ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.173.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 173/2021-302
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce T. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalované Z. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 484/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 251/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 14 Co 191/2019-276, takto:
Rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 14 Co 191/2019-276, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) účastníků řízení. Tvrdil, že před uzavřením manželství, které trvalo od roku 2001 do roku 2015, vlastnil bytovou jednotku (dále též jen „byt“), kterou v roce 2003 prodal za kupní cenu 635 000 Kč, a tyto prostředky následně investoval do společné nemovitosti účastníků; uplatňuje proto nárok na náhradu toho, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek [§742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“)].
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 34 C 251/2015-205, zaniklé společné jmění manželů (účastníků řízení) vypořádal tak, že žalované do výlučného vlastnictví přikázal osobní vozidlo značky XY, RZ XY (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobce přikázal odstupné ve výši 500 000 Kč a částku 60 000 Kč za prodej motocyklu XY, RZ XY (výrok II). Dále rozhodl, že každému z účastníků připadá polovina pohledávky ve výši 276 527 Kč za společností MASA BETON HOLDING s.r.o., IČO: 25592807 (výrok III), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 643 859 Kč do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok IV). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Ohledně nároku na náhradu toho, co ze svého výhradního majetku žalobce vynaložil na společný majetek (tzv. vnos), soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl vlastníkem bytu v XY, který koupil dne 6. 5. 1999, před uzavřením manželství s žalovanou. Byt prodal dne 20. 8. 2003 kupujícím R. a L. H. za kupní cenu 200 000 Kč, která byla ke dni uzavření smlouvy celá uhrazena; po uzavření smlouvy v průběhu srpna žalovaný obdržel od manželů H. dalších 435 000 Kč. Dne 18. 9. 2003 žalobce uzavřel s J. S. (zhotovitel) smlouvu o dílo, na základě které se zhotovitel zavázal provést novostavbu rodinného domu účastníků, přičemž cena díla byla sjednána nejprve na 2 118 815 Kč, na základě dodatku byla později snížena na 1 550 009 Kč, neboť smluvní strany se dohodly, že některé práce bude žalobce zajišťovat sám. Na základě zálohové faktury ze dne 9. 12. 2003 uhradil žalobce zhotoviteli 261 000 Kč. Následně 17. 12. 2003 uzavřeli již oba účastníci smlouvu o hypotečním úvěru s GE Capital bank, a. s., ve výši 1 200 000 Kč na dostavbu již rozestavěné stavby, přičemž pro účely smlouvy byla rozestavěná stavba znalcem oceněna na 450 000 Kč; z úvěru vyčerpali ke dni 19. 12. 2003 částku 350 000 Kč. V průběhu let 2003 a 2004 zaplatili účastníci v souvislosti se stavbou ještě nejméně 240 000 Kč a žalobce v této době vybíral z bankomatu nejméně 110 000 Kč.
Uzavřel, že žalobce neprokázal existenci vnosu ve výši 635 000 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 14 Co 191/2019-276, napadené rozhodnutí soud prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal osobní vozidlo XY, RZ XY, a polovinu pohledávky za společností MASA BETON HOLDING s.r.o., jejíž celková výše činí 276 527 Kč (výrok I 1.); do výlučného vlastnictví žalobce přikázal výtěžek z prodeje motocyklu XY, RZ XY, ve výši 60 000 Kč, peněžní prostředky ve výši 152 216,93 Kč na účtu č. XY vedeného u Sberbank CZ, a. s., a ve výši 99,99 Kč na účtu č. XY vedeného u ZUNO BANK AG, a polovina pohledávky za společností MASA BETON HOLDING s.r.o., jejíž celková výše činí 276 527 Kč (výrok I 2.); a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů 143 088,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I 3.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k následujícím závěrům: Žalobce byl před uzavřením manželství výlučným vlastníkem bytu v XY, který prodal manželům H. na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2003 za kupní cenu 200 000 Kč. Právě podle této kupní smlouvy, opatřené úředně ověřenými podpisy prodávajícího i kupujících, byl povolen vklad, a na manžele H. bylo převedeno vlastnické právo k bytu s právními účinky vkladu ke dni 28. 8. 2003. Mezi žalobcem a manželi H. byla však dne 20. 8. 2003 uzavřena ještě jedna kupní smlouva k témuž předmětu koupě, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 635 000 Kč; tuto částku žalobce později obdržel. V další části odpovídají skutková zjištění odvolacího soudu skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Na rozdíl od něj však odvolací soud uvedl, že z okolností (konkrétně jde o skutečnost, že si žalobce již před sjednáním úvěru některé práce zajištoval a hradil sám, dále o časovou souvislost prodeje bytu a počátku stavby domu) lze usuzovat, že žalobce měl v úmyslu použít finanční prostředky z prodeje bytu na stavbu domu. Ačkoli nelze spárovat všechny výběry z účtu žalobce s daňovými doklady a fakturami, výše uvedené skutečnosti a jejich časová souvislost ve svém souhrnu odpovídají tomu, že ještě před čerpáním hypotečního úvěru žalobce investoval 200 000 Kč do stavby společného domu ze svých výlučných finančních prostředků získaných z prodeje bytu v jeho výlučném vlastnictví. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by účastníci měli jiné společné prostředky, z nichž byla stavba domu v počáteční fázi financována.
Nárok na náhradu vnosu ve výši přesahující kupní cenu ve vkladové smlouvě, však žalobci nepřiznal, uvedl: „Při vypořádání společného jmění účastníků je třeba ještě zohlednit peněžní prostředky, které žalobce vynaložil ze svého výlučného majetku na společný majetek. Byt č. XY v k. ú. XY v XY byl ve výlučném vlastnictví žalobce, jelikož jej nabyl (koupil) ještě před uzavřením manželství [§143 odst. 1 písm. a) obč. zák. arg. a contrario]. Byt prodal (převedl za úplatu vlastnické právo) manželům H. kupní smlouvou ze dne 20. 8. 2003 za cenu 200 000 Kč. Prodejem získané prostředky pak byly podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. arg. a contrario jeho výlučnými prostředky. Jelikož k převodu vlastnického práva k nemovitosti mohlo dojít až provedením vkladu do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.) a ke vkladu vlastnického práva k bytu pro nabyvatele došlo podle kupní smlouvy, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 200 000 Kč, stalo se splnění závazku žalobce k převodu vlastnického práva dle předložené kupní smlouvy se sjednanou vyšší kupní cenou, nemožným a jeho závazek dle této smlouvy zanikl (§575 odst. 1 obč. zák.). Jelikož je závazek z kupní smlouvy tzv. synallagmatickým závazkem ve smyslu §560 obč. zák., což znamená, že plnění smluvních stran jsou vzájemně podmíněná, zanikl i závazek kupujících zaplatit kupní cenu ve výši 635 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001). Případné plnění podle kupní smlouvy s vyšší kupní cenou měli její účastníci vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení podle §451 a násl. obč. zák., neboť důvod k jeho poskytnutí, v důsledku zániku povinnosti kupujících dle kupní smlouvy plnit, odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Za výlučné prostředky žalobce nabyté za prodej jeho výlučného majetku tak lze považovat toliko prostředky ve výši 200 000 Kč, odpovídající kupní ceně sjednané v kupní smlouvě, podle níž k převodu vlastnického práva k bytu skutečně došlo.“
Proti výroku I 3. rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že závěr odvolacího soudu ohledně zániku závazku z druhé smlouvy pro nemožnost plnění, neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, ve kterém se uvádí: „Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dodatkem ke kupní smlouvě, který účastníci uzavřeli poté, co na jejím základě bylo již do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, nelze bez dalšího platně měnit ujednání o kupní ceně, jsou jeho konkluze v situaci, kdy soudy nižších stupňů nebyla platnost původně uzavřené kupní smlouvy nikterak zpochybňována, zjevně nesprávné.“
Nadto se domnívá, že není podstatné, zda byla smlouva platně uzavřena či zda plnění nad rámec původní smlouvy představovalo bezdůvodné obohacení, rozhodné je, že žalobce částku 635 000 Kč skutečně do SJM vnesl jako své výlučné prostředky. V této souvislosti klade dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda ten z manželů, který vynaložil své výlučné finanční prostředky na společný majetek, má právo na náhradu toho, co na společný majetek skutečně vynaložil, nebo pouze na náhradu toho, co za výlučný nemovitý majetek předtím obdržel podle vkladové listiny. Navrhuje rozhodnutí krajského soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, protože napadá výhradně skutková zjištění nalézacích soudů, když tvrdí, že do společného majetku investoval své výlučné prostředky ve výši 635 000 Kč; to v řízení nebylo zjištěno. Navrhuje proto dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy, kterou byla dohodnuta vyšší kupní cena za převáděnou nemovitost, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání.
Protože společné jmění manželů vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb,,občanský zákoník (dále „o. z“), jeho vypořádání se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); otázku zániku závazku z důvodu objektivní nemožnosti plnění však Nejvyšší soud posoudil podle obč. zák. (§3028 odst. 3 o. z.).
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek (§149 odst. 2 obč. zák., věta první a druhá).
Prodejem bytu ve výlučném vlastnictví a následnou investicí takto získaných prostředků do společného jmění, vznikl žalobci nárok na náhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek (§149 odst. 2 obč. zák.); to platí i podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. [§742 odst. 1 písm. c) o. z.)].
Závěr odvolacího soudu, že plnění, kterého se dovolateli dostalo od kupujících nad rámec částky 200 000 Kč, je bezdůvodným obohacením, protože povinnost kupujících plnit z druhé smlouvy zanikla splněním první smlouvy (plnění druhé smlouvy se stalo objektivně nemožné), je v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, neboť neodpovídá požadavkům na výklad právních jednání.
Předně je třeba uvést, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, není v projednávané věci přiléhavý; byl vynesen v odlišné skutkové situaci a s jiným právním závěrem – šlo o ochranu kupujících v případě objektivní nemožnosti plnění. Zamítnutím návrhu na vklad se v uvedené věci kupující dostali do složité situace, neboť prodávajícímu již zaplatili za převod nemovitosti, k převodu ale nemohlo dojít. Odvolací soud rozhodl, že prodávající není povinen vrátit plnění z kupní smlouvy, neboť smlouva je platná (nešlo o bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl). Takovou úvahu dovolací soud odmítl s tím, že pro objektivní nemožnost plnění na straně prodávajícího (nemožnost dosáhnout zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) závazek zanikl.
Požadavek na výklad právního jednání podle skutečné vůle smluvních stran se v judikatuře Nejvyššího soud prosazoval již za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010).
Také Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje nutnost respektovat princip autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv. Dovodil, že autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009), s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3168/16). Prioritu musí proto mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá; zmíněné východisko přitom podle Ústavního soudu platí zvláště tehdy, jsou-li v daném případě možné oba výklady (např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, nebo nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005).
V rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud dovodil: „Občanský zákoník pak umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§570 obč. zák. – tzv. privativní novace). Institut změny závazku (kumulativní novace) přitom pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je přitom rozhodná vůle jeho účastníků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004, a konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001, či usnesení Nejvyššího ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5456/2016).“
V této věci je třeba přihlédnout i k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011, ve kterém se uvádí: „Provedení nadlimitních plateb v hotovosti je správním deliktem, jenž je sankcionován pokutou podle zákona č. 254/2004 Sb., nikoliv neplatností smlouvy, na jejímž základě byla platba provedena. Účelem zákona je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony. Nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost dle §39 obč. zák. Je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. I kdyby rozpor se zákonem č. 254/2004 Sb. zakládal neplatnost dle §39 obč. zák., bylo by nutno aplikovat §41 obč. zák., dle kterého vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.“
V nyní projednávané věci jde o to, zda mohly obě smlouvy o převodu nemovitosti obstát vedle sebe, nebo zda splněním první z nich (té, ve které byla sjednána nižší cena) zanikly práva a povinnosti založené druhou smlouvou pro objektivní nemožnost plnění a žalobce se tak přijetím plnění z této druhé smlouvy bezdůvodně obohatil. Je zřejmé, že obě smlouvy jsou spojeny stejným hospodářským účelem, a nelze je proto posuzovat zcela odděleně. Z jednání kupujících i prodávajícího přitom vyplývá, že společnou vůlí smluvních stran bylo převést byt za kupní cenu ve výši 635 000 Kč; právě takového plnění se – v souladu s druhou smlouvou – žalobci dostalo. Samotná okolnost, že strany uzavřely dvě smlouvy o převodu stejné nemovitosti s různou kupní cenou, přičemž vlastnické právo nabyvatele bylo do katastru nemovitosti vloženo na základě jen jedné z nich, a to té, ve které byla sjednána nižší kupní cena, ještě nečiní druhou smlouvu absolutně neplatnou pro nemožnost plnění. Jestliže již na základě první z těchto smluv byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, pak samozřejmě nelze vložit pro kupujícího stejné právo na základě smlouvy druhé (s vyšší kupní cenou). V takovém případě je možno uvažovat o částečné neplatnosti druhé kupní smlouvy pro nemožnost plnění (§41 obč. zák.); pokud však účelem druhé smlouvy bylo poskytnutí vyšší kupní ceny za převáděnou nemovitost, nejde v této části o plnění nemožné (viz obdobně výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011).
Dovolacímu soudu přitom neuniká, že motivem sepsání dvou smluv o převodu téže nemovitosti s odlišnou kupní cenou bývá i obcházení daňové povinnosti. Avšak takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil, a ani toto zjištění by nebylo důvodem pro neplatnost smlouvy. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1 odst. 1 o. z., věta druhá), a tak by takový postup stran mohl založit další daňovou povinnost ohledně zvýšené kupní ceny, příp. vést k veřejnoprávní sankci, pokud by ji nesplnily; na platnost soukromoprávní smlouvy by však neměl vliv (opět lze přiměřeně odkázat na to, co bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011).
Závěr o bezdůvodném obohacení žalobce proto nemůže obstát. Uzavření druhé kupní smlouvy odráží společnou vůli smluvních stran změnit dříve ujednanou kupní cenu a lze je proto považovat za dodatek první kupní smlouvy (jde o tzv. kumulativní novaci), která byla vložena do katastru nemovitostí. Obě smlouvy tak mohou existovat vedle sebe; zbývající plnění ve výši 435 000 Kč, které kupující prokazatelně poskytli žalovanému, tvoří část kupní ceny, a není proto plněním bez právního důvodu.
I kdyby snad plnění přijaté z druhé smlouvy mělo představovat bezdůvodné obohacení žalobce, nebyl by postup odvolacího soudu správný. V zásadě platí, že i finanční prostředky získané na základě neplatné smlouvy se stávají vlastnictvím toho, kdo je přijal (nejde-li o tzv. peněžní věc), a jsou-li převedeny na jeho bankovní účet, má vůči bance nárok na jejich vyplacení; peníze nebo nárok na jejich vyplacení se stávají jeho majetkem. Pokud pak i takto získané prostředky (resp. prostředky ve stejné výši) vynaloží na majetek v SJM, jde stále o vnos z majetku obohaceného na společný majetek, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo má právo na vydání bezdůvodného obohacení, toto právo uplatní či nikoliv. (Jen v případě, kdyby později byly na vydání bezdůvodného obohacení použity společné prostředky, vznikl by nárok na vypořádání vnosu ze společného na výlučný majetek, ale ani to by nic neměnilo na závěru zde uvedeném). I proto je rozhodnutí odvolacího soudu věcně nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu