ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.944.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 944/2020-1347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného D. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 6 To 93/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 69 T 8/2018, byl obviněný D. S. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), kterého se dopustil skutkem stručně popsaným tak, že
jako jednatel společností D.-D. P., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost D.-D.“), a W. m., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost W. m.“), fakticky provádějící veškerou podnikatelskou činnost ve své kanceláři ve XY, XY č. p. XY, ve zdaňovacích obdobích červenec 2010, červen 2011, červenec 2011, září 2011, říjen 2011, březen 2012, duben 2012, srpen 2012 až prosinec 2012, během nichž byl také zplnomocněn k výkonu funkce jednatele společnosti R. G. g., IČO: XY (dále „společnost R. G.“), a kdy také fakticky ovládal společnost N. S., IČO: XY, přičemž předmětem činnosti veškerých uvedených společností byl obchod s hutním materiálem, v kteréžto souvislosti došlo ve spolupráci s dalšími firmami k vytvoření obchodního řetězce, v jehož rámci mělo k obchodům docházet,
v úmyslu vylákat nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty (dále „ DPH“) a zkrátit daň,
a) podal za společnost D.-D. u Finančního úřadu pro Prahu 8 přiznání k DPH, ve kterých uplatňoval odpočty DPH na vstupu z deklarovaných nákupů od společnosti W. m., dokládaných daňovými doklady dodavatele W. m., ačkoli ve skutečnosti tato tvrzená plnění neproběhla, přičemž uplatněním odpočtů DPH na základě fiktivních obchodů došlo u společnosti D.-D. k neoprávněnému snížení daňové povinnosti a k vylákání nadměrných odpočtů daně, a to z titulu daňových přiznání za uvedená měsíční zdaňovací období, v nichž uplatnil faktury ve výroku uvedené, přičemž tyto daňové doklady vystavené společností W. m. obviněný zahrnul do daňových přiznání společnosti D.-D. přesto, že ve skutečnosti plnění od společnosti W. m. nebylo dodáno,
b) podal za společnost W. m. u Finančního úřadu pro XY přiznání k DPH, ve kterých uplatňoval odpočty DPH na vstupu z deklarovaných nákupů od společností D.-D. a F. m., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost F.“), dokládaných daňovými doklady dodavatelů D.-D. a F., ačkoli ve skutečnosti tato tvrzená plnění neproběhla, přičemž uplatněním odpočtů DPH na základě fiktivních obchodů došlo k neoprávněnému snížení daňové povinnosti společnosti W. m. a k vylákání nadměrných odpočtů daně touto společností, a to z titulu daňových přiznání za zdaňovací období červen 2010 a červen 2011, na základě ve výroku uvedených faktur, přičemž tyto daňové doklady vystavené společnostmi D.-D. a F. obviněný do daňových přiznání zahrnul přesto, že ve skutečnosti tato plnění společnosti W. m. nebyla dodána. Celkem obviněný uvedeným jednáním způsobil škodu České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, ve výši 27.228.674,79 Kč, z čehož 13.813.886,72 Kč bylo vyplaceno formou nadměrných odpočtů a o další částku 13.414.788,07 Kč byla snížena vlastní daňová povinnost společností D.-D. a W. m..
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na pět let. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 6 To 93/2019, odvolání obviněného podané proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na svou dosavadní obhajobu, v níž brojil proti závěru soudů, že posuzované faktury byly fiktivní. V tomto smyslu v dovolání rozvedl, že posuzované faktury byly důsledkem chyb ve způsobu jejich zaúčtování v účetnictví společnosti D.-D., což připustila ve svém znaleckém posudku i Ostravská znalecká, a. s. Nalézací soud však obsah provedených důkazů včetně zmíněného znaleckého posudku interpretoval velmi zjednodušeně (viz bod 78. rozsudku krajského soudu), čímž prakticky zpochybnil celých 7 let podnikatelské činnosti obviněného, aniž by za tím účelem provedl jediný důkaz. Nepředvídatelně vyloučil ze svých úvah všechny důkazy svědčící ve prospěch obviněného, na základě čehož dospěl k závěru, že obviněný ani žádná ze zainteresovaných firem neměla snahu vést řádné účetnictví. Odvolací soud podle obviněného přisvědčil obhajobě, že hodnocení důkazů nalézacím soudem bylo činěno výlučně v neprospěch obviněného, když v bodě 27. napadeného usnesení konstatoval, že předmětem trestní věci byly pouze konkrétní účetní doklady, v nichž byly shledány rozpory, a nelze činit kategorické závěry k ostatní obchodní činnosti obviněného, a to jak o její fiktivnosti, tak ani o řádném průběhu. Soudům obou stupňů vytkl, že ke konkrétním fakturám nehodnotily výpovědi svědků D. K., J. Z., T. N. zpracovatelky znaleckého posudku Ostravské znalecké, a. s., a Ing. Martiny Zublové.
5. Obviněný se neztotožnil se skutkovými zjištěními vztahujícími se ke společnosti R. G., neboť chybí důkaz, že byl v posuzovaném období zplnomocněn k výkonu funkce jednatele této společnosti, z čehož jsou navíc zcela nepodloženě dovozovány další skutkové závěry o podvodném charakteru podnikání obviněného (viz bod 22. usnesení odvolacího soudu). Požadoval, aby soud prověřil povahu jeho podnikání, čemuž však soudy nevyhověly, a s výsledky provedeného dokazování se ani v tomto směru nevypořádaly, čímž rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu věci.
6. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že vycházel ze závěru, že faktury byly fiktivní, a tímto prizmatem hodnotil všechny další rozhodné okolnosti, a aniž by byly prokázány, dovozoval z nich jeho úmysl zkrátit daň. Odvolací soud tento nedostatek nenapravil, neboť při neprovedení či nezopakování některých důkazů rezignoval na svou povinnost řádně zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, což mohlo mít za následek i nesprávné právní posouzení věci. Pokud by se totiž soudy zabývaly jednotlivými dílčími obchody, mohly by zjistit, že se uskutečnily, anebo že zaúčtování faktur bylo chybné, nikoli vědomě. Soudy však důkazy provedené nevyhodnotily ve prospěch obviněného, čímž zatížily svá rozhodnutí vytýkanou vadou.
7. Výhrady obviněný vznesl i proti postupu vyšetřovatele v přípravném řízení, pokud nyní projednávanou trestní věc vyloučil usnesením policejního orgánu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. KRPZ-27936-1818/TČ, podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení, čímž došlo k rozštěpení trestní věci. Takto podle obviněného nemohlo být postupováno, protože šlo o stejnorodý jednočinný souběh a jedním skutkem bylo vytváření fiktivních faktur pro účely vlastního obohacení uplatňováním neoprávněných uznatelných výdajů v podobě nadměrných daňových odpočtů. Druhým skutkem došlo k využití týchž faktur jinými články řetězce ke snížení jejich daňového základu. Přestože tyto skutky nejsou totožnou trestnou činností, je zřejmé, že spolu souvisí, byť nejde ani o dílčí útoky pokračujícího trestného činu. K vyloučení k samostatnému projednání nemohlo dojít, protože o trestných činech spáchaných v jednočinném souběhu musí být obligatorně vedeno jediné řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 324, 325). Tříštění věci v důsledku vylučování k samostatnému projednání a účelově zpožděné sdělování obvinění sbíhajících se a spolu souvisejících skutků vede ke zmatku v trestních spisech a v důkazech. Řízení je proto od momentu vydání usnesení ze dne 16. 4. 2018, č. j. KRPZ-27936-1818/TČ, zatíženo vadou, kterou soudy přesto, že si jí byly vědomy, nezohlednily a nevyhodnotily, čímž byla zkrácena procesní práva obviněného zakotvená v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesprávný byl proto názor odvolacího soudu, který i přes konstatování, že vyloučení věci k samostatnému projednání bylo zbytečné, tento postup nevyhodnotil jako vadu řízení, což podle obviněného bylo možné považovat za projev určité svévole (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 1329/14).
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 6 To 93/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 69 T 8/2018, a věc přikázal soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k posuzovanému dovolání ve vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na jeho obsah, v němž obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces vytýkal procesní vadu spočívající ve vyloučení jeho trestní věci z původně vedeného společného řízení, což jsou námitky, které se s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučují. I přesto zmínil, že pravomocné usnesení policejního orgánu o vyloučení trestní věci obviněného k samostatnému projednání podle §23 odst. 1 tr. ř. není usnesením nezákonným a jeho vydáním nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
10. Soudy zjištěný skutkový stav státní zástupce označil za souladný s provedenými důkazy, mezi nimiž neshledal žádný, natož extrémní nesoulad. Zmínil, že soudy důsledně respektovaly postupy plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., na jejichž základě učinily potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodily správný závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016). V řízení nebylo ze strany soudů porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, přičemž sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, když objektivně nebyly porušeny základní zásady trestního řízení a práva obviněného. Protože v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nezjistil namítané vady, navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [ §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ] dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Případnou reakci obviněného na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo dovolateli zasláno (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují jím použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
15. Výjimku z těchto pravidel lze připustit toliko v případě nesprávné realizace důkazního řízení, má-li za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zejména stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, aj.).
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
17. Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný dovolání podal na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by respektoval shora rozvedené podmínky pro jeho podání, protože v jeho obsahu nejsou zmíněny žádné právní vady. Zcela mimo označený důvod obviněný brojil proti procesnímu postupu soudů a vytýkal neprovedení některých jím v dovolání blíže neoznačených navrhovaných důkazů a nesprávné či nedostatečně vyhodnocení těch, které provedeny byly, a to za účelem dotvrzení své obhajoby, že se nejednalo o fiktivní faktury. Mimo jakýkoliv dovolací důvod poukazoval na vadnost postupu v přípravném řízení, v němž se neztotožnil s tím, že nyní projednávaná věc byla podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena z původně vedeného společného řízení. Toliko v návaznosti na nesprávné skutkové závěry zmínil, že byly vadné úvahy soudů o jeho úmyslu zkrátit daň.
18. Takto učiněné námitky, které nemají podklad v žádných právních výhradách, na označený ani jiný důvod dovolání nedopadají. Nejvyšší soud však i přesto, nad rámec uvedených zásad z hlediska spravedlivého procesu (viz článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), k námitkám obviněného považuje za nutné uvést, že brojil proti postupu policejního orgánu v přípravném řízení, tedy před tím, než byla podána obžaloba (§176 a násl. tr. ř.), jíž státní zástupce realizuje svou funkci veřejného žalobce, čímž dochází k naplnění obžalovací zásady (§2 odst. 8 tr. ř.). Podání obžaloby je součástí přípravného řízení, kterou toto řízení končí. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo trestní řízení zahájeno ( §160 tr. ř.) . Soud za těchto podmínek může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 tr. ř.), není oprávněn přezkoumávat, zda měla být podána i pro jiné jednání, protože je to státní zástupce, kdo je pánem přípravného řízení, a je jeho oprávněním volit vhodnost postupu podle §23 odst. 1 tr. ř. a splnění jeho podmínek, a tedy i tehdy, když rozhodne, že jen na část trestného jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, podá obžalobu, a pro takový případ ze společného řízení část trestného jednání obviněného postupem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučí. I pro něj však platí, že vyloučit nelze řízení o trestném činu, který je v jednočinném souběhu s jiným trestným činem. Při jednočinném souběhu musí být trestní řízení vždy jediné, neboť jde o jediný skutek (viz §12 odst. 11, §220 odst. 1 tr. ř.). Z těchto důvodů není na soudu, aby v případě jednání, pro které nebyla podána obžaloba, posuzoval, zda byl postup policejního orgánu z hledisek §23 odst. 1 tr. ř. správný či nikoliv, protože se soud nemůže zabývat tou částí trestného jednání, pro něž státní zástupce obviněného neobžaloval (viz §220 tr. ř.). Jen pro úplnost Nejvyšší soud k výhradám obviněného může v obecné rovině uvést, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je dílčím útokem pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku) zkrácení povinné platby za jednotlivé zdaňovací období (srov. rozhodnutí č. 29/2005 Sb. rozh. tr.), a pokud se tedy trestní řízení vedlo pro různá zdaňovací období, netvoří tato jeden skutek, jak tvrdil obviněný, ale jednalo se o dílčí útoky, u nichž postup podle §23 tr. ř. nebyl překážkou.
19. Z uvedeného plyne, že soud se může zabývat jen těmi postupy orgánů přípravného řízení, které mají význam pro posouzení trestného jednání, pro které byla obžaloba podána, což se týká i vyloučení části trestného jednání za společné věci. Soud má činit jen takové úkony, které mu zákon přiznává. Do těch však posuzování vhodnosti postupu podle §23 odst. 1 tr. ř. v přípravném řízení nespadá. Opodstatněně však soud posuzoval úplnost podkladu pro realizaci dokazování, jež bylo nutné za účelem objasnění věci, pro níž byla podána obžaloba, provést. V tomto duchu soud postupoval, a proto provedl ve věci důkaz celou řadou listin, a to těch, které byly obsahem spisového materiálu předloženého současně s obžalobou, a jež si sám od státní zástupkyně vyžádal po podání obžaloby, týkající se zbylé části přípravného řízení, z něhož byla žalovaná věc vyloučena, tak, aby měl pro své rozhodnutí ucelené výsledky přípravného řízení v části trestného jednání obviněného, o níž rozhodoval. Jednalo se zejména o listiny, které byly policejním orgánem nashromážděny v původním řízení před vyloučením věci ohledně obviněného D. S., resp. ohledně skutku popsaného v obžalobě v nyní posuzované věci (viz body 33., 53. rozsudku nalézacího soudu).
20. Odvolací soud správnost postupu řízení k výhradám obviněného rovněž přezkoumal a stručně shrnul průběh počátku trestního řízení v této trestní věci od zahájení trestního stíhání obviněného podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. na základě usnesení policejního orgánu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. KRPZ-27936-1601/TČ-2014-150080-ŠTĚ (č. l. 1 až 10 spisu), usnesení ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 3 KZV 33/2016, jímž byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně – pobočkou ve Zlíně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti výše citovanému usnesení (č. l. 323 až 324 spisu), včetně usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. KRPZ-27936-1818/TČ-2014-150081 (č. l. 101 až 102 spisu), jímž byla podle §23 odst. 1 tr. ř. věc obviněného D. S. vyloučena ze společného řízení vedeného do té doby pod sp. zn. KRPZ-17936/TČ-2014-150081-ŠTĚ k samostatnému projednání pod novou sp. zn. KRPZ-44463/TČ-2018-150081, které rovněž obviněný napadl stížností, o níž rozhodlo Krajské státní zastupitelství v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 3 KZV 33/2016 (č. l. 111 až 113 spisu), tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo. Odvolací soud proto zdůraznil, že obviněný využil všech dostupných opravných prostředků, na jejichž základě byl postup policejního orgánu přezkoumán, aniž v něm byly shledány zásadní nedostatky, s připomenutím výhradní role státního zástupce při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v jeho průběhu, které obviněný využil, když dal podnět k výkonu dohledu nad zákonností postupu policejního orgánu. V postupu orgánů přípravného řízení nezjistil takové nedostatky, které by měly po věcné stránce negativní dopad na úplnost podkladů nebo na vadnost aplikace hmotného práva na trestné jednání, pro něž byla obžaloba podána, a proto jej nelze hodnotit jako vadu řízení (viz body 17., 18. usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud při respektu ke shora uvedeným zásadám pro řízení před soudem toliko jako obiter dictum zmiňuje, že v posuzované věci policejní orgán, jakož i krajský státní zástupce postup podle §23 odst. 1 tr. ř., odůvodnili tím, že na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. KRPZ-27936-1557/TČ-2014-150080-ŠTĚ, je stíháno celkem 5 osob (mezi nimi i dovolatel – viz č. l. 89 až 97 spisu), zatímco usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. KRPZ-27936-1601/TČ-2014-150080-ŠTĚ, se vztahuje pouze na obviněného D. S. (viz č. l. 1 až 10 spisu). Jednalo se o pokračující trestnou činnost, a proto v této v pořadí druhé uvedené trestní věci obviněného bylo vyšetřování ukončeno dříve a její vyloučení ze společného řízení bylo v zájmu urychlení trestního řízení, neboť úkony prováděné ve vztahu k trestné činnosti dovolatele posuzované v dovoláním dotčené trestní věci se netýkaly ostatních osob obviněných na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. KRPZ-27936-1557/TČ-2014-150080-ŠTĚ, když navíc i způsob spáchání obou skupin trestných činů byl odlišný (č. l. 101, 112 až 113 spisu). V posuzované věci si soud prvního stupně opatřil veškeré podklady a listinné důkazy, jež nebyly po vyloučení části věci ze společného řízení k samostatnému projednání součástí spisového materiálu vedeného u Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 8/2018, ale nacházely se v původním trestním spisu, a důkaz jimi provedl, resp. eventuálně posoudil, jaká okolnost jimi může a má být prokazována, a tedy zda jsou v nyní posuzované trestní věci relevantní a přínosné, či nikoli. Vzhledem k prokazatelné snaze soudu prvního stupně o zajištění všech dostupných důkazů a maximálně objektivní objasnění věci bez důvodných pochybností, jež vyplývá z obsahu spisu i napadených rozhodnutí, je zřejmé, že ke zkrácení práv obviněného ve smyslu porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo.
22. Na základě těchto skutečností je zřejmá snaha soudů o shromáždění a zajištění potřebných podkladů pro rozhodnutí o vině obviněného. Zejména je třeba zdůraznit, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, a prokázaly, že ve skutkových zjištěních uvedené faktury byly fiktivní, a jsou výsledkem podvodné snahy, a že nešlo jen o chybné účtování a vadně vedené účetnictví. S ohledem na výsledky provedeného dokazování lze zmínit, že závěry soudu v nich mají oporu, kdežto obhajoba obviněného byla vystavěna na jiném skutkovém základě, než bylo soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázáno a objasněno.
23. Pro úplnost Nejvyšší soud k těmto skutkovým námitkám poukazuje na rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily, neboť své závěry učinily na základě svědeckých výpovědí (zástupce společnosti poskytující firmám obviněného IT služby D. K., skladníci J. Z. a T. N., účetní E. J., E. P. a D. G., zástupce autora účetního programu Pohoda R. J., J. B. coby zaměstnanec skladů, v nichž měl být uskladněn obchodovaný materiál, aj.) a listinných důkazů (faktury, daňové spisy Generálního finančního ředitelství společností D.-D. a W. m., smlouvy o pronájmu nebytových prostor, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, znalecký posudek Ostravské znalecké, a. s. Soud prvního stupně své obsah těchto důvodů popsal v bodech 13. až 61. rozsudku, kde se podrobně věnoval i znaleckému posudku z oboru ekonomika se specializací na daňovou problematiku, který byl předložen obhajobou (viz body 62. až 70.). Způsob, jakým tyto důkazy hodnotil, rozvedl v bodech 71. až 86. téhož rozsudku, kde reagoval též na jednotlivé výhrady obhajoby v návaznosti na obsah provedených důkazů a vysvětil i důvody, pro které obhajobě obviněného neuvěřil.
24. Odvolací soud po doplnění dokazování o listiny navržené obhajobou správnost postupů a závěrů soudu prvního stupně potvrdil, neboť v nich neshledal žádné podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práv obviněného. Reagoval na výhrady obviněného, včetně návrhů na doplnění dokazování, i námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, jimž vytýkal v návaznosti na paušalizované odůvodnění neúplnost a nesprávnost (viz body 22., 23. napadeného usnesení). Odvolací soud se vypořádal též s námitkou vztahující se k vyhodnocení závěrů znaleckého posudku zpracovaného Ostravskou znaleckou, a. s., z něhož zdůraznil část, v níž uvedla, že v podkladech daňových subjektů D.-D. a W. m. byly zjištěny nesrovnalosti, jež jsou u jakéhokoli daňového subjektu neakceptovatelné. Zmínil návodný charakter některých otázek předložených znalecké kanceláři zadavatelem posudku – obviněným, na které podle jeho názoru znalci neměli buď vůbec reagovat, proto ani ve vztahu k hodnocení tohoto znaleckého posudku jako jednoho z důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. soudem prvního stupně odvolací soud pochybení neshledal. Zdůraznil, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že posuzované faktury nebyly podloženy skutečnými a čí existujícími obchody, a bylo vyloučeno, že by se u nich jednalo jen o důsledek chyby v účetním programu či účetnictví společností, což byla právě otázka, jíž se soud prvního stupně obsáhle věnoval. Rovněž reagoval na výhrady vůči hodnocení dalších obviněným konkrétně zpochybňovaných důkazů a pasáží odůvodnění nalézacího soudu, k nimž vyjádřil i své vlastní postoje s odkazem na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz strany 6 až 13 napadeného usnesení). Lze jen připomenout, že validita předmětného znaleckého posudku, na němž obviněný především své argumenty stavěl, byla z hlediska závěru o jeho vině soudy v kontextu s obsahem dalších jimi provedených důkazů zpochybněna a v potřebné míře vyvrácena.
25. Považoval-li obviněný za vadný závěr soudu o tom, že v rozhodném období byl jednatelem společnosti R. G., je třeba mu přisvědčit potud, že jednatelem skutečně nebyl, avšak byl jím jeho otec R. S., jenž je stíhán spolu s dovolatelem a dalšími obviněnými v té části trestní věci, jež je samostatně dále vedena, po vyloučení této věci, v původně společné věci pod původní spisovou značkou. Je tedy i zde zřejmé, že obviněný měl faktický vliv a dosah na fungování společnosti R. G. skrze svého otce, který ho zplnomocnil k zastupování společnosti a jednání s finančním úřadem v rozsahu svých vlastních oprávnění, a tudíž ani tento závěr na správnosti učiněných skutkových zjištění ohledně provázanosti jednotlivých obchodních společností a vzájemné kooperace při realizaci daňové trestné činnosti a z nich vyvozených právních závěrů nemůže nic změnit.
26. Pro stručnost lze tak k dalším dílčím námitkám v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů s totožnou argumentací obviněného, jakou uvedl i nyní v dovolání, dostatečně vypořádaly (§265i odst. 2 tr. ř.; též srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26, a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Soudy se zabývaly jeho obhajobou, na kterou podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody svých závěrů ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti svědeckých výpovědí i listinných důkazů, o něž svá rozhodnutí opřely. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí prováděly a hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nelze považovat za vadu, jestliže soudy veškeré případné rozpory mezi jednotlivými důkazy, případně mezi obsahem provedených důkazů a tvrzeními obviněného pečlivě objasnily, případně je odstranily doplněním dokazování, eventuálně též provedením důkazů dalších. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti skutkových zjištění, podle nichž k jednání obviněného došlo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaným způsobem. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, a proto po posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
27. Nejvyšší soud dodává, že jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu, jež bylo na základě skutkového zjištění kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování, jímž bylo objasněno, že obviněný jako jednatel společností D.-D. a W. m., jejichž jménem jednal, v úmyslu vylákat nadměrné odpočty DPH a zkrátit daň, k čemuž také nakonec došlo, úmyslně v jednotlivých ve výroku rozsudku uvedených zdaňovacích obdobích podal přiznání k DPH s uplatněním nároku na vyplacení nadměrného odpočtu DPH z titulu jednotlivých uskutečněných zdanitelných plnění představovaných jednotlivými ve výroku rozsudku uvedenými fakturami, podle nichž buď firma D.-D. nebo W. m. zaplatila za dodávku hutního materiálu a následně si tedy nárokovala nadměrný odpočet, neboť DPH již měla být zaplacena na výstupu prodejcem materiálu, tedy opět buď firmou D.-D. nebo W. m., případně společností F. Bylo tedy objasněno, že nesprávné údaje v účetnictví a podávání daňových přiznání založených na nepravdivých tvrzeních a fiktivních fakturách nebylo dílem náhody či vadného účetního programu, ale přímým záměrem obviněného. Obviněný podle skutkových zjištění věděl, že fiktivní faktury budou zahrnuty do účetnictví společností jako pravé a budou sloužit jako podklad přiznání k DPH, a to za účelem získání nadměrného odpočtu DPH.
28. Jen pro úplnost lze k obviněným vyvozované absenci subjektivní stránky vázané na znalecký posudek zmínit, že soudy jeho zavinění posuzovaly v souladu se zásadami stanovenými v §15 tr. zákoníku, a to na podkladě výsledků provedeného dokazování, z nichž úmysl obviněného je patrný, neboť jednal se záměrem způsobit trestněprávně relevantní následek a porušit zákonem chráněný zájem, jímž je v posuzovaném případě zájem státu na řádném a správném vyměření daně a příjem z této povinné platby. Přestože soudy v obsahu svých rozhodnutí konkrétní formu zavinění neuvedly, tato vyplývá ze všech okolností objektivní povahy, z nichž na zavinění obviněného správně usuzovaly. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jednal „v úmyslu vylákat nadměrné odpočty DPH a zkrátit daň“, přičemž věděl, že žádná z jím tvrzených a správci daně vypočtenými fakturami a daňovými přiznáními dokládaných plnění neproběhla. Pokud obviněný věděl o všech rozhodných okolnostech a záměrně jednal způsobem, jak ve skutkových zjištěních popsán, chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem v podobě řádného vyměření daně, a tedy jde o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
29. Na základě uvedeného lze shrnout, že soudy dosud činné ve věci dostály svým povinnostem, když všechny ve věci provedené důkazy včetně obhajobou předložený znalecký posudek hodnotily a zvažovaly pravdivost a přesvědčivost důkazů, neboť právě obecné soudy jsou k tomu na základě zásady ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Ani právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
VI. Závěr
30. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání i přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že netrpí vytýkanými vadami. Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, které obviněný namítal, a lze uzavřít, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Proto bylo dovolání jako podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu