na skutečnost, že se s poškozeným K. F. st. a svědkyní J. F. setkal na osamělém místě, kde na něj mohl beze svědků zaútočit, což však neučinil, proto je zcela nelogické, že by nejprve zavolal policii, aby věc vyšetřila, a pak odjel do kina, kde by před řadou svědků napadl oba poškozené. Uvedl, že soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na zjištění, kdo se jakou měrou podílel na celém incidentu, a paušálně byla posouzena účast všech obviněných, přestože pro to nebyl dostatek důkazů. Soudy nižších stupňů podle obviněného dále neřešily dopad předchozího fyzického konfliktu mezi obviněným D. K. H. a oběma poškozenými na zdraví poškozených, který však může mít vliv na posouzení jednání obviněných. Rovněž poukazoval na skutečnost, že soudy nevyhověly návrhům obviněných na provedení rekonstrukce na místě činu, a rozvedl, že tento důkaz je podle jeho názoru nezbytný k odstranění rozporů mezi výpověďmi svědků a obviněných. Jelikož tento důkaz proveden nebyl, zůstaly zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy, a proto měly soudy v souladu s pravidlem in dubio pro reo rozhodnout o jeho nevině.
11 . Obviněný F. P. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal o věci znovu jednat a rozhodnout, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
12 . Obviněný F. P. v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce doplnil dovolání a nově odkázal i na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Vytkl, že soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017 nerespektoval ustanovení §208 tr. ř. a po provedení výslechu všech obviněných neseznámil obviněného F. P. s výpovědí ostatních obviněných, přičemž tato povinnost stíhá soud i v případě, že obvinění na tomto postupu netrvají. Uvedl, že z protokolu musí být rovněž patrné, kdy byl obviněný s obsahem výpovědí dalších obviněných seznámen a jak se k nim vyjádřil, což vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 29/1977 Sb. rozh. tr. Podle protokolu se soud spokojil s dotazem na obviněné, zda nepožadují čtení protokolů obsahující výpovědi spoluobviněných, přestože je povinností soudu obviněné s obsahem výslechu seznámit přímo v průběhu dokazování v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda jim byl zaslán protokol o hlavním líčení, kde byli ostatní obvinění vyslechnuti. Za důležitou pak považoval skutečnost, že všichni obvinění při hlavním líčení vypovídali podrobně. Uvedený postup má pak sloužit k realizaci ustanovení §214 tr. ř., aby byl obviněný po provedení každého důkazu dotázán, zda se k němu chce vyjádřit. a k naplnění zásady přímosti a ústnosti. Závěrem zopakoval svůj návrh, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
13 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného F. P. předně připomněla, že dovoláním nelze napadat skutková zjištění soudu, přičemž přezkumnou povinnost nezakládá ani námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani namítaná vada spočívající v neuplatnění zásady presumpce neviny. Zdůraznila, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Poukázala na to, že obviněný F. P. uvedl totožné skutkové námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, avšak soudy nižších stupňů se již s touto obhajobou zabývaly a vyložily, z jakých důvodů jí nepřisvědčily. Za zjevně neodůvodněnou považovala námitku vztahující se k podmínkám §208 tr. ř., kterou obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ), d) tr. ř. Odkázala na závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018, z jehož právní věty vyplývá, že nedodržení podmínek §208 věty druhé tr. ř. nezakládá porušení práva obviněného na obhajobu, pakliže se výslechu svědka účastnil obhájce obviněného. Konstatovala, že v nyní posuzovaném případě byli výslechům všech obviněných přítomni všichni obhájci obviněných. Touto námitkou se navíc již zabýval odvolací soud v odst. 11 odůvodnění svého rozhodnutí. Obdobný závěr učinila ve vztahu k námitce ohledně nerespektování §219 odst. 3 tr. ř. Připomněla, že účelem ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. je garance modifikované zásady bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř., podle které má soud rozhodovat na základě přímého dojmu z důkazů provedených před ním v hlavním líčení. Koncepce §219 odst. 3 tr. ř. a záměr zákonodárce zrychlit a zjednodušit trestní řízení předpokládá, že soud si musí nejprve vyjasnit, zda je zde dána podstatná vada řízení či jiný důvod k tomu, aby bylo nutno provést hlavní líčení znovu, nebo zda je možné v hlavním líčení, které bylo odročeno, bez dalšího pokračovat. Tuto úvahu ponechává zákon na volné úvaze soudu, a to především v té alternativě, která se týká posouzení délky doby, která uplynula od odročení, neboť toto časové období nijak přesně nevymezuje. Podle komentářové literatury se předpokládá, že takové posouzení učiní soud na základě konkrétních okolností každé projednávané věci, zejména podle jejího rozsahu, složitosti, množství a charakteru dosud provedených důkazů. Teprve úvaha soudu, že doba, která uplynula od odročení jednání s ohledem na uvedené okolnosti, již znamená riziko, že rozhodnutí soudu nebude učiněno na základě přímého dojmu z provedených důkazů, klade na soud navazující povinnost zjistit stanovisko stran, tedy, zda postačí, aby byl přečten podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, nebo bude požadováno, aby již provedené důkazy byly v odročeném hlavním líčení zopakovány. Státní zástupkyně uvedla, že pokud soud v projednávané věci dospěl k odůvodněnému závěru, že doba, která uplynula od odročení jednání, neznamenala riziko znehodnocení důkazů, neměl povinnost dotazovat se stran na jejich stanovisko ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Takové posouzení podle jejího názoru v daném případě nebylo projevem libovůle, ale odpovídalo požadavkům na individuální posouzení každé věci. Podle státní zástupkyně je rovněž nutno přihlédnout k tomu, že při odročení hlavního líčení z důvodu plánované stáže předsedkyně senátu bylo obviněným a obhájcům předem avizováno, že dojde k odročení hlavního líčení na delší dobu, čímž jim byla včas dána možnost si provedené důkazy v paměti lépe zafixovat. Všem obhájcům byly současně poskytnuty kopie protokolu z tohoto hlavního líčení. Za závažnou procesní vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu státní zástupkyně nepovažovala ani námitku neprovedení navrhované rekonstrukce činu, neboť soudy své rozhodnutí o neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnily a dostály tak svým povinnostem vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k opomenutým důkazům.
14 . K dovolání obviněného P. K. státní zástupkyně stran výhrad ke skutkovým zjištěním odkázala na své vyjádření k dovolání obviněného F. P. Stručně připomněla, že ačkoli měl obviněný výhrady k právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti své výhrady opřel o jiné skutkové závěry, k nimž dospěl na základě vlastního, odlišného hodnocení důkazů. V dovolání opakoval skutečnosti, které v rámci své obhajoby uplatnil v předchozích fázích řízení. Konstatovala, že s těmito námitkami se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedla, že ani v tomto případě neshledala existenci žádného, natož tzv. extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť soudy hodnotily shromážděné důkazy pečlivě a své úvahy patřičně rozvedly a zdůvodnily.
15. Dospěla k závěru, že námitky obsažené v dovolání obou obviněných buď nenaplňují uplatněné dovolací důvody, neboť se jedná o námitky skutkové či procesní, a v případě, že se s určitou mírou tolerance jedná o námitky hmotněprávní, tyto námitky shledala jako zjevně neopodstatněné. Navrhla proto dovolání obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný P. K. odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný F. P. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného F. P. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného však nebylo ani zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud z jeho podnětu zmírnil původně uložený trest odnětí svobody. Za takové situace není odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zcela přiléhavý, adekvátní a postačující se zřetelem k vytknutým vadám je však odkaz na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
20. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (obdobně i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obviněný v této souvislosti vytkl, že v hlavním líčení byli vyslýcháni spoluobvinění podle §208 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, když byl z jednací síně vykázán, po návratu do jednací síně ale nebyl seznámen s jejich výpovědí, jak předpokládá ustanovení §208 tr. ř. Nejvyšší soud však této námitce nepřisvědčil.
21. V návaznosti na argumentaci obviněného F. P. je třeba připomenout znění ustanovení §208 tr. ř., podle něhož, je-li obviněných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obviněný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. Obviněného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti, a to i v případě, že na takovém postupu netrvá. Způsob, jakým má být obviněný s výpověďmi spoluobviněných seznámen, však trestní řád nestanoví.
22. Obvinění byli vyslechnuti v hlavním líčení konaném dne 24. 8. 2017 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 726 až 734). Po provedeném výslechu všech obviněných předsedkyně senátu podle §208 tr. ř. rozhodla, že obvinění budou seznámeni s výpověďmi spoluobviněných po přepisu protokolu o hlavním líčení. Z protokolu o následně konaném hlavním líčení dne 16. 11. 2017 (č. l. 742 až 749) a především z jeho zvukového záznamu (č. l. 749) se podává, že se předsedkyně senátu po rozhodnutí o pokračování v odročeném hlavním líčení ujistila, že všem obhájcům obviněných byly zaslány protokoly o hlavním líčení ze dne 24. 8. 2017, a dotázala se každého obviněného, zda byl seznámen s výpověďmi svých spoluobviněných, nebo zda má přečíst protokoly o jejich výpovědích v předmětném hlavním líčení. Všichni obvinění, včetně obviněného F. P., potvrdili, že byli s výpověďmi svých spoluobviněných seznámeni a nežádají čtení jejich výpovědí. Následně byli všichni obvinění v souladu s §214 tr. ř. dotázáni, zda se chtějí vyjádřit k výpovědím svých spoluobviněných a položit jim otázky. Žádný z obviněných však tohoto práva nevyužil.
23 . Na základě uvedeného je třeba dospět k závěru, že soud prvního stupně ustanovení §208 tr. ř. neporušil, jelikož prostřednictvím zaslání protokolu obsahujícího výpovědi spoluobviněných obhájcům obviněných obviněné s obsahem výpovědí spoluobviněných seznámil, o jejich seznámení se s obsahem těchto výpovědí se ujistil v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017. Obviněný F. P. tuto skutečnost v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017 potvrdil, nedošlo tedy k situaci, kterou v dovolání tento obviněný popisoval a která by zakládala soudu povinnost obviněného seznámit s výpověďmi spoluobviněných i přesto, že na tom obviněný netrvá. Námitce, že obviněného nestačí seznámit s výpovědí spoluobviněného ve smyslu §208 tr. ř. zasláním protokolu obsahující takovou výpověď, nelze přisvědčit, když zákon nestanoví, jakým způsobem lze obviněného s výpovědí spoluobviněného, jehož výslechu nebyl podle §208 tr. ř. přítomen, seznámit. Pokud tedy seznámení se s obsahem výpovědí spoluobviněných došlo prostřednictvím zaslání protokolů obsahujících tyto výpovědi a předsedkyně senátu se v hlavním líčení při pokračování v dokazování ujistila, že jednotliví obvinění s obsahem výpovědí svých spoluobviněných seznámeni byli, pak nelze takovému postupu z hlediska dodržení záruk spravedlivého procesu ničeho vytknout. V trestní věci obviněného tak soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by naplňovala citovaný dovolací důvod. Navíc soud dodržel i ustanovení §214 tr. ř., neboť obviněný byl soudem po seznámení s výpověďmi spoluobviněných dotázán, zda se k nim chce vyjádřit.
24. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
25 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
26. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
27 . Obviněný F. P. namítl, že bylo postupem soudu prvního stupně zasaženo do jeho práva na obhajobu, a to porušením ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., když mezi hlavním líčením konaným dne 16. 11. 2017 a hlavním líčením konaným dne 24. 9. 2018 uplynulo více než deset měsíců, a přesto soud neprovedl hlavní líčení znovu, nekonstatoval dosavadní průběh jednání, ani se nedotázal stran, zda souhlasí se čtením protokolů o průběhu předchozích hlavních líčení, a učinil tak za situace, kdy v předchozím hlavním líčení byli slyšeni poškození jako klíčoví svědci. Je nutno předeslat, že uvedená námitka stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a svou podstatou neodpovídá ani jiným zákonným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 tr. ř., přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné, pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu, objasnit nedůvodnost této námitky.
28 . Podle §219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
29 . Ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. upravuje dvě různé alternativy dalšího postupu poté, co bylo dříve hlavní líčení odročeno (na určitý termín i na neurčito), pokud po odpadnutí důvodu odročení se má hlavní líčení v téže věci opětovně konat. První alternativou je opětovné provedení hlavního líčení pro existenci podstatné vady dřívějšího hlavního líčení či existence jiného důležitého důvodu, pro změnu složení senátu, který ve věci rozhoduje, či z důvodu, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba a státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí jen s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení. Druhou alternativou je pokračování v hlavním líčení a navázání na jeho výsledky po sdělení podstatného obsahu dosavadního jednání, protože dříve provedená část hlavního líčení není zatížena podstatnou vadou řízení a ani jiný důležitý důvod nevyžaduje provést znovu celé hlavní líčení, přičemž se nezměnilo složení senátu ani od odročení neuplynula delší doba, anebo pokud se změnilo složení senátu nebo od odročení uplynula delší doba, státní zástupce a obžalovaný souhlasili s tím, aby předseda senátu přečetl podstatný obsah protokolu o dříve provedené části hlavního líčení, včetně důkazů v něm provedených.
30 . V nyní projednávané věci měl obviněný za to, že mezi hlavními líčeními konanými dne 16. 11. 2017 a dne 24. 9. 2018 uběhla příliš dlouhá doba na to, aby mohlo být pokračováno v hlavním líčení a navázáno na jeho výsledky bez zopakování hlavního líčení či přečtení podstatného obsahu protokolu o dřívějším hlavním líčení. Soud prvního stupně však dospěl k odlišnému závěru.
31. Zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Záleží proto na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčení uplynula delší doba či zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) považuje za nutné opakovat důkazy již jednou před ním provedené, však náleží soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713).
32 . Na základě výše uvedeného tak nelze ničeho vytknout soudu prvního stupně, pokud dne 24. 9. 2018 pokračoval v odročeném hlavním líčení, aniž by provedl hlavní líčení znovu či se dotazoval stran, zda souhlasí se čtením protokolu o průběhu předchozích hlavních líčení, když je evidentní, že soud prvního stupně nedospěl k závěru, že od odročení hlavního líčení do jeho konání uplynula delší doba, která by ve smyslu zásady bezprostřednosti bránila pokračování v hlavním líčení. Ani Nejvyšší soud pak neshledává v rozsahu či složitosti a množství důkazů provedených v hlavním líčení konaném přede dnem 24. 9. 2018 nutnost tyto opakovat. Naopak lze konstatovat, že se o příliš rozsáhlou a složitou věc nejedná. Pokud dovolatel argumentoval tím, že v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017 byli vyslechnuti klíčoví svědci, pak je třeba uvést, že jejich výpovědi byly zaprotokolovány a v případě, že by si soud či strany jejich výpovědi již zcela nepamatovaly, nic jim nebránilo v prostudování jejich výpovědí a vybavení takového důkazu v paměti. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně neměl povinnost provádět celé hlavní líčení znovu, ani se dotazovat stran, zda souhlasí s pouhým přečtením protokolu o průběhu předchozího hlavního líčení, neboť s ohledem na všechny uvedené okolnosti nevyvolala doba, která uplynula od odročení hlavního líčení, nutnost opakovat již provedené důkazy.
33. Na straně soudu prvního stupně však lze připustit pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně při pokračování v hlavním líčení dne 24. 9. 2018 nekonstatoval dosavadní průběh jednání (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 784 až 787, včetně jeho zvukového záznamu přiloženého k č. l. 787). Nicméně v reakci na tento postup soudu prvního stupně je třeba říci, že komentářová literatura i konstantní judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018) stojí na stanovisku, že ne každá vada procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Obviněný byl po celou dobu hlavního líčení zastoupen přítomným obhájcem, obviněný se předcházejícího hlavního líčení rovněž účastnil, byla mu dána možnost se k jednání, které u bylo kladeno za vinu, vyjádřit, klást dotazy svědkům, měl možnost prostudovat protokoly o hlavním líčení a připomenout si tak dosavadní průběh řízení. Podle Nejvyššího soudu tedy nedošlo k takovému porušení práva obviněného na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku napadená rozhodnutí zrušit, a neshledal žádný relevantní zásah do práv obviněného v tom smyslu, že by řízení jako celek pozbylo standardy spravedlivého procesu.
34 . K výtce obviněného F. P., že na návrhy obviněných nebyla provedena rekonstrukce činu, ačkoliv po provedeném dokazování stále existovaly nevyjasněné rozpory, které by touto rekonstrukcí mohly být odstraněny, přesto soudy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo shledaly obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
35. Nelze než uzavřít, že soud prvního stupně zamítl návrh na provedení důkazu rekonstrukcí na místě činu pro jeho nadbytečnost zcela v souladu s výše uvedenými požadavky a tento závěr řádně odůvodnil na str. 21 až 22 odůvodnění svého rozsudku, a to s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení a s ohledem na skutečnost, že měl soud dostatek důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Rovněž měl za to, že rekonstrukce by k většímu objasnění věci, než jak byla zjištěna ostatními důkazy, nepřispěla. Nalézacímu soudu tak v tomto postupu nelze ničeho vytknout.
36. K námitce stran existence nevyjasněných rozporů ve skutkových zjištěních a nerespektování pravidla in dubio pro reo je třeba uvést, že taková pochybení ve věci obviněných zjištěna nebyla. Pokud jde o případný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 20. až 22 rozsudku soudu prvního stupně, body 16. až 23. na str. 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim nepřisvědčily. Žádné pochybení nebylo shledáno ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
37. Jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě pod body 1., 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu bylo spolehlivě prokázáno zejména výpověďmi poškozených K. F. st. a K. F. ml., svědků J. F., B. Z., F. K., N. S., dříve K., L. W., znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ohledně zranění poškozených (č. l. 162 až 186, 205 až 210), ale i listinnými důkazy, např. lékařskými zprávami ohledně poškozených (č. l. 146 až 154, 189 až 191). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněných uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
38. Rozhodně nelze přisvědčit dovolatelům, pokud zpochybňovali přesvědčivost výpovědi svědků na základě nepodstatných rozdílů v jejich výpovědích, např. když obviněný F. P. uvedl, že nelze vycházet z výpovědi svědkyně B. Z., neboť tato vnímané skutečnosti evidentně zveličovala, např. uvedením, že poškozený zůstal ležet v kaluži krve, jejíž přítomnost však vyloučil i zasahující lékař. K tomu je třeba zdůraznit, že je podstatné, že se všichni svědci shodli v hlavních bodech, tedy v tom, kde se nacházeli obvinění, kdo koho v jaké chvíli napadl, jakým způsobem i jak se napadení stupňovalo. Skutečnost, že svědci vnímali incident subjektivně, a tak někteří mírně zveličovali napadení či se jim v nepříjemné situaci, kdy mohli mít strach o napadené poškozené, zdála některá zranění větší a např. popisovali kaluž krve, kde se mohlo jednat jen o nepatrné množství krve, které však zaregistrovali, je zcela přirozená a ničeho na věrohodnosti jejich výpovědí nemění. Je pak právě na soudu hodnotícím důkazy, aby všechny tyto výpovědi jednotlivě, ale především pak i v souhrnu s ostatními důkazy hodnotil a vyvodil z nich objektivní závěry, což správně soud nalézací učinil.
39. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného F. P., který svou obhajobu ve vztahu k jednání pod bodem 1. výroku o vině stavěl na tom, že ani poškozený K. F. ml. neuvedl, že by jej měl obviněný F. P. udeřit, a jmenoval pouze ostatní obviněné. Z výpovědi poškozeného K. F. ml. se totiž podává, že tento po útoku obviněnými D. K. H. a P. K. upadl do bezvědomí a následně poté, co se z bezvědomí probral, si již přesný průběh útoku nepamatoval. Jen těžko lze pak očekávat, že sám poškozený, který leží na zemi, brání se intenzivnímu útoku kopy a pěstmi, následně upadne do bezvědomí, si bude schopen vybavit, jak přesně útok proběhl a kdo jej kdy udeřil, či že vůbec bude mít přesný přehled o tom, kdo k němu dále přistoupil a napadl jej. S ohledem na takovou situaci je proto podstatné, co vypověděly i ostatní osoby, které byly svědky napadení. Právě z výpovědí svědků B. Z., F. K. i N. S. vyplynulo, že poté, co poškozeného K. F. ml. napadli obvinění D. K. H. a P. K., přišli k poškozenému a napadli jej rovněž obvinění K. H. a F. P.. I svědkyně L. W. potvrdila, že po napadení poškozeného dvěma mladíky napadli poškozeného i další dva starší muži, jedním z nich byl K. H. I tato výpověď tedy potvrzuje pravdivost tvrzení ostatních svědků. Rovněž je třeba konstatovat, že tvrzení dovolatele F. P., že svědkyně L. W. ve výpovědi v postavení svědkyně v přípravném řízení dne 9. 4. 2014 uvedla, že neviděla, že by obviněný F. P. poškozeného K. F. ml. udeřil, je zcela účelové a vytržené z kontextu celé výpovědi. Z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že celý incident bedlivě nepozorovala, a tak nebyla schopna napadení a jejich průběh popsat (viz protokol o výslechu č. l. 359 až 363). Rozhodně tak nelze přisvědčit názoru obviněného, že jej tato svědkyně z podílu na incidentu vyloučila. Po zhodnocení těchto důkazů jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, nelze skutkovému zjištění nalézacího soudu ničeho vytknout, naopak lze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že obviněný F. P. se na napadení poškozeného K. F. ml. podílel. Pokud obviněný F. P. popíral i napadení poškozeného K. F. st. (skutek ad 2. výroku o vině), pak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost byla prokázána výpověďmi samotného poškozeného, ale i svědky, a to B. Z., F. K. a N. S., dříve K. Obviněný uvedl, že s poškozeným K. F. st. se setkal již na odlehlém místě, proto je nelogické, aby na něj zaútočil až v přítomnosti dalších osob. K tomu lze konstatovat, že takový závěr se jako nelogický nejeví, když obviněný se napadení dopustil až s dalšími spoluobviněnými, kteří mu tak svou přítomností mohli dodat kuráž, ale i pocit převahy nad poškozeným.
40. Obviněný P. K. v dovolání ve vztahu k napadení poškozeného K. F. ml. pod bodem 1. výroku o vině namítal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že tomuto poškozenému byla způsobena tržná rána levé strany horního rtu již v předchozí potyčce, která nebyla součástí projednávaného skutku, přesto je ve skutkové větě ad 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu tato rána popsána jako jeden z následku nyní projednávaného fyzického útoku na poškozeného. Nejvyšší soud k tomu dodává, že lze připustit, že nalézací soud v tomto skutkovém závěru učinil chybu, když i sám poškozený K. F. ml. vypovídal, že měl natržený ret z konfliktu předcházejícího projednávané věci, avšak taková vada je zcela bezvýznamná s ohledem na závažnost ostatních zranění, která prokazatelně vznikla v důsledku fyzického útoku na poškozeného obviněnými v projednávané věci, kdy vyjmutí natrženého rtu jako následku tohoto útoku by nemělo žádný vliv na posouzení tohoto jednání. Další zranění ve skutkové větě popsaná byla následkem napadení poškozeného obviněnými způsobem, jaký popsali svědci, což potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž se znalkyně zabývala mechanismem vzniku těchto zranění a uzavřela, že tento odpovídá popisu napadení svědky a poškozeným, kteří popsali, že poškozený byl opakovaně udeřen do hlavy kopy a pěstmi, upadl na zem, upadl do bezvědomí, následně do něj obvinění znovu kopali a bili jej pěstmi. Naopak poškození a svědkyně J. F. popsali předcházející fyzický kontakt mezi poškozeným K. F. ml. a obviněným D. K. H. jako mnohem mírnější napadení, při němž došlo k pár úderům pěstmi, nedošlo k upadnutí na zem a kopání do poškozeného, ani k upadnutí poškozeného do bezvědomí, tedy podle popisu napadení předcházejícího napadení v této věci projednávanému nedošlo vůbec k takovému mechanismu napadení, který by mohl poškozenému způsobené následky popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu na zdraví způsobit. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud měl za to, že nález popsaný ošetřujícím lékařem poškozeného v nemocnici neodpovídá svědky popsanému útoku proti celému tělu poškozeného a v takové intenzitě, jakou popsala svědkyně B. Z., když lékař hovořil o drobném hematomu na čele uprostřed, ale u hrudníku a břicha o hematomech nehovořil. K tomu lze opět poukázat na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, která měla lékařské zprávy o ošetření poškozeného k dispozici a vycházela z nich při činění svých odborných závěrů, přičemž dospěla k závěru, že popis napadení poškozeného svědky odpovídá vzniklým poraněním. Lze podotknout, že ne z každé rány se každé osobě vytvoří viditelný hematom, především však je podstatné, že odborný závěr o tom, jakým mechanismem vzniknou jaká poranění, lze jen těžko nahradit laickou úvahou, přičemž znalkyně své úvahy dostatečně odůvodnila a soud v nich neshledal žádné rozpory. Účast obviněného P. K. byla prokázána i ve vztahu k fyzickému útoku na poškozeného K. F. st. pod bodem 2. výroku o vině. Jeho přítomnost na místě činu potvrdili výše uvedení svědci, svou přítomností a způsobem chování v napadení podporoval ostatní obviněné, svědkyně B. Z. pak potvrdila i jeho participaci na samotném fyzickém napadení poškozeného K. F. st. Této svědkyni nelze vytýkat, pokud uvedla, že již v této chvíli byla v její přítomnosti svědkyně J. F. Skutečnost, zda se tam tato osoba vyskytla již při napadení poškozeného či až poté, co bylo napadení ukončeno, je bezvýznamná a s ohledem na časový odstup od spáchání trestné činnosti a výslechu svědkyně, jakož i s ohledem na skutečnost, že byla přítomna napadení dvou osob několika pachateli, přičemž na místě činu se vyskytovaly další osoby, které postupně vcházely a vycházely z kina, nelze tuto nepřesnost ve výpovědi svědkyně považovat za důležitou. K argumentaci obviněného P. K. je rovněž třeba uvést, že za rozpor ve výpovědích svědků nelze považovat, pokud jeden svědek uvedl nějakou drobnost, které si jiný svědek nevšiml nebo si ji již nevybavil. Tak např. nelze vytýkat, že svědkyně B. Z. uvedla, že poškozeného K. F. st. napadli všichni čtyři obvinění, ačkoliv to samotný poškozený nevypověděl. Ze způsobu útoku na tohoto poškozeného a toho, že se musel před kopy a pěstmi bránit, je zjevné, že tento nebyl schopen po celou dobu fyzického útoku na svou osobu pozorovat, kdo všechno se na jeho napadení fyzicky podílel. I tento poškozený uvedl, že upadl v průběhu útoku do bezvědomí a část útoku si pak nepamatoval. Přisvědčit nelze ani tvrzení, že pokud poškozený na některých místech krvácel, pak by jistě musely být viditelné stopy na oblečení obviněného P. K., které by byly zjevné z fotodokumentace jeho osoby. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený krvácel v obličejové části, proto skutečnost, že na oblečení obviněného nebyly zjevné známky krve poškozeného, není nijak významná, když nevylučuje vedení útoku na jiné části těla poškozeného, než ty, z nichž krvácel. Navíc, jak sám uvedl, krvácení poškozeného nebylo intenzivní.
41. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
42. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů, tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů či na základě zjištění použití důkazů v rozporu s procesními předpisy, které by měly za následek dotčení práva obviněných na spravedlivý proces, je třeba uzavřít, že námitky dovolatelů, jimiž zpochybnili skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně dovolatelé domáhali odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
43. Za relevantně uplatněnou námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat výtku dovolatele P. K., že se soudy nižších stupňů ve vztahu k němu důkladně nezabývaly otázkou naplnění všech znaků spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, zejména co do naplnění jeho subjektivní stránky. Vytkl také, že v rozhodnutí soudů chyběla argumentace týkající se jeho konkrétního jednání, jež by dokládalo znaky spolupachatelství. S určitou benevolencí lze pohlížet jako na námitku relevantní i na výtku obviněného F. P. zpochybňující naplnění znaků spolupachatelství v jeho jednání, třebaže v této souvislosti uplatnil především námitky skutkové, jak již bylo vyloženo. Nejvyšší soud však námitky obviněných shledal zjevně neopodstatněnými.
44 . Předně je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžká újma na zdraví vymezena v alternativách pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví člověka, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
45. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
46. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
47. Nejvyšší soud se s námitkou obviněného stran domnělého nedostatečného posouzení naplnění úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví neztotožnil a pochybení na straně soudů nižších stupňů v tomto ohledu neshledal. Podle tzv. skutkové věty pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spočívala podstata jednání obviněných v tom, že poté, co K. H. a F. P. srazili poškozeného K. F. st. na zem, jej všichni obvinění (tedy včetně obviněného P. K.) napadli mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i hlavy až do okamžiku, kdy poškozený v důsledku tohoto útoku upadl do bezvědomí, čímž mu způsobili tam blíže popsaná zranění odpovídající těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto i u obviněného P. K. správně dovodily zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je obecně známou skutečností, že intenzivní, menší až střední intenzitou vedené údery pěstí a kopy do oblasti hlavy na zemi ležící, a tudíž bezbranné, přibývajícími zraněními stále více fyzicky oslabované osoby, mohou této přivodit závažná zranění, nezřídka s trvalými následky, a tudíž i obviněný si této skutečnosti musel být vědom a takový následek způsobit zamýšlel a chtěl. Odvolací soud pak tento svůj závěr pod bodem 27. odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když na závěr o přímém úmyslu obviněného usuzoval při uvážení celkové situace na místě činu, způsobu, jakým bylo na poškozeného útočeno, tedy kam byly vedeny některé údery pěstí a kopy a jaké nebezpečí pro poškozeného hrozilo a jaká újma na zdraví nastala.
48. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného P. K., že jednání obviněných měla být posuzována odděleně, nikoliv jako spolupachatelství, čímž se evidentně i s odkazem na vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů domáhal zbavení odpovědnosti za způsobený následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozenému společným jednáním všech obviněných. Neobstojí ani nepříliš konkrétní výtka obviněného F. P., že z provedených důkazů nevyplývá závěr o jeho spolupachatelství. Soudy obou stupňů posuzovaly jednání všech obviněných v souladu s výše uvedenými hledisky a nepochybily, jestliže shledaly, že nejen dovolatelé, ale i další spoluobvinění za následky, jež vznikly jejich společným jednáním, nese plnou trestní odpovědnost. Správnost těchto jejich závěrů vychází z podmínek společného jednání vymezených v ustanovení §23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění rozsudku vyložil, že obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku se stejným úmyslem, a to způsobit poškozeným újmu na zdraví. Pokud poškozené napadali pěstmi a kopy do hlavy a těla, museli si být vědomi, jaká zranění tím mohou poškozeným způsobit. Je nerozhodné a ani to s ohledem na četnost ran ze strany všech obviněných není možné určit, jakou konkrétní ránu dal ten který obviněný každému z poškozených. Z provedeného dokazování však podle soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění jednali stejným způsobem a ve shodě, pokud jde o úmysl ublížit poškozeným na zdraví (str. 23 rozsudku).
49. V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
50. V projednávané věci byly objektivně zjištěny takové skutkové okolnosti, které závěr o spolupachatelství, společném jednání obviněných jednoznačně podporují. Byla-li skutková zjištění soudů vystavena na tom, že skupina pachatelů poté, co na poškozeného pokřikovala, že mu fyzicky ublíží, dohromady a ve stejný okamžik zaútočila na poškozeného K. F. st., nelze o jiném než společném jednání vedeném společným úmyslem vůbec uvažovat (naopak jde o „modelový příklad“ takového jednání). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá i nezpochybnitelná aktivní účast obviněného P. K. na daném napadení. Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší razance jeho ataků vůči poškozenému, jeho jednání do rámce společného jednání stále zapadalo, bylo vedeno společným úmyslem. Nejenže každý z obviněných atakoval poškozeného sám, svým jednáním navíc „ulehčoval práci“ ostatním, neboť znemožňoval poškozenému tak výrazné přesile jakkoliv čelit. Útočníci se tak vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného co nejvíce zbít, nikdo z nich se od jednání dalších spoluobviněných a útočníků nedistancoval, nedal najevo svůj nesouhlas s ním. Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Ten následkem toho utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
51. Pokud se obviněný P. K. v tomto ohledu s odkazem na komentářovou literaturu domáhal samostatného posouzení jeho zavinění a přehodnocení závěru o spolupachatelství, Nejvyšší soud na jeho argumentaci nemohl přistoupit. V situaci, kdy skupina čtyř pachatelů společně, vedena jednotným záměrem, útočí na jediného (a v podstatě bezbranného) poškozeného tak, že údery rukou i kopy nohou směřují převážně na jeho hlavu, a to i poté, co upadl na zem, musí být všichni útočníci přinejmenším srozuměni s možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k fyzickému napadení a způsobení újmy na zdraví poškozeného. Jejich společné jednání i společný úmysl, tedy spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze proto v posuzovaném případě vztáhnout rovněž na zjištěný závažný následek. Pokud jde o konkrétní právní kvalifikaci jednání obviněných též jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba ještě ve vztahu k §23 tr. zákoníku zdůraznit, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a takové přispění je i samotnou složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé trestného činu ublížené na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu rozhodnutí č. 41/1993-III. a především č. 45/2018 Sb. rozh. tr.).
52 . Nejvyšší soud proto shledal, že právní kvalifikace předmětného skutku jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku byla správná, stejně jako posouzení jednání obviněných P. K. i F. P. (jakož i dalších obviněných) jako jednání spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku.
53. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiných důvodů, než jaký činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podaná dovolání jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu