ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1557.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1557/2019-784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného P. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 67 To 249/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 120/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 6 T 120/2018, uznal obviněného P. A. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 13. 10. 2017 v dopoledních hodinách na oddělení geriatrické a následné péče pavilonu A2, oddělení C, FTN XY, v úmyslu získat peněžní prostředky, zneužívaje zdravotního stavu zde hospitalizovaného sv. E. A., nar. XY, zemř. 19. 12. 2018, kdy tento byl extrémně kachektický, imobilní, inkontinentní, trpící cukrovkou s oběhovými a nervovými komplikacemi, vysokým krevním tlakem, ischemickou chorobou srdeční, pokročilou mozkovou sklerózou s Parkinsonismem, depresí a demencí s deficitem poznávacích funkcí (kognitivních) funkcí středního stupně, když tato onemocnění zásadním způsobem ovlivňovala osobnost sv. E. A., jeho ovlivnitelnost i rozumové schopnosti, tomuto předložil k podpisu plné moci, které ho opravňovaly k veškerému jednání souvisejícímu s bankovním účtem č. XY, vedeným u Československé obchodní banky, a. s., a dále s bankovním účtem č. XY vedeným u České spořitelny, a. s., oba vedené na jméno sv. E. A., přičemž sv. E. A. takto připravené plné moci podepsal, přestože s ohledem na svůj shora popsaný zdravotní stav nemohl porozumět podstatě, účelu a obsahu jím podepsaných plných mocí, přičemž obžalovaný následně obě plné moci jako údajně vědomé projevy vůle sv. E. A. předložil České spořitelně, a. s., a Československé obchodní bance, a. s., a to společně s příkazy k převodu peněžních částek, a to 70 000 Kč z účtu č. XY vedeného u České spořitelny, a. s., na svůj účet č. XY, a dále částky 1 100 000 Kč z účtu č. XY vedeného u Československé obchodní banky, a. s., na svůj účet č. XY, kdy jak Česká spořitelna, a. s., tak Československá obchodní banka, a. s., výše uvedené příkazy k převodu peněžních prostředků při neznalosti okolností, za nichž došlo k podepsání plných mocí, tzn. při neznalosti skutečnosti, že sv. E. A. nebyl schopen zplnomocnit obžalovaného k nakládání s finančními prostředky nacházejícími se na účtech č. XY a č. XY provedly, tj. převedly peněžní prostředky na bankovní účet obžalovaného, který tímto jednáním pošk. České spořitelně, a. s. způsobil škodu ve výši 70 000 Kč, pošk. Československé obchodní bance, a. s. pak škodu ve výši 1 100 000 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 1 500 Kč, celkem tedy ve výši 150 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené B. A., nar. XY, trvale bytem XY, a M. A., nar. XY, trvale bytem XY, s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podali obviněný P. A., a poškození B. A. a M. A. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 67 To 249/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lindy Turcsányiové dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a dále přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, neboť rozhodnutí, proti kterému podává dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Dovolatel ve svém podání předně vyslovil názor, že odvolací soud pochybil již v tom, že v dané věci jednal a rozhodl, přestože k tomu nebyly splněny procesní podmínky, neboť jak namítl ve svém odvolání, nebyl mu řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, když tento „byl ve schránce s odtrženou dodejkou“.
6. V dalším textu obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek, jímž byl uznán vinným, nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť bez důvodných pochybností nebyla prokázána ani objektivní, ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, a proto měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. S poukazem na konstantní judikaturu, podle níž se uvedením v omyl rozumí předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, tvrdil, že nikoho v omyl neuvedl, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem. Zdůraznil, že výpovědí jediného přímého svědka podpisu předmětných plných mocí D. Č., advokáta, bylo potvrzeno, že jeho otec byl při podpisu při plném vědomí a tyto plné moci mu udělil svobodně a vážně, a jak sám již opakovaně uvedl, jeho otec přesně věděl, k čemu mu plné moci uděluje. Vytkl soudům obou stupňů, že namísto toho, aby se ztotožnily s jeho výpovědí, podpořily svoje závěry nepodloženými tvrzeními jeho švagrové a neteře, a to i přesto, že jejich výpovědi mohly být negativně ovlivněny velice špatnými vzájemnými rodinnými vztahy. Neuvedl tak v omyl ani otce, avšak ani bankovní ústavy (jež jsou podle napadeného rozhodnutí poškozenými subjekty), neboť není pravdou, že by získané plné moci předložil bankovním ústavům s vědomím, že se nejedná o skutečný projev vůle jeho otce. Dodal, že od počátku nepopírá, k čemu dané peněžní prostředky užil, nicméně zdůraznil, že se tak dělo s plným souhlasem jeho otce; rovněž měl za to, že nedošlo ani ke vzniku škody, resp. minimálně, když toto nebylo prokázáno, stejně jako to, komu konkrétně vůbec měla vzniknout.
7. Pokud šlo o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, jež musí být prokázána ve formě úmyslného zavinění (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III ÚS 575/01), dovolatel vyslovil názor, že úmysl přímý je vyvrácen samotným jeho postojem, když popírá, že by se chtěl na kohokoliv úkor obohatit. Nepřímý úmysl považoval za rovněž vyvrácený, jelikož z žádného důkazu nevyplynulo, že by měl v úmyslu jednat podvodně, a tak nelze předpokládat ani ono zákonem vyžadované „srozumění“.
8. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil přesvědčení, že při důkladném respektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo není možné dovodit jeho vinu předmětným skutkem, takže soudy obou stupňů jej měly zprostit obžaloby pro naprostou absenci jeho trestněprávní odpovědnosti. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně poukázal na to, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho variantách, neoznačil procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání, které neměly být splněny; žádné takové však ani nemohly být zaznamenány, neboť odvolací soud provedl ve stanoveném rozsahu věcný přezkum napadeného rozhodnutí obvodního soudu, dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání a podle §256 tr. ř. je zamítl. V takovém případě měl obviněný jako dovolatel možnost napadnout zamítavé rozhodnutí tohoto soudu prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu jen v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení zamítavému rozhodnutí předcházejícímu byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k); tímto pak byl obviněným tvrzený druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Státní zástupce uvedl, že pod zmíněný důvod dovolání lze námitky obviněného podřadit jen s jistou dávkou tolerance, neboť nelze přehlédnout, že jeho argumentace, z níž vychází při zpochybnění závěrů o naplnění objektivního znaku spočívajícího v uvedení v omyl a taktéž při popření naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, je založena na přehodnocení skutkových zjištění učiněných soudy; to vyplývá již z jeho formulace, že objektivní ani subjektivní stránka daného trestného činu nebyla prokázána. Zdůraznil dále, že dovolatel na podporu svého stanoviska, že měl být obžaloby zproštěn, jednak přehodnotil svědeckou výpověď D. Č. a přisoudil jí v rozporu s jejím skutečným obsahem a skutečnou rolí jmenovaného svědka ve skutkovém průběhu činu stěžejní význam, jednak sveřepě přes celou řadu důkazů jej usvědčujících trval na svém vlastním výkladu předmětné události, v němž nepokrytě svou trestnou činnost, zejména z hlediska úmyslného zavinění, popíral. V posuzovaném případě však soud prvního stupně při svém procesním postupu beze zbytku naplnil jak zásadu, podle níž je nutno zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), tak zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které skutečnosti vzal za prokázané, když je posuzoval podle příslušných ustanovení trestního zákoníku.
11. Státní zástupce rovněž konstatoval, že svědek D. Č. rozhodně nebyl osobou, jež by mohla posuzovat zdravotní stav otce obviněného, a poukazoval-li obviněný na své zdravotnické vzdělání, je to ve světle zjištění vyplývajících z dalších důkazů (a rozhodně se nejedná jen o nepodložená tvrzení švagrové a neteře) okolnost, která svědčí naopak o počátečním podvodném úmyslu obviněného při jednání vůči otci, a nikoli skutečnost, jíž by se mohl dovolávat popíraje své zavinění a nekalý záměr. Obdobně z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (zejména odstavců 28., 29. a 32.) přehledně vyplývá, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl v omyl uveden a kdo jednal v omylu, přičemž závěry soudu stran objektivní stránky daného trestného činu nejsou stiženy žádnou nelogičností; tím, kdo jednal v omylu, byla poškozená banka, resp. její příslušní zaměstnanci, kteří v souvislosti se zpracováním konkrétního příkazu k úhradě a správou bankovního účtu E. A. vložili určité údaje do počítačového systému banky, na jejichž podkladě pak byly prováděny majetkové dispozice prostřednictvím bezhotovostních převodů mezi bankovními účty, jimiž došlo k vyslání peněžních prostředků z portfolia banky na účet obviněného, ač k takovému nakládání s prostředky evidovanými na účtu E. A. nebyl obviněný fakticky oprávněn. Není ani žádných pochyb o tom, komu byla v důsledku této dispozice učiněné v omylu způsobena škoda a v jaké výši; dle judikatury (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, na něž, resp. právní větu z něj vyplývající přitom byl obviněný v odstavci 21. odůvodnění odsuzujícího rozsudku a též v odůvodnění usnesení odvolacího soudu upozorněn) totiž peněžní prostředky na účtu vedeném bankou na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku banky, a tudíž jednáním obviněného, který neoprávněně odčerpal peněžní prostředky z účtu, byla způsobena škoda bance.
12. Státní zástupce také vyslovil názor, že ze závěrů nalézacího soudu plyne jednoznačně i to, že obviněný jednal úmyslně podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čemuž přisvědčil též soud odvolací. Plně se s těmito závěry obou soudů ztotožnil a zdůraznil, že závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, jak tomu zpravidla bývá a bylo tomu tak i v posuzovaném případě, lze učinit z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo jiných okolností objektivní povahy. Konstatoval, že úmysl obviněného je zřejmý z jeho postupných kroků při nakládání s majetkem jeho rodičů a z jeho přístupu k zabezpečení o jejich péči ve stáří. Obviněný si jako lékař a přímý příbuzný svého otce musel velice dobře uvědomovat závažnost jeho zdravotního stavu a dopady této skutečnosti na právní účinky jeho jednání; o charakteru zdravotního postižení jeho otce přitom nelze vzhledem k jednoznačným závěrům příslušného znaleckého posudku (nadto podpořeného dalšími důkazy) vůbec polemizovat, ostatně sám obviněný v době blízké dni, kdy se skutek stal, učinil přímo před soudem vyjádření v tom smyslu, že jeho otec není vůbec schopen relevantní odpovědi. Samotný přístup obviněného, který v řízení trestnou činnost včetně své touhy obohatit se na úkor jiného popírá (přičemž o tom, že se obviněný obohatil, taktéž nemůže být sporu), při konfrontaci s celou řadou důkazů svědčících o opaku nemůže vést k popření úmyslného zavinění; jestliže obviněný postrádá důkazní podklad pro závěr o jeho počátečním podvodném úmyslu, lze jej opět odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (odstavec 28.).
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 23. 12. 2019). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
19. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného (a poškozených B. A. a M. A.) podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné (jak na to upozornil rovněž státní zástupce ve svém vyjádření), že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Pokud obviněný dovozoval naplnění citovaného dovolacího důvodu v jeho první alternativě, tedy proto, že odvolací soud v dané věci jednal a rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a to vzhledem k tomu, že mu nebyl řádně doručen rozsudek nalézacího soudu, když tento „byl ve schránce s odtrženou dodejkou“, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z hlediska tohoto důvodu se jedná nejen o námitku irelevantní, ale nadto i nedůvodnou. Jak je totiž zřejmé z doručenky založené na č. l. 658 spisu, obviněný rozsudek soudu prvního stupně převzal osobně dne 17. 5. 2019.
21. Dalším důvodem, který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, přestože formálně byly namířeny proti právní kvalifikaci daného skutku jako trestného činu podvodu a vycházely konkrétně ze zpochybnění jeho objektivní a subjektivní stránky, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily; to je ostatně zřejmé i z formulace samotného obviněného, že „má za to, že bez důvodných pochybností nebyla prokázána ani objektivní, ani subjektivní stránka trestného činu podvodu“. Tak tomu bylo v případě, když vytkl soudům obou stupňů, že namísto toho, aby se ztotožnily s jeho výpovědí, podpořily své závěry nepodloženými tvrzeními jeho švagrové a neteře, přestože jejich výpovědi mohly být negativně ovlivněny velice špatnými vzájemnými rodinnými vztahy. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a s poukazem zejména na výpověď svědka D. Č., jíž podle jeho názoru bylo potvrzeno, že jeho otec byl při podpisu při plném vědomí a předmětné plné moci mu udělil svobodně a vážně, předkládal vlastní verzi skutkového děje, jež spočívala v tvrzení, že jeho otec přesně věděl, k čemu mu plné moci uděluje, dané peněžní prostředky tak užil s jeho plným souhlasem, a tudíž nepředstíral jakékoli okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem; v návaznosti na to pak zpochybnil, že by získané plné moci předložil bankovním ústavům s vědomím, že se nejedná o skutečný projev vůle jeho otce, a trval na tom, že ani otce, ani bankovní ústavy v omyl neuvedl. Obdobně tomu bylo i tehdy, jestliže tvrdil, že naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě jak přímého, tak nepřímého úmyslu je vyvráceno jednak jeho postojem, kdy popírá, že by se chtěl na kohokoliv úkor obohatit, a dále i z toho důvodu, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by měl v úmyslu jednat podvodně. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem měl za to, že soudy, pokud by důsledně respektovaly zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, jej nemohly uznat vinným předmětným skutkem a měly jej podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit.
23. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba nižší soudy, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
24. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného (spočívající v popření jakéhokoli podvodného jednání s úmyslem se obohatit získáním peněžních prostředků uložených na bankovních účtech jeho otce za současného tvrzení, že jednak předmětné finance byly určeny na výdaje spojené s péčí o matku a zejména, že veškeré dispozice s nimi činil s plným vědomím a souhlasem otce, resp. k přání obou rodičů), kterou hodnotil jako nevěrohodnou a účelovou, vyvrácenou jak výpověďmi svědků, zejména M. A., B. A. a M. P., tak i výpovědí znalce MUDr. Aleše Kuči a závěry jeho znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gerontologie – geriatrie, a rovněž listinnými důkazy, týkajícími se jednak vztahů mezi otcem obviněného a obviněným a též svědkyní M. A., a jednak samotných dispozic obviněného s peněžními prostředky uloženými na bankovních účtech otce obviněného (srov. zejména odstavce 20. až 33. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se podrobně zabýval odvolacími námitkami obviněného, byť v převážné míře byly pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně, tj. spočívaly v jeho setrvalém tvrzení, že se žádného podvodného jednání nedopustil, neboť neuvedl nikoho v omyl tím, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem, dále ve zpochybňování způsobu hodnocení svědeckých výpovědí, výpovědi znalce a závěrů jeho znaleckého posudku, a na jejich podkladě učiněných skutkových zjištění, a v předložení od nich odlišné skutkové verze (srov. strany 4 až 7 jeho usnesení). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
27. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je dalším opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí (jak bylo zmíněno výše) řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu