ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1582.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1582/2019-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného T. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 4 To 304/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 61 T 57/2018, byl obviněný T. F. uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za což byl podle §214 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 4 To 304/2019, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že v době od 10:56 hodin dne 9. listopadu 2016 do 7:00 hodin dne 13. listopadu 2016 v Ústí nad Labem – Střekov ukryl do jím pronajaté garáže bez čísla popisného nacházející se na pozemku parcelního čísla XY v ulici XY osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu BMW 640D XDRIVE, německé registrační značky XY, černé barvy, VIN XY v hodnotě 2 132 000 Kč v majetku společnosti La Comba Fruchtgrosshandels GmbH, Maarweg 163, se sídlem Kolín nad Rýnem, Spolková republika Německo, ačkoli věděl, že se uvedené motorové vozidlo dostalo do jeho dispozice poté, co bylo odcizeno dosud neznámým pachatelem v době od 20:00 hodin dne 8. listopadu 2016 do 7:00 hodin dne 9. listopadu 2016 v obci Frechen, XY, ve Spolkové republice Německo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 4 To 304/2019, podal obviněný T. F. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nedostatečná skutková zjištění a porušení zásady presumpce neviny, opomenuté důkazy, které mají zřejmou relevantní souvislost s předmětem řízení, jakož i extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a také zásadní nedostatky v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
5. Konkrétně vytkl, že závěr o jeho vině nestojí na přímých důkazech. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s rozpory mezi provedenými důkazy a výpovědí utajeného svědka označovaného jako H. N., který mimo jiné uvedl, že obviněný měl používat rušičku k zamezení vyhledání odcizených vozidel, avšak z provedeného dokazování vyplynulo, že žádná rušička použita nebyla. Obviněný rovněž poukazoval na to, že měla být hodnocena věrohodnost tohoto utajeného svědka. Měl za to, že se soudy nevypořádaly ani s jeho námitkou, že čerstvě odcizená vozidla se nenechávají v místech, s nimiž mohou být pachatelé spojitelní. Zdůraznil, že pro soudce zabývající se projednáním odcizování automobilů je notorietou, že odcizené vozidlo se po nějakou dobu nechává stát např. na parkovišti a pozoruje se. Porušení svého práva na obhajobu a zásad spravedlivého řízení dále spatřoval v odmítnutí provedení důkazu vyžádáním zpráv od policejních orgánů Spolkové republiky Německo, když nesouhlasil s tvrzením ve zprávě Policie České republiky o tom, že měl být v Německu šetřen policií pro trestnou činnost. Soud by měl v případě zpochybnění takového tvrzení vycházet z prvotního zdroje, tedy ze spisů příslušných policejních složek. Dále uváděl, že v garáži, v níž se nacházelo odcizené vozidlo, nebyly nalezeny žádné stopy, které by je s jeho osobou spojovaly. Nesouhlasil s tím, že soudy neprovedly navrhované důkazy, tj. výslechy pronajímatele garáže D. F a podnájemce garáže A. T., přičemž pro nevyhovění tomuto návrhu nebyly splněny Ústavním soudem stanovené podmínky. Rovněž uvedl, že úvahy soudů byly zkresleny neznalostí podstatných skutečností – mj. skutečností, že obviněný se sice znal s J. V., ale Policií České republiky byl v přípravném řízení dotazován na známost s V. V., tedy na známost s rozdílnou osobou, přičemž obě tyto osoby existují a byly stíhány pro trestnou činnost v souvislosti s motorovými vozidly. Podle jeho názoru soud prvního stupně hodnotil prokazatelně pravdivou výpověď obviněného jako nepravdivou, což však uvedl až v odůvodnění svého písemného rozhodnutí, čímž obviněného zbavil možnosti se dříve bránit. Takový postup je podle něj nelogický, záludný a nesprávný. Dovozují-li soudy úzké spojení obviněného s kriminálním prostředím a přebírají-li jinak nepodložená tvrzení utajeného svědka o rozsáhlém páchání takové trestné činnosti obviněným, měly by se důsledně vypořádat s důkazy vyznívajícími právě opačně, což neučinily. Obviněný měl za to, že právní hodnocení provedených důkazů jako důkazů úmyslné trestné činnosti není možné, navíc i kdyby byl srozuměn s ukládáním vozidel v garáži spojované s jeho osobou, nelze z ničeho dovodit jeho srozumění s takovým jednáním ve vztahu ke značně drahému automobilu. Odvolací soud podle něj doložitelné skutečnosti tvrzené obviněným ignoroval (např. případ J. V. a V. V., kdy jeho existenci si mohl soud snadno ověřit pomocí SRO, RT, RSO). Opětovně uvedl, že byly opomenuty důkazy, hodnocení důkazů odporovalo základním pravidlům logiky a zásadě presumpce neviny, nebyla respektována pravidla ve smyslu §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 4 To 304/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 61 T 57/2018, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí argumentace obviněného a připomenutí, jaké námitky lze pod uplatněné dovolací důvody podřadit, uvedla, že námitky obviněného pod deklarované dovolací důvody podřadit nelze, jelikož obviněný napadal výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Připomněla, že do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud zasáhnout pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, kdy se jedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Obviněný sice vznesl námitku extrémního rozporu, avšak prostřednictvím argumentace, která kopíruje jeho odvolací námitky, se kterými se již vypořádal odvolací soud. Státní zástupkyně měla za to, že obviněný ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl žádný důvodný argument. Uvedla, že o vině obviněného nesvědčí pouze výpověď utajeného svědka H. N., jak tvrdil obviněný, ale rovněž skutečnost, že odcizené vozidlo bylo zajištěno v garáži, kterou užíval. Jeho obhajobu tím, že předmětnou garáž pronajal osobě A. T., která měla být polským občanem, označila za účelovou obhajobu, neboť taková osoba nemá na území Polska adresu trvalého pobytu a doklad totožnosti přiložený k podnájemní smlouvě byl falešný. Ze skutečnosti, že podnájemní smlouva, na rozdíl od samotné nájemní smlouvy, byla vyhotovena písemně, dovozuje, že obviněný se snažil dosáhnout zdání, že předmětnou garáž sám neužíval. Zdůraznila, že to, že je obviněný spojován s trestnou činností související s krádežemi vozidel, nevyplynulo pouze z výpovědi utajovaného svědka H. N., ale rovněž ze zprávy Policie České republiky získané prostřednictvím spolupráce s německými orgány. To, že obviněný zpochybňuje tvrzení z policejního šetření, nemůže zakládat extrémní rozpor vzhledem ke skutkovým zjištěním. Pokud jde o obviněným namítanou neúplnost dokazování, pak státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, a zdůraznila, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí. Závěrem uvedla, že obviněný se argumentačně míjel s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jestliže jeho naplněním argumentoval i v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak se míjel i tímto dovolacím důvodem.
8. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
9. K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž uvedl, že státní zástupkyně ve svém vyjádření přiléhavě zmínila, že smyslem uplatněného dovolacího důvodu při aplikaci na možný extrémní nesoulad je prevence svévole soudní moci, přičemž měl za to, že ze spisu je právě zjevné, že závěr o vině obviněného je konstruován na předpokladech, které z provedených důkazů neplynou a při běžném logickém hodnocení a respektování základních zásad trestního řízení ani plynout nemohou. Podle obviněného nevyplývá jeho vina z žádných provedených důkazů, naopak jeho vina je dovozována výlučně z nepřímých důkazů způsobem vyznívajícím jednoznačně v neprospěch obviněného. Stran provedeného dokazování a z něj vyplývajících skutkových zjištění zopakoval svou argumentaci uplatněnou již ve svém mimořádném opravném prostředku. Uzavřel, že jím zvolenou argumentaci lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jelikož postup soudů nižších stupňů představuje porušení práva na spravedlivý proces.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Pokud jde o obviněným namítanou existenci opomenutých důkazů, pak je třeba nejprve obecně připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. V rámci námitky opomenutých důkazů obviněný kritizoval odmítnutí vyžádání zpráv od policejních orgánů Spolkové republiky Německo ve vztahu k šetření osoby obviněného, výslech D. F. a osoby jménem A. T. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 2. 2019 (č. l. 158) vyplývá, že obhajoba skutečně navrhovala výslech pana D. F. a vyžádání zpráv od policejního orgánu Spolkové republiky Německo, následně v hlavním líčení ze dne 2. 4. 2019 (č. l. 167 a verte) navrhovala vyžádání zprávy od policejního orgánu Spolkové republiky Německo ohledně toho, zda obviněný byl v některé věci alespoň podávat v Německu vysvětlení, návrh na výslech svědka A. T. před soudem prvního stupně obviněný neučinil ani v hlavním líčení dne 21. 5. 2019 (č. l. 197 až 199), ani následně v řízení odvolacím, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 8. 2019 (č. l. 213 až 214). Soud prvního stupně návrh provedení výslechu svědka D. F. zamítl jako nadbytečný, neboť jeho výpověď by pro skutkové závěry soudu nepřinesla žádných poznatků. Dovolatel mínil, že tento svědek by mohl potvrdit, že se o odcizeném vozidle v jeho garáži dozvěděl poprvé až od tohoto svědka. Je však nepochybné, že svědek by takovou skutečnost nemohl znát, neboť obviněný by naprosto snadno mohl předstírat a logicky by i před tímto svědkem předstíral, že o odcizeném vozidle dříve nic nevěděl. I podle Nejvyššího soudu by tedy výslech svědka nepřinesl žádné relevantní informace a jeho výslech by byl vskutku nadbytečný. Rovněž odvolací soud se k nadbytečnosti tohoto důkazu vyjadřoval pod bodem 7 na str. 4 usnesení, na nějž se v podrobnostech odkazuje. Co se týče požadovaných zpráv od policejních orgánů Spolkové republiky Německo, pak tyto vyžádány byly a byly i provedeny jako důkaz. Zpráva Policie České republiky na č. l. 150 byla podle §213 odst. 1 tr. ř. předložena stranám k nahlédnutí v hlavním líčení dne 2. 4. 2019 (viz protokol na č. l. 167), dále zprávy Policie České republiky zahrnující podklady zaslané Státním zastupitelstvím v Drážďanech včetně překladu na č. l. 182 až 194 byly k důkazu provedeny v hlavním líčení dne 21. 5. 2019 (viz č. l. 197) a předloženy stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř. V těchto zprávách se německé orgány vyjadřovaly i k tomu, zda byl obviněný ve vztahu k prošetřovaným trestným činům vyslýchán. Vzhledem k povaze listin zaslaných orgány Spolkové republiky Německo vyznívá obviněným požadovaná „konfrontace“ obsahu těchto zpráv s konkrétními materiály Policie Spolkové republiky Německo jako šetření nadbytečné, pro rozhodnutí ve věci nepotřebné. Není nerozhodné, zda Policie České republiky získala informace o obviněném od policejního evidenčního orgánu, či od jednotlivých policejních orgánů, které měly vést v SRN jednotlivá řízení, jak vytkl dovolatel. Je evidentní, že soudy nižších stupňů se případu tzv. opomenutých důkazů nedopustily. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že výslech svědka A. T. reálně nebylo možné uskutečnit, poněvadž skutečná identita tohoto svědka nebyla zjištěna.
19. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 7 až 14, str. 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně, body 7 až 13, str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčován zejména výpovědí svědka, jehož totožnost a podoba byla utajena podle §55 odst. 2 tr. ř., označovaného jako H. N., dále listinnými důkazy, a to např. zprávou Policejního prezidia České republiky, odbor mezinárodní policejní spolupráce (č. l. 35), protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (č. l. 51 až 53), protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 54 až 62), smlouvou o nájmu nebytových prostor (č. l. 21 až 22), aj. Jak výstižně shrnula státní zástupkyně, obviněný není usvědčován jen výpovědí utajeného svědka H. N., ale především dalšími, byť nepřímými důkazy. V této souvislosti nutno zmínit především skutečnost, že právě v garáži fakticky užívané obviněným bylo zajištěno předmětné odcizené motorové vozidlo tov. zn. a typu BMW 640D XDRIVE, německé registrační značky XY. Tvrdil-li obviněný, že v inkriminované době garáž neužíval, neboť ji na základě písemné smlouvy pronajal osobě jménem A. T., jež nemohla být ztotožněna, soudy této obhajobě neuvěřily a přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny. Obviněný ostatně sám připustil, že do garáže chodil a nelze uvěřit, že si automobilu blíže nevšiml, když v přípravném řízení dokonce zmínil, že v něm i seděl. Tyto skutečnosti, jakož i poznatky o jeho osobě, nejméně průměrně orientované co do znalostí a informovanosti o automobilech, tak vyvracejí i jeho poněkud nelogickou námitku, že byl-li by i srozuměn s ukládáním odcizených vozidel v garáži spojované s jeho osobou, nelze z ničeho dovodit jeho srozumění s takovým jednáním ve vztahu ke značně drahému automobilu. Se zřetelem na tovární značku předmětného vozidla musel obviněný vědět, že jde o hodnotné motorové vozidlo. Okolnost, že je spojován s trestnou činností související s krádežemi aut, nevyplynula jen z výpovědi utajeného svědka H. N., ale také ze zpráv Policie České republiky získané prostřednictvím spolupráce s německými orgány, jak o nich již byla zmínka výše.
20. Pokud jde o námitku obviněného, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory mezi provedenými důkazy a výpovědí utajeného svědka H. N., který uvedl, že obviněný měl používat rušičku k zamezení vyhledávání odcizených vozidel, avšak z provedeného dokazování vyplynulo, že v projednávaném případě žádná rušička použita nebyla, pak je třeba upozornit, že se o žádný rozpor nejedná. Svědek se vyjadřoval obecně k předchozím jemu známým případům obviněného, nikoliv k případu projednávanému, sám tento svědek uvedl, že okolnosti projednávaného případu nezná. Obviněný v dovolání rovněž namítl, že měla být hodnocena věrohodnost tohoto utajeného svědka. Je třeba zdůraznit, že i hodnocení věrohodnosti je hodnocením důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy soud důkazy hodnotí jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, tedy v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a to na základě vlastního, avšak logického uvážení. Přesně v souladu s těmito zákonnými kritérii nalézací soud hodnotil věrohodnost výpovědi svědka H. N., jehož totožnost a podoba byla utajena podle §55 odst. 2 tr. ř., jak je zjevné z bodů 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, na jejichž obsah je třeba v podrobnostech odkázat. Rovněž tvrzení obviněného, že čerstvě odcizená vozidla se běžně nechávají na místech, která nejsou spojitelná s pachateli, není relevantní a ničeho nedokazuje, když z provedeného dokazování vyplynul opak. Skutečnost, že byl skutek spáchaný obviněným odhalen z důvodu jeho neopatrnosti, nevyvrací, že se jej dopustil. Obviněný v dovolání dále upozorňoval na skutečnost, že soudy neznaly podstatné skutečnosti, když obviněný se sice znal s J. V., avšak v přípravném řízení byl dotazován na známost s V. V., čímž došlo ke zkreslení úvah soudů. K tomu je třeba uvést, že k žádné záměně či neznalosti podstatných skutečností pojících se s tou kterou osobou nedošlo, když soudy dovozovaly známost a souvislost obviněného s J. V. např. ze zprávy německých orgánů (obviněný byl prošetřován ve spojitosti s J. V., viz např. č. l. 183), obviněný ve svém odvolání popisoval svůj vztah k J. V. (odvolání na č. l. 208 až 209, zmínka o J. V. konkrétně na č. l. 209.), z čehož je tedy zjevné, že soudy tyto osoby nezaměňovaly a že obviněný skutečnosti, které vůči této osobě považoval za podstatné, soudům sdělil. Námitka, že nalézací soud hodnotil výpověď dovolatele jako nepravdivou, což uvedl až v písemném odůvodnění svého rozhodnutí, čímž obviněného zbavil možnosti se dříve bránit, je nerelevantní. V trestním řízení před soudy se provádí dokazování, v jehož rámci má obviněný právo navrhovat důkazy, ale i se ke každému jednotlivému provedenému důkazu vyjadřovat. Tuto možnost měl nepochybně i v řízení před soudy nižších stupňů, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení a veřejném zasedání, respektive ze zvukových záznamů o nich. Až po skončeném dokazování, před jehož koncem byl obviněný vyzván k vyjádření se k provedenému dokazování či k učinění dalších návrhů, provádí soud vlastní hodnocení důkazů založené na vlastním uvážení. Soud není povinen obviněnému v průběhu tohoto hodnocení sdělovat, k jakému závěru tíhne, naopak způsob, jakým důkazy hodnotil, zpravidla popisuje až ve svém rozhodnutí. Poté, co soud zhodnotí důkazy, dospěje k určitému závěru, který obviněný může napadnout až opravnými prostředky. Nalézací soud se tedy žádného pochybení nedopustil, naopak postupoval v souladu s procesními pravidly nastavenými trestním řádem, ale i Ústavou České republiky či Listinou základních práv a svobod.
21. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že soudy nižších stupňů založily svůj závěr o jeho vině „jen na hodnocení jeho osoby vycházejícím z tendenčních podkladů, a nikoli na jednoznačných důkazech viny konkrétním skutkem“. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Třebaže dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.), jak ostatně zmínil i obviněný, dovolací soud dodává, že výhrady obviněného vůči kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a též odvolacího soudu nemohl akceptovat.
22. Také dovolací soud vnímá, že soudy nižších stupňů opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo . Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Dovolací soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda řízení jako celek mohlo být považováno za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, příp. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i přes skutečnost využití utajeného svědka (viz požadavky uvedené např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04, ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04). Lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení měly snahu z procesního hlediska kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymního svědka vznikly, a pečlivě se vypořádaly i s otázkou věrohodnosti takového svědka. Zmíněná „kompenzace“ se promítla i do roviny hodnocení důkazů ze strany soudů právě tím, že výpověď anonymního svědka podporovaly další důkazy, a tedy k odsouzení obviněného nedošlo výlučně a ani v převážné míře na základě předmětné výpovědi (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Doorson proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1996, č. 20524/92). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
23. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo či obecně požadavku spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
25. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ve vztahu k tomuto důvodu dovolání, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
26. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu