ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1428.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1428/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. T. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, IČO 72080043, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 39/61, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 84 Co 35/2020-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 10 C 1/2018-77, zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY o výměře 449 m 2 , jehož součástí je budova č. p. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, k. ú. a obec XY, pokračováním ve vymáhání pohledávky vzniklé na základě dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Teplicích ze dne 8. 4. 2004, č.j. 31408/04/210913/1138, v řízení o soudním prodeji zástavy vedeném Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 8 C 114/2012 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 84 Co 35/2020-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963/Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel vymezuje celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání. První předpoklad spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s odvolacími námitkami, uvedl, jakými úvahami se řídil, nebo podle jakých právních předpisů postupoval. Druhý předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky hmotného práva, a to od usnesení ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, neboť nesprávně aproboval názor, že otázky, zda zástavní právo vzniklo, zda má žalovaný vykonatelnou pohledávku, a zda byl dodatečný platební výměr vydán po právu, může řešit pouze soud v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Třetí předpoklad přípustnosti dovolání shledal žalobce v otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to zda je přípustné domáhat se ochrany vlastnického práva podle §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) vymáhá-li žalovaný vědomě pohledávku vzniklou v rozporu se zákonem, a dále, zda věřitel způsobuje škodu porušením prevenční povinnosti podle §2900 o. z., je-li si vědom toho, že prostřednictvím řízení o soudním prodeji zástavy vymáhá pohledávku vzniklou v rozporu se zákonem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný nepovažuje dovolání za přípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro posouzení věci je významná podstata sporu. Žalovaný podal k soudu žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy (v petitu označených nemovitostí), neboť tvrdí, že má vykonatelnou pohledávku, zajištěnou zástavním právem (žaloba je vedena u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 114/2012). Žalobce se naopak domnívá, že jde o pohledávku nezákonnou, jejímž vymožením mu může vzniknout škoda. Proto se v tomto řízení domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce tím, že nebude ve vymáhání pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy pokračovat.
Rozhodnutí nalézacích soudů je pak založeno na závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně uzavřel (a odvolací soud se s jeho závěrem zcela ztotožnil), že takto formulovaný žalobní petit o uložení povinnosti žalovanému, aby se žalovaný přestal domáhat soudní cestou svého práva (resp. práva, o němž se žalovaný domnívá, že ho má), je nepřípustný a nelze mu dopřát právní ochrany. Žalobce bude mít možnost svá práva dále hájit a svá tvrzení dokazovat a námitky uplatňovat v řízení o soudním prodeji zástavy vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 114/2012. Podrobně přitom vysvětlil, co může soud v řízení o soudním prodeji zástavy posuzovat.
K prvnímu předpokladu přípustnosti dovolání týkajícímu se námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Dovolatel poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018 (publikovaném stejně jako další zde uvedená rozhodnutí na ww.nsoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud uvedl, „že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09) Rovněž uvedl, že „pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.“ (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Nejvyšší soud však již také vyslovil závěr, že je otázkou individuálního posouzení věci, zda jde skutečně o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud může v odůvodnění odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy odvolací soud uvedl, že „může zcela odkázat na úplné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudem prvního stupně, který náležitě zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil.“ Odvolací soud totiž neshledal, že by k argumentaci soudu prvního stupně bylo potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu něco dalšího uvádět a zcela ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, „že v rámci tohoto řízení nelze řešit otázky podstatné pouze v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, kdy žalobce v případě, že bude nařízen soudní prodej zástavy, bude mít možnost své námitky uvedené v tomto řízení uplatnit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného prodeje zástavy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 37/2005).“ Již z tohoto důvodu nelze v žádném ohledu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné jenom pro odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně.
K druhému předpokladu přípustnosti dovolání ohledně nesprávně aprobovaného názoru, co řeší soud v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, proti němuž byla podaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. III ÚS 3303/17, odmítl, podrobně vysvětlil, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi řízení jde o řízení o soudním prodeji zástavy a soud v ní zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Tyto rozhodné skutečnosti přitom nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy budou-li se z předložených listin nebo jiných důkazů jevit alespoň jako pravděpodobné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Prostor pro případné zpochybnění rozhodných skutečností z první fáze řízení či uplatnění jiných (dalších) skutečností, se vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuční návrh). K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo usnesení ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011.
Závěr nalézacích soudů, že bude-li nařízen soudní prodej zástavy, bude mít žalobce možnost své námitky uplatnit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného prodeje zástavy v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, je zcela v intencích shora uváděných rozhodnutí. Tvrzení žalobce, že nemá jinou možnost se bránit, jsou proto zcela nepřípadné a přípustnost dovolání založit nemohou.
K třetímu předpokladu přípustnosti dovolání ohledně právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny:
Žalobce v této části dovolání zakládá svoji argumentaci na tom, že jde o pohledávku vzniklou v rozporu se zákonem a v souvislosti s tímto namítaným rozporem formuluje dvě právní otázky. Na jejich řešení však rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno. Dovolatel totiž opět zcela přehlíží, že důvodně zpochybnit oprávněnost pohledávky může pouze ve druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy; k podrobení přezkumu otázky, zda vznikla vymáhaná pohledávka v souladu se zákonem a zda jí žalovaný může vymáhat, není soud v tomto řízení oprávněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu