ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.1.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 1/2021-2548
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 stížnost obviněného J. K. , nar. XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 3 To 103/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. K. zamítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Napadeným usnesením ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 3 To 103/2020, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se obviněný J. K. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný J. K. včas vlastnoručně psanou stížnost, v níž namítl, že napadené usnesení trpí vadami, když Vrchní soud v Olomouci se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o důvodech prodloužení vazby, přičemž důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. již u něj není dán. Obviněný se též vyjádřil ke své nepřítomnosti u vazebních zasedání, které se v jeho věci konaly, s tím, že psychický stav mu nedovoloval vyjádřit se osobně. Za zásadní pro rozhodování o dalším trvání vazby považuje zejména okolnosti, za kterých byl stíhaný trestný čin spáchán, poukázal na motiv svého činu a na vzájemný vztah se spoluobviněnou. K jednání, pro nějž je vazebně stíhán, se bezvýhradně doznal již v přípravném řízení a následně bez výhrad spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, napomáhal s objasňováním trestného činu, čímž v žádném případě nezatěžoval trestní řízení nadbytečnými důkazy či jinými průtahy, a přispěl tak k efektivnosti a hospodárnosti řízení.
3. Obviněný konstatoval, že u něj nejsou dány důvody trvání vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Od počátku je stíhán vazebně pro obavu z útěku či skrývání, a to zejména proto, že doposud nepřišel s jedinou zárukou, která by mohla vazbu nahradit. Dále uvedl, že může nabídnout záruky za vazbu a je schopen se striktně držet daných zásad. Po celou dobu trestního stíhání se o něj jemu nejbližší osoby zajímají a starají se o něj, stále je s nimi v kontaktu. Po případném propuštění z vazby by se zdržoval doma u rodičů.
4. Dále zdůraznil, že nikdy nezneužíval drogy či alkohol, a poukázal na své chování ve výkonu vazby a aktivitu v různých činnostech, kdy za celou dobu pobytu ve vazbě nespáchal jediný prohřešek, a absolvoval mnoho smysluplných programů. Podle predikce soudní znalkyně je u něj možná resocializace.
5. Neztotožnil se s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že v jeho případě není možné vazbu nahradit dohledem probačního úředníka či některým jiným zákonem předpokládaným způsobem, když v případě rovněž nepravomocně odsouzené spoluobviněné nahrazení vazby bylo možné. Nesouhlasí s vyjádřením Vrchního soudu v Olomouci, že nahrazení vazby některým z jiných procesních institutů vylučuje především mimořádně vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání, kterého se měl dopustit, a také vysoká intenzita, s níž jsou u něj dovozovány důvody vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Tento názor nepovažuje za objektivní. Spáchání činu přisuzuje mimo jiné své zamilovanosti, závislosti, zoufalosti a slabosti pro ženy. Má za to, že není pro společnost škodlivý, fyzicky nikdy nikomu neublížil. V životě spáchal pouze pár deliktů, a proto nemá v úmyslu nikam utíkat.
6. Poslední stížnostní výtka je směřována vůči názoru Vrchního soudu v Olomouci, že by jeho propuštěním z vazby mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. u něj není dán, neboť od počátku trestního stíhání spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a k věci vypověděl vše podstatné. Nemá proto důvod k tomu, aby uprchl nebo se skrýval.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho stížnosti a propustil jej z vazby.
8. Nejvyšší soud v souladu s revizním principem přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy jeho správnost, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného J. K. není důvodná.
9. Pokud jde o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého spisového materiálu předně konstatuje, že ve vztahu k obviněnému J. K. byla dodržena patřičná zákonná ustanovení upravující jak periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. ř.), tak i ustanovení o nejdéle přípustné délce doby trvání vazby /§72a odst. 1 písm. d) tr. ř./.
10. Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 1 T 14/2018, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, za což mu byl uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, pročež se daná věc v současné době nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Olomouci.
11. Ze spisového materiálu se rovněž podává, že obviněný J. K. byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 70 Nt 3559/2017, vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. V průběhu řízení bylo opakovaně rozhodováno o jeho vazbě a naposledy bylo o dalším trvání vazby rozhodnuto Krajským soudem v Brně dne 7. 10. 2020. V nyní posuzovaném rozhodnutí vrchní soud odůvodnil další trvání útěkové vazby zejména vzhledem ke skutečnosti, že obviněný je stíhán pro jeden z nejzávažnějších trestných činů, přičemž mu byl, byť nepravomocně, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, a že nadto není k místu, kde se zdržoval před omezením osobní svobody, vázán ani osobními, ani pracovními či jinými vazbami.
12. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že v daném stadiu trestního řízení byly shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a je i nadále dáno důvodné podezření, že jej spáchal obviněný, který byl za předmětnou trestnou činnost nepravomocně odsouzen k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud souhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, že již výše uvedené skutečnosti v souhrnu zakládají obavu, že by se obviněný J. K. v případě propuštění z vazby na svobodu mohl skrývat, případně by mohl uprchnout, aby se tak vyhýbal trestnímu stíhání, zejména když nelze pominout, a to i při respektování principu presumpce neviny , že mu byl soudem prvního stupně nepravomocně uložen výrazný nepodmíněný trest odnětí svobody.
13. Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V posuzovaném případě byl obviněnému nepravomocně uložen trest odnětí svobody v délce šestnácti let, tudíž již výše takového trestu dostatečně odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, resp. skrývání se před trestním stíháním, potažmo uloženým trestem.
14. Byl-li obviněnému, byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny, se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikaturních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
15. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení dostatečně vymezil důvody pro ponechání obviněného ve vazbě a jasně a srozumitelně, byť stručně, vyložil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. V napadeném usnesení rovněž vrchní soud uvedl, že na základě svých zjištění je vazba adekvátním zajišťovacím opatřením a nepřichází v úvahu její nahrazení některým jiným způsobem. Nejvyšší soud neshledal důvod se od tohoto posouzení odchýlit, když obviněný J. K. navíc v rámci rozhodování o ponechání ve vazbě nepředložil žádné konkrétní nabídky záruk, které by případně mohly nahradit vazbu, ač ve své stížnosti proklamoval, že takové záruky může předložit.
16. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 3 To 103/2020, a proto stížnost obviněného J. K. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu