ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3485.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3485/2019-172
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem ve Praze 1 - Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8, o 48 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 84/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 30 Co 367/2018-140, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2018 č. j. 39 C 84/2017-95 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 6. 2017 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 48 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z 24 měsíčních částek po 2 000 Kč postupně nabíhajících od 15. 7. 2014 do 15. 6. 2016 až do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 1. 2. 2001 je zaměstnankyní „UK - Fakulty XY“, kde od 1. 7. 2014 pracuje jako odborná asistentka (akademická pracovnice) na katedře XY. Mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 byla žalobkyni od 1. 1. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a „osobní příplatek“ ve výši 2 000 Kč, mzdovým výměrem ze dne 21. 5. 2014 jí byla od 1. 6. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a mzdovým výměrem ze dne 1. 7. 2014 od stejného dne tarifní mzda 22 500 Kč. „Osobní příplatek“ byl tedy žalobkyni od 1. 6. 2014 „odejmut“, aniž k tomu byly splněny podmínky spočívající ve zhoršení výsledků její pracovní činnosti, které by odnětí „osobního příplatku“ vyžadovalo; žalovaná nerespektovala ani vnitřní mzdový předpis „FTVS UK“, který pro případ odnětí „osobního příplatku“ předpokládá provedení hodnocení zaměstnance, kterému má být „osobní příplatek“ odebrán, a projednání tohoto hodnocení se zaměstnancem. Z tohoto důvodu žalobkyně namítala nerovné zacházení ve srovnání s jinými zaměstnanci ve srovnatelném postavení a diskriminaci z důvodu vzdělání.
Žalovaná se podané žalobě bránila tvrzením, že „osobní příplatek“ nebyl žalobkyni přiznán z důvodu, že by dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků, nýbrž byl vázán na její účast v programu PRVOUK, kde byla od 17. 12. 2013 členkou týmu XY. Dne 8. 4. 2014 bylo na Akademickém senátu Univerzity Karlovy, Fakulty XY, přijato rozhodnutí o změně způsobu odměňování akademických pracovníků, kteří se účastní programu PRVOUK, tak, že již nadále neměla být všem členům jednotlivých týmů programu vyplácena stejná paušální částka, ale výše odměn za účast v programu měla být stanovena na základě dosažených výsledků na programu PRVOUK, a to „RIV bodů“ získaných publikační činností. Žalovaná dopisem ze dne 21. 5. 2014 žalobkyni odůvodnila odebrání „osobního příplatku“ za účast v programu PRVOUK, „což jí bylo písemně potvrzeno i v mzdovém výměru ze dne 21. 5. 2014“. Do 31. 5. 2014 tedy byla k základní tarifní mzdě žalobkyni vyplácena paušální odměna („osobní příplatek“) ve výši 2 000 Kč, a to podle čl. 8 odst. 5 vnitřního mzdového předpisu (tj. v souvislosti s plněním grantového nebo projektového úkolu); od 1. 6. 2014 pobírala za účast v programu PRVOUK odměnu 1 000 Kč, když žalobkyně „nevykazovala nijak zásadní publikační aktivitu“. Žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně o tom, že by se vůči ní dopouštěla mzdové diskriminace, a uvedla, že případné rozdíly („v řádech stovek Kč“) u některých členů katedry byly dány jejich větším podílem na výuce, publikační činnosti a jiných aktivitách, které žalobkyně vzhledem ke svému studiu nevykazovala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 39 C 84/2017-95 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 24 částek po 1 000 Kč měsíčně postupně nabíhajících od 15. 7. 2014 do 15. 6. 2016 až do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od 1. 2. 2001 v pracovním poměru u Univerzity Karlovy, Fakulty XY, kde od 1. 7. 2014 pracuje jako odborná asistentka (akademická pracovnice) na katedře XY, že mzda žalobkyně byla „stanovena“ mzdovým výměrem podle vnitřního mzdového předpisu a sestávala z tarifní mzdy a „osobního příplatku“ (od počátku roku 2013 ve výši 300 Kč, od dubna 2013 ve výši 1000 Kč), že od 1. 12. 2013 se žalobkyně stala členkou „týmu XY programu PRVOUK“, že na základě mzdového výměru ze dne 31. 12. 2013 žalobkyně v době od ledna do května 2014 pobírala tarifní mzdu 18 500 Kč a „osobní příplatek“ 2 000 Kč (který byl ve skutečnosti odměnou za účast na programu PRVOUK), že dne 21. 5. 2014 byli členové programu PRVOUK informováni o tom, že od 1. 6. 2014 se jim odebírá „osobní příplatek“ a nadále jim podle dosažených pracovních výsledků bude přiznána odměna, že na základě mzdového výměru ze dne 21. 5. 2014 byla od 1. 6. 2014 žalobkyni vyplácena tarifní mzda 18 500 Kč a od 1. 7. 2014 na základě mzdového výměru z téhož dne ve výši 22 500 Kč, a že od června 2014 žalobkyně přestala pobírat „osobní příplatek“ a nově jí byla vyplácena odměna z programu PRVOUK v měsíční výši 1 000 Kč, která jí byla vyplácena též v roce 2015 od měsíce března, a v březnu 2016 jí za účast v programu byla vyplacena částka 4 000 Kč. Na uvedený skutkový stav aplikoval ustanovení §131 odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že k odnětí „osobního příplatku“ žalobkyni mohlo dojít jen tehdy, pokud by to odůvodňovalo zhoršení výsledků pracovní činnosti žalobkyně a žalovaná by o odnětí v souladu s vnitřním mzdovým předpisem žalobkyni uvědomila. Dospěl proto k závěru, že „osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč, který pobírala před rokem 2014 z důvodu, že dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků, byl žalobkyni - „aniž by bylo jakkoliv rozhodnuto o změně a žalobkyni oznámeno, že těchto dobrých výsledků již nedosahuje“ – od ledna 2014 „neodůvodněně“ odebrán. Žalobkyni tak od ledna 2014 nadále příslušel „osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč vedle „osobního příplatku“ za účast v grantovém projektu PRVOUK ve výši 2 000 Kč. Soud proto vyhověl žalobě v rozsahu odpovídajícímu neoprávněně odejmutému „osobnímu příplatku“ ve výši 1 000 Kč, a to za období 24 měsíců, které byly učiněny předmětem žaloby. Ohledně odejmutí „osobního příplatku“ 2 000 Kč za účast v grantovém projektu PRVOUK měl soud za prokázané, že žalobkyně byla o novém způsobu odměňování informována dopisem ze dne 21. 5. 2014, a postup žalované, která od 1. 6. 2014 žalobkyni odměňovala „nikoliv paušálně, ale individuálně v souladu s uvedeným sdělením ze dne 21. 5. 2014“, považoval za správný.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 30 Co 367/2018-140 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu o zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 083 Kč k rukám jejího advokáta (výrok III). Odvolací soud v první řadě vytknul soudu prvního stupně, že porušil dispoziční zásadu ovládající sporné řízení, jestliže částku 24 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni přiznal jako „osobní příplatek, ve výši 1 000 Kč, který byl žalobkyni přiznán v dubnu 2013 a od 1. 1. 2014 jí byl neoprávněně odejmut“, ač „žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že se domáhá zaplacení částky 48 000 Kč (…) z důvodu, že jí byl neoprávněně odebrán osobní příplatek ve výši 2 000 Kč, přiznaný jí žalovanou dne 1. 1. 2014“. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých zdůraznil, že „osobní příplatek“ 2 000 Kč byl žalobkyni od 1. 1. 2014 přiznán nikoliv z důvodu, že „dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, nýbrž v souvislosti s její účastí v projektu PRVOUK“. Byl tedy v souladu s ustanovením §131 odst. 1 zákoníku práce poskytován „z důvodu plnění většího rozsahu pracovních úkolů“. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 832/2012 za změnu poměrů, za nichž může být „osobní příplatek“ přiznán, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo jeho odnětí, považoval „rozhodnutí akademického senátu a kolegia XY (učiněné v souladu s vnitřními mzdovými předpisy) o tom, že účastníci projektu budou nadále odměňování nikoliv paušálně, ale podle výsledků dosažených v rámci jejich účasti v grantovém projektu“, takže „obecné podmínky pro odebrání osobního příplatku žalobkyni byly v projednávaném případě splněny“. K žalobkyní tvrzené diskriminaci v oblasti odměňování odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě bylo prokázáno, že při odnětí „osobního příplatku“ od 1. 6. 2014 žalovaná zacházela se žalobkyní „shodným způsobem jako s ostatními srovnatelnými zaměstnanci žalované“, a nejednalo se tedy o projev zakázané diskriminace. V této souvislosti odkázal na závěry ustálené judikatury, podle nichž k obrácení důkazního břemene podle ustanovení §133a o. s. ř. může dojít jedině tehdy, pokud žalobce prokáže přinejmenším to, že s ním bylo zacházeno odlišně než s ostatními zaměstnanci ve srovnatelném postavení. V projednávané věci však žalobkyně jednak netvrdila „žádné ze zakázaných diskriminačních kritérií dle ustanovení §133a o. s. ř.“, neboť žalobkyní tvrzený důvod spočívající ve „zvýšení kvalifikace žalobkyně“ v taxativním výčtu §133a o. s. ř. chybí, „jednak neprokázala, že s ní bylo zacházeno odlišně“. Přestože soud prvního stupně pochybil, pokud vyzval žalovanou, aby prokázala, že žalobkyni nediskriminovala, nemělo to „vliv na správnost učiněných skutkových zjištění“, ani na „procesní“ práva žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v otázce, „za splnění jakých předpokladů může zaměstnavatel zaměstnanci snížit či odejmout jemu dříve přiznaný osobní příplatek“, a v otázce, „koho tíží povinnost tvrzení a důkazní (…) při odnímání či snižování osobního příplatku“; při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka především nesouhlasí s tím, že „osobní příplatek“ přiznaný jí od 1. 1. 2014 byl „odměnou“ za její účast v programu PRVOUK. Tento skutkový závěr soudů se zakládá na „dezinterpretaci některých listin, jimž byl v řízení proveden důkaz“; soud prvního stupně navíc v této souvislosti „opomenul provést některé důkazy, navržené žalobkyní“, přičemž jejich neprovedení ani nebylo „řádně odůvodněno“, čímž porušil „zásady spravedlivého procesu“. „Osobní příplatek“ přiznaný žalobkyni před 1. 1. 2014 ve výši 1 000 Kč byl po 1. 1. 2014 „navýšen“ o 1 000 Kč a tuto částku proto není možné „zaměňovat“ s odměnou za účast v programu PRVOUK, která byla vyplácena z jiných zdrojů. Zařazení žalobkyně do programu PRVOUK „bylo něco nového navíc“ oproti práci v rámci katedry, za kterou jí byl přiznán „osobní přípatek“ od 1. 1. 2014 ve výši 2 000 Kč pro dosahování velmi dobrých pracovních výsledků. „Osobní příplatek“ a odměna za účast v programu PRVOUK jsou „dvě odlišné složky odměňování pracovní činnosti“, s odlišným předmětem, finančním krytím a hodnotitelem pracovní činnosti. Přiznáním „osobního příplatku“ žalobkyni od 1. 1. 2014 ve výši 2 000 Kč se tento „osobní příplatek“ stal jejím „mzdovým nárokem“ a nadále již nešlo o nenárokovou složku mzdy. „Věcný důvod“ pro odnětí tohoto „osobního příplatku“ od 1. 6. 2014 pak „neexistoval“. Soudy navíc nevzaly v úvahu, že v mzdovém listu za rok 2014 jsou vedle sebe „rozlišovány dvě odlišné mzdové složky“, a to odměna z programu PRVOUK, která podle mzdového listu v lednu až květnu 2014 činila 0 Kč a od června 2014 pak 1 000 Kč, a dále „osobní příplatek“, který za období leden až květen 2014 činil 2 000 Kč a „v dalších měsících“ 0 Kč. Dovolatelka soudům dále vytýká, že závěr o tom, že důvodem odměny přiznané žalobkyni od 1. 1. 2014 je její účast v programu PRVOUK, tj. úspěšné plnění grantového projektu, přijaly na základě výkladu vnitřního mzdového předpisu, který však byl účinný až od 1. 4. 2014. Vymezuje proto otázku, zda „mzdový výměr vůči žalobkyni, účinný od 1. ledna 2014, mohl soud vykládat prostřednictvím vnitřního mzdového předpisu žalovaného, který nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2014“. Namítá rovněž nesprávné posouzení otázky obrácení důkazního břemene v situaci, kdy „účastník řízení úspěšně tvrdí (mzdovou) diskriminaci“, neboť v posuzovaném případě odvolací soud žalobkyni „nijak neupozornil, že on její případ nebude projednávat a rozhodovat v tomto obráceném procesním módu“. Odvolací soud navíc „procesně formalisticky“ vytknul soudu prvního stupně, že „rozhodoval o jiném skutku, než jak jej vymezila žalobkyně“, a rozhodl „naprosto jinak“ než soud prvního stupně, aniž by zopakoval jednotlivé důkazy, čímž řízení zatížil vadou.
Žalovaná považovala podané dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak namítá dovolatelka, a vzhledem k tomu, že v řízení o zaplacení „osobního příplatku“ nejde o „typický spor z pracovněprávních vztahů“, je dovolání nepřípustné též podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání považuje též za nedůvodné. Poukázala, že „osobní příplatek“ byl žalobkyni přiznán v souvislosti s její účastí v programu PRVOUK a že v rámci „restrukturalizace“ ohodnocení v programu PRVOUK byl „osobní příplatek“ odebrán všem zúčastněným (k žádnému diskriminačnímu jednání nedošlo). K námitkám skutkového charakteru uvedla, že dovolací řízení nemá sloužit k opětovnému posouzení a vyhodnocení předložených důkazů. Souhlasí i s tím, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni částečné plnění nad rámec skutkových tvrzení obsažených v žalobě. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá dovolatelkou předestřená otázka přesunu důkazního břemene „ve sporech, ve kterých účastník tvrdí diskriminační jednání vůči jeho osobě“, neboť dovolatelka přehlíží, že v posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že „z provedeného dokazování (…) jednoznačně vyplývá, že při odnětí osobního příplatku od 1. 6. 2014 bylo se žalobkyní zacházeno shodným způsobem jako s ostatními srovnatelnými zaměstnanci žalované“. Správně proto uzavřel, že nemohlo dojít k „přenosu důkazního břemene“, neboť k „obrácení“ důkazního břemene nestačí pouhé „obecné tvrzení o diskriminaci“, a otázku přesunu důkazního břemene ve smyslu ustanovení §133a o. s. ř. posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (na niž dovolatelka odkazuje ve prospěch svého opačného právního názoru) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15] a rovněž dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak]. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „v průběhu řízení o odvolání (…) nijak neupozornil, že on její případ nebude projednávat a rozhodovat v tomto obráceném procesním módu důkazního břemene“, nebere náležitě v úvahu, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017).
K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé ani námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje skutkový závěr, že osobní příplatek ve výši 2 000 Kč, který byl žalobkyni přiznán od 1. 1. 2014, byl odměnou za její účast v programu PRVOUK (namítá-li, že „osobní příplatek ve výši 1000,- Kč měsíčně byl žalobkyni od měsíce ledna 2014 navýšen o 1000,- Kč měsíčně“ a že jí byl přiznán z důvodu dosahování velmi dobrých pracovních výsledků), a hodnocení důkazů (vytýká-li odvolacímu soudu, že dospěl ke skutkovému zjištění, které je v přímém rozporu se „mzdovými dokumenty“, že soudy nevzaly v úvahu mzdový list za rok 2014, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně „netrvala“ na předložení listiny, ze které by vyplývalo, že „žalobkyně byla adresně písemně seznámena a informována o tom, že odměna za PRVOUK XY bude součástí osobního příplatku“). Dovolatelka přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Rovněž prostřednictvím nastolené otázky výkladu vnitřního mzdového předpisu dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale již uvedený skutkový závěr o tom, že „osobní příplatek“ byl od 1. 1. 2014 přiznán nikoliv s tím, že žalobkyně dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, nýbrž v souvislosti s její účastí v projektu PRVOUK. Takto nastolená otázka proto rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Předestírá-li dovolatelka otázku, „koho tíží povinnost tvrzení a důkazní povinnost a s nimi související břemeno tvrzení a důkazní břemeno při odnímání či snižování osobního příplatku“, pak pomíjí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nespočívá, neboť odvolací soud k závěru o tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení nebo důkazní, nedospěl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně je od 1. 2. 2001 v pracovním poměru u Univerzity Karlovy, Fakulty XY, kde od 1. 7. 2014 pracuje jako odborná asistentka (akademická pracovnice) na katedře XY, že mzda byla žalobkyni určena mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 s účinností od 1. 1. 2014 a skládala se z tarifní mzdy ve výši 18 500 Kč a „osobního příplatku“ ve výši 2 000 Kč, že důvodem pro přiznání „osobního příplatku“ žalobkyni od 1. 1. 2014 byla její účast v grantovém programu PRVOUK, že dopisem ze dne 21. 5. 2014 žalovaná informovala žalobkyni o stanovisku žalované ze dne 30. 4. 2014 č. j. 690/14 o změně „nenárokové složky mzdy“, podle kterého jí od 1. 6. 2014 „za prvouk“ nebude nadále vyplácen „osobní příplatek“, nýbrž že jí bude „měsíčně přiznána odměna, která se bude odvíjet od (…) pracovního výkonu“, že změna způsobu odměňování za účast v programu PRVOUK se týkala všech pracovníků žalované, kteří se tohoto programu účastnili, že následně mzdovým výměrem ze dne 21. 5. 2014 byla žalobkyni s účinností od 1. 6. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a mzdovým výměrem ze dne 1. 7. 2014 od stejného dne ve výši 22 500 Kč, a že od června 2014 žalobkyně přestala pobírat osobní příplatek a nově jí byla vyplácena odměna z programu PRVOUK v měsíční výši 1 000 Kč, která jí byla vyplácena též v roce 2015 od měsíce března, a v březnu 2016 jí za účast v programu PRVOUK byla vyplacena částka 4 000 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel snížit, případně odejmout zaměstnanci složku jeho mzdy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení uvedené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy vznikl (měl vzniknout) nárok žalobkyně na osobní příplatek za období měsíců květen 2014 až červen 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení §109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. §109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v zákoníku práce stanoveno jinak (§109 odst. 2 zák. práce), a poskytuje se podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (§109 odst. 4 zák. práce).
Mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem (§113 odst. 1 zák. práce). Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (§113 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (srov. §113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. §334 odst. 1 zák. práce). Při měsíčním vyúčtování mzdy je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy a o provedených srážkách; na žádost zaměstnance předloží zaměstnavatel doklady, na jejichž základě mzdu vypočetl (srov. §142 odst. 5 zák. práce).
Mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat). Sjednaná nebo zaměstnavatelem stanovená mzda však nesmí být nižší než minimální mzda (srov. §111 odst. 1 zák. práce). Mzda, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního předpisu nebo mzdového výměru, je zaručenou mzdou (srov. §112 odst. 1 zák. práce).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2654/2006).
Judikatura dovolacího soudu již dříve dospěla k závěru, že skutečnost, že zaměstnanci nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, a že až do tohoto oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4254/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5984/2017).
V projednávané věci žalobkyně učinila předmětem řízení zaplacení složky mzdy označované ve mzdovém výměru a ve vnitřním mzdovém předpisu žalované jako „osobní příplatek“. Soudy – zřejmě pod vlivem uvedeného označení – na takto uplatněný nárok aplikovaly ustanovení §131 zák. práce upravující poskytování osobního příplatku k platu. Náležitě přitom nevzaly v úvahu, že žalovaná Univerzita Karlova není zaměstnavatelem uvedeným v ustanovení §109 odst. 3 zák. práce, tj. zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům za vykonanou práci poskytuje odměnu ve formě platu, nýbrž zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům (tedy i žalobkyni) za vykonanou práci poskytuje mzdu. Ustanovení §131 zák. práce proto na zjištěný skutkový stav nedopadá a odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se dopustil nesprávného právního posouzení věci.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podmínky pro přiznání „osobního příplatku“ byly u žalované v posuzovaném období upraveny v článku 8 Vnitřním mzdovým předpisem Univerzity Karlovy v Praze. Podle této úpravy pracovníkovi, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může univerzita přiznat „osobní příplatek“ (odst. 1) až do výše 100 %, popř. 150 % jeho mzdového tarifu (odst. 2), a to na dobu nejméně šesti měsíců a nejvýše čtyř let na základě hodnocení, které provádí příslušný vedoucí pracovník (odst. 3). V závislosti na splnění podmínek stanovených v odstavci 1 a 2 může příslušný vedoucí pracovník rozhodnout o zvýšení, snížení nebo odejmutí „osobního příplatku“, a to pouze s písemným odůvodněním, návrh na snížení nebo odejmutí „osobního příplatku“ se na žádost pracovníka projedná „komisionálním způsobem“ (odst. 4). „Osobní příplatek“ může univerzita přiznat rovněž v souvislosti s úspěšným plněním grantového nebo projektového úkolu na dobu kratší, než je uvedena v odstavci 3, nebo na takovou dobu stávající „osobní příplatek“ pracovníkovi zvýšit (odst. 5). Na poskytnutí „osobního příplatku“ nemá pracovník nárok (odst. 6).
S ohledem na shora podaný výklad se odvolací soud měl zabývat tím, zda „osobní příplatek“ podle uvedeného vnitřního mzdového předpisu žalované (nikoliv z hlediska ustanovení §131 odst. 1 zák. práce) představuje tzv. nárokovou (obligatorní) složku mzdy, kterou byla žalovaná povinna uspokojit, jestliže žalobkyně splnila stanovené předpoklady a podmínky, nebo tzv. nenárokovou (fakultativní) složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, a tím, zda tento vnitřní mzdový předpis umožňoval, aby žalovaná „osobní příplatek“, který předtím žalobkyni od 1. 1. 2014 přiznala mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013, žalobkyni od 1. 6. 2014 odejmula. Odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – se věcí z tohoto pohledu nezabýval; jeho závěr, že žalobkyně nemá na „osobní příplatek“ za měsíce červen 2014 až květen 2016 nárok, proto zatím nemůže obstát a rozsudek odvolacího sodu není správný.
Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a to v prvé řadě na základě námitek, které vznesla žalobkyně v dovolání.
Dovolatelka namítala, že odvolací soud „v rozporu s §79 odst. 1 o. s. ř. a bez odpovídající opory v obsahu spisu“ vytknul soudu prvního stupně, že rozhodoval „o jiném skutku, než jak jej jako předmět řízení vymezila žalobkyně“.
Občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněný pod č. 119 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobkyně předmětem řízení učinila „osobní příplatek“, který jí žalovaná od 1. 1. 2014 přiznala mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 ve výši 2 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně odejmutí tohoto příplatku od 1. 6. 2014 sice shledal správným, avšak žalobě přesto částečně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně měla právo na „osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč, který pobírala před rokem 2014 z důvodu, že dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků, který jí byl protiprávně odebrán, který ale předmětem řízení (jak vyplývá z rozhodujících skutečností žaloby) učiněn nebyl. Odvolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl ke správnému závěru, že soud prvního stupně v rozporu s dispoziční zásadou ovládající tzv. sporné řízení (o něž se jedná i v projednávané věci) – podle které platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení - rozhodl o jiném předmětu řízení, než který byl vymezen žalobou; nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení je přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 44/1996).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „rozhodl naprosto jinak než Obvodní soud pro Prahu 1, aniž by jednotlivé důkazy opakoval“, pak přehlíží, že – jak vyplývá z napadeného rozhodnutí – odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav, ze kterého následně odvolací soud též vycházel, a v tomto směru se tedy nijak neodchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně [k výkladu ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a k otázce, za jakých okolností je povinností odvolacího soudu zopakovat důkazy, provedené již soudem prvního stupně, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3004/2017 (a v něm uvedenou judikaturu), z jehož odůvodnění vyplývá, že ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval; má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy].
Vzhledem k tomu, že nové právní posouzení uplatněného nároku na zaplacení „osobního příplatku“ si vyžádá i nové posouzení skutkového stavu (úplnosti učiněných skutkových zjištění), nepovažoval dovolací soud za účelné zabývat se námitkami dovolatelky, podle kterých se odvolací soud nevypořádal s tím, že soud prvního stupně „opomenul provést některé důkazy, navržené žalobkyní“.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu