ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3743.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3743/2020-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. R. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy č. 177, proti povinnému J. R. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 27, pro výživné, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 EXE 2717/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2020, č. j. 20 Co 74/2020-31, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2020, č. j. 20 Co 74/2020-31, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 1. 2020, č. j. 20 EXE 2717/2019-18, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 14632/19 v rozsahu exekučního příkazu ze dne 14. 8. 2019, č. j. 067 EX 14632/19-16.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání.
Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezuje způsobilý důvod.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátem, nedostál. Dovolatel k požadavku přípustnosti dovolání uvedl, že „podle jeho názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Tato právní otázka spočívá v posouzení aplikace §71a odst. 1, 4 exekučního řádu na případ.“ Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že podle mínění dovolatele by dovolací soud měl právní otázku posoudit jinak než soud odvolací. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení ze dne 21. 1 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedl. Nadto dovolací soud dodává, že z dovolání není zřejmé, jaký právní názor dovolatel odvolacímu soudu vytýká (a nevymezuje tak řádně ani důvod dovolaní v souladu s §241a o. s. ř.), když vznáší pouze námitky proti znění ustanovení §71a zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“). Dovolatelem rozporovanou právní úpravu ustanovení §71a ex. řádu, která má poskytovat ochranu nejen nezletilým dětem, ale i zletilým dětem do 26 let věku, které se soustavně připravují studiem na své budoucí povolání, nelze pokládat za neracionální a neústavní, neboť poskytování zvýšené ochrany je nezbytné i v těchto případech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18).
Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu