ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1506.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1506/2021-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Strongwest, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí č. 1544, identifikační číslo osoby 27529614, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému P. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Čelakovského sady č. 433/10, pro 186 613,49 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 6924/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2020, č. j. 84 Co 166/2020-161, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 6. března 2020, č. j. 31 EXE 6924/2016-142, k návrhu povinného zastavil exekuci vedenou u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 7588/16, a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce.
Povinný svůj návrh na zastavení exekuce odůvodnil jednak tím, že exekuční titul, jímž je v projednávané věci rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 26. listopadu 2015, č. j. Sw 91/15-10 (dále též jen „rozhodčí nález“), není vykonatelný, protože mu nebyl doručen, a poté svůj návrh doplnil o další námitku spočívající v tom, že rozhodčí doložka, ze které rozhodce odvozoval svou pravomoc vydat rozhodčí nález, je neplatná, neboť obsahovala netransparentní výběr rozhodců. Povinný též uvedl, že Smlouva o obchodním zastoupení, jež byla uzavřena dne 1. ledna 2011
(dále též jen „Smlouva o obchodním zastoupení“) mezi společností P. F., (dále též jen „právní předchůdkyní oprávněné“) a povinným, a jež obsahuje dle povinného neplatnou rozhodčí doložku, byla podepsána toliko jedním jednatelem předchůdkyně oprávněné, ač dle výpisu z obchodního rejstříku se podepisování za uvedenou společnost dělo tak, že k obchodní firmě připojí podpis společně dva jednatelé společnosti. Smlouva o obchodním zastoupení tak podle povinného nebyla platně uzavřena.
Ve vztahu k namítanému netransparentnímu výběru rozhodce dospěl soud prvního stupně k závěru, že i přes částečnou neplatnost ujednání o určení rozhodců je rozhodčí doložka platná, jelikož rozhodčí nález vydal rozhodce v rozhodčí doložce výslovně jmenovaný. Jako účelovou soud vyhodnotil námitku povinného ohledně nedoručení rozhodčího nálezu, neboť z dokazování vyplynulo, že si povinný rozhodčí nález osobně převzal. Soud se dále zabýval tvrzením povinného, že Smlouva o obchodním zastoupení nebyla platně uzavřena a vyšel ze zjištění, že v obchodním rejstříku bylo ke dni 1. září 2011 zapsáno, že předchůdkyně oprávněné má tři jednatele a že jednatelé jednají za společnost každý samostatně, avšak podepisování za společnost se děje tak, že k obchodní firmě připojí svůj podpis společně dva jednatelé. Smlouvu o obchodním zastoupení však podepsal jménem společnosti pouze jeden z jejích tehdejších jednatelů. Na základě uvedeného soud uzavřel, že vzhledem k absenci podpisu dalšího z jednatelů předchůdkyně oprávněné k uzavření Smlouvy o obchodním zastoupení vůbec nedošlo, neboť takový projev vůle nelze považovat za projev vůle této společnosti. Jelikož rozhodčí doložka, jež měla založit pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, byla integrální součástí smlouvy, nemohlo z téhož důvodu dojít ani k založení pravomoci tohoto rozhodce, tímto rozhodcem vydaný rozhodčí nález nemůže být způsobilým exekučním titulem, a exekuci je proto třeba jako nepřípustnou zastavit.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. září 2020, č. j. 84 Co 166/2020-161, k odvolání oprávněné změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně transparentnosti výběru rozhodce a doručení rozhodčího nálezu, zaujal však odlišný názor při posouzení námitky nezpůsobilosti exekučního titulu z důvodu neplatnosti Smlouvy o obchodním zastoupení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani případná neplatnost Smlouvy o obchodním zastoupení nezpůsobuje neplatnost rozhodčí doložky, protože rozhodčí doložka je samostatným ujednání a její platnost, či neplatnost je tak nutné posuzovat nezávisle a bez ohledu na případnou neplatnost smlouvy hlavní. Za podstatné však odvolací soud považoval to, že v daném případě mohla neplatnost Smlouvy o obchodním zastoupení namítat pouze oprávněná jakožto právní nástupkyně původní oprávněné. Pouze právnická osoba, za kterou jednala osoba, jenž k takovému jednání neměla oprávnění (např. právě z důvodu nedodržení způsobu jednání statutárního orgánu), má totiž právo namítat, že tímto právním úkonem není z důvodu nedostatku oprávnění jednající osoby vázána. Jelikož však v projednávané věci námitku neplatnosti Smlouvy o obchodním zastoupení z uvedeného důvodu vznesl povinný, jeho argumentaci nelze přisvědčit, a návrh na zastavení exekuce tak není důvodný.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to zda mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné došlo k platnému uzavření Smlouvy o obchodním zastoupení či nikoli. V této souvislosti dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, podle kterého jedná-li někdo za právnickou osobu, aniž by k tomu měl oprávnění (nedodržení způsobu jednání statutárního orgánu), o právní úkon (resp. právní jednání) právnické osoby se nejedná a nezavazuje ji. Důsledkem proto není neplatnost relativní či absolutní, ale takový úkon nelze právnické osobě přičítat vůbec, jde o úkon nicotný. Pokud je tedy Smlouva o obchodním zastoupení úkonem nicotným, k čemu dospěl i odvolací soud, nelze v návaznosti na to užít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 22. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, podle něhož pouze právnická osoba, jejímž jménem bylo jednáno, má právo namítat, že tímto právním úkonem není vázána z důvodu nedostatku oprávnění jednající osoby. Dovolatel tvrdí, že není v uvedeném rozhodnutí rozlišováno, zda došlo k překročení jednatelského oprávnění, nebo nedodržení způsobu jednání za společnost, čímž je opomíjena skutečnost, že pokud jde o právní úkon nicotný, je naprosto nepřípustné, aby se této nicotnosti musel někdo dovolávat, či že by se jí dokonce mohla dovolávat pouze jedna strana. Závěr o tom, že je to pouze právnická osoba,
která může namítat nevázanost úkonem z důvodu nedostatku oprávnění jednající osoby, tak podle dovolatele nelze v projednávaném případě aplikovat, protože zde nedošlo k překročení jednatelského oprávnění, nýbrž k tomu, že právnická osoba svoji vůli vůbec neprojevila, nelze jej tedy dodatečně schválit, či jinak uvedenou vadu zhojit.
Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to otázky hmotněprávního či procesněprávního charakteru rozhodčí doložky. Povinný je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že rozhodčí doložka je svou povahou smlouvou hmotněprávní, protože je ze své podstaty projevem vůle stran přenést rozhodování o případných sporech na nezávislého rozhodce a předchází tak samotnému rozhodčímu řízení. Ustanovení procesního práva na ní nelze aplikovat a k jejímu platnému uzavření je nutno zachovat jednání za právnickou osobu v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Nicotnost Smlouvy o obchodním zastoupení se proto vztahuje i na rozhodčí doložku.
Dovolatel dále namítal, že Smlouva o obchodním zastoupení obsahovala rozhodčí doložku, na kterou bylo judikaturou dovolacího soudu nahlíženo jako na absolutně neplatnou z důvodu netransparentního určení rozhodce. Dovolací soud by měl dle dovolatele rovněž „přihlédnout ke specifickým skutkovým okolnostem případu“, jako je například skutečnost, že rozhodčí nález mu nebyl vůbec doručen. Jako vadu řízení dovolatele uvedl, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože dospěl ke zcela jinému závěru než soud prvního stupně, a tato mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2020, č. j. 84 Co 166/2020-161, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť vzhledem k nepříznivé finanční situaci oprávněné hrozí povinnému neprodleným provedením exekuce vznik závažné újmy.
Oprávněná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017
(viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Exekučním titulem je v projednávané věci rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem dne 26. listopadu 2015, č. j. Sw 91/15-10, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 186 613,49 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 22. února 2014 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,2% z dlužné částky 186 613,49 Kč za každý den trvání prodlení s její úhradou od 22. února 2014 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 47 644,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodce svoji pravomoc odvozoval na základě rozhodčí doložky, jež byla součástí Smlouvy o obchodním zastoupení, uzavřené dne 1. ledna 2011 mezi povinným a původní oprávněnou, jenž jménem oprávněné podepsal J. M. jako jeden z jejích jednatelů.
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzením dovolatele, že mezi ním a právní předchůdkyní oprávněné nedošlo k platnému uzavření Smlouvy o obchodním zastoupení, přičemž této nicotnosti se podle dovolatele nemusí nikdo dovolávat a vztahuje
se i na rozhodčí doložku. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně poukázal na to, že následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění (nehledě na to, zda se jednalo o zákonné či smluvní zastoupení či přímé jednání právnické osoby), není absolutní či relativní neplatnost, nýbrž to, že takto učiněný právní úkon osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji. K tomuto závěru již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl při řešení následků nedodržení stanoveného způsobu jednání statutárního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009), při řešení následků překročení zmocnění na základě plné moci, případně při jednání bez plné moci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod č. 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 49/2008“) a rovněž i při řešení překročení zmocnění v případě zákonného zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004).
Dále dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci (příp. schválit jednání nezmocněné osoby) svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud také ve vztahu k překročení zmocnění v případě zákonného zastoupení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004), podle kterého nedovolala-li se žalovaná, tedy osoba, které svědčí právo ochrany podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., tohoto práva, je uzavřenou smlouvou vázána, stejně jako žalobce, kterému právo namítat, že mu z uzavřené smlouvy nevznikla práva a povinnosti, uvedené ustanovení nepřiznává. Uvedené závěry, že právo uplatnit výhradu nevázanosti úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí pouze osobě, za kterou byl tento úkon učiněn, jsou podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, a ze dne 20. září 2017,
sp. zn. 23 Cdo 3810/2017, použitelné ve vztahu ke všem způsobům jednání za jiného – při zastoupení zákonném, smluvním, při jednání nezmocněné osoby – a rovněž v případě nedodržení stanoveného způsobu jednání statutárního orgánu (zde nejde v rámci právní úpravy obchodního zákoníku o jednání za jiného, nýbrž o přímé jednání právnické osoby; důsledky nedodržení stanoveného způsobu jednání jsou ovšem obdobné jako v případě překročení zmocnění zástupce – viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci byla Smlouva o obchodním zastoupení podepsaná pouze jedním jednatelem právní předchůdkyně oprávněné, přestože v obchodním rejstříku bylo v rozhodné době zapsáno, že jednatelé sice jednají za společnost samostatně, avšak při podepisování za společnost připojí k obchodní firmě svůj podpis společně dva jednatelé. Lze tak uzavřít, že při uzavření Smlouvy o obchodním zastoupení nebyl na straně právní předchůdkyně oprávněné dodržen stanovený způsob jednání statutárního orgánu a vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit dovolatelovu tvrzení, že se jedná o právní otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a rovněž ani tvrzení, že se výše uvedené závěry na projednávanou věc nevztahují. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že není na místě zabývat se otázkou platnosti Smlouvy o obchodním zastoupení, jakož i v ní sjednanou rozhodčí doložkou, protože pouze osoba, za kterou bylo jednáno (a kterou je v projednávané věci oprávněná), má právo dovolat se toho, že není zavázána právním úkonem z důvodu, že jednající osoba k tomu neměla oprávnění. Jelikož oprávněná tento projev vůle nerozporovala, je v posuzovaném případě nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu, resp. rozhodčí doložku, jež je součástí této smlouvy, jako na právní úkon, který obě strany zavazuje.
Dovolatel dále namítal netransparentnost určení rozhodce. Ze spisu vyplývá, že dle rozhodčí doložky je k řešení sporů ze Smlouvy o obchodním zastoupení příslušný vždy kterýkoli rozhodce z osmi uvedených v závislosti na tom, komu bude doručen návrh na zahájení rozhodčího řízení, avšak vedle toho rozhodčí doložka stanovila pro případ, kdy žádný z uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, náhradní způsob určení rozhodce spočívající v tom, že jediný rozhodce bude určen právní předchůdkyní oprávněné ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že rozhodčí doložka netrpí deficitem neplatnosti, neboť rozhodčí nález byl vydán rozhodcem výslovně jmenovaným v rozhodčí doložce. Dovolací soud má za to, že soudy se zcela řídily závěrem uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/2018, podle kterého částečná neplatnost ujednání o určení rozhodců nevnáší tak značnou nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, že by kvůli tomu musela být rozhodčí doložka sankcionována neplatností jako celek, ale že je naopak třeba zaujmout takové stanovisko, podle něhož bude vůle stran chráněna v maximální možné míře. Postupu odvolacího soudu tak nelze v daném ohledu nic vytknout.
Jde-li o námitku dovolatele ohledně nedoručení rozhodčího nálezu a dalších skutkových okolností, dovolací soud uvádí, že dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, čímž ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, a netvrdí tak skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, které by závisely na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Kritika hodnocení konkrétních důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů nemůže bez dalšího založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a samotné hodnocení důkazů
nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud nadto dodává, že konkrétně s námitkou nedoručení rozhodčího nálezu se podrobně vypořádal i soud prvního stupně v rámci svého dokazování. Dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatele směřující do vad řízení. Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod. Vytýkal-li tak dovolatel odvolacímu soudu, že rozhodl bez nařízení jednání, uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu