ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.888.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 888/2020-1276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY. v XY, trvale bytem SRN, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň (v trestní věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 46/2016), proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 104/2018 , takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 T 104/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 T 104/2018, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby spoluobviněné K. P., roz. P., nar. XY v XY.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, neboť je shledal nedůvodným.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jež zaměřil pouze proti výroku o trestu, který považoval za nesprávný proto, že soudy vadně posoudily pro ukládání souhrnného trestu souběh trestných jednání v důsledku toho, že vůči obviněnému bylo souběžně vedeno Okresním soudem Plzeň-město několik samostatných trestních řízení, a soudy souhrnný trest ukládaly vadně k rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, aniž by uvážily další odsouzení, konkrétně: ve věci Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 46/2016, v níž byl rozsudkem dne 11. 11. 2016 odsouzen za zločin úvěrového podvodu spáchaný v průběhu měsíce října a listopadu 2013 k trestu odnětí svobody na tři roky, jenž mu byl podmíněně odložen do 22. 1. 2021; a ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2017, v níž byl rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 pravomocně odsouzen (bylo zamítnuto odvolání usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020) pro zločin podvodu k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 5 T 46/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 7 To 35/2017; odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018 (právní moc na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 6 To 244/2018) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců; z důvodu tohoto odsouzení byla současně proměněna podmínka z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 46/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 35/2017.
4. Z tohoto výčtu obviněný dovodil, že se měl dopustit popsaných jednání dříve, než byl v první z těchto trestních věcí vynesen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, za který považoval rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, jenž nabyl právní moci dne 1. 6. 2017. Jednotlivé skutky projednávané ve výše uvedených trestních řízeních proto neměly být posuzovány jako recidiva, ale jako vícečinný souběh, za nějž mu měl být uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku jediný souhrnný trest. Tak ovšem postupováno nebylo, když mu byl za čin, pro který byl odsouzen v nyní projednávané trestní věci (sp. zn. 32 T 104/2018), uložen souhrnný trest k rozsudku ve věci Okresního soudu Plzeň-město, a dále za ostatní uvedené trestné činy dva samostatné tresty, každý v trvání šesti roků. Nesprávně má proto celkem uloženo vykonat dvanáct roků, ačkoliv za každý z těchto trestných činů byl ohrožen trestní sazbou s délkou trvání nejvýše osm roků.
5. Výše takto uložených trestů v důsledku nesprávné aplikace norem hmotného práva za trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu převyšuje horní hranici trestní sazby, a jde tedy o trest nezákonný. Podle obviněného byl pouze rozsudkem Okresního soud Plzeň-město ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 5 T 26/2017, absorbován trest z rozsudku sp. zn. 5 T 46/2016 téhož soudu. Jím uvedená jednání, pro která byl odsouzen ve věcech sp. zn. 5 T 46/2016, 5 T 26/2017, a nyní souzené věci sp. zn. 32 T 104/2018 (viz výčet shora), splňovala předpoklady pro souběh, za nějž pachateli náleží souhrnný trest. Naproti tomu skutku ve věci sp. zn. 5 T 4/2018, se měl dopustit až po právní moci citovaného rozsudku ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, a tudíž nebyly naplněny podmínky k tomu, aby mu byl ve vztahu k němu uložen souhrnný trest.
6. Způsob, jakým o trestu bylo v projednávané věci rozhodnuto, obviněný považoval za vadný a v jeho neprospěch, protože namísto souhrnného trestu k rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, mu měl být uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soud Plzeň-město ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 5 T 26/2017. V takovém případě mu nemohly být uloženy dva tresty každý v délce šesti let, ale pouze trest jediný s horní hranicí trestní sazby osm let, což i při zachování trestu osmi měsíců z rozhodnutí sp. zn. 5 T 4/2018, by pro něj bylo podstatně příznivější. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 58/97, jež koresponduje s jeho názorem, že za veškeré výše popsané trestné činy, jichž se měl dopustit nejpozději do 11. 11. 2016, mu měl být uložen jediný souhrnný trest, nikoliv dva samostatné tresty rozsudky Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2019 a 32 T 104/2018.
7. Za vadný postup soudu prvního stupně v nyní posuzované věci obviněný považoval, že nevyčkal nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 5 T 26/2017, který byl vydán dříve než napadený rozsudek ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 T 104/2018, a nerozhodl u něj o uložení trestu souhrnného, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podle té při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný, a pokud nenabyl právní moci, je třeba na tuto skutečnost vyčkat, případně podle §2 odst. 5 tr. ř. zjišťovat, a to i dotazem na obviněného, zda mu má či nemá být uložen trest souhrnný za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 27/1971/III a č. 40/1971 Sb. rozh. tr.).
8. Jestliže odvolací soud tuto vadu nenapravil s tím, že výrok o trestu trestnímu zákoníku neodporuje a že se uložený trest pohybuje v rozmezí, které stanoví zákon (viz odst. 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jde rovněž o vadný právní závěr přesto, že odvolací soud měl k dispozici veškeré související trestní spisy obviněného a věděl z úřední činnosti o rozsudku sp. zn. 5 T 26/2017.
9. Nad rámec již uvedeného obviněný označil za vadné, pokud soudy uvedené trestní věci nespojily ke společnému projednání ve smyslu §20 tr. ř., ačkoliv pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, neboť před Okresním soudem v Plzni byla prakticky v téže době vedena vůči odsouzenému čtyři trestní řízení. Pokud by byla tato řízení spojena, což by naplňovalo i požadavek rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, nemohla by nastat situace, kdy mu byly za souběžně spáchané trestné činy uloženy dva samostatné tresty, jejichž důsledkem je nezákonný trest. Tuto vadu a nespravedlivý výsledek vadného postupu soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, jestliže nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu nezrušil a v této části mu věc k nápravě nevrátil, ale odvolání obviněného jako nedůvodné zcela nezákonně zamítl. Obviněnému tak byl uložen trest nepřiměřeně přísný, a tedy i nezákonný.
10. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 T 104/2018, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. K podanému dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal důvodnou námitku obviněného o pochybení v uložení souhrnného trestu, která dopadá na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože mezi skutky, které obviněný označil, a o nichž se domnívá, že mezi nimi neexistuje takový vztah, jaký je předpokládán pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž patrně přehlédl trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 33 T 37/2015, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2016, v jehož důsledku došlo k přerušení souběhu mezi obviněným označenými skutky, a proto nepřichází v úvahu, aby byl ukládán souhrnný trest tak, jak se domáhá.
12. Státní zástupce také nesouhlasil s argumenty obviněného zaměřenými proti tomu, že nedošlo ke spojení trestních věcí podle §20 tr. ř., a to jednak proto, že je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a jednak proto, že nejsou důvodné. Zdůraznil, že soudy provedený procesní postup byl standardní a existujícím podmínkám plně odpovídající. S obviněným se neztotožnil ani ohledně výhrad o nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť ani tyto žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 817/2014 či sp. zn. 5 Tdo 149/2003), když z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak shledal, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Protože nepřisvědčil žádné z výhrad, o něž obviněný dovolání opřel, navrhl, aby ho Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. V přezkoumávané věci odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a zamítl je podle §256 tr. ř. Neodmítl je tedy z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný proto mohl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. založit jen na jeho druhé alternativě, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť současně uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přestože tento dovolací důvod směřuje zásadně proti vadám v posouzení správnosti použité právní kvalifikace, lze jím vytýkat i vady při ukládání trestu, avšak jen tehdy, jestliže jde o „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ lze ve smyslu tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Obviněný dovolání zaměřil výhradně proti výroku o trestu, a pokud mu vytýkal nesprávně uložený souhrnný trest, učinil tak v souladu s podmínkami pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
V. K dovolání obviněného
18. Obviněný dovoláním vytýkal, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest k trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, protože se jednání ve věci, k níž mu soudy v posuzované věci souhrnný trest ukládaly, dopustil až po právní moci rozsudku ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, a tudíž nebyly naplněny podmínky k tomu, aby mu byl k věci sp. zn. 5 T 4/2018 souhrnný trest uložen.
19. Nejvyšší soud tuto námitku přezkoumal na základě obsahu předloženého spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 104/2018 v přezkoumávané trestní věci a spisů Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 60/2017, 5 T 46/2016, 5 T 26/2017, 5 T 4/2018 a 33 T 37/2015 a spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016, které si na podkladě aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného J. D. vyžádal (srov. rozhodnutí č. 12/1994 Sb. rozh. tr.). Podle obsahu rozhodnutí soudů v uvedených trestních věcech dospěl k závěru o důvodnosti dovolacích námitek obviněného, neboť soud v přezkoumávané věci nedodržel pravidla pro ukládání souhrnného trestu.
20. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad pro ukládání trestu úhrnného uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz a jeho doručení obviněnému má stejné účinky jako vyhlášený odsuzující rozsudek. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu bez ohledu na to, zda později byl pro podaný odpor trestní příkaz zrušen, jestliže v následujícím řízení byl nakonec pachatel pravomocně odsouzen (srov. rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.). Podle právní nauky (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599) i ustálené soudní praxe je více trestných činů v souběhu jen tehdy, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (eventuálně doručen trestní příkaz) za jiný trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. O souběh nejde ani tehdy, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (viz např. rozhodnutí č. 50/1978, č. 34/1965, č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 591/2013, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 272/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 272/2014, aj.).
21. Z uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem (doručeným trestním příkazem) soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek (trestní příkaz) o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek též posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. rozhodnutí č. 19/2007-II. Sb. rozh. tr.).
22. Aplikují-li se tyto zásady na stav v přezkoumávané věci, je po posouzení souvisejících odsouzení obviněného v jiných trestních věcech zjevné, že pro to, aby mu byl uložen souhrnný trest k rozsudku ze dne 27. 3. 2018 ve věci sp. zn. 5 T 4/2018, nebyly dány podmínky zákonem stanovené v §43 odst. 2 tr. zákoníku, a to z těchto důvodů:
23. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu sp. zn. 32 T 104/2018, v přezkoumávané věci shledal, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2019, jímž byl obviněný uznán vinným zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jejž spáchal v období od „přesně nezjištěné“ doby v létě roku 2016 do 17. 9. 2016, za který ho odsoudil za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku (mimo jiné) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, i všechna další navazující rozhodnutí (č. l. 1025 až 1039 cit. spisu).
24. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018 plyne, že obviněný byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 6 To 244/2018, nabyl právní moci dne 1. 10. 2018, odsouzen pro skutek ze dne 4. 1. 2018, v němž byl spatřován přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 81 až 83, 113 až 116 spisu sp. zn. 5 T 4/2018). Nalézací soud v nyní posuzované trestní věci shledal vztah souhrnnosti ve vztahu právě k tomuto odsouzení, což vysvětlil tím, že přestože obviněný byl odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku rovněž rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2017, tento nenabyl, ke dni, kdy v nyní projednávané trestní věci sp. zn. 32 T 104/2018 soud rozhodoval, právní moci, a tudíž zvažovat k němu vztah souhrnnosti nebylo možné (srov. bod 9. rozsudku sp. zn. 32 T 104/2018). Tato úvaha soudu prvního stupně, byť vadná i co do vztahu souhrnnosti, byla mylná již proto, že pokud by byl dán vztah vícečinného souběhu, měl by soud vyčkat nabytí právní moci rozhodnutí, u něhož by souhrnný vztah přicházel do úvahy (srov. rozhodnutí č. 27/1971/III a č. 40/1971 Sb. rozh. tr.).
25. Zásadní chybou však je, že soud tímto závěrem nerespektoval, že o vztah souhrnnosti jde jedině tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů a v období mezi jejich spácháním nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (resp. mu nebyl doručen trestní příkaz) za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila jeho pravomocným odsouzením. Soud tuto okolnost musí zvažovat vzhledem k činu, který v aktuálně projednávané trestní věci obviněného zkoumá, neboť právě ten je pro něj z hlediska případného ukládání souhrnného trestu určující a právě ve vztahu k němu musí posuzovat, zda ho obviněný spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
26. Mezi jednáním obviněného ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 104/2018 a 5 T 4/2018 nejde o jednočinný souběh. Důvodem je to, že mezi prvním jednáním (sp. zn. 32 T 104/2018 spáchaným dne 17. 9. 2016) a posledním (sp. zn. 5 T 4/2018 spáchaným dnem 4. 1. 2018) byla vydána celkem tři další rozhodnutí, a to trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016, doručený obviněnému dne 6. 10. 2016, a rozsudky Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016, a ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 5 T 60/2017. Je tedy zcela zřejmé, že byl uvedenými třemi rozhodnutími přerušen vztah vícečinného souběhu k věci sp. zn. 5 T 4/2018, a proto nebylo možné ve vztahu k trestu v ní uloženému ukládat souhrnný trest, jak obviněný důvodně namítal.
27. Zločin podvodu, pro nějž byl obviněný J. D. odsouzen v nyní posuzované trestní věci sp. zn. 32 T 104/2018, spáchal v období léta 2016 až 17. 9. 2016.
28. Prvním pravomocným odsuzujícím rozsudkem (zde trestním příkazem) byl podle zjištění Nejvyššího soudu trestní příkaz Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016, který byl obviněnému doručen dne 6. 10. 2016, jímž byl obviněný odsouzen pro skutek spáchaný v období od listopadu 2015 do července 2016, posouzený jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 49 až 51 spisu sp. zn. 2 T 94/2016). Tato skutečnost vylučuje, aby nyní posuzovaná trestná činnost obviněného z období léta 2016 byla v souběhu s trestnou činností spáchanou dne 4. 1. 2018, pro niž byl odsouzen rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 ve věci sp. zn. 5 T 4/2018. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že později byl ve věci sp. zn. 5 T 60/2017 uvedený trestní příkaz zrušen v rámci souhrnného trestu, protože bylo třeba, aby se soud v přezkoumávané věci před vydáním rozhodnutí zajímal o aktuální stav i s ohledem na podmínky ve zmíněné věci sp. zn. 5 T 60/2017. Rozhodné totiž je, že činy obviněného spáchané v létě 2016 až 17. 9. 2016 ve věci sp. zn. 32 T 104/2018 jsou ve vícečinném souběhu s trestnou činností, jíž se dopustil v listopadu 2015 až červenci 2016, pro kterou byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016. Jen pro úplnost k námitce státního zástupce je třeba uvést, že pokud byl obviněnému ve věci sp. zn. 33 T 37/2015 doručen dne 13. 1. 2016 trestní příkaz, nemá tato okolnost na posouzení vztahu souhrnnosti v projednávané věci žádný dopad. Uvedený trestní příkaz byl vydán dříve, než došlo ke spáchání posuzovaných činů. Navíc byl výrok o trestu z trestního příkazu sp. zn. 33 T 37/2015 zrušen výrokem o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016 (pro úplnost viz podrobněji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1020/2020).
29. Z takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci byl souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 4/2018 uložen nesprávně, jelikož jediným odsouzením, k němuž může být v přezkoumávané věci ukládán souhrnný trest, je odsouzení ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 94/2016, protože obviněnému dne 6. 10. 2016 doručený trestní příkaz je ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku prvním odsuzujícím rozsudkem (zde doručeným trestným příkazem). Současně je zřejmé, že trest 170 hodin obecně prospěšných prací uložený obviněnému tímto trestním příkazem nebyl zahlazen ve smyslu §65 odst. 4 tr. zákoníku (viz č. l. 115, 123 spisu sp. zn. 2 T 94/2016). Protože ve vztahu k němu byl ukládán souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 5 T 60/2017, a Okresní soud v Kutné Hoře neměl v rozhodné době svůj trestní spis k dispozici, nedošlo ani k přeměně nevykonaného trestu obecně prospěšných prací, resp. jeho nevykonané části, v trest odnětí svobody (viz č. l. 123 spisu sp. zn. 2 T 94/2016).
30. Pro úplnost lze jen ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 60/2017 připomenout, že v této věci vydaný odsuzující rozsudek ze dne 9. 11. 2017 byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 9 To 83/2018, v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a proto soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 5 T 60/2017, tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Citovaný zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 27. 10. 2020. Protože na základě zrušujícího usnesení krajského soudu a navazujícího zprošťujícího rozsudku soudu okresního pozbyl platnosti předchozí výrok o souhrnném trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 2 T 94/2016, výrok o trestu, k němuž by měl být v přezkoumávané trestní věci ukládán souhrnný trest se stal aktuálním, tzv. obživl (č. l. 451 až 456, 584 až 585 spisu sp. zn. 5 T 60/2017).
31. Nejvyšší soud podotýká, že všechny skutečnosti měly soudy v přezkoumávané trestní věci zjistit a shledat před tím, než dovoláním napadená rozhodnutí byla vydána, a tudíž závěr jimi učiněný v nyní posuzované věci ve vztahu k výroku o souhrnném trestu je ze všech výše uvedených důvodů nesprávný.
32. Podle těchto skutečností nelze přiznat opodstatnění požadavku obviněného na to, aby mu byl uložen souhrnný trest k rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ve věcech sp. zn. 5 T 46/2016, a 5 T 26/2017, u nichž není dána podmínka vícečinného souběhu a souhrnnosti s nyní projednávanou věcí. Oba zmíněné rozsudky byly vyhlášeny až po datu 6. 10. 2016, tzn. po mezníku v podobě prvního odsuzujícího trestního příkazu, jak je výše rozvedeno, neboť rozsudek sp. zn. 5 T 46/2016 byl vydán dne 11. 11. 2016, rozsudek sp. zn. 5 T 26/2017 byl vyhlášen dne 5. 11. 2019, a tudíž i ve vztahu k nim představuje trestní příkaz ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 2 T 94/2016, mezník přerušující případný souběh trestných činů k trestní věci sp. zn. 32 T 104/2018. Jen pro úplnost je třeba poukázat na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1020/2020, kde se Nejvyšší soud zabýval vztahem souhrnnosti k obviněným požadovaným odsouzením a vyložil zde, z jakých důvodů zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 7 To 37/2020, vydaný ve věci Okresního soudu v Plzeň-město sp. zn. 5 T 26/2017, jímž byl ukládán souhrnný trest k rozsudku téhož soudu ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 T 46/2016. Je proto zřejmé, že i o uvedených trestech bude znovu rozhodováno, byť rozhodnutí o nich na projednávanou věc nebude mít, co do souběhu trestných činů, pro ukládání souhrnného trestu žádný podstatný význam.
33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 8 To 18/2020, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 T 104/2018, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné uvést, že byť dovolání obviněného směřovalo výhradně proti výroku o trestu, a rovněž vady, pro které byla přezkoumávaná rozhodnutí zrušena, mají dopad pouze na výrok o trestu, zrušil celý rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu, tedy i ohledně výroku o vině. Takto Nejvyšší soud postupoval výjimečně proto, že pokud by zrušil pouze výrok o trestu, a nikoliv i výrok o vině, vedlo by to k ještě většímu znepřehlednění celé situace, která je, pokud jde o ukládání trestu, s ohledem na četnost a propojenost odsouzení obviněného už tak značně komplikovaná.
34. K požadavku obviněného na postup soudů podle §20 odst. 1 tr. ř. o vedení společného řízení lze poznamenat, že stejně jako výhrady proti nepřiměřenosti trestu není podřaditelný pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Přesto lze poznamenat, že pokud nebylo vedeno společné řízení podle §20 odst. 1 tr. ř., neznamená to porušení spravedlivého procesu. Podle dikce ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. lze dovodit, že zákon upřednostňuje vedení společného řízení, když podle tohoto ustanovení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Předmětné ustanovení ovšem nemá kogentní obsah, když je předpokládáno, že společné řízení nebude vedeno, pokud tomu brání důležité důvody. Za důležité důvody mohou být považovány různé skutečnosti, pro které nebude vedení společného řízení v konkrétních věcech vhodné. V praxi se může jednat např. o požadavek na rychlost řízení, ale i skutečnost, že v jedné věci již řízení před soudem postoupilo do takového stadia řízení, že lze očekávat v krátké době meritorní rozhodnutí ve věci, může se jednat i o rozsah dokazování apod. Závěru, že není povinností soudu vést vždy společné řízení, přestože jsou k jeho vedení dány podmínky objektivní (trestné činy více osob spolu souvisí) či subjektivní (obviněnému je podanými obžalobami kladeno za vinu více trestných činů), nasvědčuje i ustanovení §23 odst. 3 tr. ř., podle něhož jsou-li podmínky pro vedení společného řízení, může soud spojit ke společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 638/2019, přiměřeně též bod 18. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 944/2020, k nepřiměřenosti trestu pak rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., aj.).
35. Ze všech uvedených důvodů na nalézacím soudu v dalším řízení bude, aby podle §265s odst. 1 tr. ř., vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem, znovu o trestu obviněného J. D. rozhodl, když k výroku o vině, proti němuž obviněný žádné výhrady nevznesl, jak bylo výše rozvedeno, žádná pochybení neshledal. Bude přitom třeba, aby soud prvního stupně dbal své povinnosti vyžádat a provést důkazy spisy o předchozích odsouzeních (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 12/1994 Sb. rozh. tr.). Vycházet při novém rozhodnutí bude třeba z toho, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného podaného v jeho prospěch, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; §265s odst. 2 tr. ř.).
36. Ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud v této trestní věci o vazbě obviněného, který se nachází ve výkonu trestu, nerozhodoval, protože jak Nejvyšší soud před konáním neveřejného zasedání opakovaně ověřil, obviněný ke dni 9. 12. 2020 vykonával trest uložený ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 46/2016, tedy v jiné trestní věci, než o které bylo nyní rozhodováno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu