ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.6.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 6/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2021 o dovolání vyžádaného S. K., nar. XY v XY, Ruská federace, státního příslušníka Ruské federace, trvale bytem XY, Mordvinská republika, v České republice fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu předběžné vazby ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 424/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání vyžádaného S. K. odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. Nt 424/2019, bylo rozhodnuto, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), je přípustné vydání S. K. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle článku 159 trestního zákoníku Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 24. 12. 2019, č. j. 81/3-533-2019, jež byly městským soudem ve výrokové části dotčeného usnesení podrobně specifikovány. Proti tomuto usnesení městského soudu podal vyžádaný S. K. stížnost, která však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 14 To 29/2020, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
2. Následně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 424/2019, rozhodnuto podle §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. za použití §71a tr. řádu o zamítnutí žádosti vyžádaného S. K. o propuštění z předběžné vazby na svobodu, a to za současného nepřijetí písemného slibu vyžádaného, záruky nabídnuté N. S., stejně jako dohledu probačního úředníka nabídnutých v náhradu vazby. Citovaným usnesením městského soudu byl podle §73 odst. 4 tr. řádu současně zamítnut návrh vyžádaného na zajištění výkonu elektronické kontroly plnění povinností v souvislosti s některým opatřením uvedeným v §73 odst. 1 tr. řádu.
3. Proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně podal vyžádaný S. K. stížnost, která však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Vyžádaný S. K. s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku, výslovně podávaném z procesní opatrnosti, přitom odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože si je vědom, že trestní řád podání dovolání v dané situaci výslovně neumožňuje. Na podporu svého názoru přitom odkázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. II. ÚS 855/08) a Nejvyššího soudu (zejména sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a sp. zn. 3 Tdo 992/2016), na základě kterých přijal Nejvyšší soud za své nevykládat dovolací důvody příliš formalisticky a restriktivně, když v rámci interpretace daného dovolacího důvodu je dle vyžádaného třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu, jež však byla v jeho případě porušena.
5. V úvodu svého dovolání vyžádaný namítá, že odůvodnění rozhodnutí o zadržení jeho osoby, jež obavu z jeho útěku staví toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území státu, kde je stíhán, vyhýbá trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné, neboť napadená rozhodnutí nejenže odůvodňují předběžnou vazbu jeho osoby pouhou obavou z útěku, nýbrž tak činí zcela svévolně, když ve svých odůvodněních účelově přehlížejí jeho tvrzení a jím předložené důkazy. Byť jsou soudy povinny nad rámec pouhého uvedení důvodů zadržení tyto ještě blíže objasnit a v každém konkrétním případě doložit konkrétním odůvodněním, v nyní posuzované věci na tuto svoji povinnost příslušné soudy dle vyžádaného zcela rezignovaly, když bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu pouze opakují paušální důvody, které by bylo možné bez dalšího aplikovat na kterýkoliv jiný obdobný případ s mezinárodním prvkem, přičemž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva (jíž blíže cituje) žádným jednáním jeho osoby další trvání předběžné vazby neodůvodňují. V této věci rozhodující soudy dle vyžádaného dostatečným způsobem neposoudily veškeré jim známé okolnosti případu, když nejenže má vyžádaný v České republice dostatečné zázemí, ale současně nemá ani důvod v současné době z České republiky prchat, jelikož by si tímto v budoucnu pouze přitížil. Vydání jeho osoby do cizího státu nelze ke dni podání dovolání dle jeho tvrzení označit za vysoce pravděpodobné, jak to bez dalšího činí obecné soudy, v důsledku čehož se dle vyžádaného jedná o projev svévole rozhodujících soudů, ježto takovýto závěr okolnosti jeho případu nikterak neodůvodňují.
6. Dle vyžádaného nelze považovat za pravdivé ani vyjádření obecných soudů, že v odůvodnění svých rozhodnutí respektovaly doktrínu zesílených důvodů, kterak to v obdobných věcech vyžaduje Ústavní soud, když zcela ignorovaly konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je třeba důsledně odlišovat účel vydání do dožadujícího státu, tedy to, zda je osoba vyžádána teprve za účelem vedení trestního řízení či naopak již za účelem výkonu pravomocného rozsudku. V případě dovolatele se přitom jedná o první variantu, přičemž obecné soudy nejenže zcela ignorují princip presumpce neviny, ale pokračujícím zdržením jeho osoby výrazně snižují možnosti jeho obrany ve vedeném trestním řízení. Podle dovolatele nelze souhlasit s názorem vrchního soudu vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, dle kterého není závěr o hrozbě vysokého trestu pouze hypotetickou úvahou, neboť takovýto závěr není, s ohledem na poskytnuté odůvodnění, dle dovolatele ničím jiným, než právě svévolnou hypotetickou úvahou rozhodujícího soudu. Podle dovolatele nelze předběžnou vazbu jeho osoby za situace, kdy příslušným orgánům České republiky nebyly zaslány doklady požadované mezinárodními smlouvami, respektive byly zaslány podklady, které byly v Ruské federaci pravomocně prohlášeny za nezákonné a porušující právo vyžádaného na obhajobu, považovat za vazbu zákonnou.
7. V neposlední řadě dovolatel vyjádřil přesvědčení, že s přihlédnutím ke všem okolnostem jeho případu jsou dány důvody pro jeho propuštění z předběžné vazby na svobodu, a to i za případného schválení alternativních zajišťovacích institutů, pročež považuje zásah do své osobní svobody v podobě trvání předběžné vazby za zcela nepřiměřený. Současně dovolatel namítá, že v napadených rozhodnutích nižších soudů zcela chybí jakékoliv konkrétní odůvodnění odmítnutí elektronického monitoringu jako jedné z nejvýznamnějších alternativ k předběžné vazbě. Dle vyžádaného nelze souhlasit ani s odmítnutím dalších jím nabízených zajišťovacích institutů představujících alternativu k předběžné vazbě, a to s ohledem na skutečnost, že jediným důvodem pro zadržení jeho osoby je obava z jeho útěku. Jestliže vyžádaný v rámci svých možností nabídl maximální možné záruky, které lze v souladu s českým právním řádem poskytnout, aby rozhodující orgány ubezpečil o tom, že bude v případě potřeby dostupný, pak byly orgány rozhodující o předběžné vazbě povinny jej propustit na svobodu.
8. Závěrem pak vyžádaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, stejně jako jemu předcházející, obsahově navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 424/2019.
9. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 NZO 1058/2020-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž argumentuje tím, že dovolání vyžádaného směřuje proti usnesení, jímž byla soudem druhého stupně zamítnuta stížnost vyžádaného proti usnesení soudu prvního stupně, jenž rozhodl o žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby na svobodu, tedy proti rozhodnutí, které není uvedeno v taxativním výčtu rozhodnutí v §265a odst. 2 tr. řádu, proti kterým lze dovolání podat, tzn. že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a dovolání proti němu není přípustné. Pakliže vykázaný v souvislosti s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odkázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, státní zástupce k těmto konstatuje, že se vesměs nezabývala otázkou přípustnosti mimořádného opravného prostředku, nýbrž jeho důvodností. Fakticky se tedy jednalo o posouzení toho, zda dovolání, kterým obviněný reálně napadl některé z rozhodnutí vymezených v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu (pročež se jednalo o dovolání přípustné), bylo podáno z důvodu, který je uveden v §265b tr. řádu či nikoli.
10. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyžádaného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl, neboť je nepřípustné.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Takovými rozhodnutími jsou:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
12. Z výše uvedeného zákonného vymezení je tak zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat zákonem stanovené podmínky, a to kumulativně. Předně se musí jednat o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém svém obsahu v řízení před soudem druhého stupně. Současně se musí jednat o takové rozhodnutí soudu, proti němuž zákon podání dovolání výslovně připouští.
13. Jelikož je výčet rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné, obsažený v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, výčtem taxativním, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří.
14. Za tohoto stavu tak nelze usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 14 To 71/2019, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost vyžádaného S. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 424/2019, jímž bylo podle §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. za použití §71a tr. řádu rozhodnuto o zamítnutí žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby na svobodu za současného nepřijetí písemného slibu vyžádaného, záruky nabídnuté N. S., stejně jako dohledu probačního úředníka nabídnutých v náhradu vazby, včetně zamítnutí návrhu vyžádaného na zajištění výkonu elektronické kontroly plnění povinností v souvislosti s některým opatřením uvedeným v §73 odst. 1 tr. řádu, považovat za rozhodnutí ve věci samé, neboť citovaným rozhodnutím soudu České republiky byla posuzována toliko otázka splnění zákonných podmínek stanovených zákonem č. 104/2013 Sb. (ustanovení §94 odst. 2) ve spojení s trestním řádem (§71a tr. řádu) pro případné propuštění vyžádaného z předběžné vazby na základě jím podané žádosti, včetně posouzení možnosti nahrazení této vazby některým z alternativních opatření ve smyslu §73 tr. řádu, a to v rámci řízení o vydání vyžádané osoby z území České republiky k trestnímu stíhání do cizího státu, aniž by tímto soudem bylo meritorně rozhodováno o uznání vyžádaného vinným či o uložení trestu nebo ochranného opatření, popř. o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání či o postoupení věci jinému orgánu. V případě vyžádaného S. K. tak nelze rozhodnutí činěné soudy České republiky o otázce držení jeho osoby v předběžné vazbě v rámci vedeného extradičního řízení (tj. v souvislosti s řízením o vydání jeho osoby k trestnímu stíhání do Ruské federace) podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí činěných tuzemskými soudy podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, jejichž vydání je zákonným předpokladem přípustnosti dovolání.
15. V tomto ohledu je přitom třeba kategoricky odmítnout vyžádaným S. K. prezentovaný extenzivní výklad zákonných podmínek přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku s tím, že dovolací důvody nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně, když v rámci interpretace konkrétního dovolacího důvodu je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu, neboť takovýto výklad je ve vztahu k vymezení podmínek ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu (v duchu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) zcela nepřípustný. Pakliže dovolatel v tomto ohledu odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a sp. zn. 3 Tdo 992/2016), pak je namístě, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, připomenout, že se tato rozhodnutí zásadně nezabývala řešením otázky přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku ve vztahu k jiným rozhodnutím, než jsou uvedena v §265a odst. 2 tr. řádu, nýbrž se primárně zabývala otázkou důvodnosti podaných dovolání. V dovolatelem odkazovaných případech se tedy jednalo o posouzení toho, zda dovolání, jimiž obvinění reálně napadli některá z rozhodnutí uvedených v taxativním výčtu obsaženém v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu (tzn. že se jednalo o dovolání přípustná), současně odpovídala některému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l), odst. 2 tr. řádu.
16. Rovněž Ústavní soud se v dovolatelem citovaných rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. II. ÚS 855/08) zabýval otázkou restriktivního výkladu důvodnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu, nikoli otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §265a tr. řádu, v návaznosti na což opakovaně konstatoval, že ani řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Při jejich výkladu si přitom musí být dovolací soud vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, a judikaturu tam uvedenou). Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu (tedy nikoli podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 a 2 tr. řádu) je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy). K tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08.
17. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vyžádaným S. K. podané dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu, pročež postupoval podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
18. Jelikož nebylo vyžádaným S. K. podané dovolání shledáno přípustným ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. řádu, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním vyžádaného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu