ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1206.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1206/2021-1307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 2 T 186/2015, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 T 160/2015, byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl u obviněného zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 2 T 186/2015, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 T 160/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené F., IČ XY, se sídlem XY, částku 1.735.000 Kč jako náhradu škody, kterou svým trestným činem způsobil.
2. Stalo se tak na základě zjištění, že obviněný P. K.:
v blíže nezjištěné době v listopadu 2012, v úmyslu získat peněžní prostředky, aniž by k tomu byl oprávněn, si jménem společnosti O., IČ: XY, se sídlem XY, půjčil od poškozené společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupené jednatelem R. B., nar. XY, finanční částku ve výši 2.300.000 Kč pod záminkou, že ji použije k investiční podnikatelské činnosti, konkrétně na nákup licencí HUP od společnosti MICROSOFT s.r.o., IČ: 471 23 737, se sídlem Vyskočilova 1561/4a, Praha 4, a to až s 10% měsíčním zhodnocením, ačkoliv věděl, že žádné licence od společnosti MICROSOFT s.r.o. kupovat nebude, načež byla předmětná finanční částka v rámci čtyř plateb ze dne 5. 11., 10. 12. a 20. 12. 2012 připsána na bankovní účet společnosti O. č. XY, vedený u ČSOB, a.s., přičemž tyto byly následně obratem vybrány v hotovosti, a následně dne 7. 1. 2013 v kanceláři společnosti F. na adrese XY, podepsal uznání dluhu, ve kterém stvrdil, že půjčka bude uhrazena společnosti O. do dne 17. 6. 2013 a současně ji zajistil podpisem směnky vlastní ze dne 7. 1. 2013 znějící na částku 2.500.000 Kč splatnou dne 17. 6. 2013, avšak půjčené finanční prostředky nevrátil a předmětnou částku si ponechal pro svoji vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti F. škodu ve výši 2.300.000 Kč, a až dodatečně v období od 21. 8. 2013 do 19. 9. 2014 postupně uhradil na bankovní účet č. XY, vedený u Air Bank, a.s., jehož majitelkou je L. B., nar. XY, celkovou částku 565.000 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak obviněný, jednak státní zástupkyně proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Proti výše označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. nebyl obviněný P. K. vzat do vazby.
5. Městský soud v Praze tedy rozhodoval znovu o odvolání obviněného P. K. usnesením ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, které postupem podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
6. Obviněný svým v pořadí druhým dovoláním podaným prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Horkého napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, a to v plném rozsahu. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (tj. odvolání obviněného ze dne 30. 6. 2020, odůvodněného dne 27. 7. 2020) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (tj. shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jakož i tím, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
7. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že je přesvědčen, že proces jeho předání z Velké Británie k trestnímu stíhání do České republiky byl proveden v příkrém rozporu s ustanoveními §193 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Z dikce §193 odst. 1 předmětného zákona vyplývá, že byl-li vydán příkaz k zadržení ... a nepodařilo-li se ji (danou osobu) ve lhůtě 6 měsíců od vydání příkazu … zadržet …, předseda senátu vydá bez zbytečného odkladu evropský zatýkací rozkaz; v přípravném řízení tak učiní soudce na návrh státního zástupce, který jej podá bez zbytečného odkladu po uplynutí téže lhůty. Příkaz k zadržení obviněného byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 21. 7. 2016. Evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) sp. zn. 0 Nt 12009/2016 Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 8. 8. 2016. Z ustanovení §197 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nicméně rovněž vyplývá, že soud odvolá EZR, jestliže byl odvolán příkaz k zadržení. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 4 shora uvedený příkaz k zadržení odvolal dne 16. 8. 2017, bylo následně povinností téhož soudu odvolat i EZR. Z obsahu spisu nicméně nijak nevyplývá, že by Obvodní soud pro Prahu 4 EZR odvolal, ačkoli tak učinit měl a mohl. V důsledku tohoto pochybení byl obviněný dne 22. 9. 2017 ve Velké Británii zadržen, aniž by pro to existoval jakýkoli právní podklad. Vzhledem k neoprávněnému vydání obviněného k trestnímu stíhání v této trestní věci do České republiky, je předmětné trestní řízení dosud postiženo závažnou procesní vadou.
8. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel v podrobno stech uvedl, že soudy nižších stupňů nebylo nijak prokázáno naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný neměl v úmyslu poškozenou společnost F., potažmo jejího jednatele R. B., poškodit, a to ani v úmyslu nepřímém, kdy opak ze strany orgánů činných v trestním řízení prokázán dosud nebyl. Společnost O., která si peněžní prostředky půjčovala, byla v té době ve velmi dobré finanční situaci, absentoval tak jakýkoli důvod, aby snad O. měla kdy v úmyslu peníze vylákat. Obviněný v té době byl pouze zaměstnancem O., což lze prokázat nahlédnutím do účetnictví této společnosti, kdy provedení tohoto důkazu obviněný Městskému soudu v Praze navrhl dne 22. 7. 2021. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nijak nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, uvedenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když vztah obviněného a poškozené společnosti byl a je vztahem pouze obchodní povahy, nikoli povahy trestní, k čemuž obviněný v plném rozsahu odkázal na bod IV. odůvodnění svého odvolání. Obviněný P. K. dále dovodil, že odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu podle §265s odst. 1 tr. ř., když Nejvyšší soud mu uložil, aby v novém řízení zejména vyslechnul obviněného, což se také stalo, přičemž obviněný v rámci svého výslechu konaného dne 22. 7. 2021 navrhl, aby si odvolací soud vyžádal předložení kompletního účetnictví společnosti O., jehož obsah, zejména pracovní smlouva dovolatele, potvrzuje a podporuje jeho obhajobu spočívající v tom, že byl v období před srpnem 2013 zaměstnancem O. Odvolací soud však návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl z důvodu, že je považuje za zcela nadbytečné a nemající žádný vliv na změnu skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Obviněný dále dovodil, že postupem odvolacího soudu, který nezjednal odstranění důvodných pochybností tím, že by doplnil dokazování návrhy dovolatele, došlo k nastolení extrémního nesouladu mezi právním posouzením skutku s učiněnými skutkovými závěry, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Důkazy navržené obviněným ve veřejném zasedání dne 22. 7. 2021 lze přitom podle jeho názoru považovat za tzv. důkazy opomenuté, kdy odvolací soud tento svůj postup ani dostatečně neodůvodnil. Dovolatel závěrem dovozuje, že tímto bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (tj. odvolání obviněného ze dne 30. 6. 2020, odůvodněného dne 27. 7. 2020) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jakož i tím, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmeně g) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.), opírá obviněný o argumenty, které jsou rozvedeny v předchozím odstavci.
10. Závěrem svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, v plném rozsahu, a následně ve věci sám rozhodl, nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017, a věc vrátil k projednání do přípravného řízení.
11. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. e), g) §265b odst. 1 tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout pouze podle písm. l) citovaného ustanovení. Stejně tak je patrno, že v rámci dovolacího důvodu podle písm. l) citovaného ustanovení neměl snad dovolatel na mysli nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí svého odvolání, když nikde v dalším textu netvrdí, že by se snad odvolací soud jeho odvoláním vůbec nezabýval.
12. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel ve svém nynějším dovolání poněkud modifikoval svou námitku založenou na mezinárodním prvku. Ve svém odvolání i v prvním dovolání namítal porušení zásady speciality. Pokud dovolatel dovozuje nepřípustnost svého trestního stíhání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jen z porušení právních předpisů při svém vydání z Velké Británie, pak tuto námitku uplatnil již ve svém předchozím dovolání a Nejvyšší soud již v odst. 23 odůvodnění svého usnesení ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021, označil tuto námitku za jednu z procesních námitek, které žádný dovolací důvod uplatnit nemohou. Dovolatelem tvrzená nepřípustnost trestního stíhání může vzejít toliko z důvodů výslovně uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř. Žádný z těchto důvodů dovolatel ani neoznačil. Podle státního zástupce je tak zřejmé jen tolik, že ani neodvolání příkazu k zadržení Obvodním soudem pro Prahu 4 samo o sobě žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
13. Pokud dovolatel nesouhlasí s tím, že skutek zjištěný soudy "byl nesprávně kvalifikován jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, třebaže o trestný čin nejde", potom dovolatel k této námitce neuvádí žádnou bližší argumentaci - neuvádí, proč k takovému závěru dospěl a jaké znaky předmětného trestného činu nejsou uvedeny v popisu skutku. K další námitce, spočívající v tom, že na straně dovolatele nebylo "nijak prokázáno naplnění subjektivní stránky" předmětného zločinu, podle státního zástupce se jedná o procesní námitku zaměřenou proti učiněným skutkovým zjištěním o dovolatelově zavinění. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že taková námitka sama o sobě zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takovou námitku však dovolatel neučinil a takovému nesouladu, tím méně extrémnímu, ani nic nenasvědčuje. Pokud se dovolatel domáhá užití §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že "vztah obžalovaného a poškozené společnosti" byl a je vztahem pouze obchodní povahy, nikoli povahy trestní" a že k tomu "v plném rozsahu odkazuje na bod IV. odůvodnění odvolání obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4", potom státní zástupce připomněl, že dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně" - viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Odkaz na jinde uvedenou argumentaci je tedy nepřípustný. Bez takové argumentace je ovšem odůvodnění této námitky nedostatečné a nezbývá než považovat dovolání v této části za sice odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněné.
14. K námitce obviněného, že odvolací soud nerespektoval závazný názor Nejvyššího soudu, státní zástupce uvedl, že dovolatel posuzuje předmětné usnesení Nejvyššího soudu nesprávně, a to ve dvou směrech. Předně se nejedná o otázku právního názoru, nýbrž o provedení úkonů a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podstatnější je, že Nejvyšší soud v odstavci 25 odůvodnění svého usnesení nařídil pouze "vyslechnout obviněného" a o věci rozhodnout po provedení tohoto výslechu a "případně dalších důkazů". Z užití daného termínu v uvedené souvislosti je zcela nesporné, že Nejvyšší soud provedení žádných dalších důkazů nenařídil a jejich provedení plně ponechal na úvaze odvolacího soudu. Navíc je zřejmé, že za jedinou vadu považoval Nejvyšší soud absenci opožděného výslechu dovolatele. Z pohledu dovolání je i zde podstatné, že tvrzená vada by mohla být nanejvýš vadou procesní neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu. Pokud dovolatel podotýká, že opomenutím jeho důkazních návrhů došlo k "extrémnímu nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry", taková námitka sice tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, avšak opět není doplněna žádnou argumentací, v čem spočívá nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku. Ani zde dovolatel neuvádí, jaké znaky předmětného trestného činu popis skutku postrádá. Dovolatel nakonec namítá existenci důkazů opomenutých. Odvolací soud však v dovolatelem citovaném odst. 25 odůvodnění napadeného usnesení odůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování nastalým důkazním stavem, který dříve velmi pečlivě popsal soud nalézací a na který odvolací soud odkázal v odst. 21 odůvodnění svého usnesení. Takové odůvodnění je nepochybně mnohem konkrétnější než tvrzení dovolatele, že nadbytečnost byla odůvodněna "vágně". Když je to právě samotný dovolatel, kdo ani nenaznačuje, které ze skutkových zjištění a do jaké míry by který z jím navržených důkazů byl schopen zpochybnit či vyvrátit. Dovolatel ani žádný z takových důkazů ve svém dovolání neoznačil. Odvolací soud tedy odůvodnil nadbytečnost dovolatelem navržených důkazů již učiněným skutkovým zjištěním, jehož důvody podrobně popsal v odůvodnění svého rozsudku soud nalézací. Nezbývá tak než uzavřít, že neprovedením navrženého dokazování nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu a dovolatelova námitka je tak procesní námitkou bez dovolacího významu.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním a námitka proti neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná - při nepřípustném odkazu na obsah odvolání zůstala neodůvodněna. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
19. Obviněný nejprve uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento důvod je naplněn tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. – srov. rozhodnutí pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.
20. Jelikož dovolatel namítal, že byl zadržen ve Velké Británii a neoprávněně vydán k trestnímu stíhání v České republice v důsledku procesní vady spočívající v tom, že soud prvního stupně po odvolání příkazu k zadržení včas neodvolal evropský zatýkací rozkaz, potom uplatnil procesní námitku, která není podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ani pod jakýkoliv jiný důvod vyjmenovaný v ustanovení §265b tr. ř. V případě obviněného P. K. nenastala postupem soudu prvního stupně žádná z okolností zakládajících nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že již ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že námitky procesní povahy, mj. i odvolání příkazu k zadržení Obvodním soudem pro Prahu 4, nenaplňují žádný ze zákonných důvodů dovolání předvídaných v §265b odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn, ani povinen se těmito námitkami zabývat (v podrobnostech srov. odst. 23. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021).
21. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom zásadně musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
24. Dovolatel namítal, že nebylo nijak prokázáno naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu poškozenou společnost F., potažmo jejího jednatele R. B., poškodit, a to ani v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že dovolatel fakticky uplatnil procesní námitku směřující proti skutkovým zjištěním svědčícím o jeho zavinění, jak byla prokázána a konstatována soudy nižších stupňů, když uvedl, že společnost O., která si peněžní prostředky půjčovala, byla v té době ve velmi dobré finanční situaci, absentoval tak jakýkoli důvod, aby snad O. měla kdy v úmyslu peníze vylákat, navíc obviněný v té době byl pouze zaměstnancem O., což lze prokázat nahlédnutím do účetnictví této společnosti. Nejvyšší soud má oproti tvrzení dovolatele za to, že soudy nižších stupňů bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že dovolatel v úmyslu získat peněžní prostředky, aniž by k tomu byl oprávněn, si jménem společnosti O., půjčil od poškozené společnosti F., zastoupené jednatelem R. B., finanční částku ve výši 2.300.000 Kč pod záminkou, že ji použije k investiční podnikatelské činnosti, konkrétně na nákup licencí HUP od společnosti MICROSOFT s.r.o., ačkoliv věděl, že žádné licence od společnosti MICROSOFT s.r.o. kupovat nebude, načež byla předmětná finanční částka připsána na bankovní účet společnosti O., přičemž tyto byly následně obratem vybrány v hotovosti, a následně podepsal uznání dluhu, ve kterém stvrdil, že půjčka bude uhrazena společností O. a současně ji zajistil podpisem směnky, avšak půjčené finanční prostředky nevrátil a předmětnou částku si ponechal pro svoji vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti F. škodu ve výši 2.300.000 Kč, a až dodatečně uhradil celkovou částku 565.000 Kč. S otázkou naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu se nalézací soud dostatečně vypořádal na str. 6 – 7 odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud poté potvrdil, že vina dovolatele byla bez jakýchkoliv pochybností prokázána, a to včetně subjektivní stránky, kdy v podrobnostech odkázal na závěry nalézacího soudu (srov. str. 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy neshledal námitku obviněného P. K., týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jako důvodnou.
25. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nijak nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, uvedenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když vztah obviněného a poškozené společnosti byl a je vztahem pouze obchodní povahy, nikoli povahy trestní, k čemuž obviněný v plném rozsahu odkázal na bod IV. odůvodnění svého odvolání. K této námitce Nejvyšší soud nejprve obecně poznamenává, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ultima ratio“). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. S odkazem na to považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť soudy zcela správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, které shledaly naplněnými v intenzitě, u níž již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle norem práva civilního. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané, se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a bylo v tomto případě namístě.
26. Obviněný P. K. rovněž namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu podle §265s odst. 1 tr. ř., když Nejvyšší soud mu uložil, aby v novém řízení zejména vyslechnul obviněného, což se také stalo, přičemž obviněný v rámci svého výslechu konaného dne 22. 7. 2021 navrhl, aby si odvolací soud vyžádal předložení kompletního účetnictví společnosti O., jehož obsah, zejména pracovní smlouva dovolatele, potvrzuje a podporuje jeho obhajobu spočívající v tom, že byl v období před srpnem 2013 zaměstnancem O. Odvolací soud však návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl z důvodu, že je považuje za zcela nadbytečné a nemající žádný vliv na změnu skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Důkazy navržené obviněným ve veřejném zasedání dne 22. 7. 2021 lze přitom podle jeho názoru považovat za tzv. důkazy opomenuté, kdy odvolací soud tento svůj postup ani dostatečně neodůvodnil. Dovolatel závěrem dovozuje, že tímto bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
27. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021, uložil, aby odvolací soud zejména vyslechl obviněného a umožnil mu tak plnohodnotnou realizaci ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a od něj odvozeného práva na obhajobu, s tím, že až po provedení tohoto důkazu (případně dalších důkazů) a následném zhodnocení jeho výpovědi v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. bude možné dovodit, že odvolací soud použil bezchybný procesní postup k objektivnímu zjištění všech důležitých okolností obviněnému za vinu kladeného činu (srov. odst. 25 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021). Odvolací soud doplnil dokazování výslechem obviněného P. K. (srov. odst. 17 – 19 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž jeho výpověď poté řádně vyhodnotil, a to v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy (srov. odst. 20 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z uvedených okolností tedy podle Nejvyššího soudu nijak nevyplývá, že by odvolací soud jednal v rozporu s tím, co mu bylo soudem dovolacím uloženo, když provedení případných dalších důkazů bylo ponecháno na úvaze odvolacího soudu.
28. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s tou částí argumentace dovolatele, v níž uváděl, že postupem odvolacího soudu, který nezjednal odstranění důvodných pochybností tím, že by doplnil dokazování návrhy dovolatele, došlo k nastolení extrémního nesouladu mezi právním posouzením skutku s učiněnými skutkovými závěry, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. III. ÚS 139/05, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, proč (z jakých důvodů) tak činí. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V projednávaném případě byla vina obviněného P. K. spolehlivě prokázána četnými důkazy, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, přičemž neprovedený důkaz, předložení kompletního účetnictví společnosti O., tak nelze ve světle důkazní situace považovat za nikterak podstatný. V dané věci lze totiž bez pochybností učinit závěr o vině obviněného na základě provedených důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec. Na závěrech soudů nižších stupňů, zejména soudu nalézacího, by tak nemohla ničeho změnit ani dovolatelem namítaná údajná vágnost odůvodnění odvolacího soudu, týkající se neprovedení dovolatelem navržených doplňujících důkazů. Nejvyšší soud nespatřuje pochybení v postupu odvolacího soudu, který po zhodnocení ve věci provedených důkazů zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, neboť je považoval za zcela nadbytečné a nemající žádný vliv na změnu skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem (srov. odst. 25 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Sama skutečnost, že odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům obviněného, ještě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces (jak se zřejmě obviněný domnívá). Ani tato námitka obviněného tedy nenaplnila zákonný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Obviněný v neposlední řadě namítal, že postupem odvolacího soudu, který nezjednal odstranění důvodných pochybností tím, že by doplnil dokazování návrhy dovolatele, došlo k nastolení extrémního nesouladu mezi právním posouzením skutku s učiněnými skutkovými závěry, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s touto částí argumentace obviněného P. K., a to z následujících důvodů. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
30. Obviněný P. K. podal své dovolání rovněž z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, a nebo je zde třetí okolnost, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud, jak bylo rozebráno shora, neshledal, že by dovolatelem uplatněné námitky naplňovaly jím deklarované dovolací důvody, konkrétně důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nelze hovořit ani o tom, že by jimi bylo zatíženo řízení předcházející napadenému rozhodnutí, ani že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
31. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného P. K. dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 61 To 515/2020, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
32. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu