ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3297.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3297/2020-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně FONTÁNA ESOTERA, s. r. o. , IČO 25848542, se sídlem v Přáslavicích č. p. 8, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, 2) J. F. , narozené XY, bytem v XY, 3) J. J. , narozenému XY, bytem v XY, 4) Zemědělskému družstvu Senice na Hané , IČO 00147648, se sídlem v Senici na Hané, Vodní 214, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 183/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, č. j. 69 Co 5/2020-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 11 C 183/2018-210, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 11. 2019, č. j. 11 C 183/2018-215, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, orná půda, katastrální území XY, obec XY (dále jen „předmětný pozemek“), předmětný pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému 4) a uložil mu zaplatit zbývajícím účastníkům vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví v tam určené výši. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované 1) a žalovaného 4) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 69 Co 5/2020-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je reálné rozdělení dané věci. Nesouhlasí se závěrem, že reálné rozdělení předmětného pozemku není možné. Tento závěr odvolacího soudu považuje za předčasný, neboť byl učiněn, aniž by se soudy zabývaly tím, zda reálným rozdělením pozemku dojde k podstatnému snížení hodnoty společné věci; stejně tak nebyla řešena výše nákladů na reálné rozdělení společné věci. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Současně odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s argumentací o jejím speciálním postavení při nakládání se zemědělskou půdou, upraveném mimo jiné v zákoně č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Je přesvědčena, že otázka, zda „nakládání organizační složky státu s pozemkem zemědělského půdního fondu způsobem, který podléhá úpravě speciálního právního předpisu, je při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jedním z relevantních kritérií, je otázkou doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právními i skutkovými závěry nalézacích soudů. Stručně uvádí, že dovolatelka neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly být způsobilé jako dovolací důvod; dovolatelka pouze polemizuje s řádně zjištěným skutkovým stavem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud přijal a odůvodnil závěr, že v poměrech posuzované věci není možné vypořádat spoluvlastnictví věci (pozemku) jejím reálným rozdělením, neboť zejména z pohledu budoucího využití není předmětný pozemek účelně dělitelný – rozdělením by vznikly úzké a dlouhé pásy pozemků, které by mohly komplikovat zemědělské využití. Současně věc přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví žalovaného 4).
Žalovaná 1) správnost závěrů odvolacího soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví zpochybňuje. Její námitky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud se při řešení dané otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – dostupný na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu].
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navíc vylučuje dělení věci, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení zemědělských pozemků vytvářet jen účelně obdělávatelné celky (§1142 o. z. – toto ustanovení se užije jak při zrušení a vypořádání dohodou, tak při rozhodování soudu), ovšem i zde jde o tzv. neurčité pojmy a posouzení vždy záleží na úvaze soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená; nalézací soudy musí přihlédnout ke všem rozhodným skutečnostem. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
V posuzované věci se soudy obou stupňů zabývaly relevantními okolnostmi projednávané věci a své úvahy o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnily. Vyšly především z toho, že předmětný pozemek je možné – z důvodu zachování přístupu
– reálně rozdělit pouze podélně, čímž by vznikly úzké a dlouhé pásy pozemků. Tím by došlo ke vzniku zemědělsky obtížně obdělávatelných celků (§1142 odst. 2 o. z.). Současně uzavřely, že žalovaný 4) předmětný pozemek dlouhodobě hospodářsky užívá, má k němu blízký vztah a poskytuje záruku jeho budoucího účelného využití. Tyto úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a nemůže je zpochybňovat. Výslovně upozorňuje na to, že závěr o nedělitelnosti zemědělského pozemku neučinil odvolací soud s ohledem na potenciální snížení jeho hodnoty ani s ohledem na vysoké náklady nutné k jeho rozdělení (§1144 odst. 2 o. z.), ale s ohledem na účelnou obdělávatelnost nově vzniklých pozemků (§1142 odst. 2 o. z.). Tuto stěžejní úvahu odvolacího soudu přitom dovolatelka relevantně nenapadá, nemohou proto být důvodné její výtky směřující k údajné absenci závěrů o snížení hodnoty potenciálně rozděleného pozemku.
Přípustnost dovolání současně nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka významu postavení jednoho ze spoluvlastníků – organizační složky státu mající specifické právní povinnosti – na způsob vypořádání spoluvlastnictví.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného spoluvlastnictví projeví zájem a pokud je solventní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.
To, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, přičemž zákon poskytuje soudům širokou možnost uvážení, aby rozhodná kritéria vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Byť je tak třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska (zájem o přikázání věci a solventnost), musí soud přihlédnout ke všem rozhodným skutečnostem každého konkrétního případu; soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, může však vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016. Jedním z kritérií rozhodných pro určení způsobu vypořádání spoluvlastnictví proto může v konkrétně vymezené věci být i specifické právní postavení některého ze spoluvlastníků. Lze tedy uzavřít, že ustálená judikatura umožňuje přihlédnout při určení způsobu vypořádání spoluvlastnictví i ke specifickému postavení jednoho z účastníků, tedy i organizační složky státu při nakládání se zemědělskou půdou, a nejde proto o otázku, která by – byť v obecnější poloze
- v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.). K tomu dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
V této souvislosti však nelze přehlédnout, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výslovně stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Český právní řád tuto zásadu zcela respektuje; s ohledem na rovnost vlastnických práv proto nelze uvažovat o jejich různé kvalitě a účastníci občanskoprávních vztahů jsou si rovni (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1294/2013, nebo ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018).
Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud řádně ozřejmil, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, tyto posoudil ve vzájemné souvislosti a náležitě odůvodnil, proč společnou věc přikázal právě žalované 4). Přihlédl přitom ke všem rozhodným skutečnostem (které vyšly v řízení najevo) a řádně se vypořádal s námitkami účastníků. Neopomněl ani námitku specifického právního postavení dovolatelky (organizační složky státu mající ve vztahu k nakládání se zemědělským půdním fondem zvláštní povinnosti). Uvedl, že „v projednávané věci měli všichni účastníci jako spoluvlastníci pozemku shodné postavení, neboť vlastnické právo má stejný zákonný obsah i ochranu.“ Z pohledu odvolacího soudu proto nebyl důvod, proč by se mělo dovolatelce „dostávat zvláštního zacházení nebo ochrany jen z toho titulu, že se jedná o Českou republiku.“ Taktéž v této části nelze úvahy odvolacího soudu (resp. ani soudu prvního stupně) považovat za zjevně nepřiměřené; ani v tomto případě je proto neměl dovolací soud důvod zpochybnit.
Konečně samotná žalovaná v dovolání pouze odkazuje na své „speciální postavení při nakládání se zemědělskou půdou“ (s obecným označením zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu), aniž by jakkoliv blíže vymezila okolnosti, které by snad měly být rozhodné (právě s ohledem na její zákonem vymezená práva a povinnosti při nakládání se zemědělskou půdou) pro posouzení způsobu vypořádání spoluvlastnictví soudem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu