ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.875.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 875/2020-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 To 145/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 33/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 2 T 33/2020, uznal obviněného P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 10. 12. 2019 v době kolem 17:00 hodin v XY na ulici XY v 6. patře domu před svým bytem při výkonu pravomoci Policie České republiky k předvedení osoby, která byla v celostátním pátrání, nejprve neuposlechl výzvy policejního orgánu a slovně odmítl policisty s tím, že nikam nepůjde, že jsou legální mafie a dále jim řekl: "Táhněte do hajzlu", přičemž chtěl zabouchnout dveře bytu, což se mu nepodařilo, neboť policista J. P. strčil mezi dveře svou nohu, na což zareagoval P. S. tak, že zakřičel na svého psa: "E.!", s cílem aby mu pes přišel na pomoc a bránil jej, poté vykročil proti policistovi v úmyslu se bránit se zatnutými pěstmi a zaujal bojový postoj, přičemž při použití donucovacích prostředků vůči němu na chodbě domu vyběhl z bytu pes bojového plemene rasy pitbulteriér, který jej začal bránit a kousal zakročující policisty do nohou, na což byl vyzván, aby psa odvolal, ale to se mu nepodařilo, neboť jej pes neposlechl a policisty stále napadal, přičemž se až policistovi J. P. podařilo psa zahnat a zavřít zpět do bytu, aby je již nenapadal a nezpůsoboval jim další zranění a zákrok tak mohli s osobou v pátrání dokončit, přičemž ve chvíli, kdy psa v bytě policista zavíral, zakřičel opět "E.!", ale pes byl již v té chvíli v bytě zavřen a nemohl opětovně zasahující policisty při zákroku opět napadnout, a způsobil tak oběma policistům zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové nemocnici Brno, kdy poškozený M. J. utrpěl tržnou ránu na pravém lýtku v délce 2 cm a J. P. utrpěl tržnou ránu na stehnu levé nohy v délce 3 cm, přičemž nedošlo k omezení v jejich obvyklém způsobu života.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §325 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, Benešova 696/10, Brno, škodu ve výši 1 068 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 To 145/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný, jak je zřejmé z obsahu jeho podání označeného jako „Dovolání v trestní věci odsouzeného jménem P. S., narozeného dne XY v XY, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody“, podal – byť to výslovně neuvedl – proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Ševčíka dovolání, přičemž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil názor, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podrobnostech obhájce obviněného předně uvedl, že dle jeho odhadu by v demokratické zemi s porotním systémem, jakou je například USA, kde žil, byl obviněný soudní porotou podané obžaloby v plném rozsahu zproštěn, či by spíše tato obžaloba nikdy nebyla podána, neboť obviněný se zjevně nedopustil žádného „násilí proti úřední osobě“ (zdůraznil přitom, že soudní porota zprostí obžaloby zhruba padesát procent obviněných, kdežto v České republice jsou obžaloby zproštěna jen asi tři procenta obviněných). Vyjádřil přesvědčení, že za „užití násilí proti úřední osobě“ by měl být odsouzen jen obviněný, který opravdu „užil násilí proti úřední osobě“, nikoliv ten (či ta), který (která) se octne v situaci, kterou nezvládne, nedokáže zcela a beze zbytku ovládat psa, který přiběhne, aby bránil svoji blízkou osobu, svého bývalého pána.
6. V dalším textu podání obhájce poukázal na to, že jeho práci mu ztěžovala předsedkyně senátu soudu prvního stupně tím, že mu zasahovala do výslechu svědků (navíc jí špatně rozuměl, neboť měla na obličeji roušku), takže obviněnému se nedostalo spravedlivého procesu. Výtky vznesl rovněž vůči postupu soudu odvolacího, jenž (stejně jako nalézací soud) své rozhodnutí o zamítnutí odvolání odůvodnil několika obecnými sděleními, aniž by se vyrovnal s jeho argumenty, či se s nimi jen pokusil vyrovnat. S poukazem na vědomost o tom, že hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně a nemůže být měněno ani odvolacím, ani dovolacím soudem, dále zdůraznil, že hodnocení důkazů nezpochybňuje, nýbrž napadá právní posouzení jednání obviněného. Je sice pravdou, že tento snad řekl policistům, že jsou „legální mafie“ a že neměl chuť s nimi nikam jít, a z provedeného dokazování vyplývá, že se snad choval nespolečensky, klackovitě a hovořil nespisovně, avšak v žádném případě je nějak nenapadl (byli to naopak policisté, kteří s ním jednali velmi nepřátelsky, tykali mu, cloumali s ním, nasazovali mu pouta, použili proti němu tzv. taser), pouze si údajně (jak uvedl jeden ze svědků) stoupl proti policistům se zaťatými pěstmi. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že se mu „nepodařilo“ odvolat psa, „neboť jej pes neposlechl“, a že tento vyběhl ze dveří, aniž by ho obviněný volal, a chtěl pomoci svému blízkému člověku, přičemž se lehounce dotkl policisty, jemuž se nic nestalo, nikoliv to, že na policisty svého psa poštval. Pravda je tudíž taková, že pes přiběhl sám, z vlastního popudu, obviněný se ho pokoušel usměrnit, a jeho jediný nedostatek tkví v tom, že není absolutně dobrým cvičitelem psa, a dopustil se tedy pouze toho, že jej ne zcela bezezbytku ovládal; takové jeho jednání však není „násilí proti úřední osobě“.
7. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu jak rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 33/2020, tak usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 145/2020, a vrátil věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznil, že dovolatel ve svém podání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou zopakoval ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Poukázal na to, že podstatou obhajoby obviněného je přitom jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, potvrzeným soudem odvolacím, že na zasahující policisty poštval svého psa. S uvedenou obhajobou se tedy již vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž nalézací soud tak učinil v odstavcích 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 6 až 8 odůvodnění svého usnesení.
9. Následně státní zástupce označil za podstatné, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, kterou však dovolatel neučinil; namísto toho předložil alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné, a nenamítl ani to, že by snad soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jež však je beztak zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní. Dále státní zástupce uvedl, že předmětné dovolání je ohledně hodnocení důkazů navíc vnitřně rozporné, neboť dovolatel jednak tvrdí, že psa na policisty nepoštval, avšak současně uvádí, že rozhodně nezpochybňuje hodnocení důkazů; pokud dovolatel považuje skutkové zjištění o poštvání psa za odporující provedeným důkazům a jestliže současně respektuje jejich hodnocení soudy, jedná se o argumentaci, k níž se nelze vyjádřit, neboť není zřejmé, zda dovolatel učiněná skutková zjištění respektuje, či nikoliv. Zdůraznil, že daný trestný čin spočíval v tom, že obviněný na místo zápasu s policisty rodinného psa přivolal, nikoliv v tom, že psa poté (po pohrůžce policistů, že pes bude jinak zneškodněn) nedokázal odvolat.
10. Vzhledem k tomu, že podstatou dovolání je nesouhlas dovolatele se skutkovým zjištěním soudů, že na zasahující policisty přivolal psa, aby jej tento pes bránil, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 8. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. V tomto ohledu (jak výstižně rozvedl i státní zástupce ve svém vyjádření) dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti správnosti skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování oběma soudy nižších instancí, že na zasahující policisty poštval svého psa, aby mu tento přišel na pomoc a bránil jej. Současně předložil vlastní verzi skutkového děje, jejíž podstatou bylo tvrzení, že snad řekl policistům, že jsou „legální mafie“, a že neměl chuť s nimi nikam jít, a snad se choval nespolečensky, klackovitě a hovořil nespisovně, avšak v žádném případě na policisty nepoštval svého psa, tento přiběhl sám, z vlastního popudu, a on se ho pouze pokoušel usměrnit, což se mu ale nedařilo, neboť není absolutně dobrým cvičitelem psa. Vzhledem k těmto tvrzeným skutečnostem byl přesvědčen, že jeho jednání nelze hodnotit jako užití násilí proti úřední osobě.
16. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť (byť obviněný uvedl, že nezpochybňuje hodnocení důkazů a že si je vědom toho, že hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně a nemůže být měněno ani odvolacím, ani dovolacím soudem) směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní (vytýkal též oběma soudům vadný procesní postup s tím, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nevhodně zasahovala jeho obhájci do výslechu svědků, přičemž navíc s ohledem na nasazenou roušku mluvila nesrozumitelně, a dále z důvodu, že oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí toliko několika obecnými sděleními, aniž by se vyrovnaly s jeho argumenty), jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (to však v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a uvedl, proč jeho tvrzení o tom, že psa na policisty nepoštval a pouze se ho snažil zahnat do bytu, neuvěřil (srov. zejména stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 2), přičemž i on se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného, ohledně nichž konstatoval, že jsou opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně, jenž na ni v odůvodnění svého rozsudku beze zbytku reagoval, a dostatečně odůvodnil, proč přisvědčil skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění.
19. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout. Naopak se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již proto dále nezabýval.
20. Jen pro úplnost a ještě větší přesvědčivost skutkových a právních závěrů v dané trestní věci Nejvyšší soud považuje za vhodné zopakovat a zdůraznit, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo skutkové zjištění, že obviněný na psa volal v době, kdy předtím psa zahnal na pokyn jednoho z policistů do bytu, tj. v okamžiku, kdy pes se mezi dveřmi bytu, resp. na chodbě před bytem nenacházel. Za této situace jej tedy přivolal (je přitom nerozhodné, zda se tak stalo pokřikem „E.!“ či „A.!“), přičemž sám vykročil proti jednomu z policistů se zatnutými pěstmi a zaujal bojový postoj. Z uvedených skutečností, kdy pes bezprostředně před tím, než na něj obviněný zavolal, na předmětné místo sám nepřiběhl, a tedy tam nebyl, je nepochybně zřejmé, že obviněný psa neusměrňoval a nesnažil se ho ovládnout a odvolat, nýbrž jej přivolal s tím, aby jej bránil, a takto ho na policisty poštval. Nejednalo se tedy o situaci, že by obviněný psa, jenž by předtím z vlastního popudu za ním přiběhl, přivolával k sobě za tím účelem, aby neútočil na policisty, a v této své snaze byl nikoli svou vinou neúspěšný, neboť pes ho v té chvíli neposlouchal, jak tvrdí, ale o přivolání psa, jehož tak úmyslně užil jako zbraň (ve smyslu §118 tr. zákoníku) proti policistům, aby působil na výkon jejich pravomoci jako úředních osob a zabránil svému předvedení k podání vysvětlení na oddělení Policie České republiky (to navíc za situace, kdy se nacházel v celostátním pátrání).
21. Není tak pochyb o tom, že obviněný uvedeným jednáním užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž tento čin spáchal se zbraní, a závěr soudů obou stupňů, že takto zjištěné jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je správný a zákonný a Nejvyšší soud nemá, co by takové právní kvalifikaci daného skutku mohl vytknout.
22. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
23. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu