ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1140.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1140/2021-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání obviněného E. M. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 8. 2021, č. j. 10 To 128/2021-259, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 28/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného E. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2021, č. j. 2 T 28/2021-226, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a dále přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Označených trestných činů se obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně:
1)
v přesně nezjištěných dnech, v době od 1. 3. 2020 do 10. 4. 2020, zejména u provozovny firmy Dřevozpracující družstvo v obci XY, okres Pelhřimov, přinejmenším v jednom případě prodal T. O., narozenému XY, přesně nezjištěné množství látky zvané pervitin, odpovídající nejméně třem dávkám, za celkovou částku ve výši nejméně 1 500 Kč,
přičemž látka zvaná pervitin je zařazena pod mezinárodním nechráněným názvem metamfetamin jako látka psychotropní do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je od 1. 1. 2014 přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 T 36/2016, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2016, pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 PP 60/2019, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 55 To 544/2019, při stanovení zkušební doby v trvání čtyř let, za současného přijetí záruky spolku Šance pro návrat, z. s.,
2)
dne 4. 12. 2020 v době přinejmenším od 5:35 hodin do 5:38 hodin, s vědomím toho, že v důsledku předchozího užití návykové psychotropní látky nebude schopen bezpečně takovou činnost vykonávat, řídil osobní automobil tovární značky Škoda Octavia, reg. zn. XY, v úmyslu jet přinejmenším do obce XY, okres Pelhřimov, z místa trvalého bydliště v obci XY, okres Pelhřimov, směrem ke hřbitovu v obci XY situovaném ve směru na obec XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, která mu po opakované pozitivní orientační zkoušce na ovlivnění látkami ze skupiny amfetaminy testerem Drugwipe v další jízdě zabránila a následným vyšetřením jemu v 7:15 hodin odebrané krve bylo zjištěno, že v době odběru krve dosahovala koncentrace látky metamfetamin v jeho krvi hodnoty 1,233 mg/l (1233 ng/ml) a koncentrace látky amfetamin v jeho krvi dosahovala hodnoty 0,198 mg/l (198 ng/ml), přičemž při koncentraci kterékoli z těchto látek přesahující hodnotu 150 ng/ml (dle stanoviska Trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2020) je vždy vyloučeno, že by byl řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným a při současném uložení přiměřeného omezení a povinnosti spočívající ve zdržení se požívání omamných a psychotropních látek v průběhu zkušební doby podle §85 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 , 3 tr. zákoníku pak obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel po dobu 18 (osmnácti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově (v neprospěch obviněného) odvolání. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle §256 tr. řádu pak odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Procházky, advokáta, dovolání, jež směřuje výslovně do výroků o vině i o trestu, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu a podle §265b odst. 2 tr. řádu. Konkrétně důvodnost svého dovolání spatřuje jednak ve skutečnosti, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a také na nesprávném hmotněprávním posouzení trestu, dále v tom, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, že odvolání obviněného se jako nedůvodné zamítá, a konečně proto, neboť týmž rozsudkem bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. Co se týče výroku o vině, obviněný uvádí, že brojí pouze proti té jeho části týkající se zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (když výrok o vině v části týkající se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku zcela akceptuje). K tomuto uvádí, že podle spisového materiálu mohl být jediným potenciálním přímým svědkem T. O., když zbývající svědci měli informace právě od tohoto svědka a sami nebyli ničemu přítomni a nejsou s to uvést k dané trestní věci nic bližšího (k tomu obviněný poukazuje na výpovědi svědkyně M. K. a svědka J. K. učiněné v hlavním líčení). Ve vztahu k výpovědi svědka O. obviněný uvádí, že tento sám svá vlastní tvrzení v průběhu trestního řízení zpochybňoval, když z výslechu znalce PhDr. Jaroslava Veselého provedeného v hlavním líčení vyplynulo, že svědek v původní výpovědi uváděl, že od obviněného získal drogu dvakrát, při znaleckém vyšetření však uvedl, že se tak stalo jen jednou. Nadto je podle obviněného nutné připomenout, že svědek O. rozhodně není osobou duševně zdravou, když podle jeho informací trpí schizofrenií, což zpochybňuje jeho věrohodnost (k čemuž obviněný odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 1963, sp. zn. 4 To 167/63, uveřejněné pod č. 14/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný proto v tomto směru vyslovuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů se pochybnostmi ohledně věrohodnosti daného svědka, a tedy i pochybnostmi ohledně skutku samého, nezabývaly. K dalšímu důkazu – anonymnímu dopisu – obviněný dodává, že tento je sám o sobě sporný a navíc jej sepsal bývalý přítel současné přítelkyně obviněného, jehož nelze považovat za nestranného. Závěrem svých námitek k provedenému dokazování obviněný doplňuje, že byl sedmkrát odsouzen, z toho šestkrát pro trestnou činnost související s distribucí drog, avšak soudy obou stupňů zcela ignorovaly skutečnost, že ve všech dřívějších případech svou trestnou činnost doznával.
6. K výroku o trestu obviněný uvádí, že jej odvolací soud opřel o jeho trestní minulost a akcentuje, že ve všech případech, v nichž byl odsouzen, svou trestnou činnost sám doznával.
7. Závěrem obviněný konstatuje, že si je vědom toho, že dílem jeho námitky směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, přičemž dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně v plném rozsahu (včetně jeho skutkových zjištění). Nicméně, podle obviněného jsou skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy, že je namístě, aby se jimi Nejvyšší soud výjimečně zabýval (k čemuž odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, vč. jeho stanoviska ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Podle obviněného se soudy nižších stupňů dopustily svévolného hodnocení důkazů, během něhož postupovaly zcela v rozporu se zásadou in dubio pro mitius, zásadou objektivní pravdy (k čemuž obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63, uveřejněné pod č. 6/1963 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale i právem obviněného na obhajobu , principem presumpce neviny a zásadou vyhledávací (k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, uveřejněný pod č. 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů vůbec nezohlednily další důkazy svědčící ve prospěch obviněného, přijal verzi uváděnou svědkem O. s tím, že ten je (na rozdíl od obviněného) povinen vypovídat pravdu a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces , zákaz libovůle při rozhodování soudů a právo na rovnost účastníků soudního sporu a rovnosti jejich zbraní.
8. Ze všech shora uvedených důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud konstatoval všechny výše předložené nedostatky napadených rozhodnutí a tato, jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla zákonného podkladu, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný předsedu příslušného senátu Nejvyššího soudu požádal, aby podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon obviněnému uloženého trestu odnětí svobody.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených rozhodnutí a dovolací argumentace obviněného státní zástupce uvádí, že obviněný v prvé řadě pouze opakuje námitky, kterými již neúspěšně argumentoval v dřívějších fázích trestního stíhání. Soudy obou stupňů se však s dokazováním a následným hodnocením důkazní situace vypořádaly v dostatečné míře a v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu (k čemuž poukazuje na bod 3. rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento zabýval i otázkou věrohodnosti svědka O., a to i ve světle vyjádření znalce k osobě daného svědka). Tato výpověď navíc nebyla jediným usvědčujícím důkazem, ale je doplňována dalšími svědectvími a listinnými důkazy. Závěry prvostupňového soudu v otázce viny podle státního zástupce dále plně aproboval i odvolací soud, přičemž podrobně, srozumitelně a logicky vysvětlil, co ho k tomuto rozhodnutí vedlo (k tomu státní zástupce odkazuje zejména na body 15. až 18. odůvodnění jeho rozsudku). Státní zástupce dále připomíná, že důkazní řízení a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu je doménou nalézacího soudu a pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soud vyhodnotil důkazy, nemůže založit vadu takového rozhodnutí. Tím méně lze pak dojít k závěru, že by úvahy obou soudů, směřující k uznání viny obviněného, byly natolik vadné, aby na ně bylo možno vztáhnout (z hlediska judikatorního vymezení i aplikačního praxe zcela výjimečnou) doktrínu tzv. extrémních rozporů , což by mohl být jediný důvod, proč by Nejvyšší soud přezkoumával skutková zjištění soudů nižších.
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tak si státní zástupce klade otázku, proč jej obviněný vznesl. Výroková část napadeného rozsudku odvolacího soudu, konkrétně bod II., totiž obsahuje rozhodnutí soudu o tom, že se odvolání obžalovaného podle §256 tr. řádu zamítá.
11. Další, v pořadí třetí, námitkou si obviněný podle státního zástupce vysloveně protiřečí, když tvrdí, že odvolací soud rozsudkem zamítl odvolání obviněného, aniž pro to byly splněny zákonné procesní podmínky (když dříve uvedl, že soud o odvolání vůbec nerozhodl). Další zjevnou nesrozumitelnost textu dovolání spatřuje státní zástupce v tom, že obviněný jako jeden z dovolacích důvodů výslovně uvádí §265b odst. 2 tr. řádu, spočívající v tom, že byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tak tomu v projednávaném případě ale samozřejmě není. Uvedené státní zástupce přičítá písařské chybě, neboť obviněný slovním popisem míří na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Jistou zmatečnost podaného dovolání dokládá i skutečnost, že obviněný v úvodu dovolání tvrdí mimo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení otázky trestu, aniž tento argument v dalším textu jakkoli rozvinul.
12. Z výše uvedených důvodů má státní zástupce celé dovolání za dílem zjevně nedůvodné, dílem inkonsistentní, vnitřně rozporné a uvádějící evidentní nepravdy. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného E. M. přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že podané dovolání splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Již úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že byť obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a podle §265b odst. 2 tr. řádu, platí, že tyto zjevně vznáší omylem, neboť tak činí bez jakékoliv další podpůrné argumentace. Pouze pro pořádek tak Nejvyšší soud dodává, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje samostatný výrok, jímž tento odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl a obviněnému tímto rozsudkem nebyl uložen trest odnětí svobody na doživotí podle §54 odst. 3 tr. zákoníku.
16. Obviněný dále v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný dílem vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry se obviněný neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
17. Samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
18. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. výše uvedené stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Po seznámení se s obsahem podaného dovolání (jakož i s napadenými rozhodnutími a průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání) Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou s to přivodit jím požadovaný kasační zásah ze strany dovolacího soudu. Zároveň tyto stojí mimo jím výslovně či implicitně uplatněné dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu], které podpořil svou dovolací argumentací, ale i mimo dovolací důvody, které uplatňuje v dovolání bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění [§265b odst. 1 písm. k) a §265b odst. 2 tr. řádu]. To proto, že jejich prostřednictvím obviněný brojí výlučně proti hodnocení ve věci provedených důkazů. S ohledem na výše uvedené by tak Nejvyšší soud měl jeho dovolání bez dalšího odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké stanovuje §265b tr. řádu. Nejvyšší soud se přesto podaným dovoláním zabýval, a to proto, že obviněný řádně uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry ve smyslu shora vzpomenuté judikatury Ústavního soudu. Ke skutkovým námitkám obviněného proto Nejvyšší soud (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) stručně uvádí následující.
22. Obviněný namítá, že jediným přímým svědkem jednání popsaného výše ad 1) byl svědek O., jehož výpověď považuje za nevěrohodnou, neboť tento v průběhu trestního řízení nejprve hovořil o dvou případech prodeje pervitinu obviněným, posléze pouze o jednom případu a podle jeho informací navíc svědek trpí schizofrenií. Soudům nižších stupňů pak vytýká, že se otázkou věrohodnosti daného svědka nijak nezabývaly.
23. Jak však Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů si byly dobře vědomy významu svědecké výpovědi T. O. (viz č. l. 202-203), a právě proto ji konfrontovaly i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednak šlo o svědeckou výpověď sestry tohoto svědka, M. K., která potvrdila, že svědek měl problémy s užíváním návykových látek (drog) a ze závislosti na nich se i léčil. Rovněž potvrdila, že svědek měl mít zhruba 2 až 3 měsíce po propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody po užití pervitinu konflikt se sousedy (který musela řešit policejní hlídka), přičemž tuto drogu měl podle svých slov získat právě od obviněného, a to v jednom případě. Dále uvedla, že když její bratr neužívá pervitin, je psychicky v pořádku (srov. č. l. 202). Dalším ve věci provedeným důkazem byl výslech svědka J. K., bratra svědka O., jemuž se tento rovněž svěřil, že pervitin, po jehož užití se dostal do konfliktu se sousedy, získal od obviněného (viz č. l. 203-204). Konečně soud prvního stupně provedl v rámci hlavního líčení důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaný znalcem PhDr. Jaroslavem Veselým (viz č. l. 56-61), jehož závěry následně stvrdil i v rámci hlavního líčení. Zde konkrétně znalec uvedl, že na základě znaleckého zkoumání shledal, že v době, kdy mělo dojít k danému jednání, byla duševní nemoc svědka O. zaléčena a dobře kompenzována; taktéž znalec poukázal na výše uvedený rozpor mezi první výpovědí svědka učiněnou v přípravném řízení a jeho pozdější výpovědí, podle které měl pervitin od obviněného zakoupit pouze jednou (srov. č. l. 220-221).
24. Na základě takto ustálených skutkových zjištění soud prvního uzavřel, že výpověď svědka O., podle níž mu obviněný v jednom případě za částku 1 500 Kč obstaral pervitin, byla potvrzena jak nepřímými důkazy (výše uvedenými výpověďmi dalších svědků), tak i závěry znaleckého posudku, podle nichž tvrzení svědka O., navzdory jeho diagnóze, lze považovat za věrohodné a odpovídající skutečnosti. Tyto skutkové závěry soudu prvního stupně následně podrobil svému přezkumu odvolací soud (srov. body 15. a 16. jeho rozsudku), který z podnětu odvolání obviněného přezkoumal provedené dokazování a zjistil, že výpověď svědka neskýtá žádné podstatné rozpory. Naopak, podle přesvědčení odvolacího soudu se svědek nesnažil obviněnému jakkoliv přitížit, právě naopak, přičemž u jeho osoby nebyly zjištěny ani patologická lhavost, ani sklony ke konfabulaci (viz výše závěry znalce PhDr. Jaroslava Veselého).
25. Nejvyšší soud tak ve vztahu k dané námitce obviněného uzavírá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se v rámci svých hodnotících úvah výpovědí svědka O., ale i otázkou jeho věrohodnosti, pečlivě zabývaly, přičemž jejich závěry považuje za přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodněné, plně odpovídající požadavkům plynoucím z §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, pročež je nelze označit za svévolné, jak tvrdí obviněný.
26. Pouze na okraj lze dodat, že obviněným zmiňovaný anonymní dopis (č. l. 44) měl být sepsán svědkem M. S., jenž byl následně v rámci hlavního líčení vyslechnut, přičemž k jednání uvedenému výše ad 1) daný svědek nic neuvedl; toliko se vyjádřil k osobě obviněného a tvrdil, že mu svědkyně N. M. měla říct, že obviněný po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody prodával pervitin vybraným osobám (č. l. 216). Lze tedy uzavřít, že z obviněným zmiňovaného anonymního dopisu soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil a výslovně se ve svých hodnotících úvahách neopírá ani o výpověď svědka S. (neboť ten k danému skutku nic neuvedl). Jde-li o skutečnost, že obviněný se v minulosti ke spáchané trestné činnosti vždy doznal, Nejvyšší soud toliko dodává, že z této skutečnosti nelze automaticky odvozovat jakékoliv závěry o (ne)pravdivosti jeho současné obhajoby, která byla vyvrácena na podkladě výše předestřených důkazů.
27. Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné vyslovit se stručně i k dalším, byť velmi povšechným, námitkám obviněného týkajícím se otázky viny. Předně platí, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , či in dubio mitius, neboť jak je zřejmé z bodu 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soud prvního stupně v souladu s touto zásadou obviněného uznal vinným toliko jedním (jednoznačně prokázaným) případem prodeje pervitinu, a to vzhledem k výše naznačenému rozporu ve výpovědi svědka O., kterýžto hodnotil právě ve prospěch obviněného. K obviněným tvrzenému porušení zásady objektivní pravdy pak nemohlo dojít již z toho důvodu, že tato zásada se v současné podobě českého trestního procesu neuplatňuje, jelikož byla nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (označovanou též jako zásada materiální pravdy ). Rozdíl mezi těmito dvěma zásadami přitom spočívá (stručně řečeno) v tom, že prvá z uvedených směřuje ke zjištění „skutečného stavu věci“, což je výsledek z povahy lidského poznání nesplnitelný, kdežto druhá zásada vyjadřuje požadavek co nejvyšší míry přiblížení poznatků orgánů činných v trestním řízení objektivní realitě, avšak právě při vědomí omezených možností rekonstrukce v minulosti proběhnuvších dějů na základě dostupných důkazních prostředků [k tomu srov. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 33 a násl., či KMEC, J. In DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 12 a násl.]. Tvrdí-li dále obviněný, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu , popř. princip presumpce neviny , pak Nejvyšší soud nemůže než obecně konstatovat, že z obsahu spisového materiálu či z napadených rozhodnutí se žádné takové pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení nepodává. Porušení zásady vyhledávací pak obviněný odvozuje z nezohlednění dalších důkazů svědčících v jeho prospěch, aniž by tyto zároveň jakkoliv konkretizoval. Konečně porušení rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní opět obviněný pouze obecně deklaruje, aniž by konkrétně uvedl, v čem bylo postavení obžaloby oproti jeho osobě nezákonně zvýhodněno co do rozsahu procesních práv.
28. Pokud jde o námitky obviněného vůči uloženému úhrnnému trestu odnětí svobody, platí, že tyto se ocitají zcela mimo rámec jím uplatněných dovolacích důvodů. Lze proto jen dodat, že odvolací soud sice akcentoval trestní minulost obviněného, avšak náležitým způsobem vysvětlil, proč právě s ohledem na šest předchozích odsouzení pro drogovou trestnou činnost neobstojí soudem prvního stupně dříve uložený podmíněný trest odnětí svobody (srov. body 20 a 21. rozsudku odvolacího soudu).
V.
Návrh na odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody
29. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil, popř. přerušil, výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu. Podle §265o odst. 1 tr. řádu platí, že před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud shrnuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, popř. jiných procesních práv obviněného či základních zásad trestního řízení, jak tento namítal, nezbylo mu, než dovolání obviněného E. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.