ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.365.2021.2
sp. zn. 22 Cdo 365/2021-662
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku , IČO 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované AGRA GROUP, a. s. , IČO 26020343, se sídlem ve Střelských Hošticích, Tovární 201, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, o zaplacení 202 639 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 415/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2020, č. j. 22 Co 655/2020-615, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2020, č. j. 22 Co 655/2020-615, se mění tak, že:
a. Rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 3. 2020, č. j. 7 C 415/2018-541, se mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit 202 639 Kč z titulu náhrady za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla na pozemcích par. č. 1295/1 a 1295/7 v katastrálním území Střelské Hoštice, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálním pracovištěm Strakonice, na LV č. 541, se zamítá .
b. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 172 382,78 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Plavce, Ph.D.
c. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Strakonicích na náhradě nákladů řízení státu 15 768,70 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 422 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Plavce, Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za omezení vlastnického práva. Žalovaná má na jeho pozemcích (resp. pozemcích státu, které má žalobce ve správě) bez právního důvodu umístěné vodní dílo, které je žalobce podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále také jen „VZ“), povinen za náhradu strpět; za toto omezení se domáhá zaplacení náhrady ve výši 202 639 Kč.
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 7 C 415/2018-541, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 202 639 Kč (výrok I), a dále 13 393 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). Uložil jí také povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů státu 15 768,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Vyšel ze zjištění, že stát předmětné vodní dílo (jez) vlastnil od roku 1939 do roku 1992, kdy jej – spolu se souborem dalších věcí – prodal žalované; mezi stranami nebylo sporné, že žalobce je vlastníkem pozemků tvořících koryto vodního toku, a žalovaná je vlastnicí vodního díla, které je na pozemcích žalobce umístěno. Dále zjistil, že obvyklé roční nájemné za nájem předmětných částí obou pozemků činí 33 494 Kč.
Po právní stránce uzavřel, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva žalobce je dán, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky – na pozemcích žalobce se nachází cizí vodní dílo zbudované před 1. 1. 2002, které bylo zřízeno bez dohody s ním (či jeho právním předchůdcem) a nebyla mu (jeho právnímu předchůdci) dosud poskytnuta finanční náhrada. Námitce žalované, že nárok je promlčen, neboť žalobce se mohl domáhat náhrady za omezení vlastnického práva již podle §50 písm. c) VZ, účinného od 1. 1. 2002, soud nepřisvědčil; uvedené ustanovení sice skutečně zavedlo obdobné zákonné věcné břemeno, avšak neřešilo náhradu za omezení vlastnického práva. Při stanovení výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku, celkovou výši náhrady určil jako pětinásobek obvyklého ročního nájemného s DPH, celkem 202 639 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 22 Co 655/2020-615, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, a ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 183 762,43 Kč (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 841,90 Kč (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal. K námitce promlčení dodal, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2093/2001 vyplývá, že pokud před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod bylo na základě právního předpisu omezeno vlastnické právo, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen za podmínek stanovených právními předpisy účinnými ke dni omezení.
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, zčásti na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázkou – dosud Nejvyšším soudem neřešenou – má být, zda §59a VZ dopadá i na vodní díla postavená v době středověku. Dovolatelka tvrdí, že nalézací soudy nevzaly v potaz účel právní úpravy §59a VZ, kterým je zmírnění dopadů majetkových křivd způsobených státem v letech 1948-1989; jde o nápravu situací, kdy na soukromých pozemcích vznikaly bez souhlasu vlastníků stavby ve vlastnictví třetích osob (odkazuje se i na stanovisko expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. 11. 2012). Není proto důvod, aby se náhrada poskytovala za stavby vzniklé před r. 1948, v tomto případě dokonce v době středověku.
Dále namítá, že vodní dílo nebylo vybudováno bez souhlasu vlastníka pozemku. V době stavby byl jez součástí pozemku a nemohlo jít proto o neoprávněnou stavbu. Tvrdí, že „právní otázka, zda zásada superficies solo cedit platila na území dnešní České republiky ve 12. století, a pokud ano, zda vylučuje aplikaci §59a VZ na vztah mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem pozemku, nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena“.
Z obsahu dovolání se dále podává, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně jde o požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí), pokud se žádným způsobem nevypořádal s námitkami, že případné historické nároky zanikly ve chvíli, kdy jeden z předchozích vlastníků nabyl na konci 19. století vlastnické právo k předmětnému jezu v dražbě, a že k vypořádání mezi účastníky řízení již také fakticky došlo v rámci kupní smlouvy z roku 1992.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit i tím, že nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva nepovažoval za promlčený. Od 1. 1. 2002 platilo ustanovení §50 písm. c) VZ, které stanovilo povinnost strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku. Nárok na úplatu žalobce mohl uplatnit počínaje 1. 1. 2002 (a to s ohledem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, resp. ustanovení §128 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Jedná se o speciální ustanovení k §59a VZ, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, neboť ustanovení §59a VZ pouze rozšiřuje okruh vodních děl i na vodní díla, na které nedopadlo ustanovení §50 VZ. Z obsahu dovolání se podává, že se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítá také, že odvolací soud nesprávně stanovil výši náhrady. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že soud má povinnost při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zohlednit veškeré okolnosti případu (odkazuje kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016); odvolací soud však odmítl provést dovolatelkou navržené důkazy (obvyklá cena obdobných vodních děl), a nepřihlédl ani k některým tvrzeným skutečnostem (skutečný účel vodního díla) a námitkám ohledně znaleckého posudku (znalcem použitá metoda neodpovídá zákonu).
Konečně dovolatelka namítá, že podle judikatury Ústavního soudu žalobkyni neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhuje napadené rozhodnutí změnit tak, že žaloba se zamítá.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku zastavěného vodním dílem.
Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), neboť k promlčení práva na náhradu mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §50 písm. c) VZ vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
Podle §59a VZ vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
K aplikaci §59a vodního zákona na vodní díla postavená před rokem 1948, k souhlasu vlastníka pozemku se stavbou vodního díla, a k historickým nárokům na náhradu za omezení vlastnického práva:
Dovolatelka namítá, že ustanovení §59a vodního zákona na projednávanou situaci nedopadá, neboť se týká jen vodních děl vzniklých v období let 1948-1989. V době stavby byl navíc jez součástí pozemku, k jeho oddělení došlo až později, nebyl tedy zbudován bez právního důvodu. Také jakékoli dřívější nároky na náhradu za omezení vlastnického práva již zanikly, a to nejpozději v době, kdy jeden z předchozích vlastníků nabyl vlastnické právo k jezu v dražbě. Proto žalobci nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle §59a VZ nevznikl.
Tyto námitky, resp. otázky, které mají zakládat přípustnost dovolání (všechny mají být dovolacím soudem doposud neřešené), přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a odvolací soud je posoudil v souladu s dřívější rozhodovací praxí.
Citované ustanovení §59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015 (všechna citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Pro vznik nároku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem v podobě existence a užívání vodního díla podle §59a vodního zákona je přitom významná nejen existence „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019), ale je nutné též zohlednit, zda k datu 1. 1. 2014 existovalo, v porovnání s omezením vyplývajícím ze zákonného věcného břemene, obsahově (rozsahem a kvalitou) shodné omezení vlastnického práva vlastníka pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Ke vzniku zákonného věcného břemene (při naplnění hypotézy §59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020). Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (opět srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015).
Ani skutečnost, že vodní dílo bylo zřízeno (v době před 1. 1. 2002) na cizím pozemku, není pro posouzení vzniku nároku na náhradu ve smyslu §59a vodního zákona významná; vlastník pozemku je omezen existencí zákonné služebnosti od 1. 1. 2014, a to s účinky ex nunc, pro futuro. Jednorázová náhrada ve smyslu §59a vodního zákona tak vlastníkovi pozemku náleží za budoucí omezení vlastnického práva (opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019).
Ustanovení §59a VZ legalizuje vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002 na cizích pozemcích proto, že zákonodárce zjevně spatřuje významný veřejný zájem na jejich dalším zachování – vodní díla plní důležitou úlohu při naplňování cílů právní úpravy ochrany vod, nakládání vodami i ochrany před vodami (k tomu srovnej zejména §55 odst. 1 VZ). Kompenzace je pak pouze nutným důsledkem omezení vlastnického práva, ke kterému (nově) legalizací vodních děl na cizích pozemcích dochází.
Doba vzniku vodního díla, jeho právní povaha v době vzniku, ani případné historické nároky právních předchůdců na náhradu za omezení vlastnického práva proto nejsou pro posouzení nároku na náhradu podle §59a VZ relevantní; jde o náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vlastníku pozemku ke dni 1. 1. 2014, a to uložením (do té doby neexistující) povinnosti vodní dílo na svém pozemku strpět. Z dovolatelkou tvrzených historických okolností nevyplývá povinnost žalobce vodní dílo na svém pozemku po časové neomezenou dobu strpět a umožnit vlastníku jeho užívání; tato povinnost mu vznikla až zřízením zákonného věcného břemene. Potud je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
K otázce majetkového vypořádání smlouvou z roku 1992:
Dovolatelka tvrdila, že vztah účastníků řízení byl již vypořádán kupní smlouvou z roku 1992, kterou žalobce za úplatu převedl vlastnické právo k vodnímu dílu dovolatelce. Kupní cena podle ní odrážela rovněž skutečnost, že vodní dílo bude do budoucna umístěno na pozemku žalobce, a že tedy žalobce bude na svém vlastnickém právu omezen. V dovolání namítá, že se odvolací soud takovou námitkou vůbec nezabýval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle odvolacího soudu z provedených důkazů nelze učinit závěr, že došlo k jakémukoli dřívějšímu majetkovému vypořádání; tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Dovolatelka však nikdy netvrdila existenci zvláštní dohody o majetkovém vypořádání; tvrdila, že náhrada byla implicitně zahrnuta v kupní ceně, neboť žalobce nemohl nevědět, že prodejem stavby na svém pozemku se částečně vzdává výkonu svého vlastnického práva, na kterém bude omezen existencí stavby, a že tento aspekt zohlednil (měl zohlednit) v kupní ceně.
Takovou námitkou se odvolací soud skutečně nezabýval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudu Ústavního (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Jde o důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení; protože však v projednávané věci jsou dány podmínky pro zamítnutí žaloby (k tomu viz dále), dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Formou poznámky „obiter dictum“, se pro úplnost dodává: Jestliže v projednávané věci žalobce sám úplatně převedl vlastnické právo k vodnímu dílu na dovolatelku, a sám sebe tím dobrovolně omezil ve výkonu vlastnického práva k pozemku (byť právní titul k užívání pozemku dovolatelka nemá), lze k takové skutečnosti přihlédnout při stanovení výše náhrady.
K otázce promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva:
Předně je třeba uvést, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, není v projednávané věci přiléhavý, neboť se týká výhradně případů, kdy k omezení vlastnického práva došlo před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obě citovaná ustanovení vodního zákona [§59a i §50 odst. c)] zakládají existenci zákonného věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě §59a tak zákon stanoví výslovně (znovu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, Nejvyšší soud uvedl: „Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě §50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v §59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě §59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností §50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§50 psím. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona). Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení §59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení §50 písm. c) vodního zákona.“
K otázce promlčení následně uzavřel, že „rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z §50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).“
V nyní projednávané věci je tedy nutné posoudit právo na náhradu za omezení vlastnického práva podle §50 písm. c) VZ, neboť celé vodní dílo stojí na pozemcích, které jsou korytem vodního toku. Z citované judikatury přitom vyplývá, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva založené ustanovením §50 písm. c) vodního zákona se – jako každé jiné majetkové právo, u kterého zákon nestanoví jinak – promlčuje ve standardní tříleté promlčecí lhůtě, v tomto případě k 1. 1. 2005.
Lze tak uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta (§101 obč. zák.) k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005.
Protože dovolatelka námitku promlčení včas uplatnila, právo na náhradu za omezení vlastnického práva nelze v nyní projednávané věci žalobci přiznat; dovolání je proto důvodné.
Námitkami ohledně výpočtu výše náhrady za omezení vlastnického práva se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie již nezabýval.
Protože dosavadní výsledky řízení umožňují dovolacímu soudu rozhodnout a ve věci je dán důvod pro zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítl [§243d písm. b) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů vychází z §142 odst. 1 o. s. ř., resp. §224 odst. 1, §243c odst. 3 a §151 odst. 1, 2 věty první části za středníkem, neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch. Žalované vznikly náklady za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jako „AT“); protože hodnota sporu se odvíjí od výše peněžitého plnění (§8 odst. 1 AT), v tomto případě 202 639 Kč, náleží žalované v průběhu celého řízení (hodnota sporu ani rozhodná právní úprava se po dobu celého řízení neměnila) za jeden úkon právní služby náhrada 9 140 Kč (§7 bod 6 AT), spolu s paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 21%, celkem tedy 11 422 Kč za jeden úkon právní služby.
V řízení před soudem prvního stupně náleží žalované náhrada za 10,5 úkonů právní služby v hodnotě 119 931 Kč, konkrétně převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) AT], vyjádření ve věci samé ze dne 26. 2. 2019, 16. 10. 2019 a 3. 3. 2020 [§11 odst. 1 písm. d) AT], vyjádření k výzvě soudu (č. l. 251) ze dne 19. 8. 2019 [§11 odst. 2 písm. c) ve spojení s §11 odst. 3 AT], účast na jednání soudu dne 23. 4. 2019, 28. 5. 2019, 26. 6. 2019, 24. 7. 2019, dvakrát 2. 10. 2019 (jednání přesáhlo 2 hodiny) a 4. 3. 2020 [§11 odst. 1 písm. g) AT]. Dále žalované náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět [§14 odst. 1 písm. a) AT], a to 100 Kč za každou započatou půlhodinu (§14 odst. 3 AT); při době cesty 1:28 hod (podle navigační aplikace Mapy.cz) ze sídla zástupce žalované k Okresnímu soudu ve Strakonicích činí náhrada za promeškaný čas za cestu tam i zpět 600 Kč, za 6 jednání pak celkem 3 600 Kč. Náhrada náleží žalované i za náklady vynaložené na cestu zástupce k jednání soudu (§142 odst. 1. o. s. ř.); při celkové délce cesty ze sídla zástupce žalované k Okresnímu soudu ve Strakonicích 100 km, tam i zpět 220 km (podle navigační aplikace Mapy.cz), kombinované spotřebě vozu 7,2 l benzinu/100 km (č. l. 608), a ceně litru benzinu 32 Kč [analogicky §4 písm. a) vyhlášky č. 358/2019 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad], činí náhrada za náklady vynaložené na cestu zástupce žalované 506,88 Kč; za 6 jednání celkem 3 041,28 Kč. Celkem náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně činí 126 572,28 Kč.
Další úkony, za něž žalovaná požaduje náhradu (vyúčtování na č. l. 605 a násl.), nepovažoval dovolací soud za náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., a jejich náhradu proto žalované nepřiznal. Podání z 29. 1. 2019 nelze obsahově kvalifikovat jako vyjádření k žalobě, šlo o žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření (byť v ní žalovaná jednou větou uvádí, že nárok žalobce neuznává); samotné vyjádření k žalobě bylo podáno až 26. 2. 2019. Podání ze dne 25. 6. 2019 (kopie části díla RANDA, A., Systém rakouského obecného práva soukromého, Praha, 1880) je pak nadbytečné a tudíž i neúčelné, neboť jednak soud zná právo, jednak otázka historických majetkových vztahů nebyla pro projednávanou věc významná.
V řízení před odvolacím soudem činily náklady žalované 3 úkony právní služby – podání odvolání [§11 odst. 1 písm. k) AT], vyjádření k odvolání žalobce ze dne 20. 5. 2020 [§11 odst. 1 písm. k) AT], účast u jednání odvolacího soudu dne 3. 9. 2020 [§11 odst. 1 písm. g) AT] – a zaplacení soudního poplatku ve výši 10 132 Kč (č. 572); za ten jí rovněž náleží náhrada (§137 odst. 1 o. s. ř.). I v odvolacím řízení náleží žalované dále náhrada za čas strávený cestou do místa, ve kterém byla poskytnuta právní služba mimo sídlo advokáta ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu [§14 odst. 1 písm. a) AT a §14 odst. 3 AT]; při době cesty ze sídla zástupce žalované ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích 1:53 hod (podle navigační aplikace Mapy.cz) činí náhrada za promeškaný čas za cestu tam i zpět 800 Kč. Náhrada nákladů vynaložených na cestu zástupce k jednání soudu (§142 odst. 1. o. s. ř.), při celkové délce cesty tam i zpět 306 km (podle navigační aplikace Mapy.cz), kombinované spotřebě vozu 7,2 l benzinu/100 km (č. l. 608), a ceně litru benzinu 27,80 Kč [analogicky §4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad], činí 612,5 Kč. Celkem náhrada nákladů v řízení před odvolacím soudem činí 45 810,5 Kč.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady za podání dovolání [§11 odst. 1 písm. k) AT] ve výši 11 422 Kč a zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 14 000 Kč (č. l. 648); celkem jí náleží náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 25 422 Kč.
Dovolací soud dále uložil žalobci povinnost nahradit účelně vynaložené náklady státu (§148 odst. 1 o. s. ř.). Ty tvoří odměna ve výši 15 768,70 Kč, která byla na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2019, č. j. 7 C 415/2018-410, vyplacena znaleckému ústavu qdq services, s. r. o., za podání znaleckého posudku.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu