ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2582.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2582/2021-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného A. U. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Andreou Novosadovou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, Hybešova č. 2378/17, proti povinné obci Prštice se sídlem obecního úřadu v Pršticích, Hlavní č. 1, identifikační číslo osoby 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova č. 103/2, pro poskytnutí informací, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 EXE 77/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2021, č. j. 26 Co 208/2020-95, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 26 Co 208/2020-95, potvrdil usnesení Okresního soudu Brno- venkov ze dne 28. 5. 2020, č. j. 19 EXE 77/2019-61, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné ze dne 21. 3. 2019 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
a. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Těmto požadavkům dovolatelka, ač zastoupena advokátem, nedostála. Dovolatelka k požadavku přípustnosti dovolání uvedla, že „otázkou hmotného a procesního práva, kterou je nutno vyřešit a která viz judikatorní odkazy soudů obou stupňů by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je ta, zdali právě v případě povinné, kdy nebyla účastna na nalézacím řízení, neboť jí nebylo pochybením nalézacího soudu přiznáno řádné procesní postavení v takovém nalézacím řízení a současně tak nemohla povinná bez své viny uplatnit veškeré námitky, by bylo možné uplatnit důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“ Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že podle mínění dovolatelky by dovolací soud měl právní otázku posoudit jinak než soud odvolací. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení ze dne 21. 1 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedla.
7. Nadto dovolací soud dodává, že povinná sice namítá, že nebyla účastníkem nalézacího řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (tedy řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 A 160/2016), pomíjí však, že byla orgánem, který se řízení zúčastnil jako orgán moci veřejné, který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Z tohoto důvodu jí bylo možné ze strany správního soudu uložit podle §69 soudního řádu správního, resp. §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2019, danou povinnost (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015-44, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je možno ohledně vymezení účastníků řízení vnímat ve vztahu k §69 soudního řádu správního jako určitý lex specialis). Námitku povinné, že nebyla účastníkem řízení, v němž jí byla uložena povinnost, nelze vyhodnotit jako porušení jejích účastnických práv (ani práva na spravedlivý proces) právě proto, že ve správním řízení vystupovala jako veřejnoprávní orgán rozhodující v prvním stupni. Za takových okolností je zákonná konstrukce v §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2019, umožňující správnímu soudu uložení povinnosti k poskytnutí informace orgánu, jenž o žádosti o poskytnutí informace (zamítavě) rozhodoval v prvním stupni, přiléhavá a logická, když ji nelze popřít tím, že v nalézacím řízení před civilními soudy je osoba, jíž má být povinnost uložena, účastníkem řízení s přímým právem se k věci vyjádřit. Podstata řízení podle soudního řádu správního je však jiná, plynoucí z postavení povinné jako orgánu veřejného práva (srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že „ procesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno vykládat takovým způsobem, aby byly účinné v praxi“ ).
8. Dodává se rovněž, že již dříve ustálená judikatura dovolacího soudu dovodila, že k případnému splnění povinnosti před vydáním exekučního titulu nelze přihlédnout [srov. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a dále např. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
9. Vzhledem k tomu, že dovolání povinné není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu nezabýval.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu