ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.456.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 456/2020-1891
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 dovolání obviněného V. R. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 68/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2014, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného V. R. zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 9/2014, byl obviněný V. R. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody poškozených společnosti Invest Trust, s. r. o., se sídlem Bergmannova 391, Dolní Rychnov, prostřednictvím insolvenčního správce, a to Insolvenční agentury, v. o. s., se sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, a I. J.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v úmyslu získat finanční prostředky pod záminkou dodání pohonných hmot, jako předseda představenstva B. G. C. - E., se sídlem XY, vědom si skutečnosti, že společnost B. G. C. - E., neměla se společností PKN ORLEN S.A., se sídlem Polská republika, Plock, Chemików 7, uzavřenu smlouvu o dodávce pohonných hmot,
1) v Dolním Rychnově, Praze a Mostě, v době od dubna do července 2012, sjednal se zástupci společnosti Invest Trust, s. r. o., se sídlem Dolní Rychnov, ul. Bergmannova č. 391, údajné dodávky pohonných hmot od společnosti PKN ORLEN S.A. za cenu sníženou o 1,40 Kč na 1 litr pohonných hmot oproti vyhlašované týdenní prodejní ceně společností ČEPRO, a. s., přičemž společnost Invest Trust, s. r. o., za účelem úhrady tohoto obchodu provedla v hotovosti či převodem na účet společnosti B. G. C. - E., zálohové platby v 18 případech uvedených ve výroku o vině rozsudku, přičemž nejméně část takto získaných finančních prostředků předal dalším osobám,
a následně dne 3. 7. 2012, na základě zmocnění vystaveném obviněným, uzavřel J. S. jménem společnosti B. G. C. - E., se společností Invest Trust, s. r. o., rámcovou kupní smlouvu na opakovanou dodávku pohonných hmot – motorové nafty o objemu 138 750 000 litrů a benzinu Natural 95 o objemu 64 970 000 litrů v období měsíců červenec 2012 až červen 2013 prostřednictvím odběrných míst spadajících do koncernu společnosti PKN ORLEN S.A. v rafinériích Litvínov-Záluží, Kralupy nad Vltavou, Pardubice a dalších, za podmínky stanovení variabilní kupní ceny zboží snížené o 1,40 Kč oproti vyhlašované týdenní prodejní ceně společnosti ČEPRO, a. s., a tímto jednáním způsobil společnosti Invest Trust, s. r. o., škodu ve výši 4 200 000 Kč,
2) v Praze dne 4. 7. 2012 uzavřel jménem společnosti B. G. C. - E., smlouvu o tichém společenství s poškozeným I. J., na základě které se poškozený zavázal k poskytnutí částky ve výši 3 000 000 Kč společnosti B. G. C. - E., kdy smlouva byla výhradně vázána na smlouvu o odběru pohonných hmot údajně uzavřenou mezi společnostmi B. G. C. - E., a PKN ORLEN S.A., přičemž vklad poškozeného, jakožto tichého společníka, nebyl zaúčtován do společnosti B. G. C. - E., ale předán další osobě, a tímto jednáním způsobil I. J. škodu ve výši 3 000 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 68/2019, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Těmto rozhodnutím předcházel zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 3 T 9/2014, který však byl k odvolání státního zástupce zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 9 To 61/2016, a věc byla podle §260 tr. ř. vrácena k došetření státnímu zástupci. Následoval rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 3 T 9/2014, kterým byl obviněný V. R. znovu podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Tento rozsudek však byl opět na základě odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019 sp. zn. 9 To 30/2019, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 68/2019, podal obviněný V. R. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl, že jeho jednání bylo posouzeno jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv absentuje subjektivní stránka trestného činu jako nezbytný předpoklad trestní odpovědnosti.
6. Opakoval, že se žádného podvodného jednání nedopustil, jako statutární orgán společnosti B. G. C. - E., jednal s poškozenými společností Invest Trust, s. r. o., a I. J. v rámci výkonu své podnikatelské činnosti a nabízel jim účast na obchodu s pohonnými hmotami. Poškozené seznámil s podmínkami obchodu, skutečností, že se bude jednat o dovoz pohonných hmot z Polska a s očekávaným ziskem. Podmínky obchodu – placení záloh předem – byly zcela běžné a nabízený profit byl rovněž reálný. Podle obviněného se v obchodním styku strany pohybují v prostředí určitého podnikatelského rizika, jehož výše je častokrát kompenzována výší dosaženého zisku. Poškození jako podnikatelé si byli rizika vědomi a rádi je dobrovolně podstoupili, a to právě za účelem dosažení vysokého, avšak nikoli nereálného zisku. Podstupování i nepřiměřeného podnikatelského rizika obviněný považuje za zcela legitimní projev ústavně zaručeného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V této souvislosti dovolatel odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
7. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu obviněný zdůraznil, že situace by mohla být jiná, kdyby jednal s osobami nepodnikajícími, osobami, které se běžně neorientují v podnikatelském prostředí, v uzavírání smluv, placení záloh apod., o což ale v daném případě nešlo. On sám byl v dobré víře přesvědčen, že učinil veškeré kroky k dokončení a realizaci obchodu. Skutečnost, že obchod nakonec nebyl uskutečněn, mu nemůže být kladena k tíži, když pravděpodobně i on sám byl podveden osobami polské národnosti (H. B., J. W.). Poněvadž nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že byla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, tedy úmysl přímý či nepřímý, bylo jednání chybně podřazeno pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
8. Obviněný připomněl i zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a měl za to, že v daném případě se jedná o klasické porušení soukromoprávního závazku, nikoli o jednání podvodné.
9. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 68/2019, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 9/2014, zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného považoval za nutné konstatovat, že popis skutku v bodě 1) výroku o vině trpí z hlediska vymezení skutkových okolností odpovídajících znakům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zjevnou vadou, když zde není vyjádřena okolnost, že obviněný, resp. s ním spojená společnost B. G. C. - E., poškozenému, tj. společnosti Invest Trust, s. r. o., pohonné hmoty nedodala. Na tuto vadu popisu skutku však dovolatel nepoukázal, stejně jako na ni nepoukázal již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, kdy tento soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumává pouze z důvodů v dovolání výslovně uvedených, se touto vadou výroku o vině nelze v dovolacím řízení zabývat.
11. K námitce týkající se subjektivní stránky uvedl, že ji lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když podatel uvádí, že mu subjektivní stránka „nebyla prokázána“ a uvádí některá vlastní skutková tvrzení, tj. formuluje svoje námitky jako primárně skutkové. Existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu obviněný odmítá v podstatě s tvrzením, že jednal v rámci tzv. podnikatelského rizika. K tomu především státní zástupce poznamenal, že obvyklé podnikatelské riziko, kterému je vystaven každý podnikatel, nelze zaměňovat s přípustným rizikem jako okolností vylučující protiprávnost ve smyslu §31 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1166/2012). Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku může být spáchán i v rámci obchodněprávních vztahů mezi podnikateli a existenci úmyslného zavinění na straně pachatele je v takovém případě nutno posuzovat podle obecných zásad §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku.
12. Podle státního zástupce je z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě dílčího skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozhodující, zda dovolatel jednal s podvodným úmyslem již v té fázi jednání se zástupci společnosti Invest Trust, s. r. o., která předcházela poskytnutí předmětných záloh. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v této fázi sliboval poškozeným výhodnou cenově dodávku pohonných hmot od polské společnosti PKN ORLEN S.A., a to v situaci, kdy žádné dodávky od uvedené společnosti smluvně zajištěné neměl. Existenci smlouvy s PKN ORLEN S.A. při tom zřejmě sám obviněný považoval za okolnost významnou pro rozhodování společnosti Invest Trust, s. r. o., resp. jejím jménem jednajících osob, o poskytnutí zálohových plateb na zamýšlený obchod, když svědku M. M. prezentoval polsky psanou listinu, která měla být právě takovou smlouvou (body 21., 66. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný tedy uváděl poškozeného v omyl ohledně svých možností a schopností zajistit výhodné dodávky pohonných hmot. Je skutečností, že k následnému nestandardnímu předání inkasovaných záloh v hotovosti bez jakéhokoli písemného potvrzení H. B., popř. dalším osobám polské národnosti, se kterými obviněný o dodávce pohonných hmot jednal, ačkoli neměly žádnou návaznost na společnost PKN ORLEN S.A. (bod 9. usnesení odvolacího soudu), došlo až po uskutečnění majetkové dispozice (zálohových plateb) poškozující společnost Invest Trust, s. r. o. Nejde tedy o součást jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pokud k předání peněz skutečně došlo, což soudy nevyloučily, pak z takového jednání obviněného (bez ohledu na jeho odvolacím soudem zdůrazňovanou nestandardnost a rizikovost) lze dovozovat, že určité aktivity k zajištění dodávek pohonných hmot obviněný vyvíjel, a že tedy nejednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na druhé straně z výše uvedených okolností vyplývá, že dovolatel o cenově výhodné dodávce pohonných hmot nikdy nevedl seriózní obchodní jednání s „oficiálními“ představiteli PKN ORLEN S.A., ale že tuto dodávku hodlal zajistit jakýmsi dubiosním „pokoutním“ obchodním jednáním s osobou H. B., o jehož reálných možnostech dodávku pohonných hmot zajistit mu nebylo nic známo. Za takových okolností musel být přinejmenším srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) s tím, že se obchod neuskuteční a že dojde ke škodě na majetku společnosti Invest Trust, s. r. o., která do tohoto obchodu vložila svoje finanční prostředky. „Podnikatelské riziko“ hrozilo nikoli majetku samotného obviněného, resp. s ním spojené společnosti B. G. C. - E., ale majetku jiného podnikatelského subjektu. Podvodný charakter jednání obviněného lze dovozovat právě z toho, že poškozeného před inkasováním zálohových plateb pravdivě neinformoval o tom, že výhodný obchod s pohonnými hmotami je obchodem dubiosním, nejistým a rizikovým.
13. Státní zástupce měl za to, že obdobná situace je dána ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 2) výroku o vině, když ani v tomto případě obviněný poškozeného I. J. před předáním částky 3 000 000 Kč pravdivě neinformoval o tom, že žádná smlouva o dodávkách s PK ORLEN S.A. neexistuje a že obchod s pohonnými hmotami je fakticky budoucí nejistou událostí, ke které má dojít na základě dubiosních, toliko ústních jednání s osobami nemajícími žádné oprávnění za společnost PK ORLEN S.A. jednat a k nějakému plnění ji zavazovat.
14. Námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu státní zástupce proto nepovažoval za důvodné. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, kterou se dovolatel domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Připomněl, že ke spáchání trestného činu podvodu i jiných majetkových trestných činů může dojít i v rámci občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. Došlo-li v rámci takového vztahu ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 82/2012 a sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, či ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). V předmětné trestní věci nešlo o dovolatelem uváděný „klasický soukromoprávní vztah“, ale o vztah mající formu obchodněprávního vztahu, ve kterém však jeden z účastníků, tj. obviněný, byl od počátku srozuměn s tím, že nesplní povinnosti, které mu z tohoto vztahu vyplývají, a způsobí tak škodu na majetku druhého účastníka tohoto vztahu. Byla proto beze zbytku naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku a neuplatnění prostředků trestního práva s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe by přicházelo v úvahu pouze v případě existence výjimečných závažných okolností, pro které by nebylo vhodné uplatňovat trestní represi. Takové výjimečné okolnosti však v předmětné trestní věci dány nebyly a ani dovolatel je ve svém opravném prostředku neuvádí.
15. Státní zástupce označil dovolací námitky obviněného za zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný především doplnil námitky uplatněné k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom smyslu, že se připojil k výhradám státního zástupce, týkajícím se vady v popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vytkl tedy, že z hlediska vymezení skutkových okolností odpovídajících znakům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku v popisu skutku není vyjádřena okolnost, že obviněný, resp. s ním spojená společnost B. G. C. - E., poškozené společnosti Invest Trust, s. r. o., pohonné hmoty nedodala. Současně obviněný dodal, že takové doplnění dovolání je přípustné i se zřetelem k omezením §265h odst. 2 tr. ř., neboť rozsah a ani již uplatněný důvod dovolání nebyly měněny.
17. Dále dovolatel znovu opakoval zásadní výhrady vůči existenci nepřímého úmyslu s tím, že pokud státní zástupce shledává podvodný charakter jeho jednání v tom, že poškozenou před inkasováním zálohových plateb pravdivě neinformoval o tom, že výhodný obchod s pohonnými hmotami je obchodem dubiosním, nejistým a rizikovým, musela být tato okolnost poškozené zcela nepochybně známa. Zopakoval proto návrh na rozhodnutí dovolacího soudu již učiněný v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. R. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam pro aplikaci hmotného práva.
22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nejen po stránce objektivní, ale především subjektivní.
23. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
24. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě velkého rozsahu) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl, o něž v posuzovaném případě mělo jít, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), přičemž postačí úmysl eventuální, ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
25. Podstatou trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
26. Obviněný vytkl, že popis skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně trpí co do vymezení skutkových okolností odpovídajících znakům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zjevnou vadou, poněvadž zde není vyjádřena okolnost, že obviněný, resp. s ním spojená společnost B. G. C. - E., poškozené společnosti Invest Trust, s. r. o., pohonné hmoty nedodala. Tuto námitku, již obviněný podřadil pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil až v replice k vyjádření státního zástupce, který na tento nedostatek v popisu skutku upozornil, došlé Nejvyššímu soudu dne 5. 5. 2020. Stalo se tak tedy až po uplynutí dovolací lhůty. Nejvyšší soud se proto primárně zabýval otázkou, zda lze k takto vznesené námitce obviněného vůbec přihlížet.
27. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, obviněný je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Tato zásada se vztahuje typicky k označení důvodů dovolání, jak jsou vymezeny v §265b odst. 1 tr. ř., nelze ji však bez jakýchkoliv výjimek vztáhnout i ke konkrétním námitkám, kterými je již deklarovaný důvod dovolání odůvodněn. Není sice žádoucí, aby obviněný kdykoliv do rozhodnutí dovolacího soudu mohl měnit námitky, jež podřadil pod uplatněný důvod dovolání, ale posouzení otázky, zda jde vskutku o změnu důvodů dovolání, závisí na konkrétních okolnostech případu. Smysl výhrad obviněného proti právnímu posouzení skutku pod bodem 1) spočíval v tom, že nevykazuje znaky trestného činu podvodu, a pokud by dovolací soud aplikoval ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. tak, že by rozšíření dovolacích námitek směřujících proti posouzení skutku jako trestného činu podvodu nepřipustil s argumentem uplynutí lhůty k podání dovolání, šlo by o aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod, a tedy aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou, takže ji objektivně není možné akceptovat (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/2002 aj.)
28. Dovolací soud také konstatuje, že takto uplatněná námitka má své opodstatnění. Popis skutku pod bodem 1) výroku o vině není z hlediska vymezení relevantních skutkových okolností odpovídajících znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku úplný a precizní, skutečně zde není explicitně vyjádřena okolnost, že obviněný, resp. s ním spojená společnost B. G. C. - E., poškozené společnosti Invest Trust, s. r. o., pohonné hmoty nedodala, přičemž právě v důsledku tohoto jednání obviněného byla poškozené společnosti finálně způsobena škoda. Z popisu skutku se však implicitně tato okolnost podává. V tzv. skutkové větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „v úmyslu získat finanční prostředky pod záminkou dodání pohonných hmot , …vědom si skutečnosti, že společnost B. G. C. - E., neměla se společností PKN ORLEN S.A….uzavřenou smlouvu o dodávce pohonných hmot, …sjednal se zástupci společnosti Invest Trust, s. r. o.,… údajné dodávky pohonných hmot , přičemž společnost Invest Trust, s. r. o., za účelem úhrady tohoto obchodu provedla v hotovosti či převodem na účet společnosti B. G. C. - E., zálohové platby v 18 případech uvedených ve výroku o vině rozsudku, přičemž nejméně část takto získaných finančních prostředků předal dalším osobám, a následně na základě zmocnění vystaveném obviněným uzavřel J. S. jménem společnosti B. G. C. - E., se společností Invest Trust, s. r. o., rámcovou kupní smlouvu na opakovanou dodávku pohonných hmot za podmínek konkretizovaných ve výroku rozsudku, a tímto jednáním způsobil společnosti Invest Trust, s. r. o., škodu ve výši 4 200 000 Kč. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu se pak výslovně a konkrétně rozvádí, že pohonné hmoty poškozené společnosti Invest Trust, s. r. o., nebyly dodány a také důvody, proč k tomu nemohlo vůbec dojít (body 66. až 70., str. 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9., str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu). Popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění bez jakýchkoliv pochybností, i přes nejednoznačnost toliko izolovaného posuzování popisu skutku ve výroku o vině rozsudku, nevyvolává žádné pochybnosti o naplnění zákonných znaků objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obsahuje jak popis podvodného jednání obviněného, který předstíráním nepravdivých údajů o existenci smlouvy o dodávce pohonných hmot mezi společností B. G. C. - E., jejímž byl předsedou představenstva, a společností PKN ORLEN S.A., v úmyslu získat finanční prostředky právě pod záminkou dodání pohonných hmot, sjednal se zástupci společnosti Invest Trust, s. r. o., údajné výhodné dodávky pohonných hmot, třebaže pro takové plnění neměl vytvořeny objektivně podmínky, společnost Invest Trust, s. r. o., v hotovosti a nebo převodem na účet společnosti B. G. C. - E., poskytla zálohové platby, přičemž nejméně část z nich obviněný předal dalším osobám, následně J. S., zmocněný obviněným, uzavřel jménem společnosti B. G. C. - E., se společností Invest Trust, s. r. o., rámcovou kupní smlouvu na opakovanou dodávku pohonných hmot za podmínek, které nebylo lze splnit pro absenci již zmiňované smlouvy o dodávce pohonných hmot se společností PKN ORLEN S.A., čímž obviněný společnosti Invest Trust, s. r. o., způsobil škodu 4 200 000 Kč. Třebaže následek (účinek) představuje v tomto případě toliko 4 200 000 Kč, tedy škodu nedosahující 5 000 000 Kč, nutno z hlediska celkové výše škody přihlédnout ke škodě způsobené dílčím útokem zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 2) výroku o vině, která činí 3 000 000 Kč, v důsledku čehož pak celková výše škody představuje 7 200 000 Kč a tedy škodu velkého rozsahu. Jde-li o tzv. podvodné jednání obviněného, lze v něm identifikovat zákonné znaky spočívající v tom, že obviněný jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl. Není žádných pochyb o příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a již specifikovaným následkem (účinkem) v podobě škody velkého rozsahu.
29. Další výhrady obviněného se soustředily především ke zpochybnění potřebného úmyslného zavinění, což je jistě v daných souvislostech otázkou klíčovou (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01). Dovolatelem zpochybňované zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
30. U trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
31. Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v jednání obviněného nelze spatřovat naplnění úmyslu přímého, ani nepřímého, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Jeho tvrzení, že byl v dobré víře přesvědčen, že učinil veškeré kroky k dokončení a realizaci obchodu a že skutečnost, že obchod nakonec nebyl realizován, mu nemůže být kladena k tíži, neboť pravděpodobně byl i on sám osobami polské národnosti podveden, nelze akceptovat se zřetelem na konkrétně zjištěné okolnosti, za nichž obviněný s poškozenými jednal.
32. Z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak připomněl i dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, je relevantní jen takové jednání obviněného, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice obviněného nebo někoho jiného. Jednání, které bylo učiněno až poté, co se již uskutečnil tento transfer, nelze považovat za součást jednání relevantního pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Ani podle dovolacího soudu však není pochybností o tom, že obviněný jednal s podvodným úmyslem již v té fázi jednání se zástupci společnosti Invest Trust, s. r. o., která předcházela poskytnutí předmětných záloh. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přiléhavě poukázal na nepříznivou finanční situaci obchodní společnosti obviněného a charakterizoval okolnosti, za nichž obviněný za této situace jednal o dodávkách pohonných hmot s H. B. a jeho bratrem, kteří nebyli zaměstnanci a ani osoby zmocněné jednat za společnost PKN ORLEN S.A., což ostatně obviněný věděl. Obviněný ve stadiu před poskytnutím finančních prostředků sliboval zástupcům poškozené společnosti Invest Trust, s. r. o., (a za stejných okolností ujišťoval o této skutečnosti i poškozeného I. J.) cenově výhodnou dodávku pohonných hmot od polské společnosti PKN ORLEN S.A., a to v situaci, kdy žádné dodávky od uvedené společnosti smluvně zajištěné neměl a neměl ani objektivně vytvořeny reálné předpoklady a podmínky pro jejich zajištění. Existenci smlouvy s PKN ORLEN S.A. při tom zřejmě sám obviněný považoval za okolnost významnou pro rozhodování společnosti Invest Trust, s. r. o., resp. jejím jménem jednajících osob, o poskytnutí zálohových plateb na zamýšlený obchod, když svědku M. M. prezentoval polsky psanou listinu, která měla být právě takovou smlouvou (body 21., 66. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poté nikoliv nevěcně upozornil, že ve smlouvě uzavřené s Invest Trust, s. r. o., dne 3. 7. 2012 (č. listu 26 až 30) obviněný nepravdivě uvedl, že je výlučným vlastníkem prodávaného zboží, že na něm neváznou žádná práva třetích osob a že neexistuje žádná překážka, která by mu bránila se zbožím podle této smlouvy disponovat (bod 11., str. 5 usnesení odvolacího soudu, bod 71., str. 20 rozsudku soudu prvního stupně). Jen pro úplnost lze odkázat také na zjištění soudu prvního stupně, že ze zpráv společností UNIPETROL RPA, s. r. o., Čepro, a. s., Shell ČR, a. s., a Česká rafinérská, a. s., shodně vyplynulo, že žádná z nich neměla uzavřenu žádnou smlouvu se společností B. G. C. - E., nejednaly s obviněným o dodávkách pohonných hmot a navíc ani pro PKN ORLEN S.A. nezprostředkovávaly jejich prodej. Soudy věnovaly otázce zavinění v odůvodnění svých rozhodnutí náležitou pozornost a jejich argumentace směřující k vyvození zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku je přesvědčivá. Odvolací soud tyto závěry výstižně shrnul, že obviněný vůči poškozeným jednal klamavým způsobem, neboť jim prezentoval možnost dodání velkého objemu pohonných hmot za mimořádně výhodných cenových podmínek, čímž je přiměl k zaplacení vysokých zálohových plateb, a to za mimořádně riskantních podmínek jím tvrzeného obchodního vztahu se zahraničním dodavatelem. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn (bod 13., str. 6 usnesení odvolacího soudu).
33. Státní zástupce upozornil, že podle zjištění soudů k následnému nestandardnímu předání inkasovaných záloh v hotovosti bez jakéhokoli písemného potvrzení H. B., popř. dalším osobám polské národnosti, se kterými obviněný o dodávce pohonných hmot jednal, ačkoli neměly žádnou návaznost na společnost PKN ORLEN S.A. (bod 9., str. 3 usnesení odvolacího soudu), došlo až po uskutečnění majetkové dispozice (zálohových plateb) poškozující společnost Invest Trust, s. r. o. Nejde tedy o součást jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že pokud k předání peněz skutečně došlo, což soudy nevyloučily, pak z takového jednání obviněného (bez ohledu na jeho odvolacím soudem zdůrazňovanou nestandardnost a rizikovost) lze dovozovat, že určité aktivity k zajištění dodávek pohonných hmot obviněný vyvíjel, což jen dokládá již výše zmíněný závěr, že tedy nejednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na druhé straně z výše uvedených okolností vyplývá, že dovolatel o cenově výhodné dodávce pohonných hmot nikdy nevedl seriózní obchodní jednání s „oficiálními“ představiteli PK ORLEN, a. s., ale že tuto dodávku hodlal zajistit jakýmsi „pokoutním“ obchodním jednáním s osobou H. B., o jehož reálných možnostech dodávku pohonných hmot zajistit mu nebylo nic známo. Za takových okolností musel být přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že se obchod neuskuteční a že dojde ke škodě na majetku společnosti Invest Trust, s. r. o., která do tohoto obchodu vložila svoje finanční prostředky. „Podnikatelské riziko“ hrozilo nikoli majetku samotného obviněného, resp. s ním spojené společnosti B. G. C. - E., ale majetku jiného podnikatelského subjektu. Podvodný charakter jednání obviněného lze dovozovat právě z toho, že poškozeného před inkasováním zálohových plateb pravdivě neinformoval o tom, že výhodný obchod s pohonnými hmotami je obchodem dubiosním, nejistým a rizikovým. Právě zde obviněný překročil mnohdy křehkou hranici mezi akceptovatelným „podnikatelským rizikem“ vylučujícím existenci úmyslného zavinění a mezi podvodným jednáním spáchaným byť v eventuálním úmyslu.
34. Se státním zástupcem je třeba souhlasit i v tom, že obdobná situace je dána ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 2) výroku o vině, když ani v tomto případě obviněný poškozeného I. J. před předáním částky 3 000 000 Kč pravdivě neinformoval o tom, že žádná smlouva o dodávkách s PKN ORLEN S.A. neexistuje a že obchod s pohonnými hmotami je fakticky budoucí nejistou událostí, ke které má dojít na základě dubiosních, toliko ústních jednání s osobami nemajícími žádné oprávnění za společnost PKN ORLEN S.A. jednat a k nějakému plnění ji zavazovat.
35. Obviněný také vytkl, že soudy nerespektovaly princip ultima ratio a že skutek je výlučně záležitostí soukromého práva a nejedná se o trestný čin.
36. S ohledem na uvedenou výtku je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 aj.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i tzv. obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je na místě připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 atd.).
38. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
39. Námitky obviněného, že v jeho případě se jedná o klasické porušení soukromoprávního závazku, a nikoliv o jednání podvodné, však nelze akceptovat. Jak též správně uvedl státní zástupce s oporou v judikatuře Nejvyššího soudu, došlo-li v rámci takového vztahu ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. V předmětné trestní věci nešlo o dovolatelem uváděný „klasický soukromoprávní vztah“, ale o vztah mající formu obchodněprávního vztahu, ve kterém však jeden z účastníků, tj. obviněný, byl od počátku srozuměn s tím, že nesplní povinnosti, které mu z tohoto vztahu vyplývají, a způsobí tak škodu na majetku druhého účastníka tohoto vztahu. Byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a neuplatnění prostředků trestního práva s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe by přicházelo v úvahu pouze v případě existence výjimečných závažných okolností, pro které by nebylo vhodné uplatňovat trestní represi. Takové výjimečné okolnosti však v předmětné trestní věci dány nebyly. Naopak posuzovaný čin obviněného ve své kriminální povaze evidentně přesáhl rámec jím deklarovaného porušení soukromoprávního závazku. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku. Tvrzení obviněného, že poškození si byli vědomi rizika, jež podstupovali, není okolností, která by byla relevantní z hlediska úvah o subsidiaritě trestní represe. Vnímání intenzity podstupovaného „rizika“ poškozenými bylo totiž ovlivněno klamavými argumenty a na to navazující obviněným deklarovanou výhodností nabídky kupní ceny; právě to byly atributy, pro které se poškození rozhodli do obchodu zapojit a bez zachování patřičné obezřetnosti byli ochotni podstoupit i určité nestandardnosti seriozního obchodního styku provázející kupř. předávání peněžní hotovosti.
40. Nejvyšší soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného není důvodné, a proto je Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu