ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.485.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 485/2020-801
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného K. Č. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 4 To 229/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 95/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 73 T 95/2016, byl obviněný K. Č. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 9. 6. 2016 od blíže nezjištěné doby do 21.42 hodin, v Ostravě – Slezské Ostravě, na ulici XY, v bytě č. 23, po předcházející slovní rozepři o řetízek poškozené, nejprve jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje poškozenou T. T., nar. XY, a nařkl ji z krádeže finanční hotovosti ve výši 150 Kč, poté poškozená chtěla z jeho bytu odejít, ale obviněný ji dvakrát udeřil pěstí do obličeje a v odchodu z bytu ji zabránil uzamčením vstupních dveří a uschováním klíče, přičemž ji vulgárně nadával, poté ji povalil na postel, obkročmo si na ni sedl, jednou rukou ji držel obě ruce a druhou ji udeřil dvakrát pěstí do obličeje, poté, co se poškozené podařilo obviněného odstrčit, ji opětovně přisedl a strčil jí prsty do úst a v oblasti koutků jí roztahoval ústa, poškozené se podařilo obviněného škrábnout do obličeje, na což reagoval slovy, že ji zabije, a opakovaně ji udeřil do hlavy blíže nespecifikovaným předmětem, poté odskočil z postele, poškozená opakovala, že chce pryč, ale i pustit ji odmítl, poškozená se snažila zavolat pomoc mobilním telefonem, o který se začali prát, obviněný jí ho vzal a opakoval, že ji zabije, načež se poškozená snažila dostat k balkónu a zavolat si pomoc, ale obviněný ji chytil za ruku a táhl pryč, škrtil ji a křičel, že mu krví špiní podlahu, odešel do koupelny, kde pustil vodu, poté se vrátil a snažil se do koupelny zatáhnout poškozenou, opětovně ji chytil a škrtil, přičemž poškozená spadla na zem, opět jí vyhrožoval, že ji zabije, a dal jí další dvě rány pěstí do hlavy, pak se postavil před dveře bytu s tím, že ji nikam nepustí, přičemž poškozená hlasitě volala o pomoc, a pokračování incidentu zabránila svým příchodem policie, přičemž obviněný tímto jednáním poškozené způsobil zranění spočívající v tržné ráně v týlní oblasti hlavy délky 6 cm s nutností chirurgického šití, v tržné ráně ve spánkovo-temenní oblasti délky 8 cm s nutností chirurgického šití, dále v podobě povrchových oděrek kůže levé tváře a krku vlevo a podkožní krevní podlitiny v levé loketní jamce a na levém předloktí, přičemž se jednalo o zranění s průměrnou dobou léčení v délce 12 dnů.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 4 To 229/2019, odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal porušení práva na spravedlivý proces založené na nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, což vedlo k vadnému závěru o protiprávnosti jeho jednání, na které nelze usuzovat z žádného ze shromážděných důkazů, a proto skutkový stav není dostatečný pro závěr o jeho vině.
5. Nedostatky obviněný spatřoval v posouzení výpovědí I. Š., u níž spatřoval zjevné rozpory, a tudíž podle ní nelze usuzovat na průběh konfliktu, a není možné na jejím základě ho uznat vinným. Neztotožnil se s tvrzením poškozené, které je v přímém rozporu s tím, co bezprostředně po proběhlém konfliktu vypověděl. Soudy zatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména s tím, že obviněný po šarvátce s poškozenou zavolal rychlou záchrannou službu a policii. Za situace, kdy neexistují žádné důkazy o skutečném průběhu skutku kladeném mu za vinu, a důkazním návrhům obviněného nebylo vyhověno, ani se s nimi soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly, je odsuzující rozsudek neodůvodněným zásahem do jeho práv. Odmítnutím obhajobou navrhovaných důkazů (zejména návrhu na přehrání CD záznamů založených obviněným do spisu, výslech svědků M. U. a H., V. B. a I. S. za účelem posouzení věrohodnosti svědkyně I. Š., J. z městské nemocnice, jež mohla podat zprávu o věrohodnosti dovolatele) došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a řádnou obhajobu, neboť tyto důkazní návrhy byly zamítnuty bez řádného odůvodnění a navíc zcela nedůvodně.
6. Soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť pominuly, že obviněný byl sám obětí a měl být jako takový posuzován, když není pravdou to, co je tvrzeno ve skutkové větě napadeného rozsudku, neboť jednání poškozené T. T. bylo účelové a jejím původním záměrem bylo loupežné přepadení a ublížení na zdraví obviněnému, což však žádný ze soudů nezkoumal. Nesprávně soud zadal a položil otázky pro zpracování znaleckého posudku, neboť se nezaměřil na charakteristiku poškozené a zdravotní stav obviněného po jejím napadení. Zdůraznil, že jednal v nutné obraně, a v důsledku ataku poškozené mu byla konstatována ztráta sluchu a rovněž neurologické potíže, kterými trpí dodnes, jak plyne ze zdravotnické dokumentace, kterou soudy nechtěly akceptovat. Považuje se za perzekuovanou osobu ze strany občanů i členů justiční stráže a pronásledován i orgány činnými v trestním řízení z důvodu své sexuální orientace. Poukázal na mnohá trestní oznámení jím podaná, která nebyla policejními orgány prošetřena, a to ani oznámení na T. T. pro možné „loupežné přepadení“, v němž uváděl, že byl poškozenou opakovaně udeřen do hlavy skleněnou dózou při šarvátce, když zjistil, že mu odcizila 170 Kč. Uhodila ho do levého ucha, ležícího na zemi ho kopala a mlátila. Krev zajištěná na místě činu byla proto jeho a nikoli poškozené, avšak soud vzorek krve i otisk ruky odmítl. Atakům poškozené se bránil, avšak pro svůj špatný zdravotní stav se jednalo o obranu slabou a neintenzivní, bylo mu 61 let.
7. Dovolání obviněný zaměřil i proti zavinění, protože jeho úmysl nebyl prokázán. Výhrady zaměřil na to, že je osobou s velkými zdravotními problémy, jež doložil lékařskými zprávami konstatujícími špatný zdravotní stav (systolická disfunkce, akineza až diskineza anterosepta či plicní hypertenze, z důvodu těchto zdravotních nedostatečností je držitelem průkazu ZTP a invalidním důchodcem třetího stupně po těžkém infarktu), což vylučuje existenci úmyslu spáchat uvedené skutky, neboť by se tím vystavil velmi bezprostřednímu zdravotnímu riziku.
8. Vedle již zmíněných vad obviněný vytknul také porušení práva na obhajobu, které spatřoval v tom, že soudy pozdě rozpoznaly, že je u něj dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř., a až v momentě podaného odvolání mu dne 2. 9. 2019 ustanovily obhájce.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a zprostil jej obžaloby. Současně vznesl požadavek, aby mu byly uhrazeny veškeré náklady řízení.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k posuzovanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že dovolatel ač formálně vytýká, že zjištěné jednání nenaplňuje skutkové podstaty trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, fakticky nevznesl jedinou konkrétní námitku, v níž by relevantně vytýkal nesoulad skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě a právního posouzení podle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Jeho námitky jsou obecné a dotýkají se jednostranného hodnocení důkazů soudy a neúplnosti provedeného dokazování. Na základě této ryze skutkové polemiky stejně jako v předchozích stadiích trestního řízení prosazoval vlastní skutkovou verzi, jíž soudy neuvěřily. Takové námitky ovšem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a to ani když obviněný uváděl, že mu úmysl „nebyl prokázán“, neboť se opíral o tvrzení o svém nedobrém zdravotním stavu. Přestože k výhradě o porušení práva na obhajobu obviněný neuvedl důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce připomenul, že okolnosti vzbuzující pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř., pokud nejsou založeny na zjevných tělesných vadách obviněného (např. slepota, hluchota, úplná imobilita), nemusí být patrné již při zahájení trestního stíhání, ale mohou vyvstat až v jeho průběhu.
11. Protože státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného na označený důvod nedopadá, a nezjistil vady spočívající v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními ani nejde o tzv. opomenuté důkazy (viz závěrečná část bodu 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17., 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), bylo podáno mimo zákonem stanovené důvody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v takovém případě nebyl rovněž naplněn, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
12. Případnou reakci obviněného na toto vyjádření, jež bylo dovolateli zasláno, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují jím použité dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
15. V přezkoumávané věci odvolací soud odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost je podle §256 tr. ř. zamítl. Neodmítl je tedy z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný proto mohl dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opřít jen s poukazem na jeho druhou alternativu, tzn. proto, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť v dovolání současně uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).
17. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud shledal, že obviněný vedle skutkových a procesních výhrad namítal i porušení práva na spravedlivý proces, a proto se zřetelem k rozvedeným principům posuzoval, zda došlo k pochybení, které by přesáhlo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05), avšak při respektu k tomu, že v řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
19. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že v něm nejsou zmíněny vady právní povahy, protože obviněný tvrdil, že se skutku nedopustil, poukazoval na své zdravotní problémy a brojil proti věrohodnosti poškozené a svědkyně I. Š. Vytýkal neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, porušení práva na obhajobu v důsledku pozdního rozpoznání důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. I když se obviněný dotýkal hmotněprávních institutů zavinění a nutné obrany, činil tak pouze formálně na základě své vlastní verze průběhu činu. Proto fakticky zvolený dovolací důvod nenaplnil. Podstatou dovolání obviněného jsou okolnosti, které namítal již v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy v potřebné a správné míře vypořádaly. Tvrzení o nedostatku zavinění nebo spáchání činu v nutné obraně obviněný jen zmínil, resp. naznačil, avšak podstatu těchto výhrad nezaložil na základě soudy zjištěného a popsaného skutkového stavu, nýbrž na podkladě vlastní, avšak výsledky provedeného dokazování nepodložené verze průběhu události, která nemá oporu v provedených důkazech.
20. Nejvyšší soud nejprve v reakci na stručně uvedenou námitku obviněného ve vztahu k porušení práva na obhajobu konstatuje, že obviněný tuto výhradu nepodřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. na tuto argumentaci dopadající, podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný uvedený důvod nepoužil a porušení práva na obhajobu zmínil toliko formálně bez bližšího odůvodnění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), navíc prostřednictvím hmotněprávního důvodu podle písmene g) téhož ustanovení, pod který tuto námitku podřadit nelze. Nerespektoval tak, že v dovolání je třeba uvést odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l), eventuálně odst. 2 tr. ř., případně citací zákonného dovolacího důvodu, o nějž dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. ř.).
21. Nejvyšší soud i přes tento závěr, aby vyloučil obviněným nadnesenou vadu, existenci porušení práva na obhajobu zkoumal, avšak takový nedostatek neshledal. Primárně zjistil, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 15. 7. 2016 pro uvedené trestné činy v době kdy byl na svobodě, a tedy nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1, 3 tr. ř. V přípravném řízení zastoupen nebyl, obhájce mu byl ustanoven až dne dne 11. 1. 2017 (Mgr. Martin Blaško) soudem po podání obžaloby z důvodu podle §33 odst. 4 tr. ř. poté, co byl obviněnému okresním soudem dne 4. 11. 2016 přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 116, 119). Následně si obviněný dne 26. 6. 2017 zvolil JUDr. Aleše Vídenského, který jej zastupoval při všech úkonech a v hlavních líčeních po zrušení a vrácení věci (viz č. l. 479, 546, 590, 594), a to až do dne 9. 7. 2019, kdy obviněný plnou moc tomuto obhájci udělenou odvolal pro ztrátu důvěry (č. l. 609). Z obsahu spisu se dále podává, že obviněný byl na důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. upozorněn již nalézacím soudem dne 12. 7. 2019 s tím, aby si obhájce zvolil, v opačném případě mu bude ustanoven (č. l. 608). Protože obviněný na tuto výzvu nereagoval, odvolací soud dne 27. 8. 2019 vrátil věc okresnímu soudu bez věcného vyřízení s tím, aby obviněnému obhájce před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání obviněného ustanovil (č. l. 628). Okresní soud v Ostravě proto dne 2. 9. 2019 ustanovil obviněnému obhájce Mgr. Tomáše Kijase (č. l. 629).
22. Posoudí-li se tento průběh řízení, je zjevné, že obviněný na svém právu zkrácen nebyl, protože právo na obhajobu u něj bylo respektováno, naopak to byl obviněný, který obhájce měnil a zneužíval svých práv. Je též zřejmé, že soud dbal na to, aby v trestním řízení nedošlo ke zkrácení procesních práv obviněného a postupoval za tím účelem důsledně podle ustanovení trestního řádu. Pokud obviněný vázal tuto svoji námitku na okolnost, že soud až pozdě rozpoznal důvod nutné obhajoby uvedený v §36 odst. 2 tr. ř., nemá toto tvrzení oporu v obsahu spisu, z něhož je zjevné, že již v okamžiku, kdy na základě znaleckých posudků vyvstaly pochybnosti o dostatečné duševní způsobilosti obviněného se nenáležitě hájit, soudy důsledně dbaly na to, aby obhájce v řízení měl, ať již zvoleného či ustanoveného. V případě, že z důvodu vypovězení plné moci JUDr. Aleši Vídenskému se obviněný ocitl bez obhájce, začaly neprodleně konat a postupovat podle §38 odst. 1 tr. ř., když obviněného nejprve vyzvaly ke zvolení obhájce a stanovily mu k tomu přiměřenou lhůtu, a poté, co na výzvu nereagoval, mu obhájce ustanovily (srov. například rozhodnutí č. 28/2012 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 Tz 31/2014, aj.). Nelze proto přiznat takto formulovaným výhradám obviněného důvodnost.
23. Další část dovolacích výhrad je založena na soudy vyvrácené obhajobě, že byl poškozenou napaden, a tudíž že jejich role byly ve skutečnosti opačné a on byl poškozený, kdežto T. T. viník. Veškeré právní argumenty obviněný zmiňoval na zcela jiném skutkovém základě, než jak byl soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázán a objasněn, a proto i takto formulovanými výhradami ve skutečnosti vyjadřoval nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho rozsah, správnost i způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, a tvrdil, že se popsaného činu nedopustil.
24. Nejvyšší soud tyto výhrady, které nemají zásadně oporu v zákonem vymezeném důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posuzoval toliko z hledisek článků 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a v souladu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantujících zásady spravedlivého procesu, a se zřetelem na něj pouze konstatuje, že soudy nižšího stupně obdobným námitkám obviněného věnovaly potřebnou pozornost (srov. strany 7 až 10 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 5 usnesení odvolacího soudu). Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nic nesvědčí pro to, že by řízení trpělo obviněným vytýkanými vadami nebo nedostatky. Dovoláním napadená rozhodnutí jsou v pořadí již druhými rozhodnutími ve věci poté, co první rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 73 T 95/2016 (č. l. 132 a násl.) byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 4 To 107/2017 (č. l. 160 a násl.) zrušen, a to mimo jiné pro nápravu nesprávného procesního procesu pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jenž byl na vyšetření v nemocnici, či nutnosti zpracovat znalecký posudek na duševní stav obviněného.
25. Posoudí-li se rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily, není pochyb o tom, že podmínky §2 odst. 5, 6 tr. ř. v této trestní věci byly splněny. Soud prvního stupně vysvětlil, proč považoval výpovědi poškozené a svědkyně I. Š. za věrohodné, když je shledal za souladné i s výpovědí L. K. Nepochybil, když se opíral i o listinné důkazy, zejména protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, odborné vyjádření P. H. a M. U. z Ústavu soudního lékařství FN Ostrava (č. l. 46) a lékařské zprávy H. V., praktické lékařky pro dospělé (č. l. 47 až 48) k povaze a mechanismu vzniku zranění poškozené, jež podle lékařských závěrů odpovídala způsobu útoku popsanému poškozenou, a rovněž i o zprávu Probační a mediační služby. Soud neopomněl ani zdravotní stav obviněného či jeho zranění (viz zpráva ČSSZ a úrazové ambulance Městské nemocnice Ostrava ze dne 9. 6. 2016, ORL ambulance téže nemocnice). Za účelem posouzení duševního stavu obviněného byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, MUDr. Richardem Bosákem, znalcem z odvětví psychiatrie, a Mgr. Michaelou Mrowetz, znalkyní z oboru psychologie (č. l. 422 až 430). Soud vysvětlil i důvody, pro které nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědků, jež by se měly vyjádřit k věrohodnosti svědkyně I. Š. (svědkyně B., S.), ani návrhu na výslechy lékařů, kteří se podíleli na vypracování lékařských zpráv a odborných vyjádření (J., U. a H.), neboť měl ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. dostatek důkazů pro spolehlivé rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností o skutkovém stavu. Soud tyto důkazy nepovažoval za potřebné a nezbytné, stejně jako i v případě návrhu na přehrání obviněným doloženého kamerového záznamu s ne zcela zřetelným obrazem (viz strany 7 a 8 rozsudku nalézacího soudu).
26. Odvolací soud potvrdil správnost postupů a závěrů soudu prvního stupně, neboť v nich neshledal žádné podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva obhajoby. Pečlivě reagoval na všechny výhrady obviněného, neopomenul se vypořádat s námitkou proti věrohodnosti poškozené a svědkyně I. Š., ani proti způsobu, jakým soud prvního stupně okolnosti skutku prokazoval a objasňoval při vědomí toho, že proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu celého jednání, a proto bylo zapotřebí výpovědi obou aktérů incidentu konfrontovat s dalšími ve věci provedenými důkazy. V odvolacím řízení jeho požadavek na provedení dalších důkazů, s odkazem na správnou argumentaci nalézacího soudu byl rovněž zamítnut jako nadbytečný (viz strany 3 až 5 napadeného usnesení).
27. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody svých závěrů ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy se stejnou pečlivostí hodnotily důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nelze považovat za vadu, že soudy pro své závěry o vině obviněného vycházely zejména z výpovědí poškozené a svědkyně I. Š., které popsaly všechny rozhodné skutkové okolnosti případu i skutečnosti týkající se osoby pachatele, a veškeré případné rozpory v jejich výpovědích soudy pečlivě objasnily, případně je odstranily doplněním dokazování, eventuálně též provedením důkazů dalších. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti skutkových zjištění, podle nichž se skutek odehrál tak, že obviněný byl útočníkem a T. T. poškozenou, kterou obviněný fyzicky i slovně napadal, čímž jí způsobil popsaná zranění, za současného bránění jí v opuštění jeho bytu, jehož dveře uzamkl a klíč uschoval. V daných souvislostech jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti a je promítnut též v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, v nichž je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci případných rozporů mezi jednotlivými důkazy. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
28. Dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného, a je třeba přisvědčit soudům, že další dokazování nebylo potřeba, a to ani z hlediska obviněným požadovaných důkazů, o nichž soudy rozhodly a vysvětlily, z jakých důvodů návrhům obviněného nepřisvědčily. Není proto ani v tomto postupu soudů možné spatřovat tzv. opomenuté důkazy, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
29. Ani právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Proto lze konstatovat, že jejich postupem k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
30. Při závěru o správnosti skutkových zjištění zmínka o obviněného o pochybnostech o jeho zavinění a nutné obraně, jež hmotněprávními argumenty nepodložil, je učiněna mimo uplatněný dovolací důvod, protože obviněný je vázal na svá tvrzení, která byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, nebo s poukazem na nedostatečné zohlednění jeho zdravotních indispozic, z nichž dovozoval, že skutek se nemohl udát soudy popsaným způsobem. Přesto jen pro úplnost lze zmínit, že soudy zavinění obviněného posuzovaly v souladu se zásadami stanovenými v §15 tr. zákoníku, a to na podkladě výsledků provedeného dokazování, z nichž úmysl obviněného je patrný, neboť u všech trestných činů jednal se záměrem poškozené způsobit následek u nich předpokládaný. Nelze přisvědčit obviněnému ani v tom, že by soudy při právních závěrech o zavinění nebraly do úvahy jeho zdravotní stav. Naopak se jím zabývaly a v rámci svých závěrů z něj rovněž vycházely.
31. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že jednal v nutné obraně. V té totiž jedná podle §29 tr. zákoníku ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, což s ohledem na učiněná skutková zjištění v této věci nemá žádný skutkový podklad. Na nutnou obranu obviněný usuzoval pouze z vlastní obhajoby, že byl napaden a ohrožen poškozenou, která údajně incident vyprovokovala. Takové závěry však soudy neučinily, protože prokázaly, že tím, kdo jako první fyzicky zaútočil, byl právě obviněný, zatímco poškozená pouze odvracela jeho útoky ve snaze se mu ubránit.
VI. Závěr
32. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami a obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Protože Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, který obviněný namítal, bylo dovolání odmítnuto v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu