ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1422.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1422/2021-935
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 119, proti žalovanému M. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Limburským, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 957/23, o 1 691 746,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 5/2009, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2020, č. j. 61 Co 146/2020-891, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 61 Co 146/2020-891, se ruší ve výroku I v části, ve které Krajský soud v Plzni potvrdil napadený rozsudek prvního stupně co do částky 1 313 224,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II a III, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
III. Dovolání žalovaného se ve zbylé části odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce a žalovaný byli od roku 2007 podílovými spoluvlastníky domu č. p. XY na parcele č. XY v katastrálním území XY; každý měl poloviční podíl. Dne 8. 2. 2007, ještě před vznikem spoluvlastnictví, uzavřeli dohodu o postupu při realizaci společného záměru, v níž dohodli, že poté, co bude na žalobce převedena polovina domu, jej společně zrekonstruují a poté dům rozdělí na čtyři samostatné jednotky – bytové č. XY, XY, XY a nebytovou č. XY – které prodají a výtěžek si rozdělí. Účastníci řízení dům skutečně zrekonstruovali a jednotky prodali; utržili za ně celkem 13 300 000 Kč. Protože vznikl spor o výši nákladů, které každý z účastníků vynaložil – a tedy o to, kolik komu z celkového výtěžku po odečtení nákladů připadne – podal žalobce žalobu na zaplacení 1 691 746,50 Kč.
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 6 C 5/2009-846, (v pořadí již třetím), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů 1 645 144,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 61 Co 146/2020-891, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 1 313 224,50 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že žalobu na zaplacení 331 920 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále změnil výrok II soudu prvního stupně co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení („dovolatelé“). Přípustnost dovolání opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Shodně tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný dále spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; žalobce pak tvrdí, že „má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak“. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobce:
Obsah dovolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu je účastníkům znám; Nejvyšší soud na ně v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolatel tvrdí, že vymezená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak; tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). To jasně vyplývá i ze slov zákona – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Měla-li by navíc otázka přípustnosti dovolání spočívat v tom, že se odvolací soud odchýlil od blíže neurčené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které dohoda spoluvlastníků může být uzavřena také konkludentně (srovnej bod IV. dovolání), napadené rozhodnutí na takové otázce nezávisí. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohodu o ocenění vlastní činnosti žalobce se nepodařilo v řízení prokázat, nikoli že by snad takovou dohodu nebylo možné uzavřít (bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Protože žalobce v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil přípustnost dovolání, není jeho dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
K dovolání žalovaného:
Žalovaný především namítá, že podle ustálené judikatury „nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013; dále odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). Tím, že odvolací soud v projednávané věci akceptoval nahrazení skutkových tvrzení odkazem na soubor listin, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti rovněž namítá, že odvolací soud nepřípustně nahradil procesní aktivitu účastníka řízení, jestliže ze souboru předložených důkazů sám vlastní činností namísto žalobce vyvodil podstatná skutková tvrzení; odchýlil se tím např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005.
Tvrdí také, že odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, na základě jakých skutkových tvrzení a jakých důkazů má za prokázané, že žalobce vynaložil v souvislosti s rekonstrukcí společného domu náklady na mzdu O. K. za období od března 2007 do února 2008; zejména není jasné, jak dospěl k tomu, že uvedené mzdové náklady lze spojit výhradně s rekonstrukcí společného domu účastníků řízení. S touto námitkou, uplatněnou již v odvolání, se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.
Žalovaný dále tvrdí, že odvolací soud dohodu o postupu při realizaci společného záměru ze dne 8. 2. 2007 kvalifikoval jako „dohodu spoluvlastníků o vypořádání spoluvlastnictví, resp. vč. investic do něj vložených, při jeho zániku, resp. pro případ jeho zániku.“ Podle judikatury však dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí obsahovat projev vůle spoluvlastníků směřující ke zrušení spoluvlastnictví a jeho následnému vypořádání (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009). Kvalifikace nalézacích soudů je tedy nesprávná a nemá oporu v žádném zákonném ustanovení, neboť dohodu o způsobu vypořádání budoucího spoluvlastnictví pro eventuální případ jeho zrušení český právní řád nezná. Jakákoli dohoda spoluvlastníků o vypořádání spoluvlastnictví nachází navíc uplatnění výhradně v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví – z toho dovolatel patrně dovozuje, že v projednávané věci neměly soudy k dohodě vůbec přihlížet.
Konečně namítá, že k doplnění důkazů ze dne 29. 8. 2019 soud prvního stupně nepřihlédl a s návrhem na prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů se žádným způsobem nevypořádal. Ani odvolací soud toto jeho pochybení nijak nenapravil, ačkoli v odvolání žalovaný na vadu řízení upozorňoval. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, z kterých dovozuje, že soud je povinen zabývat se každým návrhem na prodloužení soudcovské lhůty k učinění procesního úkonu; neučinil-li tak soud v projednávané věci, odchýlil se od uvedené judikatury dovolacího soudu.
Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Otázku, zdali je soud povinen věcně se zabývat důvody žádosti o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení a rozhodnout o ní i v případě, že je taková žádost podána po uplynutí původní lhůty, odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K dosažení skutkových zjištění:
Na otázkách, zda lze skutková tvrzení nahradit odkazem na soubor listin a zda je soud oprávněn z takto předložených listin sám skutková tvrzení dovodit podle svého uvážení, napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí; odvolací soud nevzal za skutková tvrzení pouhý odkaz na předložené listiny, ani z nich podle vlastní úvahy nezískával potřebná skutková tvrzení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce „uvedl tvrzení a byly provedeny důkazy, z kterých bylo možno dostatečně zjistit skutkový stav“. Poukázal přitom na judikaturu, podle které je možné přihlédnout ke zprostředkovanému vylíčení rozhodujících skutečností odkazem na listinu v případě, že tato listina poskytuje jednoznačný skutkový závěr, který bez pochybností dokresluje žalobní tvrzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1370/2004, a judikaturu tam uvedenou).
V projednávané věci žalobce předložil soudu podstatná skutková tvrzení – tvrdil existenci dohody o způsobu financování a vypořádání investic, tvrdil, že investice vynaložil, i to, že mu žalovaný v rozporu s dohodou nezaplatil; k tomu předložil rovněž důkazy. K následné výzvě, aby konkretizoval svá dřívější tvrzení ohledně vynaložených investic, pak předložil soudu přípis, v němž požádal, aby za skutková tvrzení ohledně provedených investic byl vzat přiložený seznam (č. l. 757 a násl.). Nejednalo se tak o nahrazení skutkových tvrzení odkazem na listiny, z nichž měl potřebná skutková tvrzení dovodit teprve soud; žalobce předložil soudu tabulku, z níž bez nutnosti další interpretace přehledně vyplývají tvrzení o tom kdy, komu, kolik a za co zaplatil v souvislosti se společnou investicí účastníků do předmětu spoluvlastnictví. Jedná-li se o stovky položek, jako v tomto případě, lze jejich přehledný výčet naopak ocenit, neboť povinnost tvrzení by nebyla naplněna o nic lépe, pokud by žalobce pojal již zmíněný výčet stovek uplatněných položek bez obsahové změny přímo do textu podání.
Vzal-li tedy odvolací soud předloženou tabulku s výčtem jednotlivých investic za doplnění skutkových tvrzení, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K opomenutým námitkám:
K této otázce dovolatel v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto se dovolací soud uvedenou námitkou nemohl zabývat.
Protože je však dovolání z jiného důvodu přípustné (viz dále), dovolací soud k uvedenému přihlédl na základě §242 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se skutečně žádným způsobem nevypořádal s námitkou dovolatele, že soudy v předchozím řízení nezdůvodnily, na základě jakých skutkových tvrzení a jakých důkazů mají za prokázané, že žalobce vynaložil náklady na mzdu O. K. (pouze) v souvislosti s investicí do společného domu. Tuto vadu soud v dalším řízení napraví.
K povaze dohody o realizaci společného záměru:
Také tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ani na ní napadené rozhodnutí nezávisí.
Při posuzování právní povahy dohody uzavřené podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) platí, že „při posuzování smlouvy z hlediska jejího zařazení pod příslušný smluvní typ je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah, a smlouva, jejíž obsah neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených v občanském či obchodním zákoníku (tj. neobsahuje podstatné části některé z pojmenovaných smluv), není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §51 obč. zák. či §269 odst. 2, věty první obč. zák.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010).
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci se „dohodli jak na způsobu financování rekonstrukce předmětné nemovitosti, tak i na způsobu vypořádání (prodej vytvořených bytových jednotek a rozdělení zisku každému jednou polovinou)“. A dodal, že „jiná dohoda pro účely zániku podílového spoluvlastnictví podle něj uzavřena nebyla“.
Z citované části odůvodnění i z kontextu celého napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá, že šlo o nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem byla ujednání o rekonstrukci domu, následném prodeji bytových a nebytových jednotek a rozdělení výtěžku po odečtení nákladů na rekonstrukci. Z toho ovšem nevyplývá, že by odvolací soud v ujednání účastníků spatřoval dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takový závěr není v napadeném rozhodnutí obsažen. Ostatně sám dovolatel správně upozorňuje na to, že v dohodě byl vyjádřen výlučně úmysl prodat bytové jednotky a majetkovou investici vypořádat, nikoli zrušit spoluvlastnictví – k tomu došlo až později.
K prodloužení lhůty k označení důkazů
Soud prvního stupně poučil žalovaného při jednání dne 20. 6. 2019 podle §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy na podporu skutkových tvrzení o investicích učiněných do předmětné nemovitosti, k tomu stanovil lhůtu 30 dnů a žalovaného poučil rovněž o důsledcích nesplnění takové výzvy ve lhůtě, která uplynula 22. 7. 2019. Dne 19. 8. 2019 žalovaný požádal o prodloužení lhůty o 30 dnů a v žádosti uvedl konkrétní důvody, které mu bránily obstarat potřebné listiny k označení důkazů v termínu; uvedl také, že o prodloužení žádal již podáním ze dne 19. 7. 2019 (to však nebylo soudu doručeno a žalovaný jeho odeslání nedokázal prokázat). Protože samotné důkazy označil až podáním ze dne 29. 8. 2019, tedy 40 dní po uplynutí lhůty k tomu určené, soud prvního stupně již k žádosti o prodloužení lhůty nepřihlížel. Odvolací soud k tomu uvedl, že „pokud žalovaný ve lhůtě stanovené soudem, tj. ve lhůtě 30 dnů, důkazy neoznačil a teprve až dne 19. 8. 2019 doručil soudu žádost o prodloužení této lhůty a samotné své vyjádření obsahující doplnění skutkových tvrzení a návrh důkazů doložil soudu až 29. 8. 2019, soud prvního stupně postupoval správně, když k tomuto dále nepřihlížel“.
Odkaz dovolatele na judikaturu týkající se zmeškání lhůty k odstranění vad podání ve smyslu §43 o. s. ř. není namístě, v projednávané věci nešlo o opravu vady podání; soud dovolatele vyzval k doplnění důkazů postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Lhůta pro označení důkazů potřebných k prokázání skutkových tvrzení podle §118a odst. 3 o. s. ř. – kterou dovolatel v tomto řízení promeškal – je lhůtou soudcovskou (§55 o. s. ř.). Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že takovou lhůtou soud není vázán a může ji prodloužit i po jejím uplynutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1274/2005, 32 Odo 1275/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4517/2011, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006).
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně vyplývá, že návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není soud oprávněn bez dalšího pominout. Přestože proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je třeba trvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 27). „Procesně relevantním způsobem vyjádření“ je usnesení o návrhu na prodloužení lhůty, nikoli mlčení soudu či pouhá odpověď na procesní návrh účastníka – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009). Jestliže totiž zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nemůže být účastníkovi odepřena ochrana v případě, že takovou procesní (soudcovskou) lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu; opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3000/2019).
Je přitom dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2608/99, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2423/2004, nebo ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2901/2004), to se však v projednávané věci nestalo.
Požádal-li žalovaný o prodloužení lhůty k označení důkazů k prokázání svých tvrzení (byť po jejím uplynutí) a v takové žádosti tvrdil konkrétní – podle jeho názoru omluvitelné – důvody, proč nemohl výzvě ve lhůtě vyhovět (viz podání ze dne 19. 8. 2019), bylo povinností soudu prvního stupně takovou žádostí se zabývat a věcně o ní rozhodnout, tedy posoudit, je-li žalovaným tvrzený důvod zmeškání lhůty (resp. důvod žádosti o její prodloužení) omluvitelný či nikoli; jestliže soud k žádosti žalovaného vůbec nepřihlížel, a to výhradně z důvodu zmeškání původní lhůty (z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud věcně posoudil důvody žádosti), postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Povinností odvolacího soudu pak bylo uvedenou vadu k námitce dovolatele napravit; neučinil-li tak, je napadené rozhodnutí nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, s výjimkou části, ve které odvolací soud žalobu co do částky 331 920 Kč s příslušenstvím zamítl – v této části je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné a dovolací soud je proto odmítl (§243e odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu